Židovské hřbitovy v Mladé Boleslavi a Pískové Lhotě

24. listopadu 2019 v 13:18 | vítor |  Řbitovní qítí
Neděle 17. listopadu byla pro většinu lidí příležitostí k oslavám, vzpomínání a různým fázím nostalgie. Ne tak pro nás, trojici kolegů hledících často do vzdálenější minulosti než je posledních několik desítek let. Proto jsme využili znatelně lepšího počasí než bylo v pátek 17. listopadu 1989 a vyrazili jsme na výlet. Po neúspěšném jarním pokusu o návštěvu židovského hřbitova v Byšicích jsme se snažili domluvit se znovu s paní správcovou. Naplánovali jsme si trasu Písková Lhota, Byšice, Mělník. Ale byšický hřbitov je místo, kam se zřejmě nikdy nepodíváme. Paní nemá klíče, neptal jsem se, kdo je má, bude se opravovat zeď, moc jí to mrzí a tak dále a tak podobně. Nevadí, zkusíme to zase na jaře. Pozměnili jsme plán a rozhodli se navštívit hřbitov v Mladé Boleslavi.

Židovský hřbitov v Mladé Boleslavi stojí ve svahu nad Pražskou ulicí nad soutokem Klenice s Jizerou. Je odtud krásný výhled na mladoboleslavský hrad. Hřbitov byl původně položen níže a posunut směrem nahoru do svahu byl při výstavbě nové silnice v Pražské ulici v 19. století. To vysvětluje, proč je cesta od brány vzhůru podložena starými náhrobky. Jsou ze zrušené části hřbitova.



Židé se v Mladé Boleslavi uvádějí poprvé v druhé polovině 15. století. Jejich komunita stále rostla a tvořila významnou část mladoboleslavského obyvatelstva. Ve městě nevzniklo uzavřené ghetto a židovské rodiny žily rozptýlené po městě. Synagoga, která sloužila potřebám mladoboleslavské obce, byla zbořena v 60. letech 20. století. Hřbitov zůstal naštěstí zachován. Vznikl někdy v 16. století, je připomínán v roce 1584. Nejstarší spolehlivě datovaný náhrobek pochází z roku 1604, při úpravách v nedávné době byly nalezeny náhrobky vykazující znaky 16. století. Nejznámější zde pohřbenou osobou je Jakub Baševi (1570-1634), chráněnec a finančník několika císařů a také Albrechta z Valdštejna. Muž výjimečného postavení, neboť byl jako první Žid na území Českého království povýšen do šlechtického stavu.




Hřbitov byl dvakrát rozšiřován a jeho nejnovější část najdeme na plošině v horní části areálu. Na první pohled zde zaujme krásná obřadní síň z roku 1889. Dnes je v ní expozice o působení židovské komunity v Mladé Boleslavi a jejím okolí.


V této části hřbitova najdeme náhrobky mladoboleslavských osobností, obchodníků, podnikatelů. Projevuje se tu typická funerální architektura pro konec 19. století i zajímavé náhrobky z první poloviny století dvacátého.




Nejnovější větší stavbou na hřbitově je fukcionalistická márnice z roku 1937. Prostý nenápadný domek je plně fukčně vybaven pro potřeby pohřbívání podle židovských zvyků. I zde najdete dokumenty ze života místní židovské obce.



Na tomto místě je třeba se také zmínit o člověku, který nás hřbitovem provázel. Pan Žák, správce hřbitova, je mladistvě vyhlížející sedmdesátník, živý a zjevně zapálený do své práce. Správcem mladoboleslavského židovského hřbitova je několik let a žije zde s manželkou v bývalém hrobnickém domku u vstupní brány. Původem vůbec není z Boleslavi. Přesto byl nabitý informacemi z historie hřbitova i celého města, které nám o chotně a poutavě sděloval. Navíc zřejmě hlavně jeho zásluhou je hřbitov ve velice dobrém a udržovaném stavu. Prostě člověk na svém místě. Mrzí mě, že jsme si s ním neudělali společnou fotku, byla by to pěkná památka na vydařenou návštěvu tohoto vskutku pozoruhodného místa.

Hřbitov je funkční i dnes. Své hroby tu má rodina světově známého sochaře Aleše Veselého, jehož díla chátrají na zahradě bývalého sochařova ateliéru ve Středoklukách. A je tu také památník obětem holocaustu, prostý a vkusný.

Loučíme s panem Žákem plni dojmů, zanecháváme tuto zajímavou památku na minulost města Mladá Boleslav, namačkáme se do Fábky a vyrážíme údolím Jizery k Zámostí a Pískové Lhotě.

Více obrázků najdete zde.





Písková Lhota je vesnice, která leží na terase nad řekou Jizerou. po jejím okraji vede silnice 610, tedy stará boleslavská, jak se obecné říká. Leží asi na půli cesty mezi Mladou Boleslaví a Benátkami nad Jizerou. Velice zajímavý je její severozápadní okraj. Tady stojí zbytky středověkého hrádku Starý Stránov a také v prudkém svahu židovský hřbitov. Ten svah má v nejdelší části na délku 46 metrů převýšení 18 metrů.


Židovský hřbitov v Pískové Lhotě byl založen nejpozději na přelomu 17. a 18. století a používán do 30. let 20. století. Na hřbitově je dochováno asi 200 náhrobních kamenů z let 1732 - 1901, v nové části povalených a rozbitých. Roku 1897 tu byl pohřben rabín z Benátek nad Jizerou Leopold Butter. To jsem se dočetl, ale který je jeho hrob, to nevím.




Co jsem se ale nikde nedočetl, je, kde se vlastně Židé v Pískové Lhotě vzali, jestli tu měli i modlitebnu, nebo jestli spíš nebyl místní hřbitov pohřebištěm pro Židy usazené na vesnicích v hustě osídleném okolí, jak tomu je i na jiných venkovských hřbitovech. Podle onoho benáteckého rabína tu mohli být pochováváni Židé právě z Benátek nad Jizerou. Asi to byl levný pozemek, soudě podle toho příkrého svahu. Připomněl mi hřbitov v hradním příkopu v Kynšperku nad Ohří.



Procházeli jsme hřbitovem, na který pomalu padal soumrak. Opouštěli jsme toto fotogenické místo se smutně jímavou atmosférou po kluzkých schodech, které vypadaly, že vedou do nikam jako vedla do nikam existence lidí židovského původu ve velké části Evropy, ale vystoupali jsme po nich k otvoru, který tu zbyl po brance. Ještě jsme obešli bizarní slepenec jedné zachovalé stěny hradu a dvou novodobých domů na zeď napojených a věnovali jsme pohled údolí Jizery se známým viaduktem a zámkem Stránov. Bylo načase uspokojit určité tělesné potřeby a vyrazili jsme ku Mělníku, kde jsme ještě strávili příjemnou hodinku a půl v pivovaru Němý medvěd.

Více obrázků najdete zde.

 

Městský hřbitov v Poděbradech

17. listopadu 2019 v 21:57 | vítor |  Řbitovní qítí
Hřbitovní areál v Poděbradech, respektive v městské části Kluk, která leží na opačné straně Labe než centrum města, je komplex několika hřbitovů, z nichž část projektovaná významným secesním architektem Josefem Fantou v úzké spolupráci se a zahradním architektem Františkem Thomayerem je výjimečným dílem funerálního umění u nás, zapsaným jako kulturní památka.


Fantův projekt katolického hřbitova z let 1902 - 1903 navazuje na o několik let starší hřbitov evangelický a židovský. Součástmi nového hřbitova se staly železná brána, hřbitovní kaple, středový kříž, domek hrobníka a také tematicky koncipovaná zeď s řadou hrobek významných poděbradských osobností doplněná slepými arkádami. Po celé délce zdi se opakují čtyři reliéfní medailony a sgrafita s biblickými texty od Františka Bílka, sochaře a grafika, jednoho z nejzajímavějších našich umělců počátku 20. století, duchovně zaníceného člověka, jehož díla se vyznačují velkou hloubkou prožitku. V době mé návštěvy procházela tato zeď a hroby u ní rekonstrukcí.



Tato část hřbitova je plná skvělých děl z období secese, moderny i historizujících stylů.







Hřbitovní kaple v současnosti slouží bohoslužbám pravoslavné církve. Je to také ojedinělé secesní dílo s krásnou vitrážovou výzdobou.



Na výzdobě hřbitova se podílela řada umělců. Osobní vztah k Poděbradům měl Bohuslav Schnirch, jeden z nejznámějších českých sochařů tzv. generace Národního divadla. Ten pro město vytvořil známou jezdeckou sochu Jiřího z Poděbrad a zde na hřbitově je od něj také několik děl. Dívka se třemi ratolestmi na hrobce rodiny manžela sochařovy sestry a také dojemný náhrobek Aničky Birnbaumové, která zemřela ve věkou dvou let, který je nyní umístěn uprostřed rozptylové loučky.



Na rozptylové loučce je ještě jedna zajímavá socha, ale bohužel jsem nezjistil, od koho je. Zajímavým dílem je socha zahalené ženy od Karla Lidického na hrobce rodiny architekta Kerharta, který ji vyprojektoval a je do ní také pohřben.



Smutnou kapitolou je zničení hrobky rodiny Vojtěcha Birnbauma. Bohužel nyní je to jen torzo jednoho z umělecky nejcennějších náhrobků na zdejším hřbitově. V létě roku 2012 byl vandaly nenávratně zničen vylámáním a ukradením všech kovových částí. Na čtvercové základně z bosovaného kamene se schůdky dosud stojí čtyři žulové hranolové sloupy, na nichž byla připevněna ozdobná mříž ve tvaru stanové stříšky a mezi sloupy po stranách osazeny podobné mřížky. Na zadní straně náhrobku z černé leštěné žuly se nacházela bronzová busta ing. Vojtěcha Birnbauma, prvního manžela Boženy rozené Schnirchové (již zmíněné sestry sochaře Bohuslava Schnircha) Architekturu náhrobku navrhl známý architekt Antonín Engel, autor mnoha významných staveb v Praze, synovec druhého manžela Boženy Schnirchové. Pro srovnání historický snímek a současný stav.



Kromě významných poděbradských měšťanů jsou zde pochováni někteří významní čeští umělci. Ludvík Kuba, český malíř, folklorista a spisovatel, znalec jihoslovanských národů se v Poděbradech narodil, ale zemřel v Praze v roce 1956 v úctyhodném věku 93 let. Jeho urna byla uložena zde v Poděbradech v roce 1992. Náhrobek doplňuje busta od sochaře Karla Otáhala.


Na tomto hřbitově jsou pochováni i dva čeští spisovatelé s odlišnými životními osudy. Bohumil Říha, autor známý především svými knihami pro děti, jako je Honzíkova cesta nebo O letadélku Káněti, byl i autorem historických a společenských (rozuměj ideologických) románů, zároveň také dlouholetým funkcionářem svazu spisovatelů, a to už od padesátých let až do své smrti. Jeho dílo je značně ideologicky zaměřené. V době normalizace, už ve svém důchodovém věku, působil v předsednictvu svazu a tak dále. Jiný život prožil Jan Zábrana. Jeden z nejtalentovanějších umělců generace dospívající za druhé světové války byl komunistickém režimem perzekuován spolu s celou svou rodinou už v padesátých letech, po roce 1968 mu bylo znemožněno publikovat. Zábrana trpěl v důsledku útlaku od režimu depresemi a zemřel v 53 letech, nemocný a utrápený. Ač ani on ani Říha nebyli poděbradští rodáci a ani jeden z nich v Poděbradech nezemřeli, jsou dnes pochováni jen několik desítek metrů od sebe.



Součástí městského hřbitova je i židovské oddělení, které ale není oddělené zdí, jak tomu je často i na moderních hřbitov z konce 19. století, ale volně navazuje na hřbitov křesťanský. Na tento židovský hřbitov je působivý pohled, neboť tu kromě několika regulérních náhrobků najdete hlavně cedulky se jmény lidí, kteří byli zavražděni v Osvětimi nebo jiném koncentračním táboře. Hřbitov byl projektován na daleko více let, než kolik bylo židovským občanům Poděbrad dopřáno. Uprotřed volné, nevyužité plochy stojí sloup s Davidovou hvězdou.




Součástí židovského hřbitova byla i márnice, která se od 50. let 20. století po úpravě používá jako obřadní síň pro celý hřbitov.


Poděbradský městský hřbitov, komplex historických hřbitovů patří k nejzajímavějším hřbitovům u nás a některými svými částmi i k nejcennějším. Tak jako hřbitovy ve velkých a významných městech je sám o sobě architektonickou a uměleckou památkou hodnou návštěvy. Výjimečnost místa ještě doplňovala podzimní dušičkové počasí, jaké panovalo během mé návštěvy.

Více obrázků najdete zde.


Pečený Radim aneb přes Pičhoru údolím Výrovky

11. listopadu 2019 v 21:57 | vítor |  Na cestách
Ten výlet začal v Pečkách, což mě vedlo k tomu trochu kostrbatě vtipnému pojmenování článku. Jinak zbytek platí, přes Radim i Pičhoru půjdeme. Do Peček je nejlépe se dostat osobním vlakem z Prahy do Kolína, ale my jsme zrovna začínali v Poděbradech. Takže jsem si mohl vyfotit krásné funkcionalistické nádraží z roku 1931 od architekta Vojtěcha Krcha, který je i autorem nádražní budovy v České Třebové. Okna v hlavní hale zdobí sklomalby někdy ze začátku šedesátých let s ideologicky zaměřenou tématikou. Ale také tam mají ve skle krále Jiřího. Aby ne, když jsme v Poděbradech.



Před odjezdem do Peček zbylo ještě pár minut zaběhnout k nedalekému husitskému kostelu. Stojí jen pár minut chůze od nádraží a nese název kostel Jiřího z Poděbrad. Je to také stavba z období funkcionalismu. Byl dostavěn v roce 1937 a jeho autorem je poděbradský architekt Josef Semerád, jak prozrazuje původní cedulka na zdi u vstupních dveří.




A pak už se jelo do Peček. Autobusem, protože vlakem by to šlo jen s přestupem v Kolíně nebo v Poříčanech. Pečky jsou takové typické malé město polabských rovin s ještě trochu doznívající atmosférou starých časů, kdy se Pečky přilepené na hlavní vlakovou trať bouřlivě rozvíjely a vzkvétaly. Nejzajímavější budovou z okolí nádraží je tahle pěkná vodárenská věž. Architektem stavby byl František Janda, rodák z nedalekých Běrunic, autor mnoha staveb v Poděbradech, mimo jiné také tamní vodárenské věže, ale i třeba známé Wanekovy vily v Hradci Králové, dalších vodojemů, spořitelen i urbanistických plánů.


Největší atrakcí Peček je Jubilejní chrám Mistra Jana Husa postavený v letech 1914 - 1916 k 500. výročí upálení Mistra. Je to poměrně ojedinělá stavba v modernistickém slohu s prvky kubismu a hlavně s kubistickým interiérem, který byl objeven teprve nedávno, v roce 2005. Tento objev vzbudil senzaci v odborných kruzích. Vnitřní prostory kostela jsou dokonce považovány za nejzachovalejší kubistický interiér na našem území. Domluvil jsem návštěvu a velice děkuji za ochotu pánům Junovi a Svobodovi, kteří nám ji umožnili realizovat. Zde dávám odkaz na kompletní galerii ke chrámu. Autorem projektu byl architek Oldřich Liska, velice zajímavá postava české a československé architektury. Narodil se v nedalekém Kamhajku u Kolína, spolupracoval s architekty Kotěrou a Gočárem a je autorem mnoha výjimečných staveb, hlavně ve východních Čechách. Jeho dílo zahrnuje skvělé budovy z období rondokubismu a hlavně funkcionalismu. Jeho tvorba je rozpjatá do několika desetiletí, z tohoto pohledu je kostel v Pečkách spíše ještě raným dílem. Liskovi bylo 35 let, když byl kostel dokončen.



Po návštěvě Husova chrámu jsme vlastně teprve teď doopravdy vyrazili na ten výlet. A hned jsme se setkali s Výrovkou. To je levostranný přítok Labe a na své pouti několikrát mění název. Pramení na severním okraji Českomoravské vrchoviny u Uhlířských Janovic a teče jako Vavřinecký potok. Pak se jmenuje Kouřimka, protože protéká Kouřimí, pak Plaňanka ze stejného důvodu a teprve na samý závěrečný úsek Výrovka. Do Labe se vlévá u Sadské, respektive u Pístů. Nás provázela větší část cesty právě od tohoto první setkání. Bylo to hned za koncem Peček, v obci Dobřichov, kde mají kostel zdaleka viditelný na kopečku.



Ke kostelu se jde po opraveném schodišti z návsi. Je zasvěcen Nejsvětejší Trojici a jeho stáří, pochází totiž už z 10. století, i umístění na plošince nad říčkou napovídá, že tu pravděpodobně stojí na místě ještě starší svatyně nebo prostě nějakého kultovního místa. Atmosféra zde byla velice příjemná. Zde se před námi začal formovat charakter krajiny, kterou jsme procházeli. Obrovská plošina v prostoru na jih od Labe a na východ Prahy je prastarou kulturní krajinou využívanou tisíce let. Úrodná půda, příznivé podmínky pro život, nad rovinami takovéhle vršíčky využívané jako hradiště, pozorovatelny, svatyně, pohřebiště. Na takové jsme mířili - germánské pohřebiště na kopci Pičhora.



Mířili jsme na ni po Naučné stezce Stezka Markomanů. Krkolomný název, ale velice pěkně udělaná stezka s mnoha zajímavými prvky i bohatými informacemi. Areál pohřebiště leží na dohled dobřichovského kostela a pro dokreslení atmosféry se tu ještě pásli koně.




Markomané byli germánský kmen, který byl vytlačen ze svých původních sídlišť na východ a usadil se s největší pravděpodobností na území dnešních Čech. Na přelomu letopočtu zde vytvořil pod vedením svého krále Marobuda dočasně stabilní útvar, který zahrnoval území od Visly až po Dunaj. Kde bylo sídlo germánského krále, nikdo neví. Tady na Pičhoře byly v roce 1896 nalezeny hroby stavebními dělníky. Přivolán k výzkumu byl legendární český archeolog Josef Ladislav Píč. Objev zahrnoval 160 žárových hrobů datovaných do prvních století letopočtu, tedy do doby germánského osídlení Čech. Dnes je zde malý areál s posezením, vyhlídkovou plošinou, ze které může být vidět opravdu daleko, pokud zrovna není předdušičková mlha, a unikátní pomník archeologickému výzkumu.




Z Pičhory se sestupuje zase dolů k Výrovce, tentokrát do obce Radim. Při cestě z vrchu stojí u cesty další ukázka z naučné stezky, a to markomanské obydlí. Je to jednoduchá chaloupka obehnaná plotem, aby se nemusela neustále obnovovat po řádění vandalů. Z chalupy je jasné, že Germáni byli skromní a nenároční lidé. Pak už jsme podél Výrovky a okolo čističky odpadních vod přišli do Radimi. První, co nás zaujalo, byla zbrusu nová lávka pro pěší a cyklisty.



Zajímavou památkou v Radimi je kaple Nejsvětějšího Vykupitele z konce 19. století. Je to dílo stavitele Josefa Mockera, který byl známý desítkami regotizujících úprav českých kostelů i jiných staveb. Tato kaple jednou z mála jeho samostatných prací. Své představy o čistotě stylu zde ztvárnil dokonale.


Jinak se Radim moc nevyznamenala. Přestože bychom uvítali malou zastávku v restauračním zařízení, v Radimi žádná otevřená restaurace ani hospoda nebyla. Navíc byla zavřená největší místní atrakce, renesanční zámek, protože jsme tu byli ve všední den a zámek je otevřen jen o víkendech. Ani podivné moderní centrum s mnoha budovami někdy z 80. let 20. století nás neuchvátilo. Pokračovali jsme tedy dále k trati a k řece. Na závěr nás aspoň trochu potěšila pěkná moderní minimalistická vlaková zastávka.




Čekal nás nejdelší úsek kolem řeky Výrovky. Šest kilometrů až k plaňanskému nádraží. Říčka zde obtéká vrch Radim, který se nad ní vypíná o 60 výškových metrů a na kterém bylo osídlení v několika vlnách od pravěku po raný středověk. Malebné údolí využívá k cestě do Plaňan a Kouřimi i vlaková trať z Peček. Nedaleko Radimi je lom, ve kterém je významné paleontologické naleziště. Byly zde nalezeny zkameněliny mořských hub, mechovek, ramenonožců a mlžů.




Na dalších kilomtrech se jde opravdu pěkným údolíčkem, přes vesnice Chotutice a Chroustov, pod dalšími přírodními památkami, jako třeba Stráně u splavu, kde se vyskytuje teplomilná a suchomilná flóra i fauna, podobně jako na holých vyvřelinách Českého středohoří.







Ještě jedna louka, poslední pohled na Výrovku, lom na kámen za tratí a Plaňany, cíl naší cesty. Od nádraží je to ještě kousek na náměstí, ale zvládli jsme to.





Až zde, na konci cesty, došlo k největšímu zklamání. Jediné občerstvovací zařízení na náměstí se jmenuje Plaňanská bašta a vyklubal se z něj docela nechutný bufet. Vzali jsme zavděk jedním pivem a ohřátou sekanou se salátem, podobně jako před nedávnem v Jimramově. Podobnost zde byla až zarážející. S tím rozdílem, že paní v bufetu v Jimramově byla příjemná. Nu, aspoň trochu jsme si odpočinuli a proběhli ještě nějaké plaňanské zajímavosti. Plaňany jsou centrem germánského, tedy zatím nalezeného, osídlení u nás. Nepřetržité osídlení v areálu města trvá minimálně dva tisíce let. Od poloviny 12. století tu stojí kostel sv. Petra, později přejmenovaný na Zvěstování Panny Marie. Vedle něj stojí zvonice z konce 16. století. Kostel stojí na spodním konci hřbitova. Na jeho horním konci stojí kostel nový. Pseudogotický kostel sv. Jana Křtitele z let 1908-1913 je impozantní stavba. Od postavení však měl problémy se stabilitou a musel být velice brzy opravován.





No a to je konec výletu tímhle malým kouskem české krajiny, který je úplně nabitý kulturními i přírodními zajímavostmi. Krajina bohatá na stopy dávných osídlení ukrývá i nenápadné přírodní skvosty jako je údolí málo známé říčky Výrovky. V Plaňanech jsme na úplný závěr znaveni poseděli v parku pod středověkou tvrzí u potoka Blinka. Bavili jsme se přítomností kachen a odpočívali, dokud nebyl čas přesunout se na vlakovou zastávku.

 


Nekonečný festival alternativní hudby a jiné podzimní atrakce

6. listopadu 2019 v 19:30 | vítor |  Všední Nevšední
Píšu po delší době a vlastně píšu na konci. Nikoli ještě svých sil, ale na neustávajícím konci něčeho. Před chvilkou skončilo léto, hned potom babí léto, pak skončil letní čas, přehouply se dušičky, podzim je v polovině. Čas ukončování, končení, konce. Některé staré záležitosti ale nekončí. Staré záležitosti se táhnou společně s umírajícím časem jak smrad za hovnocucem. Okolo se mění tváře lidí. Místo staré babky v legrační fialové bundě, která při venčení nestačila svému hbitému jacku russelovi a kterou už pár měsíců venčit nevídám, jsou tu přímo v našem domě děti ve stáří několika měsíců, jejichž tváře zatím ovšem neznám, neboť jim do nich většinou není vidět. Okolo se mění lidé, objevují se ti, o kterých jsem si myslel, že už je nikdy neuvidím, a náhle mizí ti, u kterých by to člověka nenapadlo. Já se mezi nimi proplétám, popocházím, jezdím autem i výtahem, v krátkých úsecích ukrajuju přesný čas a někde uvnitř v sobě běžím po dlouhé pláni, na jejímž konci zapadá slunce.

O dušičkové sobotě se mi podařilo píchnout káru trošku na hulváta přímo ke vchodu na druhý hřbitov, což při extremně zvýšené návštěvnosti kvitovala hlavně máma, která se bála dlouhého pochodu přes celé hřbitovy. Moc špatně se jí chodí. Takže tohle proběhlo hladce. Pro mě byla ale největším dušičkovým zážitkem návštěva krásného hřbitova v Poděbradech, který ukrýval svůj pravidelný půdorys a rozvržení i perly mezi náhrobky v mlžné vatě. Skvělá atmosféra!


To jsou všechno takové střípky, které člověk vkládá do všedních dnů. Výlet do Polabí, účast na nohejbalovém memoriálu a hlavně hudba, spousta muziky ze všech stran, různorodé, hlavně nezvyklé, menšinové, alternativní. O koncertu The Necks už jsem psal, tím to všechno začalo. Další týden hráli kamarádi z kapely Klářino odpoledne v hospodě Na Skalkách, v salónku, který je na menší hudební akci docela vhodný, ale celé to bylo trochu bizarní s těmi mysliveckými trofejemi na zdech a obrovskými exotickými rostlinami, snad nějakými palmami nebo možná aloemi, umístěnými v příslušně velkých květináčích v každém rohu místnosti. Pak hraní s vlastní skupinou, při něm nezvyklá a dramatická situace, bubeník volal odpoledne před hraním, že je mu tak zle, že nevstane z postele. Mně to zavolal rozčilený basák, který ale nevěděl, že já se hřeju na lavičce na slánském náměstí, kde proběhla velice bohulibá akce, totiž francouzský trh. Takže mi volal ten basák, ale, jak píšu, nevěděl, že já si dávám už druhou dvojku vína a ukrajuju si k tomu skvělé francouzské sýry a povídám si s milými známými lidmi. Naše nálady se lišily. Nakonec to byl ale právě basák Ženich, který sehnal bubeníka Honzu Horvátha, skvělého kluka, se kterým celé hraní šlapalo jak hodinky. Takže to se taky povedlo.


Opravdová Alternativa začala až ten další víkend. Pražský festival "zvláštní" hudby začal o týden dřív večerem temného ambientu v pražském klubu MeetFactory. Kdybyste někdo potřeboval poradit, jak se tam dostanete autem, tak napište. Trefil jsem to napoprvé a bezpečně jsme s kamarádem Lajbou zaparkovali kousek od klubu. Je to budova, která asi patřila v minulosti drahám; stojí vlastně na druhé straně kolejiště od Smíchovského nádraží. V klubu hrály projekty s podivnými názvy jako třeba :zoviet*france:, což nejsou ani Sověti, ani Francouzi, ale Angličani a ti nás na hodinu ponořili do meditačního stavu svými táhlými plochami a hlubokými tóny, doprovázejíce se přitom chrastěním a cinkáním chrastidly a cinkátky. Na youtube je spousta jejich zhruba hodinových projektů. Hudba pro ty, kteří zrovna nepospíchají.



Ponor do hloubky s dvojicí mágů z Newcastlu byl vyvrcholením celého večera, aspoň pro nás, po třech hodinách ambientu jsme se vydali na cestu domů a cestou si pouštěli z Vltavy pořad Jiřího Moravčíka Svět jiné hudby s Kayhanem Kalhorem. To je íránský hudebník kurdského původu, který hraje na strunný nástroj kamanče. Krásná, jímavá hudba nás doprovázela jízdou noční Prahou a dálnicí domů.


A stále to není všechno. Alternativa jako taková proběhla o prvním listopadovém víkendu. Ale tam jsem nebyl, i když některé další projekty se zvláštními názvy by mě lákaly. Pro mě to byl čas odpočinku, uklízení, čištění míst, kam jsem dlouhou dobu nesáhl. Dny vzpomínání na zesnulé, kdy si člověk vybavuje jejich tváře, výrazy, pohyby, hlasy. Svátky mrtvých, jedny z nejklidnějších v roce. Hřbitovy jsou sice plné, ale když to člověk srovná s předvánočním shonem.... A chystal jsem se na další koncert. Americký pisničkář Kevin Morby mě fascinoval na první dobrou a já si okamžitě koupil lupen, když jsem zjistil, že hraje v Praze, shodou okolností také v MeetFactory. Byla to tahle píseň, která mě srovnala se zemí.


Ale co čert nechtěl! Kevin Morby onemocněl a nemohl do Prahy dorazit. Smířil jsem se s tím bez obtíží a přemýšlel, zda mi má záda dovolí jít si zahrát fotbal. Náhle volal přítel Lajba a nabídl mi volný vstup do klubu Futurum na skupinu Taxiwars. To jsem mu ale vůbec nerozuměl, tak jsem si to musel najít. Jaké překvapení! Jazzové trio doprovázené živelným zpěvákem belgické rockové skupiny dEUS Tomem Barmanem znělo na videu na youtube velice jiskrně. V Taxiwars kromě Barmana hrají saxofonista Robin Verheyen, basista Nicolas Thys a bubeník Antoine Pierre. Po kratším váhání jsem na koncert vyrazil, podařilo se mi zaparkovat jen pár desítek metrů od Národního domu na Smíchově, kde je i Futurum, a nakonec jsem koncertu nelitoval. Skupina chvílemi zní jako čistý free jazz, jindy má ale moderní soulově hip hopový sound.


I přes občasné nevyspání nebo časovou tíseň se nakonec nemůžu zbavit dojmu, že mi rozrušování běžného stereotypu tímto způsobem spíš svědčí. Už tento pátek mě čekají další hudební zážitky a nekonečný fesťák alternativní muziky jede dál!


Židovský řbitov na Kladně

14. října 2019 v 21:37 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovský řbitov na Kladně leží na okraji areálu městského řbitova, od kterého je oddělen zdí. Byl založen v roce 1889. Do té doby pořbívali kladenští Židé své zesnulé na řbitově v nedaleké Hostouni.


Areál řbitova nebyl zcela zaplněn, samozřejmě kvůli nacistické okupaci a holocaustu našich židovských spoluobčanů. Zachovalo se zde asi 200 náhrobků. Řbitov je v docela dobrém stavu, náhrobky jsou vztyčeny a dřívější porost byl vysekán. To neplatí o porostu novém, kterým začíná řbitov zarůstat. Pořební služba, která řbitov provozuje, zřejmě letos nesehnala nikoho s křovinořezem.


Nejvýznamnější památkou, která se zde nachází, je obřadní síň. Byla postavena v roce 1938 ve funkcionalistickém slohu a je dílem architektů Gerstla a Mühldorfa. Zatímco o Maxu Gerstlovi se dá najít spousta informací - pocházel ze starobylé rodiny, usazené v Praze od středověku, jeho dílo není úplně zmapováno, v roce 1938 emigroval do Ameriky, kde v roce 1982 zemřel, o architektu Mühldorfovi jsem nenalezl nic. Obřadní síň je krásnou ukázkou moderní funerální architektury 20. století. Protože se na řbitově dodnes pořbívá, je i obřadní síň funkční.


Na kladenském řbitově najdeme náhrobky převážně s českými nápisy. Typické příjmení pro kladenskou komunitu je Salus, jinak tu najdeme běžná příjmení jako Pollák, Poláček, Schwarz, Löwy a další. Je zde pořbeno několik rabínů a dalších představitelů židovského veřejného života.




Najdeme zde dětské hroby, ale také hroby vojáků padlých v obou světových válkách. Například hrob Josefa Steina, který zemřel těsně před koncem první světové války, 13.10.1918, nebo hrob Berka Jakuboviče, rodáka z Podkarpatské Rusi, který bojoval ve 2. světové válce. A protože se zde pochovávalo i po druhé světové válce, najdeme tu i náhrobky připomínající oběti nacistického terroru.








Židovský řbitov na Kladně je příkladnou ukázkou moderního městského řbitova, který zůstal zakonzervován v období před druhou světovou válkou. Ačkoli i z doby po druhé světové válce se tu najde několik náhrobků, většina jich pochází z konce 19. století a první poloviny století dvacátého. Bouřlivě se rozvíjející a rostoucí průmyslové město mělo zcela logicky svou židovskou komunitu. Události 20. století vše změnily během několika málo let. Na řbitov se dostanete po domluvě s kladenskou pořební službou Syrius.

Více obrázků najdete zde.


Kam dál