Židovské řbitovy ve Velharticích a Kolinci

10. listopadu 2016 v 18:50 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovské osídlení ve Velharticích nikdy nečítalo více než několik desítek osob. Přesto měli Židé v tomto podhorském městečku s hradem proslaveném jako sídlo Bušků z Velhartic svou synagogu i školu. Synagoga byla v roce 1950 přestavěna na požární zbrojnici. (Zřetelně vidím, jak to na té schůzi těm hasičům přiklepli, a ti svépomocí ten boží stánek z období klasicismu úplně rozbourali a postavili tam úhlednou krychli samozřejmě přizpůsobenou svému novému účelu...) Řbitov je umístěn na protějším břehu říčky Ostružné od křesťanského kostela s pověstným kostelem sv. Máří Magdalény asi 500m od konce obce.

Byl vybudován až v polovině 19. století. Za novými vraty a taktéž opravenou dvoumetrovou řbitovní zdí se ukrývá několik desítek náhrobků a dobře viditelné pilíře zaniklé obřadní síně. Fotil jsem z natažené ruky přes zeď, proto nemám žádné detailní záběry.

Více informací, z nichž některé jsem použil, najdete zde.




Několik kilometrů od Velhartic leží v údolí Ostružné městečko Kolinec. Dějiny židovského osídlení jsou zde velice podobné těm velhartickým. Několik rodin je zde doloženo k polovině 17. století. Malá čtvrť s několika domy vznikla blízko náměstí. Od přelomu 18. a 19. století zde stávala synagoga, která v r. 1931 vyhořela a nebyla obnovena. Židovské osídlení od začátku 20. století řídlo a zaniklo za druhé světové války. Nacisté odvezli z Kolince 11 osob.

Židovský řbitov leží asi 300m od náměstí ve svahu nad soutokem Kalného potoka s Ostružnou. Je doložen k první polovině 18. století. Je na něm dochováno asi 130 náhrobků se zajímavými výtvarnými motivy. V rohu stojí torzo márnice, tam byla zřejmě i původní příjezdová cesta. Dnes se dá na řbitov dostat přes narušenou zídku z cesty nad řbitovem. Velice pěkný a docela slušně zachovalý řbitov měl v podzimním soumraku sice špatné světlo na fotky z mobilu, ale kouzelnou a podmanivou atmosféru.

Opět jsem čerpal zde a také zde.















 

Víkend se strejdou Ivanem

9. listopadu 2016 v 19:54 | vítor |  Na cestách
Nápad na podzimní dovolenou se zrodil už před nějakou dobou. Domluvili jsme termín a já na druhý pokus sehnal ubytování v chatce v kempu s celoročním provozem s názvem Eurocamp Běšiny. Asi 15 km na jih od Klatov. 150 km ze Slaného. Já a Keebl jsme nakoupili jídlo, Hmota sehnal vše další. Ve čtvrtek před výročím republiky jsme o půl šesté odpolední, ještě za letního času před soumrakem, dorazili do kempu. Recepce byla zavřená, ale měli jsme klíč a povlečení nechané v restauraci. Kam jsme pak ani jednou nešli ani na pivo ani na jídlo. Chatka vypadala lépe než leckteré stálé bydlení. Pak jsme šli do hospody. Pivnice Běšiny. Žádné překvapení. S předstihem mohu napsat, že tam v pátek byli titíž lidé jako ve čtvrtek, jen obsluha byla jiná. Místo mladé brigádnice s roztomilým předkusem v pátek sázel piva na stůl s razancí kovářského pomocníka urostlý chasník. Pivo Gambáč, nakládaný hermelín, černý čaj, obvyklé lihoviny.

V pátek dopoledne jsme šli zaplatit ubytování na recepci. Povídavá recepční nejdřív myslela, že jsme přijeli na běžecké závody, ale naše ujištění, že tady rozhodně běhat nemíníme, ji nevyvedlo z míry a vysypala z rukávu několik místních zajímavostí i se stručnými nástiny tras. Dostali jsme doporučení na Rajský mlýn, kde se kdysi vraždilo, a také na usedlost s romantickým názvem Pohádka. "Tam si to pronajal ten vrah Roubal, vraždil tam lidi," pokračovala v morytátních informacích paní recepční. Ještě nám doporučila nějakou kryptu, zřejmě tím myslela šlechtickou hrobku, ke které jsme nakonec nešli a která měla být asi zdevastovaná, protože, jak paní řekla: "Jsou tam vyházený ty pozůstalí!" Zaměna pozůstalých za ostatky nám nehnula jediným svalem ve tváři. Ale jako důležité téma nám to zůstalo celý víkend. Hlavním tématem ale byla postava jednoho z nejznámějších českých vrahů, sériového vraha Ivana Roubala. Nastudovali jsme si o něm dostupné informace a našli obrázky. Tak nás tento usměvavý vousatý pán, který své první oběti dával sežrat prasatům, provázel celý víkend...


Po nutných konzumačně aplikačních procesech jsme vyrazili na cestu. Krajina je zde kopcovitější než jsme zvyklí, přeci jen je to podhůří Šumavy a součást CHKO Šumava, některé vrchy dosahují i více než 800 m.n.m. Na stoupání jsme si brzy zvykli a dostali se k obci s názvem Rajské. Vše začalo mrtvou myškou na cestě. Jak už to tak bývá.


V Rajském jsme oddechli u malé zvoničky a zase stoupali dále. Krásné počasí umožňovalo očím nasávat syté barvy podzimu a daleké výhledy do kraje. Vyšli jsme na silnici k Čachrovu. Tam nás vítal svatý s houbou a netopýří Ježíš.







Klesali jsme do tzv. Rajského údolí k říčce Ostružné okolo Rajského mlýna. Tam vraždil pocestný mládenec v roce 1926. Zavraždil několik lidí včetně malého dítěte. Na svědomí měl i vraždy na jiných místech. Místo strašidelného mlýna jsme ale došli k úplně rekonstruované budově, která navíc patří nějakým buddhistům. Znak Óm na kůlně a socha sedícího Buddhy pod stříškou na vyvýšené zahradě nás nenechávaly na pochybách. V okolí usedlosti byly rozvěšeny buddhistické práporky. Popili jsme tu kávy a vydali se k můstku přes Ostružnou.



Můstek přes Ostružnou jsme nakonec nepřešli a zůstali na levém břehu. Říčka v podzimním světle vytvářela malebné partie, které doplňovaly chaty vysoko nad břehy nebo přímo u vody, skály nad cestou i stromy s listím v těch nejkrásnějších barvách. Šli jsme tak okouzleni krásou několik kilometrů, až jsme došli do vesničky Nemilkov, kde na bývalém zámku visela česká vlajka olbřímích rozměrů a kde na bývalém hřišti ty barvy zářily úplně nejvíce a louka na místě hřiště změnila se v krásné zelené jezírko plné slunečního světla.










Pod Nemilkovem jsme se vrátili k Ostružné a pomalu se blížili k Velharticím. Před nimi nás ale čekaly dva hřbitovy. Ten první byl židovský, byl zřízen v 19. století, v posledních letech rekonstruován a zároveň také uzavřen. Druhý hřbitov obklopuje tajemný a strašidelný kostel sv. Máří Magdalény. Vede k němu březová álej a poslední, co vidíte pozitivního, je malovaný Ježíš nebo kdo to má být na soklu cestou ke hřbitovu. Samotný kostel je strašidelný od pohledu, křivý, bachratý a jakoby špinavý. Vypráví se o něm děsivé věci, dá se to najít na internetu. My jsme tam nic konkrétního nezažili, bylo tam i docela dost lidí kvůli tomu, že byl svátek a blížící se Dušičky. Ale moc příjemné místo to tedy opravdu není.












A pak už Velhartice jako hlavní cíl dnešního dne. Malebné podhorské městečko s náměstím na vršku, s uličkami pod ním a s pěkným kostelem. Před městečkem zajímavá připomínka na veřejné stavby, které zvedaly ekonomiku po velké krizi v roce 1929. A hlavně hrad a zámek. Rodové sídlo Bušků z Velhartic, kteří patřili mezi hlavní spojence Lucemburků v českých zamích a nejmocnější rodiny té doby. Impozantní ruiny hradu doplňuje budova zámku. Stihli jsme do areálu hradu nakouknout jen chvíli před zavřením, takže to pěkně vyšlo.








Pod Velharticemi jsme se vrátili do údolí Ostružné a klidným lesnatým údolím jsme po málo frekventované silnici pokračovali podél jejího toku. Náš zájem se začal soustředit na nalezení hospody. Ve vesnici Ujčín slibovala cedule obědy, večeře, svatby, ale nakonec tam na nás vykoukl jen malý zámeček. Otevřenou krajinou jsme došli do městyse Kolinec. Název vznikl z malého Kolína (konkrétně Malý Kolín Královnin), ale, jak jsme byli poučeni v hospodě v Běšinách, musí se to vyslovovat krátce. Kolinec. Nejdřív jsme navštívili pěkně zachovalý židovský hřbitov, pak už se chystali najít restauraci. Ale to není kraj dobré gastronomii úplně zaslíbený. Před hospodou byla cedule s nápisem Dnes kuchyně do 14h, všude temno, okny jsme vidělo světlo jen nad jedním stolem, pak si ještě zatáhli závěsy... Nešli jsme tam, nakoupili si ve večerce a seděli na autobusové zastávce v tomhle divném, nesympatickém městečku, bývalém Malém Kolíně Královnině. Měli jsme pocit, že se tu vraždí na každém temném dvorku mezi domy. Pocit neútěšnosti vyvrcholil na nádraží jakoby vystřiženém z filmu Davida Lynche. Večerním vlakem jsme se pak vrátili do Běšin a ukončili v hospodě první den.






Druhý den, v sobotu 29. října, jsme vycházeli za zvonění zvonů z běšinského kostela v pravé poledne. Stoupali jsme opět do kopce, museli jsme vystoupat na úroveň Čachrova, stejně jako předchozí den, ale na druhou stranu od tohoto městečka. Kráčeli jsme po cyklostezce vedoucí přes zalesněný vrch. Rozhodně bych tam nechtěl jet na kole. V tomto úseku jsme se dostali z 500 m.n.m do výšky 620 m.n.m a sestoupili zpět k hlavní silnici na Čachrov ke vsi Hořákov. Na konci lesa stála malá kaplička.




Přešli jsme Hořákov a sešli znovu k silnici. Abychom nemuseli jít po ní, obešli jsme kopec s prostým názvem Hora, sestoupili do výšky 530 m.n. a opět po úbočí Hory vystoupali do obce Březí a na její horní konec, kde jsme museli dát pauzu ve výšce asi 630 m.n.m u pěkného domu, který vesnici ukončoval pod silnicí k Čachrovu. Bohužel v celém Březí nemají veřejnou lavičku ani autobusovou zastávku, tak jsme odpočívali vstoje.



Pak začalo prudké stoupáni z Březí na kopec Hvězdník, který se nad námi vypínal ve výšce 824 m.n.m. Byli jsme okouzleni drsnou krásou kraje, dalekými výhledy a čerstvým podzimním počasím. V antickém výjevu pásl na louce ovce kentaur. Přišel si nás prohlédnout, ale byl nějako nespokojen s existencí pana Hmoty, zafrkal a odvolal stádo z našeho dohledu. Hvězdník se proti nám tyčil jako obrovský temný ježek. Na louce pod kopcem jsme našli jednoho mrtvého ptáka, na cestě pod Hvězdníkem druhého.





Za Hvězdníkem začala pohádka jako taková. Lesy jak z Pohádek z pařezové chaloupky, výhledy jak z Pohádky krkonošské. Čekali jsme, kdy se nad protějším kopcem vynoří vousatá tvář strejdy Ivana doprovázená kvílením ženského sboru, jak jsme zvyklí z pohádek o Trautenberkovi. Kam se ale hrabe lakotný krkonošský Němec na našeho Ivana. V touze po majetku neváhal vraždit a krmil svými oběťmi prasata, která choval. A my se do těch míst blížili! Kouzelný les se otevřel v neméně kouzelnou louku, kde dříve stávala osada Christlhof, z níž zbyla už jen jedna chalupa. Tu si v roce 1991 pronajal Ivan Roubal a tu jsme viděli na louce pod sebou. Z chalupy je ruina, často navštěvovaná lidmi, kteří jsou zřejmě stejně jako my fascinováni touto zvrhlou osobou a tajemstvími, která ji obklopují. Ruinu jsme si prohlédli, vyfotili. Nebyli jsme tam sami. Sobotní odpoledne zlákalo více skupinek k návštěvě děsivého místa. Po půlhodině strávené na Pohádce jsme pokračovali v cestě sestupem ke Strážovu.





Při sestupu do údolí jsme se opět nemohli nabažit fantastických výhledů. Rozjařeni a plni zážitků sestoupili jsme do roviny k obci Krotějov a po silnici došli do Strážova. Zdálky nás zaujal štíhlý gotický kostel vypíchnutý na kopečku nad městečkem. Vedle kostela byla už zdálky k rozeznání modrá budova s nápisem restaurant. Poučeni zážitkem z Kolince z předchozího dne nejásali jsme předčasně. Klidně jsme stoupali uličkami Strážova vzhůru za počínajícího se podzimního soumraku, posledního v letním čase tohoto roku.




Budova restaurantu těsně sousedící s kostelem skutečně vypadala honosně. Jasné barvy, znak na štítě, prapory a jelení hlava nad vchodem. Skoro jsme měli rozpaky tam vejít. Budou tam bílé ubrusy a nablýskané příbory? Menu v ceně mnoha set korun? Vesele šveholící bavorští důchodci nad stoly plnými pochoutek? Nikoli! Bizarní knajpa páté cenové s devadesátkovými poloboxy, zaboudlými chlapy nad půllitry Gambáče a pěkně zakouřeno. Niž. Fatalisté se nenechali odradit. Zasedli jsme a odpočívali po náročné cestě. Vypili jsme pět piv, snědli brambůrky a vedli hovor s hloupoučkým šoférem kamionu, který chlemtal jedno pivo za druhým. Naštěstí u vedlejšího stolu seděli pánové jak vystřižení z Jiráskových Psohlavců a ti nám některé údaje upřesnili. Jako vrchol večera jsme se dozvěděli, že "Roubal je tam pěkně tejral, když mu všechno podepsali. Jezdili tam z Prahy a on jim tam dělal bene!" To nám stačilo. Dopili jsme páté pivo a za tmy vyrazili silnicí k Běšinám. Silnice byla v Kozí rozkopaná, takže s dobrodružným prvkem přelézání díry s plastovou trubkou vzezření olgoje chorchoje jsme po autprázdné silnici dorazili, kam jinam, než do běšinské hospody.











Za poznáním našeho kraje: Řisuty

23. října 2016 v 19:35 | vítor |  Na cestách
Počítáno proti proudu Červeného potoka jsou Řisuty druhou vesnicí od Slaného. Když vyjdete z řisutské hospody, tak na křižovatce ulic Plynárenské a Žižkovy ve Slaném budete mít v nohách přesně šest kilometrů. Řisuty jsou doloženy už na začátku 14. století, ve středověku tam stávala tvrz nad potokem, dnes jsou nejzajímavějšími památkami kostel sv. Jakuba většího a dřevěná zvonice.

Kostel sv. Jakuba Většího byl postaven na počátku 18. století na místě staršího gotického kostela na mírném návrší nad středem obce. Je to jednoduchá jednolodní obdélníková stavba bez věže. Dřevěná zvonice, která vedle něj stojí, je starší a byla postavená určitě před rokem 1665. Jedná se o typ vzpěradlové zvonice a je určena pro tři zvony, z nichž současný nejstarší pochází z poloviny 16. století. Pod zvonicí leží malý obecní hřbitov.






 


Zachycení instalace sochy sv. Františka v aleji pod klášterní branou

7. října 2016 v 19:08 | vítor |  Nauka i óbšestvo
K bráně františkánského kláštera ve Slaném vede krátká lipová alej. Alej byla založena roku 1728 a v minulosti bývala lemována sochami světců spojených s františkánsakým řádem, Panny Marie a Krista Spasitele. V roce 1891 byly sochy z aleje odstraněny, poškozené nahrazeny novými kopiemi a umístěny do klášterní zahrady. Řádění komunistů nepřežila socha Krista, která byla zničena a zakopána. V současné době se zbylé sochy postupně rekonstruují a jsou připravovány k umístění. Již byla instalována socha sv. Antonína Paduánského na opravený most nad příkopem pod bývalou Pražskou branou u kostela sv. Gottharda a také socha Panny Marie Bolestné, která byla instalována do již zmíněné aleje hned pod klášterní bránu.

Další sochou, která byla v dubnu letošního roku přemístěna do restaurátorské dílny akademického sochaře Jana Turského, odkud byla po více než půl roce odvezena na místo své instalace, tedy do lipové aleje u slánského kláštera, dnes již karmelitského, ne františkánského, je socha sv. Františka z Assisi. Je to kopie původní barokní sochy a v roce 1891 ji vytvořil slánský sochař Antonín Havel.

Dnes okolo poledne jsem musel něco rychle vyřídit ve městě. Když jsem se vracel, zahlédl jsem ze silnice autojeřáb v lipové aleji. Hned mi došlo, o co jde, bleskově jsem umístil automobil na jediné volné místo u chodníku a vydal se zachytit atmosféru umisťování sochy. Sv. František ještě pokojně ležel na korbě a pracovníci umisťovali sokl, na němž je podepsán sochař Havel. Pořídil jsem několik fotografií a vrátil se ke svým povinnostem.









Židovský řbitov v Třebíči

24. září 2016 v 11:10 | vítor |  Řbitovní qítí
Záznamy z letošního prázdninového vandru po Vysočině zakončím na třebíčském bejt olamu. Tento řbitov je spolu s židovským ghettem a bazilikou sv. Prokopa zapsán mezi památky UNESCO. Je druhým největším židovským řbitovem u nás (plocha více než 1,5 ha), nachází se na něm asi 2600 náhrobků, mnoho z nich velice cenných renesančního a barokníhotypu, a bylo na něm pochováno okolo 11 000 lidí. Založen byl asi v polovině 17.století a nahradil starší středověký řbitov, který byl pravděpodobně umístěn pod klášterní zdí na okraji ghetta. Vzhledem k tomu, že z početné židovské komunity v Třebíči zbylo ve 30.letech už jen asi 300 osob a ti byli téměř všichni zavražděni nacisty, řbitov nebyl po druhé světové válce využíván, ale zásluhou některých třebíčských občanů byl do dnešních dnů zachován ve výborném stavu. Na řbitov se vstupuje kovanou branou okolo krásné obřadní budovy z r. 1903. Procházka po něm je úchvatným zážitkem na několik desítek minut.









































Kam dál