Za poznáním našeho kraje - Kvílice

Dnes v 15:36 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Kvílice jsou vesnice v údolí Bakovského (Pozdeňského) potoka několik kilometrů na severozápad od Slaného. Nachází se v ní spádová základní škola pro několik vesnic z celé oblasti. Ale také zajímavé pamětihodnosti. Od hlavní silnice procházející obcí nás dvojice dřevěných soch vede k faře a ke kostelu. Fara z konce 19. století působí v tak malé obci ( a zřejmě vždy i malé farnosti) až neskromně a honosně, každopádně je to velmi krásná budova. Nad farou najdeme hřbitov s novorománským kostelem sv. Víta. Ten nahradil starý gotický kostel, který vyhořel v roce 1884 po zásahu blesku. Nového projektu se chopil známý stavitel Rudolf Štech, rodák z Panenského Týnce, autor několika zajímavých realizací ve Slaném a také nové velké synagogy v Plzni. Tento problematický projekt stál bohužel Rudolfa Štecha život. Architekt spáchal přímo v objektu synagogy sebevraždu.

Kostel sv. Víta je velice zajímavá jednolodní stavba bez věže, s odsazenou apsidou a obdélnou sakristií. Okna byla vybavena vitrážemi. Kostel má i po pouhých 130 letech od postavení velice zajímavou patinu a působí spíš jako originální stavba z románského období. Atmosféru hřbitova doplňuje pozdně gotická dřevěná zvonice krytá šindely.











 

Líská stráň a rozhledna

Dnes v 15:13 | vítor |  Na cestách
S vesničkou Líský mě spojují vzpomínky z dětství, osobní i příbuzenské vztahy. Náš nedělní výlet ale směřoval vlastně mimo obec, do lokality zvané Líská stráň a k rozhledně, která stojí na okraji velké plošiny nad strání. Stráně jsou typickým krajinným prvkem oblasti Džbánu. Už od Slaného a Kladna se západním směrem prudce nad okolní terén zdvihají opukové tabule rozbrázděné potoky, které mezi jednotlivými plošinami vytvářejí údolí. Čím více na západ směrem do centrálního Džbánu, tím zařízlejší a hlubší údolí jsou. Strmým jižním svahům těchto opukových plošin se říká právě stráně. Bývají unikátními lokalitami pro řadu rostlin i živočichů.

To platí i pro Lískou stráň. Je domovem řady vzácných rostlin, zejména vstavačů. My jsme na svém výletě zachytili už pomalu odkvétající vstavače nachové, které se zde vyskytují v hojném počtu. Kromě nich zde rostla spousta jiných rostlin, například jeden z druhů šalvěje s krásnými modrými květy, nebo prosté, ale o nic méně půvabné kopretiny.










Ze stráně se otevírakl krásný pohled na údolí Bakovského (Pozdeňského) potoka. Vesnici Pozdeň vévodí výrazná věž kostela Stětí sv. Jana Křtitele..


Nahoře nad sebou jsme viděli vypínající se věž telekomunikačního stožáru, který slouží zároveň jako rozhledna.


Stožár s vyhlídkovou plošinou, na kterou se vystoupá po 141 schodech, byl postaven v roce 2009. Z plošiny ve výšce 25m může být vynikající rozhled, pokud přeje počasí. My jsme měli štěstí. Přes lehký opar jsme viděli skutečně hodně daleko, a to samozřejmě severním a severozápadním směrem. Viděli jsme nejen celé panorama Českého Milešovského středohoří, ale také Sedlo jako nejvýraznější vrchol Českého středohoří Verneřického, dále Ralskou pahorkatinu, některé vrcholy Lužických hor a pravděpodobně i Ještěd. Bohužel naše technické vybavení neumožňovalo fotit vzdálené obzory. I tak jsme byli výhledem nadšeni a spokojeni.


Z Vráže do Písku po levém břehu Otavy

22. května 2017 v 20:35 | vítor |  Na cestách
Návštěv v okolí Písku je třeba využít k výletům. Vždyť je to kraj na krásnou přírodu tak bohatý! Tentokrát jsme se rozhodli popojet vlakem z Písku do lázeňské obce Vráž, z ní sejít k řece a dojít zpět do Písku po levém břehu Otavy. Vyrazili jsme ve čtyřech bez psíka, který byl tentokrát tím lenochem, který skončil v pelechu, i když v tom byl trochu nevinně. Každopádně počasí nám přálo a my se mohli těšit na zážitky.

Na píseckém nádraží bylo díky jiřičkám živo

Za pár minut jsme byli na nádražíčku ve Vráži

Poradili jsme se kudy dál a vyrazili směrem k lázním

Nejprve jsme ale museli projít Novou Vráž. Je to vesnice z období lesní kolonizace v 19. století, kdy se ve šlechtických lesích ostošest hospodařilo, budovaly se pily a k nim se pro lesní dělníky a dělníky na pile stavěly vesnice. Nová Vráž byla založena až ve druhé polovině 19. století a dodnes je znát její kolonizační charakter. Nicméně víska je to úhledná s pěknými domy.






Nejznámějším vrážským rodákem je agrárník Jan Rataj

O několik stovek metrů dále leží Stará Vráž. V ní okamžitě zaujme oko výletníkovo rozsáhlá stavba zámku ve stylu novogotickém, tedy á la Hluboká. Zámek si postavili Lobkowiczové jako své letní sídlo. Je obklopen parkem s nádhernými stromy. V roce 1926 byl zámek odkoupen a vzniklo zde sanatorium. Funkcionalistická budova sanatoria patří také k zajímavým stavbám této lokality. A ještě jedna stavba z předválečného období se nachází v tomto areálu - je to věžový vodojem.








Když jsme se vymotali z parku, tak jsme ještě narazili na kapličku s příběhem a pak už nás cesta vedla lesem k řece.


Otava byla opět krásná jak bývá. Postupovali jsme úzkou cestičkou podél řeky, míjeli jsme naučné cedule vyprávějící příběhy vorařů, kteří plavívali dřevo směrem ku Praze, procházeli jsme místy, kde stávaly mlýny.




Mariánskou kapli nechal kdysi postavit jeden z mlynářů.

U plynové lávky jsme uvažovali, že přejdeme na druhou stranu a kousek se vrátíme do hospody U Caisů, ale zarazila nás cedulka hostinec U Sejpů 100m, takže jsme v klidu zůstali na levém břehu, dali si U Sejpů jedno pivo a pokračovali dále. Cesta pak vedla převážně chatovými osadami až k Písku. Na okraji města jsme přešli Jiráskův most a vydali se směrem do centra uzavřít výlet u dobrého jídla.




 


Na vandru z Kosovy Hory do Vysokého Chlumce

25. dubna 2017 v 21:59 | vítor |  Na cestách
Při plánování krátkého vandru se spojily tři skutečnosti. První, jako okamžitý impuls, byla žádost kamaráda Ondřeje, ať nějaký vandr vymyslím, k tomu se připojil již několik let starý záměr navštívit skanzen ve Vysokém Chlumci, kde má ředitel slánského muzea známého ředitele příbramského muzea, a nakonec blížící se Velikonoce, které poskytly luxusní čtyři dny volna. Z nich jsme využili první dva, Velký pátek a Bílou sobotu, a vyrazili jsem vlakem na Sedlčansko. Pro většinu z nás neprobádaný kraj jsme shledali čistě a prostě hezkým. Kopcovitá krajina se zalesněnými chlumy, rybníky, loukami a poli je pro vandrování ideální. Z hlavní trati z Prahy na Budějovice jsme přesedli v Olbramovicích na lokálku, takže romantický dojem byl umocněn.

Vystoupili jsme ještě před konečnou v Sedlčanech, v obci Kosova Hora, bývalém městečku s bohatou historií a hlavně s bohatou historií židovské komunity, která zde patřila k těm početnějším u nás. Kosova Hora byla založena ve 13. století jako horní městečko kvůli povrchové těžbě zlata a stříbra. Ale větší rozkvět nastal až po husitských válkách a následně v době jagellonské, kdy se zde usadili Židé a kdy i díky nim začalo městečko prosperovat. Rozkvět je doložen památkami. Kostel sv. Bartoloměje, několikrát přestavovaný, má zachovalé románské detaily a renesanční sgrafita. Renesanční zámek vznikl přestavbou středověké tvrze. Na náměstí stojí kašna s Janem Nepomuckým. Na hřbitově stojí kaple sv. Michaela archanděla z první poloviny18. století, kdy byl založen i nový hřbitov. Na tomtéž hřbitově je i hrobka šlechtické rodiny Mladotů ze Solopisk, což je dílo Josefa Kotěry, ale já to bohužel nevěděl předem, takže jsem si hřbitov vyfotil jen z venku a spěchal za ostatními do pivovaru Krčín. A pak ještě ty židovské památky. Synagoga a okolo ní dodnes patrné ghetto a židovský hřbitov. Na obec s asi 1200 obyvateli docela dobré.

Kostel sv. Bartoloměje s renesančními sgrafity

Zámek v Kosově Hoře

Most přes říčku Mastník

Synagoga

Židovská škola, dnes informační centrum (otevřené od května)

Obřadní síň židovského hřbitova

Židovský hřbitov v Kosově Hoře


Hřbitov a hřbitovní kaple sv. Michaela archanděla

Cesta pak vedla nad vlakovou tratí pod lesem a opět klesala dolů do údolí Mastníku k Červenému Hrádku. Ten vznikl přestavbou ze středověké vodní tvrze. Před polovinou 19. století se jeho majiteli stali Mladotové ze Solopisk, starý český vladycký rod, kteří nechali hrádek přestavět v novogotickém slohu. Na přestavbě se podílel slavný český architekt Jan Kotěra, který tehdy ještě slavným nebyl. Zatímco exteriéry jsou novogotické, v interiérech převládá vliv secese. Mladotové vlastní zámek i dnes. K malebné stavbě se navíc přichází zámeckým parkem, kterým protéká Mastník, celé je to velice pěkné a romantické.





Kousek odtud už vede cesta přímo do Sedlčan, a to k vlakovému nádraží, za kterým vznikla průmyslovo - zemědělská zóna, které vévodí dvě sila. Pod nimi, v areálu s drůbeží farmou a výběhy se zviřátky, se nachází minipivovar Krčín. Prostředí bylo pro vandrovníky příhodné, sedělo pod stříškou na předzahrádce v country stylu, pivo bylo čerstvé a dobré. Mezi loky chodili jsme se dívat na zviřátka. Nebe bylo šmolkové a my jsme po občerstvení vyrazili okolo nádraží k městu.



Hledíme na zviřátka

Zviřátka hledí na nás

Meditační kozel


Stará průmyslová zóna u nádraží

Dva sedlčanské vrchy od vlakového nádraží - vpravo Cihelný vrch, vlevo Sedlčanský Šiberný. Po jeho úbočí jsme pak pokračovali z města dál na Vysoký Chlumec.

Samotné Sedlčany nejsou žádná přehlídka krásy. Náměstí kazí bolševický Rozvoj, ale nejen to. Je znát, že je to přeci jen trochu periferie. Pár kilometrů od hranic kraje a daleko od větších aglomerací. Ale určitě je tu klid a méně stresu. Ale také zřejmě méně příležitostí k výdělku. Za mě tu mají moc pěkný gotický kostel a několik hezkých modernějších staveb jako třeba budovu spořitelny, dnes využívanou městským úřadem, kterou jsem si, já hňup, nevyfotil. Předměstí působí venkovským dojmem.

Stavby typu Rozvoj patří na okraje měst, pokud by už měly být postaveny, ne na náměstí

Novorenesanční radnice z roku 1903 Slaňákům připomene Okresní dům


Kostel sv. Martina postavili ve 14. století Rožmberkové, kterým město patřilo.

V rekonstruované budově staré renesanční radnice je dnes muzeum

Cesta stoupala od Sedlčan vzhůru podél Sedlčanského Šiberného, výrazného zalesněného vrchu s nadmořskou výškou 478 mnm. Dal nám docela zabrat. Ani dál se cesta úplně nesrovnala a pokračovala okolo ještě vyššího vrchu s pojmenováním Na Věnci (492 mnm) do malé vísky Ústupenice, kde jsme ve směru vlevo pokračovali okolo Kamenné (515 mnm) ve výšce asi 460 mnm a dále, až se objevil na obzoru Vysoký Chlumec, respektive hrad na jeho vrcholu, a pak znovu a znovu, až jsme údolíčkem okolo skanzenu vystoupali do středu obce. Cesta se po celé své délce vinula úbočími chlumů a skýtala libé pohledy, ať už na sebe samu klesající, stoupající a kroutící se v táhlých stoupáních, či už na město Sedlčany nebo na vzdálenější obzor opatřený patřičnými hřbety ježků s rozčepýřenými vlasy, tak typickými pro českou krajinu.

Sedlčanský Šiberný

Celkový pohled na Sedlčany

Pohled na jih od Sedlčan

Kopec s názvem Na Věnci

Vysoký Chlumec poprvé

Vysoký Chlumec podruhé

A teď třikrát skanzen




A po třetí hrad Vysoký Chlumec nad skanzenem po čtvrté...

Dále následovalo hledání domluveného ubytování, bloudění, protože chyba na mapy.cz, pak ubytování, pak samozřejmě večeře a další spousta a spousta různých věcí.... takže k druhému dni už také nic nenapíšu. Druhý den vandru totiž půlka výpravy nebyla schopna naplnit program a jela (po obstojném obědě) potupně autobusem na vlak. Do této skupiny jsem patřil i já...

Památky na židovskou komunitu v Kosově Hoře

19. dubna 2017 v 10:33 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Při plánování velikonočního vandru na Sedlčansko jsem si v mapě všiml dvou Davidových hvězd u obce Kosova Hora. Začal jsem se zajímat o více informací. Zjistil jsem, že na okraji této obce je docela velký a hlavně docela hodně starý hřbitov a v přímo v obci je zachovaná synagoga. Naplánoval jsem tedy začátek výletu do této obce a zjišťoval více informací.

Dnes je Kosova Hora pouhou obcí, ale je znát, že to bývalo živé městečko s náměstím, zámkem a zřejmě i nějakým drobným průmyslem. A také docela početnou židovskou obcí.

První doklad o židovském osídlení Kosovy Hory je z roku 1570. Někdy poté byl založen i hřbitov. Zdejší Židé se živili hlavně jako koželuzi. Brzy zde žilo několik rodin a v první polovině 19. století představovaly čtyři stovky Židů asi třetinu obyvatel městečka. Zcela logicky se zde od 17. století utvářelo ghetto. Byla zde synagoga i škola. Původní synagoga byla dřevěná a vyhořela na konci 17. století. Roku 1740 byla postavena nová. Po druhé světové válce chátrala a byla prakticky odsouzena k zániku. Nakonec byla zachráněna novými soukromými majiteli. Posléze bylo založeno občanské sdružení, které rekonstrukci dovedlo k úspěšnému konci. Okolo synagogy je stále patrné ghetto.







Židovská komunita v Kosově Hoře byla podobně jako v jiných obcích nejpočetnější v první polovině 19.století. Po uvolnění společenských poměrů se většina Židů stěhovala za lepším živobytím do větších měst, do Prahy, do Vídně. Před druhou světovou válkou zde žilo už jen okolo 30 Židů. Genocida za druhé světové války znamenala konečný zánik židovské komunity v Kosově Hoře.

Kromě zachráněné synagogy zůstal jako památka na židovské osídlení hlavně hřbitov. Na konci 20. století prošel rekonstrukcí, je na něm okolo pěti stovek náhrobků od přelomu 16. a 17. století až po století 20. Rekonstruovaná je i obřadní síň, zatímco domek hrobníka je dnes ruinou. Kromě vzácných náhrobků barokního a klasicistního typu je zde k vidění i rodinná hrobka, což na venkovských židovských hřbitovech nebývá obvyklé. Nápisy na novějších hrobech jsou převážně hebrejské a české, německých je méně. Kromě obvyklých příjmení českých Židů jako Pollak, Hermann/Heřman, Heller, Bondy se zde vyskytují i méně častá, jako například Kominik.




























Kam dál