Židovský hřbitov a synagoga v Heřmanově Městci

7. září 2017 v 21:12 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Město Heřmanův Městec patří mezi města s bohatou historií židovské komunity. Židé se zde mohli usazovat zřejmě už od vzniku městečka jako kolonizátoři. Na počátku 15. století zde již existovalo židovské osídlení zcela prokazatelně a v roce 1570 zde žilo deset židovských rodin. Počet obyvatel židovského vyznání se vyšplhal až na osm stovek v polovině 19.století. Pak začal klesat ze známých příčin - zánik feudálního systému, stěhování obyvatel do větších měst a nakonec samozřejmě tragické události během 2. světové války.

Původní židovské ghetto bylo odděleno branou od městského náměstí, ale v roce 1623 vyhořelo spolu s větší částí města. Potom, za období vlády hrabat Šporků nad Heřmanovým Městcem, byli židé přemístěni do míst, kde jsou dnes jen pouhé zbytky bývalého ghetta. Šporkové židům neobyčejně přáli a zvali další k přestěhování do městečka, které zřejmě bylo po třicetileté válce jen řídce osídleno. Na místě bývalého židovského města stojí synagoga a několik domů, ale také zde měli židé svou samosprávu, lékaře, košera nebo ponocného. Sídlil tu také krajský rabín.

Synagoga a s ní spojený rabínský dům a škola jsou dodnes zachovány a my jsme se s kolegou díky ochotě a fundovanosti příjemné paní průvodkyně dozvěděli mnoho informací a také si mohli synagogu prohlédnout. Budova synagogy byla postavena v roce 1760 a z původní barokní podoby do nynější novorománské přestavěna v roce 1870. Byla to už ale druhá synagoga po vzniku židovského města v 17. století. Ta původní byla příliš blízko křesťanského osídlení a podle nových zákonů musela být posunuta. Spolu s rabínským domem byly v 90. letech 20. století rekonstruovány. Rabínský dům slouží dnes jako galerie.









Další významnou a velice dobře zachovanou památkou v Heřmanově Městci je židovský hřbitov. Patří k největším a nejlépe zachovaným u nás. Je pravděpodobné, že zde existoval hned po příchodu prvních židovských osídlenců. Od konce husitských válek zřejmě opět stoupá počet židů ve městě a hřbitov se zřejmě opět využíval. Náhrobky z 15. ani 16. století se nedochovaly anebo takový záznam nelze na starých zvětralých náhrobkách přečíst. Hřbitov byl několikrát rozšiřován a dnes má rozlohu asi 0,4 ha. Po druhé světové válce byl ve velice špatném stavu, ale dnes je rekonstruován a je velmi dobře udržován. Jsou zde náhrobky barokní, klasicistní, spousta náhrobků z 19. století, tumba z roku 1844 a také moderní náhrobky z meziválečného období. Je jich tu celkem přes 1000. Poslední pohřeb se zde konal v roce 1940. Součástí hřbitova je i původně průjezdná márnice, kde najdete kočár, rakev a máry a také malou informační výstavu. Židovský hřbitov Heřmanově Městci patří k nekrásnějším židovským hřbitovům z těch, které jsem u nás navštívil, a mohu ho k návštěvě jen doporučit.
































 

Synové světla a synové tmy

4. září 2017 v 22:25 | vítor |  Literatura
Jméno Stanislava Segerta mi vůbec nic neříkalo, dokud jsem někde nenarazil na zmínku o knize o tzv. kumránských svitkách, kterou napsal právě tento muž. Zmínka o knize mě velice zaujala, a proto jsem si ji objednal v antikvariátu. Po přečtení knihy jsem svého rozhodnutí vůbec nelitoval. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavého nejen o samotných svitcích od Mrtvého moře, ale také o společenské a náboženské situaci v Palestině na přelomu letopočtů. A také jsem si samozřejmě zjistil něco o autorovi.

Stanislav Segert byl český teolog, lingvista, hebraista, znalec semitských jazyků. Působil jako duchovní Českobratrské církve evangelické, po získání doktorátu přednášel v Praze, od poloviny šedesátých let 20. století působil ve Spojených státech amerických jako profesor biblických studií a severozápadních semitských jazyků. Publikoval asi 20 knih. Jednou z nich je i kniha Synové světla a synové tmy: Svědectví nejstarších biblických rukopisů.

Kumránské svitky neboli svitky od Mrtvého moře jsou písemné dokumenty nalezené po druhé světové válce v lokalitě Kumrán na terase nad Mrtvým mořem. Postupným výzkumem bylo zjištěno, že v Kumránu žila komunita tzv. esejců, v překladu "čistých", kteří žili podobným způsobem jako středověcí mniši v klášterech. Jejich hlavním úkolem bylo přepisování náboženských textů. Některé tyto texty jsou obsaženy na dochovaných svitkách.

Profesor Segert popisně, ale věcně a poutavě popisuje okolnosti nálezu svitků, počínající výzkum i výsledky dalších výzkumů. Kniha vyšla v roce 1970, takže od nálezu uplynulo tehdy něco přes dvacet let a výsledky výzkumů byly poměrně čerstvé. Kniha pokračuje popisem místa, kde sídlila náboženská komunita, odkazy na probíhající dějiny Izraele i na náboženskou situaci období okolo přelomu letopočtů.

Kniha Synové světla a synové tmy: Svědectví nejstarších biblických rukopisů je komplexním dílem o fenoménu, který je významnou součástí poznávání náboženských a společenských dějin Blízkého východu. Přes vysokou hodnotu odbornou je psána čtivě a srozumitelně i pro běžného čtenáře.


Dva židovské řbitovy v Havlíčkově Brodě

3. září 2017 v 16:28 | vítor |  Řbitovní qítí
Že jsou v jednom městě dva židovské řbitovy, nemusí být až tak výjimečné. Takových měst je víc, ale prakticky vždy se jedná o řbitov starý, středověký či z počátku novověku, a řbitov nový, vybudovaný většinou v druhé polovině 19. století. Jenže v tehdejším Německém Brodě měli Židé zákazáno se usazovat od 15. století až do století devatenáctého a žádný starý židovský řbitov tam není. Kromě řbitova založeného v letech 1888 - 1890 je totiž v Havlíčkově Brodě unikátní tzv. tyfový řbitov.

Během první světové války byly v Čechách, jako v klidné, válkou nezasažené části rakousko - uherské monarchie, umísťovány početné skupiny válečných uprchlíků z jiných částí říše. Byli to Italové, Istrijci a také Židé z Haliče a Bukoviny. Jeden z uprchlických táborů vznikl v právě v Německém Brodě, na místě, kde bylo připraveno vybudování psychiatrické léčebny. Tábor byl zaplněn vysoko přes míru, tísnilo se zde až 10 000 uprchlíků. Za tohoto stavu věcí se nelze divit, že v táboře vypukla epidemie tyfu. A pro oběti této epidemie byl založen speciální řbitov.

Najdete ho uprostřed polí mezi hlavní silnicí na Kolín a lesem nad údolím Rozkošského potoka asi 300 metrů za městským řbitovem. Zdáli vypadá jako obyčejný háj mezi poli a vzhledem k tomu, že k němu nevede žádná cesta, tak pro spoustu lidí i obyčejným hájem zůstane. My jsme se ale s kolegou odvážně pustili přes bramborové pole, kolega vybaven igelitovými sáčky na nohou, podobně jako při památných protichemických cvičeních za dob ČSSR. Pole jsme překonali a procházeli jsme plochou řbitova. Na některých náhrobkách byly položené kamínky, tak sem určitě občas někdo chodí. Byly tu i známky kácení dřevin. Jak jsme se později dozvěděli od správce řbitova ve městě, problém s údržbou je tu způsoben hlavně neexistencí přístupové cesty.

Náhrobky na tyfovém řbitově jsou většinou skromné, z levnějšího materiálu, omšelé, často poničené. Řbitov není vyloženě v dezolátním stavu, ale spíš ve stavu postupného zániku. Atmosféra jako by odpovídala okolnostem vzniku tohoto řbitova. Zdejší zesnulí umírali daleko od svých domovů, vytrženi z nich válečnými hrůzami, stiženi všichni stejnou nemocí po nedůstojném přežívání v táborových barácích...













Židé z uprchlického tábora bývali pochováváni i na řbitově ve městě. Ten je nedaleko nemocnice v Ledečské ulici, tehdy na okraji města, dnes uprostřed zástavby. Pořbívalo se zde v letech 1888 - 1942. Vchod řbitova zdobí průjezdní budova, kde stával kočár. Je tu také byt správce, v současnosti obýván mladou rodinou. Pan správce nás ochotně pustil na prohlídku řbitova, na kterém se dochovaly asi dvě stovky náhrobků včetně právě těch, pod kterými leží ostatky uprchlíků z Haliče a Bukoviny. Tyto náhrobky jsou většinou psány hebrejsky, většina náhrobků místních usedlíků také česky, řidčeji německy. Na stylu některých náhrobků je patrný vliv asimilace židovského obyvatelstva do většinové české společnosti. Toto vše pak přerušila druhá světová válka a cílené vyvražďování židovského obyvatelstva.

























 


Expedice Anežka 2017 - část čtvrtá - Santini

20. srpna 2017 v 16:37 | vítor |  Na cestách
Na závěr naší expedice jsme s kolegou Zdeňkem vyrazili za památkami vytvořenými nebo ovlivněnými stavitelem Janem Blažejem Santinim - Aichlem. Ten tvořil v první čtvtině 18. století a proslul stylem nazývaným barokní gotika. Jednou z nejznámějších památek na jeho mistrovství je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

K němu jsme také po asi dvaceti minutách došli a tady jsme zahájili svou denní dávku kultury. Tentokrát šlo o opravdové laskominy. Kostel sv. Jana Nepomuckého je skutečně krásná stavba, uměřená svou velikostí, nevypínající se pyšně k nebesům, rozkládající svou krásu do dokonalé symetrie, jejíž součástí je i ochoz s věncem kaplí okolo kostela, vynikající v každém detailu, který Santini promyslel. Posvátná geometrie je zde patrná všude. Prostor je klidný, meditační, esteticky vrcholně skvělý. Všude symbol hvězdy. Všemu prospívá i to, že kostel je přístupný pouze v rámci prohlídky celého areálu, takže zde nemohou volně pobíhat zvlčilí potomci upachtěných a rezignovaných matek a upocených, lhostejných fotříků, těšících se na zasloužené pivo. Všemu vévodila průvodkyně, která zahájila prohlídku před vstupní branou, přes ochoz a prostor před kostelem se dostala do kostela samotného. Perfektní, věcný výklad, příjemný zvučný hlas. Atmosféra místa. Horký den. Jazyk. Silný, fascinující zážitek. Santini byl prostě čaroděj.













Zajímavým detailem je to, že musely být z prostoru mezi kostelem a ochozem odstěhovány všechny hroby, aby mohla být památka zapsána na seznam UNESCO. Dobře je to patrné na srovnání starších leteckých záběrů s tím, co jsme viděli my - několik posledních hrobů, přičemž některé významné tam zůstanou.

Ze Zelené hory jsme sestoupili ke Konventskému rybníku a než jsme došli k zámku - bývalému klášteru, ještě jednou jsme se pokochali malebností poutního kostela.


Klášter zde byl založen pomuckými cisterciáky v polovině 13. století. Až do husitských válek prosperoval a s ním i celé okolí. Další dobré období zažívá v 17. a 18. století. Tehdy se na stavebních úpravách podílel i Santini. Přímo v areálu kláštera vystavěl vstupní část prelatury a konírny, podílel se na přestavbě kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, který má dnes označení bazilika minor. Na stavebních úpravách kláštera se v té době podílelo více stavitelů, po Santinim například také věhlasný architekt a Santiniho vrstevník František Maxmilián Kaňka. Santini měl dále prsty ve výstavbě hospodářského dvora Lyra a tzv. Dolního hřbitova.




Sousoší Panny Marie s Ježíškem je pravděpodobně dílem sochaře Matěje Václava Jäckela z Horní Lužice.Ten je i autorem sochy anděla posledního soudu na Dolním hřbitově. Ten byl vystavěn roku 1709 podle Santiniho návrhu. Půdorys hřbitova má připomínat lidskou lebku. Hřbitov nebyl nikdy plně využíván a zřejmě se změní na lapidárium barokních soch. Není bohužel volně přístupný.



No a pak jsme se byli vykoupat v Pilské nádrži, pak se zatáhlo, přišla prudká přeháňka, kterou jsme strávili pod stříškou bufetu u piva a kávy, a pak jsme okolo kláštera přes lávku pro pěší s výhledem na barokní kamenný most se sochami osmi světců vydali zpět do města Žďáru strávit poslední noc v Hotelovém domě Morava.



Se zvířátky na dvoře

20. srpna 2017 v 10:12 | vítor |  Zvířátka
Kvůli jedné záležitosti potřeboval jsem zajet do venkovského městečka Peruce za kamarádkou Šárkou, která tu žije s přítelem Pavlem. Za domem mají dvůr a na něm jsem se seznámil s několika zvířátky. Šárka mě pohostila vynikajícím kozím sýrem, probrali jsme, co jsme potřebovali, a já se výborně bavil děním na dvoře.

Všechno měl pod kontrolou kůň Theo. Šárka ho přivedla z pastvy, abychom se mohli seznámit, a on klidně stál uprostřed dvora a moudrýma očima pozoroval dění. Nechal se hladit na čele a na čumáku a nenechal se ničím vyvést z míry.





Dalším soudruhem na dvoře je prasátko Ágnes. Tato slečna může vystupovat jako symbol spokojenosti. Chytrá, což v tomto případě znamená hlavně vyčůraná, manipulátorka svým okolím kontroluje chytrýma očkama celý dvůr i s jejími obyvateli a do okruhu svého zájmu samozřejmě zahrnuje i lidské obyvatele domu...




Nejživěji se samozřejmě projevovaly kozy. Věčně zvědavé, šmejdící a více či méně splašeně poskakující. Dvě dospělé kozy Julče a Mimík, které zůstalo jméno od kůzlečích dob, a malý neposedný čertík Andy. Ten ke mně přiběhl a hned zkoušel, jestli moje kraťasy nejsou k jídlu.





Andy je živé kůzle, jak už tak kůzlata bývají, takže nebylo možné ho vlastně vyfotit. Největší legrace ale nastala, když se na trávníku nad zdí dvora objevil pán se psem na procházce. Bullteriér byl okamžitě kozami fascinován a kozy byly fascinovány bullteriérem. Zíraly na sebe, pokoušely se dosáhnout co nejblíž k sobě, aby se mohli očuchat. Takhle to trvalo pěkných pár minut než se pánovi podařilo psa odvolat.

Jsme se Šárkou domluveni na další návštěvě někdy v budoucnu a já se budu těšit na další zábavné příhody s jejich zvířaty.





Kam dál