Jaro na Dobiášku

Čtvrtek v 9:59 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Tobiášův vrch v Českém středohoří nedaleko vesnice Kozly se snažím už několik let navštěvovat každé jaro. Tento nenápadný a nízký kopeček má velice silný genius loci a strávit na něm pár desítek minut je prostě velmi příjemné. Kromě jarní květeny poskytuje i malebné výhledy na okolní vyšší kopce Středohoří.

Letos přišlo jaro o pár dní později, ale díky vysokým teplotám a slunečnému počasí v posledních dnech rozkvetly jarní květiny a i Dobiášek pokryly žluté kvítky. Kopec si spravedlivě rozdělily hlaváčky jarní a prvosenky jarní. Hlaváčky na jichovýchodní straně, prvosenky na severní. Žlutá sluníčka hlaváčků zářila v odpoledním slunci, zatímco prvosenky se ostýchavě schovávaly za vrcholem kopce.

Hodina spočinutí, pozorování, focení, zkrátka příjemný podvečer na Dobiášku.

Tobiášův vrch, 354 m.n.m.





Hřbitov pod obcí Kozly a Dlouhá hora, 483 m.n.m.

Milá, 510 m.n.m.

Hlaváček jarní, Bělušice s věznicí, Belouš, 397 m.n.m. a Světecký vrch, 416 m.n.m.

Prvosenka jarní

Pan fotograf při práci


Kozly a za nimi Číčov, 477 m.n.m


Chrámecký vrch, 392 m.n.m

 

všechno se rozpadá

12. dubna 2018 v 21:58 | vítor |  Poetika
všechno se rozpadá
cítím to když zvedá se vítr
když vidím ve tmě blikat majáky záchranek a hasičů
když pozoruju lidi
jejich oči

všechno se rozpadá
řekla mi to prastará matka hora

Poprvé na Lovoši

10. dubna 2018 v 18:26 | vítor |  Na cestách
Lovoš je jedna z ikonických hor Českého středohoří. Spolu s nedalekými horami Milešovkou a Kletečnou tvoří typické panorama kuželovitých vrchů v centrální části pohoří. Lovoš je z nich jednoznačně nejnižší (Milešovka 837 mnm, Kletečná 706 mnm, Lovoš 570 mnm), ale působí stejně mohutně a nedobytně díky tomu, že vyrůstá přímo od hladiny Labe a mezi patou kopce a vrcholem je čtyřsetmetrový výškový rozdíl.


Celý tento výškový rozdíl jsme si pěkně vyšlápli. Nechali jsme auto v Lovosicích u zastávky a stoupali jsme vzhůru mezi chatami ulicí - jak jinak - Lovošskou. Za posledními domky se nám hora zjevila v celé kráse. Pokračovali jsme vzhůru příjemným stinným porostem listnatého lesa.





Po dvou kilometrech na nás vykoukl Košťálov a cesta se začínala zakrucovat do prudkých serpentin. Díky tomu jsme poslední kilometr stoupání překonali daleko rychleji než předchozí kilometry dva a za chvilku jsme byli na rozcestí pod vrcholem.


Na vrcholu Lovoše stojí turistická chata, kde mají točené pivo, pohledy a dokonce i poštovní známky, dále vyhlídková plošina na střeše chaty, ještě jedna menší plošina a památný kříž. A taky tam byla spousta lidí. Výhled by byl skvělý, kdyby nebyl opar, tak typický pro slunečné počasí v české kotlince.




Přímo pod Lovošem byly k spatření Lovosice s nádražím, chemickou továrnou, řekou Labe a Píšťanským pískovým jezerem, nad ním Radobýl, za nímž se schovávali naším pohledům Litoměřice.


Na severní straně byla k vidění část Verneřického středohoří na levém břehu Labe. Výhledu vévodila hora Varhošť.


K vidění byly samozřejmě i Milešovka, Kletečná, Hradišťany, Solanská hora a celá část Středohoří táhnoucí se směrem na Louny. Jen škoda toho oparu...



Tím, že jsme vylezli na vrchol Lovoše, ještě ale naše cesta zdaleka nekončila. Scházeli jsme na druhou stranu do vesnice Oparno. Cesta opět vedla příjemným lesem a na stráních se objevovaly první jarní kvítky. Za chvíli jsme byli hluboko dole pod vrcholem Lovoše.





Prošli jsme vsí Oparno pod zříceninou hradu, poté pod viaduktem železniční trati a u Černého mlýna jsme narazili na ohrádku s kozami.





Tady začínal úsek cesty, který vedl malebným Oparenským údolím Milešovského potoka. Tedy nejen malebným, ale i hojně navštěvovaným. I tak jsme si to užili. Cesta byla opravdu hezká a příjemná a šlo se dobře nám, dvounožcům, i našim čtyřnohým psím kamarádům.





Zúženou vozovkou jsme došli do Malých Žernosek, které leží na břehu Labe a ze kterých jsme měli zpět k autu posledního jeden a půl kilometru. I ten jsme šťastně zdolali a mohli si odvézt zážitek z pěkného jarního výletu zpět do Slaného.

 


Na Lipské hoře

6. dubna 2018 v 10:39 | vítor |  Na cestách
Lipská hora je mohutný a výrazný trachytový masív v Českém středohoří, méně známý příbuzný Milešovky nebo Kletečné. S nadmořskou výškou 689 m.n.m. patří mezi deset nejvyšších vrcholů Středohoří. Je to hora s pozoruhodným asymetrickým tvarem, který zdáli může připomínat žraločí ploutev nebo také ženské ňadro. Na strmých svazích se nacházejí kamenná moře a suťové sesuvy.

K zahájení výstupu jsme zvolili vísku Lhota, která leží přímo pod monumentální horou, která zezdola působí nezdolatelným dojmem. Ze Lhoty je na vrchol 1300 m s převýšením více než 200 m. Cesta stoupá od vesnice po červené turistické značce vzhůru až do malého sedla, kde je u informační tabule odbočka přímo na vrchol.




Cesta k vrcholu stoupá velice strmě a připomíná spíš kamzičí stezku. Výstup nám dal pořádně zabrat a při zpáteční - neméně náročné - cestě jsem nevěřil, že jsem se na vrchol skutečně vyškrábal. Ale skutečně se podařilo a my jsme mohli vydechnout na vrcholu pokrytém skálou, která se deskovitě láme a vytváří schodovité stupně i pohodlné "lavice" k sezení. Několik minut jsem vydýchával výstup, než jsem se mohl začít kochat výhledem.





Výhled z Lipské hory není kruhový, je víceméně omezen na východ a jihovýchod, ale je nádherný. Můžete vidět nejen nejbližší vrcholy Středohoří jako jsou Hradišťany nebo Solanská hora, blízké zříceniny hradů Oltářík a Košťálov, ale i výhled do části Českého středohoří okolo Rané a Oblíku a daleké pohledy do rovin okolo řeky Ohře se solitérem Klapým - Házmburkem. Když se trochu vykloníte na severní stranu, tak můžete zahlédnout Milešovku.





Na vrcholu Lipské hory jsme strávili krásný čas. Obklopeni konejšivým lůnem přírody nabírali jsme sil z pomalu se k západu klonícího sluníčka i z čerstvého jarního vzduchu plného kyslíku. Osvěženi a nabiti energií rozloučili jsme se s touto nádhernou horou a vydali se sestupovat zpět do Lhoty k našemu zaparkovanému autu.



K soutoku Skalice s Lomnicí

5. dubna 2018 v 18:54 | vítor |  Na cestách
Skalice je řeka dlouhá 52 km, která pramení v Brdech pod Třemšínem, vzdušnou čarou asi 1,5km od pramene Lomnice, protéká Březnicí, až kam se jí říká Vlčava, už jako Skalice potom Mirovicemi a nedaleko Zvíkova spojuje své vody s Lomnicí.

Lomnice je řeka dlouhá asi 59 km, pramení v Brdech pod Třemšínem, vzdušnou čarou asi 1,5 km od pramene Skalice, až do Blatné teče jako Smolivecký potok, pak už jako Lomnice protéká Miroticemi a na svém asi 52 km (tedy sedmém říčním km, jak to má být správně) přijímá vody Skalice a nedaleko Zvíkova se vlévá do Otavy.

Pak poznejte, která je která, a zkuste si k tomu ještě vzpomenout, která protéká Mirovicemi a která Miroticemi. My jsme ale začali náš výlet ve Smetanově Lhotě, kam jsme dojeli autem. Tato úhledná jihočeská víska s rybníkem na návsi leží nedaleko Čimelic a je známá díky bývalému reprezentačnímu fotbalistovi Janu Kollerovi. Toho jsme ve vsi nepotkali a nikoho jiného také ne. Až dole u řeky za mostem starého pána s kolem, který se ptal, kam máme namířeno. Jistě to byl dobrý duch, strážce mostu. Magii místa doplňovala kaplička nad silnicí. Loukami podél řeky jsme došli do osady Podelhota, kde nás zvědavě pozorovala ovčí rodina.







Prošli jsme vískou a viděli dvě ženy. Vrátili jsme se k řece a pokračovali k Varvažovu. Před vesnicí jsme prošli okolo opuštěného mlýna.




Ve Varvažově je krásný barokní most, který chrání kaplička se sochou Jana Nepomuckého. Výhledu na Skalici si užíval i pan Baryn. Za Varvažovem jsme přes řeku museli přejít po mostě s hlavní silnicí od Mirotic na MIlevsko. Následovaly partie, kdy se řeka nořila hlouběji do lesa a zase vynořovala na loukách s tábory a kempy. Charakter krajiny se výrazně proměnil. Řeka vytvořila hluboké údolí se skalisky pokrytými jehličnatým lesem. Voda se prudce valila korytem pokrytým mnoha kameny a balvany.








Za rekreačním střediskem Avia jsme přešli na pravý břeh a brzy došli k soutoku obou brdských dvojčat. Místo nijak impozantní, ale pěkné. Chvíli jsme poseděli na pařezu a dopřáli si malou svačinu. Pak jsme se vydali proti proudu Lomnice směrem k Ostrovci. Krajina se zatím neměnila. Z jehličnatých lesů nad údolím řeky se mohlo každou chvíli ozvat ječivé vřeštění indiánských bojovníků toužících po skalpech bílých tváří a po Barynovi coby večeři. Leč nestalo se a my jsme se po necelých třech kilometrech vynořili z lesa.






U Ostrovce jsme toho mělo už docela dost, ale byli jsme teprve ve třech čtvrtinách cesty. Ta naštěstí neztrácela na své kráse a vedla nás nejprve podél mlýnského náhonu a pak podél řeky přes malebné louky.







Poslední dva kilometry jsme stoupali od řeky vzhůru kolem loveckého barokního zámečku Karlov. Nohy už nás nechtěli nést, ale nakonec jsme opravdu dorazili zpět na malebnou náves s rybníkem ve Smetanově Lhotě a za horšícího se počasí jsme vděčně zasedli do čekajícího Citroenu.





Kam dál