Po půlnoční straně hory

30. ledna 2017 v 15:00 | vítor |  Na cestách
Pro zimní výlet jsme si s kamarádem Vojtou vybrali Boreč - známou kouřovou horu v Českém středohoří nedaleko Lovosic. Ve vesničce Režný Újezd ale stálo pod odbočkou ke kopci tolik aut, že jsem kategoricky odmítl trávit zimní neděli s rodinkami na Borči a jeli jsme jinam. Na autobusové zastávce v Sutomi jsme se bleskově poradili a odjeli směrem k jedné z nejzajímavějších vyvřelin celého Středohoří - k Lipské hoře.

Mohutný zalesněný znělcový masiv se těžko dobývá i v létě, natožpak na konci ledna. V mrazivé mlze nebyla Lipská hora vlastně skoro vůbec vidět. Dojeli jsme autem do vísky Medvědice a po červené vyrazili. Přes louku jsme se dostali k místům, která jsou na mapě označena jako Půlnoční strana. V mlze se před námi tyčila tmavá masa hory. Stoupali jsme vyšlapanou stezkou plnou psích značek. Překonali jsme 200 výškových metrů a došli na rozcestí. Turistická značka pokračovala dále kolem hory a sestupovala do vesnice Lhota. Neznačená, ale i v tomto počasí prošlapaná cestička mířila na vrchol. Zde se naše cesty rozdělily. Vojta mířil na vrchol, pak zpět do Medvědice k autu, já jsem dokončil okruh kolem Lipské hory a přes Lhotu pokračoval na Mrsklesy. Tam jsme se opět setkali.

Zimní výlet opět dokázal, že ať je jakkoli nepříjemné počasí, uprostřed přírody je vždycky dobře. V lese na svahu Lipské hory jsme se cítili dobře, plni energie a života. Při zastávce v Lounech nás okamžitě sevřel lezavý holomráz a ten nás doprovázel i po návratu do Slaného. Lipská hora nám tentokrát nenabídla nic ze svého přírodního bohatství, pro které byla celá její jižní polovina prohlášena za přírodní rezervaci, ale hlavně únik z věčně do inverze ponořené slánské kotlinky, studené, nevlídné a depresivní.











 

O zapomenuté výpravě

31. prosince 2016 v 10:06 | vítor |  Literatura
Není větší potěšení, než když člověk sáhne do knihovničky pro knížku z výprodeje z knihovny a shledá tuto nenápadnou starší knihu bez obálky knihou zajímavou, ba přímo fascinující. Stalo se mi to před nějakými dvěma třemi týdny, kdy jsem sáhnul po knize, kterou jsem považoval za vyprávění středověkého renesančního šlechtice, který putoval ke svatému hrobu. Aspoň název knihy Nešťastné putování do Šťastné Arábie mi to tak evokoval. Ale zmýlená neplatí. Kniha dánského spisovatele Thorkilda Hansena popisuje expedici vypravenou dánským králem v roce 1761. Její cesta směřovala přes Středozemní moře, Cařihrad, Egypt a Rudé moře do Jemenu, který je onou Šťastnou Arábií a který byl faktickým cílem cesty. Hansen popisuje cestu věcně, dokumentárním způsobem, přesto dokáže vyvolat a stupňovat napětí jako ve filmovém thrilleru. Výpravy se zúčastnilo pět lidí, přírodovědec, lingvista, lékař, kreslíř a zeměměřič. Charaktery účastníků výpravy a jejich vzájemné vztahy mnohokrát fatálně ovlivnily výpravu a Hansen to nemilosrdně odhaluje a analyzuje. Podává nám chování a rozhodnutí členů expedice bez příkras a společenských tabu. Nesmírné útrapy cestování arabským světem v dobách, kdy neexistovaly železnice, automobily a letadla, přesný popis krajů, jejich obyvatel, nesmírné úsilí jediného nakonec přeživšího účastníka výpravu dokončit, to vše vytváří na pozadí více než 250 let staré pozapomenuté výpravy obraz zaniklého, nesmírně přitažlivého a poutavého světa.


Z Klášterce na hrad Egerberk a do Kadaně

28. prosince 2016 v 10:27 | vítor |  Na cestách
Okolo Vánoc nebo Nového roku se vždycky snažím zorganizovat výlet, který má jako hlavní cíl trochu změnit vánoční rytmus přejídání se a válení u televize. Proto už před mnoha lety dostal poetický název Antisádlo. Letos jsme se v počtu pěti osob vydali do Podkrušnohoří, kde na řece Ohři vyrostla v minulých staletích pevná královská města i šlechtické hrady vysoko nad údolím. Využili jsme jednoho z nejlepších spojů, kterými se dá dostat do oblasti atraktivní na výlety a který jezdí přes Slaný o sobotách a svátcích ráno z Prahy do Jáchymova.

Vystoupili jsme v Klášterci nad Ohří a museli nejprve projít novější část města, tu panelákovou. Až poté jsme scházeli kolem zámku s expozicí českého porcelánu a opět stoupali na historické náměstí s krásnou novogotickou radnicí. Ve sváteční dopoledne jsme procházeli úplně prázdným městečkem, které tady, daleko od hlavní silnice s paneláky, mělo romantickou atmosféru doby, kdy tu vládnul rod Thunů, kdy se zde od roku 1794 vyráběl porcelán a v okolí nebyly ani mohutné elektrárny ani mnohakilometrové díry po těžbě uhlí. Procházku městem jsme zakončili svačinou u malých lázní nad řekou Ohře.





Poté jsme překročili řeku i hlavní železniční trať na Karlovy Vary a začali stoupat. Hned při první zastávce jsme při oddychování mohli obdivovat panorama města Klášterce. Pohybovali jsme se vlastně na samém okraji Doupovských hor. Museli jsme obejít vrch Mravenčák, abychom se dostali k našemu cíli, zřícenině hradu Egerberk neboli Lestkov. Ve stoupání se nám v pěkném pohledu objevily zříceniny dalšího hradu nedaleko Klášterce, Šumburku neboli Šumné. Pak už se před námi skrz bukový les objevil Egerberk.






Název hradu je odvozen od německého názvu řeky Ohře. Také se používá český název Lestkov podle vesnice, která leží na úpatí kopce s hradem. Doba výstavby hradu není známá, ale došlo k ní pravděpodobně už ve 13. století. Hrad často střídal majitele a byl také samozřejmě svědkem mnoha dramatických událostí. Kdo ví, zdali tam dodnes nestraší Wend z Illburka umučený hlady Vilémem ze Šumburka, s nímž se dostal do sporu. Od konce 16. století hrad pustnul. Jeho původní podoba také není známa. Pomůže nám rekonstrukce na této kresbě Jana Heřmana:


My jsme pak zastihli Egerberk v tomto stavu:







Od hradu byl také pěkný výhled do údolí Ohře a na protější hradbu Krušných hor. I na této nekvalitní fotce z mobilu můžete rozeznat vrch Mědník s kaplí.


Pak už jsme zahájili sestup, zas takové teplo přece jen nebylo, i když počasí připomínalo spíš přelom října a listopadu než druhý svátek vánoční. Pod kopcem ve vesničce Lestkov jsme se ještě jednou přes změť kabelů ohlédli za hradem Egerberk.


Cesta nás dále vedla moc pěkným úsekem nad roklí Rašovického potoka. Nad námi se vypínaly Rašovické skály. Touto cestou jsme došli do Rašovic na silnici, po které jsme pokračovali až do vesnice Zásada u Kadaně.



V Zásadě jsme odbočili na kroutící se serpentinu, která nás dovedla až k Ohři. Cestou byla odbočka k prameni. Když jsem jej chtěl prozkoumat, tak se mi pod nohou překotilo keramické korýtko pod pramenem a já si vymáchal botu v bahně. Nepříjemný zážitek způsobil, že jsem zapomněl i na focení. Podél pravého břehu Ohře vede cyklostezka. Po ní jsme po krátkém odpočinku došli až ke kadaňské vodní nádrži. První kadaňské věže, které jsme spatřili, patřily k františkánskému klášteru s kostelem Čtrnácti svatých Pomocníků.



Po architektonicky velice zajímavě upraveném nábřeží s nevšedním pojmenováním Nábřeží Maxipsa Fíka jsme došli pod kadaňský hrad, okolo kterého jsme vyšli do města. Krátký pohled na nádvoří hradu, který je využíván jako dům s pečovatelskou službou, a pak už jsme vstoupili na krásné kadaňské náměstí, kterému vévodí nádherná gotická věž radnice, morový sloup a farní kostel Povýšení sv. Kříže. Náměstí jsme si prohlédli, pak jsme se šli občerstvit do restaurace a v půl šesté odjížděli autobusem do Slaného, ale Kadaň a její památky určitě stojí ještě za návštěvu.









 


Arizona J.J.Paulíka

15. prosince 2016 v 21:40 | vítor |  Literatura
Spisovatel Jaroslav Jan Paulík je polozapomenutou a pro mě donedávna úplně neznámou postavou české literatury. Narodil se v Pelhřimově roku 1895, vystudoval filologii, učil na obchodní akademii a byl literárně činný jako novinář, literární kritik a překladatel. Kromě literatury se odborně zajímal o film a rád cestoval. Jeho literární dílo je pestré. Je to řada drobných útvarů: fejetony, kritiky, trampské písně, básně, drobné prózy. Jeho nejvýznamnější díla jsou trampský román Arizona, dále Sentimentální cesty - cestopisné črty z Evropy, Balkánu a Alžíru, další román Utonulá, který situoval do rodného Pelhřimova, stejně jako povídky Ošklivá tvář lásky. Od literatury s romantickým nádechem - cestopisy, trampské prostředí, se dostal k psychologicky laděným prózám. Byl to statečný člověk zapojený do protinacistického odboje. Byl odhalen, uvězněn a odsouzen k 10 letům v káznici, kde už po osvobození, 13.5.1945 umírá na celkové útrapy v 50 letech.
Komunistickým režimem nebyl připomínán, rehabilitace se dočkal v 60. letech, kdy byla vydána v druhém vydání Arizona, a také byl uveden do Síně pelhřimovských literátů, která ovšem za normalizace opět zanikla. Dnes můžeme osobnost Jaroslava Jana Paulíka vnímat jako součást moderní avantgardní literatury první poloviny 20. století a zároveň jako příslušníka humanistického a demokratického proudu kulutrních osobností, který byl těžce postižen nacistickou okupací a zánikem první republiky.

Já jsem se s Jaroslavem Janem Paulíkem setkal velmi náhodně. Při jedné ze svých ne příliš častých cest vlakem jsem se cestou od pokladny na perón slánského nádraží podíval do knihovničky, kde lidé zanechávají tam, kam dojedou, knihy na výměnu, případně tam nosí knihy, kterých se chtějí zbavit. A to já mám rád. A na vrchu ležela drobná knížka z Československého spisovatele, se jménem spisovatele, kterého jsem neznal, a s malou zelenou liškou, která vnucovala vzpomínku na Malého prince. Sáhl jsem po ní a přečetl ji za páteční cestu do Nymburka a za sobotní cestu z Nymburka.

Přitom to není až zas takový zázrak. Arizona bývá nazývána prvním trampským románem, má tedy určitý punc a je zajímavá jako literární artefakt a doklad určité subkultury zachycené v reálné době svého šíření, tedy bez pozdějších romantických příkras. Přitom je samozřejmě Arizona romantická dost, prostředí okolí řeky Sázavy, letní atmosféra, milostné vztahy, ale i drsný Žižkov jsou atributy dostatečně romantické. Nejinak postavy se svými sny, neukotvenými vztahy, vyhraněným rozporem mezi všedními dny a víkendovými dobrodružstvími a v neposlední řadě i četnický boj proti trampům se smrtí jednoho z hlavních hrdinů, podobnou smrti Jánošíkově nebo smrti Robina Hooda. Nechybí ani v lásce štědrá cikánečka provozující potulnou střelnici, jež nechá pamatovat jak na Rozmarné léto, tak na o několik desítek let mladší Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Arizona je kniha naplněná vábivou a voňavou atmosférou letní noci. Přitom v ní nechybí momenty jak drsné, tak i psychologicky těžší. Trampové, kteří přijdou do kina na kovbojku, ho zdemolují po zákazu promítání filmů s kovbojskou tematikou, i rozpolcený život hlavního hrdiny nás vrací do reality všedních dnů poloviny dvacátých let, kdy různí úředníci, účetní, příručí a další mladí muži každou sobotu odpoledne vyměnili saka za kovbojské vesty a stetsony a Posázavským pacifikem vyráželi vstříc novým dobrodružstvím a láskám.


Židovský řbitov ve Štěnovicích

14. prosince 2016 v 14:26 | vítor |  Řbitovní qítí
Štěnovice jsou městečko jižně od Plzně. Od plzeňské aglomerace jsou oddělené dálnicí D5 a vrchem Valík. Leží na řece Úhlavě. Židovská komunita zde žila od středověku a byla jednou z největších na Plzeňsku. V polovině 19. století, před uvolněním občanských práv, žilo ve Štěnovicíh okolo stovky osob židovského vyznání. Poté počet židovských obyvatel klesal. Osídlení bylo soustředěno na severním okraji obce, kde dodnes leží také řbitov, který jsme zde navštívili. Nejznámější rodiny zde bývali Treichlingerovi (Hanuš Treichlinger hrál roli Brundibára ve stejnojmenném opeře nastudované v terezínském ghettu) a Roubíčkovi (Jiří Roubíček jako jediný ze Štěnovic přežil Osvětim).

Řbitov byl založen někdy na přelomu 18. a 19.století ve svahu nad Losinským potokem. Okolo roku 2000 byl rekonstruován a nachází se na něm asi 160 náhrobků. Najdete ho pod pilou na severním konci obce. Zajímavostí je dochovalá márnice, která ale v současné době slouží jako garáž soukromému majiteli, který zároveň na požádání zapůjčí klíče od řbitova. Na řbitově jsou pořbeni židé i z okolí Štěnovic, ze Starého Plzence, ale i z Plzně. Mimo jiné například Ignác Lederer, sběratel pověstí z Plzeňska.

Ve Štěnovicích se kromě řbitova nacházela v dnešní ulici V Potocích synagoga a škola v jedné budově. Židovským obyvatelům Štěnovic byl před několika lety odhalen pomník.



















Kam dál