Německý evangelický řbitov ve Strašnicích

5. listopadu 2017 v 20:57 | vítor |  Řbitovní qítí
Přímo na Dušičky jsem se na žádný řbitov nedostal. A protože jsem měl v sobotu cestu do pražských Strašnic, rozhodl jsem se, že navštívím starý německý evangelický řbitov. A byla to volba dobrá! Zatímco na druhé straně rušné Vinohradské třídy hořely ohně před strašnickým krematoriem a celé skupiny lidí mířily na Vinohradský řbitov, tady mezi starými hroby s nápisy většinou v němčině, hroby udržovanými, ale nezdobenými, bez svíček a květin, tady byl klid a ticho jako v nějaké relaxační zahradě daleko od lidských sídel.





Řbitov byl založen na konci 18. století a byl spravován německou evangelickou církví. Protože na něm byli pořbívány především osoby německé národnosti, přestal být po druhé světové válce využíván. Měl být dokonce úplně zrušen a deset let od zrušení i zlikvidován, ale naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Řbitov byl příležitostně i tak neoficiálně využíván a byly zde ukládány urny. I po roce 1990 ale řbitov chátral. Nakonec byl v roce 2002 vyhlášen kulturní památkou a celý velice vkusně a citlivě zrekonstruován.






















Dominantou řbitova je kaple umístěná v jeho zadní části. Je to krásná budova s prvky art deco, o níž nejsem schopen zatím najít víc informací. Kromě ní zde najdeme i krásné výstavné hrobky ve stylech 19. a první poloviny 20. století. Při rekonstrukci zde byla zřízena nová rozptylová loučka a objevilo se zde i několik nových hrobů.










 

Poprvé na roller derby

5. listopadu 2017 v 19:36 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Roller derby je u nás zatím nepříliš známý sport, který vznikl v USA už první polovině 20. století. Původně to byl pouze ženský sport, dnes ho provozují i muži. Je to kontaktní sport, při kterém se hráčky pohybují na kolečkových bruslích (na těch "pravých" kolečkových, ne na inlinech) po oválné dráze ve stejném směru. Jedna z hráček z každého týmu se snaží procpat houštinou bráních těl, objet ovál a případně pokračovat v jízdě a snažit se nasbírat další body za předjeté soupeřky nebo úsek hry zvaný jam ukončit. Takže se na ploše pohybují dvě jammerky a osm blockerek. Takže kontaktů je skutečně dostatek. Je to hra akční, rychlá a zajímavá, hráčky musí být rychlé, silné a šikovné bruslařky. Bývá doprovázena kulturními atributy, jako jsou názvy týmů, pseudonymy jednotlivých hráček, dresy, líčení, hudba. Tu jsme si tuto sobotu neužili, neboť byla hudební produkce zakázána po stížnostech obyvatel okolí haly.

U nás zatím existují dva týmy v Praze a jeden v Brně. Pražský tým Hard Breaking Dolls si pozval béčko týmu Parliament of Pain, které vystupuje pod názvem Jokers. Byla to skvělá podívaná a každému mohu tento sport doporučit k návštěvě. Zde jsou některé odkazy a také videozáznam jednoho minutového jamu, který jsem vlastnoručně pořídil.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Roller_derby

http://www.roller-derby.cz/


Sen o Svatopluku Čechovi

5. listopadu 2017 v 19:07 | Ivan Diviš |  Než zazvoní budík
Z knihy Ivana Diviše Papouščí město, kterou vydalo exilové nakladatelství Rozmluvy v Londýně v roce 1988.

 


Kruh

24. října 2017 v 14:31 | vítor |  Literatura
Kruh je především znám jako americký horror z roku 2002, což je remake japonského filmu z roku 1998. Tento japonský film byl natočen podle knihy spisovatele Kodži Suzukiho z roku 1991. Vzhledem k tomu, že jsem ani jeden z filmů neviděl, byl jsem na knihu zvědav. Získal jsem ji ve výprodeji v knihovně za jednu korunu.

Kruh je jedna z prvních knih Suzukiho a přinesla mu celosvětovou popularitu. V Japonsku se stal vyloženě kultovním spisovatelem a první díl Kruhu měl další pokračování, až vznikla celá série. V návaznosti na to také vzniklo několik filmů a TV seriálů.

O Kruhu se sice běžně mluví jako o horroru, ale kniha má spíše detektivní atmosféru. Vzhledem ke skutečnostem, které se v knize odehrávají, je na všechno jen omezené množství času, proto se děj odehrává v hektickém tempu. Hlavní postavou je novinář, který si všimne podobných rysů u dvou zdánlivě nesouvisejících úmrtí a začne pátrat po tom, co tato úmrtí spojuje. Poté, co se sám dostane do situace, kdy se domnívá, že může zemřít, začíná horečnatě pátrat po odhalení záhady, s níž se setkal. Knize nechybí kromě skvělého tempa ani mrazivé, skutečně horrorové okamžiky, mysteriózní prvky a zvláštní, až groteskní vykreslení postav. Skvěle se čte a je výbornou oddechovkou na víkend nebo dlouhý zimní večer.


Dva venkovské řbitovy na konci babího léta

24. října 2017 v 10:26 | vítor |  Řbitovní qítí
S předstihem před dušičkami dohodli jsme se s mámou a sestrou, že je vezmu na řbitovy v Hořešovicích, kde máme spoustu příbuzných, a v Pozdni, kde jsme se po nějakých příbuzných chtěli podívat. Přestože jsme celá léta jezdili o prázdninách do Lískýho, v Pozdni jsme byli mnohokrát a měli jsme tam i nějaké příbuzné, tak na místním řbitůvku jsme nikdy ani jeden z nás nebyl.

Počasí bylo nádherné. Trefili jsme se do posledního víkendu babího léta. Bylo příjemně teplo, slunečno a foukal čerstvý vítr. Tak jako v Hořešovicích na řbitově foukal vždycky, jak si to pamatuji už od dětství. Máma se sestrou se pokoušely v tom větru zapálit svíčky na hrobech praprarodičů, pratet, prastrýců, strýců, tet a dalších příbuzných z dalších kolen. Já jsem si zatím udělal pár fotek. Zaujaly mě hroby dětí u řbitovní zdi a také specifický druh výtvarného projevu ve funerálním umění, který se tu uchytil zřejmě někdy po druhé světové válce. Jedná se malbu na skle, velmi často - jak přes kopírák - s motivem orajících koní nebo zapadajícího slunce.















Ze silnice mezi Líským a Pozdní jsou pro mě ty nejkrásnější výhledy na světě. I z pozdeňského řbitova je krásný výhled, zejména na Lískou stráň s rozhlednou na vrcholové plošině. Na řbitově jsme se zvědavě rozhlíželi a pátrali po hrobě strýce Mírka a tety Kateřiny.Ten se nám za pomoci přítele na telefonu podařilo najít a našli jsme i hrob našeho dávného známého, pana Peška z Lískýho. Za stále hezkého slunečného počasí jsem si i na tomto malebném řbitůvku udělal pár fotek.












Kam dál