Září 2009

balkánský večer

23. září 2009 v 21:01 | vítor |  Všední Nevšední
balkánský večer se dá prožít poměrně snadno, jen se musejí sejít některé balkánské okolnosti. ideální pro to je trávit ten večer přímo na balkáně, případně jinde, ale s mnoha balkánci za doprovodu některého z jejich typických kutlurních prvků. tedy s balkánskou muzikou jako nedávno stovky lidí na staromáku, kde hrál pro lidi zadarmo goran bregovič, nebo v nějaké balkánské restauraci při balkánském jídle a pití.
balkánský večer můžete zažít zcela nečekaně, jako když jste s kolegy na pivu v hospodě pod loubím v dejvicích a na jídelním lístku hledáte něco malého a najdete balkánské omeletky. já nevím, jestli by to kdokoli ze zástupců balkánských národů poznal jako jídlo typické pro balkán, ale omeletky plné paprik a rajčat se sýrem chutnaly naprosto skvěle.
někdy si balkánský večer můžete udělat doma. jako já teď. Proto to přece taky píšu, tuhle vlastně bezobsažnou věc. sedím u kompu, popíjím bulharské víno, jím bulharský sýr a v lednici se mi chladí šopský salát. a říkám si: měl bych něco napsat na blog. nakonec u všech těch bulharských pochoutek napíšu článek, který se jmenuje balkánský večer....tak nevím.

narozky

20. září 2009 v 22:01 | vítor |  Všední Nevšední
Když je člověku 37, tak ho to může, ale nemusí inspirovat ke vzpomínání. Já jsem spíš vnímal ten den celej jako z nadhledu, abych pozoroval, co se děje.
V dětství byly nejlepším dárkem knížky, ale nejvíc si pamatuju, když jsem dostával poštovní známky. Celofánový balíček nebo obálka s razítkem Pofisu mě vždycky rozrušily na nejvyšší míru. Zdalipak bude v balíčku nějaká zajímavá africká nebo tichomořská země, velké a barevné známky některého z arabských emirátů nebo dokonce Jižní antarktická teritoria?
Pak si pamatuju na 15. narozky, to jsem domů pozval pár spolužáků. Byla to úplně slušná party, u nás se nikdy moc nepilo ani nekouřilo, tak nepřipadalo v úvahu, abysme se nějak ožírali...Ani by nás to nenapadlo. Natožpak abysme kouřili. Tenkrát ještě děti v patnácti letech tolik nekouřili.
Zlomovej zážitek se přihodil o mý narozeniny dvacátý. Šel jsem samozřejmě do hospody, na Hnátu, protože tenkrát jsem chodil pořád do hospody, a tam jsem řekl spolusedícím, že mám narozeniny. Během hodiny mi koupili asi šest nebo kolik panáků, už nevím. Bylo to hrozné. Když člověk takhle chlastá, sedí v hospodě a ožírá se kořalkama, tak je nejubožejší troska ve vesmíru. Natožpak v den, kdy se narodil.
Když mi bylo mezi 25 a 30 lety, tak jsem praktikoval tento způsob: Šel jsem někam sám posedět a dal jsem si jídlo. Nejlépe biftek. Po jídle jsem šel sám do baru, dal jsem si panáka a cigárko nebo doutníček. A celý večer jsem rozjímal nad životem. Pak jsem teprve šel třeba někam za kamarády na pivko.
V den svých 27. narozenin jsem dostal dopis od slečny Danielky, že nemůže jinak a vrací se ke svému bývalému. Koupil jsem víno a šel to zapít k Rádjovi a Janičce. Janička mi přála k narozeninám a byla překvapená, že vlastně zapíjím žal a neslavím. O rok později jsem pak byl Danielce a Karlovi na svatbě. Ale ne v den svých narozenin, nýbrž v den svých jmenin.
Po návratu do Slaného jsem na své 29. narozeniny poseděl s kamarády v čajovně. Petr Směšný mi dal boty. Už ani nevím, kde je vzal, ani jestli jsem je nosil.
Narozeniny třicáté jsem trávil meditací na Hájích se Standou Vostrovským, Lídou a její maminkou. To bylo asi nejnevšednější trávení narozenin. Stejně jsme pak šli na pivko.
Dnes jsem koukal, co to dělá. Bylo dobré, že jsem se vyspal. Už od rána byl venku opar, který za celý den nezmizel. Bylo přesně to počasí, které mě fascinuje a které má atmosféru filmů o životě v záhrobí. Nebo tu atmosféru, kterou by takové filmy měly mít. Nejlépe se takovou atmosféru podařilo vyjádřit Jakubu Arbesovi v Posledních dnech lidstva. Já takové počasí nazývám "napjatým bezčasím", ale toto byla taková příjemnější varianta. Každopádně jsem byl rád, že takové počasí dneska bylo.
Návštěva na oběd u mámy a setkání se ségrou už asi zůstanou stejné, dokud někdo z nás neumře. Řízečky, mazaná buchta, řeči o ničem. Vzhledem k tomu, že jsem si vlastně na dnešek dal docela dost práce, ani jsem se nikam nechystal. Navíc slečna Há trávila den u sebe doma, tak jsem zůstal sám.
Odpoledne jsem pracoval pro Obronu. Chystáme turnaje jak ve fotbale, tak v nohejbale. Poté jsem se zase věnoval svému čajovému byznysu. Posílal jsem aktualizace na web a vážil čaje. Pak jsem utíkal nakoupit. V příjemném podvečeru jsem oběhl jak Penismarket, tak Kaufland, a to vše za půl hodinky.
Doma jsem vybalil věci, nalil si víno a ochutnal kousek sýra. Pustil jsem si hokejovou extraligu a svému oblíbenému klubu věnoval kousek přízně. Cítil jsem se narozeninově a užíval si to. Můj oblíbený klub sice prohrál po bídném výkonu, ale já jsem odcházel sem k počítači s pocitem příjemně narozeninového dne. Nic zvláštního se navenek nestalo. Ty věci jsou uvnitř a já, starej kozel, ve svých 37 letech o těch věcech uvnitř už takovou potřebu psát nemám.

Tři rozhledny

14. září 2009 v 20:33 | vítor |  Na cestách
O víkendu jsme se slečnou Há navštívili tři rozhledny. O dvou píšu v autovýletném cestopise ob jeden článek níže, tou třetí je nová rozhledna postavená jako telekomunikační věž s vyhlídkou u vesnice Líský, srdeční obce mého dětství. Tento miničláneček tedy píšu jen proto, abych zdokumentoval tu skutečnost, že jsme o tomto víkendu se slečnou Há navštívili tři rozhledny.
Rozhlednu v Líským si můžete prohlédnout a něco se o ní dozvědět zde.

Z tohoto webu zkopíruju jeden obrázek:



Nejlepší kafe mýho života

14. září 2009 v 20:23 | vítor |  Všední Nevšední
z krajin, které už mám za sebou

Načínal jsem už druhej měsíc v Dublinu, ale pořád jsem neměl práci. Z Čech jsem odjížděl úplně vysátej jak finančně tak psychicky. V Dublinu mě zatím živil kámoš Jirka Kytka, první slánskej čajovník. Já byl druhej a oba jsme skončili v Irsku. Tady jsem doufal, že se chytnu, ale platil jsem nováčkovskou daň. Hledal jsem asi práci na špatnejch místech, nezaregistroval jsem se do žádný agentury a navíc jsem irský angličtině fakt mizerně rozuměl. A ještě navíc to město bylo přeplněný Polákama, Číňanama, Italama a kdovíkým ještě. Denně jsem obcházel krámy a hospody a ptal se na práci. Nebo jsem jen tak coural Dublinem a pozoroval život. Když už i na technický správě města jsem musel vyplňovat třístránkovej dotazník jen proto, že jsem chtěl požádat o vozejk a koště, abych mohl zametat ulice, měl jsem toho dost. Začal jsem vyhlížet kandelábr, na kterým se oběsím.
Naštěstí se věci pohnuly jiným směrem. Jednou jsem dostal email od starýho kamaráda Honzy z Mimoně. Honza načínal druhej rok práce v Anglii a po těžkejch začátcích se chytnul v Manchesteru ve skladu cereálií a podobnejch nesmyslů. Suchá a relativně čistá práce. Právě on mi psal, že firma otevírá novej sklad v jiným městě a že bych tam mohl dostat místo. Konečně změna! Zadluženej až po uši jsem si ještě půjčil na letenku z Dublinu do Manchesteru.
A po dvou marnejch měsících v Dublinu, kde se mý dluhy zvětšily o dalších třicet tisíc, jsem vyměnil malej ostrov za velkej.
Letadlem letět přes Irský moře je skoro jako jet autobusem z Prahy do Slanýho. Ve vzduchu jste asi čtyřicet minut a už zase sedáte na zem. Promotal jsem se přes kontrolu a výdejnu zavazadel a našel cestu na vlakovou zastávku. Přesně tam na mě čekal Honza, John, jak jsme mu vždycky říkali. Přivítali jsme se.
"Tak pojedem," povídá John.
"Koupím si lístek," povídám já.
Pánovi v kase hlásím: "Warrington central single."
Pokladní mi rozumí, odpovídá, kolik lístek stojí, a já rozumím jemu. Nádhera. S lístkem v ruce se vracím k Johnovi. Do odjezdu deset minut.
"Johne, víš, co bych si dal? Pořádný, silný kafe."
John u stánku na peróně koupil kafe. Bylo vydatný a vlilo mi energii do žil. Za tejden už jsem byl na první šichtě a za sedm měsíců jsem se s úplně jinou náladou vracel domů. Pobyt v Anglii navždycky změnil můj život.

Vrátenská hora a Kadlín

13. září 2009 v 16:31 | vítor |  Na cestách
Autovýlet

Na sobotu jsem zapůjčil vůz. Bedlivě jsem sledoval počasí; brzký příchod studené fronty v pátek ráno dával naději, že sobotní odpoledne už bude pěkné. A vyplnilo se. Když jsme se slečnou Há sedali v jedenáct hodin do auta, tak se ještě oblohou honily tmavé mraky, ale během několika desítek minut už sluníčko ozařovalo mělnický zámek nad soutokem Labe a Vltavy i lesnaté kopce Kokořínska.


V Mělníce jsme měli dva zádrhely. Za prvé nevím, jak se otevírá nádrž ve Fabii. Naštěstí ochotný řidič kolega pomohl. Za druhé Kokořínská ulice, kterou se z Mělníka vyjíždí směrem na Mšeno, je stále v tomto směru uzavřená, ačkoli webová stránka o dopravních uzavírkách Ústředního automotoklubu o ničem takovém neinformovala. Ač bez mapy, vyrazili jsme jistě směrem na Mladou Boleslav. Vytvořil jsem si mapu v hlavě a usoudil, že musíme na Mšeno odbočit v Mělnickém Vtelně. Tak jsme také učinili. Ovšem hned v této vesnici byla další uzavírka a objížďka. A jak je na českých silnicích zvykem, objížďka není značená. Tipnul jsem směr a vyjeli jsme z obce. Hned se ale silnice měnila v rozbitý tankodrom. Na okraji vsi venčil pán v brýlích dvě krásné kočky na vodítku. "Mohu se zeptat na cestu?" "Ano!" ozvalo z křoví a vylezla pána paní, sběračka plodů léta. Měli jsme jet na Všelisy. Do Všelis jsme nedojeli, dojeli jsme do Zamach, kam se silnička pěkně kroutila, ale končila a měnila se v polní cestu v malebné zadní části obce. Nad vesnicí na kopci jsme viděli malou pěknou dřevěnou rozhlednu. Zdálo se, že k ní vede cesta, ale ta směrem od rozhledny končila v půli pole! Vydali jsme se tedy zpět a objeli celý ten vrch s rozhlednou, až jsme přijeli do obce Kadlín, ke které patřila rozhledna i naučná stezka. To vše z peněz Evropské unie, velice pěkně udělané. K rozhledně jsme došli pěšky. Kopec se jmenuje Hradišť a skutečně býval hradištěm nebo kultovním místem Keltů a starších kultur z doby kamenné. Rozhledna vypadá jako palisádová věž. Je velice pěkná.


Z rozhledny byl hezký výhled na blízké okolí, na kopce vzdálenější neměla tato rozhlednička nárok. Pro nás bylo důležité, že jsme konečně viděli Mšeno a Vrátenskou horu, což byl původní cíl naší cesty.


Na rozhledně bylo příjemně, foukal vítr, děvčata ze vsi pouštěla draka, nagelovaní mládenci rozdělávali z připravených otopů tři ohně, takže doba rituálů možná na Hradišti ještě neskončila, slunce svítilo a slečna Há byla velice půvabná.
Po projetí vesnice Stránka jsme skutečně mohli naši situaci vidět z lepší stránky, neboť Mšeno bylo pár kilometrů před námi. V tomto městečku jsme se nezastavovali a vjeli do serpentin, které cestu vlnily až do vsi, kde žijí nosálové, do vsi jménem Nosálov.

Tam jsme si dali krátký odpočinek v hospodě U nás, tedy u nich, u nosálů, která se nacházela v jednom z mnoha pěkných roubených domů. Na dvorku sedělo pár místních, kteří se hrubě oslovovali a vzájemně si příliš nerozuměli. Uvnitř nás ulítaný hostinský vyzval k promluvě, hned poté však z uštvaným výrazem prohlásil, že musíme počkat, že nestíhá. Připomnělo mi to jednoho oblíbeného slánského hostinského. Obsloužila nás ochotná paní hostinská. Po krátkém zastavení mezi nosály jsme vyjeli přímo pod Vrátenskou horu a za vesnicí Libovice, kde byla slečna Há jako doma, jsme zanechali vůz na parkovišti. Na vrchol hory bylo pár minut chůze. Rozhledna na Vrátenské hoře je poměrně impozantní, ale není moc pěkná. Vypadá jako vysoká plechová bouda a na vrcholu má připevněné satelity a vysílače.


Rozhled z ochozu ve výšce 25 metrů nad terénem je ale impozantní. Od Řípu přes Házmburk, Milešovku, Bukovou horu po Ralsko a Bezděz, který byl jako na dlani.



Dlouho jsme se těšili výhledem na všechny světové strany. Česká země je skutečně nádherná! Až ta krása dojímá. Poradil jsem pak ještě paní, která považovala Bezděz za Házmburk, kde opravdu Házmburk najít, dole v pokladně jsme zakoupili pohlednici a vydali se zpět. Cesta zpátky domů proběhla bez problémů i bez výraznějších událostí. Moc jsme si užili pěkné zářijové sobotní odpoledne. Vrátenskou horu můžeme jen doporučit.

Opět jsou všechny fotky stáhnuté z různých stránek z internetu. Snad to autory těch fotografií nepoloží.

As I sat sadly by her side - Když jsem tak smutně seděl vedle ní

8. září 2009 v 19:43 | Tezaurus |  Music
Toto je originální překlad písně Nicka Cavea. Budu rád, když napíšete, pokud budete mít na některé pasáže jiný překladatelský názor.

As I sat sadly by her sideKdyž jsem tak smutně seděl vedle ní


As I sat sadly by her sideKdyž jsem tak smutně seděl vedle ní
At the window through the glassu okna přes sklo
She stroked a kitten in her laphladila kotě ve svém klíně
And we watched the world as it fell pasta my jsme sledovali, jak svět padá
Softly she spoke these words to meTiše mi řekla tato slova
And with brand new eyes, open widea s úplně novýma očima, doširoka otevřenýma
We pressed our faces to the glassjsme přitiskli svoje tváře na sklo
As I sat sadly by her side.Když jsem tak smutně seděl vedle ní


She said, 'Father, mother, sister, brother,Řekla, 'Otec,matka, sestra, bratr,
Uncle, aunt, nephew, niece,strejda, teta, synovec, neteř,
Soldier, sailor, physician, labourer,voják, námořník, doktor, makáč,
Actor, scientist, mechanic, priest,herec, vědec, mechanik, kněz,
Earth and moon and sun and starsZemě a Měsíc a Slunce a hvězdy
Planets and comets with tails blazingplanety a komety s chvosty planoucími
All are there forever fallingTo všechno provždycky padá
Falling lovely and amazing.'padá krásně a úžasně.ˇ


Then she smiled and turned to mePak se usmála a otočila se na mě
And waited for me to replya čekala co na to řeknu
Her hair was falling down her shouldersVlasy jí padaly po ramenech dolů
As I sat sadly by her side.Když jsem tak smutně seděl vedle ní


As I sat sadly by her sideKdyž jsem tak smutně seděl vedle ní
The kitten she did gently passposlala ke mně jemně kotě
Over to me and again we presseda opět jsme tiskli
Our different faces to the glasssvé změněné tváře na sklo
That may be very well,' I saidTo může být velmi dobře,'povídám
But watch that one falling in the streetAle sleduj toho padajícího na ulici,
See him gesture to his neighbourspodívej, jak gestikuluje na sousedy,
See him trampled beneath their feetpodívej, jak je zašlapán pod jejich nohama
All outward motion connects to nothingŽádné vnější pohyby se k ničemu nepojí
For each is concerned with their immediate needKaždý se zabývá svou okamžitou potřebou
Witness the man reaching up from the gutterSvědectví muže natahujícího se ze škarpy
See the other stumbling on who does not see.'Podívej na ty ostatní klopýtající, kteří nevidí.'


With trembling hand I turned toward herS třesoucí rukou jsem se k ní otočil
And pushed the hair out of her eyesa odhrnul jí vlasy z očí
The kitten jumped back to her lapKotě skočilo zpět k ní do klína
As I sat sadly by her side.Když jsem tak smutně seděl vedle ní


Then she drew the curtains downPak zatáhla záclonu
And said, 'When will you ever learna řekla, 'Když se budeš pořád učit,
That what happens there beyond the glasstak nebudeš mít žádný zájem na tom,
Is simply none of your concern?co se děje tam za sklem?
God has given you but one heartBůh ti dal jen jedno srdce
You are not a home for the hearts of your brothersTy nejsi domovem srdcí svých bratrů
And God does not care for your benevolenceA Bůh se nestará o tvoje dobrodiní
Anymore than he cares for the lack of it in othersještě aby se staral o strádání těch druhých
Nor does he care for those who sitani se nestará o ty, kdo sedí
At windows in judgement of the world He createdv okně na soudu světa který On stvořil
While sorrows pile up around himzatímco strasti se kupí kolem nich,
Ugly, useless and over-inflated.'ošklivé, marné a přemrštěné.'


At which she turned her head awayA když otočila svou hlavu pryč
Great tears leaping from her eyesvelké slzy jí padaly z očí
I could not wipe the smile from my faceJá nemohl jsem setřít úsměv ze své tváře,
As I sat sadly by her side.Když jsem tak smutně seděl vedle ní

výlet na zvíkov

3. září 2009 v 21:32 | vítor |  Na cestách
v pátek jsem poslal pár sms, jestli někdo nepůjde na pivo někam, kde by nebyl slyšet rámus z valníku. tak jsme se pěkně u przemysla sešli. já, honzik schwarz, míra kasal, habán a pak i slečna há, který asi hodina a půl na valniku stačila. pěkně jsme pokecali, v týhle sestavě naposled snad kdysi dávno v mojí čajovně....

habán byl na kole a pil kolu, a to proto, že ještě jel pak autem. z přelíce od rosti. povídá, že jede ráno za danečkem na zvíkov. on že daneček tam má hausbót a že tam taky maj nějakou akci v pivováře, že maj dopoledne pivko zdarma. a abych jel taky. pro akci jsem se okamžitě nadchnul. slečná há se nenadchla, páč se už domluvila, že půjde na jungly. já chtěl uniknout hluku veškerýmu, tak jsem ani na ty jungly nemusel. a tak jsem v sobotu ráno spící kočičku opustil a vyrazil s habánem a guliverem na zvíkov.

k pivováru jsme dojeli někdy po půl desátý a daneček už byl trochu navátej. daneček je moc hodnej kluk a já byl rád, že ho po delší době zase vidím. akce v pivováře byla chmelobraní. u pivováru je malá chmelnice, která se právě tenhle víkend symbolicky česala, aby se jako dobře dařilo a tyhle věci. akci podporujou místní, neboť majitelé pivováru jsou lidumilové a dávaj místním pivo za patnáct. turistům pak za třicet.

"dneska točej patnáctku, tu dělaj jenom na vánoce, velikonoce a dneska," s nadšením a trochu dřevěným jazykem oznamoval daneček. tak jsme si dali patnáctku a rozmlouvali, co nového. pak jsme dali jedenáctku, pak zase patnáctku a já pak ještě černou třináctku. daneček začal odcházet mentálně i fyzicky. k akci hrál harmonikář, ale měl nějakou hi tec synťák harmoniku. všude krásně voněl čerstvě natrhaný chmel. byli tam samí místní a danečkova sestřenka přišla zkontrolovat danečkův stav. dostali jsme vynadáno všichni tři. tak jsem se ohradil a během několika minut přesvědčil tu prostou dívčinu o našich dobrých úmyslech. daneček nám byl svěřen do péče a my jsme ho šli vyvětrat a někam dát odpočinout.

to už byla jedna hodina po poledni a cesta k hradu byla plná turistů. daneček se motal, nedržel nám a padal. odebrali jsme mu věci, poschovávali je u sebe, popadli ho a vlíkli přes hrad k vodě. sám jsem neměl jasno, kam jdeme, ale pivko v mé hlavě působilo mi naprostou bezstarostnost. daneček nám několikrát utekl do lesa. vždycky jsme ho složitě táhli zpět. když si tak říkám, od čeho mě bolej dnes záda, připomenu si dřinu s nachmeleným danečkem. nejadrenalinovější situace nastala, kdy se daneček začal drápat na sráz nad řekou u vstupní brány do hradu. to jsem měl o něj strach a zase jsme ho tahali a přesvědčovali. tam někde se daneček napíchnul na nějakou větev těsně pod pravým okem. ta věc ovlivnila hlavně naši cestu domů druhý den.

poté, co nám mladík u atrakce "střelba kuší na cíl" řekl prostě: "prosím vás, jděte pryč," a kdy nám daneček ještě utekl do recepce hradu domluvit prohlídku zdarma, jsme konečně přes hrad dorazili dolů k vodě. zvíkov leží na ostrohu nad soutokem vltavy s otavou. dlouho mi to habán musel vysvětlovat, až jsem později při nákupu piva v bufetu viděl letecký záběr na pohlednici a došlo mi to.


daneček spal hned, jak jsme ho uložili na břehu. my jsme ho s habánem prošacovali, schovali jsme mu k sobě věci, co měly nějakou cenu. taky našli jsme trochu travky. tak jsme to hned ubalili a vykouřili. začala se mi motat šiška a já vlezl nahatej do vody. nádhera! bylo to velice osvěžující. v dobrém rozmaru jsme trávili na tom místě několik hodin, vůbec nám nevadilo, že místečko je pro část výletníků důvodem k posezení na břehu, halekali jsme na každou bárku: "ahóóój!" a přátelsky se chovali ke všem. pak připlula loď plná bláznů. hrála hudba, lidé v kostýmech tančili a někteří skákali z horní paluby do vody. habána to nadchlo a plaval k lodi, aby si z ní skočil. celé to vypadalo moc pěkně, habán pak ale tvrdil, že ti lidé byli úplní pitomci. inu, na prvním dojmu někdy nesejde. a někdy se má ten první dojem nechat jako to nejlepší, co z toho vzniklo.

daneček se probral asi v půl šestý, už byl schopen komunikovat a vykoupal se. ale my museli zpátky do pivováru, páč jsme tam měli v autě věci. chtělo to nějaký jídlo a kafe nebo čaj. ale hrad zavíral. bufet, kde jsem předtím koupil pivko, který mělo bejt budvar, ale chutnalo jako zvíkovský, už taky zavíral a prošvihli jsme i domluvenou prohlídku. dorazili jsme do pivováru, kde pokračovala zábava s pivkem, klobáskou a uzeným k jídlu a hlavně místním pánem, kterej měl hrozně ošklivou kůži na rukou a nehty jak paznehty, ale jinak byl vtipnej a milej a luštili jsme spolu křížovku. atmosféra byla uvolněná a danečkova sestřenice se omlouvala tak intenzivně, že už na to nebylo co říct. daneček chtěl už jít, dokud není tma. já měl slinu, vypil jsem, co se dalo. a šli jsme zase dolů pod hrad.

mezitím se setmělo, na jasný obloze svítil měsíc v první čtvrti a habán měl chuť veslovat. to byla velká romantika. silueta hradu, nad kterým zářil měsíc se nám vzdalovala, a nad hladinou bylo úplné ticho. to jsou takový vzácný chvíle, kdy to všechno člověk cejtí hodně intenzivně. tenhle výlet by stál za to i bez toho skvělýho pivka a bez tý vší legrace jen kvůli tomuhle zážitku. dopluli jsme k hausbótu, ještě jsme pili pivko a trochu ostřeji podiskutovali o kultuře dnes a kultuře za komoušů. pak se šlo spát. hladina se ani nevlnila a hausbót byl tak akorát velkej, aby se tam vešli tři chlápci a dva pejsci....

ráno trpěl daneček. dlouho spal, pak to ještě dospával, pak si ještě zkoušel lehnout, ale co naplat. napíchnutý víčko oteklo, znemožňovalo mu vidění, dezorientovalo ho a dělalo mu zle. my se s habánem těšili z krásnýho dne. na hladině přehrady panoval čilej ruch, svítilo slunce a voda byla příjemně chladná. nakonec se dohodlo, že využiju svého čerstvě nabytého řidičáku, odvezu danečka domů, habán pojede za náma a pak spolu pojedeme zpět do sla. tak se daneček ještě vyzvracel do vody, aby bylo jasný, z čeho tam ty malý okounci jsou živi, a mohli jsme vyrazit.

moje první řízená cesta po získání řidičáku probíhala celkem v pohodě, po strakonický na prahu, na dálnici předjížděčky, honičky, pak v praze málem srážka s autem, který se mi schovalo do mrtvýho bodu v zrcátku, ale ustáli jsme to, pak po jižní spojce, kde se nám ztratil habán, výpadovkou na boleslav a po silničkách přes radonice a jenštejn do podolanky u vinoře, kde bydlí daneček v malym domku. pak ještě chvilku čekání na habána a nakonec podařená cesta domů.
vše dobře dopadlo. krásný výlet na závěr prázdnin.