Říjen 2009

Rumunistika

22. října 2009 v 20:02 | Tezaurus |  Nauka i óbšestvo
Je ta Cluj nebo ten Cluj?

Fotbal - hra dojemná

22. října 2009 v 20:01 | vítor |  Všední Nevšední
Hele, viděls ten gól, jak dal ten Hubník? Tak poslouchej, Sparta dala dva parádní góly hned po sobě, ten první hlavou vostře po centru, ten druhej vykoumal právě ten Hubnik.
Odvrácenej centr na hranici pokutovýho území, tam ho hráč přes hlavu vrací nebo chce střílet a Hubník, jak vidí, že se napřahuje, tak vyrazil vpřed a hlavou přesně trefil v běhu ten nakopnutej balón, brankář to vyrazil a on to ještě v pádu kopnul do brány!
Jak potom zářil, to je radost ze života, jak má bejt. To jsou ty dojemný chvíle, který zažíváte s Romanem Hubníkem, ve vlastním obejváku, s lahváčem nebo něčim v ruce. Fotbal - hra dojemná.

čas rýmy, čas jídla

21. října 2009 v 20:56 | vítor |  Všední Nevšední
na říjnové zvyklosti přišlo hnusno docela brzy. teď je zas trochu líp, ale v člověku už zůstal pocit, že do konce března líp nebude. sice naposledy v roce 2007 byl takový leden, že se i večer dalo chodit venku v tričku, ale na to se nedá spoléhat. i za polojasna je chladno a slánskou kotlinu ovládá lezavé mlhavo.
rýmu jsem dostal už po prvním ochlazení před svatým václavem. smrkal jsem litry hlenu a modlil se, aby mi nachlazení nenapadlo průdušky. stejně jsem věděl, že k tomu dojde. došlo po dalších třech týdnech. nezbývá než si vlastně blahopřát, že za stavu, kdy opravdu peníze nemám, nemůžu chodit mezi lidi, to znamená do hospod. jen si to spočítejte, vy praktičtěji založení, kteří se musíte navíc sami živit. koupíte víno, stáčené do petky, dáte za litřík a půl devět pětek. pokud se šetříte, máte to za pětačtyřicet na den, já momentálně za třicet. třicet je jedna točená plzeň. desítku nebrat. tolik počty.
navíc víno je jediný alkohol, který v tomhle stavu můžu pít. na průduškách neustále visí otazník malého záchvatu. kapesník je také v permanenci. z různé léčby pomáhá vlastně jen klid a teplo. podpůrně vincentka, med a byliny. klid mám, ale musím chodit do práce, kde úplný klid mít nemůžu. klidem se myslí minimum pohybu a hlavně minimum mluvení. do práce chodit musím, páč výplata bez nemocenské je naprosto tristní.
je mlhavo, lezavo a instinkty velí zatučnit se před blížící se krutovládou zimy. to se pak mezi lidmi hodně mluví o vepřovém mase a dalších způsobech, jak zimu přežít. petr lidický se v sobotu na zimáku, kde olin pořádal narozeninové sezení se čtyřmi druhy jídla, vepřového a krutího, zasnil, jak jeho babička dělala škvarkové placky přes půl plechu a on si tu čerstvě upečenou placku vždycky namazal taveňákem a žral ji. zasněný pohled a hlazení minimálně stodvacetikilového bříška. poprvé v životě jsem měl živý dojem, že mluvím s otesánkem. majkl hajný byl na obědě u rodičů, maminka pekla kachničku. já měl krůtí španělské ptáčky. na svatého valentýna se chystá zabíjačka prasete. teď to bude o jídle. houby advent. češi se potřebují nažrat.
a já dopil víno. je devět hodin, ještě bych se napil. no nic. vysmrkám se. vykloktám vincentkou, půjdu spát a nechám si zdát o pečených kachnách a selátkách.

nakonec houby

12. října 2009 v 21:30 | vítor
ten víkend měl bejt hektickej, taky nakonec hektickej byl, ale trochu jinak. byl naplánovanej turnaj v nohejbale. velká akce, přes dvacet týmů přihlášenejch, sudy piva, uzená kýta a další věci k tomu, včetne choreografie úvodu. v pátek jsme se slečnou há ani nekoukali na film, což je jinak naše oblíbená páteční činnost, ale brzy jsme zalezli a zalehli.
stejně jsem měl v sobotu ráno pocit, ze se dá spát i dýl. spal u nás vilda a zjistil, ze to nedomyslel s oblečením. tak jsem mu něco půjčil a vyšel na balkón ověřit situaci. venku bylo strašně hnusně, pršelo a byla zima. v tu chvíli jsem považoval turnaj za odpískaný.
ne tak někteří jiní. někdo by sportoval i za právě probíhající apokalypsy. pršet nepřestalo ani na minutu, přesto se našli tací, kteří tvrdili, že už neprší, a pak ještě přijel jeden člověk z prahy a ten pořád tvrdil, že podle radaru za hodinu nebude. pak se začala trochu vyvolávat hysterie a většina odhlasovala, že turnaj bude. v okamžiku, kdy jsme začali vyndavat věci z auta, se prudce rozpršelo. ukončil jsem akci z pozice komisaře. nastalo balení a kamarád lajba se už těšil na turnaj v pingpongu v královicích. to bylo teprve devět hodin, byl jsem promrzlej, nic jsem ještě nejed, jenom jsem si dal čouda s buriánem.
jeli jsme na ten pinčes, do toho mi volal pafčoun, že našli tašku s věcma obrony. to jsem ještě nevěděl, jaká okolo toho bude hysterie. no nic. pak mi volal lajba, a to už jsem měl vlastně vybito, kolik že má přihlásit lidí na ten pinčes. to jsem fakt nemohl vědět. ale věděl jsem, že mi určitě ještě bude někdo volat s něčím, co buď nemůžu vědět nebo co se mě vůbec netýká.
v královicích jsme byli od desíti do čtyř. já jsem si po prvním pivu dal konečně něco k jídlu a byla to polívka. hráli jsme pinčes a pili piva. nakonec byl burián druhej a lajba třetí. mezitim mi samozřejmě volal vargoš a chtěl mluvit s buriánem. jasně, vždyť jsem zapnul mobil jenom na pět minut. pak jsme jeli do slanýho. řídil jsem já, burian už by asi nemoh. no nic, nechytli mě.
to bylo už vlastně navečír, poněvadž se už stmívá dřív. šel jsem si domů orazit, abych nebyl mrtvola. dal jsem čaj a chvíli se válel. cejtil jsem únavu. měl jsem v sobě pět nebo šest piv a v nohách šest zápasů v pinčesu.
večer byl jasnej. fotbalisti hráli s polákama o postup. byl jsem na hamburku o hodinu dřív a koukal jak vyvoraná myš. zase piva, cigára...už jsem odvykl takovýmu štýlu. a přivykat více již nechci. každopádně naši vyhráli, já vypil zase šest piv, zase se čadilo a pak jsem šel teprva domů. v půl jedný.
spal jsem asi šest hodin, když mě od ukřika vzbudila muzika nějakejch pankáčů. pouští si ji na noc, ale usíná u druhý písně a pak ty paviány maj poslouchat ostatní. vlez jsem k němu do pokoje a utnul mu to. banda pankáčská, neměli by na nástroje vůbec šahat. v půl osmý mě vyhnal hlad. najedl jsem se a dal do kupy a pak něco jen tak dělal. když odjel vilda, nachystal jsem se k mámě na oběd. cestou mi došel benzín. to pak při tom obědě nemyslíte na nic jinýho. sehnal jsem lajbu s kanystříkem. zajel pro mě a jeli jsme k alešovi přemístit věci z auta do garage. s alešem jsme se bavili o tašce ztracený berrym. to jsem pořád ještě netušil, jaká okolo toho bude hysterie.
začínám se někdy cejtit jak ve filmu, kdy si režisér řekne, hele teď je to nuda, teď tam dáme nějakou scénu nebo konflikt nebo dramatickou situaci nebo něco. no nic.
odpoledne už jsem potřeboval bejt někde jinde. domluvil jsem se s honzikem schwarzem a jeli jsme na bilichov na houby. jak je to běžné, když jdu na houby já, panuje napjaté bezhoubí. ale procházka lesem byla moc příjemná. trochu jsem se ze všeho zklidnil. našli jsme spoustu klouzků, oni to asi fajnšmekři nesbíraj, ale já měl vidinu polívky z hub.
hodil jsem honzu domů, to bylo už okolo půl páté, měla brzy končit zkouška rastafidli, tak jsem volal slečně há. nic. tak teda něco koupit na tu polívku. koupil jsem si taky housku a pomazánku a jedl jsem to ve větru na stmívajícím se parkovišti před lidlem. pozoroval jsem lidi. bylo to jak z filmu od jarmusche. pak mě slečna há vyzvala, abych jí zavolal. a pak jsem pro ni jel na tuřana. jeli jsme do slanýho, do kvíčku a na mikrovýlet na skalky, což je náhorní plošina známá jako kozí vrch, hřbet patřící už do džbánu mezi řisutama a ledcema. tam jsme se v padající tmě za větru objímali, koukali na slaný, smečno a větrníky na obzoru a stihli jsme si aspoň něco říct.
domů jsem dorazil v sedm a měl jsem toho dost. dopil jsem víno od pátku a snědl kus sýra. nakonec jsem udělal tu polívku z klouzků, přitom v tv hráli hokejisti. tady ta polívka je:

Polívka z klouzků

V kastrole na másle osmahneme cibulku do zlatova. Přisypeme mouku a zamícháme. Zalejeme vodou a mlékem. Necháme dojít k varu, mezitím vkládáme nakrájené očištěné klouzky. Přidáme sůl a koření: pepř černý i bílý, kmín, zázvor, majoránku. Můžeme nakrájet nebo lépe utřít stroužek česneku. Necháme přejít varem a vaříme, dokud klouzci nejsou měkcí. Pokud máme smetanu na vaření, přidáme ji do polívky, případně ještě mléko. Ideální podávat s osmaženou houskou, případně s tvrdým sýrem nakrájeným na talíř.

o revizorovi, který znal ještě horší nemoc

7. října 2009 v 18:13 | vítor
minipohádka, hlavně pro slečnu rézi

bylo, nebylo. šel jednou vagónem vlaku metra postarší pán, který vyžadoval potvrzení práva jízdy. došel ke mně.
"mám esemesku," povídám.
"no to mi nepude," oznamoval už předem skoro omluvně revizor. "no zkuste to,ale ono mi to nešlo už tamhle," kývl neurčitě k pánovi, se kterým se předtím déle dohadoval.
vytáhl jsem telefon a ukázal pánovi číslo z esemesky.
"no vidíte, nejde to....no to ne tohle, řekněte mi ho ještě vy sám, pro jistotu, máte lepčí voči.....ne...nejde to...to není kontrola na úrovni, to já ukončím," zlobil se pan revizor. a pak se mě ještě před odchodem z vagónu zeptal:
" a víte co je horší než prasečí chřipka?"
"no to nevím," povídám.
"svinskej kašel, pane, pěknej den a na shledanou!"

chvilka pomoci je lepší než deset dní soucitu

6. října 2009 v 17:46 | vítor |  Nauka i óbšestvo
chvilka pomoci je lepší než deset dní soucitu je téma úvahy, kterou si slečně há a jejím spolužákům zadala paní profesorka na češtinu. je to jasné. chvilka pomoci je opravdu lepší než deset dní soucitu,
obecně se v evropské civilizaci směšuje soucit a lítost. je to dáno tradicí křesťanské lásky a starých rodinných vazeb, které hodně za posledních sto let zdegenerovaly. moderní člověk spoléhá na specializované služby, které skutečně lidem pomáhají ulehčit utrpení. lidé ale často cítí vinu za to, že člena své rodiny umístili do náhradní péče. citově je to mate. když nebudou sebe ani onoho dotyčného litovat, ale budou s ním soucítit, uvědomí si, že ona pomoc je lepší než jejich soucit.
téma se ale může také týkat těch, kteří rezignují na soucit a lítost a pohybují se světem nelítostně. jsou to osamělí bojovníci,prázdné nádoby. potkají někoho, komu je třeba pomoci, pak mu pomohou a více se o věc nestarají. to je pak chvilka pomoci určitě užitečnější než deset dní soucitu.
a proč by se vlastně mělo soucítit na dny? ten, kdo je soucitu plný, těžko měří své soucítění na dny. ten, kdo na soucit kašle, také dny nepočítá, počítá většinou něco hmotného.
zjišťuju, že úvahu na takové téma už já těžko někdy napíšu. ale vzpomínám si, že téma mé maturitní písemky byla též úvaha s názvem umění osvobozuje, věda vyvolává jistotu. co bych napsal dneska, bych byl sám zvědav.
ale uvědomuju si, že podobná témata si moc lidí u nás neklade. babylon.