Listopad 2009

Pro milovníky Massive Attack

29. listopadu 2009 v 21:57 | vlastně keebl |  Music
páč on mi to poslal a předtím na hamburku povídal.....



Párek postřehů

27. listopadu 2009 v 17:00 | vítor |  Všední Nevšední
Dneska jsem si zase připomněl, co často vídávám. Pán hrnoucí se u supermarketu pro vozík, v tváři má kombinaci uštvaného a zoufalého výrazu. Hrne se nahrbený, celý nakřivo, mysl zaměstnaná vlastním úkol nakupovat. Samooka nastupují otázky: Z čeho a proč je ten člověk zoufalý a z čeho a proč uštvaný. Zahlcení staráním se o vlastní místečko v krysičkovém závodě způsobuje absolutní blokaci mysli, těla i duše. Zoufalství snahy o něco, snahy jako životní hnací síly a uštvanost jejím nenaplněním. A není to otázka generační. Kdo je neschopen uvědomovat si existenci nadhledu a odtažitého pocitu při pozorování okolí v mládí, nebývá toho často schopen ani v stáří.


------------


Dříve mohl jsem si svobodně volit, zda sen, který se mi zdál, bude zaznamenán, či nikoli. Nyní už drahně měsíců pečlivě pozoruji ranní chaos v hlavě, ale dohromady z té změti špionáže, adventur a tajemných společenských dramat nic nesestavím. Říkám si, že by to mohlo být tím, že ještě před pár lety míval jsem čas dny a noci prospat dle svého řízení. A teď prostě nemám čas. Nemám čas dosnít, sen poválet za očima, pomalu při probíráni projít jej tak daleko do minulosti, co to jen jde, a zformovat ho do příběhu.Příliš mě to netěší. Patří to k běžnému přemílání svobodného individua stereotypem reality. Vstávání ve stejný čas, případně ve směnném režimu, neustálá únava z pracovního procesu a pocit nedospalosti, to vše ruší člověka v zformování a zapamatování svých snových zážitků. Já tím přicházím o kus sebe, o příběhy, které mi civilní život nedá prožít, o vzrušení i zábavu, o část svého nevědomí, která by mi mohla pomoci lépe prožívat úroveň vědomou.
Ale třeba je to všechno jinak a já už prostě začínám senilnět a mozek mi nepracuje tak, jak pracoval dřív.

Japonské menu

17. listopadu 2009 v 21:38 | vítor |  Jídlo a pití
Drahá slečno Há, dovol, abych tě dnes v tento sváteční den pozval na virtuální menu v japonské restauraci. Skutečný večerní hlad zaháním jablkem a slídím na internetu po dobrotách.
Dáme si kompletní menu, ať to za něco stojí. Neboj, má drahá, v této restauraci ti připraví porce velikosti, kterou bez problémů zvládneš.
Začneme předkrmy.Dáme si strouhanou ředkev, to bude chutné, já s lososovými jikrami a ty s marinovanou olihní. K tomu malou skleničku saké. Polévky. Budeme pokračovat v rybí chuti a dáme si pár lžic čisté rybí polévky. Pak ochutnáme místní suši, okurkové, avokádové nebo lososové zabalené v rolce. Už bych mohl přejít na jiný druh masa, ale neodolám pečeným rybím filetám a smažené tempuře, zatímco pro tebe, má nejdražší, vyberu grilovanou máslovou rybu se švestkovou pastou.
Maso vynecháš a decentně upíjíš zelený čaj sencha, načež musíš ochutnat. aspoň jednu krevetu v těstíčku. Já si dále pochutnám na marinované roštěné v omáčce teriyaki. Pak si i já už musím dát čaj. Navíc tě ještě umluvím ke kuřecím plátkům toriniku s omáčkou.
Nakonec ještě popíjíme saké a zajídáme smaženými plátky tofu v zázvorové omáčce.
Příště, má milá, tě pozvu do restauarce libanonské nebo arménské. Už se těším, jak si zase pochutnáme. Doufám, že ses nepřejedla, já si jdu dát kousek sýra a sklenku vína na dobrou noc.

The Congos v Praze

17. listopadu 2009 v 18:53 | vítor |  Music
V Lucerně v music baru byli The Congos. Kdo neví, kdo to je, může se dočíst třeba tady:
http://en.wikipedia.org/wiki/The_Congos. Kdo neumí anglicky, může si to na wiki přeložit do polštiny nebo slovinštiny.
Ale nejlepší český článek o nich je tady.

Kdo vůbec neví, co je reggae, a neumí si hudbu The Congos představit, ať se obrátí na Youtube. Třeba zde:
A pěkný mix "vše o Congos".
Vynikajíci clip je toto:

Pro nás, kteří víme, co je reggae, to byl výjimečný zážitek. The Congos už jsou staří pánové a kdo ví, jestli se u nás ještě někdy ukážou. Čtveřice exoticky vypadajících zpěváků působila až neskutečně, jak se vlnili a hopsali po malém pódiu v Lucerně. Šedivé dready i vousy, úsměvy, taneční pohyby a hlavně neskutečné hlasy! Mně osobně nejvíc připomínali biblické tři krále. Hráli déle než hodinu a půl a byli skvělí. Více nemá cenu psát, zážitek je nepřenosný. Přeji vám také takové zážitky, naplňující radostí a štěstím. Bylo to krásné.

PS: Díky Bohoušovi!!

Den poezie tři dny poté

14. listopadu 2009 v 12:55 | vítor |  Poetika
Škoda, že si nepamatuju, s čím básník František, Básník Ticho, srovnal počet účastníků na tomto čtení poezie. Ono totiž to k srovnávání vybízí. Jak už jsem zaznamenal dříve, v tomto patnáctitisícovém městě se běžná účast na kulturní akci počítá na jednotlivce, někdy na desítky. Ale to je úděl poezie, není to masová zábava v této době, není to ani Ed Rush ani Visací zámek ani Évašek.
Byla to vlastně docela legrace. První legrace byla, když mi Lída přinesla moje básničky z počátku milénia. To jsem opravdu číst nemohl. Další legrace byla rodina Páji Žaluda vyrovnaná vzorně v první řadě. Nesměl chybět ani pan Leopold, zaplaťpánbůh za to, že ještě žijí lidé, kteří umí česky a mají o češtině takové vědomosti. Naše generace je již slabým odvárkem těchto dnes bychom mohli říct velikánů, ale vlastně obyčejných středoškolských učitelů.
Čtení uvedla paní knihovny ředitelka a František upřel svůj charismatický pohled do řídkého publika. Pár slov a nastoupil Pája Žalud.
Škoda, že ho trápila mutace hlasu. A taky tichost. Jeho básničky jsou poezií všedního dne, drobnými milými glosami, často vtipnými. Kdyby tě pan profesor slyšel, taky by tě určitě pochválil, Pájo!
Pak nastoupil Kamil Bouška, v civilu příjemný chlapík, jako básník patetický a trochu i hřímavý. Básnil o prázdných domech a jiných prostorech. Nazývá se to nový patos.
Pak jsem nastoupil já. To byla další legrace. Legrace byla, že František v mém stručném životopisu uvedl, že jsem známou postavou slánské bohémy, a taky, že jsem básník. To jsem uvedl na pravou míru, že básník nejsem. Přečetl jsem pár svých básní, vlastně skoro všechny napsané za posledních deset let. Lidé se pobavili. Slečna Há a Lída mi řekly, že jsem byl nejlepší, což je ocenění od dobrých 20% zúčastněných. Kolega Mgr. Víšek zase zaznamenal, že mu připomínám raného Jebavého, tedy Březinu. Jebavost nepopírám, Březina však byl zřejmě skutečně lepším poetou.
Po kuřácké pauze básnili chlapci z Kladna, Aleš Klíma a jeho host, myslím, že také Viktor jako já. Ten byl tak tichý, že nebylo mu příliš rozumět. Rétorika vymizela dříve než poezie. Aleš Klíma je dobrý básník, vtipný a ve střehu. Zaznamenává životní situace s nadhledem, ale zřetelným smutkem. Jeho dlouhé zírání z okna paneláku, neschopnost odejít z bytu kamkoli i nalézání sama sebe v hospodě vyjadřuje kladenskou realitu posledních desetiletí více než průkazně.
Na závěr vystoupil Básník Ticho. Opět mě fascinovalo, jak tento bývalý odebiratel časopisu Atom, temelínský protestant a squaterský anarchista disponuje kvalitním, složitým, mnohovrstevnatým jazykem. V bibli se tomu říká "mluviti jazyky". Dostanete schopnost a slova se tvoří téměř sama. František je opravdu kvalitní básník. Přednesl variaci na Máchův Máj, což po jeho komentáři odborným pokývnutím potvrdil i Mgr. Víšek, známý mácholog.
Na závěr si vzal slovo pan profesor Leopold a já se už v duchu rozloučil s tím, že bude ještě nějaká hospoda vařit, až skončí. Pronesl oprávněnou výtku k tichému a nevýraznému projevu některých básníků. Poté se rozhovořil o páteru Michlovi, jinak také známému jako Drašar, který působil na slánském gymnáziu v piaristických dobách a jako první zařadil Máchův Máj do zaslouženého kontextu. Poutavý výklad přerušila paní ředitelka výzvou k diskusi v ředitelně u sklenky vína a my jsme se slečnou Há zmizeli někam za pozdní večeří.
PS: V pondělí 16.11. se ve studovně knihovny uskuteční setkání amatérských básníků pod názvem Básničkám šuplík nestačí. Tak se přijďte pochlubit svou tvorbou nebo se jen podívat. Více na http://www.knihovnaslany.cz/.

Den poezie

10. listopadu 2009 v 17:23 | vítor |  Poetika
Den poezie se koná každoročně k výročí narození Karla Hynka Máchy. Letos se díky aktivitě neúnavného organizátora kulturních akcí Františka Francese alias Básníka Ticha uskuteční setkání milovníků poezie i ve Slaném. Příznivci literatury se mohou setkat ve středu 11. 11. v 18:48 v přednáškové místnosti slánské knihovny. Kromě hlavní hvězdy programu Básníka Ticha svoje básně představí také další regionální básníci: moje maličkost, Pavel Žalud, Aleš Klíma a Kamil Bouška. Poezii Páji Žaluda znám a dokáže pobavit, i když do nebeských výšin asi nikdy nebude směřovat (sorry Pájo). Další dva básníky neznám. K sobě mohu říci jen to, že básníkem nejsem. Jsem dlouholetým kamarádem Básníka Ticha a člověkem, který nevydrží nepsat. Proto jsem si založil tento blog, abych z duše své výtrysky mohl zaznamenat. Jednou za pár let napíšu báseň či spíše básničku (čímž mám šanci se dostat do čítanek, neboť děti ve škole se učí nazpaměť básničky a ne básně), ale pravidelně psát poezii schopen nejsem. I tak doufám, že zrovna tohle vás neodradí k návštěvě knihovny a příjemně tráveného večera.

Podzimní prázdniny

7. listopadu 2009 v 22:23 | vítor |  Na cestách
jsou teďky takový hektický dny, že jsem za celý týden se nedostal k sepsání povídání o podzimních prázdninách. podzimní prázdniny totiž jsou moc milá záležitost. a navíc se mi do toho nabalila spousta věcí, který se staly za první listopadový týden. on taky byl zase utah. v pondělí večer. některý věci se rozjely tak, že mi to až nebylo milý. jedná se samozřejmě o peníze, trvale průserové.
jinak teda opět se potvrdilo, že stopovat na státní svátek je nejistý podnik. navíc ve slaným se směrem na litoměřice stopuje u hřbitova a svátek republiky si český národ pojí s dušičkama, čímž politický svátek nahradil křesťanské všechny svaté a plní teď i on službu zvyku pohanskému. takže máme mraky řidičů, který svý auta otáčej přímo před náma a parkujou, aby mohli odběhnout na hrob své přízně. často seděli v těch autech lidi, který vypadali, že už na tom hřbitově zůstanou. celkově ta squadra působila bizarně. čas jsme si se slečnou há krátili plkáním a glosováním situací. za celou hodinu a čtvrt projely desítky aut, které nás mohly odvézt kamkoli blíže našemu cíli. ale zastavilo nám až velké auto, ve kterém seděli tři šedesátníci, řidič Míra, takovej veselej pán s šedivou kozlí bradkou, paní Jaruš vedle něj a vzadu pani, která provedla kratší výslech a pak už se soustředila na své spolucestující:
"To sou barvy podzimu, viď Jaruš...."
a pak se bavili o Liborovi a Lence, a řidič Míra radostně pomektával, když paní Jaruš vyprávěla, jak táta byl zrovna na dvorku, když se něco stalo. byli moc hodní. odvezli nás až do liťáku. celý den bylo dusné teplo, na konec října nezvyklé. v litoměřicích na náměstí vyzvedl nás radja a odvezl k sobě na sídlo na čeřeniště. čeřeniště je malebná vesnička uprostřed kopců českýho středohoří mezi právě litoměřicema a ústím.

okolí vévodí rozhledna na vrchu varhošť. na varhošti jsem byl už asi pětkrát, možná i vícekrát. i tentokrát jsme na něj vyrazili. výlet na varhošť, stejně jako celý ten výlet do čeřeniště byl se slečnou há velice příjemnou událostí. všude v čeřeništi byla spousta neočesaných švestek a celé plochy se modraly, jak stromy se prohýbaly pod náporem šťavnatých plodů. usadit se tu, pást ovce a kozy, dělat ohně a z těch švestek pálit slivovici. bylo by to krásné. ale teď to dělat nebudu. z varhoště byl úžasný výhled. nad námi pluly rychlým větrem tmavé mraky, za litoměřicemi v rovině bylo jasno a milešovská část středohoří se jevila jako temné kužele hor z pána prstenů. slunce se nad nimi tříštilo v mezerách mraků a stínovalo hory do fantastického obrazu.
rozhledna se trochu houpala, což mě bylo nepříjemný vždycky, když jsem tam byl. ale teď naštěstí nefoukal tak silný vítr. pozorovali jsme tatínka s dvěma chlapci, kterej vůbec svou úlohu zřejmě rozvedeného otce, který si děti "půjčil", vůbec nezvládal. choval se panovačně, nakazoval a přikazoval a kluky pořád peskoval. bylo to trapný. ten chlap byl citově tak v prdeli, že už se ani nenamáhal hledat nějakou jemnost ani respekt.
celý ty dva a půl dne u radji byly moc příjemný. čekala nás ještě procházka rytinou soutěskou dolů do sebuzína. na vlak, jak jsme si mysleli. procházka to byla nádherná. cestička přešla potok, pak se zvedala nad něj nad soutěsku a postupně klesala do údolí labe. slunce krásně hřálo a barvilo listí jak cvok, co vykrad barvy laky.
"To by Jaruš koukala na ty barvy," připomněla slečna há.
už skoro dole jsme vyšli z lesa a šli přes plácek, kde byly nějaké budovy, jestli lesní správy nebo čí. potom cesta zase vešla pod stromy. na tom konci se něco hýbalo. odhadoval jsem to na velblouda, pak na pštrosa, nakonec to byl daněk. zažili jsme zvláštní okamžik, kdy volně se pohybující daněk s pěkným lopatkovím neutekl před námi, nýbrž se pokojně pásl pár metrů od cesty, po které jsme šli, tak zblízka nevěřícně na něj zírajíce. pamětliv toho, co se říká o plachých srnách a jelenech, měl jsem trochu obavy, ale zvíře působilo až poloochočeným dojmem a nemělo zřetelně nijakých agresivních hnutí v parohaté své hlavě.
do sebuzína jsme dorazili přec jen o fous později. už jsme skoro klusali, už měla slečna há tvářičky celé červené, ale teprve jsme museli po silnici na autobusovou zastávku, pak bylo ještě pár minut do kopce na vlak. byla minuta do odjezdu. navrhl jsem zůstat a zkusit stop. pokud bychom nechtěli spoléhat na zpoždění, cesta do kopce jevila se už zbytečnou. navíc jsme zjistili, že nám jede za čtyřicet minut bus.
opět se ukázalo, že stop a fotbal nemají logiku. za těch čtyřicet minut projelo snad sto aut, z nichž spousta byla obsazena jen řidičem, a dá se předpokládat, že spousta také jela do litoměřic. leč jeli jsme nakonec tím autobusem. cestou zažili jsme malou dramatickou příhodu, kdy jsme se ve vsi vyhýbali s náklaďákem na knop v úzkém místě. v litoměřicích jsme měli přes půl hodiny do autobusu do budyně. do slaného nejezdí už nijaký. rychle se stmívalo. jakmile se čas vrátí na původní počítání, stmívá se velice rychle. do budyně dorazili jsme už za tmy. ale měli jsme štěstí. vzala nás po pár minutách blonďatá paní ze šlapanic. a že nám by mohl prý jet autobus do sla. zkusili jsme ve šlapanicích stopovat, ale autobus se skutečně vynořil ze vsi. zastavil nám, i když zastávka, na který jsme stáli, byla vlastně zastávka právě pro ty autobusy z litoměřic, který už nejezděj.
na čeřeništi načerpali jsme sil. čerstvý vzduch, krásná příroda, příjemné podzimní počasí. jak říkám, podzimní prázdniny jsou velice milá záležitost.
hezký příspěvek o varhošti je zde.
pátek jsme se slečnou há zakončili v kavárně na komendě a bylo to moc příjemné. pili jsme víno, dostali se do příjemně uvolněné nálady a bylo všecko, jak má být. v sobotu jsem pak šel ještě na pivo s pepou protivou a skončil s habánem v kufru. ale to je už zase jiná historka.
další dny přituhlo. počasím i věcma kolem. napíšu o tom snad taky něco.