Leden 2010

Hi Fret!

31. ledna 2010 v 17:23 | vítor |  Zvířátka
z krajiny medvídkovitých šelem

Znáte tohle zvířátko?


A tady ho máme v pohybu:


Je to fret kočičí, anglicky se mu říká kočka se zvonovitým ocasem (ringtail cat) a patří mezi medvídkovité šelmy. Já tu o něm píšu proto, že mám medvídkovité šelmy rád, a taky právě proto, že jsem freta dosud neznal. Je to moc pěkné zvířátko, ani nosál, ani mýval a odborné informace o něm najdete právě zde.

So hi Fret, welcome to my blog

Worldfilm ve Slaném

31. ledna 2010 v 16:57 | vítor |  Na cestách
Vlastně si myslím, že má Slaný velkou kliku, že se tu pořádá tolik akcí. Pořád slyšíte někoho frfňat, že se tu nic neděje, ale není to pravda. Lidi buď neumí informaci najít nebo jsou líní někam jít. V lednu se dalo jít ve Slaném na přednášku teologickou i etnografickou, pozorovat Mars na hvězdárně, zkouknout výjimečně zajímavý film ve filmovém klubu nebo se jít podívat na dvě kapely na Zimák.
Ve stejný den, kdy hrály ony dvě kapely, tedy v pátek 29.1., začala ve Slaném přehlídka cestovatelských filmů a přednášek v rámci Worldfilmu. Mě to vždycky fascinuje, ta touha lidí odjet někam hodně daleko, toulat se, poznávat a zažívat dobrodružství. Jak jsem zjistil v pátek a v sobotu, v patnáctitisícovém Slaném to zajímá ještě asi 70 lidí. Nádhera!
V pátek v kině představil Daniel Přibáň svou dva roky starou expedici do střední Asie a čerstvou dva měsíce starou do Afriky. Na obou je zajímavé to, že je absolvoval se svými kolegy ve vozítkách legendárních, stále méně vídaných na našich silnicích, v trabantech. Chtěli tím napodobit české cestovatele z 30. let 20. století, kteří cestovali v autech podobných výkonů i rozměrů. Dobře zpracované materiály, krásné filmové záběry i fotografie a přirozené poutavé vyprávění cestovatelovo přišpendlilo diváky na nepohodlná kinosedadla na dobrých dvě a půl hodiny.
Druhý den v aule to bylo podobné. Celá akce se protáhla na tři hodiny a vyprávění, tentokrát hlavně s fotografiemi, přijeli představit dva cestovatelé, Karel Wolf, který si splnil svůj sen a zúčastnil se výpravy plachetnicí do Antarktidy, a Václav Šilha, který jezdí už léta fotografovat zvěř do Afriky, hlavně na východoafrické savany.
Bylo opravdovým potěšením pro milovníky dobrodružství a romantiky trávit víkend v Africe, v jižních antarktických mořích nebo ve střední Asii. Zvláště uprostřed české zimy byl slánský Worldfilm příjemným únikem do světa cestovatelských a tuláckých snů.
Zde máte všechny linky související se slánskou přehlídkou:

vzpomínka na povodně

27. ledna 2010 v 22:54 | vítor |  Na cestách
dnešní debata na hamburku nechala mi vzpomenout na povodňové léto 2002 a taky na to, co jsem tenkrát dělal. a vybavily se mi tři vzpomínky.
s johnem jsme na čundr vyrazili po energetických bodech pošumaví. šli jsme ze sušice přes albrechtice, sedlo lesy okolo obřího hradu na tajemným hradišti, kde jsme přespali, na kašperk a do kašperských hor, kde jsem na jarmarku pánovi kousnutím do okurky postříkal okurkovou šťávou bundu. pokračovali jsme na vacov do dobrše, kde jsme spali na vršku s kaplí, v dřívejším posvátným háji. tam mi pes vzal botu a chvíli to vypadalo, že o ni přijdu. pak už jsme dojeli do strakonic a pak do protivína, odkud jsme šli do pařezí ke kalinům. oni nebyli doma, byli jsme tak domluvení. a začalo pršet a tam pak začaly opravdové povodně. okolo pařezí, kde je středověká rybničná soustava, rozlila se spousta vody. louky byly nad kotníky zatopené a v dříve suchých strouhách proudila voda. starý rybník tekl na jednom místě skrz díru v hrázi. neměli jsme po čundru už moc peněz a proto jsme si kupovali jen chleba a víno a jedli jsme hlavně patizony z kalinovic štědré zahrady. štědré právě na patizony. dobrodružná cesta byla na kole do protivína, páč policajti nechtěli pouštět přes most přes blanici v protivíně. žili jsme uprostřed povodní v osamělé chaloupce tři dny. pak jsem šel pěšky do lhoty pod horami, odtud jel vlakem do týna nad vltavou a pak stopem se mi podařilo dojet do nové včelnice u jindřichova hradce, kde jsme měli setkání s kamarády z kapely orly w blotie europy a jinými u michala kotmela a jeho rodiny právě v nové včelnici.
po asi třech dnech jeli jsme s orlama z téhle návštěvy s hraním v nové včelnici u kotmelů. bylo zataženo a pořád pršelo. na jídlo stavili jsme se v pacově na náměstí. normální hospoda. měli jsme problémy s vozem, chvilkama nejel. někdo rozhodl jet přes slapy a pak směrem ku zbraslavi a praze. před přehradou nám to zase chcíplo. šli jsme se podívat, jak se zuřivé masy vod valí skrz přehradní výpusť. pak jsme se nějak horko těžko dostali do prahy a půjčovali si auto od šváry. byly to nabitý dny.
pak zase za pár dní jeli jsme se podívat s mílou jarešů na povodně do ústí. celý povodí labe bylo těžce zatopený a průjezdnej most byl jen v roudnici. proto jsme jeli mílovym autem přes louny, bílinu a teplice nahoru přes úžín a všebo na bukov, kde jsme se zastavili v chaloupce na pivko, kde se ale sešla spousta kamarádů a my jsme po několika hodinách odjížděli zpět tou samou cestou, aniž bysme viděli z labe jen kapku.
bylo mi necelých třicet a bylo to léto plné čaje, mystiky, zážitků a hlavně vody.

Nosatý holky

26. ledna 2010 v 7:31 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Taky jste si všimli, jak se nám na planetě geneticky proměňují děvčata? Jen se podívejte. V celém šírém světě internetovém uvidíte tento výjev: Kus paže, mizící někde vpředu, metr před foťákem veliký nos, pod ním schovaná ústa, jakoby všechny holky teď měly orlí nosy jako Inčučúna nebo Tereza Maxová. Malé bambulky, pršáčky i pěkné rovné nosy se používáním autofocení mění na stereotypní rys obličeje všech dívek od Californie po Vladivostok.

To pak budou situace, až přiletí chlapi ze Země na Mars a budou se bavit s Marťany a oni jim řeknou: "No a jaký tam máte holky?"
Astronauti se po sobě podívají a pokrčí rameny: "No...no...nosatý..."

No není to super?


Ale ne!!!

Raděj něco jiného po ránu.....




Zima jak sviň

25. ledna 2010 v 20:47 | vítor |  Všední Nevšední
Někdy se to stane, že je v lednu hrozná kosa. To je pak samozřejmě nejlepší sedět doma a kombinovat dobrou hudbu, literaturu, počítačovou komunikaci a horké a alkoholické nápoje. Tedy v mém momentálním případě bylinkové směsi a tmavá piva, na něž chuť mě provází v posledních dnech.
Otevřít si náchodského doubla, otevřít knihu o Aljašce, uvelebit se v křesle a pustit si třeba tohle:


To je pak zima jak sviň.....

Průdušky

24. ledna 2010 v 17:09 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Průdušky jsou téma, kterými se zabývám nejen celý uplynulý týden, ale každý podzim, každou zimu, každé předjaří. Není to téma, které bych si dobrovolně vybral jako oblast svého zájmu. Je to prostě VĚC, která si pravidelně přes zimní období vyžaduje moji pozornost. Nemá příliš cenu zavrtávat se do osobní historie, protože průdušky mám nemocné od prvního roku života a tím pádem jsem jaksi na tuhle nepříjemnost zvyklý, ale přece jen to vyžaduje určité osobní úsilí snášet stále totéž.
Nejprve to pálí hluboko v hrdle, při odkašlání to zabolí. Pak to přestane, ale dlouhé dny zase nemáte co vykašlávat, jen bezmocně nutíte unavené hrdlo do kašle. Zapojíte obvyklou armádu pomocníků: med, bylinky, jitrocelový sirup, kapky, pastilky, vincentku. Dlouhé dny nemáte pocit, že by vůbec něco zabíralo. Pak se najednou začne kašel "konkretizovat", tedy objevují se vykašlané hleny, které si s určitým ulehčením prohlížíte v papírovém kapesníku než ho hodíte do odpadu. Ta hnusná zelená hmota je vlastně vysvobozením. Ale není to jen tak. Loni v lednu, když jsem si přivezl těžký zánět z Berlína, jsem si poprvé s hrůzou uvědomil, že tenhle typ zánětu NEZNÁM!!! Po pětatřiceti letech trávených s tou samou nemocí ji už důvěrně znáte jako člena rodiny. Ale tohle přinášelo úplně nové pocity. A letos je to tu zas. Tohle je zas nějaký zmutovaný typ zánětu, který jsem poznal loni. Kdo ví, co moje zmučené průdušky ještě čeká. Světem létají viry a bakterie, které nijak nereagují na lidské snažení předcházet nemocem a dělají si, co chtějí.
Když jsem byl malý, prosil jsem vždycky maminku, aby mi doktoři průdušky vyoperovali. Po nocích trávených se záchvaty kašle mi to přišlo jako jediné logické řešení problému. Mě už asi nikdo průdušky nevyoperuje, ale zde je pro příští generace určitá šance.
Pro lepší představu jsem našel obrázek na této stránce. Týká se bronchiektáze, což je chorobné rozšíření průdušek, jedna z nejčastějších nemocí průdušek.
Na tom spodním obrázku je průřez jednou trubicovitou průduškou, jejíž část je vakovitě rozšířená. Takto vypadá bronchiektázie. Všimněme si hladiny hlenu ve vakovité části průdušky.
No a to je vlastně všechno. Já si jdu uvařit vodu na průduškovou bylinnou směs a nakapat bromhexin...

Leden v Čechách? Zase jídlo....

17. ledna 2010 v 22:33 | vítor |  Jídlo a pití
Dneska na Hamburku padlo několik hermelínů, sekaných s křenem a hořčicí, těstoviny s vepřovým a červenou omáčkou, mix sýrů na plátku masa. Já sám sežral odpoledne po řádném obědě s polívkou několik chlebíčků, teď ještě večer doma po hospodě hrst arašídů a smaženej toast, kterej jsem zároveň naučil dělat spolubydlícího. A ještě bych klidně žral. Ukrojil jsem si kousek salámu a zapil hltem vína. Hřích obžerství rozmohl se v Čechách!!!
Respektive z něj nikdy nevymizel

Smažené toasty
Lepší jsou z veky než z toastového chleba, ale když ten rozkrojíte na trojúhelníčky, tak to také jde. Lze samozřejmě volit různé náplně, já mám nejraději tuto: tavený sýr, plátek tvrdého sýra, třeba goudy, plátek hermelínu nebo nivy, plátek šunky, z druhé strany hořčice. Každý dle své chuti.
Rozmíchejte dostatečný počet vajíček s mlékem a solí. ( Pokud vám rozmíchané vejce zbyde, neváhejte je vlít mezi poslední várku toastů. ) Pro milovníky česneku je snad ideální do míchaného vejce nastrouhat stroužeček. Nebo třeba přidat špetku pepře. Dál je to jak z příběhu o čemkoli smaženém. Pěkně obalit, pěkně osmažit po obou stranách dozlatova.
Na sobotní večer u filmu a vína nebo piva ideální. Též výživná svačina k čaji.

Zabiti zvukem

17. ledna 2010 v 18:07 | vítor |  Music
Rastafidli orkestra je moje oblíbená kapela, nejen proto, že v ní hraje slečná Há na kytáru. Mám je rád pro jejich muzikálnost, vkus, nadhled a protože prostě hrají příjemné písničky, které zvedají lidem náladu. V pátek se měli zúčastnit merendy partičky skejťáků z Unhoště a okolí v Malých Kyšicích u příležitosti vydání již několikátého videa dokumentujícího prkýnkářské dovednosti. Tak jsem si půjčil auto od Lídy, naložil v Maříkovce Máňu a v Libovici slečnu Há a vyrazili jsme.
Malé Kyšice jsou pěkná vesnička v lesích u Kladna, navíc s pěknou hospodou U Kozla na návsi. Uvnitř byla zábava v plném proudu, pořadatelé příjemní kluci a celkově byla pohoda. Po ukázkách ze starších filmů proběhla premiéra nového filmu. Byl jsem nadšen. Slaný není úplně skejťácký město a skejtové umění mě naplňuje úžasem.
Jenže pak se to posralo. Lidi samozřejmě chtěli muziku, vždycky chtějí, aby kapela hrála co nejdřív. Samozřejmě kapela, která má dechy a ve které zpívají skoro všichni, se chystá déle než punkové nebo bluesové trio, ale tohle bylo moc na všechny. Než zoufalý zvukař se zoufalým pomocníkem konečně byli schopni připustit kapelu ke zvučení, uběhla asi hodina. Ale ani potom se nedá říct o spokojenosti. Kapela poměrně otráveně odehrála svůj set a poslouchat se to moc nedalo. Zahuhlané, bez šťávy, bez šmrncu, neustále pískající. Do toho nebyl slyšet ten a nebyla slyšet ona, nebylo vlastně nic. Výprava devítičlenné kapely, složité stavění aparátu, odehrání koncertu, to vše je marné a zbytečné, pokud za mixážním pultem stojí člověk, který to prostě neumí. Zvukař naprosto zabil koncert a je to velká škoda. Pořadatelé musí prostě předem uvažovat, jakého zvukaře si k jaké kapele pozvat, jinak to dopadá tímhle způsobem a výsledkem je celková otrávenost.
Tak příště to snad vyjde lépe!

Trocha jemné práce s mixážním pultem

14. ledna 2010 v 23:34 Music
Písnička na příjemné usínání....


Případ žiburka

14. ledna 2010 v 21:43 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Začalo to tím, že jsme byli se slečnou há na vánoční návštěvě u Lajbů, tedy u Lajby a Lady. A povídali jsme si, ochutnávali pivka a krmstili se monohubkami. A přišla řeč kdovíuž na co a Lajba povídá, že Ladina babička používá pro labuť slovo žiburka. A že aby to Lada potvrdila. Lada to potvrdila a doplnila informaci, že babička pochází od slovenského Hlohovce. A že též používá zdrobnělinu žiburienka. A že měla knížku s tímto názvem a byla o labuti.
Doma nám to nedalo a podívali jsme se na internet, jak se řekne labuť slovensky. Labuť slovensky se řekne labuť.
Pak někdy jsem hledal přímo slovo žiburka. Přesvědčte se sami. Je tam smyslupný slovník, který žiburku označuje jako nářeční husu. Pak je tam nakladatelství Enigma a pan Vlado Preložník, který byl tak laskav, že na můj dotaz odpověděl. Bez váhání tvrdí, že staří Hlohovčané tak označovali husy nebo housata. Zde je opravdu unikátní, že Ladina babička to slovo zná jako labuť. Navíc jsem se zkusil zeptat mého kamaráda z Banské Bystrice Peťa Priehradníka. Ten to slovo vůbec neznal, ani malý průzkum, který provedl, nepotvrdil znalost slova žiburka v tomto středoslovenském městě. Může to potvrzovat rozdílnost slovenských nářečí, ale také výlučnost slova. Žiburka se třeba používá skutečně jen v Hlohovci. Nechci vznášet dotaz na slovenskou akademii věd, neboť natolik důležitým a profesionálním se tento blog necítí být, ale bylo by zajímavé, kdyby tento příspěvek zachytili při surfování někteří slovenštiny znalí blogeři. Bohužel po stále nezodpovězené otázce z oboru rumunština ani nedoufám v úspěch na skromném poli amatérské lingvistiky.