Březen 2010

Všechno na M

23. března 2010 v 21:02 | Lewis Carroll |  Zvířátka
"...tak se tedy učily vážit," hovořil Plch a mnul si oči a zíval, jak na něj šly dřímoty, "a vážily si všeho možného, všeho, co začíná na M - "

Plch
"- co začíná na M jako myš, měsíc, myšlenka, mermo - víš, jak se říká mermomocí - jestlipak si pořádně vážíš mermomocí?"

Poslední zimní výlet

23. března 2010 v 18:28 | vítor |  Na cestách
Jarní rovnodennost letos vyšla na sobotu 20.3. na 18. hodinu, 32. minutu. Náš sobotní výlet byl tedy posledním zimním výletem, neboť autobus z Velvar do Slaného nás měl dovézt přesně v půl sedmé.
Počasí už bylo jarní, zatažená obloha, ale krásně teplo. Trasa nebyla příliš atraktivní a byla vybrána zejména kvůli dobrému spojení, což v sobotu bývá problém. Zhruba osmikilometrová procházka vedla z Kralup do Velvar.
Původně jsem měl jet já a Brada se Srnkou. Pak napsal Venda Mišík, že by jel i s malým synkem Ondrou. Potom oznámila slečna Há, že na výrobu dredů kočičích půjde až v neděli, tedy, že sobotu má volnou. Měl jsem z toho radost. Taky to vypadalo, že pojedou Vojta s Terezkou, ale Terezka neměla v kocovině dobrou náladu, naštvala se na Vojtu, neboť ten na ni vrčel, otočila se ke zdi a odmítala jet.
Ale i tak nás bylo nakonec osm. Přidali se totiž Vaanja a Ivka Zágnerová a byli jsme pěkná partička. Ve vlaku do Kralup bylo hrozné horko, přesto tam někteří cestující seděli v kabátech. Nechutně propoceni dojeli jsme do města nad Kaučukem a Vltavou.
Hostibejk je pískovcový vrch nad centrem Kralup, který možná býval kultovním místem, možná už v době kamenné, možná později, možná za Keltů, čemuž by možná odpovídal i záhadný název. Na Hostibejku je pěkný altán s výhledem a na vrcholu vojenské pozorovací stanoviště z druhé světové války. Z altánu je vidět celé město i s továrnou, v dáli Mělník, za ním Bezděz, dál vlevo Říp a dole u řeky nelahozeveský zámek. Celá naše výprava se tam vyfotila:
Na Hostibejku
Po osvěžení putovali jsme dál. Rozlehlý vrch končí vilkovou čtvrtí a pak se vyjde na hřbet vedoucí k Velvarům. Příjemné počasí nás naplňovalo po dlouhé zimě úlevou. Vanul silný, ale teplý vítr. Došli jsme na rozcestí. Nazývá se Nad Lutovníkem a Václav nás tam vyfotil s výhledem do krajiny:

Rozcestí nad Lutovníkem
Výhled není z fotografie rozeznatelný, ale byl úžasný. Rozdělovské věžáky, větrníky u Pcher, Slánská hora s údolím Červeného potoka, hřbety a údolí Slánska, na druhé straně Mělník, v dáli Raná a jiné kopce Českého středohoří. Bylo to úchvatné. Opět se potvrdilo, že i na celkem fádních místech vypadá česká krajina malebně.
Zde se s námi rozloučili Václav s Óňou a vydali se dolů k Vltavě podívat se na krásný zámek v Nelahozevsi a zpět do Kralup na vlak. Na závěr nás Václav takhle vyfotil vzadu za Ondrou:

V dáli skupina A...
My jsme pokračovali polní cestou okolo mimozemsky působícího satelitu v anglickém stylu hned vedle ruiny kravína s haldou odpadků. Přívětivé počasí nás doprovázelo celou cestu. Někde v polích jsme sešli z turistické značky a najednou se před námi vynořily Velvary. Po turistické bychom do nich došli asi o chvilku později. Takhle jsme sešli přes osadu Radovič.
Velvary jsou milé městečko s goticko renesančními pozůstatky. Krásná radnice a kostel a některé domy, jakožto i dlažba na náměstí vypadají starosvětsky. Zapadli jsme do restaurace na náměstí. Dobrý kozel a jídlo nám byly odměnou za ušlapaných několik kilometrů.
Na závěr jsme zažili malé drama. Autobus na trase Mladá Boleslav - Kladno nepřijel a my museli řešit, jak se dostat domů. Pohotově zasáhla Ivka, když odchytila pána, který nás s dodávkou právě míjel. Pán byl ochoten odvézt nás za úplatu do Slaného. Drama pokračovalo, když v Dolíně chcípnul autu motor. Už jsme se smířili s tím, že zbytek dojdeme pěšky, když motor naskočil. Do Slaného jsme tak pohodlně dojeli asi ve tři čtvrti na sedm, tedy pár minut po jarní rovnodennosti. Hezky jsme si užili posledních pár zimních hodin. Těšíme se, že výletů teď bude moci přibývat.

I wanna be with you to the end of time

14. března 2010 v 11:53 | yello |  Music
pro slečnu há s láskou


Výlet na Budeč a Okoř

14. března 2010 v 10:22 | vítor |  Na cestách
Pokud vyjdete ve Slaném na náhorní plošinu, na které je slánské letiště, při pohledu na východ uvidíte v dálce zalesněný vrch. Dlouho jsem si myslel, že je to Budeč, ale je to zřejmě kopec hned vedle Budče. Každopádně místo spojené s počátky českého státu a stále zahalené tajemstvím leží na dohled Slaného. Ideální využít Budče i blízké Okoře k předjarnímu výletu, jehož cílem je hlavně provětrat hlavu zatíženou zimními depresemi.
Variant dopravy je více. Dá se jet vlakem do Kralup a odtud jít pěšky přes Otvovice do Zákolan, případně přichází v úvahu varianta pokračovat vlakem až do Zákolan. Do Zákolan se dá také vlakem dojet z druhé strany, od Brandýska, kam se dá dojet ze Slaného autobusem.
My jsme si se slečnou Há vybrali právě tuto variantu. V sobotu před osmou jsem vyběhl do města nakoupit jídlo na svačinu a v deset hodin jsme vyráželi. Autobus nás vyvezl okolo pcherských větrníků a přes vesnici Theodor do Brandýska, kde jsme vystoupili u nádraží. Měli jsme slabou půlhodinku na malé občerstvení. Vlak přijel přesně a já jsem si uvědomil, že touto blízkou železniční tratí jsem nikdy nejel. Kousek na Brandýskem se trať ponořila do údolíčka, ze kterého se začaly zvedat zalesněné hřbety. Ráz krajiny se prudce změnil. Když jsme přijeli do Zákolan, měl jsem pocit, že jsem v nějakém zapomenutém podhorském městečku někde mezi Žacléřem a Železným Brodem. Vše tam vypadalo jak ze šedesátých let 20. století. Šedivý dojem nezlepšila ani socha Antonína Zápotockého na návsi. Kousek nad ní, na odbočce k Budči, stojí rodný dům tohoto bolševického funkcionáře a prezidenta komunistického Československa.


Antonín Zápotocký měl levičáctví v krvi, jeho otec byl levicový novinář a básník, organizátor různých táborů lidu. Sám Antonín Zápotocký se od mládí angažoval v dělnickém hnutí. V letech 1922 - 25 byl generálním tajemníkem KSČ. Organizoval rudé odbory a byl mimo jiné jedním z organizátorů Mostecké stávky. Svou image vylepšoval hraním na harmoniku po hospodách. Přestože se vyučil kameníkem, za první republiky už se věnoval víceméně jen funkcionářské činnosti. Po okupaci se pokusil emigrovat do Sovětského Svazu, ale byl zadržen, vězněn na Pankráci a pak v koncentračním táboře Sachsenhausen. Byl zřejmě Němci přinucen ke spolupráci, vykonával funkci kápa a podílel se umrtích ostatních vězňů. Tento cejch nikdy nepřiznal a nikdy se o tom oficiálně nemluvilo. Jako každý komunista neměl problém své nemorální činy zamlčet. Nikdy nebyl za svou činnost v době války potrestán. Po komunistickém převratu v roce 1948 se stal předsedou vlády a po smrti ochlasty a syfilitika Gottwalda i prezidentem republiky. Za jeho vlády došlo k měnové reformě, která ožebračila většinu národa. Byl ovládán stranickým aparátem, který mu znemožnil provést aspoň některé ústupky vůči dělníkům, z jejichž řad pocházel. Bývá na něj pohlíženo jako na laskavého "tátu dělníků", kterým ale nebyl.

Cesta na Budeč se nad vesnicí kroutí okolo křížku, který tu nechal postavit jeden pán jako dík za to, že se mu nic nestalo, když havaroval s povozem. Stoupání na sám vrchol je velice příjemné. Budeč je náhorní plošina, na níž jsou stále patrny pozůstatky bývalého hradiště. Mám hradiště rád. Skýtají otevřený prostor a nebývají zatížena úzkostí a malostí údolních vesniček. I na Budči dýchlo to na mě svobodou a rozletem. Skrz dolní "bránu" došli jsme na akropoli bývalého hradiště. O jeho předkřesťanském účelu není nikde ani zmínka, snad by se katolická církev zhroutila, kdyby tu byla jiná cedulka než oznámení bohoslužeb a poutí. Ale my tušíme, že význam Budče překračuje křesťanskou historii v Čechách.
Budeč je klidné místo vhodné na rozjímání a meditaci. Existence hradiště je doložena od 8. století, ale nebudeme se bát v tomto nezávazném článku propustit uzdu hypotézám a domněnkám. Slované, jako všichni Indoevropané, dělili společnost na vrstvy neboli kasty. Kasta bojovníků, z té pocházel i "kníže", tedy náčelník, vrstva kněžská, starající se o duchovní záležitosti, a vrstva prostého lidu.Bylo běžné, že kněžská vrstva, uchovávající dávná tajemství, předávala si svoje vědomosti ve specializovaných školách. Tyto školy dnes při vykopávkách vypadají jako hradiště. S tím rozdílem, že na nich nejsou nalezeny stopy běžného rodinného a společenského života. Byla určena jen pro vzdělávání. Nepochybuji, že taková škola byla například na hradišti Rovina u známých kounovských řad. Její součástí byla velká observatoř. Jiná taková škola mohla být právě na Budči. Světské centrum předslovanského osídlení bylo na Závisti, další místa na dnešním území Prahy byla také osídlena, a nedaleko vzdálená, ale dobře ukrytá Budeč mohla starým kněžím vyhovovat. Navíc podle magické geometrie měla Budeč přímou sovislost s energetickými čarami vedoucími z Řípu, posvátné hory české kotliny. Tato škola mohla předávat své vědomosti napříč kmeny a národy, které se usídlily v české kotlině. Tedy i mezi Slovany. Jak dlouho ovládali tzv. Přemyslovci střední Čechy také nevíme. Každopádně i za jejich časů mohla Budeč sloužit jako škola pro kněží. Ozvěny paměti na tuto školu nalezneme v legendách o sv. Václavovi. Prý chodil na Budeč do křesťanské školy. O počátcích křesťanství a o předchozích desetiletích nevíme prakticky nic. V Čechách určitě musela proběhnout velká změna s příchodem křesťanství doprovázená možná sociálními otřesy. Traduje se, že proti knížeti Bořivojovi vypukla vzpoura, když se vrátil ze křtu z Moravy. Kníže Spytihněv pak vystavěl rotundu na Budči. Chtěl tím dokázat, že Budeč už není pohanská škola kněží, ale křesťanské místo? Nevíme, fakt je ten, že ze slovanských posvátných míst stávala se často místa křesťanského kultu, jako třeba v Dobrši u Strakonic, kde stojí křesťanský kostelík přímo v posvátném háji.

Na Budči bylo prázdno a chladno, ale příjemně. Po krátkém zastavení sešli jsme z hradiště do údolí a mezi kopci putovali jsme dál. Cestou jsme pozorovali cyklisty, zdolávající prudký vrch naproti. Poté, kdy jsme potkali jezdce na koních a já prohlásil, že těhotná klisna nosí v břiše jehňátko, usoudil jsem, že bych se už neměl k ničemu vyjadřovat. Takže i tento článek berte s rezervou. Šli jsme podél Zákolanského potoka až k viaduktu, který nás ohromil. Z Encyklopedie mostů se dovídáme: Kamenný dvouobloukový most v lokalitě zvané "U Hermanky" je z roku 1873. Střední pilíř je 12,2 metru vysoký. Místo krajních opěr jsou vyzděny dvě uzavřené komory. Most je na trati č. 121 Hostivice-Podlešín a vede přes Zákolanský potok. Zdivo mostu je z místního lomového kamene, klenáky z opracovaných pískovcových kvádrů. Most je v mírném půdorysném zakřivení, trať na mostě klesá. Jeho výška kolísá kolem 19 metrů. Originální zděné zábradlí je poškozeno.
Zde je obrázek viaduktu ukořistěný ze sítě:
Za viaduktem je krásně rekonstruovaný Nový mlýn, ostatně mlýnů byla jako na každém českém vodním toku i tady celá řada. Škoda jich. Další mlýn je těsně před hradem Okoř a je bohužel zdevastovaný. Samotná Okoř je klidné a tiché místo jako stvořené pro malý výlet nebo procházku. Jeden z nejznámějších hradů, hlavně díky písničce o trampech a bílé paní, je dnes už jen zříceninou.
Vesnice Okoř určitě existovala už v raném středověku, hrad je pak krásnou ukázkou gotického stylu ve vrcholné podobě. Jen se podívejte, jaký to býval mohutný a výstavný hrad.
Pod hradem je restaurace, kde jsme si odpočinuli. Trochu mě udivilo, že jak na Okoři, tak i v blízkém okolí se často po hospodách čepuje krušovické pivo. Dlužno dodat, že překvapen jsem byl nepříjemně. Hojně navštěvovaná turistická místa, kterým Okoř je, by bylo možné zásobovat i nějakými zajímavými a nevšedními produkty českého pivovarnictví.
Okoř jsme opouštěli autobusem číslo 350, který nás odvezl do Roztok, kde jsme téměř bez čekání pokračovali vlakem do Kralup a dál do Slaného.
Výlet byl nenáročný, ale velice užitečný pro osvěžení ducha po dlouhé zimě. Tělu těch pár kilometrů úplně stačilo. Se slečnou Há jsme si užili moc hezkou březnovou sobotu. Věříme, že už brzy budeme moci vyrážet na delší výlety a že brzy počasí umožní i spaní ve stanu nebo pod širákem.

Má vůbec smysl se na něco ptát?

10. března 2010 v 17:23 | vítor |  Všední Nevšední
Březen je převážně zimním měsícem, přesto zima je už tak únavná, že svádí k úvahám spíše neveselým. Vůbec člověk - nádoba křehká - nechává se svádět těmi nejpřímějšími okolnostmi ke konečným úvahám typu "všechno je blbě", případně "všechno je dobře". Ranní mráz, odpolední mráz, večerní mráz, mrazivý vítr, který odhalí nedostatečnost vašeho oblečení během deseti minut, neskutečně otravné, několikrát denně opakované obouvání a zouvání zimních bot, navíc v zimním oblečení, páč málokdo si obléká boty hned po trenýrkách, pocit, že už to nikdy neskončí. Pak chtějte po někom veselí, jasnou mysl a pozitivní náhled na věc.
Oddalují se jarní úklidy. Vrstvy prachu skrývají poklady už dávno nechtěné. Musím vrátit brusle, neboť ani po dvaceti letech od posledního bruslení na led nestoupnu. Musím vrátit reprobedýnky, neboť už dávno jsem si koupil nové. Proč jsem si vzal od kamaráda z pozůstalosti balíček knih, když podobný balíček nečtených knih čeká na svůj ortel? Má vůbec smysl se na něco ptát, když únava vrcholí a když není, kdo by řekl odpověď obsahující hlavu i patu?
O spirále financí, jež směřuje hluboko do nitra galaxie se mi ani nechce psát. Jeden slabý měsíc vám způsobí oslabený druhý a ve třetím už na vás nezbyde nic. Ač nebyl jsem stvořen k neustálému přepočítávání korunek, neustále se hokynářské matematice musím věnovat. Dvacka tohle, pětka támhlencto, nula chcípá pod náporem nul.Má vůbec smysl ptát se po smyslu peněz a jejich vydělávání? Po letech v "procesu" naivní otázka.
Během zimy propadl jsem zvláštním závislostem. Jelikož tučním a tučnění nemohu se zbavit, tělo vyžaduje více a více tuků a cukrů. Během nejhlubších mrazů lednových a únorových navykl jsem si ve všední den večer otevřít si lahev černého piva. Většinou s kouskem sýra. Chuť na černé pivo vystřídala u mě obvyklou zimní chuť na červené víno. Z chutě stala se posedlost. S batůžkem na zádech v mrazivém večeru vyrážel jsem do kaufu dřív než zavřou pro dva černé žatce nebo pro náchodský stout. Hermelín ve slevě hodil se k tomu. Druhou závislost jsem si obnovil z dětství. Je to sladké mléko, v plechovce známé jako salko, v tubách jako pikao nebo jesenka. Říkám si, že jsou to divné závislosti, cukernaté, jak z deník brigit jonesové nebo tak něco.
Snad vyléčí mě ze všeho konečně jaro. A snad přijde opravdu koncem března, tak jak má. A jestli ne, tak nevím, jestli bude síla se na něco ještě ptát...

Rybičková rychlopomazánka

7. března 2010 v 21:02 | vítor |  Jídlo a pití
Tématu jídlo se člověk nevyhne. Dnes například často o mořských produktech. Probrali jsme krevety i krabí tyčinky, grundle i šproty, chapadla nádavkem. Domů řítil jsem se hladov. Naštěstí v lednici v rohu sídlila konzerva uzených šprotíků. Věděl jsem o nich. Zkušeným okem vyslídil jsem další ingredience a vytvořil toto:

plechovka uzených šprotů, malá cibule, pomazánkové máslo bylinkové, pomazánkové máslo neochucené, hořčice, olivový olej, pepř
cibuli jemně pokrájet. vsypat do misky spolu se šproty. přidat přiměřeně pomazánkového másla a hořčice. dochutit pepřem jen jemně. všechny ingredience rozmíchat řádně vidličkou. neobsahuje majonézu.

Pojďte si zamáchat

6. března 2010 v 14:04 | vítor |  Poetika
Neúnavný básník Ticho se stará opět o literární povznesení občanů města Slaného. Z těch literaturymilovných dostaví se aspoň pár, vepřojedi budou hnít u tv.
18. března pořádá totiž knihovna ve Slaném literární večer k poctě Karla Hynka Máchy nazvaný Potkali jsme Karla Hynka. Tyto večery budou celkem čtyři a vyvrcholí v listopadu tohoto roku, kdy si připomeneme 200 let od chvíle, kdy poprvé zakřičel na svět nezdolný duch českého básnictví vtělený do osoby tohoto bouřliváka. Listopad byl osudovým měsícem Máchovým, narodil se v listopadu i zemřel. Máj poprvé vyšel v dubnu 1836. Literární večery Máchovi věnované začínají bůhvíproč v březnu. Sám jsem zvědav, nakolik ještě dnes Mácha zajímá veřejnost.
Večera se zúčastní i představitelé literárního časopisu Psí víno a jak jsem také pochopil, ring je volný pro ty, kteří se chtějí svými básněmi představit publiku. Pokud máte skutečně zájem své básně číst, obraťte se na knihovnu. Co dál bude součástí večera, se necháme překvapit. Pojďte všichni, užijeme si nevšední večer plný poezie. A přiznejte si i vy, že takových večerů v současné době je pomálu.

Literární večer Potkali jsme Karla Hynka pořádá slánská Knihovna Václava Štecha ve spolupráci s agenturou Ticho ve čtvrtek 18. března v 19 hodin v přednáškové místnosti knihovny.

Když jsme u toho hokeje...

1. března 2010 v 23:07 | vítor |  Nauka i óbšestvo
....je tu pár informací o krajských hokejových přeborech, Často pohled do hokejového undergroundu přináší zajímavé zážitky.

Pražský přebor vyhrává většinou Bohemka, tak i letos, ale kvalifikace o ligu se nezúčastní.

Ve Středočeské krajské lize vyhrál Slaný v play - off nad Rakovníkem. Zde je tabulka po základní části. Ve středních Čechách se hraje i druhá krajská soutěž, kde se v posledním kole rozhodne o vítězi mezi Spartakem Příbram a Poděbrady.

Plzeňský přebor vyhrály Rokycany, také bývalý účastník druhé ligy, ale také nechtějí hrát o postup, z důvodů především finančních. V jižních Čechách zase pořádně hořelo. Přebor totiž nevyhrály Strakonice, ale Božetické plameny!

Karlovarský a Ústecký přebor zajišťuje jedna společná soutěž s pouhými šesti týmy, kde hraje další tradiční soupeř Slaného, Louny, ale vyhrála Kadaň "B", první soupeř Slaného v kvalifikaci.

Druhým soupeřem Slaného v kvalifikaci o druhou ligu je HC Lomnice nad Popelkou. Přestože v Libereckém přeboru se ještě hraje, postupující je známý. Lomnici čeká zároveň play - off přeboru a kvalifikace o druhou ligu:

Královéhradecký kraj má dobře obsazené dvě soutěže. Zde i s tabulkou Pardubického přeboru.
V Královéhradeckém se ještě nerozhodlo , v Pardubickém také ne, tam vede po prvním finálovém zápase HC Světlá nad Sázavou nad Chrudimí B.

Dál na východ můj zájem nesahá.

Mistři!

1. března 2010 v 22:48 | vítor |  Nauka i óbšestvo
z krajin krajských přeborů

Léta chodíval jsem ve Slaném na hokej. Od sezóny 1982 - 83 nevynechal jsem většinu domácích zápasů slušných devět let. Vystřihoval jsem si referáty z novin a lepil je do sešitu. První hokej jsem ve Slaném viděl ještě na plovárně, ale to mám hodně mlhavé. Určitě si pamatuju rok 1981, kdy dostal Zvěřínek (u Nymburka) od Slaného doma (v Nymburce) 1:16, na odvetu vůbec nepřijel a krajský tisk KV KSČ Svoboda psal: "Zvěřínek se bál."
V roce 1986 Slaný poprvé vyhrál krajský přebor i kvalifikaci ( na Vodní stavby Tábor mohlo přijít okolo pěti stovek lidí) a postoupil do II. hokejové ligy (tedy třetí nejvyšší soutěže). Trenérem se stal Vlastimil Sýkora, trenér československé reprezentace z roku 1959. V prvním ligovém zápase proti I. ČLTK Praha hrál v dresu hostí i Marian Jelínek, dnešní úspěšný trenér.
Pak se mi život zvrtnul jinam a já se vrátil ke slánskému hokeji až na začátku nového milenia. Tehdy Slaný opět postoupilo do ligy a přehrálo v kvalifikaci SK Kadaň, vítěze ústeckého přeboru (dnes I. liga). Ale poslední léta nedělala slánským hokejovým příznivcům (tedy asi stovce lidí v patnáctitisícovém městě) radost. Slaný trpěl finančním propadem, zastaralým vedením a úbytkem hráčské kvality. Několikrát se udržel v lize jen tak tak a také zachraňoval soutěž nákupem licence či jiným administrativním způsobem. Oddíl se pokusil řešit situaci spojením s univerzitním hokejem a stal se oficiálním týmem pro přípravu na Univerziádu. To byl asi poslední hřebíček do rakve.
Nakonec spadli. Jedině dobře, bylo třeba projít katarzí, aby se vody pročistily. Po dvou letech byl tým zkonsolidován a nastal čas na útok na přední pozice.
Už v loňské sezóně jsem krajský přebor několikrát navštívil a příjemně si zavzpomínal na léta osmdesátá a také devadesátá, kdy Slaný bojoval v přeboru nebo druhé lize mimo jiné s Mladou Boleslaví, Ústím nad Labem (to byly těžké prohry), Karlovými Vary a dalšími týmy, které jsou dnes někde úplně jinde.(Ale třeba i s Mělníkem, kde hokej skončil, zatímco ve Slaném drží.) Slaňáci nakonec vypadli v semifinále s Kutnou Horou, kde dostali 1:8, zatímco já pamatuji některý z oněch roků, kdy na slánském zimáku prohrála Kutná Hora 1:12.
Letos jsem měl takový nějaký starý důvěrný pocit z toho slánského hokeje. V bráně dobrý gólman, jako býval Jarda Linc, obrana vyztužená chlapy v odpovídajícím věku, útok táhne Bican Nesmrtelný, mladej Krégl ( ve Slaném hrávali otec i strýc), bratr slavnějšího Vejvody a nakonec i Roman Kalla, spolu s hrajícím trenérem Hlavatým opravdoví páni hokejisté v týmu (Kalla si zahrál i španělskou ligu). Viděl jsem pár zápasů a je to samozřejmě trochu legrace, ale zápasy s Jesenicí, Královým Dvorem nebo Rakovníkem měly náboj, kvůli kterému stojí za to na hokej jít.
Skončili druzí, prošli do finále, vždycky po prodloužení nebo nájezdech. Ve finále s prvním Rakovníkem. Oba zápasy v základní části s ním prohráli.

První finále se hrálo v poslední únorový pátek, odveta pak v neděli. Oba zápasy jsme chtěli s Lajbou vidět. První zápas doma. Stáli jsme nad trestnou, kousek od nás uhulákaný kotýlek. Dlouho bez gólů, vedli jsme 1:0, pak 2:0, ale hosté hned snížili. Byli pohyblivější a zápas zvrátili. Výsledek 3:4 byl možná spravedlivý, ale nic to nemění na tom, že hlavní rozhodčí byl pičus.
K druhému finále jsme odjížděli po stěhování skříní u Lajbů doma a s vědomím, že musíme vyhrát a ještě vyhrát prodloužení nebo nájezdy. Rakovnický stadionek nás překvapil svou útulností a bufetem s dobrou desítkou BB z Budějovic hned u vchodu, navíc s možností stát za plexisklem za bránou. Zápas vidělo přes pět stovek lidí, nedokážu si představit, že by tolik přišlo na Slaný. Atmosféra byla vynikající. Vzpomněl jsem si na své vstávání ke čtvrtfinále na olympiádě. Tady to bylo daleko lepší a hrál se tu dramatičtější hokej. Slaný překvapivě odolával a vedl zásluhou náhody - brankáři domácích Krásovi (otec chytával léta za Kladno) přeskočil za bránou puk hokejku a po střele do prázdné brány jsme se mohli s Lajbou osaměle radovat. Přes všechna očekávání se nedařilo Rakovníku vyrovnat. Brankář Slaného, Zbyňďa Vaňous podal ve finálových zápasech neuvěřitelný výkon (v odvetě v Rakovníku chytil přes 50 střel) a tentokrát se dařilo i slánským obráncům. Slaný vyhrál 3:1 a prodlužovalo se. Byli jsme napjatí jak struny a svině. V prodloužení mohli domácí dát asi šest gólů. Nakonec se jely nájezdy.
Naštěstí na tu bránu, za kterou jsme v rohu stáli. A naše radost byla veliká. Přestože jsme Krulišovi na penaltu moc nevěřili, ostřílený harcovník se nemýlil, a Zbyňďa chytil všechny tři nájezdy už značně nervózních domácích hráčů.

Hokejový klub Slaný se tedy stal vítězem krajského přeboru sezóny 2009/2010. V kvalifikaci o druhou ligu bude hrát s Kadaní "béčkem" (sic!) a HC Lomnice nad Popelkou. To bude nějaká pohádka.
Tak uvidíme, jak to dopadne. Už tento čtvrtek, 4.3.!!!
Tady je lehce strašidelné video z nájezdů ve finále v Rakovníku. V té tmě vlevo za brankou stojíme já s Lajbou:




Předjaří

1. března 2010 v 21:48 | vítor |  Poetika
Starci a stařeny padají jako přemrzlé švestky v sadu na Čeřeništi do tvrdých zbytků sněhu
Slunce zaměřuje toho, kdo už nemá sílu žít
Naivkové vykládají o záchvěvu jara
Prdlajs!
Zbývá jen maglajz a ještě měsíc zimy