Duben 2010

Motocyklové deníky

26. dubna 2010 v 21:03 | Gustavo Santaolalla |  Music



Džňánovej blázinec

26. dubna 2010 v 20:58 | vítor |  Všední Nevšední
"To není  normální blázinec," pravil Mistr. "To je džňánovej blázinec!"

Přitom ten den nastal docela hezky. Vedle mne tiše dýchal z peřin vystrčený nosík slečny Há a já šel udělat grejík. Zakousli jsme koláč. V práci mě čekal "chlebový dort" slavící kolegyně a ani jinak nic nepříjemného. Ale na papírku už se mi hromadily poznámky. Doma jsem zapnul Chrochtu a už jsem to řešil. Dva emaily kvůli nové práci, dva kvůli fotbalovým turnajům, dva kvůli hudební akci. Pěkně rozděleno. Jeden telefonát bůhví od koho, jeden od kamaráda, kterej sice nemá, ale půjčí mi na dluh v bance! Pak další věci okolo peněz. Telefonát domácímu, řešení odchodu spolubydlícího, nedoplatku za elektřinu (ten mám zaplatit z dluhu za nájem, ale to neznamená, že přestanu dlužit za elektřinu; navíc si stejně na ten dluh z nájmu musím půjčit), pak šokující zjištění, kolik že budeme doplácet za vyúčtování služeb. Opět telefonát s domácím, ujasnění průseru s topením a jednotlivých položek. Prý se vše zvedalo o stovky procent. Kdy se zvedne moje výplata o stovky až tisíce procent?
Uklidňuju se fotbalem, lahváčem, cigárkem a rohlíkem s pomazánkou. Bohemka to řeže, ale Baník dá gól. Meju nádobí. Obvyklá relaxace mi dnes nejde od ruky. Došly ty pěkné velké houbičky a mám tu ty malé zmetky, které jsem koupil, když jsem byl v Lidlu s Lídou a ona mi půjčila na ten nákup.  Meju i sporák.
Rozhoduju se vyplnit si daňové přiznání. Asi mělo být do konce března, ale já měl pocit, že někdo někde říkal, že já mám čas do konce dubna. Asi chiméra. Nevadí. Patlám se v papírech a počítám čísla. Vychází mi, že mám platit desítky tisíc. Pitomost. Musím se s někým poradit. Zítra někomu zavolám. Napíšu další emaily. Odnesu mámě mast. To všechno, až se vrátím z práce. Jestli to tam přežiju. Slečna Há mě drží nad vodou. Po icq. Musím si skočit na jedno. Pak ještě navážím čaj, zítra prodej. Po týdnu! Pak půjdu spát. Spánkem spravedlivých....

Džňána jóga je stezkou poznání sama sebe, naší božské podstaty, ryzího vědomí. 

Výlet do Vraného

26. dubna 2010 v 17:28 | vítor (text i foto) keebl (foto) |  Na cestách
Další vlastivědná procházka nás čekala v den sv. Jiří, kdy začíná opravdu teplé jaro. A pranostiky nelhaly! Ačkoli jsme na žádného hada ani štíra nenarazili, počasí bylo nádherné a sluníčko hřálo naše zimou zkřehlé kosti.
Po předchozích výletech už se vytvořilo určité jádro, které se zúčastnilo i tentokrát. Nováčky byli Vojta s Terezkou. Čekala nás procházka do městečka na okraji slánského regionu, do Vraného. Vraný bývalo bohatým statkářským městečkem s mnoha památkami z barokní doby. Dodnes si uchovává malebný vzhled. Naše trasa vedla do Vraného z Peruce a pokračovala přes les a polnosti do Pálečku.

Z vlaku jsme vystoupili na Peruci.
v peruci u nádraží
Po krátkém občerstvení jsme vyrazili. Křižovatka na Vraný byla právě nedaleko peruckého nádraží.
křížek na křižovatce
Cesta vedla po náhorní planině a nabízela daleké rozhledy. Viděli jsme jak Slaný, tak Kladno, Říp i Házmburk.
daleké rozhledy
daleké rozhledy II.
Rozlehlé roviny, kterými vedla silnička do Vraného, nevyhovovaly každému, ale celkově se výprava dobře bavila. Tradičně dobře vybaven mapou i dalekohledem byl Máňa, památkářskými znalostmi zase Keebl.
na cestě do vraného
Cestou málem došlo k napadení fotografa výpravy, což by znamenalo velkou ztrátu pro české památkářství.
na cestě do vraného II.
Už zdaleka nás lákala věž vranského kostela.
vranský kostel z dálky
Před Vraným nás čekala jedna pamětihodnost. Pomník tří císařů je sice z památkářského hlediska nevýznamný, ale připomíná lidem, že právě tyto roviny okolo Vraného si vybrala rakouská armáda pro své ležení roku 1813, kdy bojovala celá Evropa proti Napoleonovi. V místech dnešního pomníku se uskutečnila vojenská přehlídka rakouské, pruské a ruské armády, při níž se setkali panovníci této budoucí Svaté Aliance. Z pomníku ukradli lidé bez skrupulí všechny desky s nápisy.
pomník 3 císařů
To vše sledovalo kritické oko památkářovo.
kritické oko památkářovo
Pak už jsme dorazili do Vraného. Hned zkraje stojí zámek a kostel Narození sv. Jana Křtitele. Kostel stojí na kopečku nad obcí a tvoří její pěknou dominantu. Je postaven v barokním slohu a kolem něj byla křížová cesta složená ze čtrnácti kaplí. A je také velice fotogenický, zabírali jsme ho ze všech možných úhlů.
kostel ve vraném I.
kostel ve vraném II.
kostel ve vraném III.
kostel ve vraném IV.
Hned vedle kostela stojí i zámek. Je také barokní, ale dnes je v něm ústav sociální péče, takže jen jeden pohled zpoza brány.
zámek ve vraném

Jinak Vraný je klidná a pěkná obec. Došli jsme na náves, kde jsme jednak zachytili neutuchající zemědělský ruch,
život v obci
jednak také radnici, mnohokrát přestavovanou, dnes vypadající jako normální dům s věžičkou,
radnice ve vraném
a pak také trojici barokních soch, sv. Václava, sv. Jana Nepomuckého a Panny Marie Svatohorské.
sochy ve vraném I.
sochy ve vraném II.
sochy ve vraném III.
Vyfotili jsme si také nerekonstruovaný statek pro ilustraci života před několika desetiletími.
statek
Pak už byl čas na občerstvení. V hospodě, kam jsme zašli na pivo, pracuje náš kamarád Lukáš, který pingloval předtím na Hamburku.
v hospodě ve vraném
Lukáš měl zrovna volno a byl na rodinné oslavě, ale po telefonu nám poslal panáčka hruškovice.
frťan od lukáše
Na sluníčku se sedělo příjemně a nechtělo se nám vstávat. Ale organizační pokyny byly neúprosné. Museli jsme stihnout vlak v Pálečku. Z Vraného jsme vyšli Slánskou bránou
brána ve vraném
a rozloučili se posledním pohledem při odbočce do lesa Hřeblo.
poslední pohled na vraný
Poslední vranskou památkou, kterou jsme míjeli a kterou Keebl poctivě zdokumentoval, byla kaplička Nejsvětější trojice z počátku 19. století.
kaplička u vraného
Pak už cesta stoupala do vrchu přes les. Abychom stihli vlak, museli jsme vynechat návštěvu Pálče s gotickým kostelem. Cesta do vršku nám dala pěkně zabrat.
do kopceCesta vedla přes kopečky dva, v údolíčku mezi nimi jsme stranou Páleč aspoň zahlédli.
páleč
Pak ještě vyfotit posed, jak velí tradice, a přes pole rychle do Pálečku.
posed
Staré cesty mizí, museli jsme jít po okraji pole, ale nakonec jsme do Pálečku sešli. Tam jsme zahlédli barokní kostel s kostnicí. Doufejme, že odpovědní pracovníci památkové péče nás tam někdy vezmou na prohlídku.
páleček
Cestu jsme ukončili na vlakové zastávce v Pálečku. Další výlet byl za námi.
na zastávce v pálečku

Z krajiny nadejchanejch obláčků

20. dubna 2010 v 22:50 | the orb |  Music
origoš verze víceméně pro mílu jarešů


Dvě pomazánky jednou ranou

20. dubna 2010 v 22:48 | vítor |  Jídlo a pití
z krajiny ledniček koutů

Dnešní příspěvek do domácí kuchařky ( a nehodlám tím fušovat do řemesla nejmenovanému kutilovi) se týká kombinace na sobotní i všední večer.
Je to příběh o dvou pomazánkách. Jedná se vytváří z lučiny (z té mokré balené nekrabičkované), nakrájené šunky, cibule a pepře. Druhá, klasická česnekovka, z taveňáku, majolky a česneku třeného se solí. To vše bylo v tomto napínavém příběhu šlehačem vyšleháno do hladka v jednu směs. Poté namazáno na chleby a snědeno během prvních dvaceti minut filmu.
Ozdobovačům chlebíčkovým se doporučuje míti při ruce například vlašský ořech, hroznové víno, nakládanou papričku, okurku či cibulku, případně olivy, pomeranč, citrón, mango, broskev i jiné ovoce. Kyselé, sladké, ořechovité. Pivo, víno. Zpěv.

Pivní speciál

20. dubna 2010 v 22:05 | vítor |  Jídlo a pití
Mám zálibu v dobrém pivu. Není mi potřeba vypít dvacet desítek gambrinusů či jiných starohnusů, je mi třeba cítit chuť dobrého piva. Mám rád, když pivo voní chmelem a sladem, když je husté ke kousání a hořkosladké jak život sám. Mám rád piva tmavá i polotmavá, nepasterovaná a nefiltrovaná, dvanáctky i čtrnáctky. Mám radost, že v Čechách rostou jak houby po dešti minipivovary a že kromě nadnárodních chemoeurozávodů jsou v Čechách i střední a malé pivovary, které dodávají lidem s chuťovými buňkami originální pivo.
 Vhodná příležitost o tomto psát se naskytla loni při návštěvě pivního festivalu v Praze Letňanech. Ale to jsem ještě nepsal blog. A nechci psát pokaždé o každém půllitru, který kde vypiju.
Ale tenhle víkend jsem si opravdu pivních speciálů užil. V pátek na Žižkově v hospodě U Sadu. Se Žemlou a Mílou Jarešů. Tam jsem začal Svijanským Mázem. Je to velice chutná jedenáctka, nedávno jsem měl doma kartón lahvových a moc příjemně jsem si popil. Ale chuť mi velela přejít k pivům tmavým. Náchodský Primátor má širokou nabídku druhů piva. V pátek točili U Sadu mimo jiné i English pale Ale, což má vlastně být světlý ležák, ale je to matoucí, protože je polotmavý. Je to čistá dvanáctka (5% alkoholu), chmelem vonící, nahořklá, lahůdková.
Dalším pivem, které jsem ochutnal, byl Klostermann třináctka z pivovaru ve Strakonicích. Se strakonickým Nektarem nemám zřejmě nejen já nejlepší zkušenosti, ale tohle pivo bylo dobré. Sladší než náchodský English a také silnější.
Posledním pivem v pátek na Žižkově byla speciální osmnáctka z pivovaru Kout na Šumavě. Byla vynikající, ale trochu mi zamotala jazyk.
V sobotu jsem byl v Ústí nad Labem. Pil jsem ústecká piva, na která si už skoro dvacet let nemůžu zvyknout. Desítka Březňák byla na Hnátě hnusná jako cokoli, co se kdy na Hnátě točilo, jedenáctka Zlatopramen U Vlka nijaká nevýrazná, ale tamtéž dvanáctka Březňák byla opravdu dobrá. Škoda, že dolní část trávicí soustavy mého organismu velkobřezenské pivo příliš nesnese....
Lahůdku ochutnal jsem v neděli. Jen náhodným brouzdáním po internetu narazil jsem na překvapivou informaci, že v relativní blízkosti Slaného byl otevřen nový minipivovar s restaurací. V neděli se naskytla příležitost nové pivo vyzkoušet. Restauraci musíte hledat v Mutějovicích, vesnici na Rakovnicku, v údolí pod Rovinou, na které jsou prastará hradiště se známými kounovskými kamennými řadami. Tedy nedaleko Krušovic. A mohli by se krušovicko - heinekenovští od Poddžbánského pivovaru učit. To, co má pivo mít. Chmelovou vůni, hořkosladkou chuť (ne kyselou jako Krušovice nebo Gambrinus), navíc je nefiltrované a je prostě výborné. Třicet kilometrů od Slaného. To je krásné.
Tak se těším na další zážitky s dobrým a kvalitním českým pivem.

Do Velvar na Chapiteau

20. dubna 2010 v 20:37 | vítor (text) keebl (foto) |  Na cestách
Sobota 10. dubna patřila výletu do Velvar. Ale pozor!  Ze Zlonic....

Občanské sdružení Paličky pořídilo stan (vlastně dva stany) a pořádá několik akcí do roka. Jarní akcičkou je výročí postavení stanu a jmenuje se Chapiteau. Jelikož akce pořádané Paličkami jsou příjemné, jelikož tam hrála naše milá Rastafidla a jelikož jsme již byli namlsáni předchozími výlety, rozhodli jsme se jít i na Chapiteau pěšky. Trasa navazovala na předchozí výlety Kralupy - Velvary a Slaný - Zlonice, začínala ve výchozím bodu Zlonice a pokračovala přes Beřovice, Hobšovice a Nabdín do Velvar. Počasí bylo proměnlivé, doufali jsme v přízeň, ale byli ochotni kráčet vstříc svému osudu.

Ve Slaném na nádraží se sešlo pět odvážlivců. Zde je máte už po dojezdu do Zlonic (připočtěte fotografa ing. Keebla):

u nádraží ve Zlonicích
Prošli jsme Zlonice bez zastávky. Až za obcí odbočili jsme na malý vršíček, kde se nachází židovský hřbitov.

židovský hřbitov
Ve Zlonicích žila vzhledem k velikosti této obce poměrně početná židovská komunita, která po sobě zanechala už jen náhrobky na hřbitově. Téměř všichni její členové byli povražděni za druhé světové války nacisty. Přitom rodina Fantů vlastnila koželužnu, kde zaměstnávala desítky lidí z blízkého okolí. Napadá mě, že po válce by jim to stejně sebrali komunisti...Pozorně jsme zkoumali náhrobky, většinou německy popsané:

na židovském hřbitově
Pozorný fotograf výpravy Keebl si všiml krásných jarních květů, které zdobily hřbitovní zem:

petrklíč
Na druhé straně od silnice mohli jsme si na blízkém vršíčku všimnout sochy svatého Onufria. O tomto svatém se můžeme dočíst v tomto vyprávění svatého Pafnutije:
Po sedmnácti dnech putování jsem přišel k jedné vysoké hoře. Unavený cestou, usedl jsem na úpatí hory, abych si trochu oddechl. Vtom jsem spatřil, jak se ke mně blíží muž hrozivého vzhledu. Celý byl pokryt chlupy jako zvíře, přitom jeho vlasy byly bílé jako sníh; zbělely stářím. Vlasy na jeho hlavě a vousy na bradě byly velmi dlouhé, spadaly až na zem a pokrývaly celé jeho tělo jako nějaký šat. Jeho bedra byla opásána listy pouštních rostlin. Když jsem spatřil, jak se ten muž ke mně přibližuje, ulekl jsem se a prchl na skálu nacházející se na vrcholu hory. Když ten člověk dorazil k úpatí hory, usedl do stínu, aby si odpočal. Vypadal velmi unaven horkem i stářím. Pak se podíval nahoru, pohlédl na mne a promluvil: "Přistup ke mně, člověče Boží! Jsem také člověk, jako ty, žiji pro Boha asketicky v této pustině." Když jsem to uslyšel, přichvátal jsem k němu a padl mu k nohám. On mi řekl: "Povstaň, můj synu! Vždyť i ty jsi služebník Boží a přítel Jeho svatých, jmenuješ se Pafnutij." Vstal jsem. Pak mi pokynul, abych si sedl a já s radostí usedl blíže k němu. Začal jsem ho horlivě prosit, aby mi pověděl svoje jméno a popsal svůj život - jaký je způsob jeho asketického života v pustině a jak dlouho tam již přebývá. Vyhověv mým naléhavým prosbám, takto začal vypravování o sobě:
Mé jméno je Onufrij. Žiji v této pustině šedesát let a chodím po horách. Neviděl jsem tu žádného člověka, až nyní jsem spatřil tebe jediného. Dříve jsem žil v jednom ctném monastýru nazývaném Eriti (nebo Erati), který se nalézá poblíž města Hermopolis v Thebaidské oblasti. V tom monastýru žije na sto bratří - všichni v úplné jednotě ducha. Jeden s druhým vedou společný život v souladu a lásce k našemu Pánu Ježíši Kristu. Mají společné jídlo i oblečení. Život vedou mlčenlivě v postu a pokoji, oslavujíce milost Páně. Ve dnech mého dětství jsem tam byl jakožto začátečník naučen svatými otci horlivé víře a lásce k Hospodinu a byl jsem též vzdělán v pravidlech života mnišského. Slyšel jsem jednou, jak rozmlouvali o svatém proroku Božím Eliášovi, a hlavně to, že on - posilovaný Bohem - žil v pustině a postil se. Slyšel jsem také o svatém Předchůdci Páně Janovi, nad něhož větší nebyl nikdy žádný člověk (Matouš 11,11); o jeho životě na poušti před tím, než se ukázal Izraeli. Když jsem to všechno vyslechl, zeptal jsem se mých svatých otců: "Znamená to tedy, že ti, kteří duchovně zápasí v poušti, jsou většími v očích Božích nežli vy?" A oni mi odpověděli:
Ano, dítě, oni jsou větší nežli my, protože my vidíme každodenně jeden druhého, konáme společně s radostí církevní zpěvy, když se nám zachce jíst, máme už hotový chléb a stejně tak, když se nám zachce napít se, máme připravenu vodu. Onemocní-li někdo z nás, dostává se mu útěchy od bratří, protože žijeme ve vzájemnosti, jeden druhému pomáháme a sloužíme si pro lásku Boží. Ti, kteří žijí na poušti, jsou o to vše připraveni. Jestliže se některému poustevníkovi přihodí nějaká nepříjemnost, kdo ho potěší? Kdo mu pomůže a poslouží v nemoci? Jestliže na někoho zaútočí moc satanova, kde najde člověka, který by povzbudil jeho mysl a dal mu poučení, když je sám? Jestli zůstane bez jídla, kde ho dostane bez práce, nebo když bude mít žízeň, kde najde poblíž vodu? Tam je, dítě, nesrovnatelně větší námaha nežli u nás - žijících ve společenství. Ti, kteří se rozhodnou k životu na poušti, začínají sloužit Bohu s větší horlivostí, ukládají si přísnější půst, vystavují se hladu, žízni, polednímu vedru; trpělivě snášejí noční chlad. Úporně se brání sítím a léčkám, které rozprostírá neviditelný nepřítel, všemožně se ho snaží porazit a s horlivostí se snaží putovat po těsné a neveselé stezce vedoucí do Království nebeského. Proto k nim Bůh posílá svaté anděly, kteří jim přinášejí jídlo, vyvádějí vodu z kamene a posilují je natolik, že se na nich vyplňují slova proroka Izaiáše, který praví: "Ale ti, kdo očekávají Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se na perutích jako orlice; běží, ale neumdlévají, chodí a neustávají" (Izaiáš 40,31). Není-li někomu z nich dáno, aby hleděl na tváře andělské, není však v žádném případě připraven o neviditelnou přítomnost andělů Božích, kteří ochraňují i tohoto poustevníka na všech cestách jeho, chrání ho od útoků nepřátelských, pomáhají mu v dobrých skutcích a přinášejí poustevníkovy modlitby Bohu. Pokud je některý z nich vystaven neočekávanému napadení nepřítelem, tehdy pozdvihuje své ruce k Bohu a pro čistotu jeho srdce je mu ihned sesílána pomoc shůry a všechny útoky protivníkovy jsou odháněny. Neslyšel jsi snad, dítě, co je řečeno v Písmu, že Bůh nenechává bez povšimnutí ty, kteří Ho hledají, a jinde: "Nebude uvržen chudý do věčného zapomenutí; očekávání soužených nezhyneť na věky" (Žalm 9,19), a ještě: "Když volali k Hospodinu v soužení svém, z úzkosti jejich vytrhl je" (Žalm 107/106,6). Hospodin odplácí každému úměrně té námaze, kterou na sebe bere. Blažen je ten člověk, který na zemi plní vůli Hospodinovu a horlivě Mu slouží, takovému andělé přisluhují, i když třeba neviditelně. Obveselují jeho srdce duchovní radostí a posilují toho člověka v každé době, dokud se nalézá v těle.
Toto vše jsem já, pokorný Onufrij, slyšel od svatých otců v mém monastýru a s těmi slovy přišla sladkost do mého srdce, protože ta slova byla pro mne příjemnější než med a zdálo se mi, jako bych vstoupil do nějakého jiného světa, neboť se ve mně objevila nepřekonatelná touha jít do pustiny. Vstal jsem v noci a vzal si trochu chleba, který stačil stěží na čtyři dny. Vyšel jsem z monastýru a složiv všechny svoje naděje na Boha, bral jsem se cestou vedoucí na horu, s úmyslem vydat se odtamtud do pouště. Jak jsem do pouště vkročil, spatřil jsem před sebou jasně svítící paprsek světla. Notně jsem se vylekal, zastavil se a začal uvažovat o návratu do monastýru. Mezitím se paprsek světla ke mně přiblížil a slyšel jsem z něho hlas řkoucí: "Neboj se! Já jsem anděl, který s tebou chodí ode dne tvého narození, protože jsem k tobě Bohem přidělen, abych tě ochraňoval, a Hospodin mi uložil vést tě v této pustině. Buď dokonalý a pokorný srdcem před Hospodinem a služ Mu s radostí; neodstoupím od tebe do té doby, kdy mi Stvořitel povelí, abych vzal tvoji duši." Když to anděl ze světlého paprsku řekl, šel přede mnou a já ho radostně následoval.
Po nějakých šesti nebo sedmi milliariích (tj. římská míle) jsem zahlédl dosti prostornou jeskyni a v tu chvíli mi paprsek andělského světla zmizel z očí. Přiblížil jsem se k jeskyni, chtěje se dozvědět, není-li tam nějaký člověk. Když jsem přistoupil ke dveřím a podle mnišského zvyku pravil: "Požehnej!" spatřil jsem starce ctihodného a krásného vzhledu. Z jeho tváře zářila Boží blahodať a duchovní radost. Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám a poklonil se. On mne svojí rukou pozvedl, políbil a dí: "Jsi to ty, bratře Onufrii, můj pomocníku v Pánu? Vejdi, dítě, do mého příbytku. Bůh ať je tvým pomocníkem, zůstávej ve svém povolání a konej dobré skutky v bázni Boží."
Vstoupil jsem do jeskyně, usedl tam a pobyl s ním mnoho dní. Snažil jsem se osvojit si jeho ctnosti, což se mi podařilo, protože mne naučil řádu života poustevnického. Když starec viděl, že můj duch byl již natolik osvícen, abych chápal, jaké mají být skutky, které se líbí Pánu Ježíši Kristu, a když též shledal, že jsem nabyl sil k neohroženému zápasu s tajnými nepřáteli a příšerami, jež v poušti jsou, pravil: "Vstaň dítě, odvedu tě teď do jiné jeskyně nalézající se dál v poušti. Přebývej v ní sám a veď duchovní zápas v Pánu, protože Hospodin tě sem poslal kvůli tomu, abys byl obyvatelem hlubin pouště." Když to řekl, vzal mne a vedl do samého nitra pouště. Šli jsme čtyři dny a čtyři noci. Nakonec, pátého dne jsme nalezli nevelikou jeskyni a svatý muž mi pravil: "Hle, to je to místo, které je tu Bohem připraveno pro tvůj duchovní zápas." Starec tam se mnou zůstal třicet dnů a učil mne konání dobra. Když oněch třicet dnů uplynulo, svěřil mne Bohu a odešel zpátky na místo svého zápasu. Od té doby ke mně přicházel jednou za rok. Tak mne každoročně navštěvoval, dokud neodešel k Bohu. K Pánu se odebral v minulém roce po té, co mne podle svého zvyku navštívil. Velice jsem plakal a pochoval jeho tělo nedaleko od svého příbytku.

Nebo stručněji a jasněji i s fotografiemi a vysvětlením na webu památkové péče ve dvou článcích pana Mgr. Čečrdleho, a to zde a zde.
Na pozadí s Řípem vypadá na tu dálku svatý Onufrius jako praotec Čech:

svatý onufrius

Dále nás cesta vedla na hřbet nad Zlonicemi a Beřovicemi. Tam se nachází prasečí koncentrák docela rozlehlé velikosti. Chybí jen nápis Prací ke svobodě, zřejmě proto, že prasata nepracují, jsou jen vykrmována. Místo toho je na bráně nápis Výroba masa, aby to nevypadalo jako vraždění zvířat, která pak jíme.

výroba masa
Cestou do Beřovic bylo nejhezčí počasí z celého výletu. Sluníčko krásně svítilo a odhalovaly se nám krásné výhledy přes nejbližší vísky na Říp a dál:

výhledy od beřovic
A na druhou stranu na Dolín s kostelíkem svatých Šimona a Judy, známý orientační bod Slánska:

dolín
Beřovice leží v údolí Bakovského potoka, kterým jsme měli dojít až do Velvar. Zde zachycena diskuse s občerstvením na kraji Beřovic. Keebl nás dohnal po svém desátém odskočení během tří kilometrů a razantně odmítl jít přes Skůry, kde dle jeho památkářského názoru nic není (jako nepamátkář musím poznamenat, že je tam dřevěná zvonice a tajemný kámen v kostelní zdi).

v beřovicích

Spor za nás později vyřešilo počasí. Zatím bylo pěkně a my jsme si v Beřovicích dali jedno točené na venkovní zahrádce. Beřovice těží z přítomnosti golfového hřiště a i hospoda vypadala, že má slušnou úroveň.

pivo v beřovicích

Kromě toho i v Beřovicích mají kapličku:

kaplička v beřovicích
Pochází z dob, kdy dávno ještě nikdo netušil, že se v Beřovicích bude dařit golfistům, ale za to se tehdy ve Zlonicích dařilo zahradníkům a vůbec místnímu občanstvu.

věnování na kapličce
Po kratším hledání jsme pak našli cestu k Hobšovicím. Vedla areálem golfového hřiště a údolíčkem potoka, byla upravená a příjemná. Dovedla nás k ceduli vysvětlující, proč je Hobšovický rybník chráněnou přírodní památkou a kolik druhů ptáků tam hnízdí:

hobšovický rybník
Šli jsme okolo obrovského rákosiště, který musí být rájem ptactva, a pak přímo kolem rybníka, který je v rekonstrukci:

u hobšovického rybníka
V Hobšovicích fotil Keebl nějakou ruinu a tvrdil nám, že je to památka (na rozdíl od dřevěné zvonice ve Skůrách):

"památka" v hobšovicích
V Hobšovicích nás zaujal ještě krásně opravený kostel svatého Václava na kopečku nad návsí, ale to už začalo pršet z temných mraků nad našimi hlavami. Každý se chránil, jak mohl, a za poměrně intenzivního deště jsme opustili variantu Skůry a zamířili jsme nejkratší cestou do Nabdína, poslední vesnici před Velvarami.

za deště do nabdína
Pršelo celou cestu do Nabdína, tedy asi tři kilometry. Přeháňka šla proti nám z levé strany, byli jsme tedy mokří právě na levé straně a ještě pěkně ofouknutí. Když jsme docházeli k Nabdínu, nad kostelem svaté Barbory se už jasnilo a pršet přestávalo.

nabdín
Za Nabdínem nám nějaký maník nabídl svezení, ale my jsme místo toho zvolili odbočku na polní cestu, kde se šlo velice příjemně a úlevně po ostrém pochodu po asfaltce mezi Hobšovicemi a Nabdínem. Před sebou jsme již tušili cíl naší cesty, okolí bylo příjemně venkovské a Keebl fotil své oblíbené téma - posed:

cestou do velvar
Do Velvar došli jsme za soumraku k bývalému mlýnu na Bakovském potoce. Od něj jsme šli cestičkou mezi zahrádkami a zadem jsme se blížili do královského města. V soumraku již trochu rozmázlá nás vítala svatá Kateřina:

svatá kateřina
Velvary nás poklidně vstřebaly svou maloměstskou atmosférou a nabídly nám posezení v té samé restauraci, kde jsme končili výlet z Kralup. Já jsem si objednal ten samý žampionový krém a u kozlíka jsme pomalu schli a odpočívali po zhruba jedenáctikilometrové trase.

v hospodě ve velvarech
Po občerstvení jsme šli naplnit druhou část výletu, totiž hudební akci v Chapiteau. Když jsme dorazili, začínala hrát třetí kapela ze šesti a Keebl právě tuto kapelu vyfotil jako poslední foto toho dne.

chapiteau
Co se dělo pak, to si musí každý účastník výletu už zhodnotit sám. To jsou další příběhy. Fotky z večera najdete na stránce Paliček. Naše výletní pětice byla velice spokojená. A určitě to nebyl poslední výlet tohoto jara.

nečas

15. dubna 2010 v 19:13 | vítor |  Všední Nevšední
tak i mě dostihl tento nyní tak zmiňovaný politik. ba ne. a ani počasí za tím není. já prostě jen nemám čas v klidu posedět doma a napsat reportáž z víkendového výletu a následné akce. někdy se to tak sejde....
keeblovi se poděl kabel. lepší, než aby se kabelovi poděl keebl. proto keebl poslal fotky až ve středu. mě ještě čeká fotek velikosti úprava, přejmenování a vkládání sem, na blog. a na to právě nemám teď čas.
včera byla za mnou na návštěvě kolegyňka z bývalé práce, děvče z ruské rodiny z východní ukrajiny, která se před pár lety usadila v praze a bojuje tu s českými úřady, cizineckou policií a zaprdlým stereotypním malosvětem naší kotlinky. a taky s prací, ze které jsem dávno utekl a ze které musí každému hrabat po dvou letech. ona je tam přes tři a hrabe jí podle svých slov slušně. prošli jsme se a u černého lahůdkového bernarda v kavárničce jsme pokecali.
"pracuješ ve škole?" povídá ona a já povídám, že je to přesné. že češi řeknou: "učíš?" ale že ona se zeptala naprosto přesně. když odjížděla, tak se vesele smála. tak jsem měl radost, že měla radost.
dneska fotky taky neudělám. po práci jsem ležel dvě hodiny jak lazar, nemoha se hnout. teď se chystám do hospody. nešel bych, nemám peníze, ale bude se jednat o osudu dalších akcí. turnaj v pingpongu nikoho nezajímá a letní mejdlo nebude možné možná udělat.
zítra zas jedu do prahy. jezdím teď do prahy hodně zřídka, ale tentokrát jsme se domluvili na pivo se starými kamarády. navíc vezu do prahy jednomu sběrateli pár svých starých angličáků, tak prý na to pivko bude. a v sobotu zase jedu do ústí na sraz spolužáků z vejšky. ale ne mých spolužáků. přimotal jsem se ke srazu "vedlejšího" kruhu. snad bude i tak dobrá nálada.
takže takhle mě ten nečas provází tímhle týdnem. k fotkám se dostanu asi až v neděli a pak se tu snad objeví ona fotoreportáž z naší cesty ze zlonic do velvar.
zatím jen písnička:




Honey

13. dubna 2010 v 7:33 | tosca |  Music
...a na dobré ráno




I'll Take Care Of You

12. dubna 2010 v 23:12 | Gil Scott-Heron |  Music
Písnička na dobrou noc