Květen 2010

Kde byly soušky učitelky?

22. května 2010 v 13:37 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Ve čtvrtek 20. května pořádala slánská knihovna další literární večer z cyklu věnovaného prvnímu opravdovému českému básníkovi Karlu Hynku Máchovi. Šéfdramaturg pořadu Básník Ticho tentokrát pozval vzdáleného potomka zakladatele slánské knihovny Františka Štecha z Českých Budějovic a jeho dva kolegy performery, z nichž dorazil jen jeden, Etien Levi. Performance byla velice zajímavá a František Štech se prezentoval velice příjemnými a pěknými poetickými záznamy svého prožívání. Celkově nás v malé galerii muzea bylo i s vystupujícími a pořadateli deset. Ptal jsem se sám sebe při pozdější diskusi v Ungeltu: "Proč nedorazili třeba gympláci? Vždyť ti mívají o poezii zájem nejvíc ze všech možných skupin obyvatelstva ve Slaném!"  Odpověď je nasnadě: "Protože z celého Slaného nepřišel/ nepřišla jediný/ jediná učitel/ učitelka českého jazyka a literatury!!! To je pak jasné jak facka, že pokud se mládežníci na nějakou akci nenavedou, tak nikdo z nich nepřijde. Je smutným faktem, že učitelé literatury vlastně ani moc literatuře nerozumějí a té ne úplně klasické literatury se asi i trochu bojí. Ve Slaném tvoří výjimku Mgr. Víšek z obchodky, který sám je známým máchologem; nyní se na literární večer nedostavil. Ale nepamatuji se, že bych někde někdy v souvislosti s literaturou viděl někoho ze tří slánských základních škol nebo z učiliště. Ale hlavně nikdy nikam v souvislosti s literaturou nechodí češtináři z gymnázia. A to mi přijde jako kámen úrazu. Literatura neskomírá, je to živá součást lidské kultury a vždycky jí bude, i když třeba bude vypadat jinak než jsme byli poslední dvě staletí zvyklí. Ale její oblibě, jejímu rozvoji a jejímu fundovanému vnímání příliš slánských soušek učitelek nepřispívá...

Pranostiky

19. května 2010 v 19:19 | vítor |  Všední Nevšední
Zamýšlel jsem se nad současným počasím. Nejprve jsem chtěl vyrazit do ulic a demonstrovat za zrušení sopek, které svými explozemi způsobují mraky a déšť. Pak jsem zase moudře pokyvoval hlavou a říkal: "To víte, ledoví muži...a pochcaná Žofka...mééé," a radostně jsem pomekával, jak to pěkně vychází. Čtyři dni po Žofii mě přechází humor. Je normální, aby 19.5. byla zima jak v márnici a zuřily povodně?
Vzal jsem si na pomoc pranostiky. Staletá pozorování přírodních jevů mají stále co říci i v dnešní době, kdy nám vlastně hrozí jakési nejprve oteplování, teď globální zmatek. A za který si ještě navíc prý můžeme sami svinstvem, které produkujeme. Ačkoli to vypadá, že příroda si hmyzu včetně lidí příliš nevšímá a zesiluje svůj tlak na povrch planety, některé pranostiky sedí až neuvěřitelně přesně.
Vyšla pranostika o sv. Jiřím a vylézajících hadech a škorpiónech. 24. 4. bylo opravdu teplo. A co květen? Z poctivého přečtení skoro stovky pranostik týkajících se květnu mi vyplývá, že:
1/ Je vlastně dobře, že prší, protože je pak dobrá úroda a taky suchý červen (Co na to Medard?),
2/ Ale že to nedělá dobře vínu (tedy i konopí?) a ovoci.
3/ Taky prý je na úrodu dobře, když prší v noci na prvního máje, tedy o Svátek čarodějnic.
4/ Ledoví muži letos opravdu vyšli exkluzivně. Ta zima v pátek na Bonifáce prolézala až na kost....
5/ Podle všeho by se mělo udělat hezky na Urbana, to je 25.5., tedy v úterý. Je to důležité pro úrodu. Tak nevím. Pavel Karas před hodinou v televizních zprávách moc optimistický nebyl.
Jinak květen je takovým odrazem září, tedy je-li deštivý květen, bude zřejmě i září. Potěš nás Pánbůh každopádně!


Co potřebujeme na kapustové karbanátky?

16. května 2010 v 21:35 | vítor |  Zvířátka
Cože? Já?

kapustňák

Lelci

15. května 2010 v 16:32 | vítor |  Poetika
(nedatováno)


Na konci cesty
tam v lese mezi dvěma stromy
stíny se lepetaly v šírání ranním

lelci věděl jsem

Planeta lásky

15. května 2010 v 16:20 | vítor |  Poetika
pro slečnu há


Jen matné světlo uličních lamp lze tušit za bavlněnými roletami. My se noříme do pomalu plynoucích bílých mraků a ty řekneš:
- Odplouvá vesmírná loď...
A plujeme na jinou planetu a cestou nám mávají lelkové své tajemné pozdravy. Jiná planeta je plná příjemně hřejícího sluníčka, hladivého a osvěžujícího modrého moře a zvířátek, která se na nás smějí a povídají si s námi. Poleháváme na měkkoučké vrstvě přímořské vysoké trávy, která se pod námi lehounce vlní a nastavuje se nám do tvaru pohodlného lůžka. Přichází švihácký mjavenečník a ptá se nás, zdali si dáme kávu. A už se jeho kožíšek mění ve frak a sám mjavojed se napřimuje a opírá se o svůj dlouhý ohon jako klokan. Na drápech předních pacek má položený tácek s čokoládově vonícím nápojem. Mile se usmívá širokým dobráckým úsměvem a dlouhý čumák se mu radostí klepe.
Pomyslím si, že bych si raději dal pivko, a najednou přichází navlas stejný mravenečník jako ten první a nese na tácku sklenici s něčím zrzavým. Nasadím nejpříjemnější úsměv. Mjavenečník se také usmívá téměř kolem celé své hlavy a podává sklenici tobě.
- Chlazená zázvorová limonáda s limetkou, zaševelí.
Rozesměje mě to a směju se na tebe. Sklenice má dvě brčka a ty mi dáváš napít. Nápoj má úžasně osvěžující chuť. Dostávám chuť na tebe. Líbám tě na rtíky. Miloučce šeptáš a tiskneš se ke mně. Koutkem oka zahlédnu nějaký pohyb ve vodě. Otočím hlavu. Z vody na mě lišácky mrká dvoumetrový jeseter, vztyčuje se ve vodě, hlava se mu prodlužuje dopředu a najednou se mění v obrovského mořského koníka, který se směje až řehtá a volá na mě:
- Dobrý den, pane!
A hrne se z vody na trávník. Pobaveně čekáme, co se bude dít. Na trávníku se prohánějí liščí mláďata a nedaleko nich trénuje svůj okruh pejsek pralesní, který každou chvíli kontroluje mezičasy na stopkách připevněných na pacce a tu spokojeně a tu nespokojeně kývá hlavičkou, až se mu ušiska natřásají. Partička nosálů soustředěně oňufává drobné stromky s krásně oranžovými plody, které nosálci pojídají, až šťáva stříká všude kolem. Bedlivě to pozorují surikatky s čumáčky nastraženými. Koník se mezi tím změnil v mladého krokodýlka, který má na sobě fešácký tmavě fialový fráček, vesele kývá ocasem ze strany na stranu a volá:
- Už se to nese, vašnosto!
- Jakýpak já jsem vašnosta, pomyslím si, zatímco ty se tomu směješ.
Krokodýl má v prackách tác, na něm je sklenice tmavého piva, chleba, máslo, sýr a ředkvičky. Sbíhají se mi sliny a ty si mažeš kousek chleba máslem. Pak jen tak ležíme a já ti mažu záda voňavým oříškovým olejem. Roztírám olej a mnu ti heboučkou kůži. Vrňoukáš. Masíruju ti svaly na krku a nic tě nebolí.
A pak ucítím lehký závan chladného větříku. Proudí pootevřeným oknem a já vnímám teplo pod dekou a tvoje tělo bokem na mé přitisknuté. Klidně dýcháš a nosík ti čouhá z pod vlasů, které ti pokrývají obličej. Jsi víla na té jiné planetě a spíš ve větvích stromů a nikdy ti není zima. Rozumíš řeči zvířátek a oči ti září jako dva larimary. Na rameni ti sedává plšík a kouká zvědavě z výšky na svět ospalýma očkama.
Napiju se vody ze sklenice, zavrtám nos do tvých vlasů někam, kde tuším krk, a nořím se do lůžka jako lžička do šlehačky, vidím obláčky světla okolo našich těl a pluju vesmírným tichem za tebou na jinou planetu.



jefakty

5. května 2010 v 18:35 | vítor |  Všední Nevšední
je fakt, že jsem čarodějnice nikdy nebral jako povinnost účastnit se. a taky mě víc baví čarodějnice až v dospělosti. mně asi už v dospívání byly nepříjemné ty pubertální snahy hlavně se co nejvíc opít. a pak na ty pubertální ožraly koukat, jak blejou. abychom si rozuměli, je fakt, že já taky pil, ale nevyhledával jsem kvůli tomu archaické svátky. šel jsem prostě do hospody a tam jsem se opil.
je fakt, že čarodějnice mě nejvíc bavily, když jsme v "ústeckém" období, tedy hlavně mezi lety 1996 a 2000, jezdili s kamarády po českém středněhoří. takové čáry na hradišťanech, kde opravdu neotravovali žádní městští otrapové lační se ožrat, byly velice silným zážitkem. opakem byly čáry na mariánce, kde krom kamarádů bylo asi padesát blbečků neschopných přiložit dřevo, za to stále se dožadujících něčeho zmašťujícího.
je fakt, že mi nevadilo, že letos to bylo kvůli jihočeskému počasí bez ohně. balkánská dřevníková pohoda nahradila vše. je fakt, že na bóžáku byla asi taky pohoda veliká, stejně jako loni. ale se slečnou há máme přece jen větší potřebu soukromí.
je taky fakt, že poslední týdny jsou pro mě tak hektický, že čáry zrovna pro mě to nejdůležitější nejsou. asi bych se opakoval ve svých článkách furt im wald dokola, ale je fakt, že teď hlavně sháním peníze na živobytí, příští živobytí, tedy novou práci, příští bydlení a akce pro obronu.
je fakt, že práci už mám. je fakt, že ostatní věci pořád řeším. aspoň, že z práce už odešla inspekce. je fakt, že se cejtim asi jako chlápek v tomhle klipu.




Pod hvězdou vlčí

3. května 2010 v 6:49 | vítor |  Poetika
vlk
zatímco venku stále prší
já zuby si brousím
na krček plší

Plch

Pohádky z mechu a Pařezí

2. května 2010 v 9:27 | vítor |  Poetika
Nelze vše vtěsnat na těsno. Nelze vše vměstnat na místo. Nelze vše popsat jak manuál. Někdy se scény mění jak filmu střih. Když míjejí tě stovky aut, vnímáš ty stovky hlav. Tlustoprdi, vepřohlavy, frajírci a kundičky, maníci a paničky. Banda hovad, sebranka člověčí, ksichty opičí. Bzzzm, bzzzm, bzzzm....Když ti někdo řekne, že půjde za tebe, nedovol to. Po dvaceti letech na stopu taková chyba! Pak stojíš hoďku. A pak máš kliku. Když na ty auta máváš, když už v tom autě sedíš, musíš mít kliku. Jazzanova, pršet nebude, už prší, hodím vás do Písku. Do ledabyle pohozené hromady písku, do té žluté hromady na větvi, do těch temných mraků, na ten autobusák naproti vlakáči.
Prší, blýská se, Písek potemněl předčasně. V kaufáči lidé vykoupili černý Platan, Majkovi teče voda z auta, teče voda na auto. Doléváme vodu u zahrádek, v Tálíně, ve Žďáru už ne, už to dojedeme.
V Pařezí neprší. Oheň oheň uděláme oheň! Frodo tahá zadek za sebou, má stovky let v očích, stovky pachů za stovky psích let, Hňupís se pohladit nenechá, kočička je opatrná. V dřevníku se udělá sezení, stará trouba vydá žár, alobal schová maso. Zútulnit, zapivnit, zakouřit, usadit. Pak je pohoda. Ale pohoda! A kafrá se. Kryštof ne a ne spát, návštěva mu nedá, co kdyby o něco přišel? Kuře pivko tabák, joty joty joty. A dospat ten strašný týden. Utahový hektický.
Na seníku je teploučko, sucho a na střechu bubnují kapky deště. A ve spacáku zachumlaná slečna Há milá. A nemám polštář. A sjíždím vlevo. Ráno nedospanost a krku ztuhlost. Ale krásný den. Uprostřed zelené by ses rozplynul a nebyl ničím než kouskem chlorofylu. Bez mozku bez nervů žaludku a jater. Bez kostí a ztuhlosvalstva. Jednotně zeleně bys existoval bez příčiny. Fotosyntéza by byla tvým nekonečným raušem, tvou slastí života. Místo toho honem do kadliboudy. A pak černý čaj životabudný na zápraží ranní joty, rosné body svěží duši, do rosy míří naše nohy.
Louka ze všech stran. Pohledy sem a tam. Na kraji lesa dřevník a jeho tajemství. Slečně Há září oči, vloupeme se tam? Ne, jdeme do lesa. Tam a zpět. Dýcháš, dýcháš, dýcháš. Najednou se zastavíš. A ona tam! Jediná třešínka, hubeňoučká, u cesty v lese schovaná. Líbáš, větvičku na památku trháš. Kvítečky třešně slečnu Há zasypat. Spal bys, ale vnímáš tu krásu. Opřeš si záda o strom a zíráš. Zíráním mlhu vlčí stíráš, všechno žije rychle a rychle umírá.
Jihočeská idylka. Evropská unie mezi rybníkem a lesem. Malá hostina. Kuřátko, žampiňóny, hranolky. Na seníku odpočinek, ale slečna ho pojímá aktivně. Nevtěsnáš do slov, nevypovíš.
A zase dál a zase pryč. Pryč z toho světa za oponou snů. Ze světa, který ti otevírá dveře, otevírá oči. Ze světa, kde vidíš pnutí prostoru a slyšíš ševelení vzduchu, který ten prostor vyplňuje. Z místa, kde bdíš a sníš zároveň. Z pohádky zpátky do příběhů ranního vstávání, práce a peněz. Úřadů a hospod. Ze samoty do míst koncentrovaného lidství.
Nelze vše vylíčit, vyreportážovat, vypopsat. Jdeš spát brzy, nikoho nechceš vidět. Až zítra, zítra si snad zase zvykneš....