Září 2010

Caught in this Affair

23. září 2010 v 16:58 | vítor |  Music
Písnička na včerejší večer


Nebezpečný uprchlík

16. září 2010 v 13:15 | vítor |  Zvířátka
Tohle zvířátko nedávno uteklo z pražské ZOO a ta okamžitě rozhlásila upozornění, že je nebezpečné a agresivní. Věřili byste tomu?

medojed
Tahle šelmička se jmenuje medojed a patří mezi kunovité. Je to tedy jakýsi africký jezevec a nejenže je jako čeští jezevci samotářský a mrzoutský, navíc patří mezi nejneohroženější bojovníky na světě. O jeho agresivitě se mezi domorodými Afričany po staletí vyprávějí legendy. Má snížený pud sebezáchovy a navíc vypouští při napadení páchnoucí sekreci podobně jako skunk. Zde snad ani otázka "Chcete mě?" není na místě...

Tichá hvězda a další Karel Hynek

13. září 2010 v 15:00 | vítor |  Poetika
Ve studených dnech okolo zimního slunovratu loňského roku pozval mě a náčelníka Berryho Básník Ticho na pivo. Byli jsme rádi a bylo to překvapivé. Jít na pivo s Tichem není jen tak. Šli jsme ke Koni, snad z tradice, a já vzal s sebou slečnu Há, která byla u Koně poprvé. Byl to moc příjemný večer. Ticho oznámil početí nového života, pili jsme zelenou na tu oslavu, já pak zpíval karaoke Zrcadlo nebožtíka Karla Černocha a pouštěli jsme si Psí Vojáky, Garage a Plastic People.
U Koně bylo jen pár lidí, tmavo a útulno. Dnes už u básníka doma září Tichá hvězdička a já mám z toho moc příjemný pocit. Doufám, že se jí bude dařit. A taky si myslím, že by nemusela mít tak spletité osudy jako její otec....
Každopádně s Básníkem Tichem vždycky souvisí nějaká literární akce. Tentokrát je to další setkání k výročí narození Karla Hynka Máchy. Do slánské knihovny přijali pozvání Adam Borzič, Kamil Bouška, Petr Řehák, tedy skupina Fantazia, a taky hudební performace PAUMANOK. Píšou o tom i na stránkách slánské knihovny, ale víc tam o tom není. Taky tam není, že by měla vystoupit se svými křehkými básněmi slečna Há!
Doufám, že tam uvidím víc lidí než pár seniorů, vy kulturní lidé 21. století!!!

Lounské vábení

13. září 2010 v 14:37 | vítor |  Music
Louny mají krásné historické centrum, které by si měli prohlédnout všichni odpůrci revitalizace centra slánského, a v divadle jako ředitele a šéfa kultury Vladimíra Drápala, zvaného Lábus, který je milovníkem undergroundu a bigbítu a který vždycky pozve do Loun nějakou zajímavou kapelu.
Lounské vábení je každoroční akce pro lounské obyvatelstvo. Hlavní program se odehrává na náměstí, rocková scéna pak někde stranou, letos konkrétně přímo v ulici u divadla.
Na hlavní scéně jsem si odpoledne vychutnal zpěváka, kterého poslouchám od dětství a který mě ještě neomrzel. Luboš Pospíšil se představil ve vynikající formě, hrál písničky staré i nové a skvěle ho doplňovala kapela ozdobená krásnou dredatou bubenicí.
Záběry z Lounského vábení nemám k dispozici, ale našel jsem na youtube třeba tohle:


Pak jsem se přesunul na vedlejší scénu, kde kamarádi popíjeli pivko namísto toho, aby si vychutnali kvalitní muziku jako já. Zkoušeli si poslechnout Vlastu Třešňáka, ale moc je nezaujal. Tak jsem je zastihl u piva a šli jsme si poslechnout kapelu Echt! Skupina, která odkazuje na staré vojácké písničky a vyznává atmosféru drsných soubojů na život a na smrt nás uchvátila. Jednoduché rytmy a deklamovaný zpěv Karla Malíka nás strhl. Byli skvělí!


Pro nás byli Echti hvězdou večera, ale opravdová hvězda měla hrát až večer: Hudba Praha naprosto zaplnila prostor v ulici vedle lounského divadla a předvedla velice dobrý výkon. Uvědomil jsem si, že za ta léta, co sleduju českou rockovou scénu, jsem Hudbu Praha naživo neviděl. Teď jsem si ji naplno vychutnal.


V noci jsme jeli domů taxíkem, takže se nám vykompenzovalo to, že akce byla zdarma. Ale byli jsme spokojeni. S muzikou, s počasím, s pivkem i jídlem. Díky Lábusi, díky Louny!

Čtení v září

13. září 2010 v 11:57 | vítor |  Literatura
Zase po nějaké době pro váš přehled uvedu, co jsem v posledních týdnech četl. Slečna Há si půjčila v knihovně Anděl od Topola, tak jsem jí ho hned zabral a zhltnul. Já mám k Topolovi rozporuplný vztah. Obdivuju ho jako jednoho z našich nejlepších současných spisovatelů, ale léta s ním vnitřně bojuju. Jeho a moje vidění světa jsou tak stejná a přitom tak odlišná. Z jeho prací mám nejraději asi Kloktat dehet, ale Anděl je klasika, to se prostě musí přečíst.

Knihu, kterou čtu v těchto dnech, jsem našel v knihovně ve výprodeji. Jsou to povídky japonského autora Taidžena Takedy Světélkující mech. Takeda se měl stát buddhistickým mnichem, ale nakonec se vrhnul na dráhu jazykovědce (jeho oborem byla čínština) a spisovatele. Patří k poválečné generaci japonských spisovatelů, kteří se ve svých dílech vyrovnávali s koncem militaristické éry, během které vše japonské bylo povýšeno na božské a Japonci na vyvolený národ. Takedovi hrdinové jsou poctivě psychologicky vykresleni a děj se odehrává v místech mimo hlavní události světových dějin.


Pivo a zavináče

13. září 2010 v 9:27 | vítor |  Všední Nevšední
V sobotu ráno, když v pátek nejdu pít, vstávám brzy, nemůžu dospat. Slečnu Há by to ani nenapadlo, vylejzat z peřin v osm ráno. Já se opláchnu, oblíknu, hodím batoh na záda a vyrážím do města. Zajdu na trh podívat se na přebytky našich drobných kolchozníků. Koupím vajíčka, cuketu, rajčata nebo česnek. Pak se jdu podívat do knihovny, jestli je v nabídce knih za korunu nějaká perla. Město se probouzí a skrz staré domy prosvítá letní sluníčko. Dostanu žízeň a mám hroznou chuť dát si někde černé pivo. Žádná hospoda nemá ještě otevřeno. A já bych zrovna tak na půl hodinky poseděl u sklenice pivka. Na Londě jdu okolo lahůdek U Pražáků, oblíbeného podniku s chlebíčky, saláty a rybími pochoutkami. Neodolám a kupuji si jednoho pořádného zavináče. Tyhle kyselé pochoutky už skoro vymizely z českých hospod, zřejmě nejsou in a neodolaly náporu hermelínů. Přitom před pouhými patnácti dvaceti lety byste hermelín naložený v oleji v hospodě hledali marně; zato zavináčů, matesů a rybích oček byl vždy bohatý výběr.
Závěr příběhu je jasný. Zaplaťpánbůh obchody jako je Žabka nabízejí chlazené lahváče už od šesti od rána. Černá krušovická desítka je v tuhle chvíli jasnou volbou.
Doma postavím vodu na čaj, na talířek vybalím kyselou rybičku, otevřu láhev s černým pivem a vychutnám si svou sobotní snídani.
Slečna Há, až se vyhrabe z pelíšku, bude mi zavináče závidět, ale já mám pro ní čajík a houstičky s paštikou. To už jsou jiné příběhy. Já chtěl vzdát poctu této písničce, která je pravdivá a může se lehce přihodit každému:


Letním Džbánem

10. září 2010 v 17:01 | vítor |  Na cestách
Wikipedie praví: Džbán je geomorfologický celek v Poberounské soustavě. Rozkládá se ve středních a dílem v severních Čechách přibližně mezi městy Louny, Slaný, Kladno, rakovník a Žatec. Pro Džbán jsou charakteristické rozsáhlé náhorní roviny oddělené hlubokými a širokými údolími.


Je to tak, pro mě je Džbán fantastická krajina, která vytváří scenérie, které nevidíte ani v horách ani v rovinách. Hluboké zářezy do zvlněných strání náhorních plošin, svahy porostlé chmelnicemi a plošiny se stopami minulosti dnes již dávno zapomenuté.
Do Džbánu jezdím rád a jsem rád, že mi to vyšlo i letos. Vyrazili jsme se slečnou Há na malý čundr přes jednu noc. Využili jsme autobusu, který jede ze Slaného v sobotu odpoledne do Milého. Už za Pozdní se krajina prudce mění a vytváří obrovské terénní vlny. Z Milého jsme vystoupali serpentinami nad vesnici, usedli na lavici u přírodní památky Milská stráň a zírali do krajiny a povídali si. Cesta pak vede přes vesničku Bor a les na křižovatku se silnicí Louny - Řevničov. Tam jsme hledali cestu, která by nás zavedla na Dřevíč. O tom ještě řeč bude. Nakonec jsme našli cestu, která vůbec nevypadala, že by nás na Dřevíč zavedla a dovedla nás na lesní proluku, kde rostla kukuřice. Přes údolí byla vidět kaplička na Dřevíči. Smířil jsem se s tím, že dojdeme jinam, ale v údolíčku schované rozcestí nás na tento rozlehlý vrch zavedlo.
Dřevíč měla v době přemyslovských knížat významnou funkci ve významu dnešního krajského města. Stálo na ní rozlehlé opevněné hradiště, které bylo oporou přemyslovské moci na západním okraji jejich původního panství. Dnes je Dřevíč půvabným místem s barokní kapličkou a hájovnou, okolo které je kozí pastvina. Zdálky působí jako majestátní hora.

Dřevíč
Z druhé strany kopce je tvrz, kterou ve středověku obýval z pověstí známý Dalibor z Kozojed. Dnes tam sídlí výtvarník František Skála a jeho dílem je dřevěná loď, která stojí pod tvrzí uprostřed řepkového pole.

Loď
Z lodi je úžasný pohled na zvlněné údolí pod Dřevíčí, navíc zažijete zvláštní pocit, že opravdu plujete v daleké kraje na lodi, jež třeba vozí z Jávy čaj a kávu....
V Kozojedech hospoda není, došli jsme tedy do Vinařic už těsně před soumrakem a já měl obavy, kde se uložíme ku spánku.

Vinařice
Slečna Há byla daleko klidnější než já, ale ze mě také všechno spadlo, když jsem si dal první sklenici černého rohozeckého piva, které ve vinařické hospodě překvapivě točili. Za hlučného hovoru místních jsme odpočívali po slušném, asi osmikilometrovém pochodu. Z hospody jsme odcházeli už za šera doprovázeni dobře míněnými radami místních rockerů.
Ustlali jsme si nakonec těsně za vesnicí u hřbitova. V noci mi byla překvapivě zima, ale slečna Há chrupkala jako plšík zahradní.

Plch
Ráno jsem byl brzy vzhůru a sice ne moc dospalý, zato okouzlen krásnou krajinou a probouzejícím se letním slunečným dnem. Když se zmátořila i slečna Há, vyrazili jsme do táhlého stoupání na hřbet nad Úlovicemi a Ročovem. Bylo krásně slunečno, až horko a tak jsme přivítali zchlazení v lesním stínu na cestě k Dolnímu Ročovu.
V Dolním Ročově je barokní klášter a pohled na něj působí jako vystřižený odněkud z hlubokých hor.

Klášter v Dolním Ročově
Škoda, že z něj komunisti udělali vězení pro kněze a mnichy. Kouzlo místa se tím poněkud ztratilo.
Cesta do Horního Ročova prudce stoupá mezi opukovými domy a v poledním sluníčko bylo pěkné horko. Ročov je velká vesnice nebo městečko s parkem uprostřed náměstí. Měli jsme štěstí. Hodinu do autobusu jsme trávili v příjemné hospůdce na rohu náměstí a já ochutnal točenou žateckou jedenáctku.
Pak jsme autobusem projeli údolím přes Úlovice a Břínkov a dojeli do Loun. Tam jsme měli znova kliku. Autobus do Slaného nám jel během dvaceti minut.
Výlet do Džbánu se vydařil a byl to nakonec jediný čundřík, který jsme se slečnou Há během léta absolvovali.