Únor 2011

Žroutova hostina

23. února 2011 v 15:45 | vítor |  Zvířátka
Že rosomák není pták, ví už dneska každý, páč Olympici už nejsou masově populární. Je to zvíře, které nepohrdne jakoukoli pochoutkou, hlavně masitou. Kýta ze soba nebo hnijící veverka - vsjo ravnó! Jeho jméno v latině znamená právě žrout nebo nenasyta. Umí lézt ze stromu hlavou dolů, jeho zuby zvládnou i zmrzlé maso a nebojí se ani větších zvířat, neboť je zuřivý bojovník. Vypadá trochu jako tchoř nebo kuna, však je také jejich větší příbuzný. A když na to přijde, běhá až padesátkou!

Planetárium

21. února 2011 v 9:49 | vítor |  Music
Přestože jsem se o víkendu věnoval hudbě produkované naším vlastním seskupením (http://www.myspace.com/duborly), už několik dní mi v hlavě zní tahle skvělá skladba. Hudba Oty Petřiny a text Zdeňka Rytíře, rok 1977 a čeští Pink Floyd.




Hvězdy zvoní nad hlavou
Svou nádherou blýskavou
A ty s nimi otáčíš
A hledáš cestu vesmírnou
Já tajím dech
Jakou máš moc nesmírnou
Na prstech
A dlaních tvých
Nekonečno má svou skrýš
Denně chodím za tebou
A ve tmě sedám
Hledám
Hledám
Ruku tvou

Než najdu hvězdu nejasnou
Čtyři slunce vyhasnou
Pět jiných se narodí
Sto galaxií zrychlí let
A já mám strach
Jestli se náš starý svět
Změní v prach
Na prstech
A v dlaních tvých
Nekonečno má svou skrýš
Denně chodím za tebou
A ve tmě sedám
Hledám
Hledám
Ruku tvou

Ten tvůj dům je planetárium...
Ten tvůj dům je planetárium...

Třpyt vzálených mlhovin
V nekonečnu jeho stín
Se teď mihnul oblohou
A stále stejně krouží zem
Že závidíš
Já nad Prahou viděl jsem
Jižní kříž
V dlaních tvých
A to jiní nemohou
Denně chodím za tebou
A ve tmě sedám
Hledám
Hledám
Hvězdu tvou

Ten tvůj dům je planetárium...
Ten tvůj dům je planetárium...

A kdo má volnou chvilenku
U vchodu koupí vstupenku
A může dál, vesmír je náš
A můžeš dál, vesmír je tvůj...

Zážitky z Anglie

18. února 2011 v 11:25 | vítor |  Poetika
Do práce jsem dnes dorazil schvácený. Neumím chodit pomalu dlouhými ulicemi s málo domy, více sklady, zdmi skladů, prodejnami automobilů a myčkou či benzinkou. Silnicí u Tesca tekly kolony aut. Podél Tesca proklouznout způsobem naučeným z pražského Václaváku a metra pod ním. Na bráně se mi slova vzpříčila v ústech a jazyk se zamotal při větě: "Can I take the keys?" Za dveřmi označenými jako entrance jsem se ocitl v pracovním bezčasí, nasvíceném jevišti, kde se za doprovodu dokola omílaných popových songů proháněly v hlavních rolích baletu Loading and unloading žlutě natřené ještěrky vozící palety na zpětný chod s divokým troubením a brouci, kteří svými chapadly palet se chápavše, vyzdvihují je do několikametrových výšek, kde je zasouvají do regálů. V kantýně pil jsem vodu a otíral si zpocené čelo modrými papírovými ubrousky, dokud jsem nevychladl. Poté jsem si šel odemknout vozík, srovnal si na něj smeták, košťátko, lopatku, literpicker, škrabku a vyrazil na první spillage checking.


K ránu, nemoha již při své páté šichtě ani chodit, jen jsem postával opřen o palety, občas vozíkem popojeda, abych dojmem pracujícího působil. "Je sobota, vše je hotovo, více již stejně nic neudělám, do mašiny není plyn, odejdu dříve o 45 minut, hned, jak se vystřídá směna ještěrkářů. Zajdu si do Tesca, po ránu klidného a nakoupím si snídani a víno na večer, kdy mám konečně volno," myslím si. Bankomat před Tescem mi ohlásil, že mám 11 liber 35 pencí. Vtom mi zvonil telefon. "Šéf," říkám si. "Budu se muset vrátit." Byl to ale Janne Chourismäki, který přiletěl z Tampere, aby mě večer vystřídal v práci. Čekal na vlak a chtěl pak jít taky do Tesca. "To já už budu doma, udělám snídani," směju se. Mám radost, že přiletěl. Ve Finsku je babí léto už bez komárů, lze se toulat od jezera k jezeru. K snídani jsem koupil bifteky a víno. Chourismäki pak přinesl ještě pivo z Tesca a z Finska propašovanou marihuanu. Ani nevím, v kolik jsem šel spát, ale takhle povedenou ranní párty jsem dlouho nezažil.

Z deníku

18. února 2011 v 10:34 | vítor |  Poetika
3. nadělence
Předvečer svátku sv. Barbory

Když se začne stmívat, napudruju si obličej na bílo. Obléknu si dlouhý bílý háv, převážu pas dlouhou pentlí a konce nechám viset u boku, paruku s dlouhými, světlými vlasy rozčešu přes obličej, na hlavu dám věneček, do ruky metlu, přes druhou košík s jablky a ořechy a s písní Přišel Kršna do Betléma vyrážím do chladných ulic.

"Přišel Kršna do Betléma,
bylo to před Vánocéma,
že tam byla Šmarjápanna,
střihnul Kršna ušiskama...."

"Dnes není Mikuláše," smějí se mi, chechtají se a koulují mne narychlo umačkanými sněhovými koulemi. "A že bylo před Vánocema, střihnul Kršna ušiskama," znovu se utěšuji písní a ani se nesnažím vysvětlit, že není sice Mikuláše, ale že je Barbory. Vše marno, utíkám domů. Tak zase za rok.

HaDr

18. února 2011 v 9:40 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Slečna Há dělá moc pěkný věcičky. Peněženky z krabic od džusů nebo mlíka, trička a další. Mně třeba udělala moc pěknou plstěnou taštičku. Teď si vytvořila vlastní prodejní profil, tak jí tady poskytuju reklamu zdarma :)


HaDr´s Hand made peněženka

Irské limeriky

18. února 2011 v 8:55 | vítor |  Poetika
Byl jeden dědeček v Limericku
a ten měl v prdeli z prdele kliku,
jen malé štěstíčko, z prdele kliku
měl v zadku dědeček z Limericku.

Byl jeden mládenec v Belfastu
a ten byl lidem za ochlastu.
"Co porád já, koukněte na Vlastu!"
křičel ten mládenec v Belfastu.

Byl jeden dědeček v Corku
a ten měl v zadku kousíček pórku.
Ten malý kousek byl zdrojem fórků,
smuten byl z toho ten dědek v Corku.

Byl jeden ochotník v Dublinu,
ten měl hrát v Psohlavcích Kozinu.
"Rejžo, co to je za koninu?"
divil se ochotník v Dublinu.



Stopem do Prahy

14. února 2011 v 17:53 | vítor |  Než zazvoní budík
Rozhodl jsem se jet do Prahy, a to stopem. Vyrazil jsem na Pražskou ulici. Nezůstal jsem ale stát na zastávce pod Hotelem Praha ani jsem nedošel až na konec města k železničnímu přejezdu. Odbočil jsem do Netovické ulici a došel až k plochodrážnímu stadionu.

Tam už jeden stopař stál. "Kam jedeš?" povídám.
"Do Prahy."
"Já taky, tak já tě vezmu," řekl jsem a vytáhl z kapsy skládací auto. Rozložil jsem ho, nasedli jsme a jeli jsme. Když jsme dojeli do Prahy, zajel jsem ke starému domu s průjezdem. Projel jsem jím až na dvorek s chlívky a kůlnami.
"Tady končím," řekl jsem spolujezdci.
"Dobrý," povídá on a vylezl z auta.

Vystoupil jsem také a auto zase složil a strčil do kapsy. Vyšel jsem ze dvora ven. Přede mnou byla rozlehlá pláň s paneláky na obzoru. Nad nimi zářilo večerní slunce v plné síle.
zamžoural jsem očima a vydal jsem za tím sluncem. Měl jsem namířeno na konec Prahy. Na stopa do Slaného.

Pozvánka

14. února 2011 v 15:46 | vítor |  Music
Skupina Orly w blotie Europy nekoncertuje často. Třeba jen třikrát do roka. Její stránky najdete zde. A pozvánka na sobotní koncert je tady:

sfn

Lednové čtení

4. února 2011 v 14:14 | vítor |  Literatura
Čím míň tady píšu o svejch životních zážitkách, tím víc čtu. Čtení je ostatně záliba jako dělaná pro zimní večery v časech před vynálezem televize a ledního hokeje. A zatímco mně se nic neděje, pokud nepočítám každodenní boj o život, v literatuře to vře děním...

V lednu jsem přečetl tři romány. Všechny tři mají výrazného hlavního hrdinu a všechny tři můžu ke čtení doporučit.

Kniha Volha Karla Hynieho vychází z mnohaleté znalosti prostředí. Autor je totiž bývalý dramaturg Československé a České televize a kniha popisuje život řidiče Standy Pekárka zaměstnaného právě v televizi od roku 1969 až do let devadesátých. Lidovým jazykem samotného Standy popisuje, jak vlastně nejde o nic jiného než něco někde urvat, pořádně si namastit kapsu a na všechny něco vědět, což se může hodit zase k nějakému obohacení. Taky jak kde osouložit nějakou paničku. Pro Slaňáky je úsměvné, že hlavní hrdina románu byl na vojně ve Slaném, kde "naštěkal boudu" náčelníkově dceři, kterou si pak vzal za ženu, dokud ji zase neposlal zpět do Slaného. Standa vzbuzuje hnus, ale je dobré vědět, že kousek Standy Pekárka je v každém z nás, protože jsme v tom byli tak nějak všichni...


Sekyra Ludvíka Vaculíka je jeden z nejlepších literárních pokusů, jak zobrazit realitu téměř dvacet let po komunistickém puči v roce 1948. Prolínání časových rovin, vyrovnávání vztahu syna a otce, střety s tehdejší mocí jsou nejzákladnější prvky tohoto románu. Sekyra se nečte úplně lehce, ale každý zkušený čtenář ocení kvalitu tohoto díla. Já jsem dlouho nevěděl, co si mám o panu Vaculíkovi myslet, protože už jsem ho znal jen jako starého muže vše sršatě komentujícího. Teď po přečtení Sekyry chápu, jakou úlohu měl tento muž pro naše krátké, ale významné dějinné období 60. let 20.století.


Tulák po hvězdách Jacka Londona je klasika, já se k ní dostal ale až letos zásluhou slečny Há, která mi knihu doporučila a zapůjčila. Fascinující příběh vězně, který svým mučitelům uniká tím, že v "malé smrti" putuje po svých minulých životech a poznává, že život nekončí jedním tělem, ale že život je věčný a nekonečný. Tato kniha se nečte, ale hltá a přestože je napsaná téměř před sto lety, její poselství rozhodně nestárne.


Projížďka po jezeře

4. února 2011 v 12:00 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Zatím nemožno. Nemluvím o Máchově, ale o Vostoku. Fascinuje mě, že na této planetě jsou ještě místa, která člověk svou páchnoucí nohou nepokořil. Neuvěřitelně obrovská jezera spojená řekami kilometry hluboko pod ledovým povrchem se ukrývají na kontinentu, který jsme pojmenovali Antarktida. Jezera tam budou dál ještě dlouho potom, co hmyz zvaný lidstvo ukončí svou existenci. Tiše a klidně budou proudy sladké vody plynout kilometry hluboko skryty lidským očím.

http://technet.idnes.cz/rusove-se-chteji-provrtat-do-nejtajemnejsiho-jezera-na-svete-nestihnou-to-1tx-/tec_technika.asp?c=A110203_175304_tec_technika_mla