Červen 2011

Máchův širák

29. června 2011 v 20:02 | vítor |  Poetika
V sobotu 25. června sešla ve Stromovce u Psího altánu skupinka mladých lidí, aby zde pod odborným dohledem Básníka Ticha uskutečnila básnickou akci zvanou Máchův širák. Tento "festival", jak trochu nadneseně akci nazval Básník Ticho, se konal prý již po deváté, tak to by měl snad Mácha radost, jak na něj čeští básníci pořád myslí. Na Máchově širáku 2011 vystoupili kromě Básníka Ticho také tři mladí básníci, z nichž nejméně jeden byl nadějný a nejméně jeden nihilistický, což mě vždy baví. Mladí básníci se navíc neustále nalévali ředěným absintem z hnědého plecháčku, což bylo vtipné. Trochou do mlýna přispěl i známý letenský bohém Ota Kars, který přednesl dvě sprosté básně, které měl zakázáno číst na máchovském večeru ve Slaném. Ve Stromovce bylo příjemně a my jsme se dobře bavili. Navíc jsmě měli dobrodružnou cestu do Prahy i domů, protože Bělouš nemá dálniční známku. Už jste někdy jeli do Prahy autem bez dálniční známky? Pakárna, že?





Poslední výjar

29. června 2011 v 19:35 | vítor |  Na cestách
Léto se rozjelo jak blázen a milá svěžest jara je pryč. Nastala doba výletů. Já vám ale dlužím ještě jeden výjar.
Uskutečnil se do magické krajiny Českého Středohoří, na jeho pravou stranu, děleno dle toku řeky Labe, na kopec s hradem, který byl hradem husitským a jmenuje se Kalich. Dnes jsou z něj zachovány jen zbytečky, ale jak kopec sám, tak vesnice Třebušín pod ním za výlet určitě stojí.

Tento výjar byl vlastně autovýletem, tedy autovýjarem. Se mnou a slečnou Há se vydali Brada a Terezka. Cesta by byla velice příjemná, nebýt naprosto příšerného stavu silnic. Jaktože nejsou správci silnic pohnáni před soud a nejsou zbaveni občanských práv? Hlavní silnice mezi Roudnicí a Litoměřicemi je v nepoužitelném stavu. Jeďte se tam podívat, až třeba budete chtít posuzovat úroveň silnic polských a ještě více východních. Bohužel jsme se dostali na středoasijskou úroveň kultury silničního cestování.

Potom jsme si ještě zajeli vinou špatného odbočení u Oken, ale nakonec jsme se ponořili do zeleně mezi kopečky a kopce. Projeli jsme Leopoldův mlýn (Komáre zdar!) a zakotvili na půvabném náměstíčku obce Třebušín.


Třebušín může nabídnout pěkný kostel na kopečku nad náměstím a více příjemných míst:



Do toho svítilo slunce, schylovalo se zřejmě k bouřce a jak slečně Há, tak Terezce to moc slušelo.



Samotné stoupání na Kalich nebylo nic hrozně náročného, taková větší Slanda, ale díky dusnému počasí jsme se zapotili pěkně. V místech bývalé brány je cedule s obrázkem, jak asi Kalich vypadal dříve.


Na samotném vrcholu jsou plošinky přímo vybízející k přespání v rámci čundru po Středohoří a byla by škoda toho jednou nevyužít. Dále jsou z Kalicha krásné výhledy. Pěkný pohled je na samotný Třebušín, ale i na nedalekou Pannu, kde je také zřícenina, na Varhošť nebo na vzdálenější Bukovou horu.




Pozorovali jsme bouřku, která nás minula a spadla na Litoměřice a pak jsme sešli z Kalicha zase dolů. Výlet jsme zakončili v Litoměřicích, které patří mezi nejhezčí města v okruhu 50 kilometrů od Slaného. V Litoměřicích, stejně jako ve Slaném, stejně jako v mnoha jiných městech i vesnicích vznikl minipivovar, což je jen chvályhodné. Já jsem sice nemohl, ale i tak se dá říct, že jsme tento výjar pěkně zakončili u dobrého litoměřického piva.


Cigareta

24. června 2011 v 20:46 | vítor |  Všední Nevšední
z krajiny malých dobrodružství

Na konci dne, unaven z práce i sportu, po večeři a lahvovém pivu, chtěl jsem za soumraku relaxovat pár minut na balkoně při balené cigaretě. V okamžiku, kdy levá ruka vložila cigaretu do úst a opouštěla ji, aby kryla plamínek ohně při jejím zapalování, vytáhla nechtěně cigaretu z filtru, který zůstal přilepen mezi rty. Ruka zašmátrala po cigaretě, ale jak byla levá, nedokázala ji zachytit. Ta spadla dolů pode mne a pod balkon. A co čert nechtěl, dopadla přímo na zábradlí balkonu sousedky pode mnou, v osmém patře. Zůstala na něm a ležela tam jak tlustá bílá housenka trávící siestu nakrmená listím.


Co s tím? Bylo to trapné. Jak na to bude bába reagovat? Zase nebude líná vyšmajdat schody a zvonit u mne, jako když jednou měla pocit, že ji na balkon spadnul dělobuch a přišla se zeptat, jestli jsem taky slyšel ránu? Nebo jako když měla jednou hned po mém stěhování vlhký flíček na stropě záchodu z mně dosud neznámých příčin a přiběhla celá vytřeštěná s bezzubými ústy otevřenými v půl osmé ráno a přivedla souseda K.H., známého maloměstského hudebníka, který v pyžamu a s páchnoucí hubou usoudil, že mi teče pračka, což se během následujícího roku nepotvrdilo? Zároveň mi pěkně ubalené cigaretky bylo trochu líto, tak jsem zauvažoval, že u ní zazvoním. V devět večer, v paneláku, kde je slyšet vše od přízemí po střechu, neboť jsou byty obestavěné okolo otevřené šachty se schodištěm; navíc je paní nahluchlá.
To ne, raději cigaretu nějak shodím z balkonu. Přinesl jsem si koště, ale na třímetrovou vzdálenost by bylo zoufale krátké. Čekal jsem s akcí na setmění. Na můj balkon je vidět z asi padesáti dalších balkonů. Naštěstí se trochu ochladilo, což na bábu stačilo, aby zůstala zalezlá u tv zabalená v dece, s balkonem ubedněným. Aspoň jsem v to doufal.
Pak jsem na to šel šalamounsky. Vzal jsem svůj spacák Žralok, který je mi přikrývkou a šel jsem ho vyvětrat z balkonu. Nastalým průvanem jsem chtěl cigaretu odfouknout dolů. Plácal jsem Žralokem, ale cigareta se ani nehnula. Nechtěl jsem být nápadný, proto jsem zavrhnul myšlenku zapojit hadici do zadního otvoru vysavače a odfouknout cigaretu tak.
Při náhradní cigaretě jsem fascinovaně sledoval, jak se bílá tyčinka ve slušném větříku v osmém patře ani nehne. Soumrak konečně přinesl řešení. Na provázek jsem uvázal černé tričko, aby splývalo s tmou. Triko jsem spustil na provázku a obratným manévrem se mi podařilo cigaretu smetnout ze zábradlí dolů do trávy. Nechtěl jsem si představovat, že se paní sousedka zrovna rozhodla podívat se před spaním z okna, jak je venku. Osvěžen malým dobrodružstvím, mohl jsem jít klidně spát.

poprask v anténách

24. června 2011 v 20:16 | míla jarešů foto, mírek dušný text |  Na cestách
cestou domů vidí míla jarešů známé vysílače rozhlasových vln u českého brodu. zde ční jak nohy obrovských pavouků rozkročených nad českou kotlinou, své olbřímí zadečky a zrůdné hlavohrudi v mracích skrývající.
v sedmdesátých letech dvacátého století tyhle vysílače nahradily původní z dob počátků vysílání českého rozhlasu. jsou nejvyšší stavbou v republice a jezdí na nich výtah v republice nejvýše.
dál pak čeká mílu nádražíčko v pečkách, zkušební okruh ve velimi a konečná kolín. možná ještě tak pivko na letné...


Skoro tandoori

19. června 2011 v 20:11 | vítor |  Jídlo a pití
Tandoori je v Indii oblíbená úprava kuřecího masa, známá také z názvu stovek indických restaurací po celém světě. Spočívá v marinování kousků kuřecího masa v jogurtu s kořením a jejich následném grilování nebo pečení. My jsme si tohle jídlo se slečnou Há připravili trochu jinak.

Předně je třeba říct, že čím déle je maso naloženo, tím lépe pro něj i pro vás. Ale pak už je příprava otázkou několika minut. Ale po pořádku: Z pelechu jsem se vyhrabal poměrně pozdě, takže kuřecí prsa už v řeznictví neměli. Zkusil jsem prs krůtí a neprohloupil jsem. Vedle v obchodě měli slibně vypadající bílý jogurt řeckého typu. Doma jsem krůtí maso omyl a nakrájel na kousky. V misce jsem smíchal jogurt, olej, nadrobno nakrájený česnek a jarní cibulku, po lžičce sůl, černý pepř, římský kmín, zázvor, kari a ostrou papriku. Do směsi jsem zamíchal kousky masa, misku přikryl alobalem a odložil na dvě hodiny do ledničky. Ideální je odložit ji do lednice na hodin dvanáct, ale musíte den předem vědět, co budete vařit.

Běžnou přílohou k takovému jídlu je samozřejmě rýže a já se jí nijak nebráním, ale tentokrát jsem vybral červenou čočku. Prodává se loupaná a vaří se pár minut. Je jemná a velice chutná. Nu a pak je to, jak jsem už psal, otázka několika minut. Rozpálíte pánev a vyklopíte na ni směs. Mícháte a restujete, dokud maso není měkké. Mezitím se uvaří čočka. Pak to smícháte a sníte. Je to výborné a poměrně levné jídlo.

Za Bekem

13. června 2011 v 9:17 | vítor
....do bigbítových věčných lovišť....



Slánské náměstí

9. června 2011 v 21:50 | vítor |  Všední Nevšední
zachytil jsem náměstí za soumraku, asi hodinu před deštěm. před vlahým, chladivým jarním deštěm.


psí řeči

6. června 2011 v 23:25 | vítor |  Všední Nevšední
z lovišť věčnosti

cestou domů jsem přemýšlel o tom, jak by zněla řeč, kterou by se pokoušeli dorozumět lidi a psi, pokud by to všechno bylo možný. představoval jsem si zvláštní vrnivé a kňouravé zvuky, kterými se lidi pokouší komunikovat se psy co nejpodobněji jako oni mezi sebou a přitom používat lidská slova. zároveň jsem si představoval, jak psi se snaží kousavým a štěkavým způsobem využít české otevřenosti slabik a sdělit co možno nejpřesněji sdělovanou skutečnost jednoduchými lidskými slovy, tak, jak je pamatují celým rodem z loveckých časů před tisíci lety. obojí jsem si vyzkoušel. naštěstí nikdo nešel...

znával jsem kdysi pejska, říkalo se mu Písek. vypadal jak šakalík, s vlčími oušky,malý a bojácný. vysvobozen z útulku, zažíval zrovna nejkrásnější léta svého života. potřeboval se uvolnit a trochu se osvobodit a to se mu v krásném prostředí zahrad malého zámku ve věčné rekonstrukci dařilo. znali jsme se pramálo, ale sblížili jsme se. naznačoval mi až plačtivě, jak se bojí železa. nechtěl jsem si představovat, co zažil. když jsme spolu stoupali schodištěm po terasách ze zahrad vzhůru k zámku, vzpomínal kolektivní pamětí. "Člověk pojedl psa, pes pojedl člověka," vysílal ke mně mentálně. rozuměl jsem mu a vyslal jsem k němu signál porozumění. byli jsme v tu chvíli na schodech jedním tělem, jednou myslí, jednou duší. pes a člověk na své cestě tímto světem.

celé mi to připadá takové indiánské.....


Lovin´ for your good night

5. června 2011 v 21:31 | Kryštof Prommerů a Ondra Lodermannů |  Music
trochu deepu v neděli večer


Sezóna chřestýšů

5. června 2011 v 20:58 | vítor |  Jídlo a pití
Teda vlastně sezóna chřestu, ale řekněte sami, zda není chřestýš atraktivnější. Neboť zde na blogu.cz je to samá populární hvězda a celebrita a člověk neví, čím by své články zatraktivnil.

Inu, tradičním místem pěstování chřestu bylo Neratovicko, ale chřest byl v divokých dobách dvacátého století označen za buržoazní rostlinu a nahrazen kedlubnou rolnického původu. Já jsem chřest koupil původu slovenského, a to náhodou a nefarmářsky na výpravě za zlevněnými sýry a uzeninami v Bille. Nijak mi to nevadilo a spolu se zlevněnými žampiony se stal základem víkendové pochoutky, kterou jsme si se slečnou Há připravili velice esteticky, neboť slečna Há si o estetice četla v rámci přípravy na přijímačky.

Chřest se musí oloupat, odkrojit a povařit. To se dočtete všude. Já jsem ho vařil se solí, cukrem a tymiánem. Zatímco se vařil, dal jsem vařit i nové brambory. Pak jsem nakrájel jarní cibuli a žampiony a smažil jsem je na másle. Okořenil jsem solí, pepřem, kmínem a zázvorem. Změklé žampiony jsem zalil smetanou a zahustil moukou rozmíchanou v mléce. Vše je velice rychle hotovo a pěkně to na sebe navazuje.

Na talíř jsem mezi brambory nakladl uvařený chřest a přelil omáčkou se žampiony. Slečna Há to posypala pažitkou a já natí petrželky. Bylo to lahodné, lehké a jemné. Moc dobré.

Sezóna chřestýšů pomalu končí. Chřest jsem jedl předloni v Berlíně, kde ho byl plný trh a byl to zážitek. Jsem rád, že se mi i z chřestu kupovaného v sámošce povedlo připravit zážitek stejně hodnotný.