Třemšín

5. června 2011 v 20:25 | vítor |  Na cestách
Výlet na Třemšín byl pro mě náhradou. Byl jsem domluven s přáteli v jižních Čechách, že už v pátek přijedu na svátek čarodějnic, který letos připadl na sobotu. Ale z určitých důvodů mě oni nemohli přijmout dříve než v sobotu. Hledal jsem proto za pomoci internetu, kam bych se měl v pátek vydat.

Třemšín byl pro mě horkým favoritem. Už před lety četl jsem o něm v knize Pavla Kozáka o tajemných místech. Již více takových tajemných míst podle knih tohoto pána jsem navštívil a vždy mě potěšila svou krásou, ať už jsem z nich měl tajemný pocit nebo ne. Pro Třemšín rozhodla jedna věc. Při internetovém hledání narazil jsem na informaci, že pod Třemšínem je Třemšínská bouda, bývalá kaplička upravená na útulnu, která je otevřená a dá se v ní přespat. Počasí bylo jarně nestálé. Teplé, dusné a deštivé. Možnost spát určitě v suchu mě lákala.

Nerozmýšlel jsem se dlouho. Jak říkám, Třemšín jsem beztak chtěl už dlouho navštívit. Výrazná část energie padla na dopravu. Do Prahy autobusem, pak metrem na Smíchov, tam čekání na autobus za pozorování toho všeho velkoměstského hnusu, který se vždy vznáší v okolí jakýchkoli nádraží, doplněn vágusy, šlapkami, pasáky a stánky páchnoucími potravou, kterou městské krysy do sebe soukaly při svém zevlování.

Autobus do Příbrami se dá přežít, většina cesty se tráví na dálnici. Horší je projet samotnou Příbramí, protože autobusové nádraží je asi čtvrtou zastávkou ve městě a doprava je hustá už i v městech okresní velikosti. Autobus do Rožmitálu mi pak nabídl pohled na hornická sídliště z padesátých let, novou Příbram, panelákovou a smutnou a pak už jen vesnice mezi zelenými kopci, které se zvedaly výš a výš až k nejvyššímu vrcholu jižních Brd, ke Třemšínu.

Rožmitál pod Třemšínem má své kouzlo. Ač na pomezí středních a jižních Čech, působí téměř pohraničním dojmem. Klidné, tiché městečko, s pěknými a zajímavými místy.



Náměstí obklopuje kostel a působí venkovsky a příjemně. Vlevo od radnice na rohu vidíte restauraci Slavie, jíž vévodil sympatický vedoucí. Strávil jsem v ní příjemnou hodinku u černého Kozla, kterého jsem si nechal natočit na cestu do pet lahve. Pan šéf projevil vyšší úroveň porozumění a natočil Kozlíka do lahve od Coca coly, čímž dodal akci ducha konspirace a agenství.


Bylo pět odpoledne a bylo až příliš teplo. Obával jsem se bouřek a vyrazil jsem na osmikilometrový pochod. Věděl jsem, že bude cesta stoupat a že nepůjdu rychleji než rychlostí 4 km/h. Cesta byla úžasná, aspoň mě tak přišla. Terén se stáčel mezi poli do údolí pod Třemšínem. Pode mnou uviděl jsem Starý Rožmitál, v jehož kostele bylo poprvé možno slyšet: "Hej mistře, vstaň bystře!"


Cesta vedla jak místy se zajímavými jmény, tak loukami plnými úpolínů okolo potůčků nebo pampelišek v plném rozkvětu.




Od vesnice Hutě, kde jsem měl trochu pocit, že jsem v Líským nebo na Bilichově, vedla cesta na Třemšín už jen lesem. Byla rovná, dlouhá a hrubě asfaltovaná. Říká se jí Knížecí cesta. Tříkilometrová cílová rovinka. Na jejím konci stála úžasná stavba. Chaloupka kamenná, bíle omítnutá. Vedle ní posezení s křížkem a lavice. Celý Třemšín je jedním velkým polesím. Lesnická kultura tu má svou historii a i o kapličku a křížek se zasloužili zdejší lesníci, důležité osobnosti místního společenství. Les a místa v něm pak prozrazují dlouholetou péči a kultivaci. Není to zážitek jako z Amazonie, ale je to zážitek z kultury společnosti, ve které žijeme. Je to stejné jako jít se podívat na městské památky nebo hrady a zámky.

Pomalu se šeřilo. Byl čas prozkoumat kapličku. Otevřené dveře, čisto a útulno. Kříž, desatero, svaté obrázky, stůl a dvě lavice a kamínka! Zatopil jsem a za chvíli jsem měl velice domácí pocit, když jsem na zápraží poslouchal poslední večerní zpěv ptáků, vůbec ničím nerušený, nebo sbíral šišky na topení, tak, jak mě to naučila babička za mého dětství o prázdninách v Líským na chalupě. Bylo to úžasné. Byl jsem sám několik kilometrů od nejbližších sídel a topil si šiškami v kamínkách v chaloupce v lese! Povečeřel jsem buřty s chlebem a sýrem a nelitoval jsem toho, že kvůli vlhkému počasí nejsou buřty opečené nad ohněm. Když se okolo půl desáté ozvaly kroky party studentů z Prahy na výletě, cítil jsem se v kapličce jako doma a za pomoci svítilen jsem v ní trampy prováděl jako místní kastelán. Šli spát na kopec do stanů a já jsem ulehnul na stůl.

Vstával jsem brzy, posnídal a o půl sedmé vyrazil. Měl jsem před sebou krásný jarní den. Na vrchol Třemšína jsem nešel, nechám si ho na jindy, protože tam jsem určitě nebyl naposled. Za Třemšín se se mnou rozloučila kaplička, od níž jsem začal scházet na jižní stranu hory.


Lesem jsem šel ještě několik kilometrů, i za vesnicí Mýto, u níž jsem našel bývalý arcibiskupský zámeček, dnes doplněný chatkami dětského tábora.


Je příjemné vyrazit brzy ráno. V lese před vesnicí Hvožďany jsem posvačil, ač bylo teprve půl deváté. Hvožďany jsou vesnice s pěknou návsí, farou, kostelem na kopečku, zděnou zvonicí a záchodky u hřbitova.


Krajina působila velice mile. Za zády tyčil se lesnatý Třemšín a louky se zelenaly a svítily sluníčky pampelišek. Aby však člověk došel do cíle své cesty, musí projít záhrobím.


Svou patnáctikilometrovou pouť jsem zakončil v Bělčicích, odkud jsem jel vlakem přes Blatnou do Strakonic. Vůbec jsem netušil, že Bělčice existují, přitom jsou velice úhledné a mají renesanční radnici na náměstí. Zato nádraží je v příšerném stavu, ale to vlastně České dráhy celé,že?


Výlet na Třemšín mi udělal moc dobře. Možná je něco na teoriích pana Kozáka a klidně bych věřil, že v místě kapličky, ve které jsem spal, je pozitivní energetické místo. Každopádně jsem s Třemšínska jednoznačně pozitivně naladěn odjížděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama