Leden 2012

Ao Longe o Mar

29. ledna 2012 v 20:51 | Madredeus |  Music
...krásná píseň...a konec víkendu...


Laterna magica

29. ledna 2012 v 19:47 | vítor |  Literatura
Nejsem typickým příznivcem životopisů. Také si nepamatuji, kdy jsem nějaký naposledy četl a jestli vůbec. Ale když přinesla slečna Há z knihovny za kačku autobiografickou knihu slavného režiséra Ingmara Bergmana Laterna magica, neváhal jsem vůbec. Tušil jsem hned, že Bergmanovy zápisky budou velice zajímavé, daleko zajímavější než klasická biografická kniha. A také ano. Bergman se retrospektivně vrací do svého dětství, odhaluje inspirace ke svým dílům, nešetří otevřeným pohledem na svou rodinu i na své nitro, popisuje detailně svou práci i své vášně, které těžko ovládal.
Pro toho, kdo Bergmanovy filmy zná, je kniha prakticky povinnou četbou. Pro ostatní může být inspirací ke zhlédnutí některý děl slavného Švéda nebo jen prostě vzrušující a přitažlivou výpovědí silné umělecké osobnosti.


Pivko na doma III.

29. ledna 2012 v 19:29 | vítor |  Jídlo a pití
3. díl - Černý ležák Bernard

Piva z pivovaru Bernard patří k tomu nejlepšímu, co v lze zakoupit v některém běžném českém supermarketu. Je tedy jasné, že na ně někdy musí dojít. Pivovar Bernard je také jeden z mála, který volí u některých svých produktů balení v lahvích s patentním uzávěrem. Černý ležák s jemnými kvasinkami patří k mým oblíbeným lahváčům na doma. Je to dobře pitelné pivo, lehké na to, že má 5,1 % alkoholu. Říz piva je silnější, barva tmavě rudá až černá a chuť je především kávová. Kvasinky tvoří sedlinu, která po zakroužení lahví zakalí pivo. Jak ale víme, to není pivu ku škodě, spíše naopak.

chleba s paštikónem je na tomto snímku pouze dekorativním doplňkem




Suffri

25. ledna 2012 v 21:34 | Nneka |  Music
...na dobrou noc...


Etymologie evropských hlavních měst IX.

25. ledna 2012 v 21:25 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Kišiněv

Pokud někoho přemluvíte na hru na hádání hlavních měst a soupeř to usmlouvá jen na Evropu, vytaste se s hlavním městěm Moldavska. Málokdo to ví...

Moldavsku se dříve říkalo Moldávie a je to národnostně a politicky poněkud schizofrenní republika mezi Ukrajinou a Rumunskem. Moldavané jsou příbuzní Rumunům, ale země patřila do sovětského impéria a ruští politici páchnoucí na hony nacionalistickým postbolševismem tuto republiku dokonce rozdělili na dvě části. Tomu se ještě budeme věnovat.

Kišiněv, moldavsky Chisineu, vznikl až v 15. století a na začátku 19. století neměl ani 20 000 obyvatel. Od roku 1873 byl centrem gubernie Besarábie v rámci Ruské říše a koncem 19. století už počet obyvatel přesáhl 100 000. V letech 1918 - 1940 pouhým rumunským městem. Po sovětském záboru se stal hlavním městem Moldavské sovětské socialistické republiky a zůstal moldavským hlavním městem i po osamostatnění v roce 1991.

Výklad jména je nejistý. Nabízí se tři varianty. Z turkotatarského kišla - zimní tábor, z rumunského chișla nouă - nový pramen nebo poněkud odvážná teorie poukazující na maďarský původ nalezený v sousloví kiss jenő - malý kmen. Uvidíme, zda některý z nadějných mladých moldavských jazykovědců vnese do etymologického šera jasné světlo.

Tiraspol

Na východě Moldavska teče řeka Dněstr. Na pravém břehu Dněstru leží 83 % území Moldavska, na levém 17 %. A tato malá část Moldávie vyhlásila vlastní republiku známou jako Podněstří. Je to bolševicko - mafiánský, etnicky téměř výhradně ruský státně - obchodní projekt. Drží nad ním ochranou ruku Rusko, ač ho za stát neuznalo. Moldavská vláda nad Podněstřím nemá žádnou moc. To vše v Evropě v 21. století.

Hlavním městem této bizarní republiky je Tiraspol. Tiraspol byl založen až koncem 18. století a dnes má okolo 160 000 obyvatel. V letech 1929 - 1940 byl hlavním městem Moldavské autonomní SSR v rámci Ukrajinské SSR. Poté se toto území připojilo k anektované Besarábii. Dnes je typickým pomníkem socialistické éry a její architektury. Zřejmě plně odpovídá stylu místní politiky.

Název města byl uměle vytvořen při jeho založení a řecky to znamená Město na Dněstru. Tyras je Dněstr a polis město.

skřítek nártoun

25. ledna 2012 v 20:50 | vítor |  Zvířátka
...nedavno přišla řeč na nártouna. je to pralesní skřítek, který vypoulenými bulvami číhá na hmyz, ještěrky a malé ptáčky. jeho pacičky s velkými prsty s výraznými klouby připomínají ruce vodníka. drží se jimi na větvi a zírá do noci....


Wolf drawn

25. ledna 2012 v 20:27 | Emancipator |  Music
...večer plný zvířátek nesmí proběhnout bez vlka...i když je asi jen nakreslený...


Mandril

25. ledna 2012 v 20:22 | vítor |  Zvířátka
...k dobré zábavě mi stačí představa, že takhle vypadají lidé...




wanna get

24. ledna 2012 v 22:21 | parov |  Music
...dopíjíme...končíme....


amundsen & nansen ve verneřickém středohoří

24. ledna 2012 v 22:19 | vítor |  Na cestách
na počátku bylo slovo, které se mnou prohodil brada. prosil mě, abych se zeptal kamaráda, který žije v českém středohoří, jestli by nebylo možné u něj přespat během zimního čundru. rád jsem přislíbil, ale když jsem se s kamarádem viděl, vylezlo z něj ještě dřív, než jsem se stihl zeptat, že u něj teď bydlí další čtyři lidé. mezitím jsem se myšlenkou na zimní čundr po středohoří nadchnul a do podniku jsem se navezl.

nakonec jsem dohodl spaní u mojmíra


rodina jeho přítelkyně vlastní chatu v zadních nezlech. nezly jsou jen fonetickou úpravou původního německého názvu a vlastně by to mělo znamenat něco jako kopřivovice. ty zadní jsou už jen lufťáckou osadou, přístupnou pouze polní cestou. mojmír nám spaní domluvil s tím, že přijede na chatu autem dřív, než dorazíme, zatopí a uvaří buřtguláš.

V pátek dvacátého, den před výpravou, jsme ze čtyř zbyli jen dva. Já a mladý přírodovědec Ondřej, známý jako Knedlik, Keebl junior, méně také jako Krutónek Čečrdle. Brada si vytvořil studijní stres a Šotek odmítl jet bez pláštěnky.
V sobotu ráno jsem napojil Bělouš, nabral Ondřeje a vyrazili jsme přímo na sever. Nejkratší cestou do Levína, tedy přes Hobšovice, Hospozín, Hospozínek, Břízu, Roudnici, Polepy a Liběšice. Před Liběšicemi už byl na polích sníh a v Trnobranech už byl sníh všude. Nad námi se tyčil zasněžený masiff Sedla a my měli poprvé letos pocit skutečné zimy. Vyjet do Levína nebylo jednoduché. Bělouš si hrábnul na zledovatělých místech v prudkém stoupání, odfrknul si a na dvojčičku nás vyvezl do tichého středověkého královstvíčka, českého San Marina, zakrnělého středověkého města Levína, který zvláště od Lovečkovic vypadá převelice malebně.

když jsem mílovi jarešů vyprávěl, co se mi dělo o víkendu, zde se zarazil a povídá mi:
"a měl jste zimní gumy, míro?"
"já je mám celý rok, mílo!" povídám na to.
"tak to máte pěkně sjetej vzorek, míro," povídá na to míla.
"já moc nejezdím," povídám.
"je třeba mít pořádnou adhezi!" prohlásil míla. a rozvyprávěl se o své cestě do jizerek, kde tedy pořádně nasněžilo a cesta k chatě emilka stala se mílovi zimní rallye, kterou si pěkně užil díky novým zimním pneumatikám.
"adhezní euforie," povídám na to.
"tak," povídá míla, "kochať se adhezej!"
a tak vznikl výjimečný český novotvar mezi frazémy: kochať se adhezej!

Celkový pohled na Levín jsem nepořídil, ale předkládám vám malou sérku obrázků přímo z městečka obklopujícího rozměrnou barokní kapli, která vypadá jako obří poklop na smradlavé sýry:






Na cestu jsme se těšili:


Z Levína vyrazili jsme z kopce doprovázeni zrzavým psiskem, které se motalo kolem hospody, která ještě nebyla otevřená.
V Horní Vysoké jsme přešli hlavní silnici a začali stoupat lesem. Cesta byla zasněžená a nás to naplňovalo euforií, stejně jako další podpůrné prostředky.


Fádní zimní les, který tvořily vzrostlé rovné smrky určené ke spotřebě, zdál se mi najednou být malebným:


Po jedenapůlkilometrovém stoupání jsme vyšli z lesa u silnice u Lovečkovic. Přes zasněženou pláň byla krásně vidět Buková hora, která nás měla provázet na nedělní části čundru.


Pohybovali jsme se ve výšce okolo pěti set metrů nad mořem.


Vzhledem k prostoru a času před námi jsme se rozhodli dojít do nedalekých Lovečkovic do hospody. Ta byla umístěna v dřívě jistě honosné, dnes již ošuntělé ohromné budově na rohu návsi. Interiér byl nenásilně kýčovitý a poklidný. Pivko a bramboračka uspokojovaly nás plně. Mezitím se venku rozsněžilo a zesílil vítr. Z hospody jsme už vyšli do solidní vánice. Řičel jsem radostí. Bylo nám krásně. Vyrazili jsme po silnici směr Horní Týnec a cestou jsme potkali Mojmíra s kamarádem Škopkem, kteří jeli právě na chatu. Odmítli jsme návrh výlet ukončit a prodírali se dál protivětrem a hustým sněžením.


V Horním Týnci bylo ještě dobře. Porozhlédli jsme se po návsi a ještě jednou zkontrolovali mapu z roku devatenáct set sedmdesát šest, která nepočítala s tím, že se budeme pohybovat asi na sedmi kilometrech.


Zabloudili jsme zřejmě hned za Horním Týncem. Všechno bylo stejné. Padesát metrů před námi zasněžená louka, pak lesík nebo keře a pak už mlha.


V tu chvíli cítili jsme se jak Amundsen & Nansen na výpravě v Arktidě.


Posledním záchytným bodem mohli se stát venkovští mladíci, které jsme i s traktorem znenadála objevili v lese. Radili ochotně, ale nakonec nám to nepomohlo.


Nakonec jsme došli do Nezel, ale Předních, kde nám skupinka lidí s ráznou paní v čele radila, jak se kam dostat. Nakonec jsme s Mojmírem přes telefon dohodli, že pro nás zajede do Lovečkovic. A ještě jednou jsme pak sešli z cesty, ale to bylo dobře, protože jsme vyšli v Lukavici na hlavní pod Lovečkovicemi. V Lukavici bylo pusto a prázdno a taky tahle pěkná roubenka:


a to je v podstatě celý ten slavný čundr, i když něco málo se ještě dělo. mojmír nás minul a my jsme se smáli pidlooké fabii, ve které jsme nakonec mojmíra taky nepoznali, a dopili jsme tam pálenku, a když se pro nás mojmír vrátil, tak tam ondra nechal nórdic walking hůlky. a pak jsme se seznámili se škopkem a jedli jsme ten vytoužený buřtguláš a bylo nám dobře, když jsme svlékli mokré věci a ondra dostal na půjčení veroničiny tepláky, takže měl pak celý večer luxusně vytvarované hýžďové svaly. a mojmír nás hostil vším, co zbylo od silvestra, až to vypadalo, že tam vlastně na silvestra byli samí abstinenti. a když jsme se přesunuli k rozžhavenému krbu, tak nám bylo moc dobře a dobře se i spalo, akorát bylo náročné chodit čůrat ven. ráno bylo teplo a rozfoukáno a všechno tálo. dívali jsme se na svět, jako bychom ho viděli poprvé. na pokračování cesty jsme už nemysleli, jeli jsme vyzvednout hůlky, které na nás na zastávce v lukavici opravdu čekali, nechali se odvézt do horní vysoké, vyzvedli bělouš a jako na sáňkách odjeli zpátky do slaného.