Únor 2012

Po některých minipivovarech Plzeňska

26. února 2012 v 11:14 | vítor |  Na cestách
...ono to mělo původně vypadat jinak. za prvé jsem neměl mít rýmu. za druhé měli slánští hokejisté hrát své domácí finále krajské ligy až v neděli a ne v pátek. za třetí jsem taky neměl mít tak málo peněz....

Ale ono se to zdařilo, ne že ne. Vynechal jsem sice původně plánované pivovary v Čižicích a Dobřanech a v Plzni samotné jsem navštívil jen jeden, ale za to jsem navštívil v Plzni pěkný koncert a spal na moc pěkném místě.

Když se potřebujete dostat ze Slaného do Plzně, tak jedete na ruzyňské letiště, tam přesednete na stovku na Zličín a tam odtud jste za chvíli v Plzni se Student agency. Když se ale potřebujete dostat do Rokycan, tak musíte až na vlak na Smíchov. A to se mi nechtělo. Nakonec jsem ze všech šílených možností spojení přes Kladno a Beroun vybral tu nejrychlejší, autem do Berouna na vlak. Cesta přes Lány je parádní, od Lán až do Nižbora jedete lesem a prakticky nepotkáte auto. Menší problém jsem měl v Berouně, kde jsem nemohl najít cestu k nádraží a u něj zase místo na zaparkování, ale vše se vyřešilo a já jsem si mohl berounskou nádražní budovu vyfotit minutku před příjezdem rychlíku:


Do Rokycan je to asi hodina cesty. Cestou už mě docela slušně trápila rýma. To je vždy otravné, ale já tomu chtěl statečně čelit. Nakonec mě rýma pořádně dostihla až teď o víkendu.

Rokycanské nádraží hezčí berounského. Náměstí nic moc, takové nijaké, s ošklivým nákupním centrem Žďár (říkám si, jestli ve Žďáru nad Sázavou mají nákupní centrum Rokycany...), ale s hezkým středověkým koutem okolo kostela a morového sloupu.




Také jsem na turistickém rozcestníku zjistil, že můj další cíl, Šťáhlavy, je vzdálen po červené 13km. Vzhledem k tomu, že U Stočesů v Rokycanech otvírali ve 14h, já se chtěl tak dvě hodiny zdržet, dorazil bych do Šťáhlav naprosto vyčerpán a s rýmou někdy v osm večer. Díky radě paní v hale autobusového nádraží jsem nakonec vyhledal vlakové spojení a mohl jít hledat pivnici U Stočesů. Ta stojí v hezké vilkové čtvrti a sama je v takové rekonstruované vilce umístěna (pro Slaňáky pro srovnání - Skalka a tamější hospoda).


Neubránil jsem se při pohledu na pípu i pivní lístek srovnání se slánským Antošem. Pípa byla totiž stejná, výběr piv podobný, jen to celé bylo takové domáčtější, méně honosné, méně si to hraje na maloměstské hogofogo a ceny jsou v Rokycanech lidovější. Umístění na periferii a označení pivnice tomu všemu odpovídají.



Bylo mi tam moc dobře. Ochutnal jsem čtyři piva z místní nabídky: světlou 12°, tmavou 12°, Medový speciál 13° a polotmavý Bock 14°. Všechna byla dobrá, ten Bock byl podle mého vynikající. K jídlu jsem si dal sekanou a byl jsem celkově moc spokojený. Kdybych žil v Rokycanech, tak tam určitě chodím na pivo.

Lehce ovlivněn rokycanským pivem vydal jsem se místní lokálkou na cestu Rokycanskem až do Šťáhlav, kde jsem se měl setkat se svými přáteli a společně jsme hodlali navštívit místní pivovárek. Vláček to bral obloukem a cesta s dvěma přestupy trvala hodinu. Mně to ale vůbec nevadilo. Zjistil jsem, že Rokycansko je velice půvabný kout české země plný lesů, luk a vesniček. Navíc trať vedla místy lesem, což miluju, jak dokumentuje toto příšerné video:


Šťáhlavy leží blízko Plzně směrem na jihovýchod a určitě stojí za výlet. Hned vedle stojí známý zámek Kozel, blízko je to i do Starého Plzence s rotundou a hradem Radyně na kopci. Samotné Šťáhlavy mají poněkud zastaralý informační systém, ale zato pěkně upravenou náves, která se honosně jmenuje Náměstí republiky.


Na Náměstí Republiky stojí i Moštárna a pivovar Radouš. My jsme se bláhově domnívali, že vlezeme do hospody, ale když jsme prošli průjezdem na dvorek, našli jsme jen varnu, která je velká asi tři na dva metry, v ní kromě varen jeden malý stolek a u něj už pět lidí. Srdečný pan majitel nás ale pozval dál a nabídl nám pivo. Vmáčkli jsme se do místnůstky a po chvilce už jsme s pivem v ruce vesele konverzovali. Mimochodem pivo, které vaří pan Ilgner ve Šťáhlavech, patří k tomu úplně nejlepšímu, co jsem kdy v životě pil. Ochutnali jsme jak klasický ležák Pilsner Ilgner, tak polotmavý Nový ležák i tmavý Stout. Sám pan Ilgner je velice vstřícný a příjemný malý chlapík z bohatou čupřinou a má klasické vzezření čertíka. Jeho řeč je protkaná moravismy a prozrazuje, odkud se na Plzeňsko dostal. Fotografie i video se pouze snaží zachytit úžasnou atmosféru pivovárku ve Šťáhlavech:





Odvezli jsme si z Radouše úžasný zážitek a někdo také výborný místní mošt. Vlakem jsme odjeli do Plzně. Čekal nás ještě koncert v klubu Anděl. Já už byl nadmíru spokojený, ale na koncert jsem se těšil. Hrála místní skupina Il Colori a se svou skupinou Krchoff band undergroundový básník J.H.Krchovský.

Il Colori mě docela dostali. Byli instrumentálně hodně zruční a celé vystoupení mělo až magickou atmosféru. Jejich hudba se pohybuje někde na pomezí folku, šansonu a jazzu. Jejich stránky jsou zde. Krchoff band měl kupodivu horší zvuk a sám Krchovský působil poněkud otráveným dojmem, ale skupina se postupně rozehrávala a závěr vystoupení měl slušnou energii. Mistra jsem vyblejsknul z balkonu:


Taky jsem měl radost, že kromě Petry a Jakuba, kteří jsou ze Slaného a v Plzni žijí a u kterých jsem pak nocoval, jsem potkal na koncertě ještě jinou svou kamarádku ze Slaného, taky Petru, a ta měla takovou radost, že mě pozvala na druhý den na oběd. Svět je malý a Plzeň je plná Slaňáků (včetně Honzy Vaňka, který s námi byl ve Šťáhlavech, ale na koncert nešel). Péťu jsem vyfotil s její kamarádkou Haňulí:


Závěr večera byl pro mě bohužel ve znamení nehezké únavové krize doprovázené třesem, studeným potem a nepříliš důstojným pobytem na toaletě. No nic, bydlení bylo nedaleko a já šel v klidu ještě před půlnocí spát.

A místo, kde jsem spal, bylo úžasné. Petra s Jakubem mají kromě bytu pronajatý v tomtéž domě ateliér s terasou. Celý dům je členitý a vytváří spolu se sousedními domy bohatý vnitroblokový labyrint, který typický obyvatel bolševických sídlišť nikdy nepoznal. Z terasy byl úžasný výhled na kostel svatého Bartoloměje, na plzeňské střechy i na vzdálený hrad Radyně:





Pak už ten slíbený oběd. Ještě před tím jsem si stihnul vyfotit dům, kde jsem trávil noc a taky nejvyšší českou kostelní věž pěkně od úpatí:



Pivovar Groll je trochu zastrčený za městským obchvatem, i když je kousek od náměstí. Ale působil na mě moc dobře. Vzhled interiéru, obsluha, dobré jídlo a pivo. Ochutnal jsem polotmavou 11° Lotr a byla výborná. Co se týče centra Plzně, tak asi ideální na návštěvu, protože ostatní plzeňské minipivovary jsou od centra docela vzdáleny. Ale můžu se plést, jsa z daleka.


A pak už návrat stejnou cestou. Vlakem do Berouna, tam vyzvednout Bělouše, který poslušně čekal u pivovaru Berounský medvěd (v původním plánu bylo zakoupit petku na doma, ale už mi nezbyly peníze) a rychle přes Lány domů na hokej, na finále krajské ligy mezi Slaným a Příbramí.

Vnější tma

25. února 2012 v 12:40 | vítor |  Literatura
Vnější tma je druhým románem amerického spisovatele Cormaka McCarthyho. Knihu napsal už v roce 1968, česky vyšla zásluhou vydavatelství Argo teprve v roce 2011, až po velkém boomu obliby tohoto amerického spisovatele u nás.


Symboly přeplněný, bohatým a poetickým jazykem vyprávěný příběh bratra a sestry a jejich osamělého putování působí děsivě a také zároveň až mrazivě klidně a vyrovnaně. Pozadím je krajina amerických Appalčských hor někdy před sto lety. Knihu můžeme chápat jako román o vině a lidském údělu, ale také o marnosti lidské existence, která stojí v kontrastu se sílou krajiny, která na lidský osud nebere ohled. Styčné body určitě můžeme najít s postapokalyptickým románem Cesta.
Vřele doporučuju, ale také upozorňuju, že to není lehké a příjemné čtení pro každého.

Půjdeme do Mů

25. února 2012 v 11:31 | vítor |  Literatura
...po letech v plzeňském exilu se ke mně vrací kniha básníka mně milého...


Výbor z díla Ivana Wernische z let 1965 až 1997 vydala v roce 2002 Mladá fronta. Z každé Wernischovy knížky umístěné v mé knihovně mám radost. Nejinak u tohoto výboru. Místo recenze uvedu zde několik ukázek:

* * *
Ta křoví, ty zdi
tady nikdy nebyly
Nikdy tady nebyly,
když jsem byl malý

Když jsem byl malý,
stál tady veliký dům
Před domem anděl

Před domem anděl
Uvnitř nějací lidé,
kteří jen spali

TICHOUNCE

Tichounce tiše
v lese vrže
zbloudilé kanape
na dně strže

Při měsíčku
jdou se laně
napíti
k sedací vaně

Vyluzuje
divé skřeky
pianola
v proudu řeky

Po rozpustilém
bidetu
jen lehký závan
zbyde tu

Stýská se po mně
fotelu
v zapomenutém
hotelu?

Tichounce tiše
v lese vrže
zbloudilé kanape
na dně strže

V MODRÉM ROČNÍM OBDOBÍ

I v modrém ročním období
převládá okr
a vládne nach
a zlatá v zeleních
se zjevuje a skrývá
i v modrém ročním období

HYACINTY

Když kráčíš kolem hyacintů
neměl bys lhát
snad ani vraždit
a navštěvovat cizí kraje
bys neměl když kráčíš kolem záhonu hyacintů

GLYCINIE

Když kráčíš kolem glycinií
neměl bys lhát
snad ani vraždit
a navštěvovat cizí kraje
bys neměl když kráčíš kolem záhonu glycinií

A nikdy o ničem bys neměl říkat
odtud až potud

PROTOŽE VE SNU CESTUJI

Protože ve snu cestuji
neprobouzívám se tam kde jsem usnul
ale v jiném městě
mezi jinými lidmi
a jiným harampádím
unavenější než včera

ZAPADÁ SLUNCE

Zapadá slunce
a na ulici
chodci se zářivě
červenými obličeji
se míjejí s lidmi
temných tváří

Z ŘEKY SE KOUŘÍ

Z řeky se kouří
Z mlhy, z druhého břehu
štěká na mě pes

PROSLÝCHÁ SE

Proslýchá se,
že skutečný život
začne až pak,
ale jisté to není
Co však je jisté
Jistá je jen smrt
se zpěvy a tanci,
se soplem u nosu

Hodiny na věži
tlučou jak pendlovky
ve svátečním pokoji

Z Bilichova na Mšec

22. února 2012 v 9:59 | vítor |  Na cestách


...po stopách bloudění...

Je to už několik let, kdy jsem ostudně zabloudil v místech, která znám důvěrně od dětství. Tehdy jsem za šírání přehlédl odbočku na Líský jen pár metrů za bilichovským rybníkem a došel až do Milýho. Ale to stojí za samostatné vyprávění, tak třeba jindy.

Volný únorový den jsem využil k tomu, abych se vydal po stopách této strašidelné historky a pak ještě dál, až na Mšec. Bylo krásné počasí, slunečné a mrazivé, a protože byl všední den, tak jezdily i autobusy. Na Bilichov to jezdí v 10:30 úplně stejně jako před třicety a více lety, kdy jsem jezdíval s babičkou za tetou do Hořešovic. Skoro jsem se až intuitivně vydal na náměstí ke sklenářství, odkud z čísla 6 bilichovák jezdil. Nynější linka je kvůli od té doby postavené rychlostní silnici jiná a vede přes Lotouš, Neprobylice, Kutrovice, Kvílice, Třebíz, Hořešovice, Hořešovičky a Zichovec. Na Bilichov ke křížku jsme dorazili v jedenáct a já se hned vydal do údolí k rybníku.


Rybník byl zamrzlý a už tady na začátku cesty na mě dýchla magie těch míst. Za rybníkem jsem si vyfotil známou studánku U Rumcajse:




Les byl ten den krásný. Čekala mě cesta vzhůru svahem na hřbet dělící údolí Zlonického a Pozdeňského potoka. Cesty byly zamrzlé a já jsem si nadával do pitomců, protože jsem si doma obul bez přemýšlení botasky místo pohorek.




Na hřbetu se dá jít několika cestami, naštěstí ta směrem na Milý je značená. Místo se jmenuje Spáleniště:


Les končí po několika málo kilometrech. Svah hřbetu je nazván Milskou strání a ta je přírodní rezervací. Dole v údolí je vidět Srbeč. Bohužel jde jinak o nejnepříjemnější úsek cesty, protože vede okolo obrovské chmelnice.



Vesnička Milý leží ve svahu a neviděl jsem už hodně dlouho něco tak liduprázdného. U bývalé školy, kde je dnes úřad a hospoda,je odbočka na polní cestu na Srbeč, ale ta byla opravdu zabahněná, tak jsem to vzal přes vesnici po silnici. V Milým jsem si vyfotil kapličku:

Ze silnice na Srbeč dobře vynikala Milská stráň a také vedlejší hřbet. Džbánské hřbety mě uchvacují a mám pro ně slabost. Nevyměnil bych tu krajinu za kdovíjaké velehory nebo tropické pralesy.



Před Srbčí mě značka svedla u křížku ze silnice na ukázkovou polní cestu. Srbeč se dříve mohla chlubit koupalištěm a dnes především kostelem sv. Jakuba Většího, který byl novogoticky poměrně citlivě přestaven a který uvnitř skrývá gotické nástěnné malby.




Mým posledním úkolem bylo vyjít na zalesněný hřbet, za nímž se rozkládá obec Mšec a také hlavní silnice č. 16 vedoucí ku Slanému. Za Srbčí jsem opustil turistickou značku, neboť mě opět chtěla protáhnout bahništěm, a zůstal jsem na silnici. Moc pěkným místem je malá kaplička v zatáčce nad Srbčí:


Výšlap nahoru do svahu po silnici nebyl nic hrozně náročného, i když nohy po deseti kilometrech už trochu bolely. Byl jsem za výstup odměněn krásným bukovým lesem:


Na Mšec jsem dorazil tak akorát včas, abych si v hospodě Na Knížecí stihnul dát pivo a polívku. Pak jsme se ještě potkali na zastávce s kamarádem Bradou a měli si o čem povídat až do Slaného.


Sobotní rej

19. února 2012 v 19:56 | vítor |  Všední Nevšední
...nevím jak vy, ale já jsem se za celou sobotu nezastavil. a jak už bývá u lidí v mém věku zvykem, řeším nákupy, úklid a vaření. no nic. odpoledne dorazila z prahy slečna há, ale hned po polívce zalezla do pelíšku. vypadalo to na pěkně únavový sobotní večer...

Ale já se musel zmátořit, protože od 18h se konala vernisáž výstavy kreseb Petry Horákové, a já jsem slíbil, že něco na té vernisáži zarecituji. Z výstavy moc pěkných kreseb vám přináším pouhé čtyři ukázky:





Potom už začal v barokní kapli kulturní program, který jsem osvěžil svým recitačním vystoupením pod souhrným názvem V ještě teplých stopách Miroslava Kovaříka. Přednesl jsem dvě básně Ivana Wernische, obě shodou okolností již dříve zhudebněné. Zde je hudební verze básně Šel pro krev:


Já měl hlavně radost, že se mi podařilo veřejně použít slovo entrée, které máme s Mílou Jarešů už léta za oblíbené. Hlavní hvězdou programu ale byla pěvkyně Jana Marie Kateřina Koubová, která zazpívala tři krásné písně, mimo jiné i árii Rusalky z Dvořákovy opery.

Po krátké zastávce na pivo jsme se přemístili do slánského podniku Šantán, kde byla na programu Soul food night, tedy reggae a zase reggae. Pořádající Rastafidli Orkestra zraje jako víno, jsou čím dál lepší, pokřtili nové cd a mají už i vlastní trička. Večer vyvrcholil vystoupením momentálně jedné z nejlepších českých reggae kapel Jahtec Jammin´ Job. Skoro 150 lidí se v Šantánu výborně bavilo a vlnilo se v rytmu roots reggae skoro do dvou do noci.


Etymologie evropských hlavních měst X.

15. února 2012 v 20:45 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Tbilisi

Je Gruzie v Evropě nebo ne? Zeměpisně je to nejasné, o hranici mezi Evropou a Asií se vedou spory. Gruzie je tradiční křesťanská země a její národní fotbalový tým hraje evropské kvalifikační soutěže. Tedy rozhodnuto. Ostatně je to jednoduché, jednodušší než u některých evropských hlavních měst. Pevnost, která se stala základem pozdějšího města, byla postavena u horkých pramenů a gruzínské slovo tpili znamená prostě teplý a tpilisi teplé místo. Je to s podivem. Ač je gruzínština pro nás naprosto nepříbuzný a nesrozumitelný jazyk, gruzínské hlavní město se vlastně jmenuje stejně a ze stejného důvodu jako naše Teplice.

Schweik it easy

15. února 2012 v 20:25 | vítor |  Literatura
Josef Moník je nenápadná postava české literatury, má však za sebou spoustu prozaické a překladatelské práce. V 80. letech publikoval v samyzdatu. Kompletní informace o něm najdete zde. Jeho poslední dílo, román Schweik it easy vydalo Argo.
Je to kniha, která zajímavým způsobem reflektuje české dějiny od konce druhé světové války do sedmdesátých let. Hrdinou první části knihy je František narozený v Karlových Varech do německo - české rodiny. Na jeho osudu můžeme sledovat bizarní a chaotickou atmosféru konce války, vztahy mezi Němci a Čechy v pohraničním městě i padesátá léta z pohledu Čecha, který jezdí do Československa na západoněmecký pas.
Hlavní postavou druhé poloviny knihy je Martin. Martin je možná Františkův syn, možná ne. Zažívá v Praze nádech šedesátých let i nechutné společenské bahno let semdesátých. Tráví svůj čas v partě a dostává se do konfliktu s režimem, před kterým nakonec uteče na Západ opravdu originálním způsobem.
Kniha je psána vtipným a ironickým jazykem, autor na trefných detailech popisuje atmosféru doby. Pohled na konec války, odsun i padesátá léta je neotřelý a nevšední. Kniha se dobře čte a může uspokojit například čtenáře Petra Šabacha a podobných autorů.


Víc masa do jitrnic podruhé

15. února 2012 v 19:10 | vítor |  Jídlo a pití
...vlastně potřetí, ale já loni nebyl. kdo si přečte můj dva roky starý článek, ví prakticky vše o tom, co se dělo druhý únorový víkend letošního roku. mění se jen osoby a obsazení, chuť na jitrnici zůstává...

Když jsme s Vendou Mišíkem v pátek v podvečer okolo půl šesté dorazili k chatě Mysliveckého sdružení Nový směr v Brníkově, přivítali nás smutné obličeje. Neteklo pivo! Atmosféra připomínala Kim Čong Ilův pohřeb a situace se řešila. Než se vyřešila, nastolila se pracovní kázeň a smysluplný pohyb v kuchyni.


V tu chvíli už rozmrzalo a pak se zase chladilo pivo a než jsme naloupali plné hrnce cibule a česneku, bylo již připraveno na pitelnou teplotu.


Atmosféra se uvolnila a začalo být veselo. Padaly vtipné historky, hrály se karty, stříhaly se vlasy a když Venda vytáhl kytáru, probral se i Begi, který byl na chatě od čtvrtka a při našem příjezdu pospával pod zvířecí kůži, kterou si evidentně oblíbil. Teď však vytáhl svou dětskou kytaru neboli mandolínu a jal se horlivě pidlikat.



Mezitím probíhala v kuchyni zajímavá akce. Do čerstvě nastrouhaného křenu ponořil Kozel celý svůj obličej a nasával jiskrné aroma. Vydržel dlouho a tvářil se pak navíc spokojeně.



Co se dělo zbytek večera a noci není úplně jisté. Určitě se hrály šachy a pilo se pivo. Hrálo se dál na kytáry. Begi vyprávěl nějakou historku, o které jsem prohlásil, že je to světový unikát a že o tom určitě napíšu. Bohužel si nepamatuju, co to bylo. Tak aspoň přidám pár fotek:







Někdy okolo páté ráno mi zcela již vystřízlivělý Begi začal vyprávět historky z vojny. Zabralo to spolehlivě jako sedativum a já jsem se na několik drahocených desítek minut zavrtal do spacáku. V sedm přijel řezník. Bylo to kruté, strašlivé a hrozné. Většina z nás skoro vůbec nespala. Řezník se dobře bavil, hulákal na nás a udílel rozkazy. Boženka vůbec netrpěla.



Pořád jsme nosili vodu, studenou, horkou, vlažnou, ale vždycky tu špatnou. Do toho Míša Nicek se skelným pohledem žádal, abychom mu zahřáli vaťák. Mišík ho vzal vážně a vaťák skončil s popáleninami druhého stupně. Spolu s dvěma koláčky neznámého původu to Michalovi stačilo. Zalezl do spacáku a do konce víkendu vylezl asi třikrát na jídlo.
V kuchyni se pak rozjížděla parádní akce. Mistr Jirka Ádlt krájel, porcoval, řezal, ostatní mleli, řezali, špejlovali a všechna ta činnost nesla své plody.



Po vynikajícím gulášku jsem odpadl. pak jsem se probral a pak zase odpadl. Odpoledne bylo hotovo. Obrovský hrnec guláše, jitrnice, jelita kroupová i žmolková, prejt. Začalo se klidně posedávat. Někdo nepolevoval v pití a Majkl nepolevoval v hlášení: "Vypadám, vypadám!" z Mazaného Filipa.


Opět se hrálo na kytáry a Majkl Plzeňskej s Bohoušem tančili tango:


Štěpán to už zabalil:


Okolo deváté večerní tupě zírající Venda Mišík povídá: "Co tady budeme dělat?"
"Do půlnoci tady budeme takhle čumět a pak půjdeme spát," povídám na to a byla to v podstatě pravda. Já měl problém dopít malé pivo a šel jsem si lehnout ještě před jedenáctou. Ačkoli jsem měl pocit, že jsem nespal, chrápal jsem prý ze všech nejvíce.

V neděli ráno budíček v půl osmé, úklid, balení, výslužka. A nazdar. Jinak venku byl mráz a bylo tam celý víkend krásně.


dR Doctor

12. února 2012 v 16:29 | Stuart McCallum |  Music
...klidná věc k nedělnímu odpolednímu čaji....


Dvojverší zeměpisně - pesimistické

12. února 2012 v 16:28 | vítor |  Poetika
ÚVVM (Ústřední výbor vykradených mozků) uvádí půvabné dvojverší na tuto neděli:

Zlonice Zebín a Zvěřínek
všechno to půjde brzy do kytek