Po některých minipivovarech Plzeňska

26. února 2012 v 11:14 | vítor |  Na cestách
...ono to mělo původně vypadat jinak. za prvé jsem neměl mít rýmu. za druhé měli slánští hokejisté hrát své domácí finále krajské ligy až v neděli a ne v pátek. za třetí jsem taky neměl mít tak málo peněz....

Ale ono se to zdařilo, ne že ne. Vynechal jsem sice původně plánované pivovary v Čižicích a Dobřanech a v Plzni samotné jsem navštívil jen jeden, ale za to jsem navštívil v Plzni pěkný koncert a spal na moc pěkném místě.

Když se potřebujete dostat ze Slaného do Plzně, tak jedete na ruzyňské letiště, tam přesednete na stovku na Zličín a tam odtud jste za chvíli v Plzni se Student agency. Když se ale potřebujete dostat do Rokycan, tak musíte až na vlak na Smíchov. A to se mi nechtělo. Nakonec jsem ze všech šílených možností spojení přes Kladno a Beroun vybral tu nejrychlejší, autem do Berouna na vlak. Cesta přes Lány je parádní, od Lán až do Nižbora jedete lesem a prakticky nepotkáte auto. Menší problém jsem měl v Berouně, kde jsem nemohl najít cestu k nádraží a u něj zase místo na zaparkování, ale vše se vyřešilo a já jsem si mohl berounskou nádražní budovu vyfotit minutku před příjezdem rychlíku:


Do Rokycan je to asi hodina cesty. Cestou už mě docela slušně trápila rýma. To je vždy otravné, ale já tomu chtěl statečně čelit. Nakonec mě rýma pořádně dostihla až teď o víkendu.

Rokycanské nádraží hezčí berounského. Náměstí nic moc, takové nijaké, s ošklivým nákupním centrem Žďár (říkám si, jestli ve Žďáru nad Sázavou mají nákupní centrum Rokycany...), ale s hezkým středověkým koutem okolo kostela a morového sloupu.




Také jsem na turistickém rozcestníku zjistil, že můj další cíl, Šťáhlavy, je vzdálen po červené 13km. Vzhledem k tomu, že U Stočesů v Rokycanech otvírali ve 14h, já se chtěl tak dvě hodiny zdržet, dorazil bych do Šťáhlav naprosto vyčerpán a s rýmou někdy v osm večer. Díky radě paní v hale autobusového nádraží jsem nakonec vyhledal vlakové spojení a mohl jít hledat pivnici U Stočesů. Ta stojí v hezké vilkové čtvrti a sama je v takové rekonstruované vilce umístěna (pro Slaňáky pro srovnání - Skalka a tamější hospoda).


Neubránil jsem se při pohledu na pípu i pivní lístek srovnání se slánským Antošem. Pípa byla totiž stejná, výběr piv podobný, jen to celé bylo takové domáčtější, méně honosné, méně si to hraje na maloměstské hogofogo a ceny jsou v Rokycanech lidovější. Umístění na periferii a označení pivnice tomu všemu odpovídají.



Bylo mi tam moc dobře. Ochutnal jsem čtyři piva z místní nabídky: světlou 12°, tmavou 12°, Medový speciál 13° a polotmavý Bock 14°. Všechna byla dobrá, ten Bock byl podle mého vynikající. K jídlu jsem si dal sekanou a byl jsem celkově moc spokojený. Kdybych žil v Rokycanech, tak tam určitě chodím na pivo.

Lehce ovlivněn rokycanským pivem vydal jsem se místní lokálkou na cestu Rokycanskem až do Šťáhlav, kde jsem se měl setkat se svými přáteli a společně jsme hodlali navštívit místní pivovárek. Vláček to bral obloukem a cesta s dvěma přestupy trvala hodinu. Mně to ale vůbec nevadilo. Zjistil jsem, že Rokycansko je velice půvabný kout české země plný lesů, luk a vesniček. Navíc trať vedla místy lesem, což miluju, jak dokumentuje toto příšerné video:


Šťáhlavy leží blízko Plzně směrem na jihovýchod a určitě stojí za výlet. Hned vedle stojí známý zámek Kozel, blízko je to i do Starého Plzence s rotundou a hradem Radyně na kopci. Samotné Šťáhlavy mají poněkud zastaralý informační systém, ale zato pěkně upravenou náves, která se honosně jmenuje Náměstí republiky.


Na Náměstí Republiky stojí i Moštárna a pivovar Radouš. My jsme se bláhově domnívali, že vlezeme do hospody, ale když jsme prošli průjezdem na dvorek, našli jsme jen varnu, která je velká asi tři na dva metry, v ní kromě varen jeden malý stolek a u něj už pět lidí. Srdečný pan majitel nás ale pozval dál a nabídl nám pivo. Vmáčkli jsme se do místnůstky a po chvilce už jsme s pivem v ruce vesele konverzovali. Mimochodem pivo, které vaří pan Ilgner ve Šťáhlavech, patří k tomu úplně nejlepšímu, co jsem kdy v životě pil. Ochutnali jsme jak klasický ležák Pilsner Ilgner, tak polotmavý Nový ležák i tmavý Stout. Sám pan Ilgner je velice vstřícný a příjemný malý chlapík z bohatou čupřinou a má klasické vzezření čertíka. Jeho řeč je protkaná moravismy a prozrazuje, odkud se na Plzeňsko dostal. Fotografie i video se pouze snaží zachytit úžasnou atmosféru pivovárku ve Šťáhlavech:





Odvezli jsme si z Radouše úžasný zážitek a někdo také výborný místní mošt. Vlakem jsme odjeli do Plzně. Čekal nás ještě koncert v klubu Anděl. Já už byl nadmíru spokojený, ale na koncert jsem se těšil. Hrála místní skupina Il Colori a se svou skupinou Krchoff band undergroundový básník J.H.Krchovský.

Il Colori mě docela dostali. Byli instrumentálně hodně zruční a celé vystoupení mělo až magickou atmosféru. Jejich hudba se pohybuje někde na pomezí folku, šansonu a jazzu. Jejich stránky jsou zde. Krchoff band měl kupodivu horší zvuk a sám Krchovský působil poněkud otráveným dojmem, ale skupina se postupně rozehrávala a závěr vystoupení měl slušnou energii. Mistra jsem vyblejsknul z balkonu:


Taky jsem měl radost, že kromě Petry a Jakuba, kteří jsou ze Slaného a v Plzni žijí a u kterých jsem pak nocoval, jsem potkal na koncertě ještě jinou svou kamarádku ze Slaného, taky Petru, a ta měla takovou radost, že mě pozvala na druhý den na oběd. Svět je malý a Plzeň je plná Slaňáků (včetně Honzy Vaňka, který s námi byl ve Šťáhlavech, ale na koncert nešel). Péťu jsem vyfotil s její kamarádkou Haňulí:


Závěr večera byl pro mě bohužel ve znamení nehezké únavové krize doprovázené třesem, studeným potem a nepříliš důstojným pobytem na toaletě. No nic, bydlení bylo nedaleko a já šel v klidu ještě před půlnocí spát.

A místo, kde jsem spal, bylo úžasné. Petra s Jakubem mají kromě bytu pronajatý v tomtéž domě ateliér s terasou. Celý dům je členitý a vytváří spolu se sousedními domy bohatý vnitroblokový labyrint, který typický obyvatel bolševických sídlišť nikdy nepoznal. Z terasy byl úžasný výhled na kostel svatého Bartoloměje, na plzeňské střechy i na vzdálený hrad Radyně:





Pak už ten slíbený oběd. Ještě před tím jsem si stihnul vyfotit dům, kde jsem trávil noc a taky nejvyšší českou kostelní věž pěkně od úpatí:



Pivovar Groll je trochu zastrčený za městským obchvatem, i když je kousek od náměstí. Ale působil na mě moc dobře. Vzhled interiéru, obsluha, dobré jídlo a pivo. Ochutnal jsem polotmavou 11° Lotr a byla výborná. Co se týče centra Plzně, tak asi ideální na návštěvu, protože ostatní plzeňské minipivovary jsou od centra docela vzdáleny. Ale můžu se plést, jsa z daleka.


A pak už návrat stejnou cestou. Vlakem do Berouna, tam vyzvednout Bělouše, který poslušně čekal u pivovaru Berounský medvěd (v původním plánu bylo zakoupit petku na doma, ale už mi nezbyly peníze) a rychle přes Lány domů na hokej, na finále krajské ligy mezi Slaným a Příbramí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama