Březen 2012

štěstí

28. března 2012 v 21:03 | vítor |  Všední Nevšední
...nemůžu nic. teda můžu, nejsem chromej, ale do očí a do nosu mi vlezly nějaký svinstva a já tu sedím jak chcípák a poslouchám střídavě telku a rádio...čtení vydržím pár minut, pak se mi oči zalejou slzama. psaní taky nevydržím dlouho. tak přemejšlím. že mi to je k ničemu, vím léta. nevadí, ještě mě přemejšlení nepřešlo. přemejšlím, jakej to má všecko smysl, když člověk sám sobě si připadá jako stará věc odhozená do popelnice, ale popelářema vyhozená, že jako ani v tý popelnici nemá místo. ošklivost z vlastní existence ostře se tluče s krásnejma slunečnejma dnama, trvajícíma už snad dva tejdny a na konec března ne úplně obvyklejma. zbytečnost a marnost zas jednou mě dostihly a ani nepotřebovaly žádný argumenty, aby mě přesvědčily o nesmyslu všeho. na to se může aplikovat tribunová sútra šestého patriarchy, četba knihy jobovy, poslech starých hebrejských písní, hodně africké hudby divokejch rytmů anebo třeba black uhuru....what i am longing for is some happiness...happinessis when you share dat love with one another...happiness is when you together...už zase mi oči neviděj a pálej a nos je plnej a nic s tím...happiness is when you living with feel of mind....


Taraf de haidouks

18. března 2012 v 19:32 | vítor |  Music
..během přípravy sobotního oběda mě doprovázela a povzbuzovala úžasná kapela rumunských cikánů. ohniví chlapíci mají svůj podíl na skvělé chuti připravovaného jídla...


Kuře na zelí a černém pivu

18. března 2012 v 19:22 | vítor |  Jídlo a pití

...při krátkém relaxačním prosurfování zpravodajských webů v práci jsem na idnes.cz narazil na článek o kysaném zelí. psali v něm, jak je zdraví prospěšné, což jsem nehodlal popírat, ale hlavně tam bylo pár receptů šéfkuchaře filipa žemličky. jeden z nich mě zaujal a hned druhý den jsem si podle něj připravil sobotní oběd...

Na toto jídlo potřebujeme:

kuřecí čtvrtky nebo stehna
kysané zelí
slaninu
cibuli
černé pivo
sůl, koření (pepř, papriku, kmín)
a brambory jako přílohu

Vše je velice snadné. Zelí propláchneme a promícháme se slaninou nakrájenou na kostičky a cibulí nakrájenou na kolečka:


Omytá kuřecí stehna z obou stran osolíme a okořeníme černým pepřem, paprikou a kmínem:


Pekáček vyložíme směsí zelí s cibulí a slaninou, na směs poklademe kuřecí stehna a podlijeme černým pivem (na vaření se všeobecně hodí spíš méněstupňovitá piva, tedy nejlépe 10°):


Vložíme do vyhřáté trouby a pečeme, dokud nemáme pocit, že by kuře už mohlo být měkké. Průběžně přeléváme pivem. Po nějaké hodině až hodině a půl to bude vypadat takto:


Ideální přílohou jsou brambory. Určitě vyzkoušejte, je to jednoduché, rychlé a strašlivě dobré!


Rychlobruslař?

18. března 2012 v 18:55 | vítor |  Všední Nevšední
Co to je za chlapíka? Rychlobruslař? Motokrosař bez motorky? Chlápek, kterej se jen tak opírá o zábradlí? No jistě, hokejista, ale chybí mu hokejka. K vidění je v pražských Vokovicích před stadionem klubu HC Hvězda...


Pod skleněným zvonem

11. března 2012 v 9:42 | vítor |  Literatura
Nepíše se mi o této knize lehce. Přitom je to tak prosté. Mladá Esther je vlastně stejná jako její vrstevnice. Má talent na psaní, je na stáži v časopise v New Yorku, řeší své vztahy a budoucnost je pro ni jen otázkou, na jakou školu a do jakého kurzu se zapíše. Až do té chvíle, kdy upadne do těžkých psychických potíží. Deprese, apatie, bludy, sklony k sebevraždě. Pobyt v léčebně. Po nějaké době vyjde zdravá a vyrovnaná.

A to je vlastně celé. Problém je v tom, že Sylvia Plath ve svém románu o Esther po nějakých deseti letech přesně popsala jeden úsek svého života a že ty psychické problémy jen tak nezmizely. Po vydání knihy neunesla tíhu světa a spáchala sebevraždu.

Pod skleněným zvonem je víceméně prosté a nenapádné dílo. Ale je moc dobře napsané a je velice velice trefné. Nám mužům může poodhalit tajemství dívčí duše, mladým dívkám zas může nastavit zrcadlo vlastního prožívání.

Sylvia se mohla stát velkou a úspěšnou spisovatelkou. Takhle se stala jednou z legend 60. let 20. století, které toto divoké desetiletí nepřežily. Podobně jako třeba Jim Morrison, Jimi Hendrix nebo Janis Joplin.

Sylvia by dnes byla už stará dáma a možná už by byla i tak léta po smrti. Stejně je mi po přečtení knihy Pod skleněným zvonem líto, že jsem se s ní nikdy nesetkal a že jsme si nepopovídali o našich světech pod našimi vlastními skleněnými zvony...


Mezi věžáky

10. března 2012 v 10:28 | vítor |  Než zazvoní budík
Když jedeme někam, kde to neznáme, čekáme tak nějak automaticky, že tam zažijeme nějaké překvapení. Méně překvapení čekáme v místech, která důvěrně známe. Dnes k ránu jsem zažil několik překvapení v prostoru mně dobře známém, mezi mým bývalým a současným bydlištěm, mezi dvěma paneláky, které dělí vzdušnou čarou asi 200 metrů.
Scházel jsem prolukou okolo posledního domu staré Žižkovky, když tu z ní divoce vyrazil malý sveřepý mužík s vousy. V rukách držel nějaké střapaté zviřátko a pelášil vzhůru do kopce. Čekal jsem, že za ním vyběhnou četníci nebo jiný pronásledovatel, ale nikdo za ním neběžel. Namísto toho se před domy v Žižkovce začala vytvářet skupinka lidí. Posedali si na lavičky, já mezi nimi. Za rozsvícenými okny domu, kde se scházejí Adventisté sedmého dne, se oháněla koštětem matka známého slánského gynekologa, moje bývalá sousedka. Někdo ubalil jointa a zapálil ho. Najednou kolovaly jointy tři. A možná víc. Lidí bylo na ulici okolo deseti, vzadu skupinka známých tváří, všechny rozesmáté.
Přímo před sebou jsem měl věžák, kde jsem v tu chvíli měl už bývalé bydliště a kde jsem se chtěl stavit pro nějaké věci. Ale vzal jsem to pěkně oklikou. Nejprve okolo obchodu U Pánka. Na hodinách nad obchodem ručičky ukazovaly půl osmé. Stmívalo se a všude byla spousta lidí. Většina z nich byli senioři, zimně oblečení. Připadalo mi normální, že večer těsně před zavřením si jdou všichni nakoupit. Ale lidí bylo hodně, někdo by řekl, že tam bylo mraky lidu. Obešel jsem obchod a z druhé strany stála dlouhá fronta lidí v zimních kabátech. Celá ta fronta sledovala skupinu lidí, kteří prováděli deratizační práce. Snažil jsem se té frontě vyhnout, ale zapadl jsem po pás do potoka.
"Au, on mě kousnul!" zapištěla za mnou mladá žena, držící odchyceného potkana. Pomyslel jsem si, že by se měla nechat očkovat. Kolem proběhl ten samý malý sveřepý mužík s vousy. V rukách stále držel ono zvířátko. S mokrými kalhotami jsem došel do domu a do bytu. Tam nějaká paní uklízela. "Co že všichni dnes uklízí?" pomyslel jsem si. V bytě už moc věcí nebylo. Pytel celozrnných housek, které byly překvapivě stále měkké. Hromada vypraných ponožek. Pár dalších krámů. Všechno jsem to nahromadil na malý vozíček a vyrazil zpět. Nahoře na Vítězné stál panelák s mnoha patry, mé současné bydliště. Před ním velká vydlážděná plocha a schody dolů do Žižkovky. U dveří stáli nějací lidé a zvonili na můj zvonek.
"Konečně jste tady!" nervózně hlásila paní středního věku s krátce střiženými vlasy. "Vykradli nás!" dodala ještě a já z toho měl pochopit, že to jsou moji domácí, kteří mi pronajímají byt, a taky, že teď asi budou bydlet se mnou. Celá skupinka odjela výtahem nahoru a já pomalu sbíral spadané věci z vozíčku. Najednou se všechno strašlivě pomalu vleklo; pomalu jsem sbíral spadané housky, z nichž teď byly jen části, a další věci. Plynutí času bylo až nesnesitelně vláčné.
Nahoře v bytě už byli zabydleni. Byli to dva muži s kníry a dvě ženy; ta, která mi dole sdělila, že je vykradli, a ještě jedna starší, možná její matka. V bytě byly dvě kuchyně. V jedné z nich mladší z žen drhla troubu a druhá ji pozorovala od stolu. "Zase uklízejí," pomyslel jsem si. V pokoji si zatím opřeli muži o stěny svá sněžná prkna s omluvnými úsměvy.
"Ne, jistěže mi to nevadí," usmál jsem se na ně také a rozsvítil jsem si lampičku na psacím stole.

Trocha bigbítu na sobotu

3. března 2012 v 14:35 | vítor |  Music
...k sobotnímu úklidu a vaření...