Duben 2012

Messenger of bad news

29. dubna 2012 v 10:30 | vítor |  Music
...snad bude vše pravým opakem a čáryčundr, na který dnes vyrážíme, se vydaří....máme vše. plachtu, i když pršet nemá, někteří stan, i když v noci má být nad 10°C, spoustu kořalky na dezinfekci, gel na štípance, náplasť i obvaz. konopí, aby cesta nezdála se být krušnou...karty, kostky, chytré hlavy....nikdo však neví, co se může stát....messendžři špatných i dobrých zpráv křižují svět a jemné síťoví setkání s nimi dopředu nerozluštíš...


Poslední valchista

28. dubna 2012 v 11:52 | vítor |  Všední Nevšední
...poslední žijící hráč na valchu Jiří Suchý zachycen při svém jediném letošním vystoupení....


Cesta na jih

22. dubna 2012 v 16:37 | vítor |  Literatura
Román Michala Ajvaze Cesta na jih mi přinesl mnoho chvil, kdy jsem se plně oddal spisovatelově fantazii a jeho vyprávění spletitých příběhů. Příběhů vyvěrajících z prázdnoty a nutící postavy románu nechat ze sebe plynout rozmanitá díla, vyprávění, komiksy, obrazy... V prvním díle knihy sledujeme postupně až šest příběhů ze sebe vyplývajících. k fenoménu prázdnoty se postupně přidává fenomén náhodných setkání a propojení, zašifrovaných zpráv a odkazů, fenomén osobní svobody, utrpení a štěstí. Ve druhém díle hlavní vypravěč příběhu nakonec všechny cesty rozplete a končí na samém jihu Evropy pohledem na nekonečnou prázdnotu Středozemního moře.
Michal Ajvaz je úžasný vypravěč, nechávám se jeho vyprávěním pohltit a stejně jako postavy jeho příběhů se těžko odpoutávám. Ve své realitě pak náhle potkávám možnosti, příběhy a situace, které jako by z Ajvazových knih vyvěraly.
Těším se na další jeho knihy, ještě se s ním tady určitě potkáme.


Uikhend slibný

22. dubna 2012 v 16:05 | vítor |  Všední Nevšední
...víkend pomalu končí a já se ještě pomaleji vzpamatovávám.... v pátek byla pařba na levíně, která se taky slovy pepíčka žejdla dala nazvat setkáním starých xichtů se starým obsahem....o levíně už jsem psal ( zde )... večer to vypadalo, že akce bude průserem a že ji srbi mizerně zorganizoval... to druhé byla samozřejmě pravda, ale akce nakonec proběhla úspěšně... hrály kapely: krumpáče a tour de bars... při druhé z nich už tančila na stole paní hostinská, dopila se konečně desítka, kterou srbi bůhvíproč koupil a narazila se dvanáctka... a nálada se stávala výbornou... mezitím se člověk dozvěděl několik zajímavostí: daniel kaiser má jednu oblíbenou mimopracovní činnost. po práci vždy vyrazí s tchánem autem do rohovládové bělé a tchán tam nakoupí koláče. daniel mezitím čeká v autě. díky tomu daniel ví, kde je rohovládová bělá..... srbi má svou džísku neustále vypranou a pěkně složenou v šatníku tak, jak to umí jen jeho obětavá žena venutka. ale jakmile do prahy přijedou slayer, srbimu začnou cukat ruce v dávno naučených bubenických riffech, vytáhne slavnostně džísku a vyrazí hrozit....rádja hurt navázal po třiceti letech na dětský kamarádský vztah s dášou petrovou, bývalou členkou životního dua ládáša.... lucie ryba porušila své punkáčské zásady a vdala se. prý kvůli hypotéce, což je další protipunkáčský prohřešek... matěj si pořídil auto, ale zajímavější je, že jako jediný se postaral o extempore, když nesouhlasil s platbou a vyvolal konflikt. byl vynesen v zubech a odeslán domů.... když už byla skoro všechna aparatura odvezena, nastoupil čana band, tentokrát jako kaťáci revival... frenetický ohlas publika nutil skupinu k dalším a dalším psychedelickým verzím populární skupiny. autor tohoto článku se dokonce od jedné poblouzněné fanynky dozvěděl, že má krásný hlas. energie vysílaná čana bandem tedy musela být opravdu silná... závěr patřil damiánovi a jeho performancím. po etudě nazvané tanec na střepech z pivní sklenice následoval psychedelický tanec s činelem a již bez publika, ale o to upřimněji sehrál svou performanci s názvem proč jsem ve sklepě, když chci jen čůrat...
...ráno bylo balkánské, na pustém levínském náměstíčku byli k vidění jen povalující se psi. paní hostinská už vychladla a mile se s námi rozloučila...takže srbi, zase za dvacet let...

...dospali jsme s damiánem u rádji, kde jsme byli dášou i nakrmeni. večer jsme se vydali na další akci, tentokrát do dolních zálezel. po ní, v jednu v noci, vydal jsem se s běloušem, který si na příšerných cestách v hloubi českého středohoří naťukl výfuk, na cestu domů. víkend se vydařil, však jsem si od něj taky tolik sliboval...

http://leteckaposta.cz/452406620

Parky

19. dubna 2012 v 19:57 | Michal Ajvaz |  Poetika
báseň pro tento den

Poté, co se objevilo bílé zvíře v předsíni,
ztratilo smysl vyhýbat se zakázaným zónám města.
Kolem rozsvíceného bufetu s kachlíkovými stěnami
odešli jsme do rozlehlých parků, odkud po celá léta
prosakovaly horečky, mlha, únavná neřest rašení
do nitra zamčených šatníků, mezi stránky knih,
v nichž nakonec začaly růst ryzce. Už jsme nečetli,
sbírali jsme v knihovně houby. Nemoci nábytku
prostoupily naše filosofické systémy, hromadily
své šťávy ve spleti podmínkových a příčinných vět,
z pojmů vanul dech hnijící trávy. Krystaly cizího jedu,
o které stojí jen zlé malachitové sochy, blížící se,
teď už definitivně, po tmavých schodištích
secesních domů, vše, co zbylo z minulých let.

Poté, co se objevilo bílé zvíře v předsíni,
ztratilo smysl vyhýbat se zakázaným zónám města.
Byli jsme vyznamenáni prohrou, chladnou a zářivou
jako světla lokomotiv v těžkých zrcadlech z první republiky
ve zhasnutých cizích pokojích u trati,
otevřela se dvířka do podivného ráje, v mokrém listí
za houštím vlhkých, nasládle páchnoucích kabátů.

Pivko na doma IV.

19. dubna 2012 v 19:38 | vítor |  Jídlo a pití
4. díl - Svijanský Kníže

Má oblíbená dvojice aristokratů - Svijanský Kníže a Svijanská Kněžna - nebyla dlouho ve Slaném běžně k dostání. Až vietnamští obchodníci provozující večerku na rohu Wilsonovy a Vepřkovy ulice zachytili trend posledních let a nabízejí větší část sortimentu pivovaru Svijany. Kněžnu tedy ne, ale jak 11°Máz, tak 12°Rytíř i právě 13°Kníže k dostání jsou.
Svijany už nejsou takové jako před pár lety. Jejich velká obliba se proměnila ve velkovýrobu a na pivu to přece jenom znát je. I tak jsem rád, že tři minuty od domu mohu do osmé hodiny večerní Svijany zakoupit.

Svijanský kníže je světlý speciál a má obsah alkoholu 5,6 %. Mně to vyhovuje, raději si dám dvě silná piva než deset pochybných supermarketových desítek či osmiček. Pivo je hořké, ale jinak ne úplně výrazné, hlavně chybí výraznější sladová chuť. Platí, co jsem napsal výše, svijanské pivo už není taková pecka, ale pro mě je to nejdostupnější "jiné" pivo k večernímu tv hokeji.


nudnej film

17. dubna 2012 v 22:27 | vítor |  Všední Nevšední
nemůžu tvrdit, že se neděje nic. děje se vlastně spousta věcí, otázka je, jestli jsem schopen je vnímat jako události, které stojí za zaznamenání. pozoruju svůj život jako velkou nádobu sice prázdnou, ale přitom plnou jakéhosi hmyzího nebo spíš plazmického hemžení, asi jako když se v létě někde venku nad vás pověsí hejno mušek a drží se vás jako můry lampionu v průvodu k výročí vřsr. jako když stojíte ve výrobní hale nahoře na galerii a pozorujete ruch dole u linky. pořád se něco děje, ale smysl je ukryt za konečným produktem, kusem nějakého bakelitu nebo hliníku, který pasuje dohromady s jinými výlisky z jiné fabriky. výsledkem není umělecké dílo nebo drobný klenot, ale praktická a nudná záležitost každodenní potřeby. nudnej film plnej žvanění a mnoha stereotypních životních úkonů.

třeba ze mě mluví už dlouho, dlouhá léta propukající šílenství. jako u sylvie plath pod skleněným zvonem. neschopnost zmátořit se a žít běžné dny s radostí. ale to je jiný případ; sylviino knižní alter ego nebylo schopno ničeho. jako když máte velkej pytel plnej trávy a puštěnou televizi. ale to není ono. vykonávám běžný denní režim s úsměvem idiota. sportuji, kvůli jedné recesi cvičím na baskytaru, chodím se bavit na hudební akce, s kamarády se smějeme u piva fekálním historkám.

snad je to jen únava. dorazil jsem po velikonočním pondělí do práce vlastně unavený a neodpočatý a díky kolegynině absenci a náporu práce jsem zažil šílený pracovní týden, ač byl jen čtyřdenní. velikonoce mohou být stejně únavné jako vánoce. ježíšovo utrpení se neodehrálo o velikonocích jen tak, pro nic za nic. představme si ježíšovu zmučenou tvář, plnou zklamání, bolesti a vyčerpání. vše, za co žil, je vyčerpáno a ztraceno. je opuštěn lidmi i bohem. prázdnota pohlcuje životní víru i jistotu. nic náhle nemá smysl a holý, vyprahlý pahorek bombarduje nemilosrdné slunce svou horkou září.


Etymologie evropských hlavních měst XI.

5. dubna 2012 v 21:54 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Riga

Řekne - li se Riga, hodně lidí zápátrá v paměti, kterého pobaltského státu je to hlavní město. Je to ten největší, česky mu říkáme Lotyšsko. Kdybychom používali lotyšský a i mezinárodní název Latvija (česky by to bylo asi Latvie), tak by se námy ty státy a jejich hlavní města ještě víc pletly. Litva, Latvie.... Mě vždycky zajímalo, kde se vlastně slovo Lotyšsko v češtině vzalo. Pochází z pojmenování obyvatel země. Lotyšské Latvieši - Lotyši se rusky řekne Latyši a z toho máme české Lotyši, Lotyšsko a lotyština.

Tak jako Lotyšsko je největší ze tří pobaltských zemí, tak Riga je i největším městem této oblasti. Byla ve středověku založena německým biskupem Buxhövdenem, ale název byl převzat ze starší osady. Slovo Riga je hydronymem, podobně jako i jména Litva a Latvija. V nížinné krajině plné řek, říček, bažin a mokřin to není nic divného. Nejpravděpodobnější výklad původu jména Riga je z baltského slova ringa, které znamená ohyb. V těchto místech se kdysi říčka Ridzina vlévala do Daugavy a zřejmě tvořila tento ohyb. Ani v českém jazykovém prostředí nechybí města, jejichž jména znamenají totéž nebo jsou jejich jména významově velica podobná. Jsou to například Cheb (původně oheb) nebo Žatec (původně záteč, řeka zde zatéká neboli obtéká).

Stumbleine

5. dubna 2012 v 20:52 | vítor |  Music
...k romantické atmosféře předchozího článku dobře se hodí hudba projektu stumbleine. nové ep drifting youth nabízí skladby ve snové a éterické atmosféře, při níž se dá dobře relaxovat, meditovat, číst nebo psát články na blog...


Mrtví tanečníci

5. dubna 2012 v 20:41 | vítor |  Literatura
... antologie české romantické prózy Mrtví tanečníci je užitečná především pro ty, kdo se literatuře chtějí věnovat hlouběji, šířeji a dále. Odhaluje nám podhoubí doby, která nakonec české literatuře dala její pevné pilíře Máchu, Němcovou, ale později i Nerudu nebo Arbesa. Jména ještě stále známá nebo povědomá, třeba Sabina nebo Stroupežnická (teta známého dramatika), Kramerius (syn vydavatele České expedice), ale také naprosto zapomenutá, zejména u autorů tvořících na přelomu 18. a 19. století. Každý autor je představen v informačně cenném medailonku. Růst kvality a vytříbenosti děl od nejstarších k nejmladším autorům je zřetelný a také nijak překvapivý. Zatímco ti starší autoři často jen překládali a upravovali cizí texty a čerpali zejména z německé romantické literatury doby před a během napoleonských válek, autoři mladší, pohybující se v generaci revolučního roku 1848, se už mohli opřít o určité zázemí, které přineslo národní obrození a zvýšený zájem o český jazyk a s tím související rozmach tištěné české literatury.
Některé povídky svou naivitou a prvoplánovou romantičností vzbuzují shovívavý úsměv, některé ale zaujmou kvalitním vyprávěním, když už ne silným příběhem. Zcela se vymyká Mácha, jehož snové filozofování v lůně české přírody nabízí úplně jiný rozměr než povídky o mladých milencích a jejich nepřejícných rodičích. Podobně jako Mácha koncipoval své povídky zde uvedené i Sabina. Závěrečná povídka J.J. Kolára U červeného draka svou hororovou atmosférou a popisem koloritu staré Prahy předznamenává tajemná romaneta Arbesova i nakonec fantaskní příběhy Meyrinkovy...


Zde ukázky:

"Tento školní učitel a velmi dobrý muzikus, poznav její čistý a libý hlas a velkou náklonnost k pění, učil ji zpívat, a sice zadarmo s tou největší radostí, jakž mi sám vyprávěl, nemoha dosti si vynachváliti jejího líbezného pění. O tom jsem se také já sám kolikrát v kostele, slýchaje ji zpívati, přesvědčil, že její hlas jako líbezné zvonečky zněl."
---
"Mohl bych ještě mnoho jiných příběhů z jejího trpkého života uvésti, kteréž se v časobytí jejího největšího šálení sběhly, kteréž ale, poněvadž nic obzvláštního, což by zaznamenáno býti zasloužilo, nespatřuji, zde schválně pomíjím."
Josef Heřman Agapit Gallaš - Klára Sládečková, obyvatelka krchova po patnáct let

"Vezma židovku za ruku, hladím jí tváře, a představuji, že to švárné děvče a že strašidel není. To ji poněkud upokojilo, nebylo ji však přece lze přemluviti, aby židovce ruku podala. Stálitě jsme zde všickni zimou a hladem zmořeni, hluboké mlčení uhostilo se mezi námi, ježto jsem konečně zrušil těmito slovy: - Zůstaneme - li v mokrých šatech, zima nás umoří. - I vejda do komory, nalezl jsem rozličné, mužské a ženské košile a šaty. Směniltě jsem roucho své v komoře a dívky ve světnici, mokré pak šatstvo jsme rozvěšeli okolo kamen."
Vendelín Dušek - Setkání v hrobě

"Konečně napadlo hrobníkům se o to pokusiti, zdali by se škůdce lstivě lapiti nedal? Znamenali totiž, že hřbitovní zděná ohrada, asi devět střevíců vysoká, skoro povždy na jednom a tomtéž místě přelezena bývá, což poznali na čerstvě opadané maltě; z toho tedy soudili, že touto cestou návštěvy své konává."
Václav Rodomil Kramerius - Vampýr nebo Zohavitel mrtvých těl

"Blanka byla jímavá snědka as dvacíti let; pojila vší lásky hodnost matčinu s prorážejícím rozumem otcovým.Velice byla vycvičená; měla jako já živou obrazotvornost a veselou mysl, přece ale, jak jsem později pozorovala, nepoddala se nikdy ničemu, vždy musel rozum její nad vším zvítěziti, v duchu ale byla spoušť, kterou teprv pozdě jsem seznala."
Petr Miloslav Veselský - Jolanta aneb Obnovená důvěra

"Navrátiv se náš Myslev z hradu zemřelého Výboje domů, nalezl rodinu svou jak v světnici, tak i venku do práce zabránu. Choť jeho o vše starostlivá a pečlivá, přitom však ale zvědavá milostí k manželi svému plápolajíc se přitulila a tázala: - Kdož na hradu umřel?-
Myslev ale tuto otázku ženě své přemilé nezodpověděl, nýbrž svolav rodinu svou takořka němý uprostřed ní krmy prostými zadost bral."
František Humhal - Předvídání hrobníkovo

"Bylo na jeseni. Příjemný večer mne vyvedl z hluku městského na místo oblíbené, totiž na šedý Vyšehrad. Tam hlavu podepřev na chladnou skálu, k zacházejícímu slunci zasílal jsem zraky své. Rděla se líce sluncem dotknutého obzoru, a dál a dále se šířil růžový plamen po obloze modré, a pode mnou se skvěly v blesku večerní záře vlny vltavské, a ve vlnkách hlukem tekoucích, červánky pohybovaly se: an se vůkolí temnilo, páry z luhů pobřežných vystupovaly; a nežli za košířským pahorkem slunce skleslo, v poblesku amethystovém se mžela krajina. Tu zapadla hořící koule nebeská, potopivší záři svou v moře diamantové, a jen obláčka, na obzoru se popohánějící, jako nestálé myšlénky, na zlatoskvělém se lesknuly západu.
Karel Sabina - Obrazy a květy snů

"Stál a díval jsem jak omámen. Mžitky dělaly se mi před očima. Tanuly mi na mysli propastě, jež člověka s neodolatelnou prudkostí k sobě vábí, ony studně, kteréž měly by se zasypat, poněvadž lidé rádi do nich skáčí, ony stromy, jež by se měly zporážet, poněvadž zdají se vypínati svá rámě pro oběšené - ano přišla k paměti nákaza samovraždy, vražd ohavných a loupeže, jež se objevuje v určitých dobách co výsledek záhadných společenských poměrů, vzpomněl jsem si na divnou přitažlivost příkladu, jež způsobí, že musíme zívati, když vidíme zívati jiného člověka, že se trápíme, poněvadž jiní se zavraždili... Při všech těch myšlenkách hrůzou se mi ježily vlasy.
Kterak se ale stalo, že netopýř, hnusná a sprostá ta babizna, dovedla vyzkoumati tak hluboký zákon přírody? Odkud nabrala prostředků, aby ten zákon mohla vykořistit ve prospěch krvežíznivých svých popudů a chtíčů?
J.J. Kolár - U červeného draka