Červenec 2012

.... že jsem tam, kde jsem býval

29. července 2012 v 11:20 | Young & Kalandra |  Music
... je zajímavé, že člověk se jeden den zúčastní akce, kde hrají výborné reggae & dub kapely, ale stejně mu pak v uších zní úplně něco jiného... ale co naděláš, když tušení máš, že jsi tam, kdes býval...


Přes tajemná místa Pošumaví až k velké vodě

27. července 2012 v 19:20 | vítor |  Na cestách
... vzpomínka na rok 2002...

Nedá mi to, abych nevzpomněl jeden z nejlepších čundrů mého utrpení. Odehrál se přesně před deseti lety a byl inspirován knihou Pavla Kozáka Tajemná místa mezi Blaníkem a Sušicí. Na výpravě jsme se dohodli s kamarádem Johnem, dnes plně zaměstnaným rodinou a místostarostováním města Sobotky.

Začátek nebyl úplně ideální. Zatímco John už na mě čekal v Sušici, já jsem bojoval s nepřízní stopu v Praze - Malé Chuchli. Nakonec jsem se dostal do Strakonic a jel do Sušice vlakem. Tam jsme se setkali, šli na pivo a pak vylezli na kopec nad městem, abychom našli místo na spaní. Druhý den jsme se už inspirovali zmíněnou knihou. V mlžném ránu jsme došli do Albrechtic, kde je pěkný starý kostel s trochu hororovou vizáží. Za Albrechticemi už začíná stoupání na horu Sedlo.


Vrchol hory byl pustý, dnes už tam stojí rozhledna. Hledali jsme energetický bod podle pana Kozáka a zřejmě jsme ho i našli, ale bohužel jsme necítili nic. Jinak na nás Sedlo působilo opravdu trochu tajemně a atmosféru umocňovalo i počasí se střídavými přeháňkami, pářícími se lesy a vodou neustále kapající z listoví stromů. Ze Sedla byl i bez rozhledny pěkný výhled na hrad Kašperk. Vydali jsme se tedy k němu. Ačkoli je o něm v knize také zmínka, my jsme zamířili rovnou dolů pod hrad, do Kašperských Hor. Tam se právě konal jarmark. To bylo dobře, protože Kašperské Hory jsou ospalé městečko bez atmosféry a jarmark přece jen nějakou vytvořil. Nechali jsme batohy v infocentru a šli se projít po jarmarku. Koupil jsem si nakládanou okurku a při zkousnutí jsem postříkal nějakému pánovi sako. S hubou plnou okurky jsem se pánovi omlouval a raději mu zmizel rychle z dohledu. Ještě jsme ten den stihli dojít dál, byli jsme přece jen o deset let mladší.

Už v první zóně národního parku se nachází jedno z nejtajemnějších míst předslovanské historie naší země. Vrch Valy je znám pod názvem Obří hrad. Na vrcholu tohoto kopce jsou pozůstatky hradiště, které mělo pravděpodobně pouze rituální a ne sídelní funkci. Pavel Kozák v knize uvažuje o teorii, že na tomto místě se scházeli druidové v keltské a předkeltské době zde sídlících kmenů k rituálu, jímž mohlo být i spojení s mimozemšťany. Každopádně místo působilo opravdu tajemně a zvláštně.


Rozhodli jsme se na něm přespat. Ale dobrý pocit jsme z toho neměli. Za prvé jsme byli v první zóně parku, za druhé jsme byli na posvátném místě. Navíc jsme si vymysleli, že si usušíme karimatky a tak jsme rozdělali oheň. Ten samozřejmě dýmal, protože dřevo bylo vlhké, a tak musel být náš ohýnek vidět pěkně daleko. Chvilku jsme šmrdlali nad ohněm karimatkami a pak jsme oheň raději uhasili. I tak jsme neměli úplně klidný spánek a ačkoli jsem na Obřím hradě deset let nebyl, spaní tam nikomu ani dnes nedoporučuju.

Další den jsme se vydali od Šumavy opět směrem do vnitrozemí a naším prvním cílem byla nejvyšší hora celého čundru, Javorník s 1066 m.n.m. Výstup byl namáhavý, ale jak už jsem zmiňoval, byli jsme o deset let mladší a tak s tím zas takový problém nebyl. Vrchol Javorníku je plochý a dost nezajímavý, což potvrzoval i Pavel Kozák ve své knize. Navíc byla zavřená i rozhledna, takže výhled jsme měli lepší předtím ze svahu než z vrcholu hory. Ale to podstatné na Javorníku leží na východním svahu nad obcí Javorník. Je to novodobá rotunda, postavená až ve 20. století. A o této rotundě píše Pavel Kozák, že je velice pozitivním a příjemným místem. Usadili jsme se na lavici u zdi rotundy a opravdu jsme cítili, jak se nám vrací fyzické síly a jak psychicky pookříváme. Vůbec se nám odtud nechtělo, to místo je opravdu velice příjemné.


Naštěstí nebyl s dobrými místy ten den konec. Přes Vacov, kde jsme se občerstvili pivkem, jsem došli do vesničky Dobrš. Tam stojí na kopečku kostelík a vedle něj zvonice, obklopena březovým hájkem. Na tato místa pěje pan Kozák samou energetickou chválu. V hájku u zvonice bylo moc příjemně a my jsme tam rozbili náš tábor. Celá záležitost se mohla pokazit, protože volně pobíhající místní vořech mi ukradl botu a odmítal ji vydat. Trochu mi zatrnulo, neboť jiný pár bot jsem neměl. Nakonec se mi podařilo naštěstí botu získat zpět. Noc pak byla klidná a velice příjemná. Dobrš je kouzelné a milé místo s pozitivní energií. Bylo nám tam dobře.


Za Dobrší jsme výpravu vlastně ukončili a vlakem se pak přesunuli do Strakonic. Ale čundr ještě úplně nekončil. Ještě jsme měli domluvenou návštěvu u přátel v Pařezí u Protivína a já se pak potřeboval dostat do Nové Včelnice u Jindřichova Hradce. Už cestou dost vydatně pršelo a déšť pak neustal celý den. Protivín leží na řece Blanici a jeho okolí je protkáno středověkou rybniční soustavou. Pařezí pak leží na okraji této soustavy. Začínaly povodně, které pak mohutně zasáhly celé povodí Labe a Vltavy a okolí Protivína se také zalévalo stoupající vodou.


V Pařezí jsme byli sami, měli jsme to tak domluvené. Naši přátelé byli zrovna na dovolené jinde. Docházely nám už peníze, takže jsme nastolili úsporný program. Ze zahrádky jsme sklidili několik patizónů a do uzavřeného a policií obklíčeného Protivína jsme jezdili pro chleba a stáčené víno. Celé to bylo úžasné. Pařezí je osada složená jen z několika chalup volně rozesetých, takže je tam naprostá volnost. Procházeli jsme okolní louky a všude jsme měli vodu až po kotníky. Ve hrázi Starého rybníka byla díra o průměru asi patnáct centimetrů. V jiná léta prázdné strouhy byly teď plné vody a voda se rozlívala úplně všude.

Odjížděli jsme plni zážitků a také plni patizónů. Náš pozdrav s nakreslenými patizonovými hlavami zanechaný na stole v sednici vypovídal za vše. Naše cesty se rozešly hned u chalupy. Já zamířil okolo kopce s názvem Chocholouš na vlak do Lhoty pod Horami, John směrem k Protivínu. Moc pěkný vandr s krásnými, zajímavými a tajemnými místy okořeněný povodněmi byl u konce....

Jon Lord (1941 - 2012)

16. července 2012 v 21:24 | vítor |  Music
"Jon odešel ze Tmy do Světla," oznámili příbuzní.

... většina fanoušků purplů má ráda child in time z desky in rock nebo smoke on the water a další hity. já jsem si oblíbil desku perfect strangers, protože jsem jí poslouchal, když mi bylo okolo čtrnácti let, kdy člověk vnímá hudbu nejintenzivněji. ale to je jedno. tak jako tak bez jona lorda už deep purple asi nebudou to pravé ořechové...




Mellow my mind

16. července 2012 v 21:14 | Neil Young |  Music

Baby mellow my mind,
Make me feel like a
schoolboy on good time,
Jugglin' nickels and dimes,
Satisfied with the
fish on the line.

I've been down the road
and I've come back
Lonesome whistle
on the railroad track
Ain't got nothing on those
feelings that I had.

Something so hard to find,
A situation that can
casualize your mind.

I've been down the road
and I've come back
Lonesome whistle
on the railroad track
Ain't got nothing on those
feelings that I had.

Baby mellow my mind,
Make me feel like a
schoolboy on good time,
Jugglin' nickels and dimes,
Satisfied with the
fish on the line.

Mušketýři mezi duchovnem a obžerstvím

16. července 2012 v 20:49 | vítor |  Na cestách
Jako tři mušketýři, ke kterým se nečekaně přidá čtvrtý, jsme v sobotu dopoledne vyrazili na výlet do Roztok a Únětic. A to proto, že Hukot se díval vlaku na zadní světla z perónu slánského nádraží a vypadalo to, že ho ten den už neuvidíme. Ve vlaku Keebl posnídal oplatku, broskve a ředvičky a neatakoval okamžitě toaletu, což svědčí o velkém sebevědomí, jak dokazuje i momentka drsných hochů (zleva Portos a hezoun Aramis) z nádraží Roztoky - Žalov.


Nicméně poté jsme se obrátili ke kulturně duchovním hodnotám. Nad údolím Vltavy je mnoho ostrohů s plošinami v dobách předměstských využívaných jako obytná i kultovní hradiště. Na jednom z nich, známém jako Levý Hradec, měla pravděpodobně své sídlo kmenová elita Slovanů obývajících tuto část dnešních Čech. Tato elita vešla do dějin pod názvem Přemyslovci a zde si postavila ke svému sídlu první kostel na území Čech. Údajně existující kníže Bořivoj (doložený v jediné zmínce ve francké kronice jako Goriwey) ho nechal zasvětit sv. Klimentovi. Dnes je kostel již přestavěn, přesto skýtá zajímavé historické skutečnosti. To vše nám zprostředkoval sympatický průvodce, který, když neprovází, sídlí v přestavěné trafačce.


Prořekli jsme se před ním, že jsme trochu historici, a lehká bázeň z očí mu již nezmizela, zvláště, pokud se trochu zamotal do politických souvislostí 9. století. Navíc Keebl měl určité pochybnosti k okénku v kostele atd. atd. Kostel je vyzdoben středověkými freskami, které prošly restauračním procesem.



Po prohlídce podzemí kostela s částečně odkrytou původní rotundou jsme se vrátili na plochu hradiště, já vyfotil Klimenta ještě zvenčí a mohli jsme vyrazit dál.


Ze Žalova do Únětic se jde do vršíčku okolo vodojemu a pak zase pěknou polňačkou z kopečka. Bylo velice živé počasí. Foukal čerstvý vítr a po obloze se honila oblaka všech možných velikostí, barev a tvarů. Na jednu stranu byl vynikající výhled na sever, kde byl vidět Říp, Sedlo i Ještěd, na druhou stranu pro nás nezvyklý výhled na Prahu.


V Úněticích nás Keebl zavedl k útulnému občerstvení U Lasíků, které jsme shledali velice milým a příjemným. Občerstvili jsme se pšeničnou třináctkou Maisel a kochali se klidem vyzařujícím z každého předmětu na přirozeně působícím dvoře. V tu chvíli se nám ozval Hukot, že dorazil do Únětic od Prahy. Již nečekaný čtvrtý mušketýr doplnil naše řady.






Jen těžko se nám loučilo s milým prostředím a jen vidina dalších zážitků, teď již výhradně gastronomických, hnala nás dál. Ještě poslední pohled do dvora a vzhůru do pivovaru.


Cestička do pivovaru se vinula skrz zahrady za humny a skýtala možnost ke krátkému zastavení a zamyšlení.


Jinak Máňu zajímaly cestou hlavně kozy, které mají v Úněticích i svou ulici.


A pak již pivovar.


Únětický pivovar je pivovarem klasického typu, tedy vlastně továrnička z 19. století s komínem a připojenou restaurací, ne jako dnešní minipivovary, restaurace s varnou uprostřed. Prostorné nádvoří bylo zaplněno místy k sezení a mezi stoly hbitě poletovali ochotní číšníci a servírky. Na jejich způsobech jsme za celé tři hodiny nenašli jedinou chybičku. Jejich vstřícnost se v určitých případech dala označit jako nadstardantní. Únětický pivovar si nás okamžitě svou pohodou získal a snažili jsme se to vyjádřit i našimi výrazy.





K výborné místní dvanáctce jsme začali ochutnávat dobroty z jídelního lístku. Teplý škvarkový salát z cibulí nás uchvátil a neméně zvěřinová paštika. Tu jsem stihnul vyfotil dřív než byla sežrána.


Dále jsme jedli kuřecí vývar, kančí stejky, hovězí guláše, vepřová kolena, nakládané sýry a opět škvarkový salát s cibulí. Bylo to vynikající. Nepršelo, ač se zdálo, že bude, pivo i jídlo chutnalo, obsluha byla milá a skvěle komunikovala. Jen těžko jsme se sbírali na vlak. Únětický pivovar určitě stojí za to!

Cesta z Únětic do Roztok vede Tichým údolím, je příjemná a malebná. Myslím, že méně přežraní mušketýři by si ji skvěle užili. Na konci Únětic jsme minuli rybník a pak se vydali z kopce podél potoka, který místy nabízel nevšední zákoutí.





Do Roztok se přijde pěkně od lesa a rovnou do vilové čtvrti. To už ale bylo jasné, že plánovaný vlak nestihneme a tak jsme využili občerstvení po cestě. Byla to milá hospůdka se zvířátky, navíc v ní točili Černou horu.


Tady už Hukot dostával těžkou krizi. Snažili jsme se ho z ní dostat. Objednal jsem zavináče. Byly výborné, ale z krize jsme našeho benjamínka nedostali. Naopak. Při průchodu lepší čtvrtí ho posedl záchvat opileckého levičáctví. Keebla bohužel také. Takže Hukot točil řehtačkou a Keebl štěkal na znervóznělé pejsky za ploty. Ostuda!



Fotil jsem je jen z dálky. S Máňou jsme šli raději napřed. Přitom tam byly k vidění opravdu krásné domy, jako například tento.


Výlet se chýlil ke konci. Ještě jsme stihli bez větší ostudy vypít jednoho Rychtáře v Roztokách před pizzerií a odebrali jsme se na nádraží. Tam krize vrcholila.


Cestu vlakem jsme nějak přežili. Hukota jsme udržovali na lavici a zvládli jsme i přestup v Kralupech. Domů jsme dorazili už po soumraku. Výživný výlet!

Jafra rules

8. července 2012 v 11:52 | vítor |  Všední Nevšední
rispekt jó štajl!




Za slánskými stínadly

8. července 2012 v 11:38 | vítor |  Nauka i óbšestvo
V nejnovějším vydání Sborníku slánského muzea vyšel zajímavý článek matadora českých archeologů, Dr. Václava Mouchy o slánském středověkém popravišti. Jak mnozí slánští vědí a ještě více z nich neví, původně se popravovalo na návrší nad městěm směrem na Zlonice, kde byl ale na konci 16.století postaven protestantský kostel se hřbitovem, přestavěný později na klášter. Kam ale bylo popravčí místo přemístěno, neví skoro nikdo. Nové místo bylo vybráno na úbočí vrchu, kterému se dnes říká Háje, tehdy holého a nevyužívaného. V 19. století vzniknuvší příměstský lesopark jako oddychová zóna města zcela změnil ráz tohoto vrchu nad městem Slaný. Na místě popraviště vznikl malý památníček z čedičových kamenů (podobný jako kříže na slánském náměstí). Tato připomínka ale vzala zasvé při stavebních úpravách Fügnerovy ulice v druhé polovině 20.století. Dnes z bývalého slánského popraviště nezbylo nic kromě několika kamenů z památníku, které jsou zasazené do schodiště stoupajícího dál k vrcholu Hájů...

S panem ředitelem Keeblem jsme vyrazili v sobotní podvečer na krátkou vědeckou expedici s cílem objevit aspoň nějaké stopy po bývalém popravišti. Nejprve jsme se ale poradili s mapkou v článku Dr. Mouchy:


Ta nás vedla nad restauraci Na Střelnici do kopce podél Fügnerovy ulici. Nad křižovatkou ulic Fügnerova a Vrchlického jsme se vydali cestičkou vlevo, kde jsme tušili cíl našeho pátrání:


Na konci cesty, v místě, kde se napojuje na Fügnerovu ulici, jsme pečlivě prozkoumali terén. Našli jsme kameny zasazené podél schodiště, které byly pravděpodobně vzaty z památky na popraviště:


Opět s pomocí sborníku jsme si připomněli, jak památník vypadal, a snažili se o jeho co nejpřesnější lokalizaci:


Nakonec jsme i s pomocí textu usoudili, že bývalé popraviště je skutečně již nenávratně ztraceno a leželo v místech, kde byla směrem k Hájům rozšířena Fügnerova ulice. Pan ředitel Keebl to místo pro jistotu podrobil vědeckému výzkumu:



Popraviště patřilo ke středověkému městu stejně jako kostel nebo radnice. Byla to nedílná součást středověkého městského života, zdroj rozptýlení a zábavy a také názorný výchovný prostředek. Dnes jsou taková místa zapomenuta. Až se půjdete projít na Háje, vezměte to cestičkou proti křižovatce Fügnerovy ulice s ulicí Vrchlického a zkuste si představit, jak se přímo nad vaší hlavou houpá viselec, havran na trámu lituje, že ten tvor neměl více očí, a pod šibenicí právě rozkvétá mandragora...

Třešňová nálada

2. července 2012 v 16:59 | vítor |  Music
SP deska (pro mladší: malá černá vinylová deska se dvěma písničkami) neboli singl s písničkou Třešňová nálada patří neodmyslitelně k atmosféře mého dětství. Někdy okolo roku 1983 ji vydal Supraphon a písničku nazpíval méně známý z bratrů Schelingerů, Milan se skupinou F.R. Čecha. Původně ale patřila do repertoáru skupiny Projektil, která v té době s Čechem spolupracovala. Její autor Ivan Sekyra je také autorem známé Zahrady ticha (Je tam brána zdobená atd.). Právě Ivan Sekyra ukončil svou životní pouť v sobotu 30. června....


Jaro starých kovbojů je pryč

1. července 2012 v 16:15 | vítor |  Všední Nevšední
Všichni jsou mrtví nebo brzy umřou. Johnovi rozpáral břicho mexický pasák, Billy dožívá někde ve stodole u hodných lidí, Mac už nemá jediný zub, kterým by rozmělnil chudičkou stravu a všechny krásný holky mají oteklé zmalované obličeje a špekatá břicha. Jack, Tom a Frank umřeli na rakoviny a jiná svinstva. Všichni krásní koně zmizeli. Jednoho dne se rozběhli po pláni a zvířili prach tak, že byl vidět na deset mil. Když si prach sednul, tak byli koně pryč. A nikdo nikdy je už neviděl.
Vincent jen těžko udrží stolici. Snaží se ještě být užitečný. Chodí denně v půl osmé do práce. Uprostřed cesty se zastavil a opatrně si pšouknul. Opatrnost nepomohla. Musel se vrátit domů, umýt si řiť a převléknout se. Pod starým kloboukem mu tekly pramínky potu. Košili by mohl ždímat. Snad jen po práci u piva mohla by se mu vrátit chuť starých časů. Jaro kypělo životem. Vincent zadumaně pozoroval kousky jasně modrého nebe prosvítajícího mezi domy. Usrkl piva. Ostatní u stolu byli víceméně holobrádci. Neměl k jejich hlučným a povrchním tématům co dodat. Občas připojil tichým hlasem nějakou vzpomínku ze starých dob. Pomalu opuštěl svět, kterému nerozuměl a ve kterém nechtěl být. Na druhý den brzy ráno stál na silnici s batohem u nohou a se zdviženou rukou. Osamělý poutník končí jaro starých kovbojů odchodem ze scény. Přichází strašné léto bohyně Kálí. Země žhne a plameny požárů olizují oblohu. V ohni končí veškeré snahy a iluze budovatelů štěstí. Kálí si přeje více a stále více obětí....