Prosinec 2012

Na vánočním výletě s Bedřichem

30. prosince 2012 v 14:16 | vítor |  Na cestách
...čas vánoční nakládá lidem fyzické i psychické zátěže nad míru...mnohahodinové trávení času s příbuznými a trávení mnohakilogramových jídel patří k zátěžím největším....čelit těmto zátěžím procházkou, výletem či výpravou je jedno z nejlepších řešení....já, keebl, knedlik, marcelka a johnny s bedřichem jsme si na výlet vyšetřili druhý svátek vánoční a místo se štěpánem na koledu jsme vyrazili do čarovné krajiny džbánu, po pradávných, dodnes záhadných hradišťích a kultovních místech, na hrad pravdu a na pivo pak do útulné vesnické hospůdky...

do vlaku jedině s plnou hubou

na výlet se nejvíc těšil bedřich

vrch rovina je věrný svému názvu

rovinou ke kounovským řadám

je třeba sa vážně povážiť

kounovské řady jsou dodnes zahaleny tajemstvím

vstup zakázán do ohrady s koněm przewalského, koněm hospodářského a koněm kounovského

ohlédnutí za záhadami archeologie?

pohled z bývalého hradiště na rovině do údolí

čarovné babky na sběru penízovek

za vesnicí pnětluky se rýsovalo české středohoří

prudké, ale naštěstí krátké stoupání na pravdu

bedřichova vzorná práce s klacíkem

hradby pravdy

pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí

bedřichův boj o kelímek od paštiky

v hospůdce v domoušicích

Laděnka

30. prosince 2012 v 13:42 | vítor |  Nauka i óbšestvo
...krasavica...


utah aneb astronomie

28. prosince 2012 v 22:21 | vítor |  Nauka i óbšestvo
...věřte nebo nevěřte, toto je úplněk...:


....je to halt astronomie...


ztrácet se v temnotě

28. prosince 2012 v 21:40 | metallica |  Music
....jedna z opravdu vhodných písní k nejtemnější části roku....



Life it seems, will fade away
Drifting further every day
Getting lost within myself
Nothing matters no one else
I have lost the will to live
Simply nothing more to give
There is nothing more for me
Need the end to set me free


Things are not what they used to be
Missing one inside of me
Deathly lost, this can't be real
Cannot stand this hell I feel
Emptiness is filing me
To the point of agony
Growing darkness taking dawn
I was me, but now He's gone
No one but me can save myself, but it to late
Now I can't think, think why I should even try
Yesterday seems as though it never existed
Death Greets me warm, now I will just say good-bye

kajuta

28. prosince 2012 v 21:32 | vítor |  Poetika
původně to vypadalo, že kajuta má být mou spásou. byla zaplněna knihami, jak se patří na dlouhou cestu. byla vybavena stálou šňůrou na věšení prádla. byla opatřena chladničkou a balkóny....
koráb plul a plul a světlé zítřky zdály se být na dosah. ale dosahu není snad, i kdyby nepřišlo to šílenství a pak bahenní horečka a moskyti....
ale i tak musím se teď spokojit se svou kajutou tady na korábu. uvízli jsme v prastaré bažině a lidé tu postupně stárnou. celý koráb se propadá hloub a hloub a spodní patra už ohrožují krokodýli. Naštěstí bydlím v devátém patře a naštěstí je vždy připraven vůz škoda mistic, který mě vždy vyveze mimo zónu....

apríl

28. prosince 2012 v 19:58 | vítor |  Nauka i óbšestvo
...příští velikonoční pondělí vychází na apríla. asi bude nějaká legrace. snad budu někde mimo městský folklor...

názvy

28. prosince 2012 v 19:53 | vítor |  Všední Nevšední
...dneska jsem chtěl psát o výletě do džbánu nebo taky o smyslu letošních vánoc... takový ty tradiční a i seriozní témata. nakonec jsem místo toho zavolal do banskej bystrice peťovi priehradníkovi, kterýho jsem tři a půl roku neviděl... pak jsem tu seděl a čekal jsem, jestli mi pošle číslo na michala ze znojma, na kterýho jsem si musel chvíli vzpomínat, kterej to je. a furt nic. michala jsem chtěl poprosit o číslo na paddžiho, kterej je z karviný, ale žije v brně, a se kterým jsem po telefonu mluvil naposled před třema lety.
...pak jsem aspoň vymyslel názvy pro články, který jsem zatím nenapsal:

Společenstvo suťového lesa na výpravě za pravdou a láskou
Až na konec ledu

Pivko na doma VI.

21. prosince 2012 v 9:10 | vítor |  Jídlo a pití
Tak tuhle záležitost si Slaňák často doma u telky nevychutná. Vesnice Kout, která má v názvu trochu zavádějící označení na Šumavě, leží totiž nedaleko Domažlic a do krušovicky zarputilého kraje vynikající pivo z místního pivovaru ještě neproniklo. V rámci vánočních nákupů jsem ale navštívil pivotéku v Praze blízko Letné a neodolal jsem zpříjemnit si ponákupní večer.

Koutská nefiltrovaná dvanáctka je světlé pivo plzeňského typu s typickou vůní pro nefiltrovaná piva, tedy vonící po sladu a kvásku, velmi dobře pitelné, vyvážené. Na večerní popíjení více než vhodné. Můžeme jen doufat, že současný trend v šíření kvalitních piv po hospodách, restauracích i obchodech, se nezastaví a že i ve Slaném si už brzy budeme moci koupit třeba právě pivo z Koutu na Šumavě.


Pěknej kousek k odpolednímu čaji

16. prosince 2012 v 15:33 | Neil Young |  Music

trochu syrových jater prosím...

9. prosince 2012 v 15:30 | vítor |  Music
...díky kamarádu lajbovi, kterej pilně soutěží a občas vyhraje lístky na opravdu zajímavou muziku, a díky kamarádu michalovi, kterej poskytl vůz s benzínem, mě vejlet na muziku do prahy nestál skoro ani kačku. teda pět a třicet za jedno pivko u sadu před koncertem, ale to je nic na průměrný prachy za vejlet do prahy.
v akropoli bylo příjemně jako vždycky. když jsme dorazili, tak už hrála předkapela, the mentalettes, pro mě úplně neznámá a zřejmě dle chabých internetových odkazů i začínající kapela, asi odněkud z ameriky. každopádně na pódiu trsala, kroutila se a svíjela trojice čupr děvčat, v kalhotách a trikách hozenejch kamsi do šedesátejch, zatímco muzikanti byli vyšvihlí v černým štýlku někde mezi nickem cavem a robertem smithem. kapela hrála jak o život a děvčata ječela, křičela, zpíval jednohlas i trojhlas, sólo i sborově, rapovala, zubila se a šklebila. a celý to bylo nesmírně živý a organický a nás to velice bavilo. na youtube maj klípek ze singlu, kterej the mentalettes vydali na kazetě (!), kterou si koupil lajba a já mu to překladatelsky zajišťoval, což bylo velice příjemný, protože to bylo už po koncertě a všechny tři zpěvačky se motaly okolo prodejního stánku a byly opravdu velice milé a ochotné a daly nám samolepku zdarma, takže vůbec nejsou takové, jak se tváří.



pak začal nářez. chlápci z new yorku hrajou ve třech, dvě kytary a bicí a všichni tři to vostře řežou a říkaj tomu, že hrajou rock´n´roll. místy znějící punkově, jindy hrající takové táhlé skřípavé a řezavé pomalé blues, pak zase valící se hard core, do toho joe spencer křičí, zpívá, rapuje, vyzývá emotivně publikum, aby se trochu snažilo, šklebí se, hvízdá i prská. čtyřicet pět minut to hrnou, stříká z nich pot na všechny strany a pak v šíleném kakofonickém úletu nechají dlouho a dlouho vazbit své kytary, nakonec je opřou, nechávají je ječet, zamávají do publika, podají si s pár lidma ruku a jdou. po pár minutách frenetických ovací se vracejí a hrají dalších dvacet minut. zvuková stěna se opět vztyčí a jako tornádo víří prostorem v klubu. je to očistné, uvolňující a energické.

takhle včera rozhodně nehráli:


to spíš takhle (ale jsou tady o devět let mladší) :


přeji kamarádu lajbovi v jeho soutěžení co nejvíce úspěchů.