Prosinec 2015

Krajem zapomnění

22. prosince 2015 v 10:13 | vítor |  Řbitovní qítí
Když stojíte na vrchu Výrov, západním výběžku vrchoviny Džbánu, tak shlížíte do zalesněné krajiny bez známek osídlení s výraznou dominantou Rubínem, v dávných věkách pravděpodobným střediskem kmene Lučanů, dále pak do Oharské roviny, která vlastně už patří do Mostecké pánve a která je brázděna malými vodními toky jako je Blšanka, Hasina nebo Leska. V údolích těchto říček se ukrývají vesnice kdysi rozlehlé a bohaté, dříve obklopené chmelnicemi, dnes se zaniklou sedláckou slávou, kde se nedaří ani velkým opukovým statkům na obrovských návsích, ani kostelům na návrších nad vesnicemi, ani hřbitovům s honosnými německými hrobkami. Shlížíte do kraje, na který se v druhé polovině 20. století jaksi zapomnělo a ani dnes se tento kraj nemění v kraj prosperity z kraje zapomnění.

Pár týdnů poté, co jsme fascinovaně zírali na tento kraj ze hřbetů Džbánu, jsme za typického listopadového počasí vyrazili autem na průzkum. Okolo Loun, dál na Blšany a Podbořany. Na začátku naší cesty nás zaujal kostel v Lipenci. Vesnička pár kilometrů za městem Louny už byla za hranicí Sudet a pomníky na řbitůvku kolem barokního kostela sv. Václava jsou poctivě napůl české a německé.











Tuchořice

Kvůli objížďce jsme do vsi samotné vůbec nedojeli. Dojeli jsme totiž rovnou ke řbitovu a neviděli tak zámek v Tuchořicích ani morový sloup na náměstí. Viděli jsme ale barokní kapli Nanebevzetí Panny Marie z roku 1666, kterou na cestě u řbitova nechal postavit tehdejší majitel obce. To byla vesnice ještě česká, ale za pouhé další století už se obyvatelé vesnice hlásili k národnosti německé. Před samotným řbitovem je zajímavý památník obětem první světové války. Na řbitově je většina starších hrobů německých, před druhou světovou válkou se k české národnosti hlásily jen 2% obyvatel obce. Nejčastějším příjmením na honosných sedláckých hrobkách je neobvyklé jméno Sräga.












Od tuchořického řbitova se sjíždí do údolí Liběšického potoka k Liběšicím. Hned dole pod tuchořickým řbitovem najdete liběšický nový židovský řbitov. Ten je ale v tak zdevastovaném stavu, že se nám ani nechtělo u něj zastavovat, a pokračovali jsme dál. Kvůli bahnitému terénu jsme vzdali i prohlídku starého židovského řbitova u Liběšic, který je údajně v lepším stavu, ale to vůbec neznamená, že je ve stavu dobrém. Inu kraj zapomnění.... Liběšice jsou známé především kvůli mariánskému zázraku a s tím spojenému poutnímu kostelu. Více o nich najdete v tomto článku. Tentokrát nás ale zaujal především řbitov na okraji vesnice. Okamžitě jsme byli okouzleni prostorem tohoto řbitova, krásou starých náhrobků s patinou i množstvím andělů zde (zřejmě z jediné dílny široko daleko, protože andělé zde a na okolních řbitovech podobají se sobě jak rodní bratři). Pěknou chvíli jsme strávili na tomto půvabném řbitově a sledovali dávno zapomenuté příběhy vyčtené ze starých německých náhrobků.
















Přes dvě údolí a zalesněný hřbet dostali jsme se až k Měcholupům. V této velké obci žilo před válkou 17% Čechů. Dnes má okolo tisíce obyvatel. Byla tam výrazná židovská komunita, ale její řbitov byl za války zdevastován. Navíc se v prostoru, kde bychom židovský řbitov hledali, konaly nějaké motocyklové závody. Místo toho jsme neplánovaně zastavili na řbitově těsně před obcí. Zprvu nenápadný řbitov s českými náhrobky z doby po druhé světové válce se odhalil v plné kráse ve své zadní části. Nádherné honosné hrobky dokazují bohatství tehdejších obyvatel i jejich touhu po společenském uznání. Největším překvapením byl ale objev dalšího řbitova ukrytého za tím stávajícím. Starý německý řbitov, zdevastovaný a zarostlý plevelem a náletovými dřevinami nás fascinoval. To byl vrchol našeho krátkého putování krajem zapomnění. Řbitov, o který se nikdo nestará a který je určen k záhubě pod vrstvou vegetace.