Duben 2016

Za poznáním našeho kraje - Velvary, Malovary, Nabdín

24. dubna 2016 v 20:07 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Královské město Velvary je dnes tichým, malým městečkem, kde čas neběží, ale loudá se klidným tempem. Město a jeho okolí tvoří přirozený mikroregion. Pro nedaleké Slaný je to blízký a pohodový soused, ale spousta Slaňáků nikdy pořádně ve Velvarech nebyla. Pojďme si toto město přiblížit.

Svou cestu ale začneme cestou ze Slaného přes Dolín na Hobšovice a dál na Nabdín. Vyhneme se tedy hlavní silnici a ještě před Hobšovicemi se můžeme zastavit u božích muk, od kterých je krásný výhled do kraje, jemuž je nápisem na křížku požehnáno.



Podél Bakovského potoka dojedeme do Nabdína, dříve se používal také název Nábín. Je to malá vesnice, jíž vévodí kostel sv. Barbory. První zmínka o vsi se týká roku 1045, ale je to pozdnější falzum a datace je nejistá. První spolehlivá zmínka je z poloviny 14. století , ale kostel sv. Barbory je určitě starší, pravděpodobně z druhé poloviny 12. století. Na konci 16. století se Nabdín dostal do vlastnictví města Velvary, se kterými pak sdílel dobré i zlé až do reforem roku 1848.

Za zmínku stojí krásný starý hřbitov a dřevěná zvonice, obojí v těsné blízkosti kostela sv. Barbory.




Zatímco Nabdín leží na soutoku Zlonického a Bakovského potoka, tak Červený potok, který teče od Slaného, se vlévá do Bakovského na okraji Velvar, tam, kde byla louka, později zřejmě s rybníkem, pozdějším velvarským koupalištěm, pod bývalou vesnicí Malovary.

V Malovarech je doložena tvrz už v první čtvrtině 13. století a zřejmě z té samé doby pochází i raně gotický kostel Všech svatých. Ten byl dokonce kostelem farním, takže se dá soudit, že ještě na konci 14. století nebyly Velvary nijak důležitějším sídlem než Malovary. To vše se mění po povýšení Velvar na město a rošíření jejich areálu. Na začátku 16. století Velvary Malovary koupily a od těch dob je to pouhá čtvrť Velvar. Několikrát přestavovaný kostel Všech svatých stále stojí, okolo něj je hřbitov chudý na počet náhrobků, ale stále funkční a v rohu u brány stojí zvonice, snad z 15. století, poslední doby rozvoje obce Malovary.






Ve Velvarech si člověk uvědomí rozdíl mezi královským a poddanským městem bez ohledu na velikost. Zástavba respektující hradební systém, sebevědomé náměstí s barokní radnicí a přeci jen charakter města velikosti městečka místo charakteru vesnice velikosti městečka.Jinde to samozřejmě neplatí, taková Telč je sebevědomá až až.

Je trochu s podivem, že seriozní media jsou stále ochotna opakovat nesmysly pohádkáře Hájka z Libočan, každopádně první zmínka o Velvarech je z roku 1282. Přesně o 200 let později jsou Velvary povýšeny na město. Z doby pozdně gotické a renesanční pochází většina památek, které dávají Velvarům svou osobitou tvář. I takhle malé město může mít impozantní stavby jako je kostel sv. Kateřiny nebo Pražská brána, středověké uličky za kostelem, okružní cestičky v bývalém hradebním systému a další půvabná zákoutí.

Perla Velvar leží ale trochu stranou. Je jí totiž jednolodní renesanční kostel sv. Jiří, který byl postaven coby hřbitovní kostel v letech 1613 - 16. Tento kostel je opravdovým malým klenotem pozdní renesanční architektury. Od okraje hřbitova, který svatého Jiří obklopuje, je vidět skromné, ale přesto působivé panorama velvarských věží, ke kterým se hrdě hlásí i věž hasičské stanice. Zdejší sbor totiž patří k nejstarším v Čechách. Atmosféru Velvar doplňují drobné památky jako jsou třeba barokní sochy Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého, morový sloup na náměstí nebo třeba i zapomenuté stavby za branou, jako třeba funkcionalistická synagoga, možná poslední postavená v republice před druhou světovou válkou, ale také soubor rodinných domů Spořilov v jednotném stylu z roku 1936. Překvapivými rodáky z Velvar jsou například Václav Klement, zakladatel mladoboleslavské škodovky, nebo herec Divadla Járy Cimrmana, Jaroslav Vozáb.

Velvary stojí za návštěvu. Ne kvůli restauracím s michelinskou hvězdou, ale kvůli opravdovému kusu historie, kterou město prožilo.

















Hermés Psychopompos

24. dubna 2016 v 8:52 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Na obrázku dole vidíte Plutona, římského mytologického vládce podsvětí, jeho ženu Proserpinu a Merkura (v řecké mytologii Herma), který přivádí chlapce, který zemřel, do podsvětí. Merkur je považován za boha schopného rychle překonávat hranice mezi světy, je schopen se volně pohybovat mezi světem smrtelníků a světem bohů. Kromě toho, že je poslem bohů, je považován za ochránce pastevců, zlodějů, pocestných, patronem řečnictví, vtipu, literatury a poezie i průvodcem sny, tak je tedy také přímluvcem mezi smrtelníky a bohy a průvodcem duší do podsvětí.

Hlavním atributem Herma / Merkura je kaduceus, čarovná hůl obtočená spirálovitě dvěma hady, dále pak okřídlená helma nebo čepice, případně okřídlené sandály a další atributy.


Řbitov v Hlubočepích

13. dubna 2016 v 21:48 | vítor |  Řbitovní qítí
Na krásném místě, vysoko nad údolím soutoku Vltavy a Dalejského potoka, blízko vlakové zastávky Praha - Žvahov nachází se hlubočepský řbitov. Byl založen roku 1897 na pravidelném obdélníkovém půdorysu o rozměru půl hektaru. Všechny hroby zde pocházejí tedy ze samého konce 19. století, naprostá většina ze století dvacátého a samozřejmě i z prvních let století dvacátého prvního. Nejzajímavější náhrobky pocházejí z prvních tří desetiletí 20. století. Pohřbeni jsou zde obyvatelé Hlubočep a také Zlíchova, kde byl řbitov zrušen. Některé náhrobky jsou popsané v němčině. Velmi pěkný a příjemný řbitov může být součástí procházky do Prokopského údolí nebo na vyhlídky na Prahu z Děvína.





























Starý židovský řbitov na Smíchově

12. dubna 2016 v 9:53 | vítor |  Řbitovní qítí
Ve svahu pod Děvínem směrem do Radlic nedaleko bývalé usedlosti Kesnerka zakoupila židovská obec pozemek k výstavbě nového řbitova, protože na řbitově v centru Prahy, v Josefově už nebylo na další pořbívání místo. Nový řbitov byl otevřen v roce 1788. Ačkoli se začátkem 20. století začalo pořbívat i na novém řbitově na Malvazinkách, tedy vlastně na protějším svahu přes Radlickou ulici, tak se zde pořbívalo až do roku 1937, ze kdy je dochován poslední náhrobek.

I přes řádění vandalů na konci 20.století je na řbitově zachováno okolo šesti set náhrobků, mnoho z nich v barokním slohu. Jsou zde také pochovány některé významné osobnosti pražské židovské komunity. Řbitov je ukryt mezi vilovou zástavbou a je, bohužel, uzavřen. Ohradní zeď je sice na některých místech narušena, ale respekt k uzavření řbitova před veřejností nám nedovolil na řbitov vniknout. U přístupové cesty stojí také opravený hrobnický domek.







Pražským Semmeringem na Děvín a ke starému smíchovskému židovskému hřbitovu

11. dubna 2016 v 21:27 | vítor |  Na cestách
Pražským Semmeringem se nazývá železniční trať vedoucí ze zastávky Na Knížecí přes Jinonice a Zličín do Hostivice a do Rudné. Byla tak pojmenována podle podobnosti s rakouskou horskou semmerinskou železnicí. Jde hlavně o pasáž, kde se tato trať kříží s tratí vedoucí také do Rudné, ale Dalejským údolím přes Klukovice a Řeporyje, a po dvou viaduktech překonává Prokopské údolí v Hlubočepích a stoupá výrazným převýšením pod Děvín na zastávku Žvahov. Tam jsme také z vlaku vystoupili.





Od zastávky jsme došli k hlubočepskému hřbitovu založenému roku 1897. O něm více v dalším článku. Za hřbitovem jsme podél skal vystoupali na děvínskou plošinu nad Prahou a z mnoha míst shlíželi na údolí Vltavy. Výhled byl fantastický.






Měli jsme štěstí, že jsme pod sebou zahlédli na trati, kterou jsme přijeli, historický vlak, který ale vyjíždí z hlavního nádraží a jede přes stanici Praha - Smíchov, a ne od Knížecí, jak jsme jeli my pravidelnou linkou.



Vystoupali jsme na akropoli hradiště Děvín, které bychom jako seriozní historici neměli spojovat s mýtem o dívčí válce a na kterém stával středověký hrad, dnes již bez patrných známek. Po hraně hradiště nad tratí jsme došli k děvínské vodárenské věži, kterou projektoval architekt Karel Hubáček, známý tvůrce vysílače a hotelu na Ještědu.



Poté jsme se již ponořili do městské zástavby a přes malé sídliště Dívčí hrady došli do lokality Kesnerka, kde se ve svahu schovaný mezi vilovou zástavbou nachází starý smíchovský židovský hřbitov z roku 1788.



Serpentinami ulice Pod Kesnerkou a po schůdkách ulice Koulka jsme potom scházeli dolů do Radlic a kochali se jak cennými vilami z první poloviny 20. století, tak úžasnými výhledy na Prahu. Výlet jsme zakončili na Laurové v Radlicích v příjemné hospodě U prince Miroslava.



Židovský řbitov v Žamberku

3. dubna 2016 v 10:13 | vítor |  Řbitovní qítí
V Žamberku byl řbitov pro židovské obyvatelstvo z města i okolních obcí založen v 17. století. Nachází se ve svahu pod vrchem s kaplí sv. Rozálie. Nejstarší dochovaný náhrobek pochází z roku 1731. Židovská komunita zde zanikla během tragických událostí za druhé světové války a řbitov zdevastován. Rekonstruován byl až po roce 1989. Součástí řbitova je i krásná obřadní síň ze začátku 30. let 20. století. Řbitov je přístupný pouze po dohodě s Městským muzeem v Žamberku. Na to jsem, bohužel, čas neměl, pořídil jsem proto jen pár snímků zpoza řbitova.








Řbitov v Letohradu

3. dubna 2016 v 9:59 | vítor |  Řbitovní qítí
Letohradský, tehdy ještě tedy kyšperský (název Letohrad byl úředně zaveden až v roce 1950), řbitov byl založen před polovinou 19. století jako náhrada za již nevyhovující řbitov u farního kostela. Je malebně položen ve stoupání ke kapli sv. Jana Nepomuckého na Kopečku nad městem podél zámeckého parku. Je na něm několik opravdu pěkných náhrobků z 19. století. Dominantou řbitova je novogotická hrobka hrabat Stubenbergů, posledních majitelů kyšperského panství, z roku 1911.







Lanšperk

3. dubna 2016 v 9:36 | vítor |  Řbitovní qítí
Lanšperk je obec nedaleko Ústí nad Orlicí se zříceninou hradu z 13. století. Nedaleko od hradu stojí na vršíčku novogotická kaple Nanebevzetí Panny Marie. Kaple byla postavena na samém konci 19. století. Pod ní leží malinký půvabný řbitov.








Hora Matky Boží

3. dubna 2016 v 9:17 | vítor |  Na cestách
Hora Matky Boží je vrch nad městem Králíky v samotném severovýchodním cípu Čech. Na kopci se nachází klášter a kostel a je to významné poutní místo. O vznik kláštera se zasloužil Tobiáš Jan Becker, kralický rodák, který se stal v dospělosti knězem a poté dokonce královéhradeckým biskupem. Kostel byl dokončen roku 1700. O několik let později byl ke kostelu přistavěn a zřízen klášter. A ještě později byla vytvořena směrem od Králík křížová cesta s kaplemi. Celý komplex se stal významným regionálním duchovním centrem, ačkoli byl na konci 19. století klášter zrušen. Ke zkáze místa došlo až za řádění bolševiků v druhé polovině 20.století. Po roce 1990 byl objekt opraven a slouží i dnes duchovním potřebám křesťanů.

s přáteli jsme se vydali na toto místo vozem ze žamberka. proto jsme ani nevystoupali křížovou cestou, jak by se slušelo, ale vyjeli jsme vozem až nahoru ke klášteru. byly velikonoce a návštěvníků zde bylo dost. protože nikdo z nás není křesťan, nerušili jsme uvnitř kostela a soustředili se na výhledy do okolí. bylo úžasné počasí. chladný svěží luft se proháněl pod šmolkovou oblohou bez jediného mráčku. pod námi leželo městečko králíky a v dálce se skvěl zasněžený masiv králického sněžníku. popošli jsme několik stovek metrů na sever od klášterního komplexu. na holé pláni tam byl nějaký objekt, který se nám nedařilo rozpoznat. zamířili jsme k němu a nakonec zjistili, že jde o zajímavou sochu - dva kamenné bloky a mezi nimi lidská postava. později jsem vyhledal, že jde o dílo, které pro kralické sochařské symposium vytvořil německý sochař karl emil wiele. socha se jmenuje pozorovatel. od této sochy jsme pozorovali kralický sněžník a v dálce i jeseníky dlouhé minuty. krásné místo, nádherný zážitek...