Duben 2017

Na vandru z Kosovy Hory do Vysokého Chlumce

25. dubna 2017 v 21:59 | vítor |  Na cestách
Při plánování krátkého vandru se spojily tři skutečnosti. První, jako okamžitý impuls, byla žádost kamaráda Ondřeje, ať nějaký vandr vymyslím, k tomu se připojil již několik let starý záměr navštívit skanzen ve Vysokém Chlumci, kde má ředitel slánského muzea známého ředitele příbramského muzea, a nakonec blížící se Velikonoce, které poskytly luxusní čtyři dny volna. Z nich jsme využili první dva, Velký pátek a Bílou sobotu, a vyrazili jsem vlakem na Sedlčansko. Pro většinu z nás neprobádaný kraj jsme shledali čistě a prostě hezkým. Kopcovitá krajina se zalesněnými chlumy, rybníky, loukami a poli je pro vandrování ideální. Z hlavní trati z Prahy na Budějovice jsme přesedli v Olbramovicích na lokálku, takže romantický dojem byl umocněn.

Vystoupili jsme ještě před konečnou v Sedlčanech, v obci Kosova Hora, bývalém městečku s bohatou historií a hlavně s bohatou historií židovské komunity, která zde patřila k těm početnějším u nás. Kosova Hora byla založena ve 13. století jako horní městečko kvůli povrchové těžbě zlata a stříbra. Ale větší rozkvět nastal až po husitských válkách a následně v době jagellonské, kdy se zde usadili Židé a kdy i díky nim začalo městečko prosperovat. Rozkvět je doložen památkami. Kostel sv. Bartoloměje, několikrát přestavovaný, má zachovalé románské detaily a renesanční sgrafita. Renesanční zámek vznikl přestavbou středověké tvrze. Na náměstí stojí kašna s Janem Nepomuckým. Na hřbitově stojí kaple sv. Michaela archanděla z první poloviny18. století, kdy byl založen i nový hřbitov. Na tomtéž hřbitově je i hrobka šlechtické rodiny Mladotů ze Solopisk, což je dílo Josefa Kotěry, ale já to bohužel nevěděl předem, takže jsem si hřbitov vyfotil jen z venku a spěchal za ostatními do pivovaru Krčín. A pak ještě ty židovské památky. Synagoga a okolo ní dodnes patrné ghetto a židovský hřbitov. Na obec s asi 1200 obyvateli docela dobré.

Kostel sv. Bartoloměje s renesančními sgrafity

Zámek v Kosově Hoře

Most přes říčku Mastník

Synagoga

Židovská škola, dnes informační centrum (otevřené od května)

Obřadní síň židovského hřbitova

Židovský hřbitov v Kosově Hoře


Hřbitov a hřbitovní kaple sv. Michaela archanděla

Cesta pak vedla nad vlakovou tratí pod lesem a opět klesala dolů do údolí Mastníku k Červenému Hrádku. Ten vznikl přestavbou ze středověké vodní tvrze. Před polovinou 19. století se jeho majiteli stali Mladotové ze Solopisk, starý český vladycký rod, kteří nechali hrádek přestavět v novogotickém slohu. Na přestavbě se podílel slavný český architekt Jan Kotěra, který tehdy ještě slavným nebyl. Zatímco exteriéry jsou novogotické, v interiérech převládá vliv secese. Mladotové vlastní zámek i dnes. K malebné stavbě se navíc přichází zámeckým parkem, kterým protéká Mastník, celé je to velice pěkné a romantické.





Kousek odtud už vede cesta přímo do Sedlčan, a to k vlakovému nádraží, za kterým vznikla průmyslovo - zemědělská zóna, které vévodí dvě sila. Pod nimi, v areálu s drůbeží farmou a výběhy se zviřátky, se nachází minipivovar Krčín. Prostředí bylo pro vandrovníky příhodné, sedělo pod stříškou na předzahrádce v country stylu, pivo bylo čerstvé a dobré. Mezi loky chodili jsme se dívat na zviřátka. Nebe bylo šmolkové a my jsme po občerstvení vyrazili okolo nádraží k městu.



Hledíme na zviřátka

Zviřátka hledí na nás

Meditační kozel


Stará průmyslová zóna u nádraží

Dva sedlčanské vrchy od vlakového nádraží - vpravo Cihelný vrch, vlevo Sedlčanský Šiberný. Po jeho úbočí jsme pak pokračovali z města dál na Vysoký Chlumec.

Samotné Sedlčany nejsou žádná přehlídka krásy. Náměstí kazí bolševický Rozvoj, ale nejen to. Je znát, že je to přeci jen trochu periferie. Pár kilometrů od hranic kraje a daleko od větších aglomerací. Ale určitě je tu klid a méně stresu. Ale také zřejmě méně příležitostí k výdělku. Za mě tu mají moc pěkný gotický kostel a několik hezkých modernějších staveb jako třeba budovu spořitelny, dnes využívanou městským úřadem, kterou jsem si, já hňup, nevyfotil. Předměstí působí venkovským dojmem.

Stavby typu Rozvoj patří na okraje měst, pokud by už měly být postaveny, ne na náměstí

Novorenesanční radnice z roku 1903 Slaňákům připomene Okresní dům


Kostel sv. Martina postavili ve 14. století Rožmberkové, kterým město patřilo.

V rekonstruované budově staré renesanční radnice je dnes muzeum

Cesta stoupala od Sedlčan vzhůru podél Sedlčanského Šiberného, výrazného zalesněného vrchu s nadmořskou výškou 478 mnm. Dal nám docela zabrat. Ani dál se cesta úplně nesrovnala a pokračovala okolo ještě vyššího vrchu s pojmenováním Na Věnci (492 mnm) do malé vísky Ústupenice, kde jsme ve směru vlevo pokračovali okolo Kamenné (515 mnm) ve výšce asi 460 mnm a dále, až se objevil na obzoru Vysoký Chlumec, respektive hrad na jeho vrcholu, a pak znovu a znovu, až jsme údolíčkem okolo skanzenu vystoupali do středu obce. Cesta se po celé své délce vinula úbočími chlumů a skýtala libé pohledy, ať už na sebe samu klesající, stoupající a kroutící se v táhlých stoupáních, či už na město Sedlčany nebo na vzdálenější obzor opatřený patřičnými hřbety ježků s rozčepýřenými vlasy, tak typickými pro českou krajinu.

Sedlčanský Šiberný

Celkový pohled na Sedlčany

Pohled na jih od Sedlčan

Kopec s názvem Na Věnci

Vysoký Chlumec poprvé

Vysoký Chlumec podruhé

A teď třikrát skanzen




A po třetí hrad Vysoký Chlumec nad skanzenem po čtvrté...

Dále následovalo hledání domluveného ubytování, bloudění, protože chyba na mapy.cz, pak ubytování, pak samozřejmě večeře a další spousta a spousta různých věcí.... takže k druhému dni už také nic nenapíšu. Druhý den vandru totiž půlka výpravy nebyla schopna naplnit program a jela (po obstojném obědě) potupně autobusem na vlak. Do této skupiny jsem patřil i já...

Památky na židovskou komunitu v Kosově Hoře

19. dubna 2017 v 10:33 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Při plánování velikonočního vandru na Sedlčansko jsem si v mapě všiml dvou Davidových hvězd u obce Kosova Hora. Začal jsem se zajímat o více informací. Zjistil jsem, že na okraji této obce je docela velký a hlavně docela hodně starý hřbitov a v přímo v obci je zachovaná synagoga. Naplánoval jsem tedy začátek výletu do této obce a zjišťoval více informací.

Dnes je Kosova Hora pouhou obcí, ale je znát, že to bývalo živé městečko s náměstím, zámkem a zřejmě i nějakým drobným průmyslem. A také docela početnou židovskou obcí.

První doklad o židovském osídlení Kosovy Hory je z roku 1570. Někdy poté byl založen i hřbitov. Zdejší Židé se živili hlavně jako koželuzi. Brzy zde žilo několik rodin a v první polovině 19. století představovaly čtyři stovky Židů asi třetinu obyvatel městečka. Zcela logicky se zde od 17. století utvářelo ghetto. Byla zde synagoga i škola. Původní synagoga byla dřevěná a vyhořela na konci 17. století. Roku 1740 byla postavena nová. Po druhé světové válce chátrala a byla prakticky odsouzena k zániku. Nakonec byla zachráněna novými soukromými majiteli. Posléze bylo založeno občanské sdružení, které rekonstrukci dovedlo k úspěšnému konci. Okolo synagogy je stále patrné ghetto.







Židovská komunita v Kosově Hoře byla podobně jako v jiných obcích nejpočetnější v první polovině 19.století. Po uvolnění společenských poměrů se většina Židů stěhovala za lepším živobytím do větších měst, do Prahy, do Vídně. Před druhou světovou válkou zde žilo už jen okolo 30 Židů. Genocida za druhé světové války znamenala konečný zánik židovské komunity v Kosově Hoře.

Kromě zachráněné synagogy zůstal jako památka na židovské osídlení hlavně hřbitov. Na konci 20. století prošel rekonstrukcí, je na něm okolo pěti stovek náhrobků od přelomu 16. a 17. století až po století 20. Rekonstruovaná je i obřadní síň, zatímco domek hrobníka je dnes ruinou. Kromě vzácných náhrobků barokního a klasicistního typu je zde k vidění i rodinná hrobka, což na venkovských židovských hřbitovech nebývá obvyklé. Nápisy na novějších hrobech jsou převážně hebrejské a české, německých je méně. Kromě obvyklých příjmení českých Židů jako Pollak, Hermann/Heřman, Heller, Bondy se zde vyskytují i méně častá, jako například Kominik.




























Hlavní řbitov Louny

9. dubna 2017 v 20:28 | vítor |  Řbitovní qítí
Nový hlavní řbitov v Lounech byl otevřen roku 1887 na jižní straně města ve směru k návrší U Spravedlnosti. Je dělený na několik oddělení včetně velice vkusného a pěkného areálu rozptylových louček doplněných zajímavou a vhodnou plastikou. Autora této plastiky se mi zatím nepodařilo zjistit. Ve spodní části řbitova se nachází moderní obřadní síň z roku 1968. Cenné jsou jistě měšťanské hrobky umístěné podél západní řbitovní zdi. Návštěvu řbitova lze pojmout jako doplněk k návštěvě dvou nedaleko vzdálených minipivovarů, případně taktéž nedaleko vzdáleného pramene Luna.
























Židovský hřbitov v Lounech

9. dubna 2017 v 20:01 | vítor |  Řbitovní qítí
Nový židovský řbitov v Lounech je součástí areálu hlavního městského řbitova a nachází se v severní (dolní) části tohoto areálu. Oba starší židovské lounské řbitovy zanikly. Jeden se nacházel pod Malým vrchem u Vršovic, druhý pod vrchem Mělce na západ od města. Tento nový byl založen v srpnu roku 1874, z téhož roku pochází i krásná obřadní síň v eklektickém stylu s maurskými prvky. Řbitov je volně přístupný a na rozdíl od většiny židovských řbitovů se na něm stále pořbívá.

Řbitov má rozměr asi 50x40m a je dělený hlavní cestou na dvě poloviny. Jak je na židovských řbitovech zvykem, většina hrobů je srovnána v řadách. v těchto řadách se pak nacházejí náhrobky od doby vzniku až po druhou světovou válku. Počet náhrobků odhaduji na asi dvě stovky. Texty na náhrobcích jsou hebrejské, české a v menšině německé. Častými příjmeními jsou Fanta a Heller.






















Pramen Luna

3. dubna 2017 v 21:32 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Při svých cestách do Loun se snažím nikdy nevynechat zastavení u pramene Luna. Obklopen parkem s plochou na venčení psů mezi paneláky na severním okraji Loun působí trochu ztraceně a někdo může mít i problém ho najít. Nejjednodušší je jít k němu přímo od autobusové zastávky U Spravedlnosti ve směru na Prahu. Pramen byl objeven při hloubení průzkumného vrtu na začátku 60. let 20. století. Nachází se v žulových polohách v hloubkách přes tisíc metrů. Dodnes je to nejhlouběji zjištěný a využívaný minerální pramen v České republice.

Složení vody je opravdu bohaté. Díky přítomnosti některých prvků je voda dokonce lehce radioaktivní. Lékaři ji nedoporučují k dlouhodobému pití a není vhodná pro kardiaky a hypertoniky. Složení této vody je tak jedinečné, že se s ním může srovnávat jen složení vody v pramenech ve francouzském Vichy a gruzínském Boržomi. Kyselka vytéká z pramene intenzivním proudem asi půl litru za sekundu. Má teplotu 21°C, nejlepší je natočit si ji do petky a doma vychladit v lednici. Působí příznivě na žaludeční nemoci a jiné potíže se zažíváním. Organismus ji také ocení po zvláště zábavném víkendovém večeru.

Pramen Luna na mapy.cz: https://mapy.cz/s/1wSHO




Oblík Srdov Brník

3. dubna 2017 v 21:00 | vítor |  Na cestách
Krásné jarní počasí v sobotu na apríla vylákalo ven na výlety a procházky spoustu lidí. Stejně tak i mě. Po marném shánění spoluvýletníků jsem vyrazil sám a nelitoval jsem. Byl jsem totiž odměněn nádhernými zážitky. Slunečným počasím, modrou oblohou, i přes opar pěknými výhledy z kopců a rozkvetlými svahy navštívených vrchů.

Vrchy jsem vybral tři. Navazují na sebe a tvoří jakousi hřebenovku. Nejnižší Brník a sousední Srdov jsou odděleny sedlem, nejvyšší z nich, Oblík je od Srdova vzdálen asi kilometr. Autem jsem dojel do obce Chráberce a na jejím dolním okraji jsem auto odstavil a vydal se pěšky. Abych mohl začít na Brníku, musel jsem popojít asi kilometr po silnici ke hřbitovu nad obcí Mnichovský Týnec. Tam jsem zahájil výstup.

Oblík ze silnice od Chráberců

Srdov a Brník ze silnice od Chráberců

Hřbitov nad obcí Mnichovský Týnec. U něj se odbočuje ze silnice směrem na Brník.

Brník má nadmořskou výškou 471 m.n.m. Výstup na něj je podobný jako na jiné vrchy ve Středohoří. Krátký, ale intenzivní. Úzkou kamenitou cestičkou jsem se vydrápal na vrchol a byl jsem odměněn nádherným výhledem na sousední dva vrchy z této trojice, ale i na panorama Milešovského středohoří.

Kamenitým svahem Brníku jsem se vyšplhal na vrchol

Na úpatí rostly prvosenky....

...a také hlaváčky jarní. Těch jsem si pak užil hojně na Oblíku.

Jeden z nejkrásnějších pohledů v Českém středohoří - Srdov, Oblík, Raná.

Milá z Brníku.

Panorama Českého středohoří s Hradišťany, Milešovkou a dalšími vrchy.

Křížové vršky z Brníku.

Přeběhnout na Srdov nebyl žádný problém díky sedlu mezi Brníkem a Srdovem, které leží jen asi o 50 výškových metrů níž než oba vrcholy. Srdov je dlouhý úzký hřbet, který působí dojmem, že má vrcholy dva. Z prvního je pěkný výhled na Brník, z druhého na Oblík.

Brník ze Srdova.

Oblík a Raná ze Srdova.

Koniklec luční pod vrcholem Srdova.

Z cesty pod Srdovem vypadal Oblík majestátně a zdál se být daleko vyšší než ve skutečnosti je. Je jen o něco vyšší než Srdík a Brnov, má namořskou výšku 509 m.n.m. Na jeho úpatí, a jak jsem pak zjistil, i všude na vrcholové plošině rostly hlaváčky. Plno květů pokrývalo i zalesněný severní svah, po kterém vede zeleně značená turistická cesta. Vrcholová plošina Oblíku je impozantní svou rozlehlostí. Množství hlaváčků jarních pokrývalo hlavně jižní a východní partie plošiny. Na samém vrcholu působí jako totem sloup bývalého elektrického vedení, na kterém divoce vlála česká vlajka...

Pestrá květena na severním svahu Oblíku.

Na vrcholové plošině všude zářily hlaváčky.

Impozantní plošina Oblíku

Sloup s vlajkou na vrcholu hory.

Srdov a Brník z Oblíku.

Pohled na lom Chráberce, v dálce Házmburk.

A ještě jednou hlaváčky jarní.

Raná z Oblíku.

No a pak už jen zbývalo zase sejít po zelené značce zpět pod Oblík a polní cestou se dostat k Chrábercům. Cesta mě dovedla přímo k autu. Věnoval jsem Oblíku poslední pohled a odjel do Loun na oběd.