Srpen 2017

Expedice Anežka 2017 - část čtvrtá - Santini

20. srpna 2017 v 16:37 | vítor |  Na cestách
Na závěr naší expedice jsme s kolegou Zdeňkem vyrazili za památkami vytvořenými nebo ovlivněnými stavitelem Janem Blažejem Santinim - Aichlem. Ten tvořil v první čtvtině 18. století a proslul stylem nazývaným barokní gotika. Jednou z nejznámějších památek na jeho mistrovství je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

K němu jsme také po asi dvaceti minutách došli a tady jsme zahájili svou denní dávku kultury. Tentokrát šlo o opravdové laskominy. Kostel sv. Jana Nepomuckého je skutečně krásná stavba, uměřená svou velikostí, nevypínající se pyšně k nebesům, rozkládající svou krásu do dokonalé symetrie, jejíž součástí je i ochoz s věncem kaplí okolo kostela, vynikající v každém detailu, který Santini promyslel. Posvátná geometrie je zde patrná všude. Prostor je klidný, meditační, esteticky vrcholně skvělý. Všude symbol hvězdy. Všemu prospívá i to, že kostel je přístupný pouze v rámci prohlídky celého areálu, takže zde nemohou volně pobíhat zvlčilí potomci upachtěných a rezignovaných matek a upocených, lhostejných fotříků, těšících se na zasloužené pivo. Všemu vévodila průvodkyně, která zahájila prohlídku před vstupní branou, přes ochoz a prostor před kostelem se dostala do kostela samotného. Perfektní, věcný výklad, příjemný zvučný hlas. Atmosféra místa. Horký den. Jazyk. Silný, fascinující zážitek. Santini byl prostě čaroděj.













Zajímavým detailem je to, že musely být z prostoru mezi kostelem a ochozem odstěhovány všechny hroby, aby mohla být památka zapsána na seznam UNESCO. Dobře je to patrné na srovnání starších leteckých záběrů s tím, co jsme viděli my - několik posledních hrobů, přičemž některé významné tam zůstanou.

Ze Zelené hory jsme sestoupili ke Konventskému rybníku a než jsme došli k zámku - bývalému klášteru, ještě jednou jsme se pokochali malebností poutního kostela.


Klášter zde byl založen pomuckými cisterciáky v polovině 13. století. Až do husitských válek prosperoval a s ním i celé okolí. Další dobré období zažívá v 17. a 18. století. Tehdy se na stavebních úpravách podílel i Santini. Přímo v areálu kláštera vystavěl vstupní část prelatury a konírny, podílel se na přestavbě kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, který má dnes označení bazilika minor. Na stavebních úpravách kláštera se v té době podílelo více stavitelů, po Santinim například také věhlasný architekt a Santiniho vrstevník František Maxmilián Kaňka. Santini měl dále prsty ve výstavbě hospodářského dvora Lyra a tzv. Dolního hřbitova.




Sousoší Panny Marie s Ježíškem je pravděpodobně dílem sochaře Matěje Václava Jäckela z Horní Lužice.Ten je i autorem sochy anděla posledního soudu na Dolním hřbitově. Ten byl vystavěn roku 1709 podle Santiniho návrhu. Půdorys hřbitova má připomínat lidskou lebku. Hřbitov nebyl nikdy plně využíván a zřejmě se změní na lapidárium barokních soch. Není bohužel volně přístupný.



No a pak jsme se byli vykoupat v Pilské nádrži, pak se zatáhlo, přišla prudká přeháňka, kterou jsme strávili pod stříškou bufetu u piva a kávy, a pak jsme okolo kláštera přes lávku pro pěší s výhledem na barokní kamenný most se sochami osmi světců vydali zpět do města Žďáru strávit poslední noc v Hotelovém domě Morava.



Se zvířátky na dvoře

20. srpna 2017 v 10:12 | vítor |  Zvířátka
Kvůli jedné záležitosti potřeboval jsem zajet do venkovského městečka Peruce za kamarádkou Šárkou, která tu žije s přítelem Pavlem. Za domem mají dvůr a na něm jsem se seznámil s několika zvířátky. Šárka mě pohostila vynikajícím kozím sýrem, probrali jsme, co jsme potřebovali, a já se výborně bavil děním na dvoře.

Všechno měl pod kontrolou kůň Theo. Šárka ho přivedla z pastvy, abychom se mohli seznámit, a on klidně stál uprostřed dvora a moudrýma očima pozoroval dění. Nechal se hladit na čele a na čumáku a nenechal se ničím vyvést z míry.





Dalším soudruhem na dvoře je prasátko Ágnes. Tato slečna může vystupovat jako symbol spokojenosti. Chytrá, což v tomto případě znamená hlavně vyčůraná, manipulátorka svým okolím kontroluje chytrýma očkama celý dvůr i s jejími obyvateli a do okruhu svého zájmu samozřejmě zahrnuje i lidské obyvatele domu...




Nejživěji se samozřejmě projevovaly kozy. Věčně zvědavé, šmejdící a více či méně splašeně poskakující. Dvě dospělé kozy Julče a Mimík, které zůstalo jméno od kůzlečích dob, a malý neposedný čertík Andy. Ten ke mně přiběhl a hned zkoušel, jestli moje kraťasy nejsou k jídlu.





Andy je živé kůzle, jak už tak kůzlata bývají, takže nebylo možné ho vlastně vyfotit. Největší legrace ale nastala, když se na trávníku nad zdí dvora objevil pán se psem na procházce. Bullteriér byl okamžitě kozami fascinován a kozy byly fascinovány bullteriérem. Zíraly na sebe, pokoušely se dosáhnout co nejblíž k sobě, aby se mohli očuchat. Takhle to trvalo pěkných pár minut než se pánovi podařilo psa odvolat.

Jsme se Šárkou domluveni na další návštěvě někdy v budoucnu a já se budu těšit na další zábavné příhody s jejich zvířaty.





Expedice Anežka 2017 - část třetí - Žďár

18. srpna 2017 v 21:26 | vítor |  Na cestách
Hlavním turistickým tahákem a důvodem k návštěvě Žďáru nad Sázavou je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého a další stavby, na kterých se podílel Jan Blažej Santini - Aichel. Město Žďár vlastně celou svou existenci žilo ve stínu kláštera, který tu byl založen cisterciáky v polovině 13. století. Cisterciáčtí mniši přišli z již existujícího kláštera v jihozápadočeském Pomuku, proto i pozdější proměna Černého lesa na Zelenou horu. Klášter pozvedl úroveň celého kraje na česko-moravském pomezí. Začalo se zde využívat nalezišť železné rudy, vznikaly hamry a prováděla se kolonizace lesnatého a kopcovitého území. S rozvojem kláštera stoupal i význam městečka. Bylo založeno nové městské jádro okolo kostela sv.Prokopa, které dodnes patří k nejhezčím partiím města. Klášter i město upadly za husitských válek. Další rozvoj přišel až v 17. století., hlavně tedy po ukončení bojů třicetileté války. Po majetkových peripetiích nakonec klášter zrušil Josef II. Byl přestavěn na zámek a jeho posledním majitelem je v současnosti hrabě z rodu Kinských.


To už si ale město Žďár dávno žilo svým životem. Po druhé světové válce tu došlo k velkému rozvoji průmyslu. Dá se říct, že se tu symbolicky navázalo na činnost, která stála u zrodu hospodářského rozvoje tohoto kraje. Bohužel tento poválečný rozmach byl doprovázen typickými projevy tehdejší doby: rozsáhlými asanacemi, masivní výstavbou panelákových sídlišť a obchodních a společenských komplexů. Prostě z města máte pocit, že bylo postaveno v roce 1984.


V jednom takovém komplexu jsme se s kolegou Zdeňkem ubytovali. Jmenoval se Hotelový dům Morava a půvab 80. let nijak neskrýval. Jako nocležna a hygienické zařízení ovšem posloužil dostatečně. Okolo dalších budov podobného typu můžete projít přes celou jednu stranu náměstí. Další tři strany jsou hezčí a najdete tu i některé kvalitní budovy z různých období. Náměstí zdobí morový sloup a původně renesanční radnice, barokně upravená.





Za radnicí se nachází gotický kostel sv. Prokopa, krásná a vznešená stavba s 53 metry vysokou věží stojící na ostrohu nad řekou Sázavou. Okolo kostela a radnice jsou nejhezčí zákoutí města Žďáru. Stojí tu vedle sebe také sídla církevní a městské správy, fara a tvrz, využívaná rychtáři města.





Zajímavou památkou města Žďáru nad Sázavou je i hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice, který stojí blízko náměstí Republiky, vlastně přímo naproti hotelovému domu Morava, ve kterém jsme bydleli. Původně renesanční špitální kostel byl barokně přestavěn. Na úpravách se podílel i Santini, což souviselo s jeho prací pro žďárský klášter. Hřbitov okolo kostela je funkční a také kostel je využíván pro církevní obřady.




A tím se dostáváme opět k Santinimu. Ale výpravu skrz panelákový průtah městem směrem k Zelené hoře a dnešnímu zámku si nechám do dalšího, už posledního dílu postřehů k naší Expedici Anežka 2017. Zatím zajdeme se Zdeňkem do Café Bar Revolta, kde si dáme pár výborných piv z místního minipivovaru.


Expedice Anežka 2017 - část druhá - Přes zemskou hranici

10. srpna 2017 v 19:47 | vítor |  Na cestách
Mezi Polnou a Žďárem jsme chtěli navštívit pár drobnějších památek a také město Přibyslav, ve kterém jsme ani jeden z nás nikdy nebyli. Dále hrad Ronov, kostnici ve Velké Losenici a funkční hamr na Sázavě.

V úterý bylo největší vedro z celého týdne a my jsme dopoledne strávili prohlídkou chladných místností Rabínského domu a synagogy v Polné. Okolo poledne jsme se ale za smrtícího horka přesunuli autobusem do Přibyslavi. Najedli jsme se v příjemné restauraci U Huberta, navštívili infocentrum ve dvoře městského muzea, kde jsme našli i památník obětem holocaustu za 2. světové války, a bleskově prohlédli náměstí se sochou sv. Václava i nejzajímavější památku města - kostel Narození sv. Jana Křtitele. Původně gotický kostel byl poškozen husity a v 18. století barokně přestavěn. Vedle kostela stojí 31 metrů vysoká věž, pozůstatek gotického opevnění města, a také mariánský sloup z roku 1998, je tedy jediným mariánským sloupem u nás vysvěceným ve 20. století.







Pak jsme se několik hodin váleli na přibyslavském koupališti, neboť nebylo možno dělat cokoli jiného. Z programu jsme vyřadili hrad Ronov, kam jsme se rozhodně nemínili v tom vedru táhnout. Místo toho jsme zamířili rovnou na vlakové nádraží. Cestou jsme minuli zámek, který patří už od 80. let hasičům, a také sochu Jana Žižky z Trocnova, pěknou, jezdeckou, trochu skromnější než je ta na pražském Vítkově. Také byla vlastně zkušebním odlitkem pro tu známou pražskou, protože jejím autorem je Bohumil Kafka, který se takto připravoval na realizaci svého velkého díla.


Vlakem jsme popojeli do stanice Sázava u Žďáru. Tam jsme měli domluvené ubytování. Po nezbytné sprše jsme se vydali na večerní průzkum obce a na pivo. Unikátem Sázavy je tradičně velký podíl evangelického obyvatelstva. Až do dob, kdy to stále byl důležitý statistický údaj, se k evangelické církvi hlásila asi třetina obyvatel obce. A zatímco katolíci měli léta ve vsi jen kapličku a kostel si staví až dnes, zajímavý, moderní, na okraji obce, tak evangelíci si postavili kostel už v roce 1785, tedy hned po vydání tolerančního patentu. U kostela je i evangelický hřbitov. Jinak hospodu mají v Sázavě pěknou.





Druhý den jsme vyrazili pěšky do Velké Losenice. Cesta vedla příjemnou, málo frekventovanou asfaltkou a my jsme mohli nerušeně filozofovat. To nám vydrželo až do rozlehlé a velké vesnice Velké Losenice. Tam nás jako první zaujala pamětní deska na jednom z domků, která nám odhalila jeden údaj z dob, kdy Karel Havlíček Borovský ještě nebyl na světě. Odpočinuli si a občerstvili jsme se na lavičce před samoobsluhou. Okolo obchodu panoval čirý ruch. Pozorovali jsme typologii místních žen, které tvořily většinu pozorovaného materiálu, snažili se odposlechnout nějaký ten dialektismus. Pak jsme volali na telefon paní, která nám měla ukázat kostnici u kostela. Paní jsme se nedovolali, ale nakonec jsme zjistili, že kostnice je otevřená a zamřížovaná a že je tak malá, že si ji bez problémů dostatečně prohlédneme i tak. Kostnice u původně gotického, několikrát upravovaného kostela sv. Jakuba byla postavena v 70. letech 18. století. Jsou zde uloženy kosterní pozůstatky obětí válek s Prusy, ale i obětí strašného hladomoru z druhé poloviny 18. století.







Z Losenice jsme pokračovali po červené turistické značce okolo místní dominanty, kopce Peperek. Kráčeli jsme po úzké asfaltce stoupající lesem k samotě Samotín. Cestou jsme potkali zajímavého zástupce místní fauny, zmiji obecnou.


Za Samotínem cesta začala klesat a my se ocitli na místě, které symbolizovalo starou zemskou hranici Čech a Moravy. V tu chvíli jsme tedy vstoupili na území Moravy.



Okolo nás se rozkládala malebná krajina Žďárských vrchů a my klesali prudce k řece Sázavě. Narazili jsme těsně nad řekou na skalní útvar se jménem Rozštípená skála. Je to puklý skalní blok, jímž se dá projít. Schladili jsme se tu v místě, kde se od řeky odpojoval náhon vedoucí k blízkému hamru. Pak jsme odpočívali u betonové hlavy mamuta, kterou vytvořil v roce 2006 žďárský sochař Michal Olšiak.





Asi půl kilometru od místa s mamutem se nachází velice speciální muzeum. Je to zachovaný hamr pod správou Technického muzea v Brně, takže jsou zde prohlídky s průvodcem a celé je to opravdu velmi zajímavé. Tomuto hamru se říká šlakhamr od německých slov pro ránu a kladivo, tedy jakési bouchací kladivo. Rozvoj hamrů souvisel s kolonizací tohoto území nově založeným cisterciáckým klášterem ve Žďáru. Kraj byl bohatý na naleziště železné rudy, kterou hamry zpracovávaly. V pozdějších dobách se z hamrů stávaly mlýny. Tak i z tohoto. Součástí expozice je historie těžby železné rudy a vývoje jejího zpracovávání, ukázka činnosti samotného kladiva, vodního kola a zemědělských strojů.







Pak jsme ještě prošli pod Štěnicí a z obce Hamr jsme se svezli autobusem do Žďáru.


Expedice Anežka 2017 - část první - Polná

7. srpna 2017 v 22:57 | vítor |  Na cestách
Po našem loňském putováním částí Vysočiny jsme se letos s kamarádem Zdeňkem, takto váženým slánským středoškolským profesorem, rozhodli pokračovat poznáváním další části tohoto zajímavého kraje naší vlasti. Tentokrát se hlavním cílem naší výpravy stalo město Polná, známé jako dějiště tzv. hilsneriády, kdy byl z vraždy mladé venkovské dívky Anežky Hrůzové obviněn a nakonec na doživotí odsouzen člen místní početné židovské komunity Leopold Hilsner. Proti Hilsnerovi nepadl jediný přesvědčivý důkaz, přesto byl za doprovodu celonárodní antisemitské hysterie odsouzen, původně dokonce k trestu smrti, a vězněn celých 19 let. Po propuštění neměl zdaleka takovou podporu a přijetí, jaké se dostalo nedávno propuštěnému Jiřímu Kajinkovi.

Každopádně zmíněná nešťastná Anežka dala naší vlastivědné expedici jméno. Po Polné chystali jsme se dobýt Přibyslav a Žďár nad Sázovou, včetně menších míst v okolí. Ve Žďáru měla výprava vyvrcholit návštěvou kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře od slavného Santiniho, památky zapsané na seznamu UNESCO.

Ale vraťme se k Polné. Bylo by nespravedlivé toto město vnímat jen jako dějiště hilsneriády. Polná má bohaté dějiny, velké množství památek světských, církevních i židovských, příjemnou maloměstskou atmosféru, krásné ženy a přívětivé obyvatelstvo. Procházeli jsme městem a nemohli se nabažit genia loci, který nás obklopoval.

V letním horku jsme po několikahodinové cestě rádi odložili v místním infocentru naše batohy a vydali se na oběd do zámecké restaurace. Ta se nachází na nádvoří zámku, který byl původně mohutným středověkým hradem. Na zámek byl přestavěn pány z Hradce na konci 16. století. Další úpravy přišly za Dittrichsteinů.




Po obědě jsme se museli nutně projít, jinak bychom úplně odpadli. Bylo opravdu horko a my se těšili, jak se po procházce půjdeme koupat do rybníka Peklo. Vyrazili jsme ze zámku branou směrem ke Kateřinskému předměstí, kterému vévodí kostel sv. Kateřiny se hřbitovem. Krásná gotická stavba se vypíná vysoko nad městem a údolím říčky Šlapanky.


Šlapanku jsme pod Kateřinou překročili a vešli do lesa Březina. Nad námi se tyčil zalesněný vrch, my jsme směřovali úbočím kopce k silnici z Polné na Věžničku, kde se nachází místo vraždy Anežky Hrůzové a také symbolický hrob.



Po návštěvě tohoto smutného místa jsme pokračovali v prohlídce Polné. Viděli jsme opravenou, ale nefukční budovu měšťanského pivovaru, kde strávil část dětství Bohumil Hrabal. Pak jsme prošli úzkou uličkou na náměstí a pokračovali prohlídkou židovského ghetta. Návštěva synagogy a Rabínského domu nás čekala druhý den.




V Polné je všechno jen pár minut od sebe, tak jsme hned mohli zamířit ke hřbitovu s kostelem svaté Barbory. Cestou se nám ukazovaly krásné průhledy na město a na kostel Nanebevzetí Panny Marie na Husově náměstí.




Ještě nám zbývalo navštívit jeden hřbitov, a to ten židovský. Nachází se v místech, kde Šlapanka opouští Polnou a kde původně malá židovská komunita sídlila. Rozlehlý hřbitov s krásnými náhrobky patřil k vrcholům celé naší výpravy.






Když jsme se okolo klešteru, zachovaném úseku staré zemské cesty, vraceli okolo hradu do města, minuli jsme nádhernou secesní budovu, kterou jsem tipoval na elektrárnu (a měl jsem pravdu), okolo novogotického, ale původně gotického kostela svaté Anny se špitálem, zpět do infocentra pro batohy, měli jsme v nohách deset kilometrů. S úlevou jsme pak spláchli únavu, prach a pot na místním koupališti u rybníka Peklo.




Večerní procházka jen završila naše nadšení z Polné. Natrefili jsme na skupinku místních mužů, kteří nás přátelsky oslovili a vyzvali ke spolubesednictví. Strávili jsme s nimi několik příjemných hodin v družném rozhovoru, který jsme dobře cítili ještě druhý den ráno při probuzení na břehu Pekla. Přejeme všem polenským, ať se jim i jejich krásnému městu daří!


Židovský řbitov v Polné

7. srpna 2017 v 21:45 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovský řbitov v Polné byl založen koncem 16. století na svahu nad potokem Šlapanka na okraji polenského Dolního města nedaleko míst, kde původně žila židovská komunita. Byl několikrát rozšiřován a dnes je na něm zachováno okolo 1000 (údaje se liší) náhrobků, z nichž mnohé jsou cennými památkami barokními či klasicistními. Márnice byla postavena v roce 1887, dnes je z ní jen torzo, jímž se vchází na řbitov. Z roku 1995 pochází nový vstup s mříží kovanou jihlavským umělcem Erwinem Habermannem. O řbitov je pečováno spolkem místních dobrých lidí. Větší část rozlehlého řbitova je v dobrém stavu a vy se můžete kochat krásou nepravidelnosti seskupení náhrobků i jemnou kamenickou prací na jednotlivých stélách. Nejhorší stav je paradoxně v místech, kde jsou nejnovější náhrobky. Velká část jich je povalena. Budeme držet palce, ať se při rekonstrukci a udržování tohoto krásného řbitova daří i nadále.




















Židovské ghetto v Polné

7. srpna 2017 v 21:06 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Židé přicházeli do Polné od středověku, koncem 17. století začal jejich počet narůstat. V roce 1680 vydal Ferdinand z Dittrichštejna nařízení o výstavbě židovského města na tzv Horním městě. Unikátní urbanistický projekt je dodnes zachován včetně rabínského domu a synagogy, ale ta měla namále a byla zachráněna za pět minut dvanáct. Trojúhelníkový půdorys ghetta se rozšiřoval směrem od úzkého hlavního vchodu od městské brány. Ve spodní části stojí rabínský dům s průchodem na dolní náměstí ghetta a synagoga, okolo níž se kroutí Lázeňská ulička, ve které se nacházela škola. Dolní rabínský plácek vznikl při rozšíření ghetta v roce 1740. Ghetto postihlo několik požárů a většina domů je dnes novodobě přestavěna, ale ghetto si i tak zachovalo svoje kouzlo. Počet Židů v Polné byl nejvyšší v první polovině 19. století. Bylo jich okolo sedmi stovek. Uvolnění společenských poměrů a lepší pracovní příležitosti ve velkých městech způsobily i zde v Polné odliv Židů z města. Na snižujícím se stavu židovské komunity se významně podílela nedobrá spoečenská atmosféra po vraždě Anežky Hrůzové. Případ se proměnil v antisemitskou štvanici a nevinný Leopold Hilsner byl odsouzen na doživotí (byl nakonec vězněn 19 let). Vše samozřejmě dokonal holocaust během druhé světové války.






Původně barokní synagoga byla vystavěna roku 1684. Podlehla několika požárům, vždy však byla znovu obnovena a často přestavěna a rozšířena. Uzavřeli ji nacisté v roce 1943, komunisté ji nakonec proměnili ve sklad barviv a synagoga výrazně chátrala. Zachráněna byla díky klubu Za historickou Polnou a v roce 2000 nakonec po celkové rekonstrukci otevřena. Dnes slouží jako Regionální židovské muzeum. Vstup je dnes umožněn jak do mužské části, tak do horní ženské galerie.







V sousedství synagogy vznikl přístavbou patra roku 1717 Židovský obecní dům zvaný Rabínským domem. Dnes v něm jsou expozice muzea, v přízemí s bytem šámese a černou kuchyní, v suterénu se vstupem do lázně mikve a v patře s bytem rabína a tzv. zimní modlitebnou pro 30 osob.



Káťa a Bára aneb dva kostely se řbitovy v Polné

7. srpna 2017 v 20:32 | vítor |  Řbitovní qítí
Kostel svaté Kateřiny

Je to druhá nejstarší památka města Polná. Byl postaven ve 14. století Janem Ptáčkem z Pirkštejna, významným šlechticem své doby, na vrchu nad polenským hradem vysoko nad dnešním rybníkem Peklo. Okolo kostela byl zřízen řbitov, na kterém se pořbívá dodnes. Kostel byl vícekrát upravován, vypalován, rekonstruován, ale dodnes si zachoval vzhled prostého gotického kostela, který nerozpíná pompézně své kopule, jak tomu často vidíme u barokních kostelů, ale který upomíná člověka spíš na věci poslední v souladu se železnými kříži, krásnými hrobkami i moderními výtvory místních kameníků, které kostel obklopují. Příjemné meditativní místo, které vzbuzuje v člověku pocit smíření a pokory.












Kostel sv. Barbory

Na začátku 18. století zrušili v Polné řbitov u kostela Panny Marie na náměstí a vybudovali nový severně od města. Uprostřed něj byl vystavěn pozdně barokní kostel zasvěcený svaté Barboře. Patronka je vysochána i na vstupní bráně na řbitov. Ten je dodnes hlavním polenským řbitovem, takže na něm najdeme pozdně barokní anděly i urnový háj. A také hrob Anežky Hrůzové, oběti zločinu známého z aféry zvané hilsneriáda. Pod středovým křížem je lavička s vyhlídkou na kostel. Pokud budete znaveni prohlídkou Polné, tak tu chvíli poseďte, udělá vám to moc dobře.