Expedice Anežka 2017 - část druhá - Přes zemskou hranici

10. srpna 2017 v 19:47 | vítor |  Na cestách
Mezi Polnou a Žďárem jsme chtěli navštívit pár drobnějších památek a také město Přibyslav, ve kterém jsme ani jeden z nás nikdy nebyli. Dále hrad Ronov, kostnici ve Velké Losenici a funkční hamr na Sázavě.

V úterý bylo největší vedro z celého týdne a my jsme dopoledne strávili prohlídkou chladných místností Rabínského domu a synagogy v Polné. Okolo poledne jsme se ale za smrtícího horka přesunuli autobusem do Přibyslavi. Najedli jsme se v příjemné restauraci U Huberta, navštívili infocentrum ve dvoře městského muzea, kde jsme našli i památník obětem holocaustu za 2. světové války, a bleskově prohlédli náměstí se sochou sv. Václava i nejzajímavější památku města - kostel Narození sv. Jana Křtitele. Původně gotický kostel byl poškozen husity a v 18. století barokně přestavěn. Vedle kostela stojí 31 metrů vysoká věž, pozůstatek gotického opevnění města, a také mariánský sloup z roku 1998, je tedy jediným mariánským sloupem u nás vysvěceným ve 20. století.







Pak jsme se několik hodin váleli na přibyslavském koupališti, neboť nebylo možno dělat cokoli jiného. Z programu jsme vyřadili hrad Ronov, kam jsme se rozhodně nemínili v tom vedru táhnout. Místo toho jsme zamířili rovnou na vlakové nádraží. Cestou jsme minuli zámek, který patří už od 80. let hasičům, a také sochu Jana Žižky z Trocnova, pěknou, jezdeckou, trochu skromnější než je ta na pražském Vítkově. Také byla vlastně zkušebním odlitkem pro tu známou pražskou, protože jejím autorem je Bohumil Kafka, který se takto připravoval na realizaci svého velkého díla.


Vlakem jsme popojeli do stanice Sázava u Žďáru. Tam jsme měli domluvené ubytování. Po nezbytné sprše jsme se vydali na večerní průzkum obce a na pivo. Unikátem Sázavy je tradičně velký podíl evangelického obyvatelstva. Až do dob, kdy to stále byl důležitý statistický údaj, se k evangelické církvi hlásila asi třetina obyvatel obce. A zatímco katolíci měli léta ve vsi jen kapličku a kostel si staví až dnes, zajímavý, moderní, na okraji obce, tak evangelíci si postavili kostel už v roce 1785, tedy hned po vydání tolerančního patentu. U kostela je i evangelický hřbitov. Jinak hospodu mají v Sázavě pěknou.





Druhý den jsme vyrazili pěšky do Velké Losenice. Cesta vedla příjemnou, málo frekventovanou asfaltkou a my jsme mohli nerušeně filozofovat. To nám vydrželo až do rozlehlé a velké vesnice Velké Losenice. Tam nás jako první zaujala pamětní deska na jednom z domků, která nám odhalila jeden údaj z dob, kdy Karel Havlíček Borovský ještě nebyl na světě. Odpočinuli si a občerstvili jsme se na lavičce před samoobsluhou. Okolo obchodu panoval čirý ruch. Pozorovali jsme typologii místních žen, které tvořily většinu pozorovaného materiálu, snažili se odposlechnout nějaký ten dialektismus. Pak jsme volali na telefon paní, která nám měla ukázat kostnici u kostela. Paní jsme se nedovolali, ale nakonec jsme zjistili, že kostnice je otevřená a zamřížovaná a že je tak malá, že si ji bez problémů dostatečně prohlédneme i tak. Kostnice u původně gotického, několikrát upravovaného kostela sv. Jakuba byla postavena v 70. letech 18. století. Jsou zde uloženy kosterní pozůstatky obětí válek s Prusy, ale i obětí strašného hladomoru z druhé poloviny 18. století.







Z Losenice jsme pokračovali po červené turistické značce okolo místní dominanty, kopce Peperek. Kráčeli jsme po úzké asfaltce stoupající lesem k samotě Samotín. Cestou jsme potkali zajímavého zástupce místní fauny, zmiji obecnou.


Za Samotínem cesta začala klesat a my se ocitli na místě, které symbolizovalo starou zemskou hranici Čech a Moravy. V tu chvíli jsme tedy vstoupili na území Moravy.



Okolo nás se rozkládala malebná krajina Žďárských vrchů a my klesali prudce k řece Sázavě. Narazili jsme těsně nad řekou na skalní útvar se jménem Rozštípená skála. Je to puklý skalní blok, jímž se dá projít. Schladili jsme se tu v místě, kde se od řeky odpojoval náhon vedoucí k blízkému hamru. Pak jsme odpočívali u betonové hlavy mamuta, kterou vytvořil v roce 2006 žďárský sochař Michal Olšiak.





Asi půl kilometru od místa s mamutem se nachází velice speciální muzeum. Je to zachovaný hamr pod správou Technického muzea v Brně, takže jsou zde prohlídky s průvodcem a celé je to opravdu velmi zajímavé. Tomuto hamru se říká šlakhamr od německých slov pro ránu a kladivo, tedy jakési bouchací kladivo. Rozvoj hamrů souvisel s kolonizací tohoto území nově založeným cisterciáckým klášterem ve Žďáru. Kraj byl bohatý na naleziště železné rudy, kterou hamry zpracovávaly. V pozdějších dobách se z hamrů stávaly mlýny. Tak i z tohoto. Součástí expozice je historie těžby železné rudy a vývoje jejího zpracovávání, ukázka činnosti samotného kladiva, vodního kola a zemědělských strojů.







Pak jsme ještě prošli pod Štěnicí a z obce Hamr jsme se svezli autobusem do Žďáru.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama