Září 2017

O Ivanu Blatném

26. září 2017 v 21:05 | vítor |  Literatura
S Ivanem Blatným jsem se poprvé setkal díky knize Pomocná škola Bixley, kterou vydalo nakladatelství Torst v roce 1994. Fascinovaně jsem pročítal krátké říkánky, složené z postřehů, asociací, psané částečně česky, částečně anglicky (ale třeba i francouzsky nebo německy) a tušil jsem, že čtu něco výjimečného a zvláštního. Neměl jsem ale o autorovi žádné informace. Jak se čas a prostor plnil informacemi, zjišťoval jsem o Ivanovi Blatném víc a víc jsem četl jeho další básně. Vrcholem mé snahy o poznání Blatného života a pochopení jeho poezie bylo zakoupení knihy Básník (Román o Ivanu Blatném), kterou napsal a vydal Martin Reiner, spisovatel a nakladatel (ale také divadelní dramaturg, organizátor, literární teoretik...). Kniha vyšla v nakladatelství Torst v roce 2014.

Pan Reiner se věnuje Blatnému již dlouhá léta. Z knihy je dobře patrno, kolik toho musel nacestovat, s kolika lidmi o Blatném mluvil, kolik archivních materiálů musel nastudovat. Zároveň dokázal podat životopis Ivana Blatného jako strhující román o zvláštním osudu básníka, nejprve úspěšného a známého, poté úplně zapomenutého a mnohými považovaného i za mrtvého dávno před jeho skutečným úmrtím. Odehrává se od Blatného dětství a rodinného prostředí přes přátelství a silné a citlivé vztahy s Vítezslavem Nezvalem a s Jiřím Ortenem, básnické úspěchy na konci třicátých let, život za protektorátu, náhlou emigraci a dlouhá desetiletí vAnglii, převážně trávená v psychiatrických léčebnách a chráněných bydleních. Nezůstává ale popisnou oslavnou ódou na umělce, ale jde do hloubky, do podstaty věcí, pokouší se odhalovat tajemství Blatného života, zkoumá jeho povahu, jeho velice zvláštní vztahy se ženami. Zároveň podává plastický obraz doby, ve které Blatný žije, kterou velice trefně reflektuje ve tvorbě, ale kterou prožívá trochu jakoby z pozadí, z periferie, popisuje ji jemným melancholickým pohledem. Ivan Blatný prožil mládí za první republiky a za protektorátu a rázně ho ukončil na prahu třicítky emigrací, ve které přijal pasivní roli člověka na okraji, který není v cizí zemi, jejíž jazyk ani neumí, schopen společensky existovat, pracovat, být samostatný. V padesátých a šedesátých letech o něm není asi patnáct let nikde žádná zmínka. A pak se ve zlomovém a důležitém období pro české dějiny na konci šedesátých let začínají objevovat kontakty, které už nikdy úplně neskončí, až do básníkovy smrti, a které vyvrcholí novým obdobím Blatného tvorby a vydáváním jeho knih.

Martin Reiner napsal objemnou a bohatou knihu plnou faktů a informací a zároveň a skvělý a krásný román, velké dílo, které se čte jedním dechem a které mě skutečně obohatilo.



Židovský hřbitov a synagoga v Heřmanově Městci

7. září 2017 v 21:12 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Město Heřmanův Městec patří mezi města s bohatou historií židovské komunity. Židé se zde mohli usazovat zřejmě už od vzniku městečka jako kolonizátoři. Na počátku 15. století zde již existovalo židovské osídlení zcela prokazatelně a v roce 1570 zde žilo deset židovských rodin. Počet obyvatel židovského vyznání se vyšplhal až na osm stovek v polovině 19.století. Pak začal klesat ze známých příčin - zánik feudálního systému, stěhování obyvatel do větších měst a nakonec samozřejmě tragické události během 2. světové války.

Původní židovské ghetto bylo odděleno branou od městského náměstí, ale v roce 1623 vyhořelo spolu s větší částí města. Potom, za období vlády hrabat Šporků nad Heřmanovým Městcem, byli židé přemístěni do míst, kde jsou dnes jen pouhé zbytky bývalého ghetta. Šporkové židům neobyčejně přáli a zvali další k přestěhování do městečka, které zřejmě bylo po třicetileté válce jen řídce osídleno. Na místě bývalého židovského města stojí synagoga a několik domů, ale také zde měli židé svou samosprávu, lékaře, košera nebo ponocného. Sídlil tu také krajský rabín.

Synagoga a s ní spojený rabínský dům a škola jsou dodnes zachovány a my jsme se s kolegou díky ochotě a fundovanosti příjemné paní průvodkyně dozvěděli mnoho informací a také si mohli synagogu prohlédnout. Budova synagogy byla postavena v roce 1760 a z původní barokní podoby do nynější novorománské přestavěna v roce 1870. Byla to už ale druhá synagoga po vzniku židovského města v 17. století. Ta původní byla příliš blízko křesťanského osídlení a podle nových zákonů musela být posunuta. Spolu s rabínským domem byly v 90. letech 20. století rekonstruovány. Rabínský dům slouží dnes jako galerie.









Další významnou a velice dobře zachovanou památkou v Heřmanově Městci je židovský hřbitov. Patří k největším a nejlépe zachovaným u nás. Je pravděpodobné, že zde existoval hned po příchodu prvních židovských osídlenců. Od konce husitských válek zřejmě opět stoupá počet židů ve městě a hřbitov se zřejmě opět využíval. Náhrobky z 15. ani 16. století se nedochovaly anebo takový záznam nelze na starých zvětralých náhrobkách přečíst. Hřbitov byl několikrát rozšiřován a dnes má rozlohu asi 0,4 ha. Po druhé světové válce byl ve velice špatném stavu, ale dnes je rekonstruován a je velmi dobře udržován. Jsou zde náhrobky barokní, klasicistní, spousta náhrobků z 19. století, tumba z roku 1844 a také moderní náhrobky z meziválečného období. Je jich tu celkem přes 1000. Poslední pohřeb se zde konal v roce 1940. Součástí hřbitova je i původně průjezdná márnice, kde najdete kočár, rakev a máry a také malou informační výstavu. Židovský hřbitov Heřmanově Městci patří k nekrásnějším židovským hřbitovům z těch, které jsem u nás navštívil, a mohu ho k návštěvě jen doporučit.

































Synové světla a synové tmy

4. září 2017 v 22:25 | vítor |  Literatura
Jméno Stanislava Segerta mi vůbec nic neříkalo, dokud jsem někde nenarazil na zmínku o knize o tzv. kumránských svitkách, kterou napsal právě tento muž. Zmínka o knize mě velice zaujala, a proto jsem si ji objednal v antikvariátu. Po přečtení knihy jsem svého rozhodnutí vůbec nelitoval. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavého nejen o samotných svitcích od Mrtvého moře, ale také o společenské a náboženské situaci v Palestině na přelomu letopočtů. A také jsem si samozřejmě zjistil něco o autorovi.

Stanislav Segert byl český teolog, lingvista, hebraista, znalec semitských jazyků. Působil jako duchovní Českobratrské církve evangelické, po získání doktorátu přednášel v Praze, od poloviny šedesátých let 20. století působil ve Spojených státech amerických jako profesor biblických studií a severozápadních semitských jazyků. Publikoval asi 20 knih. Jednou z nich je i kniha Synové světla a synové tmy: Svědectví nejstarších biblických rukopisů.

Kumránské svitky neboli svitky od Mrtvého moře jsou písemné dokumenty nalezené po druhé světové válce v lokalitě Kumrán na terase nad Mrtvým mořem. Postupným výzkumem bylo zjištěno, že v Kumránu žila komunita tzv. esejců, v překladu "čistých", kteří žili podobným způsobem jako středověcí mniši v klášterech. Jejich hlavním úkolem bylo přepisování náboženských textů. Některé tyto texty jsou obsaženy na dochovaných svitkách.

Profesor Segert popisně, ale věcně a poutavě popisuje okolnosti nálezu svitků, počínající výzkum i výsledky dalších výzkumů. Kniha vyšla v roce 1970, takže od nálezu uplynulo tehdy něco přes dvacet let a výsledky výzkumů byly poměrně čerstvé. Kniha pokračuje popisem místa, kde sídlila náboženská komunita, odkazy na probíhající dějiny Izraele i na náboženskou situaci období okolo přelomu letopočtů.

Kniha Synové světla a synové tmy: Svědectví nejstarších biblických rukopisů je komplexním dílem o fenoménu, který je významnou součástí poznávání náboženských a společenských dějin Blízkého východu. Přes vysokou hodnotu odbornou je psána čtivě a srozumitelně i pro běžného čtenáře.


Dva židovské řbitovy v Havlíčkově Brodě

3. září 2017 v 16:28 | vítor |  Řbitovní qítí
Že jsou v jednom městě dva židovské řbitovy, nemusí být až tak výjimečné. Takových měst je víc, ale prakticky vždy se jedná o řbitov starý, středověký či z počátku novověku, a řbitov nový, vybudovaný většinou v druhé polovině 19. století. Jenže v tehdejším Německém Brodě měli Židé zákazáno se usazovat od 15. století až do století devatenáctého a žádný starý židovský řbitov tam není. Kromě řbitova založeného v letech 1888 - 1890 je totiž v Havlíčkově Brodě unikátní tzv. tyfový řbitov.

Během první světové války byly v Čechách, jako v klidné, válkou nezasažené části rakousko - uherské monarchie, umísťovány početné skupiny válečných uprchlíků z jiných částí říše. Byli to Italové, Istrijci a také Židé z Haliče a Bukoviny. Jeden z uprchlických táborů vznikl v právě v Německém Brodě, na místě, kde bylo připraveno vybudování psychiatrické léčebny. Tábor byl zaplněn vysoko přes míru, tísnilo se zde až 10 000 uprchlíků. Za tohoto stavu věcí se nelze divit, že v táboře vypukla epidemie tyfu. A pro oběti této epidemie byl založen speciální řbitov.

Najdete ho uprostřed polí mezi hlavní silnicí na Kolín a lesem nad údolím Rozkošského potoka asi 300 metrů za městským řbitovem. Zdáli vypadá jako obyčejný háj mezi poli a vzhledem k tomu, že k němu nevede žádná cesta, tak pro spoustu lidí i obyčejným hájem zůstane. My jsme se ale s kolegou odvážně pustili přes bramborové pole, kolega vybaven igelitovými sáčky na nohou, podobně jako při památných protichemických cvičeních za dob ČSSR. Pole jsme překonali a procházeli jsme plochou řbitova. Na některých náhrobkách byly položené kamínky, tak sem určitě občas někdo chodí. Byly tu i známky kácení dřevin. Jak jsme se později dozvěděli od správce řbitova ve městě, problém s údržbou je tu způsoben hlavně neexistencí přístupové cesty.

Náhrobky na tyfovém řbitově jsou většinou skromné, z levnějšího materiálu, omšelé, často poničené. Řbitov není vyloženě v dezolátním stavu, ale spíš ve stavu postupného zániku. Atmosféra jako by odpovídala okolnostem vzniku tohoto řbitova. Zdejší zesnulí umírali daleko od svých domovů, vytrženi z nich válečnými hrůzami, stiženi všichni stejnou nemocí po nedůstojném přežívání v táborových barácích...













Židé z uprchlického tábora bývali pochováváni i na řbitově ve městě. Ten je nedaleko nemocnice v Ledečské ulici, tehdy na okraji města, dnes uprostřed zástavby. Pořbívalo se zde v letech 1888 - 1942. Vchod řbitova zdobí průjezdní budova, kde stával kočár. Je tu také byt správce, v současnosti obýván mladou rodinou. Pan správce nás ochotně pustil na prohlídku řbitova, na kterém se dochovaly asi dvě stovky náhrobků včetně právě těch, pod kterými leží ostatky uprchlíků z Haliče a Bukoviny. Tyto náhrobky jsou většinou psány hebrejsky, většina náhrobků místních usedlíků také česky, řidčeji německy. Na stylu některých náhrobků je patrný vliv asimilace židovského obyvatelstva do většinové české společnosti. Toto vše pak přerušila druhá světová válka a cílené vyvražďování židovského obyvatelstva.