Říjen 2017

Kruh

24. října 2017 v 14:31 | vítor |  Literatura
Kruh je především znám jako americký horror z roku 2002, což je remake japonského filmu z roku 1998. Tento japonský film byl natočen podle knihy spisovatele Kodži Suzukiho z roku 1991. Vzhledem k tomu, že jsem ani jeden z filmů neviděl, byl jsem na knihu zvědav. Získal jsem ji ve výprodeji v knihovně za jednu korunu.

Kruh je jedna z prvních knih Suzukiho a přinesla mu celosvětovou popularitu. V Japonsku se stal vyloženě kultovním spisovatelem a první díl Kruhu měl další pokračování, až vznikla celá série. V návaznosti na to také vzniklo několik filmů a TV seriálů.

O Kruhu se sice běžně mluví jako o horroru, ale kniha má spíše detektivní atmosféru. Vzhledem ke skutečnostem, které se v knize odehrávají, je na všechno jen omezené množství času, proto se děj odehrává v hektickém tempu. Hlavní postavou je novinář, který si všimne podobných rysů u dvou zdánlivě nesouvisejících úmrtí a začne pátrat po tom, co tato úmrtí spojuje. Poté, co se sám dostane do situace, kdy se domnívá, že může zemřít, začíná horečnatě pátrat po odhalení záhady, s níž se setkal. Knize nechybí kromě skvělého tempa ani mrazivé, skutečně horrorové okamžiky, mysteriózní prvky a zvláštní, až groteskní vykreslení postav. Skvěle se čte a je výbornou oddechovkou na víkend nebo dlouhý zimní večer.


Dva venkovské řbitovy na konci babího léta

24. října 2017 v 10:26 | vítor |  Řbitovní qítí
S předstihem před dušičkami dohodli jsme se s mámou a sestrou, že je vezmu na řbitovy v Hořešovicích, kde máme spoustu příbuzných, a v Pozdni, kde jsme se po nějakých příbuzných chtěli podívat. Přestože jsme celá léta jezdili o prázdninách do Lískýho, v Pozdni jsme byli mnohokrát a měli jsme tam i nějaké příbuzné, tak na místním řbitůvku jsme nikdy ani jeden z nás nebyl.

Počasí bylo nádherné. Trefili jsme se do posledního víkendu babího léta. Bylo příjemně teplo, slunečno a foukal čerstvý vítr. Tak jako v Hořešovicích na řbitově foukal vždycky, jak si to pamatuji už od dětství. Máma se sestrou se pokoušely v tom větru zapálit svíčky na hrobech praprarodičů, pratet, prastrýců, strýců, tet a dalších příbuzných z dalších kolen. Já jsem si zatím udělal pár fotek. Zaujaly mě hroby dětí u řbitovní zdi a také specifický druh výtvarného projevu ve funerálním umění, který se tu uchytil zřejmě někdy po druhé světové válce. Jedná se malbu na skle, velmi často - jak přes kopírák - s motivem orajících koní nebo zapadajícího slunce.















Ze silnice mezi Líským a Pozdní jsou pro mě ty nejkrásnější výhledy na světě. I z pozdeňského řbitova je krásný výhled, zejména na Lískou stráň s rozhlednou na vrcholové plošině. Na řbitově jsme se zvědavě rozhlíželi a pátrali po hrobě strýce Mírka a tety Kateřiny.Ten se nám za pomoci přítele na telefonu podařilo najít a našli jsme i hrob našeho dávného známého, pana Peška z Lískýho. Za stále hezkého slunečného počasí jsem si i na tomto malebném řbitůvku udělal pár fotek.












Poslední den

22. října 2017 v 19:02 | vítor |  Všední Nevšední
Co budeme dělat za těch podzimních dnů, které se tak rychle přiblížily. Dnes ráno bylo nebe slunečné, ale podíváte - li se z okna teď, jste překvapeni a tváří se opřete o okenní kliku...

Pohled na kalendář i na předpověď času nabízejí jasné vyhlídky. Je dost pravděpodobné, že v tomto roce už nepřijde den, kdy vyrazíte jen tak nalehko, kdy slunce ještě bude hřát a prodírat se skrz žlutavé a načervenalé listí na stromech a kdy se vy můžete hřát na tom sluníčku a mžourat do něj skrz to listí na těch stromech a můžete kráčet pod modrou jasnou oblohou.... Ještě naposled... Už za týden se zase bude hýbat časem a bude se ve tmě vstávat, ve tmě chodit domů z práce. A přísný listopad shodí ze stromů poslední zbytky listí. Země bude směřovat ke slunovratu a příroda se bude chystat ke spánku.







Při nachlazení

16. října 2017 v 20:13 | vítor |  Všední Nevšední
Od útlého dětství stíhán častými nemocemi, zvláště pak bronchiálním katarem s prvky dušnosti, vypracoval jsem si metodiku prožívání nemoci do nejmenších detailů, v posledních letech dokázal jsem zamezit záchvatům v míře více než poloviční oproti létům dětství a mládí, a případný pravidelný podzimní atak trestající výjimečně prokalený víkend bleskovou třídenní rýmou, ucpaným nosem a parodií na kašel začal jsem prožívat stoicky a se sklonem k alternativním druhům léčby. Tak to dokládá i tato fotografie. Do hrnku, který se nevešel do záběru, jen se lehce otřel o levý dolní roh obrázku, vchrstnul jsem asi dvě deci právě vařící vody, dolil asi deckovým zbytkem vincentky, to dolil zbytkem pětileté Queen Margot, doplnil půl deckou tříleté Quenn Margot, cmrndnul jitrocelového sirupu a vmíchal lžíci lesního medu. Na závěr jsem nápoj posypal mletým zázvorem a skořicí. A než jsem dopsal sem, tak jsem ho vypil. Už se mi orosilo čelo. Jedna z nejlepších medicín, jaké jsem za poslední léta vyzkoušel...


Židovský řbitov v Praskolesích

12. října 2017 v 19:57 | vítor |  Řbitovní qítí
Praskolesy jsou vesnice nedaleko Hořovic a židovský řbitov tu byl zbudován v roce 1863 v táhlém vrchu na jih od obce. Sloužil náboženským obcím v Praskolesích a také v Hořovicích, kde sice byla synagoga, nikoli však řbitov. Dochovala se zde necelá stovka náhrobků z 19. a 20.století, bohužel se nezachoval hrobnický domek. Řbitov prochází rekonstrukcí, je o něj pečováno a je opravována řbitovní zeď.Náhrobky jsou kromě hebrejštiny psané převážně česky, některé německy. Častá příjemní Hecht, Taussig. Řbitov zdálky vypadá jako sad mezi poli a je příjemnou oázou klidu umožňující krátkou meditaci nad pomíjivostí lidského života.
























Svatováclavská dovolená - den třetí - Gotická pevnost na okraji Brd

12. října 2017 v 19:35 | vítor |  Na cestách
Pro třetí den krátké dovolené jsem zvolil cestu na jihozápad, za město Hořovice, na okraj Brd, kde jsem chtěl nasbírat ještě nějaké ty houby a navštívit zříceninu hradu Valdek.

Ráno jsem cestou vyzvedl kamaráda Kamila, natankoval jsem benzín do nádrže vyschlé z předchozího výletu na Karlovarsko a vyrazili jsme po dálnici D7 a následně dálnici D5 vstříc krásnému, slunečnému dovolenkovému dni.

Valdek leží na ostrožně vybíhající z kopce Berance ve výšce asi 550 m.n.m. Do nedávné doby patřil do vojenského prostoru a vlastně nebyl přístupný. Dnes jsou na něm cedulky s nápisy Vstup zakázán, ale jak by se člověk mohl udržet, aby si neprohlédnul, co zbylo z kdysi mohutné pevnosti z 13.století. Na nádvoří se zrovna balila parta čundráků, kteří tu spali, tak jsme usoudili, že s tím zákazem to nebude tak horké. Pak už jsme měli klid, abychom hrad podrobně prozkoumali. Zachovala se mohutná bergfrítová věž z první fáze výstavby, zdi oddělující jižní a severní nádvoří a věž, a rozsáhlé části obvodových zdí.





Rozsáhlé území okolo dnešních Hořovic a dále do Brd vlastnil prastarý český rod Buziců, od něhož se odvozuje i známý rod Zajíců z Valdeka, který vlastnil nejen tuto na svou dobu velmi moderní pevnost, ale také nedaleký mladší hrad Žebrák. Valdek se pak stal rodovým sídlem Zajíců. Byl to typický gotický hrad s volně stojící bergfrítovou věží a rozsáhlým zpevněným předhradím na severní straně.




Na prvním nádvoří byla studna a hospodářské budovy. Do vnitřního nádvoří se dalo vstoupit pouze úzkým průchodem mezi hradební zdí a věží. Věž měla čtyři patra a byla přístupná pouze z ochozu přilehlé hradby. Její zdi mají tloušťku 360 cm. Hrad měl dva paláce, severní menší, do něhož se vstupovalo také pouze z patra a plnil tak obranný účel. Na jižní straně stál hlavní palác, čtyřpatrový s pavlačemi, obytný s velkým sálem s krbem. Nádvoří obklopovaly vysoké mohutné zdi.





Na Valdeku se nám moc líbilo. Škoda jen těch náletových dřevin, hrad by bez nich lépe vyniknul. Dlouho jsme s Kamilem zkoumali obranný systém a uvažovali, jakým způsobem se do hradu vstupovalo. Všechny potřebné informace jsme si dohledali později, z trosek hradu nebylo možné vše poznat. S Valdekem jsme se rozloučili pohledem na brdské lesy a sami jsme vyrazili do lesa nasbírat něco hub ve vrcholící houbařské sezóně.




Svatováclavská dovolená - den druhý - Hrady v mlhách

10. října 2017 v 21:59 | vítor
Druhý den dovolené jsem se rozhodl vyrazit západním směrem a dojet skoro až ke Karlovým Varům. Mým cílem měly být středověké hrady Andělská hora a Hartenštejn u Bochova. Taky jsem si říkal, že by nebylo marné podívat se po houbách a vybavil jsem se plátěnou taškou (můj košík drží v zajetí už dva roky Majk v Pařezí) a švýcarským nožem, vyzvedl jsem kamarádku, natankovali jsme a vydali se směřem ku Řevničovu.

Svatováclavské ráno bylo mlhavé, ale já byl přesvědčen, že se mlha zvedne a bude krásný den stejně jako byl ten předchozí. Mezi Řevničovem a jesenickou křižovatkou mlha lehce zhoustla. Řídce osídlené západní Rakovnicko, jeden z nejsmutnějších krajů u nás, se střídavě vynořovalo a ponořovalo do bělavých cárů mlhy. "Tak zkusíme nejdřív ty houby a mlha se na poledne určitě zvedne," pravil jsem optimisticky. Za Lubencem jsme vyjeli do výšky okolo 650 m.n.m., užili jsme si dvoukilometrový úsek dálnice, minuli odbočku na Bochov a vjeli do zamlžené Andělské Hory. Hrad byl vidět...v mlze.



Pár kilometrů za Andělskou Horou jsme odbočili na plácek u lesa a během hodiny a půl jsme měli plnou tašku hříbků, babek a klouzků. Posvačili jsme a jeli zpět dobýt hrad Andělská hora.

Hrad je starší než městečko pod ním. Byl zbudován už na přelomu 14. a 15. století, kdy ho založil Boreš z Oseka. Pak patřil Házmburkům a nakonec jej získal Jindřich z Plavna z německého šlechtického rodu, který výrazně ovlivňoval dějiny západních Čech v 15. a 16. století. Za vlády Plavenských také vzniklo městečko pod hradem, a to až v druhé polovině 16. století.


Obdélníkovému náměstíčku vévodí barokní kostel sv. Michala Archanděla, také Schillerův dub zasazený roku 1859 ke stému výročí narození německého básníka Friedricha Schillera, který byl stejně jako Johann Wolfgang Göthe hostem lázní v Karlových Varech a který - stejně jako Johann Wolfgang Göthe - výletil po okolí a navštívil i Andělskou Horu. Göthe tu má ostatně reliéf na pamětním kameni. Partičku doplňuje Sv. Jan Nepomucký z roku 1767.











Přímo za kostelem začíná docela krátké stoupání na hrad. Po požáru v roce 1718 byl definitivně opuštěn a začal pustnout. Jeho původní podobu nám ukázala informační tabule.


Možná místo se silnou energií, nevím, bylo sychravo, ač nebyla zima, a my se snažili jít rychleji než rodinka s hyperaktivním chlapcem. Hrad překvapí svou rozlehlostí, která zespodu není patrná. Nádvoří je přiměřeně velké a výškový rozdíl k jihovýchodní věži je docela impozantní. Věž se opravuje, k tomu z ní čouhá stožár světelné signalizace, takže je to takové trochu industriální, ale jinak se nám hrad velice líbil. Výhledů jsme si moc neužili, ale nakonec to skutečně byla hodina, kdy bylo mlhy nejméně.










Cestou z náměstí dolů jsme se pak museli vyhýbat cyklistickému závodu, ale k žádné kolizi to nevedlo. U hlavní silnice jsme se ještě stavili u barokního areálu hřbitova s poutním kostelem Nejsvětější Trojice. Ten dal postavit na přelomu 17. a 18. století hrabě Černín významným italským a v Čechách usazeným stavitelem Giovannim Baptistou Alliprandim, který zvolil jedinečné trojúhelníkové řešení jak půdorysu kostela, tak samotného hřbitova. Areál, který doplňují ještě dvě kaple, byl v nedávných letech zrekonstruován a v době naší zastávky byl bohužel prázdný a uzamčen, ačkoli přes léto tu zřejmě funguje informační centrum a jsou zde také parkovací místa pro autobusy s německými důchodci.




Další naší zastávkou bylo město Bochov. To je dnes trochu zapadlé sudetské městečko, které nepůsobí úplně perspektivně, ale je znát, že dějiny tudy prošly. Před polovinou 14. století už tu stálo hornické městečko a přes devastační vliv komunistického vedení z druhé poloviny 20.století se tu nějaké památky zachovaly. Na náměstí stojí kašna z 18.století, barokní Jan Nepomucký, drobounká Panenka Maria a klasicistní radnice s věží. Je to docela hezké, ale další místa na náměstí prozrazují, že současnost Bochova není úplně růžová.




V budově radnice je restaurace, kde jsme si vypůjčili klíč od věže zříceniny hradu Hartenštejna, která slouží v současné době jako rozhledna. Na druhou zříceninu, která se nachází přímo ve městě a jmenuje se Hungerberg, jsme nešli, neboť jsme nechtěli ztrácet poslední zbytky viditelnosti. Hartenštejn je dosažitelný po značené cestě a překonání dvoukilometrové vzdálenosti od náměstí. Hrad leží na Zámeckém vrchu, který má nadmořskou výšku 733 m.n.m. a tyčí se asi 80 výškových metrů nad městem.


Naproti hradu je vrch se sloupem připomínajícím pyrám, který je pomníkem obětem 1. světové války. Byl vztyčen roku 1924 a jestli mě zrak nešálil, tak je u něj ještě postaven dřevěný kříž.


Hartenštejn nechal postavit Jindřich z Plavna okolo roku 1470 jako nový opěrný bod místo již zmiňovaného Hungerbergu, který zničilo vojsko Jiřího z Poděbrad. Ale už v polovině 16. století byl Hartenštejn opuštěn. Později padl téměř celý za oběť těžbě kamene. Hrad byl přitom ukázkou velice kvalitní hradní architektury konce 15. století. Byl vynikající obrannou dělostřeleckou pevností s bateriovými věžemi.





Už za první republiky probíhaly na hradě rekonstrukční práce a hrad se stal oblíbeným místem víkendových zábav. Po druhé světové válce tyto aktivity upadly. Další rekonstrukce se hrad dočkal až po roce 2006. Hrad by byl v jiném počasí skutečně příjemným místem k výletu a určitě bývá z rozhledny dobrý výhled. Takhle bylo jednodušší nahlédnout do hluboké hradní studny a za opět houstnoucí mlhy se vydat zpět k Bochovu. Naše mysli pak už jen zaměstnávaly myšlenky na smažený sýr, který jsme si pak také v restauraci objednali a po několika desítkách minut skutečně dostali a snědli. Tímto svátečním jídlem jsme tak zakončili svatováclavský výlet za zamlženou gotikou západních Čech.








Synagoga v Úštěku

8. října 2017 v 21:58 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Jednou z nejzajímavějších památek města Úštěka a zároveň jednou z nejkrásnějších staveb v něm je synagoga. Byla postavena na konci 18. století na místě jen několik let staré dřevěné synagogy, která vyhořela. Ojedinělá kamenná hranolová stavba v klasicistním slohu stojí v prudkém svahu, což působí dojmem obranné věže a také umožnilo umístit do spodního patra synagogy školu a byt kantora.

Synagoga začala výrazně chátrat po druhé světové válce, kdy byly strženy okolní domy. Chátrala pak celá desetiletí a na konci 20. století byla již v naprosto dezolátním stavu. Přesto byla zachráněna a dnes vydává doklad o náboženském i společenském životě židovské komunity. Synagoga i škola jsou přístupné stejně jako vedlejší rabínský dům.













Židovský řbitov v Úštěku

8. října 2017 v 21:30 | vítor |  Řbitovní qítí
Úštěcký židovský řbitov byl založen na jihozápadním okraji města nad údolím Loubního potoka možná už v 15. století. První doložený náhrobek měl být z roku 1570. Řbitov byl založen blízko tehdejšího městského popraviště. Je jedním z dokladů mnohasetletého židovského osídlení v Úštěku. Řbitov byl rozšířen v 17. století a začal sloužit k pořbívání židů z dalekého okolí. K dalšímu rozšíření řbitova došlo na přelomu 19. a 20.století, ale tato nová část nebyla nikdy v podstatě využívána. Katastrofou nejen pro celou evropskou židovskou populaci, ale i pro řbitov v Úštěku byla samozřejmě druhá světová válka a nacistické řádění. Židovská obec v Úštěku zanikla a řbitov byl poškozen. Po válce jeho chátrání pokračovalo a komunistické vedení města se proti vůli památkářů snažilo o úplnou likvidaci řbitova. Ten byl nakonec zachráněn až v roce 2001 pražskou Židovskou obcí a následně o něj začalo pečovat Sdružení pro úštěckou synagogu a hřbitov. V současné době je na řbitově zachováno něco přes 200 náhrobků, nejstarší čitelné z poloviny 17. století. Počet zachovaných náhrobků neodpovídá významu řbitova. Mnoho jich padlo za obět devastaci v době totalitních režimů, které dokázaly zničit během pár desetiletí to, co vydrželo předtím dlouhá staletí.























Kostelíčky u Úštěka

8. října 2017 v 20:55 | vítor |  Na cestách
Kalvárie je necelých 400 m.n.m. vysoký vrch na dohled od Úštěka nad obcí Ostré, který je známý především díky zdaleka viditelnému baroknímu areálu na jeho vrcholu, kterému se také říká právě Kostelíčky nebo Kapličky. Zatímco vrch je třetihorní neovulkanický suk patřící do Ralské pahorkatiny, tak stavby na vrcholu jsou až z počátku 18. století. Nechali je vystavět liběšičtí jezuité, v té době velice činní v osazování okolní krajiny barokními stavbami. Zde na Kalvarii to je křížová cesta vinoucí se po úbočí ze vsi Ostré, pak terasa symbolizující Getsemanskou zahradu, majestátní schodiště se sochami, dvě oddělené kaple na vrcholu a mezi nimi kaple Božího hrobu.

Celý areál byl donedávna ve velice špatném stavu, naštěstí byl zásluhou Společnosti pro obnovu památek Úštěcka zachráněn a je o něj i nadále pečováno. Občasné divadelní nebo hudební vystoupení zde musí mít úžasnou atmosféru. Z vrcholu je výborný výhled na Úštěk a okolí, přímo naproti se vyjímá impozantní hora Sedlo, na východní straně zase vyčuhuje hora Vlhošť.