Listopad 2017

Dva židovské řbitovy na Kutnohorsku

30. listopadu 2017 v 20:37 | vítor |  Řbitovní qítí
Během podzimního vandru jsme s přáteli mimo jiné navštívili i dva židovské řbitovy. Jeden už za padajícího soumraku schovaný za zdí a s vchodem ze soukromého pozemku, druhý na svahu obráceném k jihu svou zeď už dávno ztratil a odhalený odolává statečně nezmarům počasí i necitlivým zásahům lidským.

Malešov

Židovský řbitov v Malešově se nachází na jižním okraji městečka. Shodou okolností jsme spali hned ve vedlejším domě a řbitov původně téměř pro nás nedobytný měli jsem najednou před očima nechráněn, neboť jižní zeď je zbourána a bude se zřejmě stavět znovu. Malešov neleží daleko od Kutné Hory a právě kutnohorští občané židovského vyznání převážně zaplňovali po svých skonech malešovskou zahradu míru v 19. a 20. století až do druhé světové války. Poslední pořeb se zde konal v roce 1956, kdy zde byla pořbena dcera posledního kutnohorského rabína. Dochováno přes 200 náhrobků od 18. století, starší psané víceméně jen hebrejsky, novější v kombinaci převážně s češtinou. Pěkné náhrobky z doby první republiky. Také dětská část. Zajímavá jména: Strakoschová, Faul, Wohrizek. Nebo například Ohrenstein, to určitě musel být příbuzný známých uměleckých osobností Ortena a Ornestů. Jinak i běžnější: Herman, Pollak, Heim, Raubitschek. Na řbitov se dostanete, až když se telefonicky domluvíte s paní Koutskou, která bydlí v někdejším hrobnickém domku. Paní je velmi ochotná a pustí se vás přes dvorek ke vrátkům na řbitov. Malešovský řbitov rozhodně stojí za návštěvu.




































Zbraslavice

Současný a zřejmě navždy poslední zbraslavický židovský řbitov je již třetím a v posledku úspěšným pokusem židovské komunity ve Zbraslavicích o založení vlastního pořebiště. Městečko na jižním okraji dnešního kutnohorského okresu patří geomorfologicky už na Českomoravskou vrchovinu a do zdejšího drsného prostředí se uchylovaly židovské rodiny už od pozdního středověku, stejně jako v nedalekých podobně velkých obcích Golčově Jeníkově a Uhlířských Janovicích. Obec zbraslavická byla schopna založit Pořební bratrstvo ještě před koncem 17. století. V té době probíhaly první dva pokusy o založení vlastního bejt olámu. Ten třetí byl nakonec založen v druhé polovině 18. století na pozemku na svahu přes potok od města. Využíván byl do roku 1932. Hned po druhé válce byl poškozen rozkradením řbitovní zdi a mnoha novějších náhrobků českými obyvateli Zbraslavic a okolí. K dalšímu poškození došlo při pokládání kabelů elektrického vedení. Dochovalo se asi 150 náhrobků. Z márnice zbyly jen terénní náznaky. Řbitov bez ochrany zdi jen těžce odolává projevům lokálního klimatu. V roce 2008 poškodila řbitov silná větrná bouře. Okolo se mezitím za několik posledních desetiletí rozrostla chatová osada. Řbitov vedle ní položený s ní vytváří prapodivnou symbiózu. Každopádně působí udržovaným dojmem a určitě je o něj pečováno aspoň v rámci možností. Ošlehaný větry vydává svědectví o starých časech v zapadlém koutě naší vlasti.























Do listů slov má báseň odívá se...

27. listopadu 2017 v 21:15 | Ono No Komači |  Poetika
Ono No Komači byla japonská básnířka z 9. století. Patří jako jediná žena mezi šest japonských tzv. nesmrtelných básníků. Její život je doprovázen legendami. Dochovalo se 110 básní, které v kompletním překladu Zdenky Švarcové a přebásnění Zdeňka Gerycha vydal Vyšehrad v roce 2011.


Vandr z Kutné Hory do Zbraslavic

27. listopadu 2017 v 21:06 | vítor |  Na cestách
Nejhorší bylo se vůbec do Kutné Hory dostat. O státní svátek zřejmě lidé nikam necestují, takže dopravní společnosti omezují spoje na minimum. Výsledkem je úplně narvaný autobus do Prahy, který jede přes všechny vesnice 55 minut. Autem by to trvalo asi 20 minut. Dalším zážitkem byl přeplný vlak do Kutné Hory, který sice jel až do Brna, ale všichni jeli právě jen do Kutné Hory, protože téměř všichni cestující byli turisti. A kdo byl někdy vlakem v Kutné Hoře, dokáže asi pochopit zmatek desítek lidí, kteří neumějí česky a kteří ještě musí přestoupit na lokálku, která je přiblíží městu, protože hlavní nádraží v Kutné Hoře je daleko za městem. Lokálka pak všechny vyplivne u nádraží, které je v rekonstrukci, takže to celé zase vypadá moc lákavě. Najít pak blízko nádraží restauraci, kde je možné se 17. listopadu najíst, se také rovná malému zázraku.

Byli jsme rádi, když jsme se na památky Kutné Hory dívali spoza řeky Vrchlice. Tam totiž začínala naše cesta. Přes mostek pro pěší a zajímavým podchodem dostali jsem se k cestě, která vedla nad železnicí pod skalami, kde jsme objevili reliéf "skoroslánského rodáka" Jaroslava Vrchlického.





Měli jsme z těch míst nádherný výhled na Jezuitskou kolej a chrám sv. Barbory. Pak jsme došli na konec této stezky na předměstí a pokračovali jsme podél Vrchlice dále částí zvanou Na Hutích.




Tady se Vrchlice velice malebně zařezávala do skalního terénu. Na jejím toku zde stávalo mnoho mlýnů. Některé byly zbořeny, některé přestavěny, některé zrekonstruovány. Nad řekou se také nacházely štoly a na plošinách nad skalami starověká hradiště.




Prošli jsme okolo Velkého rybníka a pokračovali podél Vrchlice dál, dokud jsme ji po překonání starého kamenného mostu neopustili a nevystoupali na úroveň otevřené krajiny s poli, kudy jsme polní cestou došli do Malešova.




Malešov je městys s památkovou zónou, opravovanou tvrzí, pěkným barokním kostelem a barokními sochami, ale jinak je to vlastně vesnice. My jsme tam stihli navštívit ještě před začátkem šábesu židovský hřbitov, ale z památek uprostřed obce nemám jedinou fotku. Po ubytování v penzionu, shodou okolností vedle židovského hřbitova, jsme vyrazili posedět do pivovarské hospody. Vše zahalila vlhká mlhavá tma a nemělo smysl foti. Tak mám aspoň jednu rozmazanou fotku z pivovaru.




Druhý den dopoledne jsme rovnou z penzionu vyšli ven z obce a tak jsem opět neměl možnost vyfotit si místní památky. Cesta nás přes rovinatý hřbet vedla zpátky do údolí Vrchlice. Ta zde vytvořila velice malebné lesní údolí se skalami. Cesta vedla ke hradu Sion.





Sion je samozřejmě znám díky husitskému hejtmanovi Janu Roháčovi z Dubé, který i po uzavření Basilejských kompaktát pokračoval ve své odbojné činnosti, načež byl dobýván na Sionu, následně jat, dovezen do Prahy, kde byl mučen a nakonec popraven. Historiografie 19. století z něj udělala hrdinu. V oslavování husitských činů pokračovala jak historiografie prvorepubliková, tak i bolševická, takže Jan Roháč z Dubé je postavou známou a mnohokrát ztvárňovanou a připomínanou. Pod hradem na skále nad řekou je vytesána jeho podobizna. Samotný hrad jsou spíše vykopávky než zřícenina, ale budiž. Je to zajímavé tak jako tak...




U Sionu jsme opustili řeku Vrchlici, která nás příjemně překvapila mnoha pěknými zákoutími na svém toku. Ale vlastně jsme šli pořád proti směru jejího toku a ještě jednou jsme se s ní setkali. Zatím jsme došli do lesa, kterým jsme pak šli ještě několik kilometrů. Pěkné lesní partie byly doplněny viditelnými pozůstatky nedávné bouře Herwart. Lesem jsme došli až k rybníku Vidlák, kde jsme se ještě naposledy setkali s Vrchlicí, aniž bychom to v tu chvíli tušili.







Pak už nám zbývalo jen vyjít z lesa, projít vesnici Hetlín a dojít na dohled od Zbraslavic k židovskému hřbitovu. Už jsme sotva pletli nohama, ale hřbitov jsme si prohlédli a já jsem si ho zdokumentoval. Do Zbraslavic jsme dorazili řádně unaveni. Naštěstí nás čekal hotel v loveckém stylu s atmosférou jak ze starých anglických románů, s pohodlnými postelemi v útulném pokoji a dobrým pivem a jídlem v restauraci.




Německý evangelický řbitov ve Strašnicích

5. listopadu 2017 v 20:57 | vítor |  Řbitovní qítí
Přímo na Dušičky jsem se na žádný řbitov nedostal. A protože jsem měl v sobotu cestu do pražských Strašnic, rozhodl jsem se, že navštívím starý německý evangelický řbitov. A byla to volba dobrá! Zatímco na druhé straně rušné Vinohradské třídy hořely ohně před strašnickým krematoriem a celé skupiny lidí mířily na Vinohradský řbitov, tady mezi starými hroby s nápisy většinou v němčině, hroby udržovanými, ale nezdobenými, bez svíček a květin, tady byl klid a ticho jako v nějaké relaxační zahradě daleko od lidských sídel.





Řbitov byl založen na konci 18. století a byl spravován německou evangelickou církví. Protože na něm byli pořbívány především osoby německé národnosti, přestal být po druhé světové válce využíván. Měl být dokonce úplně zrušen a deset let od zrušení i zlikvidován, ale naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Řbitov byl příležitostně i tak neoficiálně využíván a byly zde ukládány urny. I po roce 1990 ale řbitov chátral. Nakonec byl v roce 2002 vyhlášen kulturní památkou a celý velice vkusně a citlivě zrekonstruován.






















Dominantou řbitova je kaple umístěná v jeho zadní části. Je to krásná budova s prvky art deco, o níž nejsem schopen zatím najít víc informací. Kromě ní zde najdeme i krásné výstavné hrobky ve stylech 19. a první poloviny 20. století. Při rekonstrukci zde byla zřízena nová rozptylová loučka a objevilo se zde i několik nových hrobů.











Poprvé na roller derby

5. listopadu 2017 v 19:36 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Roller derby je u nás zatím nepříliš známý sport, který vznikl v USA už první polovině 20. století. Původně to byl pouze ženský sport, dnes ho provozují i muži. Je to kontaktní sport, při kterém se hráčky pohybují na kolečkových bruslích (na těch "pravých" kolečkových, ne na inlinech) po oválné dráze ve stejném směru. Jedna z hráček z každého týmu se snaží procpat houštinou bráních těl, objet ovál a případně pokračovat v jízdě a snažit se nasbírat další body za předjeté soupeřky nebo úsek hry zvaný jam ukončit. Takže se na ploše pohybují dvě jammerky a osm blockerek. Takže kontaktů je skutečně dostatek. Je to hra akční, rychlá a zajímavá, hráčky musí být rychlé, silné a šikovné bruslařky. Bývá doprovázena kulturními atributy, jako jsou názvy týmů, pseudonymy jednotlivých hráček, dresy, líčení, hudba. Tu jsme si tuto sobotu neužili, neboť byla hudební produkce zakázána po stížnostech obyvatel okolí haly.

U nás zatím existují dva týmy v Praze a jeden v Brně. Pražský tým Hard Breaking Dolls si pozval béčko týmu Parliament of Pain, které vystupuje pod názvem Jokers. Byla to skvělá podívaná a každému mohu tento sport doporučit k návštěvě. Zde jsou některé odkazy a také videozáznam jednoho minutového jamu, který jsem vlastnoručně pořídil.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Roller_derby

http://www.roller-derby.cz/


Sen o Svatopluku Čechovi

5. listopadu 2017 v 19:07 | Ivan Diviš |  Než zazvoní budík
Z knihy Ivana Diviše Papouščí město, kterou vydalo exilové nakladatelství Rozmluvy v Londýně v roce 1988.