Červen 2018

Dva řbitovy na Chausseestraße

30. června 2018 v 11:10 | vítor |  Řbitovní qítí
Vznik dvou řbitovů v berlínském centru, ve čtvrti Mitte spadá do osvícenské doby konce 18. století. Panovník Fridrich II. Veliký nechal založit nový řbitov za branami tehdejšího města. Vedle něj vznikl řbitov pro francouzské prostestanty, hugenoty, kteří žili v Berlíně v náboženském exilu.




Na řbitově, který se oficiálně jmenuje Der Friedhof der Dorotheenstädtischen und Friedrichswerderschen Gemeinden leží pochována spousta zajímavých osobností, ať už známých celosvětově nebo jen v německém měřítku. Spousta těch osobností žila v 19. století a pomalu je pokrývá prach zapomnění. Toto je například hrobka rodiny Hitzigů, kde leží architekt Friedrich Hitzig, autor některých známých berlínských budov.


Nebo třeba hrob Petera Beutha, německého státního úředníka a jednoho ze strůjců úspěchu pruského hospodářství v 19. století.


Tyto a další hroby jsou zároveň ukázkou hrobového umění hlavně 19. století. Zde je hrob významného filosofa Georga Friedricha Wilhelma Hegela.


Dalším německým architektem 19. století, který je zde pořben, je Hermann Heinrich Alexander Wentzel.


U některých hrobů jsem si nepoznamenal, kdo v nich leží, a z fotografií to není patrné. Hroby se mi prostě líbily, proto jsem je vyfotil.




Nebo jde o osoby, které v českém prostředí opravdu nemůžeme znát, jako třeba továrník Johann August Borsig.





Zdá se mi, že na řbitově byla docela velká časová mezera v pořbívání od konce 19. století až do poválečných časů, kdy řbitov a jeho okolí spadal do východní zóny a tedy do Německé demokratické republiky. Zajímavé moderní náhrobky patří zajímavým osobnostem.

Především je to hrob světoznámého dramatika Bertolda Brechta a jeho partnerky Heleny Weigel. Brecht a Weigelová žili v domě, který těsně sousedí se řbitovem, od roku 1953.


Dále je to hrob spisovatele Heinricha Manna. Ten musel prchnout z Německa před nacistickým režimem a obdržel v roce 1936 československé občanství. Válku prožil v emigraci v USA. Po ní plánoval návrat zpět do německé vlasti, ale zemřel v Kalifornii v roce 1950. Jeho urna byla na tento řbitov přemístěna v roce 1961.


Tento zajímavý náhrobek patří malíři, grafikovi a sochaři René Graetzovi.


Zajímavou kovovu stélu najdeme na hrobě George Táboriho, což byl scénárista, herec, řečník, spisovatel, překladatel, dramatik a divadelní režisér maďarského původu.



Další zajímavý náhrobek patří Gertu Hofovi. Východoněmecký umělec a režisér byl v 60. letech perzekuován německou policií Stasi a souzen, později mohl pracovat v divadle a po pádu komunistického režimu byl plně rehabilitován.


Dalším divadelním umělcem a teoretikem s pestrými životními osudy byl Hans Bunge.


Komu patří tento zajímavý symbolicky označený náhrobek, jsem nezjistil.


Hrob Johna Heartfielda. Nebyl Angličanem, jeho rodné jméno bylo Helmut Herzfeld. Byl známým satirikem, ilustrátorem a grafikem, členem spolku Dada a Komunistické strany Německa. Známým se stal svými satirickými fotomontážemi, které používal jako nástroj k odhalení nacistické propagandy.
"Heartfieldovou nejsilnějsí zbraní tvorby bylo střídání měřítka a "strnulosti" skládaných částí fotografií směrem k aktivování již tak hrozivých fotofragmentů. Výsledek tak mohl mít děsivý vizuální dopad. Heartfield tak například vytvořil koláž nazvanou "Adolf, nadčlověk polykající zlato a chrlící cín", překrytím známé Hitlerovy fotografie obrazem rentgenované hrudi. Zde Heartfield odkazuje k obrovským příspěvkům, kterými bohatí průmyslníci přispívali nacistické straně navzdory její údajné základně v socialismu." (Wikipedia)
Musel před nacisty uprchnout do Československa a v roce 1938 do Velké Británie. Po válce žil ve východním Berlíně.


Kdo byl Wolfgang Thiede, nevím, ale jeho náhrobek coby neopracovaná ocelová deska mě zaujal.


Ani manželé Szanthoovi se nedají vyhledat na googlu, přitom mají tak pěkný náhrobek plný symbolů.


V Berlině není úplně problém narazit na česká příjmení. Díky náboženské toleranci se Prusko stalo místem, kam odcházeli exulanti z Čech velice často.



Jak jsem psal v úvodu příspěvku, řbitovy jsou zde dva. Ten menší patřil původně francouzským hugenotům a i na něm najdeme krásné náhrobky z doby přelomu 18. a 19. století. Tady procházka řbitovy na Chausseestraße končí. Naštěstí je v Berlině řbitovů celá řada a my se můžeme přesunout na některý z nich.



Kostel sv. Martina a Navštívení Panny Marie v Liběšicích

29. června 2018 v 20:47 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Tajemná krajina Džbánu plná vztyčených kamenů, kamenných řad a seskupení, hradišť, hradů a středověkých cest nabízí ještě jedno zvláštní mysterium - mariánské zjevení. V obci Kluček už pomalu svahy a hřbety Džbánu opouštíme a míříme do rovin Ohře k Žatci. A právě tady se 2.7. 1743 zjevila Panna Marie a zachránila místního sedláka a jeho syna před utonutím v rozvodněném potoce po zřejmě nějakém přívalovém lijáku. Moc podrobností k tomu není k nalezení. Ale událost je připomínána stále, a to ve vedlejší vsi Liběšice, kde stojí kostel sv. Martina a Navštívení Panny Marie. Původně tedy jen sv. Martina, zmiňovaný od 14. století. Jen pár let před událostí v Klučku byl barokně přestavěn. Poté se stal poutním kostelem a přibylo zasvěcení Navštívení Panny Marie. I letos se blíží výročí zjevení a výroční pouť od kapličky v Klučku do Liběšic a kostel je na to nachystán. I po událostech druhé světové války a po ní nevymizela tato tradice, respektive byla po roce 1989 obnovena a je stále živá.











Vyhlídka na Homoli

26. června 2018 v 21:38 | vítor |  Na cestách
V rámci krátké návštěvy Vraného nad Vltavou jsem měl chvilku času vyjet do serpentin nad obec směrem ke Zvoli a podívat se na vyhlídku na údolí Vltavy. Vyhlídka se nachází pod vrcholem kopce Homole, který má nadmořskou výšku 327 m.n.m. Vyhlídka je trochu rušena dráty vysokého napětí, ale i tak stojí pohled do vltavského údolí i na protější svahy za to. Přímo nad druhým břehem se tyčí kopec Kopanina, na kterém je stavba známého vysílače Cukrák. Přímo pod Homolí je centrum Vraného s vlakovou tratí, nádražím a elektrárnou. Dál po proudu se Vltava stáčí doleva a směřuje ke Zbraslavi. Na levém břehu je vidět obludný lom na kámen u Zbraslavi a za ním kostel sv. Havla nad stejnou obcí.







Kostel sv. Jiří ve Vraném nad Vltavou

26. června 2018 v 21:27 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Vrané nad Vltavou je obec v údolí Vltavy jen pár kilometrů jižně od Prahy. Je známá už od desátého století. Její nejvýznamnější kulturní památkou je kostel sv. Jiří. Dnes je známá hlavně elektrárnou a přehradou na řece Vltavě. Ve Vraném jsem se ocitl vlastně pracovně nebo jak to nazvat. Vzniklé časové mezery jsem využil k prozkoumání kostela.

Kostel sv. Jiří je původně románská stavba a aspoň trochu zkušené oko to na ní pozná. Je to nevelký jednolodní kostelík, jak se kostely stavěly v dobách počátků českého státu. Poprvé je kostel zmiňován už v zakládací listině Břevnovského kláštera, ale přímá první zpráva je až z poloviny 14. století. Po gotické přestavbě přišla i přestavba barokní. Dnes je kostel pěkně opraven a je upraveno i jeho bezprostřední okolí, které bývalo, jak bylo ve středověku zvykem, hřbitovem. Bohužel je starý hřbitov uzamčen (údajně kvůli neukázněným majitelům psů, kteří chodili své mazlíčky na hřbitov venčit) a nelze se dostat přímo ke kostelu a nelze si prohlédnout těch několik zachovalých starých náhrobků. Trochu mě to mrzelo, ale život jde dál. Vyfotil jsem si kostel zpoza zdi. Za ním jsem ještě objevil pěknou barokní márnici. Malebný prostor před kostelem je zakončen schodištěm, kterým se schází do uliček Vraného ke Zvolskému potoku.









Do Džbánu za dalšími kameny

24. června 2018 v 21:53 | vítor |  Na cestách
Slunovratovým vandrem chtěli jsme navázat na zimní návštěvu Kounovských kamenných řad. Zajímali nás především kamenné řady u Nečemic a Klučku, dojít jsme chtěli do Liběšic, odkud jezdí autobus do Loun. Tam jsme výpravu i zahájili, nejeli jsme ale busem, nýbrž vlakem do stanice Mutějovice.


Od nádraží jsme po vrstevnici stoupali směrem k rozcestí u hájovny na Rovině nedaleko kamenných řad. Cestou se nám otvírali pohledy do malebné krajiny pod Džbánem. Stoupáním jsme došli ke kapli sv. Vojtěcha. Barokní kaple stojí pravděpodobně na místě kaple starší. Podle pověsti zde sv. Vojtěch vymodlil déšť, čímž uvedl místní zemědělce v posvátný úžas a přispěl k popularitě zde ještě stále nového křesťanského náboženství. Jaká byla skutečnost, je zahaleno tajemstvím, jak je ostatně zde ve Džbánu naprosto běžné. Každopádně studánka u kaple je vyschlá, kouzlo a spirit křesťanství zde po staletích už zase vyprchaly...






Z rozcestí na Rovině jsme odcházeli po modré a brzy jsme zase scházeli ze hřbetu dolů na křižovatku pod Špičákem, Tady je v okolí různých kamenů hodně, budeme tomuto místu věnovat zvláštní výpravu. Teď jsme se zastavili u menhiru zvaném Belgičan, který byl vztyčen na místě, kde původně stával. Po krátkém zastavení jsme pokračovali lesem a scházeli do údolí pod hřbetem Výrov, kde bylo hradiště jak v neolitických dobách, tak za Keltů i Slovanů. U hájovny Nový svět jsme se znovu setkali s modrou značkou a poobědvali jsme.










Posilněni vyrazili jsme k nedalekým Nečemickým řadám. Aspoň jsme si to mysleli. Ale Džbán si s námi opět zaškádlil a my jsme řady prošli seshora, aniž bychom nějaké kameny viděli. Obloukem jsme se dostali k informační ceduli, kterou jsme si vyfotili a spatřili jsme jeden kámen u cesty, ale šplhat znovu v kopci a hledat další kameny už se nám nechtělo. Ušetřené síly se nám ještě hodily, jak jsme později zjistili.




Příjemnou cestou jsme scházeli do údolí Klučeckého potka, který pak opouštěl hřbety Džbánu, aby se nedaleko Žatce vlil do Blšanky, která pak ukončila svoji existenci po dalších asi dvou kilometrech v Ohři. Prošli jsme rekreační osady Kozlov a Lhota a malebnou krajinou jsme směřovali k osadě Tasov.




Mezi pastvinami jsme prošli k potoku a za ním jsme šli chvilku po vrstevnici nad pastvinami. Někde nad námi se v prudkém svahu ukrývalo kamenné seskupení a úplně nahoře plošina na ostrohu nad soutokem Klučeckého a dalšího menšího potoka. Takhle umístěná plošina opět svádí k myšlenkám na její využití v pravěké astronomii a ke kultovním účelům prvních zemědělců. Prodírali jsme se hustým křovím a narazili na pět kamenů srovnaných do jedné řady. Řada se nachází asi v polovině kopce. Dalšími zvířecími cestičkami hložím, šípky a dalším veškerým křovím jsme se prodrali na vrchol plošiny, odkud byl náhle široký výhled. Opět jsme sešli dolů, tentokrát po pohodlné polní cestě a s pocitem dobře vykonané práce jsme směřovali do Klučku. Všude okolo rostlo konopí.










Vesnice Kluček je známá tím, že tu došlo v 18. století k mariánskému zjevení. V tehdy rozvodněném potoce se topil místní sedlák a jeho syn. Zjevila se jim Panna Marie a zachránila je. Centrem mariánského kultu se stal kostel ve vedlejších Liběšicích, kam jsme směřovali. Tady v Klučku stojí dvě kapličky. Liběšice už byly nedaleko. Z posledních sil jsem se tam doplazili. Čekal na nás kostel, ale naštěstí také hospoda, kde jsme si dopřáli zasloužený odpočinek.