Červenec 2018

Památník Berlínské zdi

30. července 2018 v 15:48 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Památník Berlínské zdi připomíná rozdělení Berlína komunistickým režimem. Původně pouhých 70 metrů zdi na Bernauerstraße bylo na památník upraveno v roce 1998. Památník dnes zahrnuje 1,4 km dlouhý úsek bývalého hraničního pásu. Najdeme zde venkovní expozici, kapli smíření, dokumentační centrum Berlínské zdi, návštěvnické centrum a výstavu v sousední stanici S-Bahn Nordbahnhof. A také okno vzpomínek: 12 metrů dlouhou stěnu ze zkorodované oceli, v níž je 162 oken s portréty 138 lidí, kteří byli zastřeleni nebo smrtelně zraněni při překonávání Berlínské zdi nebo při pohybu v její blízkosti. V některých oknech jsou hvězdy - tam jsou jména osmi pohraničníků, kteří zemřeli ve službě.

Památník je velice působivý. Prosté hrubé materiály jako beton a kov, originální prostor zdi a stěna s portréty obětí vyvolávají mrazení v zádech při vzpomínkách na ještě ne tak dávnou minulost německé metropole.






Sophienfriedhof

30. července 2018 v 14:48 | vítor |  Řbitovní qítí
Menší malebný řbitov byl vybudován v roce 1827, tehdy za hradbami města. Dnes se rozkládá na ploše asi 6 ha v berlínské čtvrti Mitte. Jeho severozápadní část směrem k Bernauerstraße se už nacházela v hraničním prostoru mezi sektory a dnes je v těchto místech památník bývalé Berlínské zdi. Řbitovní kaple byla postavena v roce 1898.





Na řbitově je pochováno několik zajímavých osobností, shodou okolností několik hudebních skladatelů, jako například jeden z vnuků Johanna Sebastiana Bacha, Wilhelm Friedrich Ernst Bach. Jinak je ale tento řbitov hlavně velice příjemnou oázou klidu v rušné části Berlína nedaleko turisticky atraktivních cílů v prostoru Berlínské zdi a zároveň ukázkou krásných kamenických prací 19. století. Na řbitově se pořbívá i dnes, jak dokládají moderní náhrobky s originální výzdobou.












Židovský řbitov v Dobrušce

26. července 2018 v 13:25 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovský řbitov v Dobrušce leží na severním okraji města. Klíče od něj je možné si půjčit v infocentru, což jsme s kolegou sice neudělali, ale měli jsme štěstí, že zrovna byly na řbitově paní, které si ho půjčily a které jsem předtím potkal už na vyhlídce na radniční věži. Tak jsme se k nim připojili a pomalu procházeli řbitovem.





Hřbitov byl založen roku 1675 a rozšířen roku 1881. Nejstarší dochované čitelné náhrobky pocházejí z roku 1688 a jsou v barokním slohu. Jsou zdobeny mušlemi, spirálami, rostlinnými ornamenty a různými křivkami. Stříšky a sloupky zdobí klasicistní náhrobky z 19. století. Na některých hrobech lze nalézt mluvící znamení, například a zároveň asi nejčastěji kohenské ruce. Od konce 19. století hroby přebírají vzhled hrobů na řbitovech křesťanských.







Na řbitově se nachází také společný hrob židovských vojáků, kteří zemřeli v dobrušském lazaretu na následky zranění, které utrpěli v bitvě u Náchoda v prusko-rakouské válce roku 1866, ale tento hrob jsme nenašli. Poslední pořeb se tu konal v roce 1942.









Do dnešního dne se dochovalo 246 náhrobků. Byli zde pochováváni židé nejen z Dobrušky, ale i z Nového Města nad Metují a dalších míst v okolí.








Prošli jsme řbitovem a vyšli zpět ven do světa živých a pošetilých skrz márnici, kde je prostý, ale výmluvný památník obětem nacistického řádění.






Na čaji v Dobrušce

25. července 2018 v 16:09 | vítor |  Na cestách
Na závěr našeho severovýchodočeského víkendu jsme si s kolegou zajeli do Dobrušky na ranní nedělní čaj. Dobruška je přiměřeně malebné město, které je u starších lidí známé tím, že se tu narodil František Vladislav Hek, který byl pro mistra Jiráska vzorem pro literární postavu F.L.Věka, kterou zpopularizoval oblíbený tv seriál ze 70. let. My jsme se na rodnou chaloupku vlastencovu podívat nešli, ale na náměstí je dům, kde Hek bydlel. V roce 1904 tady dvě neděle bydlel i TGM.


Dominantou náměstí je radnice z poloviny 16. století s věží vysokou 45 metrů. Vyhlídkový ochoz je ve výšce 30 metrů. Vyfuněl jsem na věž, zatímco kolega si dával dole v restauraci nejen čaj, ale i pivo, jak pak vyšlo najevo. Z věže je krásný výhled na náměstí i okolí města.




Z obrázků je dobře vidět i druhý významný prvek na náměstí - mariánský sloup z roku 1733. Panna Marie je na něm obklopena čtyřmi postavami - sv. Václavem, sv. Janem Nepomuckým, sv. Františkem Xaverským a sv. Floriánem. Sloup byl postaven v době protireformace na znamení toho, že Dobruška je katolickým městem.




Severozápadně z náměstí vede Kostelní ulice a vede ke kostelu. Ten je zasvěcen sv. Václavu, byl postaven v gotických dobách, barokně přestavěn a po požáru na začátku 19. století pak upraven klasicistně. Vedle něj stojí pěkná zděná zvonice původně z konce 17. století, také upravována po požáru. Vedle sv. Václava stojí i fara.





Na dnešním Šubertově náměstí bylo malé židovské ghetto, jehož součástí byla synagoga i rabínský dům. Synagoga byla po požáru přestavěna v zajímavém novogotickém slohu. V současnosti jsou prostory synagogy využívány Českobratrskou evangelickou církví. Na severním konci města je židovský hřbitov, na který jsme se zajeli podívat. Článěk o něm bude následovat.


Po čaji a prohlídce židovského hřbitova jsme se chystali na cestu zpět domů přes Třebechovice pod Orebem a Vlkov pod Oškobrhem. U nádraží jsme si ještě před výrazem prohlédli další typický funkcionalistický Husův sbor, jakých jsme na naší cestě tímto krajem potkali už několik. Tento pochází z roku 1936.



Černčická věž a kostel sv. Jakuba

22. července 2018 v 20:49 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Ještě předtím, než Jan Černčický z Kácova založil Nové Město nad Metují, tak sídlil na tvrzi v Černčicích, které zdědil. Tedy čtyři kilometry vzdušnou čarou od novoměstského náměstí. Když Jan Černčický přesídlil do Nového Města, tak tvrz brzy zpustla. Na návrší nad vesnicí dnes na upraveném plošině stojí gotický kostel sv. Jakuba a renesanční zvonice.


Kostel byl postaven pravděpodobně ve 14. století a mnohokrát upravován. Někdy určitě i s kuriozními příhodami. Jak uvádí Wikipedie: "V roce 1907 byla střecha kostela doplněna o sanktusník se zvonkem. V době II. světové války byl zvonek sejmut a ukryt. Nalezen byl v květnu 1970 p. Josefem Ježkem v krmelci pro zvěř " Ve stráni"."





Černčická věž byla postavena v roce 1613 v renesančním stavebním slohu. Hlavní zásluhu na tom měl tehdejší majitel novoměstského panství Rudolf Štubenberk. Nad vstupem do věže v kameni byl vytesán erb tohoto rodu, obrácená kotva, Na věži bývaly tři zvony. Konce první a druhé světové války se dožil jen jeden. V roce 2012 nechala obec věž celkově rekonstruovat. V rámci rekonstrukce byl do zvonice pořízen nový zvon, který byl vytvořen jako co nejvěrnější kopie původního originálu. Zvon sv. Jakub byl ulit v nizozemském městě Asten českým zvonařem Petrem Rudolfem Manouškem.







Dvě rozhledny mezi Rakovníkem a Rokycany

22. července 2018 v 16:32 | vítor |  Na cestách
Na své sobotní cestě jsme navštívili mimo jiné i dvě zajímavé moderní rozhledny. Jedna stojí od roku 2015 na Senecké hoře, druhá od roku 2013 u Břas. Obě jsou zajímavě architektonicky řešené a oceněné stavby a stojí určitě za zastávku.

Rozhledna na Senecké hoře u Pavlíkova nedaleko Rakovníka stojí v nadmořské výšce 506 m. Byla vystavěna v letech 2014-2015 podle projektu Ing. arch. Eugena Točíka. Je vysoká 21,5 metrů. Tvoří ji hrubý betonový skelet s vestavěnou konstrukcí schodiště. První vyhlídkový ochoz se nachází ve výšce 7,9 metru, druhý ve výšce 18,4 metru. Stavba působí zároveň solidně a vzdušně. Výhled je z ní daleký, ale nesmí být opar. Vyfotil jsem aspoň blízké město Rakovník.




Rozhledna u Břas nedaleko Rokycan byla postavena v lokalitě zvané Na Vrších nebo Na Vrchách ve výšce 481 m.n.m. Celý vrch byl v 80. letech 20. století využíván Československou lidovou armádou jako vojenský objekt. Na vrchu byly radary, pod vrchem zázemí pro rotu radar obsluhující. Z budovy malých kasáren je penzion pro seniory, na vrcholu kopce byla vystavěna rozhledna. Stavba byla budována jako víceúčelové zařízení nejen jako vyhlídka, ale slouží též pro přenos dat z obecního kamerového systému. Návrh stavby vznikl v roce 2012. Kovová stavba by zde nebyla vhodná z krajinářského hlediska, proto vznikl nápad pro realizaci dřevěné stavby společně s vyhlídkou. Rozhlednu projektoval ing. Petr Kesl z plzeňské Západočeské univerzity. Dřevěná rozhledna je vysoká 15,4 metrů a zpřístupněna byla v roce 2013. Na vyhlídkové patro ve výšce 10 metrů je třeba vystoupat po 60 schodech. Vnitřek rozhledny tvoří patra s dřevěnou podlahou. Pokud jsme to dobře pochopili, tak v prvním patře lze volně přespat. V dalších dvou patrech byly výstavy týkající se života v obci Břasy. Čtvrté patro slouží jako vyhlídková místnost. Vzhledem k tomu, že je stavba celodřevěná a ve vyhlídkovém patře se větrá pouze malými otvory v oknech pro pozorování dalekohledem, bylo tam docela nesnesitelné vedro. Když není opar, je z rozhledny určitě pěkný výhled. Já jsem si vyfotil aspoň nedaleké město Radnice.




Kostel Všech Svatých se řbitovem

20. července 2018 v 15:15 | vítor |  Řbitovní qítí
Řbitov u kostela Všech svatých byl založen jako už druhý řbitov v Novém Městě nad Metují. První byl řbitov u kostela sv. Máří Magdalény, dnes je na tom místě klášterní areál s kostelem Narození Panny Marie. Obě místa dělí ani ne 300 metrů. Kostel Všech svatých je z roku 1555 a šlo původně o utrakvistický kostel. Do současné podoby byl kostel přestavěn v letech 1867 - 70. Hned vedle kostela byla přistavěna kostnice s kryptou a věží. Díky té věži to vypadá, že kostelem je právě tahle kostnice.






Řbitov je malý a úhledný, poskytuje příjemný stín i procházku. Je zde pořbena spousta zajímavých osobností z Nového Města Jako například akademický malíř Vladimír Rocman. Je zde k vidění řada pěkných kamenických prací z minulých staletí i skromné prosté hroby z nedávných let.









Na řbitově leží i příbuzní Bedřicha Smetany. Jeho otec tu pracoval jako sládek v pivovaru a také zde i zemřel. Mladý Bedřich sem jezdil hlavně za sestřenicí Louisou.



Loučíme se s příjemným místem a směřujeme zase za dalšími zážitky.




Procházka Novým Městem nad Metují

19. července 2018 v 21:43 | vítor |  Na cestách
V Novém Městě nad Metují se dá v klidu strávit celý den. Turisté tu netvoří takové davy jako třeba v Českém Krumlově, dá se tu pobývat na náměstí, v zámku a jeho zahradách, v uličkách Zadomí, procházkou po prvorepublikové Masarykově čtvrti, průzkumem údolí Metuje nebo na malebném hřbitově.


Nové Město založil pod názvem Nové Hradiště v roce 1501 Jan Černčický z Kácova ještě jako středověké město s obranným systémem a kamenným hradem, renesanční podobu mu pak dali Pernštejnové. Rod Černčických z Kácova patří mezi příbuzné Kouniců, jak dokládají leknínové listy na rodových znacích, stejně jako například Bořitové z Martinic. Jan Černčický byl ve své době vrcholným představitelem rodu a má od 500. výročí založení města na náměstí sochu. Náměstí je tedy docela zaautováno, je zároveň parkovištěm i hlavní silnicí skrz město. Snad se to brzy změní, okolo města se něco stavělo, snad obchvat. Náměstí působí renesančním dojmem, ale taková ta nejznámějšía jakoby nejúhlednější strana je upravena pseudorenesančně až v 50. letech 20. století. Na náměstí jsou také dva barokní sloupy. Skutečné stáří některých domů prozradí například jméno majitele nad vchodem do domu.





Středověké hradby si nejlépe prohlédnete cestou takzvaným Zadomím, okružní hradební uličkou s mnoha nevšedními pohledy, průchody a průhledy. Brány byly bohužel zbořeny na počátku 20. století. Tu dolní připomíná jen freska na vedlejším domě, z té horní se zachovala okrouhlá věž Zázvorka.









V rohu náměstí stojí kostel, jedna ze staveb z úplných počátků města. Byl postaven v pozdně gotickém slohu. Je zasvěcen Nejsvětější Trojici.




Pokud vyrazíte za Zázvorku do novějších částí Nového Města, hned narazíte na stavby z různých období. Nová radnice z období první republiky, smuteční síň z nějakých 70.-80.let 20. století, dřevěná roubenka vedle novorenesančního domu z 19. století, barokní klášter s kostelem Narození Panny Marie nebo goticko - renesanční kostel Všech svatých s krásným hřbitovem.






Větší část současného města leží právě tímto směrem. Za čtvrtí s mnoha zajímavými stavbami z období první republiky leží autobusové nádraží, sídliště z 50. let, sídliště ze 70. let, sportoviště, supermarkety a tak dále. My jsme se zdrželi okolo kostela Všech svatých, kde nás zaujaly dvě stavby. Sokolovna od architekta Františka Krásného, Wagnerova žáka a spolupracovníka Josefa Hoffmanna , dokončená v roce 1930 a velice povedený Husův sbor z roku 1933 od architekta Jindřicha Freiwalda. To byla velice zajímavá postava. Rodák z nedalekého Hronova se vypracoval z vyučeného zedníka na žáka Jana Kotěry a žádaného architekta první republiky. Je autorem mimo jiné Jiráskova divadla v Hronově nebo známého kina Aero v Praze na Žižkově. Za Pražského povstání, kterého se aktivně zúčastnil, byl zastřelen ustupujícími Němci.
Před Husovým sborem stojí socha samotného Mistra od sochaře Jana A. Vítka, rodáka z Polné, kde i zemřel a kde má hrob, který mám vyfocený. Za bustou již zmiňovaného Aloise Jiráska, díla akademického sochaře Františka Bílka z Hořic z roku 1931, jsme pár minut úlevně poseděli na lavičce ve stínu vzrostlých stromů.





Z Jiráskových sadů, kde jsme tedy pár minut úlevně poseděli, jsme se vraceli k historickému jádru přes údolí Metuje. Okamžitě jsme se ponořili do smíšeného porostu a řeku překračovali s dojmem hluboké přírody. I koupaliště vypadá velice přírodně. Nad údolím Metuje se nám město odhalilo v celé své kráse přilípnuté na třicetimetrové skále nad řekou. Naopak pohled z hradeb na domky v údolí připomínal nějaké zapadlé horské údolí a ne součást skoro destitisícového města.





Největším tahákem pro turisty je ale bezesporu zámek. Ten byl trochu už zpustlý, když jej na začátku 20. století století zachránili průmyslníci Bartoňové z Dobenína a učinili z něj rodinné sídlo. Pozvali si ke spolupráci vyhlášeného architekta Dušana Jurkoviče, který tvořil stavby v osobitém stylu za použití secese, moderny, národního art deca a zvláště slovenského folkloru. Dušan Jurkovič nejen provedl úpravy zámku, ale navrhl také originální zámeckou zahradu s dřevěnými stavbami, zejména krytým schodištěm, které je velice pěkné na pohled, ale trochu těsné a nepraktické za současného turistického ruchu. Každopádně pohled ze zahrady na zámek je úchvatný. Sošky trpaslíků pocházejí z dílny žáků Matyáše Bernarda Brauna na nedalékém Kuksu.









No a takhle tím Novým Městem nad Metují můžete chodit vlastně celý den. Opravdová perla, která nadchla mě i kolegu, který zde byl dokonce úplně poprvé, a těší mě, že byl stejně jako já městem nadšen. Na závěr dodejme, že tu mají i velice vkusnou meteorologickou stanici a také váhu, která mi navážila asi 45 kilogramů, takže se loučíme s městem krásy a iluzí a k návštěvě ho můžeme jen doporučit!



Synagoga a starý židovský hřbitov v Hořicích

18. července 2018 v 18:59 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Dějiny židů v Hořicích se počítají určitě od 16. století. Ve století osmnáctém bylo vytvořeno ghetto a postavena dřevěná synagoga. Tu nahradila po několika desítkách let synagoga kamenná, stále ještě barokní, ale s dřevěnou střechou, takže v roce 1859 vyhořela, byla opravena a nakonec novorománsky přestavěna do současné podoby. Od roku 1956 ji využívá Československá církev husitská jako svou modlitebnu.





Necelého půl kilometru na kopečku nad synagogou mezi zástavbou rodinných domů se schovává malý hřbitov, který využívala židovská komunita zřejmě už od 17. století (nevím, kde pohřbívali předtím) až do konce století devatenáctého, kdy byl v souvislosti s výstavbou nového městského hřbitova vybudován i nový hřbitov židovský. Na tento starý se dostanete, když si půjčíte klíče v infocentru. To jsme nezvládali časově, byli jsme u hřbitova až okolo 19. hodiny, proto jsme se jen dívali přes mříž vchodových vrátek na vzorně vyrovnané řady stél náhrobků, které jako by před námi ustupovaly za zeleným pruhem trávníku a bránily se našemu zvídavému focení. S klonícími se paprsky slunce jsme ucítili dotek dávných časů, kdy neexistoval ani Hitler, ani koncentráky nebo rasové zákony.... S pohledem na cedulku s mrazivým textem "cesta bez návratu 1942" jsme se s Hořicemi rozloučili a zanechali tu spoustu zajímavých míst zase na příští návštěvu. Naším dalším cílem bylo Nové Město nad Metují...







Nový řbitov v Hořicích

18. července 2018 v 14:28 | vítor |  Řbitovní qítí
Hořický řbitov na vrchu Godhard má asi nejzajímavější vstupní portál, jaký jsem kdy viděl. Svou výstavností a monumentálností by byl ozdobou jakéhokoli řbitova v metropolích jako jsou Vídeň nebo Paříž. Vznikal v letech 1893 až 1905 a s myšlenkou na jeho vybudování přišel první ředitel hořické sochařské a kamenické školy Vilém Dokoupil. (Ten se mimochodem újal svého ředitelského úřadu v 31 letech!) Na výstavbě se podíleli architekt Bohuslav Moravec (mj. autor kutnohorské synagogy) a Antonín Cechner, architekt, restaurátor, středoškolský pedagog a znalec středověkých památek. Sochařskou výzdobu navrhli Mořic Černil, sochař a pedagog, učitel mnoha známých českých sochařů, autor například Památníku bitvy u Kolína nebo sochy Bedřicha Smetany v Hořicích, a Quido Kocián, Černilův žák, autor mnoha zajímavých děl expresivního až existencialistického zaměření. Je také autorem mnoha funerálních děl. Což se ke řbitovu hodí. Portál vznikal celkem 14 let a pohled na něj je fascinující.




Pokud projdete pod otevřenou náručí anděla míru, dostanete se na řbitov, který vlastně není zas až tak velký, jak by si člověk při pohledu na uchvacující bránu řekl. Hořice prostě nejsou zas tak velké město. Ale určitě tu najdete spoustu kvalitních a zajímavých sochařských prací, jsme přeci v městě kamene. Také tu samozřejmě odpočívají sochaři, kameníci, pedagogové spojení se sochařskou a kamenickou školou a další umělecké osobnosti.








Vzhledem ke stáří řbitova převažují náhrobky z 20. století. I na funerální architektuře je znát, ve kterých letech se tvořilo kraetivně a kvalitně. Jsou to hroby především z přelomu 20. a 30. let, potom z let 60., které vždy přitáhnou pohled návštěvníka.











Za zdí městského řbitova je ještě prostor, kde býval nový židovský řbitov. Byl založen roku 1897 a pořbívalo se na něm do roku 1942. Poté byl přeměněn na pořebiště sovětských partyzánů a obětí pochodů smrti. Nakonec je město v roce 1967 zcela zlikvidovalo a zbylé náhrobky rozprodalo. Dodnes se bohužel již nic nedochovalo vyjma původní obřadní síně, která dnes slouží městskému řbitovu. My jsme se místo toho stočili zpět k bráně a prošli novější částí řbitova okolo vsypové loučky. I tam jsme narazili na několik zajímavých náhrobků.