Srpen 2018

Výprava po Karlovarce II. - Chyše

27. srpna 2018 v 19:35 | vítor |  Na cestách
Víkend v polovině srpna jsme s kolegou strávili autovýpravou po silnici č. 6 z Prahy na Karlovy Vary a návštěvou několika zajímavých míst v jejím okolí.
Další naší zastávkou bylo městečko Chyše. Chyše je tedy vlastně městem, ale žije tu asi šest stovek obyvatel, tak se člověk trochu zdráhá slovo město použít... Chyše leží nad řekou Střelou, která ji odděluje od Rakovnické pahorkatiny a zároveň na dohled čedičové stolové hory Vladař. Nejznámější památkou je tu zámek. K němu patří pivovar. A protože jsme věděli, že na prohlídku zámku nemáme čas ani náladu, zamířili jsme rovnou do pivovaru.


Za pivovarem mě zaujala zajímavá oprýskaná kostelní věž. Zjistili jsme, že patří ke kostelu Jména Panny Marie a že ke kostelu se vlastně nedostaneme, protože je propojen s mohutnou budovou, která se nedá obejít. Zpětně jsem dohledal, že jde o bývalý klášter zrušený za Josefa II. Takže původně gotická stavba s několika přestavbami po několika požárech. Zchátralá, dnes opravována.




Tento kostel ale není v Chyši jediný. Na východním okraji města je hřbitov a na něm Kostel Povýšení svatého Kříže (nebo též Zvěstování Panny Marie), krásná raně barokní bazilika. V současné době snad zachráněná. Celý okres Karlovy Vary (a Chyše je jeho nejvýchodnější obcí) je totiž znám obrovským množstvím památek v dezolátním stavu. Ani skoro třicet po změně režimu, který památkám nepřál (respektive přál jen těm vybraným) není tato oblast ještě stále ve stavu, kdy bychom mohli říct: "Ano, zde je civilizace!"


Radnice v Chyši není nijak zajímavá a nejlepší je vyfotit si ji se sluncem za její věžičkou. Ale hned za radnicí jsme se dostali do míst, kde bylo židovské ghetto a synagoga. Kdysi malebnému seskupení domků ve svahu nad rybníkem vévodila klasicistní synagoga s věžovitou střechou. To vše je dávno zničeno.... synagoga se zachovala jen jako torzo.






Kde byla synagoga, byl i židovský hřbitov. V Chyši byly dokonce dva. Ten nový je úplně zničený, byl zlikvidován a zaorán do pole. Ten starý dnes vypadá jako nevyužitá parcela. Nenajdete na něm totiž vůbec nic, co by připomínalo hřbitov. Vždyť ani seniorka, kterou jsme oslovili, neměla potuchy, kde by hřbitov, na který se ptáme, mohl být: "Za padesát let, co tu bydlím, jsem o tom neslyšela!" Ještě starší paní stojící vedle ní vypadala, že ani dokonce neví, kde je a co se děje. Až mladý místní viking s vousy spletenými do copánků nám pomohl s lokalizací. Ano, bylo to to prázdné místo s dvěma vzrostlými lipami, jak jsme si mysleli... Ze Žižkova náměstí jsme se k němu dostali přes malebný Husí plácek.




Do Chyše se ještě určitě vrátím. Spolu s nedalekým Vladařem je tam ještě co k prozkoumání, hlavně starý německý hřbitov u barokní baziliky, která nám z dálky zářila na cestu.


Výprava po Karlovarce I. - Schillerova rozhledna v Kryrech

27. srpna 2018 v 18:44 | vítor |  Na cestách
Víkend v polovině srpna jsme s kolegou strávili autovýpravou po silnici č. 6 z Prahy na Karlovy Vary a návštěvou několika zajímavých míst v jejím okolí.

První zastávkou na trase byla rozhledna v Kryrech. Kryry jsou městečko nedaleko jesenické křižovatky na hranicích čtyř krajů. Obyvatelstvo tu bývalo víceméně německé, takže není divu, že rozhledna, kterou se kryrští občané rozhodli vybudovat na kopci nad městem, byla pojmenována po Friedrichu Schillerovi. (Snad nemusím vysvětlovat, kdo byl Friedrich Schiller, ale právě já jsem byl svědkem toho, že se v útrobách rozhledny u Schillerova reliéfu zastavila skupinka slušných Čechů: "Hele, nějakej Šiler. Kdo to je?" "To nevim, tady píšou dramatik a spisovatel." "Aha...")


Rozhledna nevšedního vzhledu byla postavena podle projektu vídeňského architekta Aloise Kaisera v letech 1905-06 na památku stého výročí úmrtí oblíbeného německého básníka. Stojí na strategickém místě přímo nad městečkem a nad kostelem Narození Panny Marie. Rozhledna byla zrekonstruována na počátku 21. století. A je to jedině dobře, je to opravdu velice zajímavá stavba a zřejmě i oblíbený turistický cíl, neboť za půl hodinu, kterou jsme zde strávili, se tu vystřídala spousta lidí.



Rozhledna má ochoz ve výšce 10 metrů a vyhlídkovou plošinu ve tvaru písmene U ve výšce 22 metrů. Sama rozhledna je ještě o 5 metrů vyšší. Je z ní výhled jak na samotné Kryry se zemědělským okolím s typickou půdou "červenkou", tak na okolí: Rakovnickou pahorkatinu na jihu, Skytalský vrch a Doupovské hory za ním na severozápadě.





Za lepšího počasí by určitě bylo vidět i České středohoří a plošiny Džbánu. Každopádně tato rozhledna stojí za zastávku.


Židovský řbitov v Kynšperku

24. srpna 2018 v 21:57 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovské osídlení v Kynšperku je doloženo už do 14. století a zřejmě souvisí s velkým pogromem na židy v Chebu za panování Karla IV. Při rozptylu chebských židů, jenž pogrom vyvolal, se část z nich údajně uchýlila také do Kynšperku nad Ohří, kde tak židovská komunita buď vznikla nebo se již jako existující posílila. Kynšperk, jak už název napovídá, vznikl původně jako hrad s podhradím, které se brzy rozrostlo v město. Během bouřlivých událostí první poloviny 17. století kynšperský hrad, už nevyužívaný, začal pustnout a na jeho severní straně byl zřízen židovský hřbitov. Vzhledem ke stáří místní židovské komunity to ale nemůže být první židovský řbitov v Kynšperku. Více však o tomto domnělém starším řbitově nevím.








Řbitov leží ve svahu v bývalém hradním příkopu a je zajímavě členěn. V horní části je novější část, prostředkem po dělícím valu vede cesta od branky a ve spodní části jsou starší náhrobky. Celkem jich tu je okolo 130 a nejstarší čítelný je z roku 1729. Ale měly by tu být náhrobky až z počátku 17. století. Hodně náhrobků je velice pěkných a pocházejí určitě ze 17. a 18. století.






V roce 1814 byl řbitov rozšířen a to je ona horní část. Zdejší náhrobky padly z velké části řádění místních nácků v roce 1938, kteří předtím zapálili i synagogu. Právě zde byl v roce 1949 pořben jako úplně poslední na tomto řbitově malíř Fritz Lederer. Česká verze Wikipedie uvádí tři nejvýznamnější kynšperské rodáky, všechny tři židy a Lederera mezi nimi. Německá verze Wikipedie uvádí devět rodáků, z toho jednoho žida a Lederera vůbec. Známky vandalismu lze najít i na jednom náhrobku v dolní části, ale jde zřejmě jen o velice prostoduchý pokus o neonacismus v divokých 90. letech 20. století.











Řbitov byl v letech 2005 a 2006 velice pěkně rekonstruován. Před prohlídkou doporučuju domluvit se v infocentru, jak to vlastně je s klíči. My to bohužel nevíme. Ano, seriozní badatelé, profesoři a krajeznalci lezli přes zeď. Pohled ze řbitova na věž evangelického kostela Vykupitele stál za to...



Řbitov ve Skalné

24. srpna 2018 v 20:47 | vítor |  Řbitovní qítí
Řbitov ve Skalné u Chebu je příkladem starého původního většinově německého řbitova, na který navazuje řbitov nový, český. Vše je soustředěno okolo řbitovního kostela sv. Šebestiána, skvělé památky ze 14. století. Stará část je sice v horším stavu a některé náhrobky, hlavně v jihozápadním koutě řbitova, jsou povalené, ale díky společné komunální péči je řbitov určitě v daleko lepším stavu než mnohé jiné německé řbitovy v Sudetech, které jsem navštívil.





Řbitovní kostel sv. Šebestiána je původně gotická stavba ze 14.stol., s lodí s plochým trámovým stropem, dřevěnou kruchtou a pravoúhlým presbytářem s křížovou klenbou z druhé poloviny 15. stol. Hřbitovní kostel byl v letech 1686-1689 přestavěn jako poděkování za odvrácení moru. V roce 1831-1832 byl kostel renovován, byla pořízena zvonice, ale osazení zvonu se dočkala až mezi roky 1911 a 1912, v době, kdy probíhaly další opravy.
Více zde: https://www.kamennevrchy.cz/obce/skalna/pamatky-obce-skalna/hrbitovni-kostel-sv-sebestiana/







Další dominantou řbitova je hrobka rodiny Hendrichů. Hrobku nechala vystavět rodina Hendrichových, kterým v roce1887 zemřel sedmiletý syn Ernst na spálu. Původně byla určena právě jemu, později ale sloužila i širšímu příbuzenstvu. Po 2. světové válce však došlo k násilnému otevření všech rakví, zřejmě krumpáčem, a vyházení ostatků. V současné době hrobka prochází rekonstrukcí, před níž výzkum odhalil, že hrobka ukrývá i unikát. Mumii, která řádění vandalů jako zázrakem přečkala. (Zdroj: https://vary.idnes.cz/archeolog-nalez-chebsko-michal-beranek-muzeum-vyzkum-mumie-p42-/vary-zpravy.aspx?c=A171130_367606_vary-zpravy_ba)



Ve staré části řbitova je spousta pěkných hrobů a když se člověk skloní, aby prozkoumnal podrobnosti, tak zjistí, že do některých hrobů se ukládalo i v poválečném období, že tu jsou hroby smíšených česko - německých rodin, že do některých starých hrobů se nechal docela nedávno někdo pořbít nebo že o některé hroby ve staré části je dobře pečováno.









Řbitov ve Skalném je opravdu pěkné místo nejen díky kostelu sv. Šebestiána a rozhodně stojí na návštěvu, Jako raritku na závěr mohu uvést úhledné kolumbárium, jakých na venkovských řbitovech moc k vidění nebývá.


Ze Skalné do Soosu

23. srpna 2018 v 16:16 | vítor |  Na cestách
Pěším výletem z městečka Skalná, které už neleží v Ašském výběžku, k rezervaci Soos jsme zakončili pochodovou část naší výpravy. Vsadili jsme na postupné zkracování denních tras a vyplatilo se nám to. Po jedné třicetikilometrové a jedné dvacetikilometrové trase jsme naše putování zakončili trasou desetikilometrovou. I tak nám horké počasí dalo docela zabrat a do města Kynšperku, kde jsme měli zamluvené ubytování, jsme dorazili solidně vypraženi.

Přitom ráno na přestupu ve Františkových Lázních poprchávalo a lehce napršeno bylo i ve Skalné, kam jsme autobusem z lázeňského města dorazili během čtvrt hodinky. Nejprve jsme navštívili hřbitov s kostelem sv. Šebestiána a pak jsme se soustředili na hrad Vildštejn.






Vildštejn patří k nejstarším hradům na dnešním území České republiky, je zmiňován už ve 12. století. Byl postaven jako vodní hrad ve stylu štaufské hradní architektury. V jeho držení se vystřídalo několik tehdejších místních šlechtických rodů. Později byl k hradu přistavěn i zámeček. Po druhé světové válce objekt chátral. Na začátku 21. století ho koupil nový soukromý majitel, rekonstruoval, vybudoval restauraci a další služby a atrakce a zpřístupnil hrad veřejnosti. My jsme si prošli nádvoří, dali si polívku, na prohlídku jsme nešli a pokračovali dál okolo ohrádky s místními domestikovanými čerty.




Jen malý kousek od Skalné je Starý Rybník. Malá vesnice s dominující budovou zámku a přilehlého dvora. Zámek byl postaven po požáru hradu na začátku 19. století a dnes je nevyužívaný. Pod zámkem stojí na strategickém místě mezi dvěma rybníky zřícenina onoho gotického hradu, který vyhořel. Je to velice romantické a fotogenické místo.



Cesta pak vedla mezi poli k vesnici Vonšov, kde jsme si odpočali na chladných schodech kapličky zasvěcené Panně Marii. Kaple se tvářila jako barokní, ale je z roku 1926. Odpočinek jsme trávili politologickými hovory.



Za Vonšovem jsme potřebovali přejít železniční trať Luby - Cheb a dojít k Soosu. Nebylo to daleko, ale i tak jsme lehce zakufrovali, kdy cesta, na mapě existující, končila plotem obory. Šťastně jsme však z pomocí stírání rosy na kolejích došli na cestu vedoucí k nádraží Nový Drahov a tím i ke vstupu do rezervace a hlavně k bufetu s chlazenými nápoji. Předtím jsme ale objevili ještě jednu trať, také vlakovou, ale s daleko užším rozchodem kolejí. Trať sloužila nedalekému dolu na jíl a dnes je turistickou atrakcí.



Nejprve jsme s nadšením uvítali dobře vychlazeného Krušnohora, ale pak už jsme se věnovali Národní přírodní rezervaci Soos. Toto divné slovo pochází z chebské němčiny a znamená "močál". Je to vlastně vyschlé slané jezero s evropským unikátem - křemelinovým štítem. Přes území se přechází po dřevěném chodníku.





Z jezera je nyní rozlehlé rašeliniště a slanisko, kde z tzv. mofet vybublává oxid uhličitý. Také tu vyvěrají minerální prameny, jako například Císařský pramen.






Nebo pramen Věra, jehož nasládlá chuť prozrazovala vysoký obsah hořčíku. Stezka má asi 1200 metrů a je to skutečně nevšední zážitek. Malý kousek krajiny a jak unikátní! Návštěvou Soosu jsme ukončili náš třídenní program na Ašsku a Chebsku a na poslední noc jsme se přesunuli do města Kynšperku.





Ašským výběžkem k Trojstátí (a pár slov o Aši)

20. srpna 2018 v 18:06 | vítor |  Na cestách
Druhou výpravu v Ašském výběžku jsme naplánovali k místu, kde se stýkají tři historické země. Čechy, Sasko, Bavorsko. Ale nejprve jsme se chtěli trochu projít po Aši, protože město nám svou strukturou připadalo trochu záhadné. Před válkou tu žilo přes 30 000 lidí a bylo to bohaté centrum textilního průmyslu. Po válce, odsunu a dosídlení se počet ustálil na dnešních asi 13 000 lidí. Kdo vyrůstal a žije v typickém středočeském královském městě, tak bude v Aši překvapen. Dnešní hlavní náměstí se jmenuje Masarykovo, na jedné straně je nefukční obchodní dům Prior, na druhé straně přes křižovatku jsou dva supermarkety, benzinka a komín, který tu zbyl po zbourané továrně. Prostor volně a neuzavřeně přechází v Poštovní náměstí s muzeem v budově bývalé hasičské stanice a s pěknou kašnou se třemi lipany, kteří jsou symbolem města minimálně od 17. století. Dlouhou hlavní ulici od nádraží lemují staré výstavní domy, často s novými plastovými okny a sociálně slabším obyvatelstvem, střídají se s rozsáhlými prolukami, pak zase s novou zástavbou z 90. let. Je to pěkný kočkopes. Divoký západ. Během 60. let bylo v Aši zbouráno velké množství starých domů, které byly nahrazeny panelovými domy. Vzniklo tak množství sídlišť rozmístěných všude po městě. Zbouráno bylo také původní centrum, které jsme objevili, když jsme šli na autobusovou zastávku s názvem Aš, Sídliště. Nad nově upraveným náměstím se sochou J.W.Goetheho se tyčí historická radnice. Ještě výš nad ní stával kostel. To byla asi nejvýznamnější památka Aše. Vzhledem ke zvláštnímu postavení Ašska byl kostel po celá staletí luteránský, stejně jako naprostá většina místních obyvatel. Katolický kostel sv. Mikuláše se dochoval, ten starý evangelický vyhořel v roce 1960 při opravách. Nad místem, kde stával, stojí socha Martina Luthera, jediná v České republice. Martina Luthera najdeme zpodobněného i na zdi místní knihovny.










Pak už jsme tedy na zastávce Aš, Sídliště sedli na autobus a jeli do nejzápadnějšího města České republiky, do Hranic. Moc jsme se tam nezdrželi. Nad náměstím se tyčil evangelický kostel, ale jinak nás nic nenutilo zde prodlévat. Tady chcíp pes, řekly seniorky klábosící před krámem. Řekl jsem jim, že jsme si to mysleli, a vyrazili jsme za město. Cestou jsme minuli repliku smíčího kříže těsně u rohu jednoho z paneláků. Nad městem jsme v nadmořské výšce 628 mnm přešli silniční obchvat a pokračovali podél pastvin k zaniklé obci Trojmezí.






Trojmezí je jednou z osad, které zanikly po roce 1945 a nikdy nebyly úplně dosídleny, a to hlavně kvůli těsné blízkosti státní hranice, která byla brzy neprodyšně uzavřena. Ves měla nepravidelnou zástavbu bez návsi a a patřilo k ní několik osad v okolí a mlýny na hraničním potoce Rokytnici. Celkem tu žilo asi 1000 obyvatel. Nás cesta dovedla na místo, kde stojí památníky obětem války v roce 1866 a první světové války. Na fotografii na vedle stojící informační ceduli je vidět za oběma památníky škola. Dnes toto místo stojí uprostřed pastviny.


Podél lesíka jsme došli až na cestu směřující přímo k bodu, kde se stýkají tři země. Cestou jsme minuli pojízdnou pozorovací budku, památku na časy železné opony a pak jsme měli k hranici už jen tři kilometry.




Je to zvláštní představa. Jdete úzkým pruhem země, vlevo za potokem je Bavorsko, vpravo za potokem je Sasko. V nejužším místě je šířka pásu české země 300 metrů! Cesta schází k potoku Rokytnice. Zde jsou znatelné ruiny jednoho z bývalých mlýnů, kousek od nich je studánka, kde místní brávali vodu, nad ní stojí dřevěný Perun, který zde působí jako pěst na oko.




A pak už Trojstátí! Prostor je to poměrně velký, s upravenou plochou s několika odpočívadly na české straně, s mnoha informačními tabulemi a hraničními kameny, u kterých se fotili cyklisté ve svých pestrobarevných dresech. Mně se ale podařilo vše vyfotit bez jediného cyklisty! Je to nepopiratelně zajímavé místo s atmosférou. Chvilku jsme tu poseděli a vyrazili na zbytek cesty do německého města Hofu.





Pár desítek metrů za hranicemi je hrob neznámého vojína. Člověk si u toho uvědomí, že i Němci mají neznámé vojíny. Pak jsme opustili údolí Rokytnice a vystoupali do volné krajiny. Cestou okolo sklizených polí, případně přímo přes ně, když najednou nebyla ta cesta, která na mapě byla, jsem si připadal jak uprchlík poslaný alžírskými úřady na patnáctikilometrový pochod přes Saharu. Úplně vypraženi jsme vítali věž kostela v Regnitzlosau jako spasitelku. Ale ani tam útrapy nekončily. Není třeba zabíhat do detailů, byli jsme po marných pokusech Regnitzlosau opustit vysušení jak slanečci. Jak ostatně jinak... Nakonec jsme po nějaké době, osvěženi nápoji a krátkým spánkem v parčíku na Postplatz, odjeli autobusem do Hofu.




Wikipedie píše, že kvůli geografické odlehlosti a drsnému klimatu se Hofu a jeho okolí přezdívá "Bavorská Sibiř". Jinak je to docela pěkné okresní město s asi 45 000 obyvateli. Stihli jsme si projít hlavní třídu, které vévodí mariánský kostel se dvěma vysokými věžemi. Ochutnali jsme místní pivo, já jsem si vyfotil kostel sv. Vavřince, kde mě zaujala dřevěná socha Martina Luthera, ve které je včelí úl. Pak jsme už zamířili na nádraží, kde jsme zplaveni a vyčerpáni spočinuli v klimatizovaném vlaku, který nás vyplivnul zase zpátky v Aši.








Řbitov zaniklé obce Újezd

17. srpna 2018 v 20:37 | vítor |  Řbitovní qítí
Obec Újezd, německy Mähring, ležela v nejtěsnější blízkosti státní hranice, nedaleko nejzápadnějšího bodu tehdejšího Československa a předtím Rakouska -Uherska. Největšího počtu obyvatel dosáhla v 19. století, před druhou světovou válkou zde žilo 175 lidí. Všichni Němci, všichni po válce odsunuti. Ves byla opuštěna a následně srovnána se zemí. V roce 2009 byl pietně upraven řbitov této bývalé obce. Byl vztyčen středový kříž, umístěny lavičky a informační cedule. Náhrobků se příliš nezachovalo. Každopádně je určitě dobře, že se takovým místům věnuje pozornost. Je důstojnou připomínkou obyvatel, kteří zde žili dlouhá staletí. Řbitov v bývalém Újezdě je zároveň příjemnou zastávkou na cestě k nejzápadnějšímu bodu republiky.







Řbitov v Podhradí u Aše

17. srpna 2018 v 19:53 | vítor |  Řbitovní qítí
Podhradí bylo v minulých staletích významnou obcí, kde sídlil rod Zedtwitzů, který vlastnil celé Ašsko. V Podhradí stál hrad a později dva zámky. Po druhé světové válce a odsunu původních obyvatel význam obce výrazně poklesl. Starý řbitov se nachází na západním okraji obce u cesty k osadě Smrčina a k vlakové zastávce Podhradí. V současné době není používán, čeští obyvatelé obce používají k pořbům řbitov v Aši.

Řbitov v Podhradí byl ještě donedávna ve velice špatném stavu, ale v několika posledních letech se pracuje na jeho záchraně. Cihlová kaple u vchodu na řbitov je již opravena, momentálně (léto 2018) se pracuje na opravách řbitovní zdi. Náhrobní kameny jsou zašlé, některé povalené, ale většinou neponičené. Jako jinde v Sudetech se vás při procházce takovým řbitovem zmocní zvláštní tajemná atmosféra. Důležité však je, že i památky a místa, která byla dlouhá léta na okraji zájmu, se postupně opravují. I my, tedy Česká republika a její obyvatelé, se tím hlásíme k civilizovaným zemím, kde je úcta k mrtvým, ať už jakéhokoli vyznání nebo národnosti, přirozenou součástí dobrého vychování.
















Na nejzápadnější západ

17. srpna 2018 v 18:51 | vítor |  Na cestách
Ašský výběžek je kout, kam nikdo moc nejezdí. Nás s kolegou lákal i právě proto. A také kvůli zajímavé historii, v mnohém odlišné od "klasických" Čech, kvůli německému spiritu i po mnoha desetiletích zde patrnému a v neposlední řadě i kvůli přírodě. Pár slov o samotném městě Aš si necháme do dalšího příspěvku. Teď se vydáme z města přímo nahoru na kopec Háj, což byl nejvyšší bod, který jsme v Ašském výběžku navštívili, a zároveň je to nejvyšší vrch české části pahorkatiny Smrčiny.

Na vrchu s nadmořskou výškou 758 m stojí kamenná věž zvaná Bismarckova rozhledna. Byla vybudována podle návrhu architekta Wilhelma Kreise a otevřena roku 1904. Po vzniku republiky už nebyla oficiálně nazývána Bismarckovou. Ze zajímavě řešené věže se schodištěm obepínajícím vnitřní tubus, výklenkovými okny v jednom patře a ochozem ve druhém je krásný výhled do celého širokého okolí, na město Aš i na rozhlednu Schönburgwarte na vrchu Großer Kornberg. Než se ale z Aše na rozhlednu dostanete, tak projdete okolo památníku Friedricha Ludwiga Jahna, zvaného otec gymnastiky, tedy takového německého Tyrše, a také památníku věnovanému německému básníkovi Theodoru Körnerovi.






Z Háje jsme se přes les, kde dodnes straší, dostali do vesnice Podhradí. Ta má jeden primát. Stojí tu nejstarší evangelický kostel na území bývalého Rakouska - Uherska. Majitelé ašského panství, rod Zedtwitzů, totiž přestoupili v polovině 16. století na luteránství, a protože Ašsko mělo výjimku z Obnoveného zřízení zemského, nemuseli Zedtwitzové ani jejich poddaní přijmout po porážce českého stavovského povstání katolickou víru. V kostele se tak sloužilo podle evangelického obřadu až do konce druhé světové války, kdy bylo původní obyvatelstvo odsunuto. Kostel Dobrého pastýře je zajímavou památkou s bohatě zdobeným interiérem, který jsme ale bohužel neviděli. Kostel se opravoval a řemeslníci kroutili hlavami, když jsme se optali, jestli se nemůžeme podívat dovnitř.




V Podhradí býval také hrad. Jmenoval se Neuberg a byl to nejzápadnější hrad na českém území. Neubergové byli loupeživí rytíři, na které si musel posvítit sám Karel IV. Hrad potom přešel do rukou Zedtwitzů, kteří si hned vedle něj začali stavět zámek. Hrad i zámek s pivovarem postupně vyhořely a ze všeho zbyly jen ruiny a štíhlá bergfrítová věž hradu. Od kostela k ní přicházíte bývalou zámeckou zahradou. Je to pěkné místo na posezení a krátký odpočinek.




Okolo podhradského hřbitova jsme pokračovali příjemnou krajinou s pastvinami. Prošli jsme několik osad a dostali se na kraj obce Krásná. Krásná a malebná byla krajina všude kolem. Vzrostlé, letité stromy na pastvinách prozrazovaly, že takhle se zde hospodařilo už za původních majitelů. Z dáli jsme si prohlédli také vrch Háj, na kterém jsme ráno začínali naši pouť.








V Krásné jsme byli asi v půli cesty a občerstvili jsme se lahvovým Braníkem, který v potravinách U Viktora vytáhla vietnamská paní prodavačka z chlaďáku pod pultem. Tedy podpultové zboží. Byli jsme v ukrutném vedru za Braník rádi. Odtud už vedla přímá cesta přes bývalou obec Újezd k hranicím a nejzápadnějšímu bodu České republiky (a celého Slovanstva, jak trefně poznamenal kolega). Cesta vedla po silnici malebnou alejí.






Újezd byl vysídlen ještě před oficiálním odsunem hned po válce. Obec byla srovnána se zemí - nepočítalo se, že bude dosídlena. Dnes je zde pietně upraven hřbitov a také je tu obnovený památník obětem první světové války. Od památníku lze přehlédnout prostor, kde vesnice stála. Jen stromy a terénní úpravy dávají odhadnout, jak byla obec v krajině umístěna.






Odtud už bylo na hranici jen pár stovek metrů. Scházeli jsme do údolí potoka a začínali si připadat jako v Králi Šumavy. Poslední úsek k nejzápadnějšímu bodu vede úzkou cestičkou. Samotný bod není příliš atraktivním místem, ale má svoji atmosféru. Na německé straně je rybník a u něj chata.






Přes můstek přes potok asi 700 metrů od nejzápadnějšího bodu jsme přešli na německou stranu. V úmorném vedru jsme došli do městečka Rehau, kde jsme sice neviděli nic zajímavého, ale ve vietnamském imbißu jsme si dali na závěr chlazené pivo a unaveni a spokojeni jsme pohodlným a klimatizovaným vlakem odjeli zpět do Aše.