close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ašským výběžkem k Trojstátí (a pár slov o Aši)

20. srpna 2018 v 18:06 | vítor |  Na cestách
Druhou výpravu v Ašském výběžku jsme naplánovali k místu, kde se stýkají tři historické země. Čechy, Sasko, Bavorsko. Ale nejprve jsme se chtěli trochu projít po Aši, protože město nám svou strukturou připadalo trochu záhadné. Před válkou tu žilo přes 30 000 lidí a bylo to bohaté centrum textilního průmyslu. Po válce, odsunu a dosídlení se počet ustálil na dnešních asi 13 000 lidí. Kdo vyrůstal a žije v typickém středočeském královském městě, tak bude v Aši překvapen. Dnešní hlavní náměstí se jmenuje Masarykovo, na jedné straně je nefukční obchodní dům Prior, na druhé straně přes křižovatku jsou dva supermarkety, benzinka a komín, který tu zbyl po zbourané továrně. Prostor volně a neuzavřeně přechází v Poštovní náměstí s muzeem v budově bývalé hasičské stanice a s pěknou kašnou se třemi lipany, kteří jsou symbolem města minimálně od 17. století. Dlouhou hlavní ulici od nádraží lemují staré výstavní domy, často s novými plastovými okny a sociálně slabším obyvatelstvem, střídají se s rozsáhlými prolukami, pak zase s novou zástavbou z 90. let. Je to pěkný kočkopes. Divoký západ. Během 60. let bylo v Aši zbouráno velké množství starých domů, které byly nahrazeny panelovými domy. Vzniklo tak množství sídlišť rozmístěných všude po městě. Zbouráno bylo také původní centrum, které jsme objevili, když jsme šli na autobusovou zastávku s názvem Aš, Sídliště. Nad nově upraveným náměstím se sochou J.W.Goetheho se tyčí historická radnice. Ještě výš nad ní stával kostel. To byla asi nejvýznamnější památka Aše. Vzhledem ke zvláštnímu postavení Ašska byl kostel po celá staletí luteránský, stejně jako naprostá většina místních obyvatel. Katolický kostel sv. Mikuláše se dochoval, ten starý evangelický vyhořel v roce 1960 při opravách. Nad místem, kde stával, stojí socha Martina Luthera, jediná v České republice. Martina Luthera najdeme zpodobněného i na zdi místní knihovny.










Pak už jsme tedy na zastávce Aš, Sídliště sedli na autobus a jeli do nejzápadnějšího města České republiky, do Hranic. Moc jsme se tam nezdrželi. Nad náměstím se tyčil evangelický kostel, ale jinak nás nic nenutilo zde prodlévat. Tady chcíp pes, řekly seniorky klábosící před krámem. Řekl jsem jim, že jsme si to mysleli, a vyrazili jsme za město. Cestou jsme minuli repliku smíčího kříže těsně u rohu jednoho z paneláků. Nad městem jsme v nadmořské výšce 628 mnm přešli silniční obchvat a pokračovali podél pastvin k zaniklé obci Trojmezí.






Trojmezí je jednou z osad, které zanikly po roce 1945 a nikdy nebyly úplně dosídleny, a to hlavně kvůli těsné blízkosti státní hranice, která byla brzy neprodyšně uzavřena. Ves měla nepravidelnou zástavbu bez návsi a a patřilo k ní několik osad v okolí a mlýny na hraničním potoce Rokytnici. Celkem tu žilo asi 1000 obyvatel. Nás cesta dovedla na místo, kde stojí památníky obětem války v roce 1866 a první světové války. Na fotografii na vedle stojící informační ceduli je vidět za oběma památníky škola. Dnes toto místo stojí uprostřed pastviny.


Podél lesíka jsme došli až na cestu směřující přímo k bodu, kde se stýkají tři země. Cestou jsme minuli pojízdnou pozorovací budku, památku na časy železné opony a pak jsme měli k hranici už jen tři kilometry.




Je to zvláštní představa. Jdete úzkým pruhem země, vlevo za potokem je Bavorsko, vpravo za potokem je Sasko. V nejužším místě je šířka pásu české země 300 metrů! Cesta schází k potoku Rokytnice. Zde jsou znatelné ruiny jednoho z bývalých mlýnů, kousek od nich je studánka, kde místní brávali vodu, nad ní stojí dřevěný Perun, který zde působí jako pěst na oko.




A pak už Trojstátí! Prostor je to poměrně velký, s upravenou plochou s několika odpočívadly na české straně, s mnoha informačními tabulemi a hraničními kameny, u kterých se fotili cyklisté ve svých pestrobarevných dresech. Mně se ale podařilo vše vyfotit bez jediného cyklisty! Je to nepopiratelně zajímavé místo s atmosférou. Chvilku jsme tu poseděli a vyrazili na zbytek cesty do německého města Hofu.





Pár desítek metrů za hranicemi je hrob neznámého vojína. Člověk si u toho uvědomí, že i Němci mají neznámé vojíny. Pak jsme opustili údolí Rokytnice a vystoupali do volné krajiny. Cestou okolo sklizených polí, případně přímo přes ně, když najednou nebyla ta cesta, která na mapě byla, jsem si připadal jak uprchlík poslaný alžírskými úřady na patnáctikilometrový pochod přes Saharu. Úplně vypraženi jsme vítali věž kostela v Regnitzlosau jako spasitelku. Ale ani tam útrapy nekončily. Není třeba zabíhat do detailů, byli jsme po marných pokusech Regnitzlosau opustit vysušení jak slanečci. Jak ostatně jinak... Nakonec jsme po nějaké době, osvěženi nápoji a krátkým spánkem v parčíku na Postplatz, odjeli autobusem do Hofu.




Wikipedie píše, že kvůli geografické odlehlosti a drsnému klimatu se Hofu a jeho okolí přezdívá "Bavorská Sibiř". Jinak je to docela pěkné okresní město s asi 45 000 obyvateli. Stihli jsme si projít hlavní třídu, které vévodí mariánský kostel se dvěma vysokými věžemi. Ochutnali jsme místní pivo, já jsem si vyfotil kostel sv. Vavřince, kde mě zaujala dřevěná socha Martina Luthera, ve které je včelí úl. Pak jsme už zamířili na nádraží, kde jsme zplaveni a vyčerpáni spočinuli v klimatizovaném vlaku, který nás vyplivnul zase zpátky v Aši.







 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama