Září 2018

Pavel Řezníček

26. září 2018 v 8:50 | vítor |  Poetika
19.9. zemřel český surrealista, spisovatel a básník Pavel Řezníček...

Druhy kuřiva


Všechno se chýlí ke konci
Rty se chýlí ke konci
Nad zámkem vlaje pes roztrhaný jako kalhoty
Viděl jsem se tento týden v novinách
jak šacuji ruce protože na každé je kapsa:
Na pysku ruky na laloku ruky na ruce která má místo nehtu psa
Viděl jsem se v kapse na haldě novin v boudě z novin
jak ležím na selce z novin
Kdykoli jsem jí sáhl na podvazky
zůstaly mi v ruce protože papír nevydrží
Na novinách se jí udělalo oko
protože jsem příliš dychtivě sál z punčoch
Mluvím sám se sebou protože se náhle rozlamuji
Odcházím každý na jinou stranu jsem to já most u Golden Gate
ztrácím pilník aby mezi mnou mohly projet parníky
Prostě zdvihám se: znáte ten most rozkládá se jako všechny druhy kuřiva
Všechno se chýlí ke konci Na špičku jehle se slétají brašnáři
Z vodovodu teče cosi žlutého čím je možné přilepit prokurátorovi
ruce k aktovce
Jak by se divil kdyby místo přilepené aktovky tam měl lokomotivu
místo lejster vodu místo razítek uhlí místo razítek tuláka
lokomotiva se ho zmocňuje jako mladé dívky
bílá lejstra v aktovce považuje za vykukující spodničku
tuláka místo provazu za podvazek
voda to je přece krk uhlí jazyk
ulíbaný přejetý na tendru spokojen s démantem vrní a chce do krámu
rozsvícená slepice nad Manhattanem bude mít větší cenu
než já zapalující si od souseda svou ženu
Namísto městských čtvrtí zobrazte m n e s prostěradlem
Prostěradlo nahraďte strážcem laviček
Bude-li tam lampión nechte mne z něho vykukovat

Židovské památky v Přistoupimi

23. září 2018 v 11:10 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Využil jsem faktu, že jsem sobotu trávil v obci Sibřina, která leží mezi městy Říčany a Úvaly, a také krásného počasí konce léta a navštívil jsem dvě zajímavá místa nedaleko Českého Brodu.
Druhým z nich je obec Přistoupim, ve které byla početná židovská komunita. V obci se tak dodnes nachází pěkně zachovalý židovský hřbitov a také synagoga, ve které dnes sídlí obecní úřad.

Hřbitov byl založen v roce nebo po roce 1713 a v polovině 19. století byl rozšířen. Paradoxně v době, kdy osob židovského vyznání začíná v menších obcích ubývat z důvodu uvolnění zákonů a občanských práv a následnému stěhování do větších měst. Hřbitov byl pak opravován v 7O. letech 20. století, tedy v době, kdy se židovské památky spíš likvidovaly ("tady už stejně žádný židi nejsou"). Pak ještě v roce 1991. Že antisemitsky motivovaný vandalismus stále existuje, dokazuje čin neznámého pachatele, který v roce 2010 povalil na hřbitově v Přistoupimi několik desítek náhrobků.






Na hřbitově jsou dochovány vzácné náhrobky barokní i klasicistní. Já je však zblízka neviděl, neboť jsem si předem na obecním úřadě nedomluvil návštěvu. Hřbitov jsem obešel ze všech stran a pořídil několik fotografií aspoň přes zeď.



Domky místní židovské komunity stály u silnice od Brodu. Hned u hřbitova stál obecní dům, sídlo obce, škola a před výstavbou synagogy i modlitebna. Po druhé světové válce byl přestavěný na rodinný dům.




Jen pár desítek metrů od něj se nachází synagoga z roku 1842. Byla postavena v novorománském slohu. Na zdi vedle vchodu je deska se jmény přistoupimských židů, kteří se stali obětí holocaustu. Po válce byla synagoga upravena pro potřeby místního národního výboru a úřad zde sídlí dodnes.



Bazilika v Tismicích

23. září 2018 v 10:59 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Využil jsem faktu, že jsem sobotu trávil v obci Sibřina, která leží mezi městy Říčany a Úvaly, a také krásného počasí konce léta a navštívil jsem dvě zajímavá místa nedaleko Českého Brodu. Prvním z nich jsou Tismice. Tismice jsou malá nenápadná obec, ve které by ani nebylo nic zajímavého, nebýt jedné unikátní stavby. Je to výjimečně dochovaná románská bazilika z konce 12. století.


Dnes se neví, kdo stavbu inicioval. Vzhledem k velikosti kostela to musela být významná osoba. Buď to mohl být pražský biskup, jemuž patřilo město Brod, tehdy zvaný Biskupský a ne Český. Mohl to být třeba Přemyslovec Jindřich Břetislav. Anebo dokonce český panovník, nabízí se král Vladislav I. nebo jeden z jeho nástupců Soběslav II. Tento údaj je dnes neznámý.

Podle pověsti zanechali před husity prchající mniši v kostele sošku Panny Marie, která se pak stala vyhlášenou pro své zázračné a ochranitelské účinky. Já jsem se ale do kostela nedostal, ač zřejmě bylo možné o to poprosit ve faře naproti kostelu.Na fotografii je Tismická Madona z nedaleké Přistoupimi.

Kostel se v 15. století částečně zřítil, ale byl na svou dobu pozoruhodně citlivě opraven tak, aby se nenarušil původní ráz stavby. Přistavěn byl pouze boční portál, nad nímž je znak tehdejších majitelů Vrbíků z Tismic, kteří rekonstrukci kostela nechali provést. Portál je vynikající ukázkou pozdně gotické kamenické tvorby, kdy bez ohledu na neveliký funkční význam tohoto vchodu byly použity nejaktuálnější stylové formy.


Sama bazilika je trojlodní neomítnutá stavba z pískovcových kvádrů, s hladkým dvouvěžovým západním průčelím a třemi apsidami v jedné rovině. Apsidy s původními, dnes zazděnými okny jsou členěny lizénami a ukončeny jsou obloučkovým vlysem s římsou. Loď i věže jsou hladké. Západní průčelí s dvouvěžím není tak zdobné jako východní část s apsidami, ale působí svou strohou krásou.




Okolo kostela byl hřbitov, dnes zrušený. Na volné ploše je jen několik náhrobků. Portál vstupu do kostela je barokní, stejně jako socha Madony nad vstupním portálem a sousoší sv. Jana Nepomuckého před vchodem do areálu.





Výlet do Krušných hor a do Oseka

19. září 2018 v 9:47 | vítor |  Na cestách
Obrovská hradba Krušných hor prudce se tyčících nad západočeskými pánvemi umožňuje výletníkovi dvě možnosti. Buď nastoupat několik stovek výškových metrů na pěti šesti kilometrech a pak pokračovat náhorními pláněmi za svým cílem anebo najít způsob, jak se dopravit někam nahoru, pak zvlněnou krajinou postupovat až k velkému zlomu a tam sejít dolů do krajiny. Naše skupinka o počtu tří osob zvolila druhou možnost. Lýtka a achillovky sice večer pořádně bolely, ale - aspoň pro mě - pořád to bylo snesitelnější než stoupat zezdola nahoru. Ale nepředbíhejme. Nejprve jsme se do Krušných hor museli nějak dostat.

Ranní sobotní autobus ze Slaného nás vyplivnul na jakési dvouproudové magistrále s tramvajovou tratí uprostřed a s moderním obchodním centrem u křižovatky. Jmenuje se to tam 1. náměstí a je to v Mostě. Pár desítek kilometrů a jste v jiném světě. My jsme se tu ale nijak nezdržovali a pokračovali tramvají do Litvínova. První tramvajová trať mezi Mostem a Litvínovem byla postavena už v roce 1901. Už tehdy byla elektrická. V 50. letech a potom při stěhování města v letech 70. byla trať upravována a přemisťována. My jsme jeli úsek 1.náměstí - Litvínov, nádraží, který měří asi 13 km. Pro mě to byl velký zážitek.





V Litvínově jsme za prudké přeháňky přestoupili na autobus a vyvezli se pěkných pár set výškových metrů až k přehradě Fláje. Tady začala turistická část naší cesty. Fláje jsou vodní nádrž postavená v roce 1963. Její hráz je unikátní pilířovou hrází. Přečetl jsem si, co to je, ale stejně to nevím. Okolo nádrže jsme se dostali až do míst, kde stávala vesnice Fláje. Vesnici i nádrži dal jméno Flájský potok, německy Flöha. Z vesnice, která tu stála od 14. století, byli po válce vysídleni Němci, nakonec byla vysídlena úplně, zbořena a zatopena. Na místě bývalé návsi jsme se rozhlíželi po krajině, která vypadala jak krajina někde v povodí Yukonu. Krásnou scenérií jsme pokračovali pláněmi dál.










Došli jsme k silnici, po ní prošli přes bývalou obec Vilejšov, pak jsme u obrovské hromady odřezků kůry ze silnice zase odbočili a směřovali k Vlčí hoře. Několikakilometrový úsek byl poměrně namáhavý, protože se šlo táhlým a v závěru i poměrně otravným stoupáním celou dobu do vrchu. Pak jsme ale dorazili pod Vlčí horu a na zahrádce penzionu na Dlouhé louce jsme si dali pivo. Počasí, které do té doby sekalo dobrotu, se lehce pokazilo.




Za drobného deště jsme za penzionem zahájili klesání k městu Oseku. Otevřely se nám výhledy na České středohoří. Brzy jsme ze silnice sešli na starou vylámanou cestu. Stojí u ní mnohasetletý buk a vede ke hradu Rýzmburku.




Rýzmburk, dnes zvaný i hrad Osek, je mohutná středověká pevnost, postavená pravděpodobně králem Václavem I. a spravována do konce 14. století rodem Hrabišiců, jehož původ je zahalen v mlhách věků. Hrad byl tak rozsáhlý, že byl dokončen až po několika desítkách let. I dnes je to velice rozsáhlý areál a dochované části dávají obraz toho, jak hrad v celé své kráse vypadal. A vše se dá navíc nastudovat na kvalitně vyvedených cedulích lemujících cestu od města k hradu.








V Oseku ve směru od hradu Oseka se projde městskou částí zvanou Hrad Osek. Pak jsme minuli nějaká vodní díla a k našemu překvapení i skokanské můstky. Na samém okraji města u železniční trati Most - Moldava stojí smutný památník na tragickou událost. Na dole Nelson III. Došlo v roce 1934 k obrovskému výbuchu a následné sérii dalších výbuchů. Při tragédii zemřelo celkem 144 lidí a měla samozřejmě další sociální a psychické následky. Působivý pomník znázorňující staré rodiče zahynulého horníka je z roku 1935 a je dílem sochaře Karla Pokorného.





A pak už Osek. Ubytovali jsme se v kempu, který se honosí titulem nejlepšího kempu v kraji za minulý rok, ale my jsme si to nemysleli. Následovala návštěva dvou pivovarů, jednoho restauračního a jednoho klášterního. V jednom jsme se výborně najedli a v druhém strávili skvělý večer. Do kláštera jsme zaskočili ještě před odjezdem a já jsem si za světla mohl vyfotit krásné barokní budovy v areálu. Klášter byl hybatelem zdejšího dění už od konce 12. století, kdy se zde usadili cisterciáčtí mniši vyhnaní z jiného kláštera jakýmsi zlým feudálem. Klášter měl pestré a dramatické dějiny To už ale byla naše rozlučka s výletem do Krušných hor a do Oseka. Byl čas nasednout na motoráček do Mostu a vrátit se domů.






Nic než třpyt u cesty

10. září 2018 v 21:52 | ivan wernisch |  Poetika
Nech světlo dohořet,
Kateřino.
Jsem osamělý muž.
Mám před očima tmu,
už nevidím nic.
Ležím tu ve tmě,
Kateřino

Divizny
Komu poprvé
hořely tyhle svíce při hostině,
co zbylo ze svátku,
ze zmizelých hostí,
smíchu a světla?
Nic než třpyt u cesty.

Výprava po Karlovarce V. - Zámecký park v Krásném Dvoře

2. září 2018 v 11:35 | vítor |  Na cestách
Obec Krásný Dvůr se známým zámkem s neméně známým zámeckým parkem leží nedaleko Podbořan, tedy od Karlovarky už pěkných 20 kilometrů, ale my jsme se chtěli vracet po sedmičce okolo Loun, takže je vlastně všechno v pořádku. Jenom, že jsme měli v plánu místo seladonského courání po parku navštívit ještě několik hřbitovů, které jsou v tomhle koutu české země hodně zajímavé, ať už se jedná o hřbitovy německé nebo židovské. Jenže ještě jakžtakž snesitelné sobotní počasí se v neděli proměnilo ve žhavou výheň a my jsme neměli na to, abychom chodili vyprahlým Podbořanskem po polních cestách a prolézali křoviska na neudržovaných místech posledních odpočinků lidí, kteří se jen pár let po sobě postupně stali osobami nežádoucími, ba co víc hrubě perzekuovanými. Místo toho jsme po snídani na náměstí v Podbořanech vyrazili seladonsky courat do parku. Na náměstí v Podbořanech stojí kulturáček někdy z pěrestrojkových dob a také se tam volně válí skupinka velice zajímavých kamenů.



Pak už jsme ale zamířili do nedalekého Krásného Dvora. Výstavní zámek si nechali postavit Černínové z Chudenic podle návrhu F.M.Kaňky. My jsme ale do zámku jít nechtěli. Prohlédli jsme si plastiku od Kryštofa Kintěry a zamířili do parku.



Park byl založen koncem 18. století jako jeden z prvních krajinářských parků u nás. Jeho rozloha je zhruba 100 ha. Co se týče zastoupení stromů, najdeme tu přes 100 druhů dřevin. Roste zde řada prastarých dubů, buků, lip, jírovců, platanů, javorů a olší. Nejvýznamnější je Goethův dub , jehož věk se odhaduje na 1000 let a patří tudíž mezi nejstarší stromy v Čechách. Jeho torzo stojí pod zámkem u rybníka.






Park doplňuje několik romantických staveb. Nejstarší z nich je Panův templ, který má podobu antického chrámku s klasickým tympanonem na čtyřech jónských sloupech v průčelí. Nad vchodem a okny jsou tři štukové reliéfy znázorňující Pana, řeckého boha lesů, pastvin, stád a lovců, podle něhož je letohrádek pojmenován. Naproti ve svahu býval umělý kaskádovitý vodopád.


Další drobnou stavbou v parku je malebný gloriet.


Na konci rovné cesty zvané Mílovka stojí mohutný obelisk vysoký 26 metrů. Stojí zde na oslavu rakouského vítězství v jedné z bitev napoleonských válek. Tento typ nadšení pro věci vlastenecké je nám už poněkud cizí.




Nad dnes nefunkčím jezírkem a umělou jeskyní stojí další romantická stavba - osmiboký Čínský pavilon. Ve vrcholu jeho střechy byly umístěny zvonkohry, které zpříjemňovaly návštěvníkům pobyt v pavilonu.


Skutečně unikátní stavbou je Gotický templ. Stavba sloužila od počátku jako vyhlídka a později také jako připomínka úspěšného generála Karla Schwarzenberga, vítěze nad Napoleonem u Lipska v roce 1813. Jeho pískovcová socha od sochaře Josefa Maxe z roku 1847 byla umístěna v interiéru stavby. Jako vyhlídka slouží templ i dnes, lze vylézt po úzkém točitém schodišti na vyhlídkovou lávku. My jsme tak ale neučinili. Gotický templ je výrazným prvkem v horní části parku, kde je velká plochá louka sloužící dnes jako golfové hřiště.



Po parku jsme nachodili zhruba 5 kilometrů. V úmorném vedru nám to docela stačilo. Procházka byla osvěžujícím a estetickým zážitkem. Navíc díky rozloze parku nehrozí ucpání prostoru turistickými výpravami. Teď už ale byl čas ukončit celou expedici v pivovarské restauraci v Žatci a návratit se domů.

Židovský řbitov u Podbořan

2. září 2018 v 10:19 | vítor |  Řbitovní qítí
Na území České republiky se dochovalo několik stovek židovských řbitovů. U některých z nich ale slovo dochovaný nemá ten správný význam. Například jako u řbitova v Chyši, kde je zachován jen prázdný prostor bez zdi a náhrobků. Podobně je na tom řbitov ležící asi dva kilometry jihozápadně od Podbořan. Byl založen v roce 1889, patří tedy k těm nejmladším židovským řbitovům na našem území. Ale dlouhé trvání mu nebylo přáno. Řbitov stejně jako podbořanskou synagogu těžce poničili nacisté. Většina náhrobků byla zničena a odvezena. Wikipedie dnes uvádí, že na řbitově je šest dochovaných náhrobků. Doporučuji zájemcům je hledat v zimě, protože v létě v bujné vegetaci nelze najít prakticky nic. Jen zbytky obvodových zdí z červeného pískovce a opravdu jen mizivé zbytky kamenů, které zřejmě bývaly náhrobními kameny. Takže vyplašená liška, kterou viděl kolega v přírodě vůbec poprvé, byla nakonec největším zážitkem z tohoto místa, které svým momentálním stavem vypovídá o podstatě lidství a o šíleném 20. století.






Výprava po Karlovarce IV. - Valeč

2. září 2018 v 9:30 | vítor |  Na cestách
Dalším zajímavým místem v okolí hlavní silnice z Prahy na Karlovy Vary je Valeč. Malebnému městečku se spoustou památek vévodí nádherný zámek. Ve Valči se zdá, že se zastavil čas, ale památky bylo nutné hlavně opravit, takže naopak se tam v posledních letech zase čas trochu rozběhl. Atraktivita celého prostoru vynikne při pohledu z protějšího vrchu, kde byla obnovena křížová cesta.


Dominantou Valče je zámek. Impozantní budova prošla mnoha přestavbami z původně pozdně gotického hradu přes renesanční a barokní podobu až do podoby dnešní. Posledním majitelům byl zámek zabaven hned po válce a pak se tu střídala mládež korejská i česká, až zámek v 70. letech vyhořel. S opravami se začalo až po pádu bolševického režimu a pokračuje se v nich dodnes.



Zámek obklopuje park s mnoha zajímavými prvky, ač často již zaniklými nebo zatím neobnovenými. Jedná se například o teatron - bývalý amfiteátr, letohrádek, kaskádový vodopád, samozřejmě množství krásných stromů a také barokní sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna.






K zámku patří i kostel, tedy kostel stojící mimo obec, aby šlechta nemusela chodit na tytéž křesťanské bohoslužby jako prostý lid. Kostel Nejsvětější Trojice je dílem italského architekta Giovanniho Antonia Biana Rossy a byl postaven ve 20. letech 18. století. Zašlá památka byla obnovena teprve před pár lety. Pod kostelem stojí fara neboli dům zámeckých kaplanů. Vizuálně se pěkně s kostelem doplňují. Vedle kostela ještě stojí sloup Nejsvětější Trojice. Je dílem dvou výjimečných osobností - stavitele Františka Maxmiliána Kaňky a sochaře Matyáše Bernarda Brauna.





Městečko samotné leží dole pod zámkem, přímo na náměstí musí být ze zámku pěkný výhled. Zástavba městečka je rozložena kolem trojúhelníkovitého náměstí s kostelem sv. Jana Křtitele a v okolních uličkách. Valeč je od roku 1992 městskou památkovou zónou, na náměstí jsou pěkně opravené domy. Kostel je původně gotický, poté zbarokizován a roku 1708 k němu byla přistavěna hranolová věž se šindelovou střechou.



Od roku 2006 se pořádá ve Valči každé léto víkendový festival Povaleč. O Valči se více ví a má větší šanci nalákat více turistů. Je to boj o přežití jako každý jiný. Fakt je ten, že pokud se procházíte tímhle kouzelným místem sami bez stovek festivalových účastníků, tak si ho užijete asi nejvíc.

Výprava po Karlovarce III. - Zaniklá vesnice Skoky

1. září 2018 v 16:41 | vítor |  Na cestách
Skoky jsou to místo, odkud pochází známé rčení o "panence skákavé". Nejprve obyčejná vesnice na Žluticku, která zde pokojně žila od středověku a která s koncem 2. světové války měla 134 obyvatel, 28 domů, dva hostince, faru, školu o obchod. V roce 1717 se začalo se stavbou kaple, do které byla získána kopie obrazu Panny Marie Pomocné z bavorského Passova. Tento obraz okamžitě začal provádět zázraky a místo se rychle stalo vyhlášeným. Začala se množit zázračná uzdravení, kroupami nedotčená pole a další zázraky. Po řádném prošetření komisí se započalo s přestavbou kaple na kostel. Z kostela se pak velice rychle stalo vyhlášené poutní místo. A Panna Maria ze Skoků - tedy panenka skákavá se stala pojmem po celé západní polovině Čech. Vše samozřejmě končí v polovině 20. století. Prudké změny, jaké Evropa mnoho století nezažila, zasáhly i život v českých vesnicích osídlených německým obyvatelstvem. Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vysídleno. V roce 1950 už zde bylo pouze 43 obyvatel. Poslední ránu dala Skokům výstavba Žlutické vodní nádrže. Tím byla zrušena cesta ze Skoků do Žlutic a z vesnice se dalo dostat pouze do Údrče a ke karlovarské silnici. Do Žlutic je to nyní po silnici 15 kilometrů, před výstavbou nádrže to bylo po staré cestě asi 6 km. Ve Skokách zůstala po roce 1969 již jen jediná obyvatelka, paní Marie Holešová, která odmítla vesnici opustit. Žila zde úplně sama asi 13 let, než tragicky zahynula v místní studni. Tuto smutnou událost připomíná křížek u studny. Od roku 1982 byly tedy Skoky už úplně pusté. V posledních deseti letech o opuštěné Skoky začalo pečovat občanské sdružení. Zahájily se opravy kostela, začaly se konat akce podporující oživení Skoků jako poutního a turisticky atraktivního místa jako zpřístupnění kostela, konání prohlídek, koncertů atd. Tato činnost určitě nese své plody. Když jsme dorazili do Skoků my, bylo tam docela dost lidí, otevřený (a právě zavírající bufet) v sakristii, otevřený kostel s výstavou jak starých fotografií, tak výtvarných děl mladých umělců. Skoky už nejsou tak mrtvé jako byly do konce minulé století. A je to dobře. Místo má velice silný genius loci a určitě stojí za návštěvu.