Listopad 2018

Nový židovský řbitov v Praze

30. listopadu 2018 v 20:44 | vítor |  Řbitovní qítí
V současné době stojí na území Prahy sedm židovských řbitovů. Do éry nových řbitovů stavěných ve druhé polovině 19. století často hned vedle řbitovů obecních, křesťanských patří dva pražské židovské řbitovy. Nový schmíchovský na Malvazinkách a nový řbitov, který je součástí areálu pražských řbitovů na Olšanech.

Nový židovský řbitov na nároží ulic Izraelské a Jana Želivského byl založen roku 1890 a od té doby až dodnes je používán jako hlavní pražský židovský řbitov. Dominantou řbitova je obřadní síň postavená v novorenesančním slohu architektem Bedřichem Münzbergerem. Tu může spatřit každý, kdo vyjde z prostorů stanice metra Jana Želivského ve směru k hotelu Don Giovanni. Řbitov byl plánován na asi 100 let, ale už po 30 letech musel být rozšířen a roku 1933 bylo v jeho jihovýchodní části zřízeno urnové oddělení s funkcionalistickou obřadní síní postavenou podle plánů architekta Leopolda Ehrmanna (ten je také autorem hrobu Franze Kafky).Tu uvidíte, když půjdete ulicí Izraelskou podél řbitovní zdi až ke sportovní hale Bohemians Praha. Rozloha celého řbitova je více než 10 ha.

Blízko vstupu se nacházejí památníky a symbolické hroby obětí holocaustu. Symbolické náhrobní desky jsou také umístěny na vnitřní straně zdi vedoucí podél ulice Izraelské.

Řbitov je především památkou na pražský židovský společenský život začátku a první poloviny 20. století. Je zde pořbeno mnoho vynikajících osobností kulturního a společenského dění, bohatí průmyslníci i významní činitelé židovského náboženství. Najdeme tu hroby a hrobky od nejvýznamnějších umělců své doby: Jana Kotěry, Jana Štursy, Fritze Lehmanna, Maxe Spielmanna a dalších.

Ze jmen osobností zde pořbených a širší veřejnosti známých je třeba v první řadě jmenovat nejnavštěvovanější místní hrob - hrob Franze Kafky. Jsou zde pořbeni i jeho rodiče. Hrob je nejen hojně navštěvován, ale i ozdoben květinami a šiškovými věnci, které vypadají velice nevkusně a na židovském řbitově i nepříliš vhodně. Zejména jsou ale hnusné. Neodvážil jsem se ale vyhodit je do kontejneru. Proti Kafkovu hrobu na zdi je umístěna symbolická deska Maxu Brodovi, Kafkovu příteli a vydavateli jeho díla. Z dalších spisovatelů jsem objevil hrob humoristy J.R.Picka. Leží zde například i Arnošt Lustig, Ota Pavel nebo Lenka Reinerová. Dále třeba malíři Jiří Kars a Max Horb nebo nedávno zesnulý herec Jiří Ornest. Stojí tu i hrobky známých podnikatelských rodin Waldesů (Koh-i-Noor) nebo Petschkeů (uhlobaroni a bankéři) nebo třeba významné rodiny Bondyů.

Od roku 2001 stojí na řbitově také symbolická otevřená tumba, do které byly umístěny exhumované ostatky ze středověkého řbitova, který se nacházel za tehdejšími hranicemi Starého Města, v prostoru za stanicí metra Národní třída.

Nový pražský židovský řbitov je nejen místem věčného oddechu mnoha stovek lidí, ale také významnou kulturní památkou, která zachycuje úroveň české židovské společnosti v době největšího rozmachu, na konci 19. století a v prvních desetiletích století 20.

Galerie k článku zde.

Svátek mrtvých

27. listopadu 2018 v 9:26 | Ivan Wernisch |  Poetika
Svátek mrtvých! V dnešním dešti
i smutný se rozesmutní

Kdy bude hospoda se ptám
človíčka, který jde s kravami

Ukazuje mi. Někam tam,
daleko ještě

O Winfriedu Georgu Sebaldovi

20. listopadu 2018 v 21:50 | vítor |  Literatura
K Winfriedu Georgu Sebaldovi jsem se dostal díky recenzi Ondřeje Horáka v sobotní příloze Lidových novin Orientace. Recenze se týkala v titulu tohoto textu zmíněné knihy, která se pak ke mně ze Sebaldových knih dostala jako první, ale taky mě vůbec seznámila s touto zajímavou postavou moderní německé literatury.

I když v ní stojí spíš někde stranou na pomezí, je to postava velice zajímavá. Germanista, od svých 26 let trvale žijící v Anglii, kde působil jako vysokoškolský profesor, psal vlastně stále dokola totéž. V originálních literárních esejích, napůl dokumentech, částečně fikcích popisuje jak cesty své duše, tak cesty Evropy, Německa, německého národa a společnosti v dobách převážně novověkých a moderních, používaje přitom různé postavy literární, jiné umělecké, politické či jinak společenské historie. Na příbězích vystavěných okolo postav se jako cukrová vata na špejli nabaluje obraz Evropy, její historie plné katastrof, následků totalitních ideologií a válek. Jemně, poeticky a s vytříbeným citem pro detail uvádí čtenáře do dokonalé analýzy duše, člověka a jeho života, společnosti a doby, a to za použití technik analogií, obrazných vzpomínek, korespondence skutečné i fiktivní, doprovází své texty vybranými obrázky a fotografiemi, které sice doplňují autenticitu příběhu, ale zároveň působí až příliš přesvědčivě, tedy vyvolávají nejistotu, zda celý příběh přece jen není pečlivě připravenou fikcí. Sám Sebald do příběhů vstupuje jako vypravěč, nabízí analogie mezi svým osobním životem a postavami, o kterých píše, odhaluje svá rozpoložení a vybízí čtenáře, aby si uvědomoval, že vše, co se děje, se týká každého z nás, a naše příběhy jsou také ve svých detailech analogické s dalšími příběhy, okolo kterých se opět odvíjí vata synopse celé historie.

Knihu esejů Byt ve venkovském domě vydal v roce 1998. Uvádí ji svým setkáním s osudy Jeana Jacquea Rousseaua na ostrově jednoho švýcarského jezera. Ve Švýcarsku a převážně jižních německých zemích se pohybujeme i v dalších analytických studiích této knihy, o spisovatelích Gottfriedu Kellerovi, Johannu Peteru Hebelovi, Robertu Walserovi, Eduardu Mörikeovi a malíři Johannu Peteru Trippovi. Postavy spojuje určitá vyděděnost, osamělost, outsiderství. Často je do těchto pozic přiváděly i duševní nemoci či fyzické dispozice. Přitom patří všichni k významným německým umělcům a stojí za to si od nich něco přečíst nebo se aspoň s nimi seznámit na wikipedii. Knihu povídek Eduarda Mörikea jsem dokoncel našel doma v knihovně a určitě budu pátrat dál.

I po dalších knihách Winfrieda Georga Sebalda, skvělého literárního teoretika a zajímavého spisovatele, jehož obrazy světa chápu, rozumím jim a zajímají mě.


Vojenský řbitov na Lilienthalstraße

14. listopadu 2018 v 10:27 | vítor |  Řbitovní qítí
Při naší procházce okolím berlínského Südsternu jsme nakoukli i do baziliky sv. Jana, hlavního kostela berlínských katolíků. Kdo jsou berlínští katolíci, prozradili polské nápisy, letáky i častá zpodobnění Karola Wojtyly. Hned za kostelem se nachází řbitov na Lilienthalstraße.

Řbitov na Lilienthalstraße byl založen v letech 1938 až 1941 pro padlé vojáky Wehrmachtu. Během války a těsně po ní zde bylo pořbeno 4935 vojenských i civilních obětí druhé světové války. Celková plocha řbitova je více než 14 ha. My jsme prošli jen malou část blízko vchodu č.7, který se nachází právě v sousedství baziliky sv. Jana.

Správa řbitova byla v péči Wehrmachtu. Tuto funkci pak v poválečných letech převzal Bundeswehr. V roce 1950 byl tento řbitov stanoven jako Centrální vojenský řbitov v Berlíně.

Galerie k článku zde

Dva řbitovy na Südsternu

7. listopadu 2018 v 21:07 | vítor |  Řbitovní qítí
Südstern je část města Berlina na okraji čtvrtí Kreuzberg a Neukölln. Mají tu rozlehlé náměstí s kostelem, u parku schovaný minipivovar a také baziliku sv. Jana, která je spolu se sousední papežskou nunciaturou, centrem berlínských katolíků. A také tu mají řadu řbitovů na Bergmanstraße. Čtyři vedle sebe tvoří rozlehlý komplex, ve kterém by se dalo pobývat hodiny, kdyby na to byl ovšem čas.

S kolegou jsme navštívili dva z těchto čtyř řbitovů. Alter Luisenstädtischer Friedhof a Friedhof IV Jerusalems- und Neuen Kirche.

První z nich byl postaven v roce 1831 na bývalé vinici. Na ploše asi 9 ha je největším ze čtyř řbitovů na Bergmannstraße. Uprostřed řbitova je socha anděla vzkříšení, asi dva metry vysoká, vytvořená Ottonem Geyerem. Na řbitově leží velké množství osobností německého veřejného a uměleckého života 19. století. Je plný opravdu skvostných hrobek a je velkoryse řešený, kdy jednotlivé hroby okolo sebe mají dostatek místa. Kromě tradiční architektury 19. století tu najdeme i moderní hroby, dokonce hroby, které nenásilně překračují hranici křesťanské kultury. V zadní části řbitova se též nachází pořebiště padlých z první světové a civilních obětí z druhé světové války.

Ze zajímavých osobností zde pochovaných můžeme například uvést Gustava Stresemanna, kancléře Výmarské republiky a držitele Nobelovy ceny míru za rok 1926, bratry Luckhardty, architekty, Karla Eugena Körnera, malíře krajináře, Eugena Richtera, jednoho z prvních profesionálních politiků nového typu po polovině 19. století, Friedricha Scholze, skladatele symfonické a rozhlasové hudby a spisovatele sc-fi, Roberta Stocka, průkopníka telekomunikačních technologií v Berlině, nebo Johannese Stumma, policejního komisaře, který se před nástupem nacismu zabýval problematikou pravicového extremismu, za nacistů byl penzionován a po válce vybudoval policii v Západním Berlině. A mohli bychom jmenovat spoustu dalších jmen.

Sousední Friedhof IV Jerusalems- und Neuen Kirche byl založen roku 1852. Rozkládá se na ploše něco přes 3 ha. Nachází se zde novorománská kaple od Louise Arnda. Nejvíce zajímavých hrobů a hrobek je soustředěno podél zdi s Alter Luisenstädtischer Friedhofem. Tvoří řadu připomínající hrobky bohatých římských měšťanů. Je tu pořbena také spousta zajímavých osobností. Je zde pochován například Arthur Rohmer, architekt, specialista na výstavbu pivovarů a sladoven, Max Krause, továrník v oboru papírnictví, známý svými rozsáhlými sociálními projekty pro své zaměstnance, Rikard Nordraak, autor norské hymny, jehož ostatky byly převezeny v roce 1925 do Norska, Werner Schroeter, režisér, jeden ze silné generace německých režisérů šedesátých let nebo třeba Michael Hansen, dánsko - německý komik a kabaretiér.


Procházka po berlínských řbitovech je velkým zážitkem. My jsme navíc měli štěstí, že jsme potkali kouzelnou babičku, která nás požádala o oheň. Doprovodili jsme ji k hrobu, o který pečovala, a ona nám vyprávěla o tom, jak je možné si pronajmout jen za udržování a péči starý opuštěný hrob. Tento byl po nějaké staré rodině se španělskými kořeny. Paní zde měla pochovanou dceru. Proč ta zemřela brzy po své třicítce, jsem se samozřejmě neptal. Emočně silným zážitkem jsme ukončili svou návštěvu na řbitov v Bergmanstraße u Südsternu a šli jsme uhasit žízeň čepovaným hellesem.

Galerii najdete zde

Řbitov v Eibentále

5. listopadu 2018 v 20:48 | vítor |  Řbitovní qítí
Eibentál je jedna ze šesti dosud existujících krajanských vesnic v rumunském Banátu. Banát je geografický a historický region dnes rozložený na území tří států: Rumunska, Srbska a velmi malou částí i v jižním Maďarsku. České vesnice jsem umístěny v nejjižnější části Banátu, na náhorní plošině nad řekou Dunaj, kde je na Dunaji postavena přehrada Železná vrata a kde se úzkou soutěskou, podle níž přehrada dostala jméno, řítí tuny vod směrem k hranici s Bulharskem. Eibentál byl stejně jako ostatní české vesnice založen kolonisty ve dvacátých letech 19. století. Místní kolonisté pocházeli zejména ze středozápadních Čech. Po dvou stovkách let osídlení této těžko dobyvatelné a přísné krajiny žijí v Eibentále a sousedních Nových Dolech asi tři stovky obyvatel.

Nevím, jestli je místní řbitov úplně původním a tedy již také skoro dvě stovky let funkčním. Až bude příležitost, budu po tom pátrat. Leží v prudkém vrchu jako vše v Banátu, co není úplně v údolí, nad pravým břehem říčky Tisovice. Je řbitovem katolickým, což nám sice nepřijde divné, ale u nás se na řbitovech už dávno skoro vůbec kříže na náhrobky nedělají, zatímco tady stále ano. Také se tu opakují dříve i u nás běžné prosby k Bohu o lehké odpočinutí zesnulých. Náhrobky ve tvaru kříže jasně na řbitově dominují. Je zde velký počet křížů kamenných, ale také železných, často vytvořených svařením dvou obyčejných trubek. Prosté vyjádření v chudém kraji. Nedokážu si představit tu dřinu někoho zde pořbívat uprostřed zimy.

Eibentálský řbitov je jak horská zahrada plná křížů. Svěží tráva plná lučních květů vytváří úplně jinou atmosféru než běžné české venkovské řbitovy. S respektem procházíme místem odpočinku generací Čechů, kteří se narodili zde, v Banátu, uchovali si jazyk svých předků, ač třeba nikdy v Čechách nebyli, a pak zemřeli zde, v dalekém Podunají. Všímáme si často opakovaných příjmení, nejčastější je Pospíšil. Všímáme si také, kolik je zde pochovaných mužů, jejichž život vyhasl okolo padesátého roku života. Života sedřeného těžkou prací na poli a v dolech.

Vychutnáváme si výhledy na protější svahy osvětlené zapadajícím sluncem a ve stavu jakéhosi vnitřního smíření, jaké často nastává po návštěvě spirituelně silných míst scházíme k vesnici. Za plotem na dvorku chrochtá spokojeně čuník. Tuším jeho blízký konec. Vnímám ho jako svědka věčného přírodního koloběhu a spokojeně odcházím k Medvědovi na pivo.

Galerii najdete zde

Ze Žďáru do Ždírce III.

4. listopadu 2018 v 21:08 | vítor |  Na cestách
Letošní dlouhý svatováclavský víkend jsme s kolegou věnovali Vysočině, konkrétně přechodu z údolí Sázavy do údolí Doubravy a návštěvě tří minipivovarů, které se na této trase nacházejí. Trasu a celý vandr jsme pečlivě naplánovali a byli jsme odměněni tím nejlepším, co nás mohlo potkat: nádherným počasím celé čtyři dny, krásnou přírodou, výborným pivem a milými lidmi, které jsme potkali.

Vzhledem k tomu, že předchozí příspěvek končil ulehnutím našich znavených těl do pohodlných postelí v penzionu ve Ždírci, bylo by logické ve vyprávění o vandrování kouskem Vysočiny již nepokračovat. Ale my jsme si nechali na nedělní dopoledne opravdovou lahůdku. Průchod kaňonem Doubravy. Tak jsme chtěli dojít do Chotěboře a tam odjezdem vlakem naznačit, že událost je skutečně ukončena.

Okolo osmé ráno jsme bohatě posnídali a čerpali svěžest chladného vzduchu z otevřeného okna. Venku začínal další krásný den a my vyrazili přes město ke vzdálenému nádraží. Ždírec vznikl jako zastávka na obchodní stezce pravděpodobně už v dávných dobách a i dnes toto město nevypadá jinak než jako velký trojúhelník silnic s vloženou zástavbou. Ždírec narostl po druhé světové válce, z několika set na dnešních více než tři tisíce obyvatel, přijal hrdé přízvisko "nad Doubravou" a po dalších desetiletích se stal i městem. Z nádraží jsme přes koleje viděli hlavní místní obživu - haly na zpracovávání dřeva.

Na vlak jsme čekali asi dvacet minut a pak jsme deset minut jeli dvě stanice do vesnice Bílek. Po pár metrech silnice jsme sešli k Doubravě a zůstali u ní čtyři kilometry. Okamžitě se noříme do úzkého údolí, kde řeka nehojné svoje vody přetřásá přes množství kamenů a balvanů, kroutí se jak temný had schovaný v závoji listoví ještě stále zeleného, proráží několik metrů vysoké skály, aby se na konci úzké soutěsky vrhla radostně nashromážděnou vodou vodopádem dolů. Stezka místy dobře schůdná musí být často podpořena zábradlími, můstky či řetězy. Soutěska Koryto je obcházena horem a sestup zpět na dno kaňonu je fascinujícím zážitkem. Uschlá torza stromů pokryta choroši jak totemy pradávných pralesních kultur střeží stezku údolím. Kdy zahlédneme stín, v němž tušíme divocha, jenž nás hodlá svrhnout do kaňonu za troufalost vstoupit na posvátné území?

Na konci soutěsky je rozcestí pod zbytky hradu Sokolohrady, který se vypínal na vysokém skalním masivu nad řekou. Pokračujeme stále krásnými partiemi ke konci údolí směrem k mlýnu, kde se narodil do mlynářské rodiny známý spisovatel 19. století Ignát Herrmann.

Tam Doubravu definitivně opouštíme, abychom se pak vlakem dostali zpět do údolí Sázavy. Ale nejprve se musíme vyškrábat po serpentinách na plošinu do otevřené krajiny a dojít alejí k poutní kapli sv. Anny. A to už jsme na okraji Chotěboře. Skrz nevzhledné sídliště jsme se dostali do prvorepublikové školní čtvrti, kde jsme viděli největší školku na světě. Přes dvorky a průchody jsme se nakonec probojovali na náměstí v Chotěboři.

Chotěboř má docela dlouhou a pestrou historii. Původní osadě k rozvoji pomohla těžba drahých kovů v okolí. Za Lucemburků patřila koruně, byla povýšena na město a až do konce 14. století byla věnným městem českých královen. Za husitských válek se tu odehrál nehezký masakr - ve stodole byly upáleny tři stovky husitských zajatců. Poté vystřídala více majitelů, po třicetileté válce zažívala ždímání od vrchnosti, jak jsme to zažili i ve Slaném. Město se pak úspěšně rozvíjelo v 19. i 20. století atd. atd. Úplně mě Chotěboř neuchvátila, měl jsem pocit, že to je trošku díra. Ale mají hezký sloup na náměstí a staré jádro okolo kostela sv. Jakuba Většího. Prošli jsme se hradební uličkou za bývalým klášterem a pak už směřovali k nádraží, abychom se nechali odvézt do Havlíčkova Brodu, kde jsme se připojili k dalším patnácti stovkám lidí, kteří se čtyřmi vagony, které vypravil dopravce zvaný České dráhy, ale měli by se jmenovat Indické dráhy, chtěli dostat do Prahy. Nakonec se nám to podařilo díky našemu umění několik hodin nehnout brvou na zabraném místě. Náš svatováclavský vandr byl u konce.

Galerii najdete zde

Rychlý průběh dušičkovým hřbitovem

4. listopadu 2018 v 17:44 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Památka zesnulých neboli Dušičky jsou dnem akceptovaným celou společností a je jen málo lidí, kteří právě v tento den, respektive o víkend, který je tomuto dnu nejbližší, nevyrazí na hřbitov zapálit svíčku a umístit na hrob svých zesnulých blízkých nějakou tu dekoraci. Hřbitov ožije, je plný světel a té správné atmosféry, která k Dušičkám patří. Pro nás, kteří jsme zvyklí chodit na hřbitovy celý rok, je tu trochu rušno, ale ani my nemůžeme vynechat obchůzku hrobů, kde jsme zvyklí zapalovat svíčky. I já jsem se ponořil mezi dav, který ale naštěstí řídl s přibývající vzdáleností od hlavní brány. Podařilo se mi pořídit pár obrázků bez lidí. Dva z toho jsou dokonce použitelné. Nastává období tmy a vnitřních věcí. Tak si ho užijte.



Ze Žďáru do Ždírce II.

2. listopadu 2018 v 22:24 | vítor |  Na cestách
Letošní dlouhý svatováclavský víkend jsme s kolegou věnovali Vysočině, konkrétně přechodu z údolí Sázavy do údolí Doubravy a návštěvě tří minipivovarů, které se na této trase nacházejí. Trasu a celý vandr jsme pečlivě naplánovali a byli jsme odměněni tím nejlepším, co nás mohlo potkat: nádherným počasím celé čtyři dny, krásnou přírodou, výborným pivem a milými lidmi, které jsme potkali.


V Račíně jsme se probudili do chladného rána, ale výborně a bohatě jsme posnídali, za což hostinskému Honzovi i sympatické paní kuchařce ještě jednou děkujeme, a syti a plni sil vyrazili jsme do lesů směrem k Velkému Dářku. Zároveň jsme se odpojili od našich slánských kamarádů, kteří shodou okolností vandrovali téměř stejnou trasu. Strávili jsme spolu dva bohatě naplněné večery, které zůstanou v našich myslích tak dlouho, dokud se nepopletou s nějakými jinými naplněnými večery.

Šli jsme sice směrem k Velkému Dářku, ale až k jeho břehům jsme nedoputovali. Cesta kopírovala břeh ze vzdálenosti mezi asi sto padesáti a třemi sty metry. Až za rezervací Dářko nás směrovka navedla k takzvanému vyhlídkovému místu, které ale nebylo úplně vyvýšené nad krajinu. Malá dřevěná pozorovací věž by jistě místu neublížila. Je fakt, že cestičkami v rákosí by se asi k břehu dalo dostat, ale zas takoví nadšenci do Velkého Dářka jsme nebyli. Je to 14. největší rybník v ČR (podle Wikipedie) a založil ho Viktorin z Kunštátu, syn Jiřího z Poděbrad, jedna ze zásadních postav svého místa a své doby. Tedy Českého království druhé poloviny 15. století. Jako vdovec zdědil polenské a přibyslavské panství a kromě toho, že vykonával funkci zemského hejtmana, bojoval v mnoha konfliktech, válčil s Matyášem Korvínem, byl jím vězněn, aby nakonec zchudl a zemřel dějinami víceméně zapomenut v Opavě, kterou zdědil jako vdovec po své druhé ženě, tak založil i tenhle rybník. Dnes rekreačně oblažován plebsem.

Ale také je okolo něj nádherná příroda, kterou křižují desítky a desítky velkých skupin cyklistů. Přes rezervaci naštěstí na kole nemohou. Po dřevěných chodníčkách jsme procházeli okrajem vzácného rašeliniště, kde roste spousta rostlin se zvláštními názvy jako třeba kyhanka sivolistá, klikva žoravina, vlochyně bahenní nebo suchopýr pochvatý. Považte. A také tu hojně roste borovice blatka, velice vzácný druh, rostoucí u nás jen na několika místech. Krásně je celá rezervace přehledná z vyvýšeného vyhlídkového místa, jakéhosi hřbítku, na jehož horní plošině bylo opukové pole. Menší a temnější borovice jasně ohraničovala plochu rezervace, nad níž všude se rozpínaly většinově smrkové lesy. Měli jsme odsud dobrý přehled po celé vrchovině, ze které jsme před pár hodinami sešli.

A čekala nás ještě jedna rezervace. Přešli jsme rozlehlou louku křížem krážem, což může být i zajímavý zážitek. Vešli jsme do boru a klikatou cestičkou jsme obcházeli jednotlivé borovice. Stezka nás dovedla na dřevěnou vyhlídkovou terasu s lavicí. Sice chladné, ale velice pěkné místo. Byli jsme v rezervaci Radostínské rašeliniště a my jsme si připadali jak na lovecké výpravě v tajze. Dojem umocnila březová álej vedoucí k vesnici Radostín jak k ruskému selu na okraji sibiřských močálů.

Ale ve vsi Radostín sibiřský dojem skončil. U rybníka stála kaple sv. Rozálie, která měla chránit před morem, a na kopečku na konci vesnice jsme našli restauraci a hotel U Šimáka v budově bývalé školy. Sám biskup Jednoty bratrské a evropsky uznávaný myslitel shlížel v podobě busty na rej cyklistů pod sebou. Restaurace byla umístěna ve třídě v přízemí vpravo a našli jsme v ní své místo i zalíbení. Ač ne úplně hladov, neodolal jsme nabídce místní zvěřiny. Ani dobře načepované plzeňské nám neublížilo. Dobře nasyceni propletli jsme se skupinkou zmatených cyklistů a vydali se na nejnáročnější část dne. Přechod bifurkace mezi Sázavou a Doubravou. V praxi šlo o to, vyjít po silnici na kopec nad Radostín, projít hranicí okresů ZR a HB a sejít do vsi Hluboká, která už patří k povodí Doubravy.

Při sestupu k Hluboké už jsme také spatřili další velký rybník. Jmenuje se Řeka a na jejím protějším břehu se nachází restaurace Moře u rybníka Řeka. Tak já nevím. Každopádně Řeka je skutečně malebně položený rybník a přestože má o asi 150 ha menší plochu než Velké Dářko, tak stále působí velice rozlehlým dojmem.

Krajina se proměnila. Opouštěli jsme Křižanovskou vrchovinu, sestupovali do krajiny více typicky vysočinské, zemědělské s rozházenými pastvinami a lesíky na vrškách a kopečkách táhnoucích se do nekonečna. Blížili jsme se ke Ždírci. Cestou jsme prošli Ranskou alej. Stromy v aleji dlouhé 500 metrů byly osázeny v roce 1815. Cesta, kterou lemují, vznikla pro potřebu zaměstnanců tehdejších železáren. Panství - stále totéž polensko - přibyslavské - patřilo Dietrichsteinům, jejichž rodový znak najdeme na konci aleje. Rostou tady javory kleny i mléče, jasany ztepilé a lípy velkolisté.

Chvilku jsme poseděli na lavičce u vypuštěného Pobočného rybníka a vnímali krásu výjevů před námi. Temná, leskle asfaltová plocha rybníka s vystouplými detaily dna i břehů, nad zeleným pruhem do vrchu stoupajícího lesa zářivá a modrá obloha. Nořili jsme se do vesmíru několik minut a pak měkce a poddajně vešli do města, kterému se dnes říká Ždírec nad Doubravou. A vešli jsme tam tak bezproblémově proto, že Ždírec nám jako první nabídl zahradní čtvrť a sportovní areál, kde zrovna místní borci se záhadným názvem pro klub z Vysočiny Tatran drtili soupeře za podpory místních fandů. Jen pár stovek metrů nás dělilo od sprchy, piva, večeře a postele.

Byl to náš třetí minipivovar na cestě. Penzion Džekův ranč byl vybudován z chátrajícího objektu na okraji Ždírce a dlužno říct, že rekonstrukce se povedla. Navíc jsme byli ubytováni v neuvěřitelně pohodlném pokoji se skvělou koupelnou, což našim cestou zmoženým tělům jedině prospělo. Skvělá večeře a tři půllitry místního ležáku zakončily tento den plný zážitků a plného prožívání. Spali jsme zde skvěle a nabrali jsme potřebné síly pro úspěšné zakončení našeho putování.

Galerie k článku zde

Změna stavu věcí

2. listopadu 2018 v 21:25 | vítor |  Všední Nevšední
změnám se nebráním, ale nijak se do nich nehrnu. ale byl jsem víceméně donucen. technické podmínky vkládání příspěvků na blog jsou ze strany provozovatele dlouhodobě v strašně špatném stavu, k tomu moje neschopnost najít schopnost se s někým domluvit na přestěhování celého blogu na jinou adresu, která zřejmě souvisí s mojí neochotou často měnit adresu fyzickou. navíc nemám na nic čas, znáte to... a celej tenhle blog je pořád takovej zaseklej někde v roce ...já nevím...2000? 2005? no nic, možná proto na něm už skoro deset let jsem. zkrátka od příštího příspěvku s fotografiemi najdete tady na blogu jen čistý text a pod článkem odkaz na fotogalerii na facebooku. tímto se omlouvám těm čtenářům, a věřím, že jich moc není, ale i kdyby byl jeden, tak by mě to mrzelo, kteří by na facebooku náhodou neměli svůj účet. vždycky můžu poslat fotky přes úschovnu anebo se domluvit na nějakém jiném řešení. činím tedy tímto dlouhé příspěvky, zejména reportáže z výletů a vandrů, přehlednějšími a čitelnějšími, věřím...