Leden 2019

Jako nejsnazší věc na světě

30. ledna 2019 v 22:01 | vítor |  Jídlo a pití
Pokračuji ve proletářských úpravách asijských jídel. Pokročil jsem až na thajskou anebo malajskou ulici, protože každý cestovatel vám řekne, že ty nejlepší jídla mají v těch nejobyčejnějších stánkách na ulicích. Já si dělám stánek doma. Je to tak snadné připravit!!! Nemíním se ve výsledku s asijskými pouličními mistry srovnávat, ale pokud mi to chutná podobně jako od českých Vietnamců, tak jsem spokojen a říkám si: Jak snadné je to připravit! Stačí udělat čtyři věci. Za prvé předem vědět, z čeho chci vařit a všechny suroviny si koupit. Za druhé najít si dobrý recept. Víc se mi osvědčily některé blogy, než známý apetitonline.cz. Za třetí si všechny ingredience dobře připravit před vařením, aby se člověk nedostal do chaosu. Za čtvrté co nejpřesněji dodržet vybraný recept, i když některé ingredience se mohou lišit nebo se liší množství. Například já jsem vařil ze zeleniny, ale i z kuřecího masa, což nedělám často, ale dnes jsem to udělal.

Minule jsem vařil smaženou rýži, dnes smažené nudle. Recept jsem vybral tento, i když je vegetariánský a já jsem použil maso, jak jsem už psal. Nudle jsem použil skleněné z Asijského týdne v Lidlu, což je výrobek z mungo fazolí. To jsem se dozvěděl až v tomhle receptu. Jinak to šlo jako po másle. Na rozdíl od receptu jsem ještě k jídlu usmažil jednoduchou rychlou omeletu, jak jsem to udělal podle receptu na smaženou rýži.

Jediné, co nechápu je, proč jsem si to jídlo nevyfotil. Ale bylo to moc dobré ;-)

Celou dobu mi k vaření hrálo tohle skvělý německý rádio. Hrajou pecky funky, starej soul, novej soul, discosoul, acid, prostě různý groovový věci. Jako třeba tady sametovýho Lou Rawlse:


Khruangbin

27. ledna 2019 v 20:45 | vítor |  Music
na nedělní večer dobrý. přiměřeně sajkedelický, zahraný v klidu. jsou to hezcí lidé, pěkně oblečení... ten název maj teda divnej...


Turecká pizza s rybí polívkou

27. ledna 2019 v 20:35 | vítor |  Jídlo a pití
Neděle po večírku. Dokonce po kostýmním večírku. Ples upírů. A jiné havěti. Můj stav při ranním návratu domů dokládá přiložená fotografie. Ale vzhled může klamat. Já jsem neděli prožil klidnou, bezbolestnou a v druhé polovině dne jsem se pustil do vaření, které jsem prokládal sledováním hokejového zápasu v tv.


Ve čtvrtek jsem sledoval populárního francouzského kuchaře Freda. Tentokrát projížděl Turecko, neustále na všechny něco brebentil francouzsky, někdy ty domorodce podezřívám, že ho mají za blázna. No a v Trabzonu se vetřel do malého podniku, kde turečtí chlapíci pečou místní pečivo různých tvarů. Při permanentním tvarování jedné placky vykládal, že je to "perla Trabzonu" a že se to jmenuje pide neboli turecká pizza. Placka se plní mletým masem a sýrem a peče. Potom ještě pekli takové otevřené bagety ve tvaru lodiček, které se také různě plnily. Měl jsem na to hroznou chuť. Tak jsem si už v sobotu ráno koupil ingredience. Recept jsem si našel na ty lodičky. Nebylo to tak snadné. Experimentoval jsem. Dělal jsem takovou jakoby pizzu poprvé. Těsto mi málo vykynulo. Něco jsem tam netrefil. Nakonec jsem polořídké těsto divného vzhledu nakydal na pečící papír položený na plechu. Špachtlí jsem ho rovnoměrně rozprostřel a upravil do tvaru hranaté placky. Na placku jsem vysypal z pánve opracované a dobře ochucené mleté maso. Také jsem ho rovnoměrně rozprostřel a pokladl na něj plátky francouzského sýra typu raclette. A šup s plechem do trouby! Měl jsem kliku! Je to jedlé. Je z toho skutečně taková nějaká pizzoplacka. Těsto není žádná hitparáda, ale jak píšu, jíst se to dá!


Naproti tomu uvařit klasickou štědrovečerní kapří polévku bylo velice snadné. Přiznám se tedy, že v polévkách nějakou praxi už mám, ale tohle šlo jako po másle, kterého je ostatně v poloévce dost. Recept jsem vybral od těch nejpovolanějších, na stránkách Rybářství Třeboň. A je to stejný recept, jaký dělá moje máma, a polévka i chutná hodně podobně jako ta od mámy. Trochu jsem tápal při představě obírané kapří hlavy, ale i to šlo jako po másle. Kostičky z pečiva jsem měl také v zásobě, takže můžu s klidem napsat, že tohle se povedlo. Ještě před vařením jsem si vyfotil kapří hlavu a je to jedna z nejpodivnějších fotek, které jsem kdy udělal.


Rada pozdnímu spáči

22. ledna 2019 v 14:36 | František Hrubín |  Poetika
Poprosme ženu, krásnou hrobařku,
by hlavu opilou nám pochovala
a v živém hrobě do nás bez nářku
kořínky prstů svých vrůst nechávala.

Pak jednou, že tě znala zaživa,
polštářem nocí hlavu podloží si,
tvou nejdávnější píseň zazpívá
a po posledním doušku si tě vzkřísí.

Svět hledačů thajských chutí

21. ledna 2019 v 20:37 | vítor |  Všední Nevšední
Dneska si vařím thajskou polévku. Nejsem žádný mistr, vařím jednoduchá a poměrně pragmatická jídla. Ale asijský týden v Lidlu, méně oblíbený z akčních programů pro české seniory, mě inspiroval k nákupu dvou plechovek kokosového mléka. A co jiného s kokosovým mlékem, navíc když v zelenině u tržiště měli jak koriandr, tak pěkné ostré papričky, odrůda Žluté torpedo. Ponořil jsem se do receptů a vybral jsem nakonec tento, přehledný a snadný. Z exotických ingrediencí jsem postrádal citronovou trávu a samozřejmě kafrové listy, to ani nevím, jak vypadá. Až přijde chvíle, najdu si je. Zase jsem disponoval zmíněným koriandrem. A zázvorem místo galangalu. Místo masa jsem použil uzené tofu. Rybí omáčka a limetka jsou samozřejmostí. Je to za chvilku hotové, jediné, co trvalo nějakou dobu, bylo povaření zeleniny na vývar. Polévku je pak za čtvrt hodiny hotová. Mám ji hotovou před sebou, za chvíli se do ní pustím. Zatím příznačně poslouchám píseň z alba M.Efektu Svět hledačů Stále hledám své vlastní já.


Malostranský hřbitov

18. ledna 2019 v 21:30 | vítor |  Řbitovní qítí
Je poměrně běžné vytvořit ze starého městského hřbitova park. Předpokládám, že je to ve všech větších metropolích jako Paříž nebo Londýn, určitě jsem nějaký viděl v Manchesteru, jeden takový berlínský jsem navštívil. Úpravou na park prošel po rekonstrukci hřbitov ve Velkém Meziříčí, když si vzpomenu na nějaký příklad od nás. Teď se rekonstruovaného starého hřbitova dočkala i Praha. Myslím, že to je možná významnější čin pro město, než by se na první pohled zdálo. Městské hřbitovy jsou nedílnou součástí historie města, jsou na něm zastoupeny umělecké dobové slohy a připomínají významné osobnosti z let minulých. Je to paměť kultury města. Je to relaxační a meditační zóna, kterých je v rušných a zaprášených městech jako šafránu. Je to i galerie pod širým nebem. Úroveň péče o svá pohřebiště je také výrazným znakem civilizační úrovně.

Malostranský hřbitov sloužil jako pohřebiště asi dvě stovky let. Kulturně tedy spadá od právě vrcholící první fáze baroka přes klasicismus po historizující styly. Ale protože hřbitov nejprve sloužil jako morový a jako takový byl roku 1680 založen, většina zachovaných náhrobků pochází zejména z konce 18. století, kdy se hřbitov stal pohřebištěm pro celý levý břeh Vltavy, až do poloviny 19. století. Jsou zde zastoupena díla nejvýznamnějších sochařů té doby, jako například Ignáce Platzera, Václava Pachnera, Františka Linna, Josefa Malínského, Františka Lederera.

Hřbitovu vévodí impozantní náhrobek arcibiskupa Thun - Hohensteina od Václava Pachnera. Je zde pohřbena celá řada osobností, kterou jsou většinou národa dávno zapomenuty. Jména malíře Hellicha, hudebních skladatelů Tomáška a Vitáska, spisovatelů Gustava Pflegra Moravského, Václava Pešiny z Čechorodu, historika a vědce Františka Martina Pelcla a dalších už opravdu málokomu něco řeknou. Přesto se tito lidé zasloužili o český národ i zemi jako málokdo ze současnosti. Leží zde i jedni z nejvýznamnějších barokních architektů, otec a syn Dientzenhoferovi nebo manželé Duškovi, Mozartovi přátelé a hostitelé. Jsou zde pohřbeni i rodiče Jana Nerudy, který zřejmě právě zde, na tomto hřbitově získával inspiraci ke svému Hřbitovnímu kvítí.

Pokud by chtěl někdo tento hřbitov navštívit, nechť se nenechá zmást. Malostranský hřbitov musel ležet za hranicemi Malé Strany, takže tam ho nehledejte. Leží v těsném sousedství Plzeňské třídy, dokonce leží na ostrůvku mezi Plzeňskou a Duškovou, dvěma rušnými velkoměstskými tepnami. Tedy na Smíchově, ale hned za jižní a západní zdí hřbitova už začínají Košíře, takže leží přesně na hranici. Víckrát mu hrozila likvidace. Dlouho byl nepřístupný. Díky dobrým lidem se proměnil v cenný klenot uprostřed městské zástavby.

Na hřbitově stály vždy nějaké sakrální stavby. Barokní kaple, první z nich věnovaná sv. Rochovi, ochránci před morem. Na místě kaple postavené Killianem Dientzenhoferem dnes zde stojí Kostel Nejsvětější Trojice. Byl vybudován v empírovém stylu s vysokou štíhlou věží. Autor je dnes neznámý. Kapli sv. Rocha nechali zbourat v roce 1953 komunisti.


O hřbitov se stará Správa pražských hřbitovů, ale o jeho záchranu se zasloužilo Sdružení pro záchranu Malostranského hřbitova.

Galerii obrázků najdete zde.

Procházka z Pohořelce přes Strahov a Petřín k Malostranskému hřbitovu na Smíchově

16. ledna 2019 v 21:19 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Nejdřív jsem se ale na ten Pohořelec musel dostat. Na rozdíl od kolegy, který se tam z Vršovic, kde bydlí, svezl tramvají, já jsem nechal auto v ulici Generála Píky, přešel jsem okolo vojenských skladů a přes železniční trať na Kladno a Rakovník, za ní jsem odbočil do ulice Pod Hradbami a přes křižovatku pod střešovickou vozovnou zamířil do ulice U Brusnice.

V ulici Pod hradbami je několik parádních vil, ve kterých sídlí několik různých velvyslanectví, například velvyslanectví Jemenu, Kazachstánu nebo Slovinska. Také je tam jeden velice pěkný funkcionalistický dům z let 1927 - 1928 projektovaný Ladislavem Machoněm. A také nedávno rekonstruovaná Traubeho vila německého architekta Bruno Paula z let 1928 - 1929. Těžko stylově zařaditelná vila dnes slouží Maďarské republice jako sídlo velvyslanectví.


Na křižovatce ulic Milady Horákové a U Brusnice stojí rozsáhlá budova, ve které dnes sídlí část aparátu Ministerstva kultury ČR. Budova z let 1911 - 1913 je nejznámějším dílem architekta Josefa Rosipala. Původně sloužila jako městský sirotčinec a drží jeden primát - je to první budova s plochou střechou v Praze.


Přes ulici Jelení jsem sešel na Nový svět. Tato většině turistů ukrytá čtvrť zahrnuje několik malebných uliček nad údolím Brusnice. Ulicí Kapucínskou jsem došel na Loretánské náměstí. Kapucínská se jmenuje proto, že ve spodní straně náměstí stojí od roku 1600 první klášter kapucínů v Čechách. Ke klášteru patří kostel Panny Marie a sv. Andělů. Klášter je se sousední Loretou, kterou kapucíni spravují, propojen nadzemní chodbou na pilířích, mezi kterými jsem na Loretánské náměstí prošel.





Kdo neví, co je Loreta, ať si to najde na internetu. Jako Slaňáka mě samozřejmě jak loretánské kaple, tak kaple Božího hrobu zajímají a měl jsem štěstí na procházce projít okolo obou míst. Proti kostelu Narození Páně, jehož součástí je i loretánská kaple stojí Černínský palác. Dnes sídlo Ministerstva zahraničních věcí pochází ze 17. století a je to jedna z největší budov své doby v Praze.



Na Pohořelci jsem se setkal s kolegou, který dorazil tramvají. Pohořelec je stará osada a později čtvrť, dnes součást Hradčan. Pokud nalezená literatura nelže, tak se název vztahuje k požáru původní raně středověké osady a tržiště už z konce 11. století. Z Pohořelce se dá projít krytým schodištěm přímo na nádvoří Strahovského kláštera.





Premonstrátský klášter byl založen Vladislavem II. Už v roce 1140. Současná podoba areálu je barokní. Unikátem je klášterní knihovna s více než 200 tisíci knih. Zde dnes sídlí Památník národního písemnictví. Součástí areálu je také goticko-renesanční kostel sv. Rocha, který byl postaven Rudolfem II. Jak prozrazuje jméno světce, kostel byl postaven na znamení díků za odvrácení moru v roce 1599.




My jsme využili toho, že se tu nachází i minipivovar sv. Norbert a dali jsme si jedno malé speciální pivo od cesty.



Pod klášterem jsme se pokochali pohledem na Hrad, Malou Stranu a údolí Vltavy. Věřím tomu, že pro mnoho turistů tento pohled patří k těm nejkrásnějším, které kdy viděli. Pro mě ostatně také.



Po vrstevnici jsme pokračovali na vrch Petřín. Na něm stojí několik zajímavých staveb. Za prvé je to známá rozhledna otevřená v roce 1891. Ocelová konstrukce vysoká 63,5m byla inspirována Eiffelovou věží. Byla postavena podle návrhu arch. Vratislava Pacovského, autory konstrukce byli Ing. František Prášil a Ing. Julius Souček z Českomoravských strojíren. Hned za rozhlednou stojí kaple Božího hrobu, u které končí 14 kapliček křížové cesty. Kaple byla postavena v roce 1732 a je tedy o 67 mladší než ta slánská.




Proti budově zrcadlového bludiště stojí kostel sv. Vavřince. Na místě dnešního barokního kostela stál už ve 12. století románský kostelík. Dnes je zde hlavní sídlo starokatolické církve v ČR. Socha, kterou jsem vyfotil ale nezpodobňuje sv. Vavřince, nýbrž sv. Vojtěcha. Poslední stavbou na tomto místě je kaple Kalvárie zdobená sgrafiti Mikoláše Alše.




Pokračovali jsme dál po vrcholové plošině Petřína okolo horní stanice lanovky a hvězdárny Milana Rastislava Štefánika, která zde stojí od roku 1928. Před hvězdárnou stojí socha slovenského astronoma a politika, která měla zajímavý osud. Sochu vytvořil v letech 1928-1938 Bohumil Kafka a původně byla určena pro Bratislavu. V roce 1952 byla socha roztavena. V roce 1994 byl podle třetinového modelu vytvořen nový odlitek a socha umístěna k petřínské hvězdárně.



Šli jsme dále a naskýtaly se nám zase další pohledy na údolí Vltavy. Pomalu jsme scházeli z Petřína do Zahrady Kinských. Okolo rybníčku se sochou lachtana jsme sešli k dřevěnému kostelíku sv. Michala. Přestože jsem věděl, že tu stojí, tak stejně byl pohled na něj překvapivý. Prostě uprostřed Prahy stojí kostel z Podkarpatské Rusi. Byl postaven v polovině 17. století a pod Petřín převezen speciálně upraveným vlakem v roce 1929 z Medvědovců u Mukačeva, aby se stal součástí sbírek Národopisného muzea. Je celý ze dřeva včetně věží, střecha je krytá šindeli. Při jeho slavnostním otevření nechyběla ani delegace Rusínů ve folklorních krojích.



V dolní části zahrady stojí klasicistní letohrádek, který nechal Rudolf Kinský postavit v letech 1827 - 1831 jako své letní sídlo. V roce 1901 zahradu i s letohrádkem odkoupilo město a později bylo do letohrádku umístěno Národopisné muzeum. To dokládá i zvonička z 18. století. Pod letohrádkem stojí socha herečky Hany Kvapilové od Jana Štursy a také busta, o níž se mi více nepodařilo najít.





Pod letohrádkem je možné projít krytým schodištěm s dřevěnými schody, které ústí na Holečkovu ulici. Pomalu jsme se blížili k našemu cíli. V Holečkově ulici stojí spousta zajímavých klasických i moderních činžovních domů a také dva původně církevní objekty. Původní konvent řeholních panen Srdce Pána Ježíše neboli Sacre Coeur, po první světové válce zrušený a dnes využívaný pro kulturní a společenské akce. A naproti stojící impozantní budova bývalého kláštera benediktinek s kostelem sv. Gabriela. Klášter i s kostelem byly vystavěny až na konci 19. století, ale spolehlivě působí dojmem, že byly přeneseny z Francké říše okolo roku 1000 stejně jako dřevěný kostelík z Podkarpatské Rusi. Stejně jako protější klášter byl i tento zrušen v roce 1919 a majitelem celého objektu se stalo ministerstvo pošt a telekomunikací, po kterém zdědila bývalý klášter Česká pošta.

Už jen pár desítek metrů nás dělilo od našeho cíle. Stačilo projít uličkou s půvabným názvem Na Čečeličce a sejít na Plzeňskou třídu. Malostranský hřbitov byl přímo před námi. O něm více zase příště v dalším příspěvku.



Komturova smrt Haruki Murakamiho

14. ledna 2019 v 20:46 | vítor |  Literatura
Příběh brilantního portrétisty, se kterým se rozejde žena. Banální téma a také se zdá dlouho, že děj bude poklidně plynout snad až do strany 2686. Ale tolik stran kniha nemá a děj dostane potřebné grády. Děje se tak za pomoci magických prostředků. Jak jinak u pana Murakamiho, který nemilosrdně nechává své čtenáře své knihy hltat a vytvářet si tak spánkový deficit, špatnou pracovní morálku, nesoustředěnost v běžných životních situacích a další patálie. Romantická chata vysoko nad pobřežím moře, Mozartova nebo Straussova hudba a poklid, který by nikdy nemusel skončit. Ale také záhadný soused v hi tech domě naproti přes údolí, tajemný temný muž z bílého Subaru a několik krásných žen, každá jiná. A dále příběh starého malíře, který dlouhá desetiletí skrýval tajemství z mládí. A samozřejmě komtur. Slovo, které nezná každý. A postava, která výrazně hýbne dějem. Tedy postava... vlastně idea.


S hlavním hrdinou se pak čtenář řádně zapotí při náročné cestě vlastním nevědomím. Kdo je kdo v této hře? Jakou roli kdo hraje. Vše náhle končí a vrací se do normálu. Hlavní hrdina dospěl do stavu, kdy je schopen vést rodinný život. Ale my, čtenáři věčně nespokojení, se ptáme dál, protože naše otázky zdaleka nebyly uspokojeny. Však také stále chybí vytvořit jeden portrét....


Eloy

6. ledna 2019 v 18:20 | vítor |  Music
silvestrovský večer jsem trávil ve 14. patře bytového domu v malešicích, jednom z nejmodernějších, jaké jsem u nás zatím navštívil. na velkou část prahy byl skvělý výhled, takže i navšechny bordely, blbince a rámusy, co se jich spoluobčané jen natropili. v malé, ale pestré společnosti, která se na večírku sešla, jsem si báječně porozuměl s v itálii usazeným íráncem harašem. povídali jsem si o legendě, která se vztahuje k jeho jménu, ale hlavně o musice. mimo jiné máme oba rádi tak zvaný progresivní rock. německou kapelu eloy jsem ale neznal.... tady je:


Vinohradské řbitovy & Strašnické krematorium

2. ledna 2019 v 21:46 | vítor |  Řbitovní qítí
Druhé největší pražské pořebiště najdeme nedaleko toho prvního. Souvislou řadu řbitovů tvoří jak největší z nich - Olšanské řbitovy, tak níž položený Vinohradský řbitov, s ním propojený areál Strašnického krematoria a naproti přes ulici ležící areál bývalého evangelického řbitova.

Vinohradský řbitov byl založen v roce 1885 a třikrát rozšiřován. Nejvíce hrobů a hrobek je z konce 19. století a začátku 20. až do konce první republiky. Svůj hrob tu měly v té době hlavně rodiny z vyšších vrstev společnosti. Najdeme tu náhrobky typické pro konec 19. století, ale také výjimečné stavby secesní nebo v moderních stylech po 1. světové válce. Některé hroby jsou skutečnými skvosty.

V současnosti je zde přibližně 16 000 hrobů, přes 900 hrobek, přilehlý urnový háj má 4300 míst a 1850 míst v kolumbáriích. Je plně obsazen a pořbívá se pouze na uvolněná místa, případně do urnových hrobů a kolumbárií.

Proti správní budově, okolo které se vchází z Vinohradské třídy vidíme centrální kříž, od něj vlevo pak dojdeme k novogotické kapli sv. Václava z roku 1897, kterou projektoval Antonín Turek. Zde v arkádách jsou také hrobky, například zde má svůj rodinný hrob rodina Václava Havla. Dále od vstupu směrem ke krematoriu stojí obřadní síň se zajímavě řešeným puristickým vchodem.

Je zde pořbeno velké množství známých osobností, ať už politiků, vědců, spisovatelů, výtvarných umělců nebo hudebníků. Velký počet osobností, které tu našly svůj odpočinek, je nám dnes už neznámých. To platí pro různé ředitele škol, přední lékaře, majitele či ředitele továren, soudce nebo členy správních rad. U osob, které jsem dohledal na internetu, najdete odkaz u fotografie hrobu.

Vinohradský řbitov je propojen úzkými průchody s areálem Strašnického krematoria. Sama budova byla projektována stavitelem Aloisem Mezerou, pro zajímavost slánským rodákem, a otevřena v roce 1932. Stylově čistá konstruktivistická budova je největším krematoriem v Evropě. Pojme až 400 smutečních hostů. Okolo krematoria jsou kolumbária a urnový háj.

Galerii obrázků najdete zde.