Únor 2019

Kamenný pastýř na starých fotkách

27. února 2019 v 21:31 | vítor |  Všední Nevšední
Kamenný muž nebo pastýř je známý objekt. Ví se, kde stojí. Neví se, proč tam stojí. Je spousta teorií, které vysvětlují, proč tam stojí. Teď je módní. Stejně jako nedaleký nedostavěný chrám v Panenském Týnci imrvére obležený lidmi. Je k němu vybudována stezka a je obestavěn palisádkou.

Moje fotky jsou z půlky 90. let. 20. století. Byl mlhavý podzimní den a šli jsme pěšky z Třebíze od autobusu. Cestou jsme si trhali jablka ze stromů podél silnice. Ještě stále jezdilo dost málo aut. Kamenný muž stál uprostřed pole a nevedla k němu žádná cestička. Jen okolo něj byl chomáčový ostrůvek neupravené půdy. Nikdo se tu za celou dobu neukázal. Kamenný muž byl plný síly, rozmlouval s námi a naslouchal nám. Měnil svou podobu z každého úhlu pohledu. Tyčil se v prostoru a poutal na sebe všechnu pozornost. Pobyli jsme u něj asi hodinu a pak zase přes pole odešli k vesnici a na nádraží na vlak.






Enigmatický Czesław Niemen

25. února 2019 v 21:44 | vítor |  Music

Kamarád a hudební znalec Dan Kutina, majitel obchodu se zvukovými systémy v Praze na Žižkově, svěřil se mi se zážitkem, jehož se mu dopřálo při poslechu polské syntezátorové hudby 70. let. Dnes jsem se dostal k tomu, abych si doporučenou hudbu poslechl. Hned druhá skladba ve výběru byla Jednego serca právě od Czesława Niemena.

Niemen byl skvělou a komplexní hudební osobností světového významu. Nesmírně populárním se stal ještě v 60. letech po vydání alb Dziwny jest ten świat a zejména Enigmatic z roku 1970. Poté nahrával další alba a také spojil své umění s možnostmi amerických vydavatelů a natáčel alba v angličtině pro společnost CBS. Jeho tvorba byla rozmanitá a osobitá. Jeho hudba byla zároveň soulová, jazzová, rocková, klasická i folklorní. Překračoval hranice žánrů z pozice skutečného hudebního velikána.

Poslechl jsem si celou desku Enigmatic. Vzpomínal jsem na to, jak jsem před více než dvaceti lety Niemena objevil a užasl nad jeho hudbou. Dnes s odstupem let žasnu snad ještě víc. Enigmatic je čistě srdcová záležitost a dostala mě znovu hned prvními tóny a držela až do konce... Skvělá deska skvělého muzikanta.

O Nimenovi více nejlépe na polské wikipedii.




Kostel sv. Marka s řbitovem v Potštejně

24. února 2019 v 11:22 | vítor |  Řbitovní qítí
Na severozápadním okraji Potštejna, na konci cesty místně zvané K Marečku, nad záhybem Divoké Orlice stojí potštejnský řbitov a u něj barokní kostelík sv. Marka.


Ten byl poprvé vystavěn už někdy okolo roku 1570, ale za třicetileté války zchátral a nebyl už obnoven. V roce 1713 nechal nový kostel vystavět tehdejší majitel panství František Karel Záruba z Hustířan. Zárubové z Hustířan byl starý český šlechtický rod, který ve všech svých větvích vymřel do konce 18. století.

Nevelký kostelík je obdélníkovou jednolodní stavbou s půlkruhovým presbytářem. Vymazlené barokní průčelí, štuková výzdoba, štít s volutami. Moc pěkný kostel na pěkném místě.



Za ním řbitov. Zde už od roku 1790. Proto je zde mnoho kvalitních kamenických prací ze začátku 19. století. Centrální kamenný kříž je z roku 1847. U severní zdi stojí klasicistní hrobka rodu Dobřenských z Dobřenic, posledních majitelů potštejnského zámku před jeho ukradením komunisty. Dobřenští jsou starý východočeský šlechtický rod známý už před polovinou 14. století. Jeho potštejnská (a také chotěbořská) větev stále žije.










Vedle hrobky Dobřenských je hrob zajímavé osobnosti, a to Josefa Alexandera Helferta, jednoho ze zakladatelů památkové péče v Rakousku. Podle Wikipedie je zde pořben i jeho vnuk Jaroslav Helfert, zakladatel Moravského zemského muzea a významný československý muzeolog. Najeho hrobě má být reliéf od Otakara Španiela, ale bohužel jsem si tohoto hrobu nevšiml.


Památník Františka Prudiče

24. února 2019 v 9:52 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Při cestě z Chocně do Potštejna objevili jsme v osadě Hájek zajímavou pamětní desku s reliéfem. Hájek je jen malá osada v lesích, která vznikla okolo barokního loveckého zámečku. Člověk by ani nečekal, že tu v těch asi třech chalupách najde nějakého zajímavého rodáka, natožpak pamětní desku. Ale stalo se.

Už na horním konci Hájku nad zámečkem narazili jsme na kámen s pamětní deskou a zajímavě vytvarovanou plastikou. Deska praví, že jde o památku Prudiče Františka, zde narozeného v roce 1934. V roce 1958 založil klub Campbel za účelem překonání rychlostního rekordu na tryskovém člunu. Před dosažením cíle ale v roce 1987 zemřel. Zakončeno poznámkou: "Neměl štěstí."

Nabízí se plno otázek. Internet vůbec nezná Františka Prudiče, který by se kdy věnoval motorovým člunům. Internet nezná ani klub Campbel. Pan Prudič zemřel v 53 letech. Více k tomu není. Souvisela jeho smrt přímo s jeho zálibou? Kde k ní vůbec přišel rodák z lesní osady? Celé je to opravdu zajímavé a zvláštní.A kdo vlastně vytvořil tuto desku a drobné sochařské dílo? Musel být nějaký iniciátor, investor a také sochař, který dílo stvořil. Třeba se někdo tohoto příspěvku investigativně chopí a zjistí více....

Já zjistil jen to, že rychostní rekord na tryskovém člunu drží Australan Ken Warby. Se svým speciálním člunem dosáhl neuvěřitelné rychlosti 511,11 km/h! Ale co je především zajímavé, tohoto rekordu Warby dosáhl už v roce 1978, tedy ještě za života Františka Prudiče. Ten o něm musel vědět a právě na tento rekord si brousil zuby. Nikdy ho však nepřekonal a zatím ani nikdo jiný. Čtyřicet let starý rekord tak platí dál.....


Od Tiché k Divoké aneb na pivo do Potštejna

22. února 2019 v 22:40 | vítor |  Na cestách
Přáním kolegy Wilhelma bylo navštívit dnes již svým kvalitním pivem vyhlášený pivovar Clock v Potštejně. Potštejn je malebné městečko se zámkem a s hradem, který se tyčí vysoko nad úzkým údolím Divoké Orlice. To není ale jen tak přijet rovnou do Potštejna a jít do pivovaru. To se musí vymyslet trasa, jak se k němu dostat, najít kulturní a přírodní zajímavosti na trase, zajistit si přespání a naplánovat dopravu. A najít termín samozřejmě! Dvakrát jsme trasu měnili a ani napotřetí se nepodařilo odjet v původní sestavě, neboť kolega Carlos se musel postarat o zraněného mývalovce libušského, kterého chová jako domácího mazlíčka. Na poslední chvíli jsme sehnali náhradu, jíž se stal starý můj známý Lukáš, legendární čajovník ústecký, dnes v Praze usazený.


Ve třech sešli jsme se tedy v pátek před pátou odpolední na Hlavním nádraží, neboť jako ideální jevilo se přiblížit se v pátek odpoledne do nějakého výchozího bodu a v sobotu ráno vyrazit. Tím pravým bodem se stala Choceň. Leží na hlavní trati mezi Pardubicemi a Českou Třebovou, nikdo z nás tam nikdy nebyl a nabízely se odtud čtyři různé trasy do Potštejna v délce od 12 do 19 kilometrů. Samozřejmě, že jsme nakonec šli tu nejdelší. I díky krásnému počasí, které nám vydrželo celý víkend.

Choceň jsme shledali pěknou, klidnou a přehlednou, s mnoha zajímavými modernistickými domy, často od zdejšího předválečného architekta Čeňka Mužíka, kvůli jehož realizacím se sem rád vypravím znovu. Díky Lukášově výřečnosti jsme nabyli nových známých jak ve vlaku, tak v místní hospodě Na růžku, která čepuje poličské pivo. Lukáše stálo seznamování hodně sil, což se projevilo druhý den hlavně poté, co jsme začali stoupat, abychom se dostali z jednoho říčního údolí do druhého, k našemu cíli, do Potštejna.

Ráno jsme dle plánu vyrazili přesně v 9 hodin a ještě jsem si stihl vyfotit místní památky: kostel sv. Františka Serafínského z 18. století, u něj stojící zvonici s bání a faru. Jako celek tvoří budovy malebné zákoutí.




Radnice na náměstí je také pěkná, novorenesační. Vznikla přestavbou původní renesanční. Ta zase nahradilo původní dřevěnou rychtu. Uprostřed Tyršova náměstí stojí barokní mariánský sloup.



Okolo Chocně se kroutí Tichá Orlice. Okolí města je nádherné a v přírodě se ocitnete vlastně hned, jak přejdete most asi 100 metrů od náměstí. Vpravo stojí původně renesanční zámek, jehož rozsáhlý park vedl vedení města k vytvoření sloganu "Město v parku, park ve městě". Za parkem stojí nádraží, takže po příjezdu vlakem vejdete rovnou do zámeckého parku. Vlevo od mostu stojí bývalý pivovar a za ním už je jen sportovní areál a louky podél řeky, nad níž se tyčí opukové stěny. Choceň je krásné město s krásným okolím a s milými a komunikativními lidmi. Podél řeky a vlastně i vlakové tratě, kterou jsme dvakrát přešli, jsme se vydali směrem k Brandýsu nad Orlicí.









Chladný vzduch a jasně modrá obloha nás osvěžovaly a my jsme prvních šest kilometrů do Brandýsa ušli jakoby nic. V Brandýse nad Orlicí jsme si dali krátkou přestávku v cukrárně, kde jsme se posilovali na těle i duchu, neboť nás čekalo opuštění údolí řeky a stoupání údolím potoka prudce vzhůru. Brandýs je ukázkové maloměsto s atmosférou 19. století a velice malebně sestavenými památkami na terasách nad řekou. Je to pravděpodobné rodiště zajímavé osobnosti poloviny 15. století Jana Jiskry z Brandýsa a také známého šlechtice 16. a 17. století Karla Staršího ze Žerotína, který zde poskytoval azyl pronásledovaným bratrským kněžím a také Janu Amosovi Komenskému, který zde sepsal jedno ze svých zásadních děl, Labyrint světa a lusthaus srdce. Nad městečkem je hrad, v městečku zámek (který jsme neviděli), barokní kostel Nanebevstoupení Páně a vedle něj unikátní novogotická sokolovna. Ta byla postavena v roce 1890 původně jako vila pro ženu architekta a podnikatele Jana Horského architektem Josefem Drahošem. Vila Ludmila pak byla v roce 1925 upravena na sokolovnu. Na náměstí stojí radnice z roku 1902. A hned na kraji města rehabilitační ústav z konce 19. století. My jsme se po krátké prohlídce města vydali pod hradem do úzkého a chladného údolí Dolenského potoka, kterým jsme začali stoupat okolo roubených chalup, které jen dotvářely starosvětskou atmosféru Brandýsa nad Orlicí.











Cesta stoupala lesem prozářeným sluncem, ale sama byla pokryta sněhem a ledem. Mrazivý vzduch nám ostře pouštěl kyslík do žil a my se z toho vzduchu díky tomu kyslíku radovali, stejně jako jsme se radovali z přírody, krásného počasí, slunce a víkendu jako takového. Stoupali jsme přesně čtyři kilometry a došli na silnici vedoucí z Chocně do Žamberka.








Cesta pak vedla krajinou Svitavské pahorkatiny přes vesnice Velká a Malá Skrovnice. Ve Velké Skrovnici jsme chvilku poseděli, posvačili a kolegům se dokonce podařilo zakoupit lahvové pivo. Ve vesnici nás zaujaly prvorepublikové budovy v centru a hřbitovní kaple sv. Cyrila a Metoděje. Přešli jsme přes zemědělskou Malou Skrovnici a vystoupali po zamrzlé louce k lesu.









V lese v údolíčku jsme objevili pohádkovou osadu Hájek s barokním loveckým zámečkem, několika chalupami a kaplí. Barokní lovecký zámeček byl postavený v letech 1773-1775 Františkem Oldřichem Kinským. V roce 1870 byl zámeček přestavěn na myslivnu. Kostelecké větvi Kinských patřil do roku 1948 a v roce 1992 jim byl v rámci restitucí opět navrácen. V roce 2013 koupil zámek Michal Dujka, potomek hraběcího rodu Bubnů z Litic. Dnes je zámeček bohužel pustý. Kaple byla původně zasvěcena sv. Pantaleonovi a také není, bohužel, v dobrém stavu.




Do vesnice Polom jsme stále stoupali a měli jsme pěkné výhledy do kraje. Ocitli jsme se na hranici 500 m.n.m. Začínali jsme cítit kilometry v nohách a těšili jsme se na cíl, hotel Slávie a následně pivovar Clock. Za Polomem nás ale ještě čekal nejnáročnější úsek cesty. Prudký sestup trychtýřem údolí bezejmenného potoka do Modlivého dolu. Stezka byla prudká, zároveň zledovatělá i bahnitá a tím pádem velice klouzavá. Kolega Wilhelm to odnesl mokrým flekem na zadní části kalhot po odvážném skoku přes vodní tok. Hrozily i vážnější karamboly, naštěstí ochraňováni Velkým Duchem jsme bez úhony sešli až dolů. Pouze Lukáš prožil menší panický záchvat způsobený zřejmě nedostatečně vyživovaným mozkem. V Modlivém dole jsme byli z nejhoršího venku. Čekalo nás jen pár desítek metrů k řece a pak asi dva kilometry až k hotelu.









Potštejn je velice okulahodné místo. Soustředění hlavních budov u křižovatky, domy u řeky, vily v zahradní čtvrti, zámecký park, opravdu velice pěkný pivovar a hlavně silueta majestátního hradu nad řekou dělají z Potštejna turisticky velmi atraktivní místo. Byli jsme rádi, že tu nejsme v létě, kdy zde musí být nával cyklistů.

Dali jsme jedno od cesty, zamluvili si stůl na večer a ubytovali se v retro hotelu Slávie, kde jsme i povečeřeli. Byli jsme unaveni, spokojeni a plni zážitků. Večer v pivovaru jsme si řádně užili a ochutnali všechna skvělá místní piva. V Clocku opravdu umí! Po klidné noci jsme vydatně posnídali, rozloučili se s příjemnou paní domácí a vydali se rozchodit včerejší únavu i večerní piva.








Než jsme opustili Potštejn, vystoupali jsme nejprve na vršíček, který leží 18 výškových metrů nad řekou a na kterém stojí kostel sv. Marka se hřbitovem. Kostelík byl postaven v barokním slohu v roce 1713. Prohlédli jsme si hřbitov a vyrazili směrem k Doudlebům nad Orlicí definitivně ukončit výlet. Čekalo nás posledních pět kilometrů na nádraží v Doudlebech. Cesta vedla příjemnou rovinatou krajinou více či méně daleko od Divoké Orlice, zde však už zcela krotké. Za vesnicí Záměl jsme prošli okolo několika zemědělských usedlostí, které mi připomněly Holandsko nebo severní Německo, poseděli na chvilku nedaleko soutoku Zdobnice s Orlicí a pomalu docházeli do cíle naší cesty.













Doudleby nad Orlicí jsou městečko, kde mají pěkný obloukový most z 30. let 20. století, u něj secesní školu, místo náměstí malý park u řeky a také "nevelký, ale půvabný renesanční zámek od italských mistrů," jak stojí na ceduli před zámkem. Na prosluněném nádraží jsme řádně probrali místní výměnnou knihovničku a pak už jen vlak, přestup v Hradci a zase vlak a první letošní vandr končí za všeobecného nadšení a řádné únavy. Vše se vydařilo na výtečnou a budiž za to chvála!



Celá trasa zde.

kočka brandýskoorlická

20. února 2019 v 11:12 | vítor |  Zvířátka
na zápraží nízkého domečku u schodů vedoucích ke kostelu v brandýse nad orlicí se vyhřívala tahle čičina... zatoužila po kontaktu s člověkem a běžela se nechat podrbat za ouškem.... stihnul jsem ji vyfotit jen tak tak na poslední chvíli....


Pulse

19. února 2019 v 22:27 | vítor |  Music
skvělý společník ke psaní příspěvků a také připomínka hudebního dění okolo roku 2000 .....


Husův sbor ve Zbraslavi

19. února 2019 v 22:20 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Ještě jednu církevní stavbu ve Zbraslavi jsem si vyfotil. Je to kostel Církve československé husitské. Vznikl přestavbou starší sýpky a patří jako mnoho dalších kostelů z této doby k výrazným představitelům moderního funkcionalistického stylu. Má jednoduché vertikální uspořádání a osobitost mu dodávají kulatá okna a zakončení věže.

Je paradoxní, že o architektovi, který stavbu projektoval, Stanislavu Vachatovi se na internetu nedají najít prakticky žádné informace. Je známé, že ještě projektoval Husův sbor na Smíchově, v zatáčce ulice Na Václavce u zahrady Santoška. Tento kostel je si s tím zbraslavským velice podobný.

Místní sbor Československé církve husitské plánoval stavbu nové modlitebny už od roku 1924, ale kostel byl nakonec vystavěn až o patnáct let později! Kostel měl zajímavou vnitřní výzdobu, jejíž některé prvky se nedochovaly. Nyní je v něm po rekonstrukci umístěn renesanční oltář, který byl původně součástí kostela sv. Jakuba areálu kláštera, pak kostela sv. Havla na Havlíně.




Kostel sv. Havla se hřbitovem

19. února 2019 v 21:51 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Už při dřívějších cestách po strakonické výpadovce nebo do údolí Vltavy jižně od Prahy všiml jsem si kostela na vrchu nad Zbraslaví. Vyhledáním v mapě jsem objevil, že je to původně románský kostel sv. Havla na vrchu Havlíně. Nyní byla konečně příležitost při krátké návštěvě Zbraslavi Havlín zdolat a kostel a jeho okolí prozkoumat.


Otázkou zůstává, zda výstavbě kostela předcházela existence hradiště na vrcholové plošině Havlína. Historici se v současnosti shodují na názoru, že tam zřejmě raně středověké hradiště bylo, ale pořádný arecheologický průzkum zatím v lokalitě neproběhl. Pokud by tam hradiště bylo, tak se uvažuje o shodách s některými hradišti v kronikách, konkrétně jde o hradiště Osek v Kronice Kosmově. Uvažuje se o dokonce o hradišti slavníkovském. Pak je také otázka, zda by tu stál kostel už na onom nepotvrzeném hradišti, či byl postaven později. Pro mě osobně je těžké si představit, že by na tak výrazném místě nad soutokem dvou velkých řek hradiště nestálo.

První písemná zmínka je z roku 1115 a je ve falzu zakládací listiny Kladrubského kláštera ze 13. století. Píše se tu o kapli sv. Havla, menší církevní stavba tu tedy už stála a souvisela možná s dvorcem, který tu založil kníže Vladislav I. Kostel byl patrně vystavěn před polovinou 12. století a byla to původně malá jednolodní obdélná stavba s hranolovou věží. Loď měla v západní části nejspíše dřevěnou tribunu s vlastním vstupem ze severního boku lodi.



Okolo roku 1625 kostel vyhořel, a to zřejmě důkladně, neboť se po požáru dodnes dají najít stopy. Po požáru došlo k větším přestavbám. Jednalo se o úpravy vnější i o vnitřní výzdobu. Torzo maleb na na vnitřních stěnách kostela se dochovalo. Bylo by dobré si najít, kdy se dá kostel navštívit otevřený a podívat se. Prý se jedná o významné pozdně gotické a na svou dobu vysoce kvalitní nástěnné malby. K dalším úpravám došlo po roce 1660 a od té doby je kostel víceméně ve stejné podobě. Roku 1547 přibyl na věž zvon. Přes všechny úpravy se současná loď shoduje s tou původní.



Po zrušení kláštera se stal kostel sv. Havla kostelem hřbitovním. Jako takový slouží dodnes a dnes stojí uprostřed hřbitova, který se samozřejmě za více než dvě staletí rozšířil. Dnes má rozlohu více než 1,5 ha. Za kostelem se nachází osmiboká barokní kostnice z roku 1723. Na hřbitově leží skladatel a kapelník Jaromír Vejvoda, zbraslavský rodák, a další místní známé osobnosti. V urnovém háji jsou sochy od významných českých sochařů. To jsem se ale dočetl až zpětně. Prohlédl jsem si jen část hřbitova přímo okolo kostela. Důkladnější prohlídka mě čeká zas někdy příště.











Zbraslav

19. února 2019 v 20:36 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Kolega Dvořák potřeboval odvézt ze Slaného na profesorské zkoušky do Vraného nad Vltavou. Tam mi vznikla několikahodinová pauza, kterou jsem využil k návštěvě nedaleké Zbraslavi.

Ve Zbraslavi jsem léta nebyl, naposledy ještě někdy koncem 90. let 20. století, kdy jsem navštívil sbírky asijského umění ve zdejším zámku. Ten je zdejší nejvýznamnější památkou a zrovna na něj mi tentokrát čas nevyzbyl. Mým hlavním zájmem byl totiž vrch Havlín s kostelem sv. Havla a hřbitovem.

Zbraslav je dnes součástí Prahy, ale do roku 1974 byla samostatným městem. Dnes tu žije okolo 10 000 obyvatel. Historie místa je spojena především s cisterciáckým klášterem, který založil král Václav II. Až do husitských válek to bylo velice důležité opěrné místo královské moci. Vznikla zde Zbraslavská kronika a měli zde být pochováváni čeští králové. Husitská lůza ovšem klášter zničila a zneuctila i pozůstatky českých králů zde pohřbených. Nový rozkvět kláštera začal až po třicetileté válce, ale ne nadlouho, neboť Josef II. klášter zrušil. Na počátku 20. století pak byl upraven na zámek. Podrobnější návštěvu si nechám na příště.

Součástí kláštera byl i pivovar založený v roce 1764. Vařil pivo i po zrušení kláštera, a to až do roku 1950, kdy byl komunistickou mocí uzavřen. Byla to první budova, která mě po zaparkování na Zbraslavském náměstí zaujala.


Původně ležela Zbraslav přímo na soutoku Berounky s Vltavou, ale po velké povodni roku 1829 se řečiště Berounky přesunulo severněji a pod zbraslavským klášterem zbylo jen mrtvé rameno Berounky zvané Krňák. Jako městečko je Zbraslav uvedena v polovině 17. století. Mnohé budovy v okolí dnešního zámku dokazují starobylost místa.




Zajímavým monumentem na náměstí je pomník padlým v první světové válce. Jeho autorem je sochař Josef František Žák a dokončen byl v roce 1927. Za pomníkem na jižní straně náměstí stojí dům, v němž žil skladatel Jaromír Vejvoda, autor světoznámé polky Škoda lásky.


Ve Zbraslavi je také mnoho zajímavých památek z moderní doby, secesní domy, slavné a známé vily i funkcionalistické činžáky. Jedním z nejznámějších domů je vila Vladislava Vančury od architekta Jaromíra Krejcara. Přímo u vily stojí spisovatelova busta z roku 1959 od Karla Lidického a na druhé straně ulice překvapivě stylizovaná roubenka zvaná Fürthova vila. Zajímavá je i připomínka bývalé benzinové stanice ze 30. let 20. století.






Nad Zbraslaví se vypíná vrch Havlín s nadmořskou výškou 266 m.n.m. Patří do Řevnické brázdy, jejímž je nejvyšším vrcholem. Přímo nad náměstím na svahu Havlína stojí malý půvabný altánek zvaný Karlův stánek. Byl vybudován v 70. letech 19. století a získal své jméno podle pověsti, která praví, že se na tomto místě při svém návratu do Čech zastavil císař Karel IV. a rozhlížel se po kraji. Dnes jsou z vyhlídky vidět paneláky v Modřanech, na Lhotce a na Libuši a dálniční přemostění údolí soutoku Vltavy s Berounkou. K altánku jsem vyběhl cestičkou prudkým stoupáním a pěkně jsem se zadýchal. Ještě o něco výše na plošině, kde zřejmě stávalo raně středověké hradiště, se nachází původně románský kostel sv. Havla.



Z Havlína jsou pěkné výhledy na jižní stranu. K vidění je vlastně skoro celé město Zbraslav, tedy jeho modernější část, která vznikla spojením Zbraslavi s dalšími menšími obcemi Žabovřesky a Záběhlicemi. Této části vévodí funkcionalistický Husův sbor. Na západní straně jsou vidět zalesněné Hřebeny s vrchem Kopaninou, na němž stojí známý vysílač Cukrák. Na druhé straně se vysoko nad údolí Vltavy vypíná mohutný masiv kopce Závist, kde stávalo keltské oppidum.




Ve 13:25 jsem dostal od sympatického hlídače parkoviště na náměstí lísteček a radu, kde si vybrat z bankomatu peníze, a v 15:25 jsem toto parkoviště po zaplacení vybranými penězi opouštěl. Více jsem toho nestihl, ale těším se na další návštěvu, protože za ni Zbraslav určitě stojí!