Březen 2019

štěpán černohorský

25. března 2019 v 22:32 | vítor |  Music
Ještě jsem dnes objevil dva zajímavé hudební projekty. Nejprve jsem si pustil album, které mají podepsané Black Hill a HeklAa. O projektu HeklAa jsem se dozvěděl, že za ním nestojí žádný Gunnar Ólaffsson ani jiný Islanďan, ale francouzský hudebník Sébastien Touraton z města Colmar. A Black Hill je vlastně Silent Island. Takže Černá hora je Tichým ostrovem. Za těmito jmény je schován Csarnogurszky István. O něm nevím nic, jen to, že je Maďar. A poslouchá se moc příjemně. Ať už jako Black Hill nebo jako Silent Island.




Trochu temného jazzu

25. března 2019 v 22:19 | vítor |  Music
Dnes mi se psaním příspěvku pomáhali The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. Tento projekt vznikl v nizozemském Utrechtu v roce 2000. Stylově jsou nejblíže termínu avantgardní jazz s využitím elektroniky. Příbuznými styly jsou určitě trip - hop nebo ambient.


O dvou židovských řbitovech hostouňských

25. března 2019 v 22:14 | vítor |  Řbitovní qítí
Jen něco málo přes kilometr od nejzápadnějšího bodu areálu ruzyňského letiště, zároveň přímo za halami firmy Amazon, necelé dva kilometry od karlovarské D6 a asi pět a půl kilometru od známých Lidic leží obec Hostouň, známá už od 13. století a jako zemědělský dvůr je určitě daleko starší. Žije v ní asi dvanáct stovek lidí. Všude omílají, že název vznikl z osobního jména Hostún, ale nikde se neuráčí se v tom trochu pošťourat. Mně je totiž jméno Hostún trochu podezřelé. Ale to je jedno, tenhle příspěvek je o něčem jiném. Každopádně já jsem Hostouní snad párkrát v životě projel, víc jsem nevěděl...

Dokud mi zapálený vlastivěd a historik Zdeněk Víšek neprozradil, že v Hostouni jsou dva židovské řbitovy. Od té doby můj zájem o tuto ves rapidně stoupl. Jak to však bývá, pod svícnem bývá největší tma, a to neplatí jen o židovském řbitově slánském, kladenském nebo blevickém, ale zároveň i o blízkých řbitovech hostouňských. Nějakou dobu jsem nenašel čas se v Hostouni zastavit. Až jednou jsem si vzal v práci volný den a vyřizoval jsem úřední záležitosti. A také jsem potřeboval na Kladně navštívit úřad, který má zkratku OSSZ. S čím jiným spojit návštěvu takového úřadu než s návštěvou řbitova?


Vyjel jsem z Kladna směrem na Buštěhrad, ale odbočil jem na Hřebeč. V Hřebči jsem z nepozornosti špatně odbočil a jel jsem směrem na Lidice. Otočil jsem se po pár stovkách metrů a vrátil se. Hostouň jsem celou projel a držel se směru Pavlov. Po půl kilometru v levotočivé zatáčce je odbočka na polňačku vpravo zpět na okraj obce. Tam jsem nechal auto a vyrazil pěšky. Přede mnou se prostírala pláň směrem k letišti. Z vesnice trčela špička kostela a v dáli byl vidět hřbet tajemného kopce Ersu. Rovina přede mnou nenápadně schovávala prastarou kulturní krajinu.


Po čtyřech stovkách metrů jsem sešel na okraj vesnice přímo k novému řbitovu. Dříve tu bylo určitě méně domů, dnes se staví i přímo proti řbitovu.


Nový řbitov se začal používat v roce 1848. Je na něm asi 340 náhrobků a je víceméně kompletně zaplněn. Po rekonstrukcích je ve velice dobré kondici. Je na něm pochována řada známých osob, jako třeba kladenský chirurg Bernard Stern nebo členové rodiny Popperů, tedy příbuzných Oty Pavla. Ve své době byl určitě známý i pan Kars, bývalý statkář a továrník unhošťský.



V severovýchodním rohu řbitova stojí rekonstruovaná obřadní síň. Také severní zeď směrem do ulice je rekonstruovaná.



Zadní část řbitova je prorostlá břečťanem, což vypadá romanticky, ale je to nepraktické. Starší náhrobky, které se zde nacházejí, jsou tradiční kamenné stély s hebrejskými nápisy. Na některých se dají najít mluvící znamení. Časté jsou třeba žehnající kohenské ruce. Také jsem tu na hrobě pana Taussiga objevil vinný hrozen. Ten symbolizuje prosperitu, mír a vyvolený lid (lid izraelský jako hrozen, Hospodin jako vinař).



Na náhrobcích většinou české, ale i německé a samozřejmě hebrejské nápisy. Častá jsou jména Kohn nebo Kohen, Taussig, ale i další, třeba právě zmiňované příjmení Popper. Zaujalo mě české příjmení Košerák. Pochováni jsou zde lidé z mnoha blízkých obcí, včetně Kladna, např. z Braškova, z Hostivice, z Dolan... Paní Taussigová byla ze Stelčovse.




Náhrobky z 30. let 20. století řbitov končí, východní zeď tu není.



Galerii fotek z nového židovského řbitova v Hostouni najdete zde.

Ke starému řbitovu se musí po okraji pole nad posledním domem v obci. Přišel jsem k remízku nebo spíš nálétovému lesíku ve svahu nad Sulovickým potokem. Tady jsou vyšlapané cestičky, zřejmě lidské i zvířecí. Ke řbitovu také vede cestička. Ale já ji přešel. Šedá barva kamenných náhrobků s hnědými a načervenalými odstíny vytvořila perfektní mimikry v předjarním lese prozářeném sluncem. Takže jsem řbitov z výšky přehlédl a pokračoval po vrstevnici. Brzy jsem se ale vrátil a sešel na plácek u potoka, který jsem původně považoval za nějaké klukovské tábořiště, a to kvůli kusům skáceného a rozřezaného stromu, které seskupeny na břehu potoka tuto iluzi vytvářely.




Starý židovský řbitov v Hostouni či spíše u Hostouně byl založen před rokem 1786, neboť nejstarší čitelný náhrobek je z roku 1786, a byl užíván do roku 1848. Jsou na něm dochovány čtyři desítky náhrobků. Ze zdi zbyly jen malé zbytky a márnice, která stávala v jihovýchodním rohu hřbitova, je zcela zbořena. Řbitov tak vyžaduje neustálou údržbu kvůli minimální ochraně proti povětrnostním vlivům i proti destrukčnímu působení zvířat a lidí.




Galerii fotek ze starého židovského řbitova v Hostouni najdete zde.


Na hradě Wostrym

24. března 2019 v 21:52 | vítor |  Na cestách
Výlety do Českého středohoří nikdy neomrzí. Tentokrát jsme se rozhodli dobýt hrad Ostrý, který leží přímo naproti mohutnému masivu Milešovky. Auto jsme nechali v Milešově, přímo pod zámkem. Ten stojí na na skalním ostrohu nad potokem a není těžké uhodnout, že vznikl přestavbou středověkého hradu. Stejně jako hrad Ostrý a další stavby v okolí ho nechali postavit Kaplířové ze Sulevic, místní, původně vladycký rod, známý od 11. století. Dramaticky zasáhl do dějin české země ve století 17. Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl jedním z direktorů stavovského povstání a v roce 1621 byl spolu s dalšími pány popraven na Staroměstském náměstí. Jeho vnuk Kašpar Zdeněk byl naopak vojevůdcem v císařských službách a proslul hlavně obranou Vídně proti Turkům v roce 1683. Brzy poté celý rod Kaplířů ze Sulevic vymírá. Zámek je nepřístupný, ale možná se tam jednou podíváme, protože je v něm léčebna dlouhodobě nemocných.


V Milešově jsme prošli okolo hřbitova, překročili Pálečský potok a začali stoupat do kopce, jak je ve Středohoří častým zvykem. Otevřel se nám pohled na hrad. Patřil k těm mladším u nás. Jeho stavba spadá až do 30. let 15. století a jeho existence trvala jen něco přes sto let. V půlce tohoto období ho od Osterských ze Sulevic, tedy větve Kaplířů, koupili Valdštejnové, v roce 1535 Černínové, ale po roce 1560 už se uvádí jako "pustey".



Značená cesta vedla po silnici a prudce stoupala. Jako odměnu za vydané úsilí nám sv. Antonínek Paduánský nabídl skvělé pohledy na Milešov, Milešovku a Kletečnou na jedné straně a na Lipskou horu a hrad Oltářík na straně druhé.




Došli jsme na rozcestí pod vrchem a čekala nás cesta přímo na hrad. Ten stojí na čedičovém sopouchu ve výšce 553 m.n.m. Listnatým lesem pod kamenným polem přišli jsme k informační tabuli, kde jsme našli vyobrazení pravděpodobné podoby hradu. Dodnes se zachovaly zbytk bran, bašt i paláce.




Na hradě je příjemně. Jsou tam lavičky, ohniště, schránka na vrcholovou knihu a několik vyhlídek ze zbytků paláce a bašt. Posvačili jsme a rozloučili se pohledem na Kletečnou.


Po modré turistické značce jsme sešli k vesnici Březno, kde jsme odbočili na neznačenou polní cestu a pod severními svahy Ostrého jsme se vraceli zpět k Milešovu. Celá procházka měla něco přes osm kilometrů. Na okraji Milešova stojí osada Mlýnce s pěknými venkovskými staveními. Nad ní stojí barokní kostelík sv. Antnína Paduánského. Nechal ho vystavit Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic v 70. letech 17. století podle návrhu Antonia della Porty, italského stavitele, který se podepsal na mnoha českých stavbách té doby (např. zámky v Roudnici nad Labem nebo v Libochovicích). S Milešovem jsme se rozloučili pohledem na zničený barokní statek a vyrazili k městu Louny doplnit vydanou energii v tamním minipivovaru.





Japonský vzduch

23. března 2019 v 22:25 | vítor |  Music
... snad byl čas teď se nadechnout. vzduch ráno a večer chladný, až frízy či freš. ale přes noc už se dá s pootevřenými okny. a při úplňku s pootevřenými oky. je čas nadechnout se. ale jaro přišlo jak jaderná válka. pálivé, prudké a jen těžko dýchatelné. snad zítra. vzduch se zchladí čerstvým větrem ze severních moří. pozdrav z islandu a fríska. přeháňka poprchne... zatím dýchám japonský vzduch....


S kamarádem keškařem Velvarskem i Zlonickem

10. března 2019 v 20:29 | vítor |  Na cestách
Kamarád z Ústí nad Labem, který se ohlásil na sobotní návštěvu, je nadšeným hledačem kešek, věnuje se tedy geocachingu. Setkání jsme domluvili na sobotní 11.h dopolední ve Velvarech. Ačkoli po ránu pršelo a bylo nevlídno, před polednem se obloha vyjasnila a já si mohl rozlehlé středověké velvarské náměstí a jeho památky vyfotit ve velice pěkném světle.

Na náměstí krále Vladislava najdeme mariánský sloup, dílo barokních sochařů Františka a Matěje Tollingerů a kameníka Antonína Falkeho z let 1716-19, mohutnou radnici, která se začala stavět těsně před třicetiletou válkou a byla dostavěna až po ní, aby byla v 18. století přestavěna, a také gotický kostel sv. Kateřiny Alexandrijské.







Petr se přihnal odněkud z polí za koupalištěm v Malovarech, kde lovil prchající kešky. Ještě zkusil najít jednu kešku někde za mostkem, kde měly být smrčky. Smrčky jsme našli rozličných tvarů, kešku ale ne. Vrátili jsme se na náměstí k autu a vyrazili směrem na Zlonice.


Naší první zastávkou byla obec Skůry. Ves se zvláštním jménem je poprvé zaznamenána k roku 1282 ve tvaru Wzcurech. Podle prof. Profouse byla prvotní podoba snad Skuhry, tedy ves lidí Skuhrových, nebo ves lidí skuhrajících (možno srovnat nedaleké Uhy, ves lidí "huhlajících"). Ve Skůrách je jedna unikátní záložitost. Je to kámen, který stál původně za vesnicí jako menhir a který je vložený na ležato do hřbitovní zdi! Jde o červenohnědý, jemnozrnný až středozrnný pískovec s železitým tmelem. Jsou v něm vyryté znaky kříže a kříže v kruhu, snad v slunečním kotouči.


V rohu hřbitova stojí zvonice. Původně tam stál i kostel sv. Bartoloměje, ale ten byl roku 1873 pro zchátralost zbořen. Ve východní zdi hřbitova jsou zazděny fragmenty z kostela, dvě kamenné konsole a kulatý svorník. Zvonice je původně renesanční. Visí v ní zvon Václav ze začátku 16. století. Zvonice se právě opravuje. Hřbitov je fotogenický a co zajímalo hlavně Petra, je na něm keška.






Přes Křovice jsme dojeli do Tmáně, kde je kamenný mostek s Johánkem Nepomuckým. Tady jsme prý někde taky minuli jednu kešku, ale už jsme se nevraceli a jeli jsme dál přes Břešťany do Zlonic. Tam jsem kolegovi ukázal v Nádražní ulici stavby od zlonického architekta Václava Faigla , sokolovnu a několik okolních domů. A vilu na křižovatce K Vypichu. Dojeli jsme do Královic.

Tady jsem ocenil přínos geochachingu pro mou osobu. Souřadnice nás vedly na vyhlídku nad vesnicí, kde jsem nikdy předtím nebyl. Zaparkovali jsme auto u kapličky a před mlýnem odbočili na polní cestu vedoucí na hřbet nad Královicemi. Počasí bylo pořádně větrné. A výhledy jasné do dálek. Přímo před námi, na druhé straně údolí nám část obzoru zakrýval Řípec. Za ním byly vidět věže Poldovky i rozdělovské věžáky. Západním směrem jsme viděli do údolí Bakovského potoka zakončené trychtýřem Kalivodských bučin. V popředí byl k nepřehlédnutí neprobylický kostelík sv. Ducha, z něhož sv. Ducha vyhnali vandalové a lidský nezájem.




No a pak už jen jedna keška u potoka u pěkně upravené cesty na Neprobylice, krátká zastávku u Otrub a domů na čočkovou polívku s klobásou. Mé krátké setkání s geochachingem skončilo drobnými hledačskými úspěchy, poznáním a připomenutím si krajiny blízkého okolí Slaného a hlavně příjemně stráveným sobotním časem.

Galerie všech obrázků zde.


Smíchovskými parky na Paví vrch

6. března 2019 v 22:10 | vítor |  Na cestách
Prudké svahy nad pražským Smíchovem bývaly osazeny zemědělskými usedlostmi, jakýmisi českými haciendami se sady a vinicemi. Později přibyly historizující, secesní a funkcionalistické vily v zakroucených uličkách okolo těch bývalých statků. Nakonec i činžáky a bytovky z doby poválečné. Zbylo místo i na parky a jinou zeleň. Na procházku ideální terén. Objevil jsem tuto čtvrť, když jsem poprvé zavítal na hřbitov Malvazinky. Teď nastal čas si čtvrť nad pražskými parky Mrázovka a Santoška projít. Minulou sobotu jsme tak s dvěma kolegy učinili.

Nutno hned na začátek podotknout, že jsme na Paví vrch nedošli. V uličkách nad Santoškou jsme někde špatně zahnuli zrovna v tu chvíli, kdy se mi vybil telefon (do kterého mi náš IT ve firmě už delší dobu slibuje novou baterku). Ne že by nastala panika a zbrklý útěk, ale než jsme se zorientovali, tak jsme byli skoro u hřbitova na Malvazinkách. Paví vrch jsme si tedy vyfotili, až když jsme scházeli dolů na Radlickou do hospody U Prince Miroslava.


Ale začali jsme u Anděla. Konkrétně u synagogy na Andělu. Kolem ní projdou za den tisíce lidí, ale možná spousta z nich vůbec netuší, že je tahle tmavá hranatá budova synagogou bývalé smíchovské židovské obce. Po přestavbě v roce 1931 má jako jediná pražská synagoga funkcionalistický vzhled. Autorem přestavby byl Leopold Ehrmann, pražský architekt, kterému se podařilo utéct před nacisty do USA, kde zemřel v roce 1951. Jako mnoho židovských památek, byla i smíchovská synagoga odsouzena víceméně k zániku, a to hovořím o době poválečné, ne době protektorátu. Nakonec však byla zachráněna, rekonstruována a dnes slouží jako archiv Židovského muzea. Nad jejím vchodem zaujmou dva citáty. Jeden je česky (Mír a zdar dalekému i blízkému) a je z knihy Izaiášovy a druhý hebrejsky (לא בחיל ולא בכח כי אם ברוחי אמר ה לפק‎‎ - Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin), a ten je z knihy Zachariášovy.




Z ruchu a hemžení lidí unikali jsme do vrchu na Andělem. Ještě u Gymnázia Na Zatlance se jako naschvál rojil houf lidí, ačkoli byla sobota, ale za rohem už byl klid. Tedy hned poté, co postarší panička po chvíli pokusů zaparkovala své obří béemvé. Gymnázium sídlí v této budově od roku 1961 a prošla jím spousta známých osobností, ať už jako studenti nebo jako pedagogové.


Pak už následoval první z parků naší procházky. Mrázovka. Protíná ji lanová dráha mezi horní a dolní částí hotelu NH Praha. Původní usedlost Mrázovka se nachází na druhé straně vrchu, u zimního stadionu Nikolajka. Na okraji parku Mrázovka stojí Bertramka, známá pražská budova, proslavená pobytem Wolfganga Amadea Mozarta u tehdejších majitelů vily, manželů Duškových. Tak tu jsme bohužel také minuli a vyšli nad Mrázovkou na křižovatku ulic U Mrázovky, Nad Bertramkou a U Blaženky.



Všude vily samozřejmě. Někde tu bydlí i Karel Gott, ale to nás nezajímalo. Zajímaly nás vily prvorepublikové i starší. I do těchto míst se komunistům podařilo prosadit sorelácké sídliště. Podařilo se mi ho nevyfotit. Nevšední budovou je Pickova vila. Má čtvercový půdorys a kýlovou střechu s mnoha komíny. Nechal si ji postavit podnikatel Emil Pick v letech 1930 - 1931. Architektem byl Arnošt Wiesner, známý především svými brněnskými realizacemi; mimo jiné je autorem brněnského krematoria. Také Wiesnerovi se podařilo prchnout před nacisty a po válce žil ve Velké Británii, kde zemřel v roce 1971.


Na druhé straně ulice stojí i jedna z moderních a dost odvážných realizací. Inu, proč ne...


Proti strašidelnému a zchátralému stomatologickému ústavu v ulici Na Cihlářce stojí zajímavá vila připomínající rondokubistické vily Na Ořechovce. Jen o kousek dál stojí Winternitzova vila. Chtělo by se napsat, že je to slavná vila, ale určitě není tak známá jako vila Müllerova ve Střešovicích. I zde je ovšem autorem Adolf Loos! Konkrétně ve spolupráci s Karlem Lhotou, který měl na starosti interiéry. Vila byla postavena v letech 1931-1932 a na začátku nového tisíciletí rekonstruována. Přímo naproti stojí také zajímavý dům, o něm se ale bohužel na internetu nic najít nedá.




Ulice Na Cihlářce obkružuje tuto bývalou usedlost a vznikla zde celá řada krásných funkcionalistických staveb. Na ty se s menším úspěchem snažila navázat architektura poválečná.


Ale to už jsme v ulici Na Šalamounce a fotíme si dům Karla Teigeho. Funkcionalistickou stavbu si objednal Karel Teige u svého dlouholetého přítele a člena Devětsilu architekta Jana Gillara.


Zde jsme byli už na Malvazinkách, ale scházeli jsme zase dolů směrem k Santošce. V ulici Na Václavce stojí mohutné vily z přelomu 19. a 20. století. Diskutovali jsme, k čemu bylo potřeba majitelům stavět tak velké domy. Zřejmě pro ubytování veškerého příbuzenstva i služebnictva. Vilu Na Klavírce postavil ve stylu pozdní secese František Kavalír, Kotěrův žák, autor mnoha realizací právě na Smíchově i jinde.


Vila Na Václavce dala celé ulici jméno. V historizujícím stylu ji postavil architekt Alois Korda pro pana Bělouška, který si tu otevřel restauraci. Restaurace je tu stále a my jsme podél Václavky scházeli po schodech do ulice U Nikolajky, čímž jsme vynechali vilu Helenku, kterou vystavěl pan Korda přímo pro sebe a svou rodinu ve velice nápaditém secesním stylu.



Na horním konci ulice U Nikolajky je po jedné straně moderní výstavba, ale na té druhé najdeme opět nádherné vily. Vilu U Bednářů stavěl opět Alois Korda, a to v roce 1904. Za novými domy je schována za malým parčíkem usedlost Nikolajka, která dala celé ulici jméno a jí dal zase jméno její první majitel pražský advokát Antonín František Nikolai. Svoji současnou podobu má z roku 1860 a vypadá jako oáza starých časů uprostřed Prahy. Pod Nikolajkou stojí zimní stadion stejného jména. Malý, ne úplně vzhledný stadionek tu stojí od roku 1961 a patří k tradičním pražským sportovištím. Proti stadionu a dál v ulici U Nikolajky stojí krásné činžovní domy. Také jsme tu spatřili zaparkovaný výstavní Cadillac.







Došli jsme k Sadům Na Skalce a vstoupili do nich. Malý, ale členitý park nechal vystavět rytíř Daubek, majitel usedlosti Skalka, který ho v roce 1889 daroval smíchovské obci, která ho nechala upravit a zvelebit. Výsledkem je velice pěkně koncipovaný park s jezírkem, vyhlídkovým altánem, pamětním obeliskem a mnoha krásnými stromy. Ze sadů se schází přímo pod park Santoška, kde najdeme dva protestantské kostely.






Kostel Českobratrské církve evangelické byl postaven Filipem Křížkem v roce 1931 ve funkcionalistickém slohu. Před kostelem stojí památník dr. Milady Horákové od Olbrama Zoubka. Dr. Horáková byla členkou zdejšího sboru.



Vedle stojící také funkcionalistický kostel Československé církve husitské byl postaven v roce 1935 podle plánů architektů Sobotky a Vachaty. Stanislav Vachata projektoval také podobný kostel na Zbraslavi. Dominantou kostela je dvacetimetrová věž s hodinami, které nešly, když jsme tudy procházeli.





Mezi oběma kostely je vstup do parku Santoška. Název získala podle majitele zdejší usedlosti Františka Viléma Sonntaga. V roce 1907 usedlost koupilo město, zřídilo v něm restauraci a okolní zahradu upravilo na městský park.Ve vile je dnes mateřská školka. Nad zahradou se vypínají mohutné prvorepublikové vily.



A zde právě došlo k té drobné chybičce, že jsme pokračovali po schodech okolo hřiště a pozorovali jsme ptactvo, v němž jsme rozeznávali žluny či žluvy, místo abychom pokračovali nad zahradou do oblouku k Pavímu vrchu. Neviděli jsme tak ani funkcionalistickou Říhovu vilu. Místo toho jsme se octli v ulici Xaveriově a šli jsme okolo rehabilitační kliniky Malvazinky (bývalý Sanopz, tedy původně Sanatorium poštovních zaměstnanců, založeno 1933, později za normalizace zdravotnické zařízení pro prominenty režimu), o které jsem kamarádům zasvěceně vykládal, že je to bývalé sídlo jedné ze správ STB. No nic, zmýlená neplatí. Blížili jsme se opět ke hřbitovu na Malvazinkách, aniž bychom to věděli. Velké vilové domy u Sanopzu vystřídaly malé domky kolonie Na Malvazinkách.





Jednu ulici před hřbitovem jsme se obrátili přímo dolů a scházeli k parku na Pláni. Naše procházka se chýlila ke konci a my se už těšili na pivo U Prince MIroslava. Takže ještě jednou ten závěrečný pohled na nedobytý Paví vrch a zase někdy na procházce na shledanou.