Duben 2019

Židovský řbitov v Hroubovicích

28. dubna 2019 v 13:50 | vítor
Hroubovice (dříve také Roubovice) jsou obec na Chrudimsku nedaleko Chrasti. Je to stará obec a někdy od 17. století její život ovlivňovala židovská komunita. Na začátku 19. století byla polovina obyvatel vesnice židovského vyznání. V obci fungovala židovská škola a stála zde i raritní synagoga s věží s hodinami. Obě budovy zbourali komunisti okolo roku 1970. Židovská historie obce se dodnes promítá ve znaku Hroubovic. S postupem moderní doby počet členů místní židovské obce klesal a zánik komunity dovršil nacistický holokaust za období protektorátu.


Židovský řbitov je umístěn na svahu nad severním okrajem obce. Byl založen okolo poloviny 18. století, dále pak rozšiřován. Nachází se tu okolo 250 náhrobků, rekonstruovaná obřadní síň z počátku 20. století a v opačném rohu starší márnice. Řbitov je rekonstruován a díky tomu ve velice dobrém stavu. Náhrobky jsou na ploše asi 30 arů umístěny většinou v horní polovině řbitova, dolní je pak víceméně prázdná. Náhrobky jsou převážně barokní a klasicistní s bohatou náhrobní symbolikou. Často se opakuje symbol palmy. (Ze všech židovských řbitovů, které jsem navštívil, jsem asi ještě tolik symbolů s palmou najednou neviděl.)

Celé album najdete zde.








Velikonoční vandr aneb Pod ochranou pomocníků

28. dubna 2019 v 11:22 | vítor |  Na cestách
Pro letošní Velikonoce a velikonoční putování jsem vybral kraj, který ani nevím, jak pojmenovat. Město Luže neleží ani na Českomoravské vrchovině, ač se ta zvedá vlastně hned za městem, ani v Železných horách. Leží na takové placce a hluboko pod ní je soutok dvou malých řek Novohradky a Krounky. Údolím Novohradky jsme pak pokračovali ve střední části cesty a závěr patřil zase jinému terénu - skalám. Skalní městečko Toulovcovy maštale je známé i za hranicemi širšího regionu.

Prošli jsme tedy lesy, lukami i skalami, viděli hrad i zámek, krásné sakrální památky, lidovou architekturu jak ze skanzenu, židovské ghetto i hřbitov. Ušli jsme celkem na třicet kilometrů, kterými vás stručně provedu. Společníkem mi byl Voight Zapata, revolucionář, biochemik a lezecký instruktor. Některé fotky jsou od něj. Některé jsou ode mě. Tahle je ode mě. Je na ní louka v údolí Novohradky zalitá sluncem. Krásné počasí nás provázelo celým vandrem.

Ale začali jsme úplně jinde. Nádraží stanice Chrast u Chrudimi je od Chrasti docela daleko, a proto dopravu doplňuje autobus, který jede šikovně přes vesnice do Luže a Proseče. My jsme vystoupili v Hroubovicích. Ty nás překvapily existencí dvou starých malých továren, ale vše souviselo s početným židovským osídlením v obci. Však naše kroky taky vedly na židovský hřbitov. Na velmi pěkně rekonstruovaném hřbitově z poloviny 18. století se nachází asi 250 náhrobků, mnohé z nich cenné barokní a klasicistní, mnohé vyzdobené symbolickými znameními.




Poté už přišel čas na první kufr. Nechali jsme se zmást cestou vedoucí do nikam a dvojím elektrickým vedením. Pokračovali jsme přes pole a napojili se na koleje od traktoru, které vedly do obce Dobrkov. Dobrkovem prochází silnice, po níž jsme doufali se dostat k rozhledně s poetickým jménem Jahůdka, která slibovala pěkný výhled na Luže. V Dobrkově sice objekty nebyly hlídány psy, ale i tak mi obec přišla trochu depresivní. Za Dobrkovem jsme se nakonec nevyhnuli návratu do údolí Anenského potoka a podél něj jsme došli pod rozhlednu. Našli jsme zde nákladní lanovku. Voight Zapata okamžitě navrhnul výstup podél lanovky. Bylo to pro mě martyrium, ale nějak jsem to dal. Nahoře jsme uviděli schůdky, které vedly nahoru o kousek dál. No co už. Dali jsme oraz.








Jahůdka byla postavena v roce 2008 a je to volně přístupná soukromá rozhledna na soukromém pozemku. Je celá dřevěná, s třemi plošinami a vysoká je 12 metrů. Je z ní skvělý pohled hlavně na Luži a lesy za nimi. Na opačnou stranu, tedy do Polabí s vystupující Kunětickou horou jsme asi lépe viděli na tom poli mezi Hroubovicemi a Dobrkovem.



Do Luže jsme došli po silnici, na kterou jsme od rozhledny seběhli divokou zkratkou. Ještě před městem samotným stojí Vila Eliška. Secesní vilu si nechal na počátku 20. století na zelené louce postavit továrník Vilém Hess. Pak jsme se poprvé potkali s Novohradkou a přišli pod město přímo k židovskému ghettu. To je neuvěřitelně zachováno, a přestože jsou domy přestavovány, charakter čtvrti zůstává patrný na první pohled. Bydlí se třeba i v domě, který má vchod přilepený přímo na synagogu. Ta pochází z roku 1780. Ghettem prochází široké schodiště, kterým se dojde přímo na náměstí.







Luže vždy byla spíš městečkem než městem, i tak je městečkem velice starým, zmiňovaným už ve 12. století. Ve středověku patřila pod blízký hrad Košumberk a měla trhové právo a další výsady. V 17. století patřila Slavatům z Chlumu a Košumberka, jejichž rodové barvy dodnes používá ve svém znaku. Dnes je Luže městem spíše na okraji dění, v čemž nalézá svou výhodu, neboť město i okolí netrpí žádným větším průmyslovým znečištěním a má tak, i díky zdejšímu rehabilitačnímu ústavu až lázeňský charakter. Kdo hledá malebný a klidný kraj k rekreaci, tak v případě Luže a jejího okolí nepochybí.

Centrem Luže je náměstí plk. Koukala pojmenované po válečném veteránovi a pilotovi RAF, který po válce žil zde v Luži a také zde v roce 1980 zemřel. Na domě, kde žil, je umístěna pamětní deska. Přímo uprostřed náměstí stojí renesanční radnice. Najdeme tu i pěkné měšťanské domy a také prstencové sluneční hodiny z roku 1990.




Z daleka viditelnou dominantou města Luže je barokní chrám Panny Marie Pomocné. Stojí na vrchu nad náměstím, zvaném Chlumek. Je to nádherná barokní stavba z konce 17. století a pro mě jeden z vrcholů naší cesty. Nechala ho postavit žena s pohnutým životním osudem, Marie Maxmiliána Eva Terezie hraběnka ze Žďáru (1633 - 1690), provdaná za Jindřicha Viléma Slavatu z Košumberku (†1654) a později za Františka Kryštofa Hieserla z Chodů (†1666). Vzhledem k symbolice Velikonoc i k mému vnitřnímu prožívání v posledních místech byla pro mě návštěva chrámu silným zážitkem. Dovnitř jsme se nedostali, nebyl čas bohoslužeb, ale prosté obcházení ochozu s kaplemi přinášelo do mé duše meditativní klid.





Okolo léčebny založené roku 1901 dr. Františkem Hamzou, známým lékařem a bojovníkem proti tuberkuloze, a kaple sv. Jana Nepomuckého jsme došli pod hrad Košumberk. Hrad byl založen už někdy okolo roku 1300, postupně se rozrůstal a byl k němu dokonce přistavěn renesanční zámek. Byl sídlem rodu Slavatů z Chlumu a Košumberka, který je známý z českých dějin. Od 18. století je uváděn jako pustý, ale roku 1922 byl zakonzervován a částečně i opravován. Dnes je z něj romantická zřícenina. Pod budovami hradu stojí také bývalý pivovar.






Den se pomalu nachyloval. Nezbývalo než se s Luží a Košumberkem rozloučit a vydat se hledat místo na spaní. Chlapci z místní partičky, která nás halasně a přátelsky vítala z terasy hospody Na Kovárně, nám doporučovali spaní u řeky, ale my jsme zůstali na plošině, na které jsou Luže a Košumberk, a mířili jsme se duchovně poradit ke kapli Čtrnácti svatých pomocníků neboli Paletínské kapli. U ní jsme krátce pobyli. Poté jsme se ponořili do lesa a vbrzku našli taková místa, jaká jsme potřebovali. Zapadající slunce prosvítalo stromy. Nacházeli jsme se asi 40 výškových metrů nad říčkou Novohradkou, blízko jejího soutoku s Krounkou. Půl kilometru od nás na druhém břehu prosvítala žlutá omítka barokního kostelíka Zvěstování Panny Marie. Noc byla pokojná, k ránu chladná.



Ráno bylo také slunečné, takže jsme se po krátké snídani zahřáli bystrým pochodem. Přes les V Paletíně a vesničku Bílý Kůň jsme sešli k Novohradce. Dalších šest kilometrů vedla cesta převážně po lukách podél tohoto vodního toku. Pramení v kopcích nad Prosečí u Skutče, protéká velice malebnou krajinou, kterou spoluvytváří a kterou jsme právě šli, nabírá několik menších toků s bizarními názvy jako Žejbro nebo Ležák, nebo právě Krounku, kterou v hlubokém údolí pod Košumberkem přijímá na svém 29. říčním, tedy 20. kilometru od pramene. Ač nepříliš vodnatá, dokázala za věky vytvořit výrazné hluboké údolí, z obou stran obklopené smíšenými lesy, jímž volně meandruje. Tento úsek byl skutečnou potěchou pro oko i duši, navíc se jím pěkně plynule šlapalo. Voight Zapata se náruživě věnoval fotografování.








Když už nám začínala docházet voda a když už i tělo volalo po malém odpočinku, objevilo se po pravé ruce malé jezírko napájené vodou z vydatného pramene. Jmenuje se Kapalice, vytéká ze skály a stojí u něj Mariánský sloup. Voda je z něj velice chutná a osvěžující. Doplnili jsme zásoby a došli jen necelého půl kilometru k chatě Polanka, kde jsme zasedli k obědu asi o půl hodiny dříve než nastal hlavní nápor turistů. Hladce jsme prosvištěli osm a půl kilometru a byli před půlkou cesty. Voight Zapata do sebe natlačil jehněčí kolínko, já prazvláštní mix: káva a jablka v županu, kofola, pivo a polévka. Měli jsme před sebou Nové Hrady, místo se známým zámkem. Jak jsem si později uvědomil, odbočka do Nových hradů byla úsekem krátkým, ale za celý den energeticky nejnáročnějším.

Od Polanky k zámku je to necelé dva kilometry táhlým nepříliš prudkým stoupáním s překročením Novohradky a pokračováním podél Hradeckého potoka. Nové Hrady je obec se zámkem, který patří mezi nejkrásnější rokokové zámky u nás. V sedmdesátých letech 18. století ho nechal postavit hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré, šlechtic z francouzsko - polského rodu, usazeného na panství Potštejn. V současné době patří soukromým majitelům, manželům Kučerovým, kteří ze zchátralé stavby vytvořili nádherný areál s různými druhy zahrad, bludištěm a tak podobně. Je to tam moc krásné, to opravdu, ale já jsem trochu počítal s tím, že se tam někde v parku bude možné trochu poválet, odpočinout si, pak si dát v kavárně kávu a vyrazit dál. Bylo zrovna po poledni a slunce pálilo jak v létě. Trochu jsem se přepočítal. V zahradách bylo velice málo laviček a z anglického parku, na který jsem spoléhal, se vyklubal nehostinný kopec s malou zříceninou starého hradu na vrcholu. Na kopec jsem odmítl se vyškrábat a nakonec našel lavičku ve stínu, kde jsem mohl poklidně chladnout a odpočívat. Voight Zapata vyrazil prozkoumat bludiště. Tak ještě jednou, je to krásné, ale tahle místa je lepší navštěvovat buď na autovýletě nebo na kratším pěším výletě s lehkou výstrojí. Okolo druhé s polednem jsme Nové Hrady opustili a přechodem přes hřbet nad soutokem Hradeckého potoka a Novohradky jsme se ještě na dva kilometry k této říčce vrátili. Čekala nás poslední atrakce: Toulovcovy maštale.








My jsme si ale ještě užili i ty dva kilometry. Nejprve prudký sestup k řece, odražení lákadla v podobě restaurace na koupališti nebylo třeba, neboť měli otvíračku až příští týden. Nad našimi hlavami a pěknými starými chatami se začaly objevovat skály. Pak jsme potkali silnou sérii pomocníků a ochránců. V osadě Roudná stojí dřevěná socha sv. Augustina a pomocníků, malé kapličky českých světic a socha Panny Marie. Nádherné místo doplňuje roubenka. Skvělé duchovní místo a následovala skvělá hospoda Na verandě u Toulovce.






Zde jsme poklidně odpočívali u dobrého poličského piva a já jsem si konečně mohl dát i tu kávu. Na zahrádce se neustále střídala pestrá společnost turistů, cykloturistů a trampů. Trpělivě jsme čekali, až ze skal vyjdou poslední výletnici. Pak jsme také vyrazili. A dobře jsme udělali. Skály byly jen naše. Toulovcovy maštale jsou vlastně přírodní oblastí pískovcových Budislavských skal a borových lesů, jak píše Wikipedie. V prostředku skalního města je labyrint úzkých uliček, které se dají prolézat. O kousek dál jsou ještě Městské maštale, další pískovcové útvary. Moc pěkná místa a bylo příjemné, že jsme zde sami bez lidí a že den už začal chladnout. Čekalo nás ještě dojít do vesnice Budislav a tam spočinout v hospodě. Už jsem měl docela dost. Do Budislavi jsme došli s téměř dvacátým kilometrem za den.










Na okraji skal leží vesnice Budislav. I v obci jsou samostatně stojící skalky a dávají ji malebný ráz. My jsme se najedli v hospodě Na Skalách, ale nechtělo se nám tam pít plzeňské za 42 Kč, tak jsme se přesunuli do útulné hospůdky Na Hradisku, kde byla na čepu Polička, pivo sice průmyslové, ale velice dobré, v tomto kraji nejlepší, navíc na středočeskopražské poměry dost levné. Bohužel už jsem byl tak vyřízen, že jsem bolestí zad a nohou ani nemohl sedět na lavici u stolu. Neustále jsme se kroutil, s úsilím vypil dvě piva a měl jsem dost. O desáté večerní jsme se odešli uložit na jen pár desítek metrů vzdálené podium pod skalkou Velké Hradisko. O něco později dorazili ještě starší chlapi - trampové z Brna. Všechny nás tam do rána hlídala socha poustevníka a nedaleko stojící ekumenický kostel Boží lásky z roku 2003, pozoruhodná moderní stavba.






No a to je vlastně celé, protože na rozdíl od Slánska v některých krajích funguje doprava i o víkendu, takže jsme se druhý den ráno dostali velice rychle a pohodlně do České Třebové, kde nám během několika minut jel expres do Prahy. Vše proběhlo tak bleskově, že jsem se nestačil ani pořádně probrat a už jsme byli skoro v Praze. Naše výprava do končin nám do té doby neznámých skončila úspěšně. Po třiceti nachozených kilometrech a spoustě zážitků. Chráněni celou armádou pomocníků absolvovali jsme cestu bez větších problémů. Malebný kraj v okolí říčky Novohradky můžeme pro pěší putování jedině doporučit.


Utrpení střídá vzkříšení

27. dubna 2019 v 18:28 | vítor |  Všední Nevšední
Velikonoční půst trvá 40 dní. Ne že by ho nějak Češi, včetně mě, dodržovali, ale o to teď nejde. Je to silné období, až letos mě napadlo, jak blízko má k adventu. Ale zatímco v adventu se čas dne krátí, temnota svírá duši a vše vzhlíží k návratu slunce, potažmo narození nové naděje, tak před Velikonocemi vláda tmy a zimy končí, vesmír se vyrovnává v den astronomického jara a příroda se probouzí. Vše staré musí umřít, aby se uvolnila cesta novému. To pak může být provázeno skutečným utrpením, končícím vysvobozující katarzí a následným vzkříšením neboli zmrtvýchvstáním.

Já jsem vnímal toto období velice intenzivně. Zhruba od půlky března jsem se necítil úplně nejlépe. Před půl rokem diagnostikovaná borelioza, přeléčená antibiotiky, jak říkají lékaři, se ráda připomíná tím, že se připojí k nějaké únavě nebo stresu. Se stoupajícím objemem práce, stoupala i únava, snížená schopnost "něco" podnikat po práci a nakonec i strnulost, jak tělesná, tak zřejmě projevená i v myšlení a v jednání s lidmi. Přitom jsem byl schopen dál normálně chodit do práce. Ale některé dny to bylo jediné, co jsem byl schopen udělat.

O borelioze se dá leccos dočíst, projevy mohou být různé. Otázka, která se mě k tomu honí hlavou po několikaměsíčním žití s tímto podivným vetřelcem: "Je skutečně možné vyhnat si boreliozu z těla pouze mentálně? Vyhnat si ji z hlavy? A tím se zbavit i tělesných projevů, které třeba mohou být psychosomatického rázu?"

Čelit těmto velice osobním potížím je možné aspoň částečně pewnou disciplínou, pravidelným spánkem. I tak bylo nutné projít si utrpením až do hořkého konce. Poslední tři čtyři dny před Velkým pátkem vrcholila strnulost. Nehybnost. Nevzdoroval jsem velmi. Snažil jsem se odpočívat a nepanikařit. Naštěstí se mi podařilo jakž takž ukočírovat pracovní věci. Ve čtvrtek večer už jsem byl tak unavený, že jsem ani nemohl být napjatý, jak jsem byl v posledních dnech. Byl jsem mezi lidmi, ale moc mi to nešlo. K poslední večeři jsem měl vegetariánské lasagne. Lidé byli milí. Podařilo se mi včas odejít.

Podařilo se mi také v pátek ráno vstát, sbalit se a odjet vlakem do Chrasti u Chrudimi. Cítil jsem, jak se ledy lámou. Batoh na zádech bolel, ale nohy šlapaly a vše se velice rychle čistilo. Golgotou pak mně byl výšlap prudkým svahem podél dráhy nákladní lanovky k rozhledně s poetickým názvem Jahůdka. Padesát metrů od lanovky byly schůdky, kterých jsme si nevšimli... Hallellujah! Velikonoce začaly a velké utrpení skončilo.

PS: Na obrázku je městečko Luže. Fotil to Voight Zapata. Za Luží pak krajina, kterou jsme pokračovali. Začínal Velikonoční vandr. Brzy se o něm dočtete více. Toto bylo jen malé osobní zamyšlení nad vlastním prožitím letošní doby předvelikonoční neboli Velikonočního půstu.


Lehce absurdní výprava jarním Polabím

8. dubna 2019 v 21:33 | vítor |  Na cestách
Kdysi dávno jezdil autobus z Kladna do Krkonoš. Přes Mělník a Mladou Boleslav. Vždycky v sobotu ráno tam a v neděli odpoledne zpět. Mezitím měli Kladeňáci lyžovat. Když byl tento spoj před necelými dvaceti lety zrušen, nebylo možno se nijak přímo dostat ze Slaného na Mělník. Až letos! Krajský úřad se rozhodl zasponzorovat linku z Kladna do Mělníka. Včetně nedělního spoje před polednem. Tak jsme s kolegou Zdeňkem užasle pozorovali, jak se autobus s námi dvěma a ještě jednou paní šine pomalu přes vesnice od Slaného k Velvarům a dál na Mělník. Zdeněk měl tak poprvé příležitost vidět obce, kam se nikdy nedostal, jako třeba Chržín nebo Sazená. Nebýt paní doktor Dity Malečkové, která přistoupila ve Velvarech u nádraží, skoro bychom se v tom divokém kraji báli.

V Mělníku jsme plynule přeskočili na jiný záhadný spoj: Roudnice nad Labem - Mladá Boleslav. Ten už byl obsazený lépe a dovezl nás do Liblic. Než si kolega koupil párek v rohlíku ve stánku u silnice, vyfotil jsem si mariánskou kapličku.


Dominantou Liblic je ovšem nádherný barokní zámek. Pochází ze začátku 18. století a jeho stavitelem byl italský architekt Giovanni Battista Alliprandi. Zámek vešel v širší známost v roce 1963, kdy se zde konala konference o Franzi Kafkovi. Jako by nás lehké doteky absurdity provázely celým naším výletem. Zvlášť, když Zdeněk zmínil, že se konference zúčastnila i Marie Majerová. Nastolili jsme tedy otázku, dala-li Kafkovi či nedala? K vážnějším myšlenkám nás přivedla hrobka Thun - Hohensteinů.


Tomuto původně tyrolskému rodu patřila řada českých sídel, liblický zámek pak od začátku 20. století do roku 1945. Osmiboká pseudorománská kaple s hrobkou byla postavena roku 1899 nedaleko tehdejší obce Mladá u Milovic. Po zřízení vojenského prostoru v roce 1904 bylo rozhodnuto, že hrobka bude na náklady armády rozebrána a přemístěna do Liblic, kde měli tedy Thun Hohensteinové tehdy sídlo.


Součástí zámku je samozřejmě park. Část parku za zámkem je upraven jako francouzská zahrada, do volné krajiny pak přechází v park anglický. Parkem nás prováděla naučná stezka. Přivedla nás také ke studánce, která je sice pěkně upravena, ale jak už to v dnešní době je - není voda. Nejkrásnější partie parku jsou zároveň přírodní rezervací. Je tu totiž slatinná louka, pozůstatek prastarých polabských černav. Na malebné louce rostou vzácné rostliny včetně vstavačů.




Opustili jsem park liblického zámku a pokračovali do nedalekých Byšic. Měli jsme tu totiž domluvenou schůzku. V Byšicích je židovský hřbitov, který je uzamčen a do kterého vás pustí paní správcová. Pokud ovšem paní správcová nepřijde ke hřbitovu s informací, že je tento víkend židovský svátek Pesach a že nás tedy na hřbitov pustit nemůže. Asi jsem přeslechl větu: "Promiňte, já jsem si to neuvědomila, když jste se se mnou domlouvali," a byl jsem rád, že jsme nepřijeli třeba z Ostravy. To by bylo aspoň pořádně absurdní a ne jen s lehkým nádechem. Paní nás nechala si hřbitov aspoň vyfotit od brány, kterou za tím účelem otevřela. Hřbitov byl založen na konci 17. století a my doufáme, že bude ještě někdy příležitost si ho pořádně prohlédnout a zdokumentovat.



Co dál? Seděli jsme v Byšicích na náměstíčku na lavičce a měli jsme spoustu času. Zalovil jsem v paměti. Nedaleko v Čečelicích je pán, který vaří doma v garáži pivo! Zdeněk ožil. A vyrazili jsme. Ještě v Byšicích jsme minuli kynologické cvičiště, kam nesmí psi. Kolegu absurdita tak překvapila, že málem skočil pod projíždějící automobil. Ale bez úhony jsme i přes nezvykle silný provoz na tak nevýznamné silnici přešli kopec dělící obě vesnice. Z vrchu byl nádherný výhled do okolí. Pod námi svítil liblický zámek, za ním jsme viděli zámek mělnický, za ním Říp, za Řípem Házmburk a nejvyšší vrcholy Českého středohoří.




Čečelice jsou malebná obec s pomníkem válečných obětí, pomníkem Jana Husa a sochou Karla Havlíčka Borovského, který stojí ve vzácné symbióze před kostelem sv. Havla. Teď dumej o právu Havlíčku, Havle, připomněl jsem si písničku Jaroslava Hutky.





Vesnice je ryze středočeská a polabská, ale pivovar se jmenuje Novej svět. Indiáni na plachtě pivovaru působí lehce absurdně. Ale za vraty domku jsme pookřáli. Co se tam dělo, nechť je zahaleno aurou tajemství.


Na vlak do Všetat se nám pak šlapalo jedna báseň. Frekventované silnici jsme utekli do topolové aleje. V tu chvíli bylo krásně. Keře už kvetly a lákaly včely bílými kvítky. Skrz větve topolů probleskovalo slunce. Došli jsme do Všetat. Nedaleko byl rodný dům Jana Palacha. Hrdina, který se stal svědomím národa, by asi koukal, co se děje s jeho rodným domem. Přestavbu provádí Slivoň z Kuchaříku. Mně to dnes už stačilo. Nádražka ve Všetatech ani cesta třemi vlaky do Slaného už naštěstí žádná překvapení nepřinesly. Dojeli jsme znaveni, ale spokojeni s pěkným, ač lehce absurdním jarním výletem.









Mikuláš Drak

6. dubna 2019 v 21:47 | vítor |  Music
Mně naprosto neznámého anglického písničkáře Nicka Drakea jsem objevil díky špičkovému slánskému kytaristovi Tomovi Frolíkovi. Sdílel jeho píseň na Facebooku, já si ji poslechl a bylo to tam.

Nick Drake byl smutnou postavou. Trpěl depresemi, byl plachý a měl problémy s vystupováním před lidmi. Proto ve své době, kdy tvořil, tedy na přelomu 60. a 70. let 20. století ani nemohl být populární. Vydal dvě alba, která se neprodávala, preotože ho nikdo neznal a on své písně nepodporoval veřejnými vystoupeními. Nakonec se uzavřel na anglickém venkově v domě svých rodičů. Ve věku 26 let se předávkoval antidepresivy a zemřel... Zbylo po něm pár desítek skvělých písní, které byly později po jeho smrti doceněny.... Oceňte je poslechem také, rozhodně za něj stojí!


Židovský řbitov v Mašťově

4. dubna 2019 v 22:53 | vítor |  Řbitovní qítí
O Mašťově se toho tak nějak celkově moc nepíše, natožpak o židovském řbitově v Mašťově. Ten je samozřejmě na kopci za kopcem za městem. Aby nebyl křesťanským měšťanům na očích a tak dále, jak už to bývalo. Takže se opisuje ze stránky na stránku, že:

Počátek židovského osídlení Mašťova se datuje už k první polovině 16. století. Posléze žili židé ve městě nepřetržitě, s výjimkou let 1617 až 1647, kdy byli vyhnáni, až do druhé světové války. Největšího rozmachu se místní obyvatelstvo dočkalo koncem 19. století, kdy v roce 1880 žilo v Mašťově 160 židů.

Co vlastně víme, že?


Řbitov byl v průběhu své existence patrně několikrát rozšířen do současné rozlohy asi půl hektaru. Je zde přibližně 170 náhrobních kamenů, které pochází až z 18. století. V letním slunci prvního jarního dne vypadal řbitov přízračně. Temné kontury pozdně barokních náhrobků ostře vystupovaly ve slunečním světle. Z obřadní síně zbyly jen rozvaliny.




Řbitov byl devastován nacisty, ale také slušnými Čechy po roce 1948. Jak už to tak bývalo. Filmaři odvezli asi 50 náhrobků na řbitov v Teplicích, protože je potřebovali do filmu. Ještě v roce 2010 byl mašťovský hřbitov zarostlý náletovými dřevinami a část náhrobků byla povalena. V létě a na podzim roku 2011 ale proběhla revitalizace hřbitova díky dobrovolníkům z České unie židovské mládeže ve spolupráci s Židovskou obcí v Teplicích. Celkově se zde dochovalo 170 náhrobků od 18. století. Postupně se také vrátily původní náhrobky z Teplic. V roce 2004 to bylo 42 náhrobků a o deset let později osm. Tak se i do tohoto domu věčnosti vrátil i dům míru.



Galerii všech obrázků najdete zde.

Klaus Schulze

4. dubna 2019 v 22:29 | vítor |  Music
Dnešní psací maraton mi zpříjemnil mimo jiné i Klaus Schulze svým albem My Ty She. Klaus Schulze je velice zajímavá postava elektronické hudby. Dnes již sedmdesátník patřil k průkopníkům ambientní elektronické hudby už od přelomu 60. a 70. let 20. století. Byl členem skupin Tangerine Dream nebo Ash Ra Temple. Jeho sólová diskografie čítá desítky alb. Pokud se vám podaří upokojit vnitřní neklid a zaposlouchat se hudby Klause Schulzeho, naladíte se na velice pozitivní vlnu. Minimalistickými projevy dosáhne mistr navození pocitu naprostého souladu. Celé album je koncipováno a vrcholí v posledních patnácti minutách.



Před posledním příspěvkem dnešního večera zvolil jsem též hudbu tohoto skladatele. Opakované minimalistické motivy vzbuzují ve mně od počátku důvěru. Nechám se ukolébat ambientní hudbou vhodnou i ke psaní příspěvku o židovském hřbitově u města Mašťov.


Mašťov

4. dubna 2019 v 22:10 | vítor |  Na cestách

Mašťov je město pod Doupovskými horami. Spíš tedy městečko podle rozměrových a početních měřítek, ale historicky je to město. Dokonce velmi staré město. V těchto místech prý stával dvorec už za knížete Soběslava, nejmladšího syna krále Vratislava. Ten pak Mašťov s okolními vesnicemi daroval jakémusi Milhostovi, tímto pak zakladateli rodu Milhosticů, o kterém více nevím. Tento Milhost či jeho syn pak pozval na Mašťov mnichy cisterciáky, aby zde založili klášter. Ti ho také založili. Ale pak se s nimi Milhosta rozhádal. Šlo o peníze, o majetek, o moc, o vliv… Mniši odešli do Oseka a založili slavný a známý klášter. Po klášteru jsem neviděl ve městě ani známky, ale dlužno říci, že jsem ho nehledal. Vůbec jsem totiž nečekal, že přijedu do města. Mašťov byl pro mě velkou neznámou.



První, co mě překvapilo, bylo, že jsem přijel na úplně normální maloměstské náměstí, ale s opravdu pořádnou městskou radnicí. Pak ulice zjevně středověkého charakteru a pěkný gotický kostel se zvonicí. V kostele oltář, který jsem neviděl, ale vyfotil jsem si aspoň pamětní desku jeho tvůrce. Nad kostelem nádherná rodinná hrobka Mladotů ze Solopysk. Mladotové ze Solopysk? S těmi jsem se naposledy setkal v Červeném hrádku u Sedlčan….







Dominantou města je zámek. Dnes v něm sídlí dětský domov, ale původně to byl hrad ze 13. století. Potomci Milhostovi jej postavili, poté ale hrad i s městečkem koloval od pána k pánu, až jej Hasištejnští z Lobkovic nechali přestavět na renesanční zámek. Zámek nemám na žádné řádné fotce…


Moje cesta z Mašťova města vedla na židovský hřbitov. A pak zase zpět. Přes to zvláštní malé zapadlé městečko pod Doupovskými horami k autu. A podél okraje těch malebných oblých hor krásnou krajinou ke Kadani… Už se těším, až se sem vrátím!




Židovský hřbitov v Čeradicích

4. dubna 2019 v 21:18 | vítor |  Řbitovní qítí
K židovskému řbitůvku, malému a skromnému, zastrčenému jako málokterý ze zastrčených židovských řbitůvků, musíte z rozcestí polních cest hned za severozápadním okrajem vesnice. Je tam takový šikovný plac, kde se auta a traktory vyhnou, stranou se dá zaparkovat a jít v podstatě typickou polní cestou pryč od vesnice. Cesta končí na louce nad říčkou Liboc. Ta stéká z Doupovských hor a v Libočanech, jen něco přes dva kilometry od čeradického řbitůvku, se poměrně bez odporu odevzdává plně Ohři. Ale z téhle cesty, která končí na louce u Liboce, se už kus předtím odbočí, tedy vlastně spíš neodbočí a jde se docela prudkým svahem vysekanou cestou (cesta = pročištěná, čistá) dolů na jakousi terasu s divokou loukou a remízem a tam na vymezeném palouku leží řbitůvek jak dlaň, na něm pár náhrobků a nad ním lavička k odpočinku a rozjímání bíle natřená.





Patří k řbitovům mladším, založen byl roku 1837. V současné době je tu dvacet pět náhrobků vztyčených a vyčištěných a pár padlých. Na řbitově pořbívalo jen asi 40 let, což je rarita, neboť řbitovy založené v 19. století většinou přestaly sloužit až s koncem 30. let 20. století.



O řbitov je, zaplaťpánbůh, dobře postaráno, a to rukou dílnou ve spolupráci Obecního úřadu v Čeradicích a Židovské obce v Teplicích. Bejt olam, dům věčnosti je zároveň i domem míru.


Nejpodrobnější info asi zde, ale to se musí najít fyzicky, to není na internetu :-D

Galerii všech obrázků najdete zde.

Krajem zapomnění II.

4. dubna 2019 v 20:29 | vítor |  Na cestách
Zas byla příležitost sednout do auta a popojet vlastně jen pár desítek kilometrů na severozápad. Tam, kde leží takzvané vnitřní Sudety. Žatecko, Podbořansko, Kadaňsko. Tam bylo ještě před několika desítkami let husté osídlení, bohaté statkářské vesnice a pole plná chmele. Dnes je v těchto oblastech jedna z nejnižších hustot osídlení. Ve vesnici Čeradice, která leží jen pár kilometrů od Žatce žilo v roce 1930 přes 800 lidí, dnes jsou to tři stovky. Ve městě Mašťov, kam jsem na své cestě také zavítal, žilo před druhou světovou válkou asi 1100 lidí, dnes něco přes 500.



Rozpadající se opukové statky, neudržované hroby dřívějších německých obyvatel, široké lány řepky místo chmelnic. Bývalý lounský okres nesmyslně roztažený od Libčevsi až po karlovarskou silnici vykazuje jednu z největších nezaměstnaností v republice. Za více než sedmdesát let od války a odsunu Němců se nepodařilo tomuto kraji úplně vdechnout život.





Ale ne vše je špatné. Sice jsem svou cestu začal u rozpadlého statku v Čeradicích, hroby německých rodin na vesnických hřbitovech skutečně nikdo neudržuje a navíc mě cesta vedla přes vesnici Mory (315 obyvatel v roce 1930, 38 v roce 2011) a také okolo Zlovědic, ale viděl jsem i místa pěkná, udržovaná, opravená. Široké Třebčice mají krásnou náves rozloženou okolo dvou rybníků, kde na jedné straně bylo židovské ghetto a na straně druhé domy křesťanů, dnes všechny svorně obydlené Čechy a pěkně opravené. Město Mašťov je plné středověkých památek a je velice malebné. Židovské hřbitovy, které jsem navštívil jsou udržované, kosené a rekonstruované. I slunečné počasí prvního jarního dne přispělo k lepšímu dojmu z krajiny. Snad se i tomuto zapomenutému kraji blýská na lepší časy. Uvidíme.




Galerii obrázků hřbitova v Morech najdete zde.

Galerii obrázků hřbitova ve Veliké Vsi najdete zde.

Galerii obrázků ze Širokých Třebčic najdete zde.