close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Lehce absurdní výprava jarním Polabím

8. dubna 2019 v 21:33 | vítor |  Na cestách
Kdysi dávno jezdil autobus z Kladna do Krkonoš. Přes Mělník a Mladou Boleslav. Vždycky v sobotu ráno tam a v neděli odpoledne zpět. Mezitím měli Kladeňáci lyžovat. Když byl tento spoj před necelými dvaceti lety zrušen, nebylo možno se nijak přímo dostat ze Slaného na Mělník. Až letos! Krajský úřad se rozhodl zasponzorovat linku z Kladna do Mělníka. Včetně nedělního spoje před polednem. Tak jsme s kolegou Zdeňkem užasle pozorovali, jak se autobus s námi dvěma a ještě jednou paní šine pomalu přes vesnice od Slaného k Velvarům a dál na Mělník. Zdeněk měl tak poprvé příležitost vidět obce, kam se nikdy nedostal, jako třeba Chržín nebo Sazená. Nebýt paní doktor Dity Malečkové, která přistoupila ve Velvarech u nádraží, skoro bychom se v tom divokém kraji báli.

V Mělníku jsme plynule přeskočili na jiný záhadný spoj: Roudnice nad Labem - Mladá Boleslav. Ten už byl obsazený lépe a dovezl nás do Liblic. Než si kolega koupil párek v rohlíku ve stánku u silnice, vyfotil jsem si mariánskou kapličku.


Dominantou Liblic je ovšem nádherný barokní zámek. Pochází ze začátku 18. století a jeho stavitelem byl italský architekt Giovanni Battista Alliprandi. Zámek vešel v širší známost v roce 1963, kdy se zde konala konference o Franzi Kafkovi. Jako by nás lehké doteky absurdity provázely celým naším výletem. Zvlášť, když Zdeněk zmínil, že se konference zúčastnila i Marie Majerová. Nastolili jsme tedy otázku, dala-li Kafkovi či nedala? K vážnějším myšlenkám nás přivedla hrobka Thun - Hohensteinů.


Tomuto původně tyrolskému rodu patřila řada českých sídel, liblický zámek pak od začátku 20. století do roku 1945. Osmiboká pseudorománská kaple s hrobkou byla postavena roku 1899 nedaleko tehdejší obce Mladá u Milovic. Po zřízení vojenského prostoru v roce 1904 bylo rozhodnuto, že hrobka bude na náklady armády rozebrána a přemístěna do Liblic, kde měli tedy Thun Hohensteinové tehdy sídlo.


Součástí zámku je samozřejmě park. Část parku za zámkem je upraven jako francouzská zahrada, do volné krajiny pak přechází v park anglický. Parkem nás prováděla naučná stezka. Přivedla nás také ke studánce, která je sice pěkně upravena, ale jak už to v dnešní době je - není voda. Nejkrásnější partie parku jsou zároveň přírodní rezervací. Je tu totiž slatinná louka, pozůstatek prastarých polabských černav. Na malebné louce rostou vzácné rostliny včetně vstavačů.




Opustili jsem park liblického zámku a pokračovali do nedalekých Byšic. Měli jsme tu totiž domluvenou schůzku. V Byšicích je židovský hřbitov, který je uzamčen a do kterého vás pustí paní správcová. Pokud ovšem paní správcová nepřijde ke hřbitovu s informací, že je tento víkend židovský svátek Pesach a že nás tedy na hřbitov pustit nemůže. Asi jsem přeslechl větu: "Promiňte, já jsem si to neuvědomila, když jste se se mnou domlouvali," a byl jsem rád, že jsme nepřijeli třeba z Ostravy. To by bylo aspoň pořádně absurdní a ne jen s lehkým nádechem. Paní nás nechala si hřbitov aspoň vyfotit od brány, kterou za tím účelem otevřela. Hřbitov byl založen na konci 17. století a my doufáme, že bude ještě někdy příležitost si ho pořádně prohlédnout a zdokumentovat.



Co dál? Seděli jsme v Byšicích na náměstíčku na lavičce a měli jsme spoustu času. Zalovil jsem v paměti. Nedaleko v Čečelicích je pán, který vaří doma v garáži pivo! Zdeněk ožil. A vyrazili jsme. Ještě v Byšicích jsme minuli kynologické cvičiště, kam nesmí psi. Kolegu absurdita tak překvapila, že málem skočil pod projíždějící automobil. Ale bez úhony jsme i přes nezvykle silný provoz na tak nevýznamné silnici přešli kopec dělící obě vesnice. Z vrchu byl nádherný výhled do okolí. Pod námi svítil liblický zámek, za ním jsme viděli zámek mělnický, za ním Říp, za Řípem Házmburk a nejvyšší vrcholy Českého středohoří.




Čečelice jsou malebná obec s pomníkem válečných obětí, pomníkem Jana Husa a sochou Karla Havlíčka Borovského, který stojí ve vzácné symbióze před kostelem sv. Havla. Teď dumej o právu Havlíčku, Havle, připomněl jsem si písničku Jaroslava Hutky.





Vesnice je ryze středočeská a polabská, ale pivovar se jmenuje Novej svět. Indiáni na plachtě pivovaru působí lehce absurdně. Ale za vraty domku jsme pookřáli. Co se tam dělo, nechť je zahaleno aurou tajemství.


Na vlak do Všetat se nám pak šlapalo jedna báseň. Frekventované silnici jsme utekli do topolové aleje. V tu chvíli bylo krásně. Keře už kvetly a lákaly včely bílými kvítky. Skrz větve topolů probleskovalo slunce. Došli jsme do Všetat. Nedaleko byl rodný dům Jana Palacha. Hrdina, který se stal svědomím národa, by asi koukal, co se děje s jeho rodným domem. Přestavbu provádí Slivoň z Kuchaříku. Mně to dnes už stačilo. Nádražka ve Všetatech ani cesta třemi vlaky do Slaného už naštěstí žádná překvapení nepřinesly. Dojeli jsme znaveni, ale spokojeni s pěkným, ač lehce absurdním jarním výletem.








 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama