Květen 2019

Trip

29. května 2019 v 22:43 | vítor |  Music
... for your current trips and future ones too....


Dovolená v NDR - díl šestý

29. května 2019 v 21:48 | vítor |  Na cestách
Přišlo poslední ráno v kempu u Barleber See, poslední snídaně a čas odjezdu. V tu chvíli při nás stáli všichni bohové, kteří se zabývají počasím. Už za našeho odjezdu začalo drobně pršet, během chvíle se pořádně rozpršelo a ve střídavě silném a slabším dešti jsme pak jeli většinu cesty až do Čech. Za deště jsme po 55 kilometrech projížděli i městem Zerbst. To nás zaujalo už cestou tam před čtyřmi dny zachovalou branou městského opevnění, ale hlavně zříceninou kostela uprostřed socialistické zástavby. Cestou zpět jsme, nehledíce na déšť, v Zerbstu zastavili.

Ačkoli na to nevypadá, slovo Zerbst je slovanského původu a znamená vlastně Srbiště. Ve tvaru Cierevisti je zaznamenáno v polovině 10. století, kdy už místní slovanské sídlo v rovinaté a vlhké krajiny okolo několika ramen a přítoků řeky Nuth ovládali germánští kolonisté, nejspíše Vlámové, jak tomu zde v severním Německu často bylo. Zerbst se stal rychle vzkvétajícím městem s několika kostely. Později přibyl ještě zámek, který byl v 17. a 18. století sídlem knížat Anhalt - Zerbst. Právě zde se provdala princezna Sophie Augusta Friederike von Anhalt-Zerbst za následníka ruského trůnu Petra III., aby se o několik let později stala carevnou Kateřinou Velikou.

Nacisté postavili v roce 1935 nedaleko Zerbstu vojenské letiště, čímž městu podepsali ortel. Za války byla ve městě letecká škola. (Mimochodem vojenské letišě pak využívala Rudá armáda až do roku 1992.) V dubnu 1945 podnikli Američané na město sérii masivních náletů a téměř celé ho zničili včetně kostelů i zámku a položili tak základ tomu, co jsme v Zerbstu viděli my. Po válce totiž město připadlo do sovětské zóny a za éry NDR tu probíhala taková výstavba, jakou známe nejen z NDR, ale třeba i od nás.
Právě proto na nás působila zřícenina románsko - gotického chrámu sv. Mikuláše (oblíbený raně středověký světec Vlámů) tak přízračně. Zastavili jsme na náměstí před kostelem, kde z jedné strany stála fronta starších domů, ale ze tří stran je obklopovalo sídliště malých podlouhlých bytovek. Působily tu naprosto nepatřičně, stejně jako za zříceninou stojící barokní kostel sv. Trojice. Prostředku prostoru náměstí vévodí socha rytíře Rolanda, vlastně skoro stejného, jako jsme viděli v Quedlinburgu. Dokumentovaný je dřevěný Roland na trhu v Zerbstu od roku 1385. Je třetí nejstarší v Německu. V roce 1445 byla dřevěná postava nahrazena Rolandem z pískovce. Ježatá věžička nad sochou je novogotická přístavba. Za bombardování byl i Roland poškozen, v roce 1980 byl obnoven.

Za Rolandem stojící bazilika jako centrum nejstarší městské zástavby, později pozdně gotický chrám jako symbol bohatství a rozkvětu po roce 1400 a jako symbol zničení města v roce 1945. Místo s velice zvláštní atmosférou, kde promlouvá tisíc let dějin.

V roce 1650 vypadal Zerbst takto:















Dovolená v NDR - díl pátý

29. května 2019 v 19:49 | vítor |  Na cestách
Pokud chcete navštívit město, ve kterém budete mít pocit, že jste v pohádce, tak vyrazte do Quedlinburgu. Ale pozor! Tady nejde o načinčanou českou pseudobarokní pohádku, kde jsou čerti roztomilí nešikové a kde vše směřuje k vytoužené lásce princezny a prostého chasníka řemeslníka. Tady jde o přísnou gotickou pohádku plnou zlých čarodějnic, které si dávají k obědu pečínku z dětí, a kde Karkulka marně bloudí hlubokým temným lesem plným hladových vlků. V historickém městě v podhůří Harzu totiž zažijete autentickou středověkou atmosféru a ty čarodějnice tam také uvidíte skoro všude.


Quedlinburg je poprvé zmiňován v první čtvrtině 10. století, na konci tohoto století vzniklo pod hradem staré město, ve 12. století i nové město, oddělené od toho kanálem Mühlgraben. Nejnovější část města leží na levém břehu řeky Bode. Tam je i vlakové nádraží, blízko něhož jsme zaparkovali.



Město patří k nejvýznamnějším centrům nejstarší německé historie. Podle pověsti byl právě zde jmenován Jindřich I. Ptáčník králem, ale prý to není pravda podle Wikipedie. Každopádně je tu pohřben. Jeho teta založila na kopci proti hradu klášter a tomu pak patřilo město až do začátku 19. století. Ve středověku byl Quedlinburg významným obchodním centrem a roku 1426 se stal členem Hanzy. Toho dokladem je i socha rytíře Ronalda, která byla ovšem ještě v 15. století poničena a vrátila se na své místo o stovky let později.



Nejstarší částí je samozřejmě hrad s klášterem sv. Servatia, kde je právě onen hrob krále Jindřicha. Hrad má podobu, jakou nabyl v pozdním středověku na prahu renesance. Roku 973 tu císař Ota I. přijal českého knížete Boleslava a jeho zetě, polského knížete Měška. K hradu patří i terasy se zahradami a vyhlídka na město. Vzhled města je striktně středověký, žádné barokní kopule z hradní vyhlídky neuvidíte.





Na hrad samotný je nejlepší výhled z protějšího Mincovního vrchu, kde stával klášter ovládající město. Tam jsme nebyli, takže víc nevím. Procházeli jsme staré i nové město úzkými křivými uličkami plnými hrázděných domů. Ty jsou jedním ze symbolů Quedlinburgu. Je jich tu zachováno asi třináct stovek, nejstarší dochovaný je ze 14. století, ale války 16. a 17. století město proměnily, takže většina z nich je až z doby po Třicetileté válce. Tvoří základ památkově chráněné zóny, která se rozkládá na asi 80 hektarech. Od roku 1994 je historické jádro Quedlinburgu zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.







V novověku se Quedlinburg rozvíjel a bohatl a to trvalo až 20. století. Obě zrůdné totality ho poznamenaly. Nacisté si tu udělali velkolepé oslavy tisíciletí císaře Oty I. a z hradního románského kostela se stala slavnostní síň SS. Po válce zase město připadlo do sovětské zóny, tedy do pozdější NDR. Velká smůla, neboť na hranice se západním Německem odtud bylo opravdu blízko. Za komunistů Quedlinburg chátral jako většina památek ve východním bloku. Dokonce se uvažovalo i o zbourání starého města, ale naštěstí přišly společenské změny a jádro Quedlinburgu se po roce 1990 dočkalo oprav. Díky tomu jsme si i my v roce 2019 mohli užívat atmosféru pohádkového města. Návštěva Quedlinburgu patřila jednoznačně k vrcholům naší cesty.

Galerii všech obrázků si můžete prohlédnout zde.


Za vstavači do Lískýho

26. května 2019 v 21:15 | vítor |  Na cestách
Když se řekne orchidej, tak si většina lidí představí něco exotického. Když se řekne vstavač, tak zase většina lidí neví, že jde o orchideje. Všechno se to dá spojit, když se zajede na malý výlet do Lískýho (spisovně Líského). To je malá vesnice přilepená na stráň pod plošinou na východním okraji Džbánu. Za vesnicí na horním okraji stráně pod náhorní plošinou v třešňové aleji rostou vstavače. Je to každoroční kouzelná podívaná. To vše se děje díky práci lidí, kteří se o danou lokalitu (a nedalekou Milskou stráň) starají a tuto podívanou nám umožňují.


Vstavač, latinsky Orchis, je velmi početný rod čítající asi 80 zástupců. Z toho 11 jich můžeme najít u nás. Líský je jednou z těchto lokalit. Vstavač, kterého vidíte na fotografiích, je vstavač nachový.


Mně se vše velice pěkně sešlo. Celý víkend jsem si vzal na hlídání psího kamaráda, počasí skvěle vyšlo a ještě mi ve čtvrtek večer poslal Honza Karbus fotky ze stráně a upozornil mě, že je nejvyšší čas. Tak jsem v sobotu ráno vyrazil i s pejskem autem do Lískýho. Tentokrát jsme nezašli ke Královce jako loni ani nevystoupali na rozhlednu jako předloni. Tentokrát jsme s psíkem oběhli asi šestikilometrový okruh a cestou se zastavili na stráni.



Vstavače ještě stále rostly v plné kráse. Tyčily se v porostu v hojném počtu. S nimi i další květiny. Jako třeba nádherně zbarvená šalvěj luční. Příroda celkově překypovala barvami. Ze stráně je moc hezký výhled do údolí Bakovského potoka.




Pokračovali jsme pod rozhlednou k lesu Spáleniště, kde je rozcestník modré turistické značky. Na jednu stranu se jde do Milýho, na druhou do Bilichova. My jsme se po malém oblouku lesem prozářeným slunečním světlem vrátili na pláň za rozhlednou. Oběhli jsme pole a vrátili se k autu.






Cestou se mi v lehkém oparu otvíraly nádherné pohledy do krajiny. Navštěvovat tato místa mému srdci tak blízká nikdy neomrzí. Přes Líský, Pozdeň a Jedomělice jsme se pomalu vraceli zpět do Slaného, oba spokojení, já i pes, každý po svém, se svými zážitky.


Galerii všech obrázků najdete zde.


Dovolená v NDR - díl čtvrtý

24. května 2019 v 22:14 | vítor
Friedrich Stowasser známý jako Friedensreich Hundertwasser byl rakouský umělec, který proslul svým osobitým stylem. Proslavil se jako architekt nebo i grafik, ale byl známý i svými excentrickými performancemi. Jeho stavby připomínají vídeňskou secesi nebo dílo Gaudího, ale je vlastně současné, což mě osobně překvapilo, protože jsem donedávna myslel, že Hundertwasser byl skutečně umělec tvořící v secesním období někdy před sto dvaceti lety. On se ale narodil v roce 1928 a jeho poslední díla spadají na začátek 21. století. Jeho druhou vlastí se stal Nový Zéland, ale vlastně žil na své lodi Regentag. Byl propagátorem ekologického a nízkospotřebního životního stylu. Zemřel v roce 2000 na infarkt. Jeho dílo vzbuzuje nadšení, ale má samozřejmě i své odpůrce. Vždycky je ale pohled na jeho stavbu výletem do světa fantazie. Proslavil ho zejména Hundertwasserhouse postavený v 80. letech ve Vídni. Další známé stavby jsou například lázně a hotel v Bad Blumau v Rakousku, pohádkový kostel s cibulovou bání v Bärnbachu ve Švýcarsku, nádraží v Uelzenu v Dolním Sasku nebo toalety v Kawakawě na Novém Zélandu.


My jsme měli štěstí, že jsme za našeho krátkého pobytu v Sasku - Anhaltsku viděli hned dvě jeho stavby (a předtím za celý život žádnou). O první jsme věděli. Je to přestavba Lutherova - Melanchthonova gymnázia ve Wittenbergu. Budovy této školy byly postaveny v sedmdesátých letech 20. století jako typizovaná škola typu Erfurt II. V devadesátých letech byla zahájena přestavba podle Hundertwasserova projektu, ale byla dokončena až po jeho smrti. Celý rozsáhlý objekt vyniká jako všechny stavby tohoto architekta pestrostí, barevností, fantastickými a pohádkovými detaily a absolutním využitím možností. Pobyli jsme v otevřeném areálu nějakou dobu a školní budovy si prohlédli ze všech stran. Byli jsme uneseni.




Druhou stavbu jsme nečekali a narazili jsme na ni v centru Magdeburgu jen pár minut poté, co jsme zaparkovali auto. Budova se jmenuje Zelená citadela a vznikla přestavbou obytného panelového domu postaveného v proluce vzniklé po bombových útocích na konci války. Hundertwasser byl osloven v polovině 90. let, aby budovu přestavěl podle svého projektu. Stylem stavba připomíná Gaudího projekty, ale samozřejmě na první pohled je zřejmé, že je to Hundertwasser. Multifunkční budova skrývá obchody, kavárny restaurace, ale i třeba divadlo, 55 apartmánů i kancelářské prostory. Zelená citadela se jmenuje podle střechy porostlé vegetací. Budova působí dojmem pohádkového zámku, ale zároveň cukrářského výrobku. Několik fotografií mám, ale je lepší podívat se přímo na stránky budovy.



Kompletní fotogalerii najdete zde.


Původ jména města Magdeburg

21. května 2019 v 21:42 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Pokud začneme od těch nejjednodušších zdrojů, tak vidíme na české Wikipedii, že je tu vysvětlení ze spojení slov "mächtige burg", tedy mocný hrad. Kniha Původ zeměpisných jmen od pánů Lutterera, Kropáčka a Huňáčka (Mladá fronta 1976) vysvětluje původ ze slova "magath", dnes v němčině "magd", tedy panna (či služebná, podobně jako v angličtině "maid"). Tomu odpovídá i staré české jméno města Děvín. Tento zeměpisný etymologický slovník ještě zmiňuje variantu původu od pohanského božstva jménem Mogon. K tomu je etymologie od profesora Kocha z univerzity v Cardiffu uvedena na anglické Wikipediii. Moguni byla keltská božstva a podle prof. Kocha původ slova sahá k indoevropskému kořeni pro slova mocný nebo silný. Otázka je, kdo všechno bere tuto teorii o původu jména Magdeburg v potaz.

Na internetu lze najít několik zajímavých článků k tématu.

Magdeburská Univerzita Otto van Guerickeho (starosta a fyzik, který prováděl pokusy s vakuem pomocí slavných magdeburských polokoulí) uvádí zajímavý fakt, že v Německu existuje okolo padesáti míst, která mají stejný základ ve tvarech magede nebo megede. Pro srovnání uvádí anglická oikonyma Maiden Castle, Maidenburgh atp. Zároveň ale připomíná, že ve staré angličtině mohlo slovo "maid" znamenat i heřmánek. Slovník středověké angličtiny z Univerzity of Michigan mi to nepotvrdil a dál jsem nehledal. Magdeburská univerzita, vlastně Dr. Ursula Föllner, která článek napsala, tedy hlasuje za pannu.

Stránka onomastic.com zmiňuje a poctivě vysvětluje obě varianty, tedy panna/mocný, a nakonec se nepřiklání ani k jedné. Je to halt slovník a ne názorová platforma.

Prof. Jürgen Udolph, onomastik (německy Namenkundler) z univerzity v Lipsku, v odborném článku Místní jméno Magdeburg a lidová etymologie nejprve zmiňuje, že v současnosti se Magdeburg vyslovuje jako by se mluvilo o pokojské. Dále také zmiňuje teorii související se staroanglickým slovem pro heřmánek a uvádí jeho tvary jako mageþe a maegeþe. Poté rozvíjí polemiku z profesorem Bichlmeierem. Sám prosazuje teorie vidící původ v kořeni *magaþ-. Celou šíři šestnáctistránkového odborného článku v němčině nejsem schopen pojmout, ale jasné, že se prof. Udolph snaží najít ekvivalentní pojmenování a vidí je třeba v místech s názvy jako Mikel-, Michel- (např. Michelau, Michelbach, Mecklenburg, Mecklendorf ). Také poukazuje na fakt, že kořen *magaþ- se vyskytuje výhradně ve starosaském prostoru. Suma sumárum na závěr vyjadřuje prof. Udolph přesvědčení, že původním významem je "velký, mocný, silný".

V jiném obsáhlém článku na své webové stránce http://www.prof-udolph.com prof. Udolph opět argumentuje, dává desítky příkladů a vysvětlení. Na závěr lze opět konstatovat, že považuje původ slov dívka/panna nebo heřmánek u místního jména Magdeburg za nemožný a že preferuje a dokazuje původ ve významu znamenající Velký hrad.

Co k tomu máme dodat my, diletanti, pro něž tyto vědy jsou koníčkem? Rozšířili jsme si obzory a nahlédli do světa německé onomastiky. Nahlédnutí to bylo náročné, ale užitečné.


Hrajeme ke klidné práci

21. května 2019 v 21:37 | vítor |  Music
Přesně takové mixy, klidné, táhlé, hypnotické, zároveň dostatečně pestré a invenční jsou ideální pro domácí intelektuální činnosti, jako jsou třeba překlad receptu na zapečené těstoviny z maďarštiny do češtiny nebo bádání nad etymologií německých měst...


Dovolená v NDR - díl třetí

20. května 2019 v 22:20 | vítor |  Na cestách
V noci ze středy na čtvrtek pršelo, ale ráno se počasí vybralo, a přestože foukal čerstvý vítr a nebe zdobila mohutná mračna, den byl teplý a slunečný. Výprava příměstským vlakem do centra Magdeburgu neměla být žádným problémem.


Ale ouha! První botu jsem spáchal já, když jsem nepochopitelně na mapě špatně viděl pozici nádraží stanice Barleber See (nebo mi to na mobilu mapy.cz skutečně chybně ukázaly). Tudíž jsem své kolegy vedl ob jedno pole dál po cestě sice k přejezdu, ale bez nádraží. Teprve podél trati a onoho pole došli jsme ke stanici. Takže o necelé dva kilometry delší cesta. Navíc asi jeden a půl kilometru vedl podél cesty pásový dopravník, permanentně převážející štěrkopískovou směs z dalšího nedalekého jezera. To vše za nepříjemného ohlušujícího rachotu.


Naštván sám na sebe jal jsem se zkoumat jízdní řády v boudě na vlakové stanici. Zanedlouho se k nám přidali dva němečtí pánové, kteří zamkli svá kola u boudy a chystali se také odjet do Magdeburgu. Leč nic se nedělo. Ani oni pánové nebyli schopni pochopit výlukový jízdní řád. Výluka se ani bezprostředně tohoto úseku týkat neměla. Ale nic se stále nedělo. Dvakrát projel rychlík, dvakrát samotná lokomotiva. Němci to nevydrželi a odjeli. My jsme strávili hodinu a půl života na stanici Barleber See a chyběly k tomu jen teskné tóny foukací harmoniky ze známého westernu…


Nakonec jsme se tou správnou cestou vrátili do kempu pro auto. Vyjeli jsme, ale brána kempu byla zavřená. Bylo 13:30. Moje nervy už toto nechtěly snášet. Nakonec Martu napadlo, že by se mohlo dát vyjet branou, která byla za naším ležením a která vlastně byla branou na letní koupaliště, využívanou jako technický vjezd. Spásný nápad ušetřil mé nervy nejhoršího kolapsu. Ale naprostým vrcholem bylo, když jsme zjistili, že jen kousek od místa, kde pásový dopravník přetíná silnici ke kempu a sype svůj obsah do pyramid v areálu betonárky, která doplňovala atmosféru místa ještě spolu s dálničním nadjezdem, je konečná stanice tramvaje! Její trasu jsme kopírovali až do centra Magdeburgu, kde jsme na počest člena výpravy, pana ředitele zaparkovali u Kulturně-historického muzea.

Magdeburg je staré město na Labi, dnes hlavní město spolkové země Sasko - Anhaltsko. Tato země existuje od roku 1990 a zahrnuje několik historických území, především, logicky, Saska a Anhaltska. Magdeburg byl i největším městem této země, ale od roku 1990 z něj odešlo přes šedesát tisíc obyvatel. Měl jsem i dojem, že na atmosféře města je to znát. Celé Sasko - Anhaltsko má hustotu osídlení jen něco přes 100 obyv. na km², například sousední Sasko 221 a třeba Severní Porýní - Vestfálsko, průmyslová země na západě Německa, dokonce přes 500 obyv. na km².


Název by měl pocházet ze složeniny "mocný hrad", ale v městském znaku se objevuje panna jako pěkný příklad lidové etymologie. Největší slávu zažíval za otonské dynastie. Obnovitel římského císařství Ota I. dostal se svou ženou Magdeburg jako věno při svatbě a je zde i pohřben. Množství románských církevních staveb připomíná rozkvět města za raného středověku. Kromě nich ale ve městě nic moc kloudného není. Nebýt exkluzivní památky v podobě Dómu, mohl by být Magdeburg i trochu nudné město.


On také zažil několik krušných chvil. Za třicetileté války byl vypálen a jeho obyvatelstvo zmasakrováno. Událost připomínám v první díle. Během druhé světové války zde fungoval důležitý průmysl a v blízkém okolí města bylo několik koncentračních táborů pro vězně, kteří zde pracovali. Průmyslové objekty byly cílem bombových útoků od roku 1943, ale ke konci války bylo město zničeno prakticky celé. Po válce připadl do sovětské zóny a po vzniku NDR zde probíhala stalinistická výstavba. Té se Magdeburg snažil po převratu a sjednocení zbavit výstavbou moderních budov a snahou o vylepšení tváře centra. Mimo jiné zde stojí stavba slavného Hundertwassera, ale o tom až v příštím díle.



Jak už bylo uvedeno, nejvýznamnější památkou Magdeburku je katedrála, oficiálně Magdeburský dóm sv. Mořice a sv. Kateřiny. Nejprve byl postaven klášter sv. Mořice a k němu první katedrála. To bylo v polovině 10. století. V roce 1207 (navíc 20. dubna a ještě navíc na Velký pátek) zničil velký požár střed města Magdeburgu. Arcibiskup Albrecht I. položil základy nové katedrály. Zatímco spodní partie chrámu patří ještě do románského období, horní části jsou již gotické. Stavba byla často přerušována. Nejpozději byly postaveny věže. Katedrála byla nakonec dokončena až roku 1520.


Magdeburský dóm je nádherná stavba obrovských rozměrů. Nádherný vstupní portál bohatá sochařská výzdoba, množství zajímavých detailů, potom vnitřní prostory chrámu, to vše na nás velice působilo. V nejposvátnějším prostoru chrámu se nachází hrobka Oty I. Její rozmazanou fotku i ty více povedené najdete v galerii. Překvapením pro nás byl rajský dvůr původního kláštera sv. Mořice. Prostor z 10. století s románskými arkádami a gotickou křížovou chodbou vyzdobenou náhrobky z různých století. Fantastické místo!






Magdeburský dóm nám připravil plno zážitků, ale bříška už si také žádala své. Nacházeli jsme se na pustém Dómském náměstí, v jehož prostředku se něco připravovalo v plechové ohradě. Po obvodu náměstí stojí vládní a správní budovy. Celý prostor působí studeně a poněkud mrtvě. Nalákala nás ulička za kostelem, kudy jsme se přes hradební prostor dostali k promenádě nad Labem. Ale hlad nás nenechal spočinout a okolo překrásného románského klášterního kostela Naší milé paní (Kloster Unser Liebe Frauen) jsme se vrátili na trochu živější obchodní třídu s novogotickou poštou a domy z 20. a 21. století. Nakonec jsme trochu zmateni nevěděli, kde zakotvit, a vzali jsme zavděk klobásou v housce ze stylizovaného řeznictví. Zaplaťpánbůh za ni! V kavárně jsme si koupili kávu a pivo a usedli do parku ke klášternímu kostelu ke krátkému odpočinku. Přes počáteční potíže jsme shledali výlet do Magdeburgu úspěšným a povedeným. Návštěva katedrály bohatě vyvážila všechny počáteční trable. Sv. Mořic, sv. Kateřina a snad i ta naše milá Paní stáli při nás. Navíc jsme se na předměstí uspokojili nákupem v Lidlu a hlavně konečně pořádně nažrali kvalitního sasko- anhaltského kebabu!




Nu

18. května 2019 v 22:10 | vítor
Německý projekt Nu mi svými mixy velice zpříjemnil dnešní psaní příspěvku, Inteligentní minimální techno mě udrželo po celou dobu ve výborném tempu...


Dovolená v NDR - díl druhý

18. května 2019 v 22:04 | vítor |  Na cestách
Asi 70 km na sever od Lipska leží Wittenberg. Od roku 1938 oficiálně jako Lutherstadt Wittenberg. Jede se k němu malebnou krajinou, ve které se pole střídají s větrníky a pak zase s borovicovými lesy. Wittenberg leží na pravém břehu Labe a byl založen ve 12. století vlámskými kolonisty jako majetek anhaltských knížat. Když přešel do rukou saských kurfiřtů, začal vzkvétat.


Friedrich III. Saský z rodu Wettinů byl od roku 1486 saským kurfiřtem. Byla to osobnost se širokým státnickým záběrem. Právě za jeho vlády byla ve Wittenbergu založena univerzita, na kterou přišel Martin Luther, Friedrichem podporován. Jeho dvorním malířem byl Lucas Cranach starší, významný německý renesanční malíř, který ve Wittenbergu udělal slušnou kariéru a stal se zde váženým a bohatým měšťanem. Přátelil se s Lutherem a na německé Wikipedii je tento Cranachův portrét Martina Luthera.


Wittenberg je město protáhlého tvaru, které leží několik desítek metrů od břehu Labe. Na jedné straně město uzavírá zámek se zámeckým kostelem, na straně druhé je Markt se sochami Luthera a Phillipa Melachtrona. To byl Lutherův nejbližší spolupracovník a jeho následovník. Patří k dalším významným osobnostem spojeným s Wittenbergem. Za náměstím je pak Městský a farní kostel sv. Marie, který staré město uzavírá z východní strany. Město se samozřejmě v dalších staletích rozrůstalo a dnes v něm žije necelých 50 tis. obyvatel.



Jasnou dominantou města je zámecký kostel. To je ten kostel, na jehož dveře přibil Luther své teze. Dveře shořely při požáru v 18. století, dnes je nahrazuje replika, samozřejmě opatřena tezemi. Poslední přestavba kostela je novogotická. Na kostel je přilepen zámek. S Martou jsme vyběhli na kostelní věž a z krytého ochozu shlíželi na město. Honza s chronickou bolestí kolena zůstal dole a obhlížel kostel ze všech stran.





Od zámku na Markt vedou dvě ulice rozšiřující se do trojúhelníku a obepínající špalík středověkých domů. Oběma ulicemi vedou strouhy vtipně zakomponované do vzhledu ulice a navozující jakýsi nejasný nizozemský dojem. Na Marktu stojí už zmíněné sochy a stříbřitá zrcadlová zeměkoule. Městský kostel je impozantní stavba původně z 12. století. Kostel je otevřen a vybízí k tichému usebrání, do něhož žvaní ráznou saskou němčinou pracovnice místního infostánku. Oltář v kostele je dílem Lucase Cranacha mladšího. Po obvodu vnější kostelní zdi jsou umístěny staré náhrobky, mnohé z doby největší slávy města. Za kostelem se ještě nachází pohřební kaple Božího těla. Celý prostor okolo kostela vytváří náměstíčko se skutečně autentickou atmosférou.








Wittenberg určitě stojí za několikahodinovou návštěvu. Autem se sem dá dojet od Prahy za zhruba tři až čtyři hodiny. My jsme ještě chtěli navštívit ten den Dessau, ale už jsme dali přednost klidnějšímu ubytování v kempu. A udělali jsme dobře, protože cestou na Magdeburg začalo pršet, a dojet ke kempu s pauzou na benzínce také zabralo nějaký čas. V kempu jsme navíc zjistili, že je zavřeno a zajištěno závorou. Sháněli jsme někoho, kdo by nám poradil. Bylo tam málo lidí - prostředek týdne, začátek května, žádné skvělé počasí…. Nakonec nám pomohl chlapík z bistra, které bylo otevřené. Neuměl vůbec anglicky a já si dal první, ale zdaleka ne poslední lekci němčiny. Nakonec nám chlápek předal klíč od sprch, známky na stany a otevřel závoru. Stanováním v enderáckém kempu na břehu pískového jezera Barleber See skutečně začala naše dovolená ve spolkové zemi Sasko - Anhaltsko.

Galerie všech obrázků zde.