Červen 2019

Special Coffeeshop Selection

30. června 2019 v 21:47 | vítor |  Music
Horký a událostmi nabitý víkend se za usilovného pištění rorýsů noří do šera. Poslední červnový víkend, poslední červnový příspěvek. Pomalu se z toho nabitého víkendu vzapamatovávám. Z několika stovek kilometrů za volantem dodávky, z návštěvy historického města jen třicet kilometrů za českou hranicí, ze dvou "kempových" nocí, ze spaní na celtě ve spacáku. Silnice různé kvality - až po ty "v havarijním stavu", kopce, vesnice, vyhlídky, kostely, koupání. Čtyřicet osm hodin nabušených zážitky. Doma jsem si po návratu připravil zelený čaj a pomalu chladnu. Připálená ramena natřu třezalkovým olejem. Od víkendu jsem se odpoutával psaním o tom, co se dělo před dvěma týdny. A k tomu poslouchal tenhle skvělý výběr. Zítra červenec.


Urnový háj v Chocni

30. června 2019 v 21:27 | vítor |  Řbitovní qítí
Ve stejném roce, a to 1933, kdy tvoří skvělé vily v ulici Bj. Krawce nebo jedno ze svých nejlepších děl, Prchalovu vilu, vytváří architekt Čeněk Mužík pro ekumenickou společnost Krematorium urnový háj. Jde o velice zajímavě pojatý prostor. Připomíná vlastně malou francouzskou zahradu s provedením teras, labyrintů stezek mezi tújemi a vzrostlými stromy. Vstup do areálu uvozuje bazén do něhož chrlila vodu z nedalekého pramene lví hlava. Na historické fotografii z roku 1940 vidíme, že prostor je ještě poměrně holý. Dnes je v háji více zeleně a obklopuje ho vzrostlá vegetace příměstského lesíka. Urnový háj je uzavřený, má jen jeden vchod. Není tedy propojený se řbitovem, jak je to jinde obvyklé. Nevšední a zajímavé dílo v bohaté tvorbě architekta Mužíka.










Chocní funkcionalistickou

30. června 2019 v 19:31 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Východočeské město Choceň bylo až do druhé poloviny 19. století ospalým a nevýznamným městečkem na periferii. Poté se začíná rychle rozrůstat. Způsobila to zejména stavba železničních tratí, jejichž uzlem se stalo choceňské nádraží. Následoval rozvoj průmyslu. K dalšímu růstu města a jeho obyvatel dochází po první světové válce. Na začátku dvacátých let proběhlo vydláždění hlavních komunikací, modernizace elektrického osvětlení a později i rozsáhlá regulace Tiché Orlice. Firma ing. Hlavy a Dr. Kratochvíla z Prahy postavila dva sklopné jezy a nové betonové mosty přes řeku. V třicátých letech byly postaveny nové veřejné budovy a celé čtvrti obytných domů. Choceň získala výrazný architektonický prvek - funkcionalismus. Jeho hlavním představitelem byl architekt Čeněk Mužík.

Narodil se roku 1906 v Morašicích u Litomyšle. Po studiích u Otakara Novotného v Praze se oženil a odstěhoval se se ženou právě do Chocně, kde založili rodinu a Mužík zahájil svou činnost. K realizaci jeho návrhu zahradního města na pravém břehu Tiché Orlice nedošlo, ale během několika let výstavby jeho návrhů se výrazně proměnila tvář města.

Vzniká budova obchodní školy, vila pro přítele Prchala, která je součástí nedokončeného projektu vilové čtvrti, další vilové domy a také obytný dům s umístěním poštovního a telegrafního úřadu na rohu dnešní Kollárovy a Masarykovy ulice.





Jedním z prvních domů, které Mužík v Chocni vytvořil, byl zahradní domek v anglickém venkovském stylu na orlickém nábřeží. Vilku si nechal postavit bývalý okresní hejtman Bohumil Malý a Mužík se nechal inspirovat podobnými domy od svých slavných předchůdců - Novotného, Vladimíra Grégra nebo Jana Kotěry.


V nové čtvrti při dnešních ulicích Jiráskova, Kollárova a Náměstí Svobody byly dále realizovány dvojdomky, z nichž některé byly dílem Mužíkovým, některé pak jeho následovníky. Jako tento typický dvojdomek z Jiráskovy ulice.


Další realizací Čeňka Mužíka v Jiráskově ulici je tato vila na rohu nábřeží.


Zajímavé budovy najdeme i v ulici Smetanově. Za Jiráskovou ulicí následuje park a přechod přes mlýnský náhon, potom moderní základní škola a další ulice typu zahradní město. Jednou z nich je právě Smetanova.


Je to tento rodinný dům a hlavně budova bývalého sanatoria.



Původně zamýšleným projektem sanatoria dr. Staňka byl komplex více budov, ale vzhledem k tomu, že k realizacím došlo až za okupace, nebyl tento projekt plně dokončen. Nakonec byly postaveny jen dvě budovy.

Skutečnou perlou funkcionalistické architektury u nás je ale ulice Bj. Krawce v Chocni (pojmenovaná po lužickosrbském hudebním skladateli, který měl na Choceň osobní vazby). Na jedné straně činžovní domy, na straně druhé, ve svahu, nádherné komfortní vily. Jeden skvost vedle druhého. Vychutnejte si tu krásu na mých ne úplně nejzdařilejších fotografiích.








Vily v ulici Bj. Krawce jsou vrcholem funkcionalistické tvorby Čeňka Mužíka. Po roce 1948 skončilo období svobodné architektonické tvorby a přejímání aktuálních trendů ze zahraničí. Mužíkovo studio bylo zrušeno a architekt byl přesunut na pozici vedoucího kanceláře Stavoprojektu. Se svým týmem navrhl desítky veřejných budov. Tvořil i v důchodu a dožil se požehnaného věku. Při bližším studiu jeho tvorby nezapomeňte na mimochoceňské realizace, též velice podařené. Jeho jméno není širší veřejnosti příliš známé, ale jeho kvalitní práce spoluutvořily město Choceň do velice příjemné a atraktivní podoby, kterou se každé město u nás pyšnit nemůže.

Řada vil končí a podél vily dr. Lásky zahýbá Žerotínova ulička se schody, jíž jsme vystoupali nad město k evangelickému kostelu z roku 1869. Ještě výše nad ním nás čekala ještě jedna realizace Čeňka Mužíka. O tom ale už v dalším příspěvku.



Dub Garden

26. června 2019 v 22:34 | vítor |  Music
Skvělá dubová parta z řecké Soluně...


Vraclav, Mejto, Choceň aneb On a Supatrip

26. června 2019 v 22:30 | vítor |  Na cestách
S kamarádem a kolegou Mílou tvoříme léta dvojici Míra & Míla, která má za sebou řadu úspěšných projektů. Od prastarých bytových projektů Ganjadub nebo Kuřata v igelitu remake až po předloňský skvělý vandr Great Iron Mountains Hike. O spolupráci s Ardem Berlinskim, třeba na projektu Hovězí Mejras, zase někdy jindy. Teď je na programu vandr, který jsme naplánovali dlouho dopředu, ale poměrně nedlouho před realizací jsme změnili trasu. Konečné řešení se vydařilo. Užili jsme si skutečný supatrip, plný zážitků, hlubokého vnímání reality, kulturních památek i zajímavých lidí.


Termín jsme museli naplánovat dlouho dopředu, proto bylo v sázce, jaké bude počasí. Předpověď hlásila doposavadní nejteplejší víkend v roce (ve chvíli, kdy píšu tento příspěvek, je ještě větší horko, i když už je po deváté večerní...). Vyjeli jsme proto z báze kolínské brzy ráno. Ve tři čtvrti na devět byli jsme na vlakové zastávce s názvem Zámrsk. Nehleděli jsme na to a vyrazili silničkou směrem ku Vraclavi, která byla naším prvním cílem. Vesmír nečekal na nic a učinil nám cestu magickou hned od začátku. Zarostlý rybník u osady Malejov se ozýval kvakotem stovek žab. Cesta pak vedla do mírného kopce a brzy jsme došli do Vraclavi.



To je prastaré místo, které se dá vnímat na více úrovních. První, na co narazíte, z této strany, je barokní areál s kostelem sv. Mikuláše, roubenou poustevnou s věžičkou a pramenem svaté vody. Stojí zde i budova bývalých lázní, kde je pobočka vysokomýtského muzea. Byli jsme nadmíru potěšeni. Osvěžili jsme se chladnou a chutnou vodou, vnímali krásu místa v chladném stínu kostela pod skalou. Nad areálem vystupuje se na plošinu hradiště. Ještě jednou vynikne krása kostela, tentokrát jeho střechy a bání.





Cestou od kostela se vystoupá přímo na akropoli hradiště. Předhradí tvoří plošina s dnešním polem pod akropolí. Na ní je obrozenecký lipový háj a pomník ku devítistému výročí vyvraždění rodu Vršovců, což jako nedostudovaný, ale střízlivě uvažující historik vnímám jako opravdu bizarní záležitost. Jinak na akropoli nepoletovali duchové zavražděných Vršovců, ale duch míru a sepětí s vesmírem. Kochali jsme se pohledem na raně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie na vrchu nad hluboce zaříznutým údolím Mikulášského potoka.



Hradiště uzavíralo širší východní hranici středních Čech, střežilo prastarou Trstěnickou stezku a je určitě o hodně starší, než jak se uvádí ve vztahu ke knížeti Vratislavovi II., což jsou 70. léta 11.století. Tady se neví, kdo to území ovládal třeba před rokem 900. A jestli už tady to hradiště stálo nebo ne. Takže nic. Prožíváme místo naplno a neřešíme to. Přecházíme potok a vyjdeme ke kostelu. Je obklopen starým, už nepoužívaným hřbitovem. Vchod na hřbitov vede skrz zvonici. Před branou stojí křížek. Skvělé místo! Vraclav je úžasná. Poslední kapitolu jsme zde napsali v pizzerii U žíznivého mnicha, kde jsme dali pivo od cesty. Je to rekonstruovaný statek, kde jeho majitel pořádá koncerty svobodné hudby. Další skvělé místo v tak malé obci!





Plni nadšení scházeli jsme zalesněným hřbetem k Vysokému Mýtu. Příroda nám předváděla všechny barvy světa a na obzoru se tyčily věže středověkého města. Do reality nás vracela poměrně frekventovaná silnice na posledních dvou kilometrech před městem a příchod do průmyslové zóny u nádraží, kde sídlí fabrika pokračující ve slavné tradici výroby autobusů Karosa, původně Sodomka.






Jinak Vysoké Mýto, neboli Mejto, je opravdu takové, jak si představujete gotické město. Velké náměstí, skoro dva hektary (pro srovnání, Slaný, necelý 1 ha), brány, věže, obrovský kostel sv. Vavřince a socha Přemysla Otakara II. od uměleckého kováře a sochaře Karla Bureše z roku 2012, která se nelíbí příznivcům moderního umění. Do toho samozřejmě domy barokní, novorenesanční i moderní.
Vedro vrcholilo. Najedli jsme se v pivovaru a nemohli jsme se nabažit místního pojmenování Kujebák. Dokonce jsme se obávali, aby se nám něco takového nedostalo na nos. Každopádně jsme po dvou desítkách museli opustit bitevní pole. Ve stínu vzrostlých lip na mejtském náměstí Přemysla Otakara II. jsem pak v mrtvolném zevlování trávili několik desítek minut. Nad městem se tlačily bouřkové mraky, ale spadly jinde.










V Chocni spadly, ale taky jen trochu, jak říkali pak večer místní v hospodě. Tam jsme dojeli vlakem, lokálkou. S Kujebáky. Pěšky už jsme to nedali. Propocení, uondaní vedrem a plni zážitků. Večer jsme prošli Choceň, jedno z nejpříjemnějších měst u nás, které jsem kdy navštívil. Skončili jsme na pivu v hospodě Na růžku, kde se zastavil čas někdy v roce 1973, a pozorovali bouřku, která hrozila blesky, ale nakonec taky spadla někam jinam. Zase sprchlo jen trochu. Osvěžil se vzduch. Prošli jsme ještě město a na závěr zámecký park směrem k nádraží, kde jsme měli v hotelu Marilyn pokoj. Víkend nekončil, čekala nás nedělní procházka po Chocni fukcionalistické i hřbitovní. Ale končil den nesmírně bohatý na zážitky. Takový, který se prožije naplno. Čekala nás klidná noc v hotelu a ráno výborná snídaně. Za odměnu.




Dovolená v NDR - díl osmý - doplněk

21. června 2019 v 14:44 | vítor |  Na cestách
"A kde je Egeln?" ptal se mě Honza, když dočetl sedmý díl povídání o naší několikadenní cestě po Sasku - Anhaltsku, ve kterém jsem dovolenou ukončil návratem domů. No jo, já neměl kvůli vybitému telefonu z Egelnu fotky, proto jsem na něj zapomněl. Mně se totiž vybil mobil při focení v Quedlinburgu. Takže Honza poslal dodatečně fotky a tady je naše krátká zastávka v Egelnu.

Egeln je město na cestě mezi Quedlinburgem a Magdeburgem. Je to docela malé městečko, ale nás zaujala odbočka lákající na vodní hrad. Tak jsme se na něj zajeli podívat. Zaparkovali jsme u radnice a prázdnými uličkami došli ke hradu.



Egeln leží na řece Bode, ale vodní hrad stojí nad obloukem Mlýnského náhonu. Egeln se vyvíjel nejprve jako raně středověké opevněné místo chránící brod přes Bode, později jako trhová osada s hradem. Na místě staré pevnosti byl v polovině 13. století založen klášter a na začátku 15. století byl postaven nový hrad.



Během staletí zažil hrad i s městečkem chvíle slávy, ale i těžké časy švédské nebo francouzské okupace. Průběžně byl upravován a přestavován.



V současné době je tu muzeum, umělecká škola a zázemí pro divadlo. Nádvoří je přizpůsobené konání kulturních akcí včetně pódia pod hradební zdí nad vodním příkopem. V létě tady musí být opravdu příjemné posezení. Sympatické místo působící útulným dojmem. Byli jsme rádi, že jsme se tu zastavili.



Smnilka

20. června 2019 v 10:13 | Ivan Wernisch

Technologická přestávka

20. června 2019 v 10:10 | vítor |  Všední Nevšední
Nějak se to sešlo. Nejdřív to vypadalo, že bude všechno probíhat tak, jak to probíhalo už nějakou dobu. Strávil jsem fantastický víkend. Jako old hippie řítil jsem se fádní fábií kouzelnou krajinou jižních Čech, vedle sebe pánka berlínského, který čadil jednu za druhou a říkal mi: "Víte, že umřel Niki Lauda?" "Někdo ho pomstít musí," otvětil jsem a řezal zatáčky ve sjezdu u Černovic. Vzadu si holky natáhly nohy do předních okýnek. Slunce pálilo. Fotil jsem židovské hřbitovy a koupali jsme se v lomu, kde byla voda tak studená, že nám vše hned tuhlo a scvrklo se.

Ale vše jednou končí a náhle se proměňuje. Než jsem fotky stačil zpracovat a uveřejnit příspěvky, pracovní notebook zkolaboval. Všechny fotky z posledních týdnů ztraceny. Náhlá změna, trochu lítosti a sentimentu. A přinutilo mě to k akci. Vzal jsem starý notebook, který nějakou dobu trávil čas nicneděláním v igelitce v koutě pokoje. Nechal jsem ho zrenovovat a určil jsem ho čistě pro osobní účely. Příští týden mi doma zavedou připojení na internet. Odtrhávám se tak od připojení pracovního.

Do toho ty horka. Kdo by něco dělal? Psal příspěvky, šťoural se ve fotkách, trávil hodiny shrbený na pracovní židli. Ospalá horká odpoledne, dlouhé světlé večery. Ale už zase shromažďuju materiály. Svatá místa, středověké věže, moderní architektura. Snad brzy. Snad i víc. Snad budu zas něco dělat. Ale kdo ví, kdy končí všechny ty technologické přestávky...

Na zahradě

5. června 2019 v 21:49 | vítor |  Poetika
V rámci sběračské procházky jsme se s kamarádem a jeho pejskem zastavili u dalšího kamaráda na zahradě. Usedli jsme na nízké lavičky, otevřeli si pivko a vedli řeči. Jak se tak vedou. O práci, o penězích, o pivu, o světě, o ženských... Pejsek riskoval zranění svými marnými pokusy prodrat se hromadou dřevěného odpadu na spálení, neboť pod hromadou tušil nějaké hlodavce a hmyzožravce. Když už mě bolel hřbet, vstal jsem a protáhl se. Zaujaly mě krásné světle fialové květy jak svíce kaštanů rostoucí u plotu. Neodolal jsem a vyfotil si je. A pak ještě další květiny a zákoutí malé zahrady. Bylo tam kouzelně. Oáza na okraji města a estetický zážitek jako bonus.







Sběračská kultura

5. června 2019 v 21:21 | vítor |  Všední Nevšední
Že je sběračství staré jako samo lidstvo, se dobře ví. Že zdaleka není vyhynulé, se ví dobře taky. I když v Čechách se v masovém měřítku omezuje víceméně na sběr hub. Ovoce sbírané doma na zahradě nebo na jahodovém poli není úplně sběračství, jak ho znali a prováděli lidé po tisíce let. Pořád přetrvává ve sbírání bylin a divokých plodů, jako jsou borůvky nebo šípky. Nebo bezinky. Nebo bezové květy.

To je totiž má oblíbená disciplína. Každé jaro čekám na přelom května a června, kdy se stráně, meze (pokud nějaké ještě existují) a břehy rybníků rozsvítí stovkami sluníček bezových květů. Stačí mi udělat si malou procházku a mám plnou tašku voňavých bohatých lat. Vybaven nůžkami a papírovou tašku natahuji se k větvím přes kopřivy, ohýbám je a stříhám květy. Anebo pozvu na procházku kamaráda s psíkem a ve dvou se to pracuje přeci jen lépe. Se zpocenou kšiltovkou i trikem, celý žlutý od bezového pylu dorazím spokojeně domů a rozmisťuji květy na noviny, aby mi na několik dní provoněly příbytek. Suché je zdrhnu ze stonků a naplním do sklenic. Od prvních podzimních rým se bezový čaj s medem bude hodit až do jarních únav.

Nenápadná, obyčejná činnost. Sběr. Ale většina lidí ho neprovádí. Přicházejí o zvláštní typ vzrušení, archaického zážitku a přímého kontaktu s přírodou. A to jsme si dnes při sběru bezu bohatě užili.