Červenec 2019

Z Cibulky do Motola a zase zpátky

24. července 2019 v 21:15 | vítor |  Na cestách
Na sobotu bylo předpovězeno oblačné počasí s přeháňkami - ideální pro výlet do Prahy. Zvolili jsme s kolegy Honzou a Ondřejem oblast Motola a Košíř, také kvůli motolskému hřbitovu s krematoriem, který jsme chtěli navštívit. Zádrhelem se ale jevila doprava. Jak je těžké dostat se ze Slaného do Prahy v sobotu! Provozovatel dopravy - Středočeský kraj - nutí své obyvatele jezdit autem. Tři přímé autobusy po deváté hodině ranní, a to v 10:00, 14:25 a v 16:00 jsou prostě ostudným řešením pro město, které leží něco málo přes 20 kilometrů od hlavního města. Ze vzdálenějších Loun jede za stejnou dobu autobusů deset! Kraj nám, Slaňákům, místo přímého autobusu nabízí jízdu tzv. Cyklohráčkem, což je projekt známého dopravního molochu, Českých drah, zaměřený na turisty, cyklisty a rodiny s dětmi. Jede po staré trati přes Zákolany a Hostivici a na hlavní nádraží v Praze jede ze Slaného dvě hodiny. Po trase staví úplně všude, v místech, kde nikdo nenastupuje ani nevystupuje. Jediná zastávka, kterou projíždí, je Praha - Stodůlky. A ta by se nám právě pro výstup hodila! Vystoupili jsme tedy na zastávce Praha - Cibulka. Ta na tomto místě stojí od roku 1929. kdy okolo vyrostla kolonie družstevních domů. Ta vypadala brzy po svém vzniku takto.


My se ale vraceli zpět horní částí lesoparku Cibulka nad železniční tratí pod vrcholem Vidoule. Procházka k zastávce Praha - Stodůlky končí blízko začátku Rozvadovské spojky na dohled sídliště Nové Butovice. Tam jsme samozřejmě nešli, pokračovali jsme pod Vidoulí dál na západ. Ale předtím jsme si dali pivo od cesty ve velice příjemné zahradní restauraci U Petrů.





Příjemnou zahradní čtvrtí Na Vidouli došli jsme až nad Motolský hřbitov. Na něj se lze dostat úzkým tunelem pod tratí. Za ním jsme se překvapivě ocitli přímo na hřbitově! Ten jsme prošli, věnovali přes rybníček pohled krematoriu a vyšli na rušnou Plzeňskou třídu.





Plzeňská třída vlastně vyplňuje údolí Motolského potoka, který je z větší části zatrubněn. A to tak, že většina lidí ani neví, kde je jeho ústí do Vltavy. Ale tady, v horní části potoka, je na něm vybudováno několik rybníků. Přímo pod areálem hřbitova s krematoriem je starý Mlýnský rybník, pod nímž je skutečně zachovaná budova mlýna. Rybník byl před asi deseti lety rekonstruován a dnes tvoří příjemnou malou oázu v blízkosti hlavní silnice. Po té se nám jít nechtělo, tak jsme se svezli pár stanic tramvají. Jeli jsme i okolo motolské vozovny.



U zastávky Hotel Golf jsme prolezli křovím a ocitli se na neuvěřitelném místě. Až si říkám, jestli se nám to nezdálo. Park s restaurací uprostřed nezní tak zajímavě, ale celý ten areál je vlastně kempem, nevím, zda stále funkčím, dříve zcela jistě. Restaurace s obskurním názvem Železná panna vypadá jak odněkud z Beskyd nebo Tater, takový ten typ koliba se šikmými střechami (kdyby náhodou v Praze hodně nasněžilo) terasou, krbem a velkým kamenným komínem. Cítili jsme se tu trochu zvláštně, ale zároveň nás to tu velice osvěžovalo. Záhadou je, že nemám z tohoto místa jedinou fotku. Možná se nám to přece jen zdálo. Areál jsme museli opustit stejným způsobem, jakým jsme do něj vlezli a zarostlou cestičkou jsme stoupali nahoru na vrch Hliník ke sportovnímu areálu, kde bylo tolik tenisových kurtů, že jsem měl znovu pocit, že jsme v nějakém surreálném vidění. Došli jsme na spodní okraj parku Cibulka.


Ten má bohatou historii a trochu smutnou současnost. V roce 1817 se stal majitelem usedlosti Cibulka a přilehlých pozemků biskup Leopold kníže Thun - Hohenstein. Přestavěl usedlost na empírový zámeček a okolní pozemky na romantický lesopark s mnoha zajímavými prvky - sochami, vodopády, jeskyněmi, pavilony atd. Hned po biskupově smrti v roce 1826 zámeček vyhořel a i s okolním parkem začal chátrat. Je to neuvěřitelné, ale velká část areálu včetně samotné Cibulky chátrá dodnes! My jsme šli okolo sochy boha Jupitera k vyhlídkové věži, která je opravená a dá se na ni vylézt. Pod ní je socha Titána Krona a také novogotická hájovna, dnes v majetku Pražských lesů.




Z věže je výhled na lesopark a přes údolí Motolského potoka na druhou stranu, kde je nemocnice Motol. Jako na mnoha místech v Praze nemá člověk pocit, že je ve velkoměstě.


Za hájovnou jsme se opět ponořili do ulic na začátku zmíněné kolonie Cibulka. Družstevní činžovní domy ve stejném slohu opět působily trochu nepatřičně. Naštěstí členitý terén a některé funkcionalistické vily celkovým dojem zpestřovaly.



Funkcionalistický je také kostel sv. Jana Nepomuckého. Na rozdíl od jiných funkcionalistických kostelů slouží katolické církvi. Byl postaven v roce 1942 architektem Jaroslavem Čermákem, který se na sakrální stavby specializoval. Kostel je dominantou této části Košíř a jeho dominantou je zase 55 metrů vysoká věž.


Opět jsme došli na Plzeňskou ulici. Tentokrát už jsme byli v centru Košíř, blízko památkově chráněné kolonie Buďánky. Pod ní stojí zajímavý dům, ke kterému mě vážou osobní vzpomínky. Jmenuje se Zámečnice a je klasicistní přestavbou bývalé viničné usedlosti Biskupka.


Tady jsme se ale dostali už za hranici Košíř a ocitli jsme se na Smíchově. Stoupali jsme nad Plzeňskou třídu k parku Klamovka, kde byl cíl naší procházky. V druhé polovině 18. století koupil zdejší pozemky, kde byly zahrady a vinice, hrabě Kristián Filip Clam-Gallas, který si zde postavil pohodlný pozdně barokní zámeček. Kolem zámečku byla vytvořena šlechtická zahrada, později přeměněná na anglický park. Původní zámeček zmizel asi v 19.století a ze šlechtické zahrady se stal park. Centrální budovou parku je dnes sokolovna s restaurací, která se stala legendární v době tzv. normalizace, kdy se tu scházely osobnosti z prostředí pražského undergroundu. Zde například vznikal časopis Revolver Revue. My jsme tu nevytvořili nic zásadního, pouze jsme vypili pár piv a něco malého snědli. Zakončili jsme tu tak naši na zážitky bohatou procházku.



Psychedelický ponor

18. července 2019 v 19:53 | vítor |  Music
Dnes jsem se hudebně ponořil do přelomu let šedesátých a sedmdesátých, kdy rocková hudba bujela jak houby po dešti ve všech možných tvarech a odstínech. Americká skupina Vanilla Fudge nahrála své první album v roce 1967 a uvedla na něm vlastní verze v té době již známých písní. Verze psychedelické. Psychedelický rock byl tehdy jednou z populárních částí rockové hudby. Psychedelická hudba má napodobovat nebo navozovat stavy blízké stavům změněného vědomí. V té samé době nahráli svá první psychedelická alba Pink Floyd nebo Deep Purple, později celosvětově populární skupiny. Stejně jako Deep Purple uvedli svou psychedelickou verzi beatlesovského hitu Help, tak Vanilla Fudge otvírá své debutové album také písní od Beatles, tentokrát Ticket to Ride. Zajímavostí je píseň You keep me hangin´on, kterou vydala jen rok před cover verzí Vanilla Fudge skupina The Supremes a kterou v 80. letech nazpívala v diskotékové verzi známá a populární zpěvačka Kim Wilde. Druhou píseň na albu v pořadí, People get ready, zase nahrála vokální skupina The Impressions v roce 1965, ale my ji dobře známe od Roda Stewarta nebo Boba Marleyho. Svět psychedelické hudby je pestrý....


Krematorium v Motole se řbitovem a památníkem obětí komunismu

15. července 2019 v 20:44 | vítor |  Řbitovní qítí
Návrh na výstavbu druhého pražského krematoria vznikl už před druhou světovou válkou, ale realizován byl až projekt kvalitního českého architekta a urbanisty Josefa Karla Říhy z let 1951 - 54. Zároveň se stavbou krematoria byl založen řbitov koncipovaný jako lesní řbitov. Rozkládá se na zalesněném návrší v Přírodním parku Košíře-Motol, protéká jím Motolský potok a v okolí rybníku byla založena rozptylová loučka. Patří tak k nejmladším řbitovům u nás.


Architekt Říha vytvořil budovu čistých tvarů za použití kvalitních materiálů, která se vyhnula aktuálním politickým požadavkům na architekturu. Stavba připomíná antické sloupové chrámy a navazuje na český předválečný funkcionalismus.



Krematorium s novým řbitovem bylo vlastně hned po otevření zneužíváno komunisty ke spalování a pořbům do hromadných hrobů obětí režimu. Tyto činy a události byly odhaleny a zdokumentovány v 90. letech. Smutnou a varovnou kapitolu našich dějin dnes připomíná památník obětem komunismu.




Vedle památníku najdeme hrob Františka Kriegela, politika, který proslul svým statečným postojem v roce 1968. Z dalších osobností tu můžeme najít hrob herečky Stelly Zázvorkové, rodiny současného filosofa Karla Máchy (který ale ještě žije) nebo archeologa Václava Mouchy.






Motolský řbitov je místo vhodné nejen k naučné vycházce, ale i ke klidnému spočinutí v tiché přírodní oáze nedaleko rušné Plzeňské třídy. Chodníčky, schodiště a cestičky v lesním porostu vytvářejí labyrint, kterým je příjemné procházet. To vše s heslem Memento mori v mysli. S heslem, na které se v současné době příliš nedbá, jako kdyby měli snad současní lidé žít věčně.... Jako by zrovna dnes lidé věděli dne, věděli hodiny.






Li Po

15. července 2019 v 10:53 | vítor |  Poetika

Legendární čínský básník Li Po žil v 8. století. Byl proslulý svou zálibou v pití alkoholu, ale hlavně krásnou čistou poezií, jednou z nejdokonalejších v dějinách vůbec. Legendární je i jeho smrt: utopil se v řece, když chtěl obejmout měsíc, který se ve vodě zrcadlil...


Člověk je tady hostem, přejde práh
a zakrátko se znovu vrátí v prach,
jejž nespočetné věky navrstvily:
celá ta cesta trvá jenom chvíli.
Nikdo nám živé vody nepodal,
strom života červ dávno rozhlodal.
Kosti jsou němé. O jaru ví stěží
jehličí stále zelené a svěží.
Smutně se dívám dopředu i zpět:
co cenného má pomíjivý svět?

Starý Stránov

12. července 2019 v 21:25 | vítor |  Na cestách
Zbytky středověkého hradu, který dnes můžeme nazývat Starým Stránovem, jsou vlastně jedním z těch nejméně nápadných objektů na jinak hodně známém místě. To je totiž místo, známé motoristům i výletníkům, kde na cestě z Mělníka do Mladé Boleslavi sjíždíte za obcí Jizerní Vtelno serpentinami dolů, míjíte zámek Stránov a pod proslulým Stránovským viaduktem vjíždíte na most přes Jizeru a jste pár kilometrů od Mladé Boleslavi. No a na ten viadukt s tím zámkem je nejhezčí pohled právě od Starého Stránova.


Sám Starý Stránov leží nad obcí Zámostí, která je součástí obce Písková Lhota. Tu si nespleťte s Pískovou Lhotou u Poděbrad, tady jsme kousek od Mladé Boleslavi. Hrad pochází někdy z druhé poloviny 13. století a leze se k němu cestičkou po svahu. Byl to strážní hrad nad Jizerou a vlastnili ho jacísi Myškové z Hrádku. Hradu se asi totiž říkalo v těch dobách Hrádek. Ke konci 15. století historie hradu vlastně končí. Připojili ho ke svému panství Stránovští ze Sovojovic, kteří vlastnili hrad Stránov na protějším břehu řeky. Ano, to je ten dnešní zámek nad viaduktem. Sovojovice jsou dnes Sojovice. Hrádek začal chátrat.


Když k hradu vylezete, tak jste nejprve nadšeni, oddechujete a rozhlížíte se po údolí. Fotíte si viadukt a pak se vydáte na obhlídku hradu. Ale ouha! Hrad tou jednou zachovanou zdí končí. Zahnete za roh a jste u někoho před domem. Do chátrajícího hradu byly totiž v průběhu let postaveny domky. Hrad je tak dnes vlastně ochrannou zdí pro dva domy, kde normálně bydlí lidé. Byl jsem překvapen.



Dalším překvapením je židovský hřbitov, který se schovává na druhé straně stejného vrchu. Je v opravdu prudkém svahu, zarostlý kopřivami a v den mojí návštěvy teplota stoupala ke 35°C. Takže jsem ho neprozkoumával. Nechám si to na chladnější měsíce. Hřbitov je barokního stáří, to znamená, že pod nánosy nečistot a biosu jsou krásné barokní a klasicistní náhrobky, a sloužil židovským souvěrcům z několika obcí v okolí.



Známý Stránovský viadukt postavil slavný architekt specializovaný zejména na tento typ staveb, přibyslavský rodák ing. Stanislav Bechyně. Pokud jste ve správnou chvíli na správném místě, třeba u Hrádku neboli Starého Stránova, tak po něm uvidíte i přejet vlak.


Vrátenská hora

12. července 2019 v 20:40 | vítor |  Na cestách
Na Vrátenské hoře jsem byl naposled se slečnou Há, a to téměř přesně před deseti lety, ve třetím měsíci existence mého blogu. Tentokrát, v roce 2019, jsme tam jeli s Tomášem Malcem a jeho crew po noci strávené v kempu v Jablonném v Podještědí přes Mimoň a Doksy. Stále ale platí, že k rozhledně musíte zajet "do serpentin, které cestu vlnily až do vsi, kde žijí nosálové, do vsi jménem Nosálov."


Taky pořád platí, že ve vesnici Libovice musíte odbočit doprava a nechat auto na parkovišti, ze kterého je na vrchol kopce asi deset minut. A do třetice platí stále i to, že rozhledna na Vrátenské hoře je docela nevzhledná plechová bouda s přilepenými satelity na plášti pod vrcholem. První místní rozhledna byla dřevěná vyhlídková věž z konce 19. století, původně hasičská věž na sušení hadic. Vydržela prý 23 let, ale prý také jen deset let. Potom tam až do roku 1992 žádná rozhledna nestála. Novou stavbu zainvestovali tehdejší mobilní operatéři. Věž je vysoká 40 metrů a vyhlídková plošina je ve výšce 25 metrů.


Jinak Vrátenská hora je s nadmořskou výškou 507 metrů nejvyšším vrcholem mělnického okresu a zároveň Housecké vrchoviny, která je součástí tzv. Polomených hor. To je zajímavý termín, který označuje větší část toho, čemu říkáme Kokořínsko, zároveň i s okolními vrchy. Takže nejvyšším bodem těchto Polomených hor je Vlhošť. Vrátenská hora je třetí. Rozhledna stojí na plošince pár metrů pod vrcholem.


Z Vrátenské hory je díky její výšce opravdu moc pěkný rozhled. Nejvíce na krajinu CHKO Kokořínsko, která tu leží jak na dlani. Samozřejmostí je krásný výhled na nedaleký Bezděz, ale i na vzdálenější kopce. Vidět je Vlhošť, Říp, Házmburk a další. Výlet sem opravdu stojí za to, ze Slaného nebo z Prahy to sem je hodinka cesty a dá se to spojit ať už s pivovarem v Lobči nebo jinými atrakcemi.




Židovský řbitov v Budyšíně

10. července 2019 v 14:18 | vítor |  Řbitovní qítí
Budyšín je historické město v Horní Lužici. Středověké židovské osídlení zde probíhalo podle obvyklého scénáře. V některých obdobích tu osídlení povoleno bylo, v některých ne, pokud ano, stejně docházelo k pogromům atd. atd. Od 16. století Židé v Budyšíně usídleni nebyli. V novověku se natrvalo židé usadili v Budyšíně až v druhé polovině 19. století po uvolnění společenských i právních poměrů. V roce 1830 tu žila jedna rodina, v roce 1890 už 50 rodin.


Židovský řbitov byl vybudován roku 1900 na severním okraji města, v části Gesundbrunnen, hornolužickosrbsky Strowotna Studnja. Po roce 1938 byla celá židovská komunita v Budyšíně zlikvidována nacisty.



Dnes se židovský řbitov o rozloze 1295 m² nachází mezi hlavní silnicí, panelákovým sídlištěm a parkovištěm u krytého plaveckého bazénu. Dochováno je zde 22 náhrobků. Nejstarší náhrobek pochází z roku 1906. Během první světové války byli v levé zadní části řbitova pořbeni čtyři rusko-židovští váleční zajatci. Během druhé světové války zde bylo pořbeno více než 200 nucených dělníků.




Dnes je řbitov upraven jako park a přes nevelkou rozlohu je příjemnou oázou mezi okolním betonem a asfaltem. Je zároveň důstojnou připomínkou tragických událostí zapřičiněných zrůdnou ideologií. Při cestě z Budyšína k Budyšínské vodní nádrži, případně před nájezdem na dálnici A4 určitě stojí za zastávku.


Galerie všech obrázků zde.


V Budyšíně, městě věží

9. července 2019 v 19:56 | vítor |  Na cestách
"Něhdyša stolica Hornjeje Łužicy płaći jako kulturelne srjedźišćo Serbow a leži w serbskim sydlenskim rumje," píše se v hornolužickosrbské verzi Wikipedie. A je to tak. Hlavním městem Horní Lužice sice nebylo nikdy formálně jmenováno, ale bylo během středověku nejvýznamnějším ze svazu Hornolužického šestiměstí a tak nějak se to prostě bralo. Horní Lužice patřila k České koruně od Jana Lucemburského, ale poprvé bylo Budyšínsko uděleno jako léno Vratislavovi II. roku 1075 a radnici tu postavil už Přemysl Otakar I.


K Českému království patřila Horní Lužice i Budyšín do roku 1631. Tehdy byly obě lužické země darovány saskému kurfiřtovi Janovi Jiřímu I. a zůstaly saské až do dnešních dnů. Lužičtí Srbové tu žijí už od nějakého 6. století, ale lužická srbština je dnes otázkou spíše folklorní a formální, jak o tom svědčí dvojjazyčné názvy ulic ve městě, kde všichni mluví německy.



Budyšín leží jen 30 kilometrů od hranice v Rumburku - Jiříkově, takže udělat si sem autovýlet je pro Středočecha otázkou dvou hodin cest. Odměnou mu bude malebné historické město, které není přeplněno turisty a přitom nějaké ty památky nabídne. Typické pro Budyšín jsou věže. Poměrně malé historické centrum a jeho nejbližší okolí jich nabídne celkem sedmnáct. Kromě radniční věže patří k těm nejtypičtějším věž chrámu sv. Petra. Ten je ve své nejstarší části zachován ze začátku 13. století a celkově je stavbou z pozdní gotiky. Od 16. století slouží katolíkům i protestantům. Jeho interiér je síňový a jeho věž je přes 80 metrů vysoká.




Nejznámější věží v Budyšíně je ale asi Bohatá věž. Jmenuje se podle Bohaté ulice, na jejímž konci stojí. Pochází z konce 15. století, ale přístavba s vyhlídkovou plošinou je ze začátku 18. století. Je to místní "věž v Pise", její odchylka činí 1,44m při výšce 56 metrů. Je přístupná, vchází se do ní úzkou chodbičkou a stoupá se stejně úzkým schodištěm. Terno pro klaustrofoby, jak by poznamenal Woody Allen. Paní pokladní pod vrcholem věže nám pěkně česky řekla, že nám zbývá ještě 17 schodů. Jak je stoupání na věž úzké a nekomfortní, tak je plošina na věži prostorná a pohodlná. Je z ní skvělý výhled na všechny ostatní budyšínské věže.





Dalšími zajímavými věžemi jsou třeba Lauská věž, kudy se přijíždělo směrem od Čech, nebo vodárenská věž ze 16. století, vedle níž stojí ruiny klášterního kostela a momentálně také jeřáb, aktuální osmnáctá budyšínská věž.




Budyšín nenabízí jen věže, ale i průchody, průjezdy, středověké uličky i stejněvěké krčmy. Příjemnou procházkou se dá dojít až k hradu, který býval sídlem místního kmene od pradávných dob. Do hradu se vchází Matyášovou branou, ale na rozdíl od stejnojmenné brány na Pražském hradě se nejedná o habsburského panovníka ze začátku 17. století, ale o uherského krále Matyáše Korvína, který se léta přetahoval s Jiřím z Poděbrad o části českého království.






Pod hradem je výhled na údolí Sprévy, řeky, která teče pár set metrů i na českém území a v Berlíně se vlévá do Havoly. Pohledem na malebné údolí jsme se v podstatě s městem rozloučili, neboť nás vedro hnalo někam k vodě. Ani to tu není problém. Přímo za panelákovým okrajem města leží obrovská (více než 5,5 km²) vodní nádrž na řece Sprévě, kde je koupání jak na Mácháči.



Lev krásnolipský

5. července 2019 v 13:26 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Cestou na hřbitov v Krásné Lípě mě zaujala socha lva na okraji městského parku. Po prohlídce hřbitova jsem se k ní vrátil a zdokumentoval si ji. Později jsem si k povedenému dílu vyhledal nějaké informace.

Socha byla odhalena v roce 1908 u příležitosti 60. výročí vlády Františka Josefa I. a k 50. výročí založení Spolku veteránů v Krásné Lípě. Socha znázorňuje českého lva chránícího štít s rakouskou orlici. (Jinde se dočtete, že lev pařáty trhá pruskou orlici, ale opravdu se mi nezdálo, že by chtěla šelma dravci nějak ublížit.) Původně byly na kamenném soklu sochy umístěny bronzové desky se jmény padlých ve válce rakousko-pruské v roce 1866. Ty však zmizely někde ve sběrných surovinách. Autorem sochy byl Klement Grundig z Drážďan, odlita byla za 30.000 Korun drážďanskou firmou Brinling.





Řbitov a Dittrichova hrobka v Krásné Lípě

5. července 2019 v 13:16 | vítor |  Řbitovní qítí
Krásná Lípa je město ve Šluknovském výběžku. Od poloviny 18. století se tu rozvíjela textilní výroba a na konci století devatenáctého už tu bylo několik továren, vily bohatých továrníků a výstavní městské budovy. Před druhou světovou válkou tu žilo necelých 7000 obyvatel. Dnes asi polovina toho.

S rozvojem města přestal kapacitně vyhovovat řbitov okolo kostela sv. Máří Magdaleny. Majitel textilní továrny Hielle & Dittrich, Carl August Dittrich, daroval na výstavbu nového řbitova pozemky u silnice na Doubici. Část byla použita na řbitov, část na park. V roce 1882 byl otevřen nový řbitov. Je to nádherná ukázka novorenesančního řbitova s výstavními hrobkami bohatých měšťanů. Velkoryse pojatý prostor je členěn kovovými plůtky mezi poli i jednotlivými hroby. Základní osa je ve tvaru kříže. Vchod a obřadní síň jsou na východní straně, Dittrichova hrobka na jižní. Naprostá většina hrobů je poválečných, tedy většinou menších a skromnějších; tím se narušila koncepce řbitova, ale to všechno jen odráží průběh dějin 20. století ve střední Evropě, potažmo v Sudetech. V hrobce postavené v antickém slohu byla umístěna deska na paměť padlých rudoarmějců. Řbitovy jsou ke studiu dějin výborný doplňkový materiál...






Hrobka továrnické rodiny Dittrichových je honosná novorenesanční stavba s původně bohatě zdobeným interiérem a unikátním systémem vytápění. Sloužily se zde také zádušní mše. Byla elektrifikovaná a osvětlení kromě otvoru v klenbě zajišťovalo i šest elektrických světel. K vytápění sloužila kotelna umístěná několik desítek metrů za hrobkou v parku. Autorem projektu byl jeden z nejvýznamnějších německých architektů období novorenesance Julius Carl Raschdorff. Architekt, který se dožil úctyhodných 91 let, realizoval za svůj život okolo stovky projektů. K jeho nejvýznamnějším dílům patří stavba berlínské katedrály. Mauzoleum je dnes hodně poničené a můžeme jen doufat, že bude zrestaurováno. Nyní je obehnáno plotem a přes plot jsem fotil i kotelnu.



Krásnolipský řbitov obklopený parkem je jedním z nejhezčích, jaké jsem kdy viděl. Původní koncepce z něj vytvářela velice estetický prostor. Zároveň si tu jako na většině řbitovů na území bývalých Sudet můžeme ve zkratce prohlédnout historii celého 20. století.

Více obrázků zde.