Srpen 2019

To nejlepší z luštěnin

28. srpna 2019 v 20:53 | vítor |  Music
Hraach je přezdívka producenta arménského původu, který žije ve Španělsku. Jeho příjemný houseový mix s prvky deep housu a s použitím orientálních hudebních prvků mě provázel při psaní předchozího příspěvku.


Ve městě královny Anny

28. srpna 2019 v 20:33 | vítor |  Na cestách
Většina Čechů se ve složité a spletité středověké historii vlastní země příliš neorientuje. Ale mnoho z nich je vycepováno ze základní školy natolik, že dají dohromady všechny čtyři manželky Karla IV. Co na tom, že o nich vůbec nic nevědí? Co vědí například o Anně Svídnické? Byla to třetí manželka Karla IV., ale původně se měla stát manželkou prince Václava, který se Karlově druhé manželce Anně Falcké narodil, když bylo její jmenovkyni ze Svídnice 11 let. Václav ale v necelých dvou letech zemřel a chvíli po něm umírá i jeho matka Anna Falcká. Karel IV. se tedy začal ucházet o mladičkou šlechtičnu, dceru Jindřicha II. Svídnického, který ovšem v této době už dávno nebyl naživu, a uherské princezny Kateřiny z rodu Anjou. Anna byla dědičkou Svídnicko - javorského knížectví, neboť neměla sourozence a její strýc Boleslav zemřel bezdětný (v roce 1368). V roce 1353 se konala v Budíně svatba sedmatřicetiletého Karla a čtrnáctileté Anny. Jeho čekalo dalších 25 let života a ještě jedno manželství, ji už jen pouhých devět let v slzavém údolí. Vykonala ale to nejdůležitější, co mohla pro České království - 26. února 1361 porodila na královském hradě v Norimberku syna Václava, pozdějšího krále Václava IV. O rok a půl umírá při dalším porodu a tím se uzavírá její dějinná kapitola.


Kde ale vlastně tu Svídnici najdeme? Velice blízko českých hranic. Dnes šedesátitisícové okresní město leží na půl cesty mezi Wroclawí a českým územím, asi 40 kilometrů od státní hranice, přímo pod mohutným masivem posvátné hory Slezanů, která se jmenuje Ślęża. Pokud se vám podaří zdárně objet Wałbrzych, můžete být ze Svídnice za hodinku v Adršpachu nebo v Broumově.


Svídnice, polsky Świdnica, byla na místě starší osady vystavěna podle německých městských práv v polovině 13. století. Wroclawská knížata ji udělovala v následujících desetiletích různá práva a privilegia, čímž napomáhali jejímu rozvoji. Od roku 1291 tu sídlila jedna z větví piastovských knížat, knížata svídnicko - javorská. Do tohoto období spadá i příběh české královny Anny. Podle smlouvy připadlo Svídnicko - javorské knížectví české koruně po smrti vdovy po knížeti Boleslavovi, strýci královny Anny. Tato vdova, Anežka, původem z rodu Habsburků, zemřela ale až roku 1392 a dožila se na svou dobu velice solidních 70 let. Od té doby patřila Svídnice k Českému království až do slezských válek v polovině století osmnáctého. Následoval již známý historický vývoj - součást Pruska, později Německa, a to až do konce druhé světové války, od té doby součást Rzeczpospolity polskiej.


Historické jádro tvoří především náměstí - Rynek, v jehož středu stojí blok budov okolo staré radnice. Ta byla budována ve 30. letech 14. století. Z bloku uprostřed rynku ční věž radnice a celý blok je průchozí skr na skrz.




Na rynku najdeme pěkné měšťanské domy, restaurace, kavárny i cukrárny. Svídnice už má svou největší slávu dávno za sebou (na konci 14. století byla po Wroclawi druhým největším slezským městem a byla široko daleko vyhlášena svým pivem), ale v centru je to pěkné město s příjemnou atmosférou. Věřím, že předměstí vypadají hůře.




Z mně neznámých důvodů jsme úplně vynechali jednu z nejdůležitějších místních památek, katedrálu sv. Stanislava a sv. Václava. Prostě jsem zamířil na druhou stranu od náměstí. Prošli jsme okolo barokního kostela sv. Josefa, pak okolo malého kostela sv. Antonína, pozůstatku bývalého kláštera a ještě okolo grafiti moderních uctívačů knížete Boleslava, abychom došli k hlavní svídnické atrakci.



Tou hlavní atrakcí je Kostel míru na starém evangelickém hřbitově. Kostely míru jsou tři, ještě v Jaworu a Hlohově. Jsou pojmenované podle Vestfálského míru v roce 1648 a jsou evangelické. Protestantské Švédsko donutilo císaře Ferdinanda III., aby se v mírové smlouvě zavázal, že umožní luteránům ve Slezsku provozovat bohoslužby v kostelích, které si věřící na vlastní náklady postaví. Podmínkou bylo, aby byly chrámy zbudovány bez cihel, tedy pouze ze dřeva, hlíny a slámy, aby se nacházely mimo město, ale na dostřel děla od hradeb (nemohly tak být využity k ozbrojenému odporu) a aby neměly věže ani zvony. Svídnický kostel sv. Trojice byl postaven jako poslední z oněch tří v roce 1657. Kostely v Jaworu i Svídnici se zachovaly a v roce 2001 byly zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Svídnický kostel je největším hrázděným kostelem v Evropě, vejde se do něj sedm tisíc lidí. Impozantní stavba je velice působivá. V areálu hřbitova stojí i hrázděná zvonice.






Po pár hodinách pobytu se loučíme se Svídnicí a vyrážíme směrem k Broumovu. Věřím, že v tomto městě plném zajímavých pamětihodností jsem nebyl naposledy. Ostatně z Prahy se sem dá dojet zhruba stejně rychle jako po rozkopané dálnici D do Brna....


Liběchov

22. srpna 2019 v 19:46 | vítor |  Na cestách
Jen několik kilometrů od Mělníka po proudu Labe se nachází malé město Liběchov. Je to malebné místo nabité hodnotnými památkami. Původně zde stál vladycký dvůr, později přestavěn na renesanční zámek a ten ještě později přestavěn architektem Maxmiliánem Kaňkou na zámek barokní. Okolo něj se rozkládá park se sochami od Matyáše Bernarda Brauna. Celý Liběchov je možné přehlédnout z návrší od kaple sv. Ducha.


Výstavbu kaple na vrchu nad Liběchovem inicioval tehdejší majitel liběchovského panství, pan Karel Hyacint, hrabě Villani de Castolo Pilonico. Stavba, zaujímající dominantní polohu v krajině, byla dokončena roku 1654. Upravena roku 1730 a znovu o dalších sto let později, kdy byla dalším majitelem panství, podnikatelem Jakubem Veithem, přistavěna věž a kaple upravena jako rodinná hrobka majitele. V roce 1966 kaple vyhořela a ačkoli byla opravena, po dalších padesáti letech je ve velice špatném stavu. Místní občanské sdružení bojuje o její záchranu. Opraveny byly kapličky křížové cesty, která ke kostelíčku vede zezdola z obce.





Od kaple je výhled nejen na Liběchov, ale i na údolí Labe, Elektrárnu Mělník, Říp a na vzdálené vrchy Českého středohoří.



Další stavbou, která dotváří panorama Liběchova, je barokní kostel sv. Havla. Byl postaven před polovinou 18. století a vedle něj stojí fara. Ke kostelu a dále ke kapli se jde uličkami mezi domky postavenými na terasách ve svahu nad řekou.



Někdy v roce 1997 nebo 1998 jsem navštívil zámek, ve kterém byly umístěny etnografické sbírky asijských kultur. Byl to skvělý zážitek. Čínské, tibetské, japonské a další hudební nástroje, oděvy a předměty denní potřeby sesbírané cestovateli během dlouhých staletích byly ovšem v roce 2002 nemilosrdně spláchnuty povodní. Oprava zámku od té doby příliš nepokročila, je tedy, zcela logicky, nepřístupný.





Přístupný je zámecký park, místo příjemné k procházce i k odpočinku. Rozmístěny tu jsou sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna. V parku jsou vedle soch cenné staré stromy.







Liběchov určitě aspoň za krátkou návštěvu stojí. Od kaple je krásný výhled, zámecký park je vyloženě relaxační místo a vše se dá spojit s návštěvou Mělníka nebo s výletem do skal Kokořínska. U nedalekých Želíz a Tupadel jsou do skal vytesané plastiky od Václava Levého, jednoho ze zakladatelů českého moderního sochařství.

Více fotografií najdete zde.


Židovský řbitov ve Wrocławi

20. srpna 2019 v 20:27 | vítor |  Řbitovní qítí
Tedy vlastně starý židovský řbitov ve Wrocławi, protože na severozápadním předměstí města vyrostl v roce 1902 ještě jeden židovský řbitov, označovaný potom jako nový. Ale ten starý taky nebyl první. Ještě před ním pořbívali Židé své zesnulé ve Gwarné ulici, mezi centrem města a dnešním hlavním nádražím. Více ale o tomto starém řbitovu nevím. Vždyť slečna v infocentru na Rynku ani nevěděla, že jsou ve Wrocławi židovské řbitovy dva. Pak se někde zeptejte... Proč byl vystavěn ten dnes nazývaný starým na ulici Ślężne, je jasné. V roce 1825 žilo ve Wrocławi 4500 Židů, ale o 50 let později už 18 000. Potřeba nového pořebiště vyústila v otevření řbitova v roce 1856.


Řbitov byl třikrát rozšiřován, což výrazně ovlivnilo jeho současný vzhled. Nejvýrazněji se dostavby projevily na značném počtu monumentálních hrobek, které byly postaveny u zdi nekropole. V roce 1912 byla před vchodem na řbitov postavena nová obřadní síň a administrativní a obytný dům řbitovní rady (obě budovy byly poničené za 2. světové války a v 70. letech 20. století zbořeny). Dnes zde stojí "náhradní" budova, kde je malé muzeum.



Poslední pořeb se zde konal v roce 1942. Po válce byl řbitov na pokraji devastace, ale v roce 1975 byla zapsán do registru památek a začaly se zde provádět záchranné práce.


V roce 1988 byl řbitov otevřen pro veřejnost. V současné době je jednou z poboček Městského muzea ve Wrocławi. Plocha hřbitova je asi 4,6 ha, s asi 12 000 náhrobky.



Wrocławský řbitov je typickou ukázkou na svou dobu moderního městského řbitova s výraznými módními prvky jako projevem asimilačních snah židovského měšťanstva. Najdeme zde náhrobky a hrobky ve všech možných stylech, od antických napodobenin po klasicismus. Nápisy na hrobech jsou většinou v němčině, případně dvojjazyčné, německé a hebrejské.





Řbitov samozřejmě také odraží sociální postavení tehdejších židovských obyvatel Wrocławi. Použité materiály, velikost hrobek a účast tehdy známých umělců měly dokládat bohatost měšťanské vrstvy, která se už zas tolik židovskou často být necítila. Pochováni jsou zde představitelé obce, vysokoškolští profesoři, lékaři, podnikatelé, bankéři. Jména ve své době známá nám dnes nic neřeknou.



Všechno to, co ctili, uznávali a po čem prahli wrocławští Židé hrozným způsobem zlikvidovali nacisté. Vše se obrátilo ve zmar.


Židovský řbitov ve Wrocławi je vynikající ukázkou měšťanského života asimilovaných Židů v bohatém středověkém městě. Podobné zážitky jsem měl i na berlínském řbitově ve Weißensee. Oba tyto řbitovy mohu k návštěvě jedině doporučit.

Více obrázků najdete zde.








Kłodzko zawsze polskie

16. srpna 2019 v 20:54 | vítor |  Na cestách
Kłodzko zawsze polskie hlásá nápis na radnici tohoto města. Ale není to samozřejmě tak jednoduché, jako snad nic v dějinách střední Evropy. Kłodzko totiž až do roku 1945 prakticky nikdy polské nebylo. Kladský hrad, významný opěrný bod východní části sféry zájmu prvních Přemyslovců, byl vybudován už někdy v době Boleslava I., buď přímo jím nebo někým jemu podřízeným či s ním spolupracujícím, tedy například Kosmou zmiňovaným Slavníkem z rodu po něm pojmenovaném. O takzvaných Slavníkovcích se toho ale moc neví, stejně jako o vztahu mezi nimi a takzvanými Přemyslovci.




Poláci ovládli hrad za Boleslava Chrabrého, ale jeho následovníci území neudrželi a po období sporů bylo mezi Soběslavem I. a Boleslavem III. Křivoústým v roce 1137 dohodnuto, že Kladsko už zůstane zawsze czeskie. K přeměně na středověké město došlo pravděpodobně za Přemysla Otakara II. Středověká lokace města mu dala půdorys, který byl s malými změnami zachován dodnes.


Důležitou osobností pro středověký rozvoj města byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Chodil zde do johanitské školy a z jeho iniciativy byl starší místní kostel přestavěn na baziliku Nanebevzetí Panny Marie. Ta patří k výrazným dominantám města. Arnošt z Pardubic je tu pohřben ( a také Hynek z Poděbrad, ale to jsem se dočetl až teď na Wikipedii).




Kladsku se nevyhnuly peripetie dějin střední Evropy, tedy husitské války, reformace, Třicetiletá válka.... V roce 1622 byl hrad pobořen a bylo rozhodnuto vystavět nad městem moderní pevnost. Když Marie Terezie prohrála válku s Pruskem, přestalo být celé Kladské hrabství po stovkách let českým územím. Následovalo 200 let existence území v rámci Pruska, později Německa. Fridrich II. Veliký nechal kladskou pevnost zvětšit a zmodernizovat. A ta je dodnes dominantou města.




Pevnost a její podzemí byla po staletí běžnou součástí života místních obyvatel. V podzemí se bydlelo, obchodovalo, vařilo se tu pivo, byly tu krčmy i vězení. Obrovský labyrint chodeb je jen z části přístupný a expozice v podzemních prostorách prozrazují něco ze společné bohaté historie města a pevnosti.




Když bylo Kłodzko zbaveno titulu pevnostního města, zbouralo hradby a začalo se rozrůstat. Za druhé světové války bylo pevnostním městem opět prohlášeno, ale to už se blížila jeho zatím poslední kapitola. Stejně jako slezská území, bylo i Kladsko po konci druhé světové války přiděleno k Polsku v nových hranicích, němečtí (ale to znamená i etničtí Češi, protože měli německé občanství) obyvatelé vysídleni a Kłodzko se mohlo stát zawsze polskie!



Dnes je Kłodzko se svými necelými 30 tisíci obyvateli trochu zapadlé okresní město uprostřed kotliny ze všech stran obklopené horami. Má svá hezká místa i nevzhledná zákoutí zapáchající močí. To jsme si ostatně s kolegou Zdeňkem vybavili i po 14 letech od poslední návštěvy. Každopádně je to Čech i z Moravy tak blízko, že za návštěvu určitě stojí. Pro svou dlouhou historii, dávnou provázanost s Českým státem, památky a samozřejmě i kvůli té impozantní pevnosti.


Wooden Shjips

14. srpna 2019 v 21:54 | vítor |  Music
Když jsem na You Tube narazil na tuhle kapelu, tak jsem myslel, že poslouchám psychedelický rock střihlý do new age z roku dejme tomu 1975. Ale chyba lávky! Wooden Shijps jsou kalifornskou skupinou hrající od roku 2006 a jejich album V. je staré pouhý rok. Svým projevem navazují na nejlepší tradice amerického psychedelického rocku. The Velvet Underground, The Grateful Dead a podobně. Zároveň je tam velice jemný přesah do jakési spirituelní úrovně či hudby podobné hnutí New Age. Nerad se opakuji, ale byl jsem uchvácen.



The Sound

14. srpna 2019 v 21:41 | vítor |  Music
Kapela The Sound je dalším mým objevem. Je to postpunková skupina z Londýna, která se zformovala v roce 1979 a v roce 1980 vydala své první album Jeopardy. Na anglické Wikipedii píšou, že neměli velký komerční úspěch, ačkoli kritika jim byla příznivě nakloněna. Jeopardy považuji za vynikající album. Ostré rify, naléhavý punkový zpěv a údernost jsou slyšet třeba v úvodní písni I Can't Escape Myself. Ale na albu jsou slyšet i zajímavě použité syntezátory a celkově je sound alba spíš novovlný než punkový. Skvělá muzika na mejdan i k domácím pracím!


Wrocław

14. srpna 2019 v 21:05 | vítor |  Na cestách
Wrocław je dnešní polský název města, které bylo poprvé zaznamenáno v kronice Thietmara z Merseburgu jako "Iohannem Wrotizlaensem", "Wortizlava civitate". Říká se, že by to mohlo být pojmenování po českém knížeti Vratislavovi, ale není to jisté. Někteří polští historici by byli rádi, kdyby to bylo po nějakém polském nebo slezském knížeti. Kdo ví....


Je to čtvrté největší polské město a největší na tak zvaných Ziemiach Odzyskanych. Wrocław totiž vznikla jako sídliště slezanské. Slezané jsou označováni jako západoslovanský kmen, splynuvší později s běžným středověkým polským, německým a jiným živlem. Je otázka, nakolik šlo o kmen - ostatně podobnou otázku řešila a řeší česká historiografie: zda byli všichni ti Lučané, Zličané a Charváti kmeny nebo jinak definovanými skupinami? Budiž Wrocław slezská! Na ostrovech Odry, jejích pěti přítoků a různých ramen vyrostlo nejprve sídliště, jež se brzy stalo významným střediskem na křižovatce dvou obchodních cest. Brzy se stalo i sídlem církevní správy. Dnes na původním osídlení, Tumském ostrově, stojí sídlo arcibiskupa, církevní budovy a několik kostelů. Tím největším je katedrála sv. Kříže a sv. Bartoloměje.


Tumský ostrov je se Starým městem a dalšími menšimi ostrovy propojen mosty, které vytvářejí působivý labyrint. Na takovém menším ostrově leží kostel Panny Marie na Pískách. Na ještě menším ostrově jsme večeřeli na zahrádce hotelové restaurace.





Pivo nebylo nic moc, ale jídlo bylo skvělé - třeba bramborové placky se zvěřinovým ragú (chutnalo to jako ragú, ale jmenovalo se to gulasz) nebo pirohy na různé způsoby, které si v dalších dnech hodně oblíbil kolega Zdeněk. Na jednom z ramen Odry (Odra półnoćna) byl čilý ruch a při odchodu se nám naskytl romantický pohled. Wrocław nás přivítala přívětivou tváří.





Wrocław ovšem brzy ovládnul Mieszko I., zeťák Boleslava I. v rámci sjednocování Polska. Podobně jako Přemyslovci u nás. Ale u nás se to dařilo lépe. Je to dáno i uzavřeným charakterem české země. Aspoň myslím. Polsko je rozlehlé a celá staletí se posouvá sem a tam, mění tvar, počet jednotlivých zemí či částí, případně na celá staletí zaniká. Wrocław se stala (v češtině ta Vratislav, ale v polštině ten Wrocław, měl bych tedy používat mužský rod, když používám polskou verzi jména, ale to bych zase blbnul sebe i vás....), tedy Wrocław se stala polskou. S krátkou českou kapitolou (známé tažení Břetislava I.). Ve 12. století je psaná jako jedna ze tří stolic Polska (s Krakovem a Sandoměří...kdepak Varšava....). Od 13. století sídlem slezského knížete. V roce 1260 vyrostlo nové město podle magdeburského práva, dnes je tato část nazývána Staré město. Nejstarším kostelem v této části je svatý Vojtěch. Je cihlový jako většina kostelů ve Wrocławi. A z větší části dostavovaný po druhé světové válce jako většina kostelů ve Wrocławi. Centrem Starého města je velkolepý Rynek s nádhernou a obrovskou gotickou radnicí uprostřed. To je opravdu skvostné místo, které připomíná spíše severská města německá či nizozemská. I večerním ruchem, městem plným lidí korzujících nebo se bavících na zahrádkách restaurací, místních, turistů, studentů. Živé, západní město byl můj dojem z Wrocławi, jejího historického centra. Ale Praha to není. Hlavně cenami. Jídlo si tu dáte tak za 250 Kč, kousek dál třeba už do dvou stovek, pivo i v minipivovaru Zlatý pes přímo na Rynku se pohybovalo v cenách pro Polsko přijatelných (v Polsku levné čepované 8 zl = 50 Kč, v restauraci lepší pivo 12 zl = 70 Kč, Zlatý pes na Rynku 15 zl = 90 Kč).





Kromě radnice je dalším symbolem středověké Wrocławi kostel svaté Alžběty. Kostelů je tu opravdu velké množství a často leží blízko sebe, ale Alžběta má nejvyšší věž, měří přes 90 metrů. První verze stavby pochází z doby knížete Jindřicha III. Bílého, ta rozhodující pro dnešní vzhled ze století čtrnáctého. To už byla Wrocław česká. Po smrti bezdětného Jindřicha VI. Dobrého připadla Wrocław a celé knížectví Slezské českému králi Janu Lucemburskému. A bylo Slezsko české dalších čtyři sta let. Vyhlídkový ochoz na Alžbětě je ve výšce 75 metrů.





V polovině 18. století prohrála Marie Terezie válku s ambiciozním Pruskem a pak bylo Slezsko i s Wrocławí dalších skoro přesně 200 let německé. Wrocław byla v té době zvaná Breßlau. Bylo to významné německé město, největší ve východní části říše, bohaté a prosperující. Další historie je známá. Němci Wrocław obětovali a udělali z ní poslední obrannou pevnost své šílené ideologie. Wrocław padla až 6.5. 1945 (Berlin 2.5.), zcela zničená. Po válce se začala psát její zatím poslední kapitola. Polská. Po letech socialistické bídy zažívá Wrocław rozkvět po všech stránkách. Je to živé a lidnaté město plné moderních budov, dlouhých bulvárů i panelákových sídlišť. Osobně mi trochu připomínala Berlín, německým charakterem, živostí, míchanicí Východu a Západu.




Ve Wrocławi samozřejmě narazíte na spoustu bizarních věcí, přece jenom jste v bývalém východním bloku. Jako třeba retro kemp vedle Olympijského stadionu mládeže. Také hodně věcí týkající se Čechů. Třeba moravská piva vydávající se za česká (Holba, Litovel). Wrocław má svoje kavárny, svoji hipsterskou ulici. Promenády podél řeky. Jako Berlin řikám. Wrocław je skvělá. Aspoň nám tak přišla.





Poslední den jsme začali tím, že jsme nakoukli do tržnice. Obrovská hala skýtala spoustu obchodů. Nejvíce nás zaujala řeznictví s klobáskami, jelity a masovými taštičkami. Nakoupili jsme si bohatou snídani a odebrali se na nábřeží Odry se skvělým výhledem na Tumský ostrov. Poslední krásná chvíle ve Wrocławi. Skvělé jídlo, milí lidé, krásné město, krmení vrabců. Jsem toho názoru, že ve Wrocławi by chtěl žít každý.




Daleko více obrázků najdete zde.

Kostel sv. Petra a Pavla na Mělníku

11. srpna 2019 v 21:58 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Nádherný pozdně gotický chrám, který na místě staré předkřesťanské svatyně vznikl přestavbou románského kostela z přelomu 10. a 11. století. V době krále Vladislava II. Jagellonského vedl přestavbu Johan Spiesse z Frankfurtu a o několik desetiletí později Benedikt Rejt. Trojlodní kostel s šedesát metrů vysokou věží je impozantní stavbou a dominantou města Mělníka.


Oprava kaple Lobkowiczů v Hoříně

11. srpna 2019 v 21:19 | vítor |  Nauka i óbšestvo
O kapli Nejsvětějšího jména Ježíšova v Hoříně jsem psal před 3 lety. Kaple, která slouží známému českému šlechtickému rodu od roku 1826, byla tehdy ve velice špatném stavu. Tento stav zřejmě trval delší dobu, protože Mělnický deník psal už roku 2009 o kapli, která "hyzdí hořínský hřbitov." Dnes jsem chtěl cestou do Liběchova ukázat kapli panu muzejnímu řediteli. Zajeli jsme proto do Hořína a k mému překvapení jsme kapli i okolní pohřebiště Lobkowiczů nalezli ve stavu oprav. Zaplaťpánbůh, chtělo by se říct. Každá opravená památka je střípkem do mozaiky zřejmě nikdy kompletně nerealizovatelné opravy stavu českých památek, krajiny a myslí lidí.