Září 2019

Lidi

19. září 2019 v 20:30 | vítor |  Poetika
Na rozdíl od myslících bytostí
Lidi jsou neštěstí

Pecka na závěr

17. září 2019 v 20:50 | vítor |  Na cestách
Závěrečnou vzpomínkou po měsíci a půl se vracím k naší cestě, jejímž cílem primárním byla Wroclaw a na níž jsme ještě navštívili Kladsko, Svídnici a Broumov, zastavili se na Zvičině a po návštěvě Pecky jsme strávili ještě hodinku v Jičíně, z větší části s kebabem v ruce na náměstí. Už jsme byli unaveni a do dalších zážitků se nám nechtělo. Cesta z Jičína krásně ubíhala a my byli za chvilku doma. Ale vraťme se ještě na chvíli do Pecky!


Nebo spíš na Pecku. Protože městečko Pecka, které je na prvním obrázku, jsme nenavštívili, jen ho pak projeli, protože jsme přijeli z druhé strany přímo pod hrad, a nemuseli jsme tedy ve vedru šplhat výškových 50 metrů na půl kilometru.
Pecka je zřícenina gotického hradu ze 14. století. Vystřídalo se tu mnoho pánů, až se hrad dostal do majetku Jindřicha Škopka z Bílých Otradovic. Za jeho držení se hrad hodně rozrostl. Jeho vnučka se provdala za Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, známého renesančního šlechtice, cestovatele, diplomata a umělce. Zde měl své hlavního sídlo a zde byl také zajat vojenským oddílem Albrechta z Valdštejna, odvezen do Prahy, kde následně popraven.



Hrad byl postupně opuštěn a v roce 1830 vyhořel. V šedesátých letech 20. století začal být opravován a nakonec i zpřístupněn. Je zde prohlídka, částečně věnovaná i Kryštofu Harantovi. Co je velice sympatické, prostor nádvoří je přístupný a dá se tu chvilku pobýt s kelímkem skvělého peckovského piva Kumraus. Na nádvoří se zrovna konalo šermířské představení a všude u stěn, v zákoutích a na bývalých baštách stály sochy.






Na Pecce jsme se cítili velice dobře a užili jsme si tam krátký, ale velmi příjemný čas. I přes poměrně slušný počet návštěvníků a frmol na nádvoří místo působí útulným, přátelským dojmem. Kryštof Harant by měl určitě radost!

Více obrázků zde.


Helmet v Praze

17. září 2019 v 20:00 | vítor |  Music
Helmet v Praze dokonce potřetí za posledních pět let. V roce 2014 připomínali dvacet let od vydání svého zásadního alba Betty, letos přijeli s programem k 30. výročí založení kapely. A mezitím vložili ještě jednu návštěvu. Nevynechal jsem ani jeden z těch tří koncertů, protože jsem si byl po prvním koncertě před pěti lety dobře vědom, že tahle skupina nabídne vždycky skvěle zahranou kvalitní muziku a přidá k tomu pořádnou nálož valivé kovové energie.



Helmet byl tedy založen v roce 1989 a jeho styl je označován jako alternative metal. Asi by se daly použít i jiné termíny jako třeba post hard core. Zakladatelem skupiny a jediným jejím stálým členem je Page Hamilton, velice zajímavá postava současné americké hudby. Rodák z Portlandu, Oregon ročník 1960, byl tedy jen o něco málo starší než většina z muzikantů ze slavných grungeových kapel. Každopádně jeho kroky se ubíraly jiným muzikantským směrem. Vystudoval jazzovou kytaru v New Yorku, začal skládat hudbu a hrát v noise rockové kapele Band of Susans. Působil i v dalších projektech, skládá a nahrává filmovou hudbu atd. V roce 1989 založil Helmet. Po několika letech skupina zažila i komerčně úspěšná léta. V roce 1998 se rozpadla, ale od roku 2004 opět hraje, což je patnáct let v kuse a to je skvělé! V posledních letech v Helmetu hrají Dan Beeman, Dave Case, Kyle Stevenson. Kapela v tomhle složení funguje už skoro deset let. A stojí za poslech, protože hrají inteligentní, živou, energickou a zároveň nálehavou a aktuální muziku. Na žánrech už dávno nezáleží.

Takhle vypadá jejich studiové vystoupení na kanále známého rádia KEXP.


Tohle je jejich poslední album:



Při poslední jejich návštěvě Prahy si jich dokonce všimla i Česká televize.

Z darů přítele Mrqičky

16. září 2019 v 19:23 | vítor |  Jídlo a pití
Z blogu paní Kitchinette nečerpám často, trochu se míjíme v chutích. Ale není divu, zatímco ona je krásná mladá paní, která při vaření často zohledňuje i děti, používá moderní suroviny a přílohy a vaří hodně zdravě, jestli to tak můžu říct, tak já jsem starý jezevec, který vaří z toho, co uloví, nebo z toho, co mu dají hodní lidé.



Jako třeba paní Dvořáková, která mi dává rajčata z jejich zahrádky. A rajčata také přijdou do dnešního receptu. Anebo právě pan Mrqička, který mi nachystal plný košík vzácných darů ze své zahrady. V dnešním receptu jsem hlavně použil domácí lilky, což posouvá v mých očích hospodářství pana Mrqičky daleko na Balkán a možná ještě dál. Lilky jsem dal rozpéct, rozvařit a spolu s se spařenými loupanými rajčaty z nich teď vařím polévku. Použil jsem domácí cibuli, domácí česnek z trhu a jalapeňo od pana Mrqičky, které v původním receptu není, ale velice mě lákalo jej do něj přidat.

Za chvilku polévku rozmixuji, ovoním tymiánkem od pana Mrqičky, bazalkou z vlastní balkonové minizahrádky a pepřem z mlýnku. Dokonce mám i ten parmazán, který je v receptu! Krutonky jsem si udělal z toustového chleba. A je to. Srdečné pozdravy panu Mrqičkovi s polévkou od paní Kitchinette!


Dva měsíce do Dušiček

8. září 2019 v 20:43 | vítor |  Řbitovní qítí
Na řbitov už dýchl podzim. Mlhavé a vlhké sobotní zářijové ráno vytvořilo tu atmosféru, kterou většina lidí vnímá jako řbitovní. Zatímco máma se strýcem čistili a upravovali náš rodinný hrob, proběhl jsem se s mobilem po třetím ze čtyř oddělení slánského řbitova. Ne po hlavních cestách, ale za nimi. Tam, kde leží hroby často zanedbané a zapomenuté. Nekropolis, město mrtvých, podobá se městu živých v lecčem. Výstavní domy a udržované a opravované ulice střídají se s temnými zákoutími a uličkami se zanedbanými domy. Kdo ví, jak skončíme my. Kdo bude chodit vzpomínat a udržovat náš hrob? Neskončíme jako ti zesnulí, jejichž hroby nikdo nenavštěvuje? Hroby starých lidí, kteří zemřeli přirozeně ve vysokém věku. Ale také hroby dětí a mladých lidí. Na každém řbitově je jich dost. Vyvolávají soucit a mrazení. Tak mladí a nebylo jim přáno! Za dva měsíce se brány řbitovů netrhnou. Spousta lidí si přijde splnit to, co považují za povinnost jednou za rok. Co po těch, kterým se ani té jedné návštěvy nedostává? Prach jsi a v prach se obrátíš....


















(Boží) hroby se otvíraj

8. září 2019 v 17:55 | vítor |  Nauka i óbšestvo
"Každou noc ve dvanáct
hroby se otvírají
mrtvoly vylezou
klouby si narovnají"
(Root - Hřbitov)

Naštěstí to není úplně tak, jak zpívá Jiří Valter z legendární brněnské black metalové skupiny. Šlo o zpřístupnění kaple Božího hrobu ve Slaném v rámci Dne evropského dědictví. Akcí bylo ve Slaném více, ale otevření kaple na tzv. Bóžáku mě velice lákalo. Domluvili jsme se s přítelem Maanjou a v sobotu po půl jedné odpoledne jsme vyrazili okolo Fantova mlýna na Bóžák.


Co to vůbec je,ta kaple Božího hrobu? Je to kopie kaple, která stojí v centrální části baziliky postavené nad údajným místem pohřbení Ježíše Krista v Jeruzalémě. Jak vypadá dnes celý chrám a kaple v něm, se můžete podívat na dvou obrázcích převzatých z Wikipedie.



Kapli na kopci mezi Slaným a Smečnem nechal v roce 1665 vystavět Bernard Ignác Jan z Martinic, přední český šlechtic své doby, horlivý katolík a podporovatel církve a rekatolizačního procesu. V roce 1651 převzal rodové panství smečenské spolu s městem Slaný, které ztratilo po bělohorské porážce a následných událostech svá práva a připadlo do vlastnictví právě rodu Martiniců. Vrch oficiálně zvaný Okrouhlík, v oné době nezalesněný, byl pro zřízení takové kaple ideální. Na vrcholovou plošinu s kaplí bylo totiž vidět i ze smečenského zámku. Ke kapli byla upravena cesta pro poutníky a vedle ní byla zřízena poustevna, kde přebýval jeden z bratrů františkánů, které Bernard Ignác Jan přivedl do Slaného, kde pro ně zbudoval klášter v sousedství staršího, původně prostestantského kostela. Do kostela pak byla ještě při úpravách vbudována Loretánská kaple. Slaný je tak jedním z mála českých měst, kde se nacházejí obě tyto kaple.



Slánská kaple Božího hrobu je nejstarší takovou kaplí v českých zemích. Postupně byly budovány další, známá je například kaple v Praze na Petříně. Celkem jich bylo postaveno 25, některé se nedochovaly. Slánská kaple je fascinující stavba zejména svým umístěním, kdy se poutníkovi vynoří před očima po cestě do táhlého vrchu. V letech 2006 - 2011 byla rekonstruována a získala svou nynější podobu.


Kaple běžně není přístupná, stala by se, jak v Čechách zvykem, cílem znuděných výrostků a bezdomovců, nakonec by zřejmě padla za oběť požáru. Tedy dobře, že je zavřena a bývá zpřístupněna jen příležitostně. Ono v ní vcelku toho k vidění moc není. První místnost je polokruhová, osvětlená třemi úzkými okénky s malovanou klenbou. Před vchodem do druhé místnosti leží kámen, který má symbolizovat kámen, který byl odvalen ze vchodu do Ježíšova hrobu. Druhá místnost je jednoduchou úzkou kobkou bez oken s asi dva metry dlouhým kamenným ložem po straně. Do "hrobu" se z první místnosti vchází úzkým a nízkým vchodem.






Poprvé jsem za svého témeř padesátiletého života nahlédl do jedné z nejvýznamnějších slánských památek. Spokojeni jsme s přítelem Maanjou odcházeli vstříc dalším zážitkům.

Kdo se chce o kaplích Božího hrobu dozvědět více, doporučuji diplomovou práci pana Tomáše Řepy na dané téma.

Velbloudi z Londýna

2. září 2019 v 21:18 | vítor |  Music
Doplňuju si znalosti o rockové hudbě. Jednou z nejvýraznějších kapel tak zvaného progressive rocku je skupina Camel. Její založení se počítá k roku 1971, ale hlavní a jediný trvalý člen skupiny Andrew Latimer začal formovat nějaké smysluplné uskupení už v polovině 60. let. Camel patří k legendám progresivního rocku. Jako jiné skupiny tohoto směru vyniká instrumentální dovedností jednotlivých muzikantů, propracovanými kompozicemi a psychedelickou náladou svých skladeb. V polovině 80. let se skupina rozpadla, ale po roce 1990 dal Latimer dohromady novou sestavu a hrají i dnes, po dalších téměř třiceti letech. V autě poslouchám jejich první eponymní album a dnes jsem si z Youtube pustil živé dvojalbum A Live Record nahrané během let 1974 - 77 a vydané v roce 1978. Původně 97 minut dlouhé album bylo v roce 2002 remasterováno a dnes lze tuto skvělou hudbu poslouchat v délce 137 minut.

Kompletní a vyčerpávající informace o skupině najdete na stránce věnované progresivnímu rocku.


Zvičina

2. září 2019 v 20:37 | vítor |  Na cestách
Zvičina je vrch s nadmořskou výškou 671 m.n.m. ležící ve východních Čechách nedaleko města Dvůr Králové nad Labem. Je to oblíbený turistický cíl a také nejvyšší bod Zvičinsko - kocléřovského hřbetu. Je to výrazný krajinný prvek, ze kterého jsou nádherné výhledy do krajiny Podkrkonoší i na samotné hřbety našich nejvyšších hor. Na vrcholu stojí turistická chata s vyhlídkovou věží. Chata je pojmenována po spisovateli K.V. Raisovi, rodákovi z nedalekých Lázní Bělohrad. Kromě něj patřil k častým návštěvníkům vrcholu například K.J. Erben, rodák z Miletína, který leží prakticky přímo pod vrchem. Na Zvičině stojí kromě Raisovy chaty také kostelík sv. Jana Nepomuckého. Ten byl postaven na začátku 18. století na místě staršího dřevěného kostela z roku 1584 věnovaného Mistru Janu Husovi.






Kiasmos

2. září 2019 v 19:54 | vítor |  Music
Při surfování kanálem KEXP na Youtube jsem narazil na zajímavý projekt Kiasmos. KEXP je rozhlasová stanice ze Seattlu, která má široký hudební záběr a ve svých živých studiových show představuje nevšední projekty z celého světa. Další své studio má na Islandu a to je důvod, proč se často mezi uváděnými umělci objevují ti z Islandu. To je i příklad dua Kiasmos.

Tvoří ho Islaňďan Ólafur Arnalds a Faeřan Janus Rasmussen. Jejich hudba je zajímavou směsicí ambientu, minimal techna, popových prvků či použitých smyčcových smyček. Výsledkem je nevšední hudební projev, který rozhodně nenudí. Kiasmos můžete najít jak na kanále KEXP, který doporučuju všeobecně, nebo si můžete poslechnout třeba jejich eponymní album z roku 2014.


Dřevěný kostel Panny Marie v Broumově

2. září 2019 v 19:43 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Dřevěný hřbitovní kostel stojí na městském hřbitově v Broumově. Je to naprosto výjimečná stavba. Patří k vůbec nejstarším dochovaným dřevěným stavbám na našem území.


Poprvé je zmiňován v roce 1383, ale už tehdy je označován jako starý farní kostel. Byl poničen za husitských válek a v roce 1449 ještě vyhořel. Poté byl opraven a od té doby je v podobě, v jaké ho známe dnes. Kromě drobnějších stavebních úprav. Například v roce 1550 byla obnovena věžička, kterou strhl vítr. Ta byla opravena ještě na začátku 19. století. Ochoz kostela byl původně uzavřený, od roku 1779 je otevřený.




Kostel je jednolodní orientovaná stavba. Na kamenné podezdívce a prahu z dubových trámů stojí hrázděná dubová konstrukce, pobitá zevnitř i zvenčí prkny. Okolo celého kostela je otevřený ochoz, krytý pultovou střechou. Dřevěné desky na stěnách ochozu jsou "kronikou" města - jsou na nich záznamy o zásadních událostech během staletí. Vnitřní prostor je rozdělen na loď, kněžiště s trojbokým závěrem a sakristii. Strop je trámový, pobitý rovněž prkny.



Jak je starý kostel, tak je starý i hřbitov, používaný dodnes. Je plný nádherných starých náhrobků. Ty nejstarší, z už zrušených hrobů, jsou umístěny v ochozu kostela nebo kolem hřbitovní zdi.




Broumovský kostel Panny Marie je unikátní nejen svým stářím, ale také technikou stavby. Nemá jediný hřebík, ale hrázděnou konstrukci z mohutných dubových trámů. Celá trámová konstrukce lodi a kněžiště, stropu a krovů, na které je nasazena vysoká zvonice, tvoří jeden celek, dokonalé tesařské dílo....



Poznámka: Obrázek interiéru kostela je převzat z Wikipedie