Říjen 2019

Židovský řbitov na Kladně

14. října 2019 v 21:37 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovský řbitov na Kladně leží na okraji areálu městského řbitova, od kterého je oddělen zdí. Byl založen v roce 1889. Do té doby pořbívali kladenští Židé své zesnulé na řbitově v nedaleké Hostouni.


Areál řbitova nebyl zcela zaplněn, samozřejmě kvůli nacistické okupaci a holocaustu našich židovských spoluobčanů. Zachovalo se zde asi 200 náhrobků. Řbitov je v docela dobrém stavu, náhrobky jsou vztyčeny a dřívější porost byl vysekán. To neplatí o porostu novém, kterým začíná řbitov zarůstat. Pořební služba, která řbitov provozuje, zřejmě letos nesehnala nikoho s křovinořezem.


Nejvýznamnější památkou, která se zde nachází, je obřadní síň. Byla postavena v roce 1938 ve funkcionalistickém slohu a je dílem architektů Gerstla a Mühldorfa. Zatímco o Maxu Gerstlovi se dá najít spousta informací - pocházel ze starobylé rodiny, usazené v Praze od středověku, jeho dílo není úplně zmapováno, v roce 1938 emigroval do Ameriky, kde v roce 1982 zemřel, o architektu Mühldorfovi jsem nenalezl nic. Obřadní síň je krásnou ukázkou moderní funerální architektury 20. století. Protože se na řbitově dodnes pořbívá, je i obřadní síň funkční.


Na kladenském řbitově najdeme náhrobky převážně s českými nápisy. Typické příjmení pro kladenskou komunitu je Salus, jinak tu najdeme běžná příjmení jako Pollák, Poláček, Schwarz, Löwy a další. Je zde pořbeno několik rabínů a dalších představitelů židovského veřejného života.




Najdeme zde dětské hroby, ale také hroby vojáků padlých v obou světových válkách. Například hrob Josefa Steina, který zemřel těsně před koncem první světové války, 13.10.1918, nebo hrob Berka Jakuboviče, rodáka z Podkarpatské Rusi, který bojoval ve 2. světové válce. A protože se zde pochovávalo i po druhé světové válce, najdeme tu i náhrobky připomínající oběti nacistického terroru.








Židovský řbitov na Kladně je příkladnou ukázkou moderního městského řbitova, který zůstal zakonzervován v období před druhou světovou válkou. Ačkoli i z doby po druhé světové válce se tu najde několik náhrobků, většina jich pochází z konce 19. století a první poloviny století dvacátého. Bouřlivě se rozvíjející a rostoucí průmyslové město mělo zcela logicky svou židovskou komunitu. Události 20. století vše změnily během několika málo let. Na řbitov se dostanete po domluvě s kladenskou pořební službou Syrius.

Více obrázků najdete zde.


Pod Solanskou horou

14. října 2019 v 18:20 | vítor |  Na cestách
z cyklu "České středohoří nikdy neomrzí"

České středohoří nabízí desítky možností výletů. Množství sopečných vyvřelin různých výšek umožňuje znovu jiné a jiné pohledy na okolní krajinu. Za každým kopcem lze objevit další, na kterém jste ještě nebyli a ze kterého je zase úplně jiný výhled. Mezi všemi těmito kopci a kopečky se ukrývají vesničky, o nichž jste v životě neslyšeli a ve kterých žije třeba jen pár desítek obyvatel. Minulý víkend jsem trávil u kamaráda na chatě u vesnice Skalice, která leží pár kilometrů na sever od Třebívlic a od silnice spojující Lovosice s Mostem a Louny. Přímo nad chatovou osadou leží Solanská hora, 638 metrů nad mořem vystupující protáhlý zalesněný hřbet. Je pozůstatkem vulkanického příkrovu a je složena z nefelinitu a limburgitu, což jsou horniny příbuzné čediči. Směrem výš po silnici přes Skalici leží víska Dřevce, ze které už lze vystoupat na Hradišťany, s výškou 752 metrů nad mořem druhý nejvyšší bod Českého středohoří. Na jih od Solanské hory leží Blešenský vrch, taktéž nefelinitová vyvřelina pokrytá porostem a s nadmořskou výškou 520 m. Víkend jsme si užili a při cestě s padesátilitrovým kanystrem k prameni do Dřevců jsme si užili i dostatek legrace. Náročná cesta zpět s plným kanystrem položeným na kolečku s klesáním 164 metrů na necelých 2 kilometrech byla vykoupena skvělými pohledy na Solanskou horu a Blešenský vrch.










The Necks

14. října 2019 v 17:51 | vítor |  Music
The Necks jsou experimentální jazzové trio z Austrálie. V sobotu jsem již poněkolikáté navštívil v pražském Paláci Akropolis jejich vystoupení a byl jsem opět nadšen. Proto si dovolím vás s tímto zajímavým hudebním projektem seznámit.

The Necks tvoří pianista Chris Abrahams, hráč na bicí a perkuse Tony Buck a kontrabasista Lloyd Swanton. Skupinu založili už v roce 1987, od té doby nahráli 15 studiových desek, podíleli se na společných projektech s mnoha známými umělci jako Nick Cave, The Swans nebo Underworld, spolupracují s jinými jazzovými hudebníky a vystupují po celém světě.

Hudbu The Necks bych charakterizoval jako minimal jazz trance. Dlouhé, několik desítek minut trvající skladby jsou založeny na opakování jednoduchých motivů, jejich prohlubování a vršení dalších zvuků a zvukových ploch i pomocí "krabiček" - elektronických efektů. Skladby vždy začínají pomalu, jako by hudebníci hledali společný výraz, brzy se však rozvíjejí do mnohovrstevnatého jednolitého zvukového proudu, který vrcholí až tranceovým noisem. Na koncertech obvykle hrají dvě skladby v délce každé okolo 45 minut. Jejich hudba je skutečně výjimečným a nevšedním zážitkem.


Zde některá jejich alba, jedno z nejnovějších - Unfold z roku 2017 a Drive By z roku 2003.




A zde pro ukázku jejich živé vystoupení z londýnského Cafe Oto z roku 2017.


Bývalé krematorium v Mostě

10. října 2019 v 20:56 | vítor |  Řbitovní qítí
Na Wikipedii se dočteme, že "objekt městského krematoria pochází z let 1923-1924 a byl postaven mosteckým stavitelem Ing. Antonem Switilem podle plánů vídeňského architekta Augusta Kirsteina. Vnější forma stavby byla pojata ve stylu klasicistního chrámu s měděnou kopulí a s předsunutým vstupem s antickými prvky. Stavba je dokladem období české individualistické moderny." Je to impozantní chrám s jasně daným poselstvím na štítu.


Hlavní část budovy tvoří čtvercová obřadní síň s prodlouženou půlkruhovou apsidou a s přiléhajícími místnostmi po stranách. Síň je zastřešena kopulí. V průčelí stojí na nárožích dva mohutné pylony, které jsou zároveň i komíny. Jsou zdobeny řetězem postav, snad smutečním průvodem, jak píší na webu litvinov.sator.eu. Tam také zmiňují, že architekt Switil, stavební ředitel města Most, celý projekt převzal z německého města Greifswaldu. Posuďte sami.


Totéž píší i na archiweb.cz. Tam i doplňují rok jeho otevření - 1913 Jinde zas píší, že je to okopírované krematorium v Brémách. I to je podobná budova, ale možná je to tehdejším obecným trendem ve stavbě krematorií v Německu v určitém období. Mimochodem, je psáno Switil i Svitil, ale informací k němu na internetu pramálo.


No schválně, kdo jste kdy naposledy dostal pohlednici z krematoria? Ale vraťme se k mosteckému krematoriu. To má na rozdíl od obou zmíněných německých ve spodní části pod schodištěm kaskádu s bazénem, jejímuž čelu dominuje reliéf s dalšími postavami. Mají prý symbolizovat "věčnost, k níž se z obou stran ubírají osoby obého pohlaví a různého věku".


Mostecké krematorium postavil ing. Svitil podle plánů vídeňského architekta Augusta Kirsteina.To byl původně slezský Němec, který studoval ve Vídni a tam se i usadil. Získal rakouské občanství a zemřel těsně před začátkem druhé světové války v požehnaném věku 83 let. Projektoval například přestavbu kostela sv. Petra a Pavla v Brně, další podobnou přestavbu ve Vítkovicích, muzeum v Magdeburgu (u kterého jsme parkovali při návštěvě Magdeburgu) a tak dále.


V roce 1973 bylo o asi 350 metrů dál postaveno nové krematorium s obřadní síní, která ale dnes nefunguje jako obřadní síň, jsou v ní kanceláře a ještě prochází rekonstrukcí, takže vypadá trochu jako zimák mimo sezónu. Ale architektura to není úplně zlá.


Ve starém krematoriu je dnes Památník obětem druhé světové války. Byl otevřen v roce 2000, když jej do své správy převzalo mostecké muzeum. Na jeho vybudování přispěli také váleční veteráni z Nizozemí, Ruska a Itálie. Památník připomíná 12 tisíc obětí války, které zde zahynuly na nucených pracích při výstavbě chemického závodu v Záluží a v hnědouhelných dolech, a další tisíce lidí, kteří prošli zdejšími zajateckými a pracovními tábory.

Ve městě Most není mnoho budov, které mají okolo sta let. I proto je bývalé krematorium výjimečnou památkou. Moderní budova v klasickém slohu je skvostným architektonickým dílem, ale také dokladem toho, jak lidé a společnost ještě před několika desetiletími přistupovali k otázkám okolo úmrtí a posmrtného života.


Židovský řbitov v Mostě - Souši

7. října 2019 v 20:30 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovský řbitov v Mostě leží na opačné straně kopce Hněvín než město Most a zároveň i než tehdejší město Most v době vzniku řbitova. Možná snad i proto unikl řízené devastaci nacistů, kteří většinu řbitovů a synagog v Sudetech zlikvidovali. Zchátralý unikl i pozornosti komunistů, kteří zase rádi likvidovali to, co bylo zchátralé a co, podle nich, nemělo cenu opravovat.


Souš se německy jmenovala Tschausch, česky až do roku 1921 Čauš a od roku 1971 je součástí Mostu. Skoro celá tehdejší obec totiž byla zbořena za účelem těžby hnědého uhlí. Zbytek byl připojen k nově se rodícímu panelákovému městu Mostu, jemuž by se slušelo říkat Nový Most v úctě k tomu starému. Mostečtí Židé pořbívali na novém řbitově v Souši od roku 1878. Předtím žili převážně po vesnicích v okolí a neměli v Mostě obec. Po druhé světové válce řbitov chátral až do let devadesátých. Dnes je po reknstrukci, je o něj pečováno a je to jeden z nejudržovanějších židovských řbitovů, jaké jsem u nás navštívil.


Obřadní síň s průjezdem i domek hrobníka jsou kompletně zrekonstruované a dokonce obývané.




Řbitov je rozdělen kaštanovou alejí na starší horní část, kde jsou náhrobky převážně z 19. století, a na dolní část s modernějšími náhrobky ze století dvacátého. Nejmladší hrob, který jsem zahlédl byl z roku 1951. Je zajímavé, že tu nejsou žádné obrovské honosné hrobky, jak je tomu na řbitovech jiných větších měst. Je vidět, že židovská obec v Mostě nebyla až tak početná nebo možná spíše vlivná.





V zadní části řbitova jsou vojenské hroby s památníkem, na kterém je německý nápis "našim židovským kamarádům, kteří padli ve válce 1914-1918". V roce 1970 tu byl ve svých necelých 84 letech pořben příslušník 311. perutě Královského letectva za 2. světové války Julius Fink. To byl zřejmě poslední člověk, který tu byl pořben.



Unikátním jevem na tomto řbitově je kolumbárium. Představitelé mostecké obce byli zřejmě moderně smýšlející lidé. Dnes je kolumbárium také zrekonstruováno. Za ním je pěkný výhled do Mostecké pánve s komíny komplexu továren mezi Mostem a Litvínovem.


Náhrobky tu najdeme hebrejsko německé i hebrejsko české nebo jen německé a české. Jako celé Mostecko konce 19. století bylo národnostně smíšené, tak i židovská obec měla německy i česky hovořící členy. Mimochodem právě v Souši byla roku 1887 otevřena první česká škola na Mostecku.



Nečekal bych, že zrovna v Mostě najdu tak klidné místo odpočinku. Bejt olám, dům míru, jak mimo jiné říkají Židé svým řbitovům. Upravený a udržovaný řbitov v klidné vilkové čtvrti, kam nedoléhá hluk dopravy ani těžkého průmyslu, chráněn věží hradu Hněvín je pěknou ukázkou řbitova moderně uvažující židovské obce konce devatenáctého a první poloviny 20. století. Dnes řbitov spravuje Židovská obec v Teplicích. Řbitov je volně přístupný v otvíracích hodinách, tedy myslím, že do 17 hodin. Jako jedna z mála památek v Mostě starších více než sto let rozhodně stojí za návštěvu.

Více obrázků najdete zde.


Deset let po Elvisovi

2. října 2019 v 21:37 | vítor |  Music
Celý dnešní večer mě provází kapela Ten Years After. Je to blues rocková skupina s psychedelickým nádechem, která měla své nejsilnější období na přelomu 60. a 70. let. V Nottinghamu se z různých místních kapel zformovali The Jaybirds, kteří se v roce 1966 přemístili do Londýna, kde se přejmenovali definitivně na Ten Years After. Údajně na počest roku prvních úspěchů Elvise Presleyho. Od roku 1967 vydali v rychlém sledu několik alb, vesměs úspěšných. Kapela byla známá energickými živými vystoupeními vyšperkovanými kytarovým uměním Alvina Lee, který byl považován za jednoho z nejrychlejších kytaristů vůbec. Skupina ukončila činnost v roce 1975, ale od roku 1988 zase nepřetržitě funguje, i když už bohužel bez Alvina Lee, který zemřel v roce 2013. Ve Španělsku v hotelu.
Ten Years after střídají hardrockové těžké bluesovky s rock´and´rollovými vypalovačkami i jemnými zpívanými písněmi v kalifornském psychedelickém stylu. Takovou je i píseň Circles, která vyšla na čtvrtém studiovém albu Cricklewood Green (Cricklewood je čtvrť v severozápadním Londýně).



Life is going around in circles
Wonder will it ever end
If I die, baby, will you miss me
Or just find another friend
Does it matter what I do
Live life right or bear a grudge?
Does it matter what I do
Is there anyone to judge?

I have been to many places
I have journeyed through the mind
Though I've found some different faces
Another answer I can't find
Does it matter what I do
Is there anyone to say?
Does it matter what I do
Is there any other way?

I have got what I once dreamed of
As a child, so long ago
But my life just goes in circles
'Cause one answer I don't know
Does it matter what I do
Who will hear me if I cry?
Does it matter what I do
Does it matter if I die?

Jako důkaz skvělých živých vystoupení, které Ten Years After předváděli, jsem našel na youtube nahrávku ze San Francisca z Kalifornie z roku 1971, která nepatří do oficiální diskografie skupiny.


Já jsem se s Ten Years After seznámil před lety díky albu s podivným názvem Ssssh. Dodnes ho považuju za skvostnou ukázku hudby přelomu 60. a 70. let. Album zahajuje skřípavá a vrzavá kytara, vzápětí se rozjede rychlé piano a píseň i celé album naberou rychlé tempo, které potvrdí i další skladba Two time mama. První strana vrcholí vášnivě a tvrdě zahranou sedmiminutovou bluesovkou Good morning, little school girl, která je předělávkou klasického bluesového standardu, poprvé nahraného na gramofonovou desku v roce 1937 Sonny Boy Williamsonem. Druhá strana desky se vyvíjí podobně. Po lehčích kytarovkách jako I Don´t Know That You Don´t Know My Name přijde na závěr druhá bluesová pecka I Woke Up This Morning. Celé album má pouhých 33 minut a je to výborně strávená půlhodina.




Kuře na houbách

2. října 2019 v 20:42 | vítor |  Jídlo a pití
Kuře na houbách je jeden z úplně nejfádnějších názvů, jaký může recept na jídlo mít. Také úplně přesně nevystihuje, jak se vlastně jídlo připravuje. Je to pečené nebo dušené. Je to celé kuře nebo jen části kuřete? Tak tedy přesněji:

Pečená kuřecí stehna na houbách

A už toho víme o něco víc. Za houby budeme považovat to, co je zrovna k dispozici. Tedy mimo sezónu kupované žampiony, v sezóně na houby bohaté, jako je právě ta současná, tak směs nasbíraných hub, převážně různých druhů hřibů. A co k tomu dál. Anglickou slaninu, cibuli. Máslo. Sůl a koření. Dno zapékací mísy jsem nejprve vymazal máslem. Na ně jsem nasypal na půlkolečka nakrájenou cibuli, na tu pokladl plátky slaniny a zasypal nakrájenými houbami. Lehce jsem osolil, opepřil a okmínoval. Na to všechno jsem položil dvě pořádná kuřecí stehna, která vypadala, že byla uměle vypěstována zvlášť bez té nutnosti starat se o kuře určené k zabití a k jídlu. Stehna jsem osolil, posypal sladkou paprikou, pokladl jsem je plátky másla a snítkami tymiánu. Vše jsem podlil vodou. Troubu už jsem průběžně rozehříval na 200°C. Mísa tak do ní mohla být brzy umístěna a já se začal věnovat přípravě smaženice k večeři.

Stehniska jsem nechal péct asi hodinu a půl. Párkrát jsem je přelil vypékanou šťávou s houbovou směsí. Poslední minuty jsem je nechal dojít ve vypnuté troubě. Šťávy bylo stále až až, proto jsem vyndal mísu z trouby, z mísy jsem vyndal stehna a přemístil do misky. Na sporáku jsem si rozehřál plotýnku a přelil šťávu do pánve. Nechal jsem na prudkém ohni vypařovat vodu. Za asi deset minut šťáva krásně zhoustla a propojila se s ostaními ingrediencemi. V tu chvíli jsem otevřel červené víno Santa Cristina z Toskánska. Nalil jsem do směsi asi decku a vařečkou jsem víno vmíchával. Nechal jsem ještě probublat a vypnul. Stehna jsem si rozdělil do dóz, protože já vařím proto, abych měl v práci co obědvat a nemusel chodit na obědy do bufetů a restaurací, a na stehna jsem lžící přemístil voňavý výpek se směsí hub, slaniny a cibule. Ještě jsem uvařil brambory a už se můžu těšit na dobrotu. Takovou obětí houbového šílenství budu klidně dál!

Houbové šílenství a pěna dní

2. října 2019 v 20:17 | vítor |  Všední Nevšední
Na Olega, jehož význam je svatý, zdravý, silný, se Smrt překulila do Umění a já zatím ještě nevím, co s tím. Nechávám to v sobě pracovat a během roku uvidím, kam se dostanu. Už se překulili i sv. Václav a sv. Michal, ochránci, pomocníci a také zvěstovatelé krásného babího léta. I letos byly krásné dny, ale v jiných letech je svatováclavský víkend slunečnější a teplejší. Ale na další stranu dobře. Už takhle jsem na vandru po krajích blízkých česko - moravské zemské hranici nevěděl, co s fleecovou bundou, teplou, neprodyšnou a těžkou. To, že jsem byl na vandru, se tady snad časem projeví. Čeká mě jako vždy po takových akcích zpracování desítek a desítek snímků, jejich selekce, úprava a rozdělení do složek podle budoucích jednotlivých příspěvků. Kdy se k tomu dostanu? Nevím. Pěna dní teď ubíhá tiše a nenápadně, ale věci jsou v pohybu. V pondělí jsme u Fanyho hráli stolní hru a včera jsem byl na návštěvě u známého, pili jsme čaj a povídali si. Ve Slaném nevídané projevy společenského života. V Kauflandu měli levnou cibuli, tak jsem nakoupil kilo cibule, červené víno a uvařil jsem cibulačku. To ale není to, čím chci tento žblept zakončit. Žádné cibulové šílenství totiž nevypuklo. Vypuklo houbové šílenství, a to zrovna v posledních dvou týdnech, kdy jsem se na houby nedostal. Davy lidí proudily do stále ještě volně přístupných lesů a nosily tam odtud bez velké námahy koše plné hub. Já v pondělí na sv. Jeronýma chodil po vydrancovaném lese hodinu a půl a našel jsem asi deset hub. Nu což, rozdělil jsem se s mámou a ještě mi zbylo na tři porce těstovin s houbami podušenými na víně a tymiánu se smetanovo - sýrovou omáčkou. Ale to taky není ten recept, který z toho nakonec vyjde vítězně jako další příspěvek. Včera, na Igora, starého skandinávského boha plodnosti, přinesla mi hodná kolegyně Irenka krabici od bot plnou hub. Houbové šílenství zasáhlo pěnu dní a propojilo se s ní v principu integrace, syntézy a synergie. Jedním z produktů této integrace, syntézy a synergie je i recept v následujícím příspěvku. Já zatím v pěně dní budu slučovat protiklady a vytvářet (snad) rovnováhu.