Leden 2020

Z doby laténské do doby postmoderní

26. ledna 2020 v 21:34 | vítor |  Na cestách
Nejznámějším keltským oppidem na území České republiky je bezesporu Závist. Tak je označován kopec, který se ve skutečnosti jmenuje Hradiště a má nadmořskou výšku 391m. Od hladiny Vltavy dělí vrchol kopce a zároveň i akropole oppida přímou čarou téměř 200 výškových metrů na 725 metrech. My jsme s kolegy samozřejmě nešli tou nejpřímější cestou, ale i tak jsme se do kopce od Vltavy pěkně zapotili. Závist leží nad pravým břehem Vltavy přímo nad vlakovou stanicí Praha - Zbraslav, zatímco téměř celá část Prahy a bývalé město Zbraslav leží na břehu levém. Z mostu Závodu míru se Závist jeví oprávněně jako mohutný vrch.


Co se týče výstupu, tak nejhorší je necelý kilometr od mostu k bývalému arcibiskupskému altánu. Od něj se pak nabízí vydýchat se a zchladnout při pohledu na údolí Vltavy, Zbraslav a kopec Kopanina se známým vysílačem Cukrák.





Už tady okolo altánu začíná areál hradiště. Aby bylo rozuměno, tady proběhly tři fáze osídlení během pár set let, teprve za té třetí, v době laténské, tedy v druhém století před naším letopočtem, zde keltské obyvatelstvo postavilo na základech předchozích hradišť sídlo o rozloze asi 1,5 km² - oppidum. Rozsáhlé předhradí s valy a branami bylo zakončeno akropolí. Místo dodnes udivuje svou rozlohou a má nádech mystických starých časů.





Samotná vrcholová plošina kopce a hradiště - akropole - působí dnes trochu jako rumiště. Je to tím, že zde zůstala odkrytá naleziště po archeologických průzkumech, která samozřejmě lákala spoustu lidí k dalším zkoumáním, ve skutečnosti však k ničení vzácných nálezů. Proto bylo rozhodnuto celou plochu zakrýt navezenou zeminou. Na okraji akropole stojí informační altán, který je nabitý písemnými i obrazovými informacemi o všech fázích osídlení na Závisti.


Z hradiště se pak schází už daleko menším převýšením na Pražskou plošinu k obci Dolní Břežany. Na severní straně je ale hluboce zařízlé údolí Břežanského potoka, kde je převýšení asi 160 metrů na čtyřech stovkách metrů. Na druhé straně údolí stálo další hradiště, dnes se mu říká Šance. Tvořilo s oppidem na Závisti jednotné osídlení, které ovládalo široké okolí. Tam jsme nešli. Pokračovali jsme pohodlnou cestou k Dolním Břežanům a oppidu jsme věnovali ještě jeden pohled přes pole.



Dolní Břežany byly ještě před 30 lety zapadlou obcí jen pár kilometrů za okrajem Prahy a žila tu asi tisícovka obyvatel. Na začátku 21. století se obec začala rychle měnit. Dnes tu žije více než 4000 lidí a je tu spousta velice moderních staveb. Nachází se tu vědecká centra, jejichž úkolem je práce se supermoderními lasery. Byl tu také postaven zbrusu nový, architektonicky velice zajímavý hřbitov, dva parky, nové centrum s moderním atriovým sídlištěm a staví se další moderní budova - školka. Měli jsme nepatřičný pocit, že jsme v Nizozemí nebo jinde v západní Evropě, ale rozhodně ne na české vesnici.





Původní dominantou vesnice je zámek. Původně středověká tvrz byla přestavěna na renesanční zámek za vlády Krištofa Želenského ze Sebuzína v roce 1600. Zámek pak měl pestré osudy jako celá česká země. Dnes je rekonstruován a slouží jako hotel. Na konci 19. století k němu byla přistavěna pseudorománská kaple sv. Máří Magdalény. Naše poslední kroky vedly do sousedství zámku, kde jsme v Olivově pivovaru, který je v provozu od roku 2015, ukončili výlet nad žejdlíkem dobrého piva.





Přes Bílou horu na pivo do kláštera

18. ledna 2020 v 12:06 | vítor |  Na cestách
Pro Slaňáky nebyl nikdy Veleslavín nijak atraktivní částí Prahy, která by vyzývala k návštěvám. Víme proč, autobusy jezdily na Dejvickou a na Hradčanskou a Veleslavín byla jen odbočka se železničním přejezdem a malým nádražím. Což bylo vidět právě z autobusu. Situace se před pár lety radikálně změnila, když se postavila stanice metra a nový autobusový terminál. Dopravě na letiště to moc nepomohlo, i když jsem si myslel, že metro tímhle směrem má smysl hlavně jako doprava na a z letiště. Ani Slaňákům změna úplně nevoněla, protože řada z nich pracuje a studuje v Dejvicích a okolí Hradčanské. Za to ale možnost vyrážet na výlet nebo procházku přímo z Veleslavína se začala sama nabízet! Loni byl navíc navýšen počet víkendových spojů. Jednou z lokalit blízkého okolí Veleslavína je i obora Hvězda se známým letohrádkem dosažitelná do 25 minut. Za oborou je coby kamenem dohodil plochý vrch Bílé hory. A na něm mohyla, ale malinká, skoro vypadá jako náhodně navršená hromada kamení z pole. Jedno z nejdiskutovanějších míst české historie. Stále nevíme, jak už to v historii bývá, co by se stalo, kdyby bitva dopadla opačně a české stavy zvítězily.


Ale vraťme se ještě na chvilku do Veleslavína. Za prvé mohu doporučit hospodu Na Závisti v historické budově z přelomu 19.-20. století. Nejlepší varianta v dosahu 10 minut od terminálu. Za druhé je to obec s dlouhou historií. Poprvé je totiž zmiňována už v zakládací listině Břevnovského kláštera. V roce 1420 ji klášteru ukradli Pražané, takže určité jevy mají v naší historii tradici. Její zlatý věk byl jako tak nějak všude v Evropě ve století šestnáctém. Jeden dvůr tady patřil Štěpánovi Adamovi z Veleslavína, otci Daniela Adama z Veleslavína, nakladatele a tiskaře, velké české renesanční osobnosti. Na bývalé návsi Veleslavína má kamennou bustu na soklu, pomník od sochaře Antonína Procházky. To byla zase zajímavá postava českého sochařství a také restaurátorství druhé poloviny 19. století. Kromě zajímavých realizací jako třeba spolupráce na kopiích soch Titánů na Matyášově bráně na Pražském hradě je pro náš slánský region zajímavý jako autor pomníku Václava Beneše Třebízského v Třebízi.


Z bývalé návsi je dnes malý parčík s jednou zajímavou stavbou. Je to domek se špičatou střechou, pozůstatek hradního vodojemu ze 16. století.


Když byl Veleslavín připojen v roce 1922 k Praze, žilo zde skoro 2000 obyvatel, byla tu železniční zastávka od roku 1863, malá továrna na šamotové a hliněné zboží a 173 domů. Dnes patří do katastru Veleslavína i severní část Petřin, tedy až po hlavní ulici Na Petřinách, až k točně tramvaje. Na Petřiny se musí vyběhnout krátkým a prudkým kopečkem. Na vršku ještě před hlavní tepnou Petřin je příjemně zelená část sídliště někdy z přelomu 50. a 60. let a také zhruba dvacet let starý areál Hvězda navržený architektem Vladem Miluničem. Ten se mi nepodařilo vyfotit.




Na jihozápadním konci Petřin je už zmíněná tramvajová konečná a také Ústav makromolekulární chemie. Makromolekuly nejsou úplně můj obor, ale je to jedna z mých oblíbených budov v Praze z druhé poloviny 20.století. Její architekt Karel Prager pracoval na projektu od roku 1956. V roce 2002 byla budova rekonstruována. Více o ní najdete zde.


Druhou budovou ze zmiňovaného období u konečné tramvaje, tedy na Heyrovského náměstí, je hasičská stanice z roku 1974. Nás ale více zaujala plastika z tlakových lahví umístěná stranou od vchodu.


A pak už obora Hvězda. Vchod z libocké ulice je obklopen množstvím dopravních značek.


Letohrádek Hvězda a obora okolo něj jsou jedním z nejznámějších odpočinkových míst v Praze. Horní část s širokými pruhy alejí vedoucích k zámku přechází za letohrádkem do trochu divočejší části lesoparkového typu. Obora byla založena Ferdinandem I., ale letohrádek nechal postavit až jeho druhorozený syn Ferdinand Tyrolský. Ten se nikdy nestal českým králem, ale 20 let tu vykonával úřad místodržícího. Za jeho vlády došlo k největšímu rozkvětu renesance u nás, ale také byl známý vládou tvrdé ruky, hlavně proti nekatolíkům. Letohrádek Hvězda byl postaven v 60. letech 16. století podle jeho vlastního návrhu. Ferdinand jako renesanční velmož se zaobíral samozřejmě astrologií, matematikou, řádem vesmíru etc., proto byl nový zámek postaven jako tzv. filosofická stavba prostoupena zákonitostmi vesmíru. Byl vystavěn na půdorysu šesticípé hvězdy. Základ je tedy tvořen dvěmi protínajícími se pravoúhlými trojúhelníky v kruhu. Jednotlivé cípy hvězdy, ale i meziprostory mezi nimi jsou věnované antickým božstvům a jiným mytologickým postavám. Každé patro je chápáno jako jeden živel - oheň, vzduch, voda a země.




Území obory má zajímavou geologii i flóru. Listnatý porost zahrnující i staré duby, buky a habry stojí na podloží, které často proniká na povrch v podobě pískovcových skalek. Pod svahem za letohrádkem teče potok dnes zvaný Světluška, protože u něj stojí roztomilá funkcionalistická stavba - kruhový domek, kterým začíná štola Světluška, která byla součástí hradního vodojemu. Potok se vlévá pod oborou do Litovického potoka, který není ničím jiným než Šáreckým potokem, zvaným tak od nádrže Džbán až po ústí do Vltavy pod Babou. Světlušku jsem přešli a vyšli bočním vchodem za zeď obory. Před námi se cestička vinula do táhlého svahu zakončeného plošinou. Byli jsme na Bílé hoře.




V ulicích na okraji Bílé hory stojí pěkné vilky hlavně z let třicátých minulého století. Ale pořádně tam fičelo, tak jsme si říkali, že to tam je pěkně větrná bílá hůrka. A pak plochá pláň, kde se 8. listopadu 1620 střetlo vojsko českých stavů s dvěma armádami nepřátelskými. Průběh i výsledky jsou známé. Na vršku stojí kopeček, zřejmě uměle navršený ze zeminy, a na něm mohylka, kterou v roce 1920 postavili čeští sokolové.




Na Bílé hoře je nejen větrno, ale jsou tam i daleké výhledy. Vzal jsem s sebou prozíravě dalekohled a v jasném slunečném počasí se to vyplatilo. Na jednu stranu je vidět Kladno, Kožova hora a lesy za ní. Uprostřed Ruzyň, věznice, nad ní za tratí kasárna, úplně nahoře letiště. Na druhou stranu je vidět údolí Divoké Šárky a hřbet nad ním ve směru na Nebušice. A nejlépe je vidět samozřejmě letohrádek Hvězda.


Pod Bílou horou stojí jeden klášter funkční a jeden bývalý, nebo spíše nedostavěný. Barokní areál kláštera benediktinek jsme obešli zezadu a přišli jsme tak rovnou k areálu, který byl původně zamýšlen jako klášter řádu servítů. Ale v neklidných dobách třicetileté války se servíté nakonec uchýlili na Staré Město a místo kláštera tu nakonec po válce vznikl zájezdní hostinec, funkční donedávna, a také špitál s kaplí sv. Martina. Kaple dosloužila za josefínských reforem a v 19. století byla přestavěna na byty. Byty jsou tam dodnes, ale na stavbě je její původní účel stále poznat.


A pak už se blížilo zasloužené občerstvení. Z pláně na Vypichu jsme se posunuli kousek tramvají a vystoupili u Břevnovského kláštera. To je samozřejmě také významná památka, ale my jsme neomylně zamířili do klášterního šenku, který jsme shledali velice příjemným a svým způsobem útulným i přes kvanta turistů střídajících se po zakoupení kávy do kelímku s sebou. Na čepu byla řada chutných a zajímavých piv, něco k jídlu taky bylo a obsluha byla skvělá, takže skvělé bylo i zakončení našeho výletu. A věděli jste, že z klášterního areálu se dá dostat zpátky na autobus na Veleslavín pěšky do dvaceti minut, i když lehce zakufrujete v klášterní zahradě?




Verše o zapomnění

15. ledna 2020 v 8:49 | I Gju - Bo |  Poetika
Verše korejského básníka z 12.století....


Slaňáci poznávají Rakovník

9. ledna 2020 v 21:42 | vítor |  Na cestách
Moje rodné město Slaný patří do okruhu měst zakládaných českými králi od zhruba první poloviny 13. století do doby Karla IV. Klasických středověkých měst s hradbami, věžemi, mohutným gotickým kostelem a velkým tržním náměstím s okruhem vedlejších uliček. Jsou si ta města často ve svých historických centrech dost podobná. Slaný, Louny, Rakovník, Beroun, Kadaň, Chomutov. Dříve i Most. Žatec. Do některých z nich Slaňáci občas zajedou, ale víceméně je znají jen povrchně. Nejčastěji asi do Loun, ty jsou na trase a připadají z těch všech uvedených měst Slanému nejbližší. Před pár lety jsme s kamarády prozkoumali právě památky města Louny. Tentokrát se jiná výprava soustředila na město, kam nikdy za mého dosavadního života nejezdil ze Slaného přímý autobus. Až loni v srpnu byla zavedena linka Slaný - Rakovník, která jezdí i o víkendech, a to vyhlídkovým tempem hodinu a čtvrt. Poslední neděli roku 2019 jsme tedy mohli plně věnovat městu, které nosí ve znaku raka od doby Vladislava Jagellonského, ačkoli původní význam slova souvisel spíše s říší rostlinnou než živočišnou.


Je jasné, že nejvíce památek v Rakovníku najdeme na náměstí a v okolí, ale my jsme začali pěkně zeširoka. Vystoupili jsme z autobusu už na předměstí a oklikou přes zahradní čtvrtě a okolo Masarykovy nemocnice chtěli jsme se dostat na západní konec města, ke kostelu sv. Jiljí. První nás ale přivítal sv. Vojtěch hlídající malý parčík u sídliště a zastávky autobusu. Zřejmě hlídal pečlivě, neboť někteří členové naší výpravy začali klouzat po blátivé pěšině a nakonec byli svatým Slavníkovcem donuceni padnout na kolena. Po tomto uvítacím rituálu teprve jsme byli propuštěni do města.


Cestou k kostelíku jsme si pěkně protáhli nohy ztuhlé z více než hodinového sezení v autobusu. Ušli jsme asi 2,5 kilometru, prošli jsme vilkovou čtvrť, došli nad hřbitov a sešli k nemocnici, kterou jsme obešli po jejím horním okraji. Na konci města u silnice na Jesenici stojí kostel sv. Jiljí.



Kostel byl postaven do současné velikosti během 15. století, následně upravován, etc. Ale daleko zajímavější je, že stojí na místě původní kaple a také na místě prvního raně středověkého osídlení v prostoru dnešního města. Je tedy dost pravděpodobné, že se jedná o stavbu stojící na místě nejstarší rakovnické církevní stavby. Dnes slouží potřebám pravoslavné církve, je opraven a ve zdi bývalého hřbitova, který kostel obklopoval a z něhož zbylo jen pár zachovaných náhrobků, jsou od roku 1860 umístěny kapličky křížové cesty.




Od sv. Jiljí se dalo pokračovat jedině směrem na východ, do středu města. Opět jsme prošli kolem nemocnice, tentokrát zepředu. Počasí bylo chladné, průzračné a celé promodralé. Kromě budov z různých let 20.století se v zorném poli objevil i městský pivovar, známý Bakalář, jehož produkt jsme měli tu čest později ochutnat.



My jsme se ale ještě chtěli zastavit na hřbitově. Rakovnický městský hřbitov byl založen v době velkého rozvoje města na konci 16.století okolo nově vystavěného kostela Nejsvětější Trojice. Goticko - renesanční kostel není jedinou významnou památkou na hřbitově. Vedle kostela stojí šestiboká zvonice, která je pokládána za nejcennější českou pozdně gotickou dřevěnou zvonici, svým způsobem ojedinělou i evropském měřítku. Trojici památek doplňuje barokní kaple sv. Rocha z roku 1726. Jak zasvěcení napovídá, byla postavena jako díkůvzdání za ochranu proti moru, na který byl sv. Roch, oblíbený svatý už od 15. století hlavně ve Francii a v Itálii, odborník. Často bývá zobrazován se psem, který mu olizuje hnisající morovou ránu. Etc...







Rakovnický hřbitov je plný krásných náhrobků. Některé jsou opravdu staré jako třeba hrob dcery knovízského rodáka, absoloventa slánského gymnázia a právníka, poslance a celonárodně respektovaného muže, Aloise Pravoslava Trojana, který se usadil v Rakovníku v roce 1856. Jeho dcera Milada zemřela ve 22 letech a po její smrti přijali Trojanovi do rodiny dceru Karla Havlíčka Borovského Zdeňku, která u nich pak žila tři roky.


Jsou tu krásné hroby secesní i modernistické z období první republiky. Celou galerii si můžete prohlédnout zde.




Také škála zajímavých osobností je zde pohřbena. Hrobka rodiny Františka Otty, zakladatele továrny na mýdlo, dodnes funkční a známé jako Rakona, respektive Procter & Gamble. František Otta prožil více jak 90 let dlouhý, bohatý život. Narodil se v revolučním roce 1848 a zemřel už za protektorátu v květnu 1939. Také osudy dalších členů jeho rodiny byly zajímavé. Daleko kratší životní dráhu měl vytyčenou Josef Kholl, generálmajor in memoriam, důstojník předválečné armády ČSR, účastník bojů o Tobrúk a na Blízkém východě, člen 1. československé brigády v ČSSR. Padl v bojích o Duklu v necelých třiceti, jeho ostatky byly převezeny do Rakovníka, kde je po něm pojmenováno sorelácké sídliště z 50. let. A ještě kratší život měl Václav Kropáček, "rakovnický Mácha", jak ho v připomínkovém článku nazval Rakovnický deník. Mladý romantik dopadl podobně jako jeho vzor - nachladil se a umřel. Ve třiadvaceti letech. Nic na tom nemění ani to, že Mácha asi chytil choleru z říční vody.




Vedle hřbitova se do svahu zakusuje strž, kterou využili rakovničtí ke stavbě nového hřbitova, konkrétně urnového háje. Projekt vypracoval jeden z nejznámějších a nejpracovitějších architektů období první republiky, František Albert Libra spolu s tehdy také velice známým zahradním architektem Josefem Kumpánem. Urnový háj byl otevřen v roce 1932. Vévodí mu dvojhrob bratří Burianů, rakovnických rodáků a operních pěvců, z nichž starší Karel byl tenoristou světové úrovně. Mladší Emil, barytonista, je mimo jiné znám jako otec avantgardního dramatika Emila Františka Buriana.



Pak už jsme se přesunuli do centra města. Rakovnické náměstí se jmenuje Husovo, na něj navazující náměstí u kostela je Žižkovo. Husovo náměstí je dlouhé skoro 400 metrů a úzké. Rozlohu má 1,7 ha. Nejzajímavější soustředění památek je v jeho východní části. V jihozápadním bloku domů stojí budova radnice, která pochází z let 1734 - 1738. Dnešní podoba radnice vznikla ve 20.století.






Nejvíc goticky se člověk cítí v okolí kostela sv. Bartoloměje. Ten byl postaven na přelomu 15. a 16. století, když původní kostel sv. Mikuláše vyhořel. Svatý Mikuláš byl tedy shledán nedostatečným ochráncem kostela a vystřídán právě Bartolomějem. Ten vydržel dodnes. Je to mohutná pozdně gotická stavba upravená na konci 19. století, jak jinak, Josefem Mockerem. Vedle kostela stojí zvonice z roku 1495. Partu doplňuje Pražská brána, výstavní kousek z počátku 16. století. U brány stojí bývalá fara, později dům cisterciáků, dnes budova muzea.




Pražská brána není jediná zachovaná z městské opevnění, které právě pocházelo z prvních desetiletí 16. století. Severní vstup do města uzavírala Vysoká brána, Je to monumentální, 46 m vysoká šestipodlažní stavba, která je zakončena ve výši 31 m otevřeným ochozem a dlátovou střechou.


Měli jsme v nohách už okolo šesti kilometrů a začínali jsme myslet na restauraci. Ještě zbývalo projít bývalé židovské město. Uličky mezi náměstím a severní hradbou pod Vysokou branou byly zastavovány od roku 1678 domy a domky židovských obyvatel. Kromě romantických průhledů jsme viděli i synagogu z roku 1763, dnes využívanou jako galerii, a Samsonův dům se sgrafitti, významnou renesanční památku města.






Nakonec došlo i na moderní umění. Sysifovo úsilí od autorů Petra Holečka a Dalibora Blažka nám přišlo jako zajímavé osvěžení veřejného prostoru. A pak jsme už konečně zapadli do restaurace U Černého orla. Objednali jsme smažák a za studena chmelený Bakalář. Byli jsme rádi, že máme kde zakončit výlet. Rakovník se nám nezdál nabitý restauracemi. Za studena chmelený Bakalář chutnal jako každý jiný průměrný průmysláč a smažák chutnal jako smažák. Dokud nezruší tu přímou linku, tak bychom se do Rakovníka ještě rádi podívali. Třeba na židovský hřbitov, na který tentokrát nedošlo.