Březen 2020

Zaniklý hrad Řebřík a kostel sv. Petra a Pavla

29. března 2020 v 21:12 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Hrad Řebřík stával na úzkém hřbetu, kterým vrcholí svah nad soutokem Svatopetrského a Pařezského potoka. Je zmiňován k roku 1318 a jeho pravděpodobným stavitelem je Markvart z Řebříka, zřejmě člen rodu pánů ze Žerotína. Majitelé se střídali, jedním z nich okolo roku 1410 byl Petr Prase z Chrástu, což tu uvádím, protože je to vtipné jméno. Posledním majitelem byl Burian ze Švamberka, poté byl roku hrad 1495 vykoupen a připojen k rozsáhlému křivoklátskému panství. Od té doby pustl a dnes z něj prakticky vůbec nic nezbylo. Jen studna na vrcholu hřbetu naznačuje, kde stávalo jádro hradu. Tam stál i palác jako jediná výrazná stavba v jádru hradu. Stísněný prostor více neumožňoval. Dvě oddělená předhradí se také nezachovala, na jednom z nich byla postavena zvonice. Laicky řečeno - nic tu vlastně není- Ale je to atraktivní terén, který stojí za to prolézt.





Celá lokalita Řebřík tvořila významný celek s hradem, dvorem, malou vsí, kostelem a rybníkem s haltýřem. Dnes stojí u silnice jen kostel a dva domy. Lokalita leží šest kilometrů severně od Zbiroha. Kostel byl původně gotický, v 18. století barokizován, pak chátral, pak byl přestavován, pak zase chátral a dnes je v nějakém jakžtakž stavu využíván pro kulturní akce, výstavy a koncerty. Kostel byl otevřen a na oltářní obraz s oběma světci, Petrem s klíčem v ruce a Pavlem opřeným o meč, dopadalo světlo skrz okna tak, jak to má v barokním kostele být.



Za kostelem je malý hřbitov sloužící hlavně pro nedalekou obec Líšná. Je tu pár pěkných náhrobků, hrob místního faráře a také hroby zástupců příjmení Mudra, častého na Rokycansku a severním Plzeňsku.





Kostel se hřbitovem pěkně vyniknou z pohledu ze svahu pod bývalým hradem. Příjemné malebné místo, které přímo svádí k zastavení a malé procházce.



Rozhledna Biskoupky

29. března 2020 v 20:29 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Biskoupky jsou malá úhledná vesnička vzdálená šest kilometrů východně od Radnic. Nad západním okrajem obce stojí na úbočí vrchu Bašovka železná konstrukce s vrcholvým ochozem a plechovou boudou.


Rozhledna tu stojí od roku 2019, měli jsme tedy štěstí, že jsme tudy nejeli o více než rok dříve, protože bychom se na žádnou rozhlednu nedostali. Na její stavbu byla použita nepoužívaná konstrukce z majetku místních hasičů a rozhledna také slouží jako protipožární pozorovatelna právě pro hasiče. To vysvětluje celkově vojenský vzhled rozhledny i boudy na jejím vrcholu.


Rozhledna je vysoká 13 metrů, na ochoz ve výšce deseti metrů se musí vylézt po úzkém železném schodišti. Pro objemnější osoby to není úplně snadné, ale počítalo se hlavně s hasiči, kteří jsou štíhlí a mrštní.


Na okně boudy je vylepen znak Sebečic, pod které Biskoupky patří. Je na něm jak trilobit odkazující k blízkým nalezištím, tak i jezevec, častý obyvatel zdejších hlubokých lesů. Jezevky se jmenuje i nedaleký vrch, jeden z mnoha, na které je z ochozu rozhledny vidět.





Dream pop

29. března 2020 v 20:13 | vítor |  Music
Při psaní dnešních příspěvků poslouchám skvělou muziku od londýnského dua Still Corners. Bylo založeno v roce 2007 a tvoří ho hudební mág, skladatel a aranžér Greg Hughes a zpěvačka Tessa Murray. Skupina se pohybuje v pomalých snových aranžích, které jsou na anglické wikipedii označeny jako dream pop. Je to velice příjemná hudba jak poslechu, tak k nějaké práci na počítači. Uchváceně se hroužím do sladkého hlasu Tessy Murray a ťukám do klávesnice své povídání o židovských hřbitovech a jiných zajímavých místech. Jejich poslední album se jmenuje Slow Air.


Židovský hřbitov v Terešově

29. března 2020 v 20:03 | vítor |  Řbitovní qítí
Terešov je obec, která patří k širšímu Rokycansku, v tomto případě k okolí Radnic. Přestože městečko Radnice je největším sídlem v tomto mikroregionu, tak nejstarší židovská obec byla právě v Terešově. Vyprávějí se historky o Židech, kteří prchali za vlády Vladislava Jagellonce z Prahy před morem, ale to opisuje jeden autor od druhého a jistého není nic. Traduje se, že hřbitov mohl být založen roku 1623, ale jistota je až někde na konci 17. století. Nejstarší čitelné náhrobky jsou z let 1725 a 1729. V Terešově byla i synagoga a židovská ulice, v polovině 19. století tu žily asi dvě stovky osob židovského vyznání. Opuštěnou a zchátralou synagogu zbořili v roce 1964, zachovala se fotografie, kterou jsem zcizil.


Samotný hřbitov leží u silničky spojující Terešov s vesnicí Bílá Skála a to nejdůležitější na něm je, že se opravuje. Zřejmě z podnětu pražské obce, která se stará o památky na většině území Čech. V přední části hřbitova jsou novější náhrobky a na těch se právě pracuje. Starší náhrobky v zadní části jsou už většinou opravené a vztyčené. Je opravdu radost vidět, když se mění smutný rozvalený hřbitov v troskách v místo důstojné připomínky života českých Židů v této části země.




Hřbitov v Terešově je docela velké pohřebiště, na ploše o rozloze téměř necelého půl hektaru je umístěno přibližně 300 náhrobků. Jak jsem se už zmínil, nejstarší pochází z let 1725 a 1729, a z období pozdního baroka se tu dá najít více pěkných stél.




Většina novodobých náhrobků nacházejících se v západní části hřbitova je zatím ještě povalena. Hřbitov byl rozšiřován mezi lety 1763 až 1768 a byl obehnán kamennou zdí, jež je místy povalena. Hřbitovní domek, pocházející z roku 1816, je zcela zbořen. Na tomto hřbitově je z významných osobností pohřben např. továrník a vydavatel listu Österreichischer Ungarischer Zintwarenfabrikant Julius Bondy.




Hřbitov ležící stranou od veškerého dění v zapadlém koutě Čech je ideálním místem pro návštěvu v časech, kdy se lidé nemohou zúčastňovat veřejných akcí. Byla sice sobota, ale pronesl jsem omluvnou prosbu k Hospodinovi a nebyli jsme stiženi bleskem. Odměnou nám byl prosluněný tichý a klidný prostor s památníky na množství lidí, kteří prožívali své životní příběhy v minulých stoletích jako součást židovské komunity. Jejich potomci pak byli právě jen za to krutě trestáni. Zde jsme však zažili pravou zahradu míru, bejt olám, jak také Židé svým hřbitovům říkají.






Podmokly a podmokelský poklad

29. března 2020 v 19:21 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Podmokly jsou vesnice, která leží na plošině vysoko nad údolím Berounky zhruba v místech, kde leží známé Skryje nebo Zvíkovec, přes který se do Podmokel jede. Co se týče moderních dějin, tedy myšleno od vzniku Českého státu, tak jsou Podmokly známé od roku 1045. Ale tato místa musela být známá už patnáct stovek let předtím. Jinak by tu kdosi neukryl poklad zlatých mincí v bronzovém kotli. Mince byly keltské, ale víc se vlastně neví. Jestli byl poklad, neboli depot, jak říkají archeologové a numismatici, ukryt z důvodu ohrožení nebo jako oběť bohům nebo jako součást pohřebního rituálu, nevíme. A nedozvíme se to. Poklad nalezli v údolí potoka, který prudce padá ze svahu dolů k řece, místní chalupníci. Nalezli vlastně jen část pokladu, která byla odhalena uvolněnou podmáčenou zeminou po vydatných deštích. Kotel s depotem pak nechal vyzvednout zaměstananec knížete Fürstenberka, který se za pomoci drábů postaral i o to, aby vesničané vydali i to málo, co našli a rozebrali si domů. Majitel panství, kníže Karel Egon I. z Fürstenbergu, část pokladu poskytl do numismatických sbírek, větší část z více než čtyřicetikilového pokladu nechal ale roztavit a přeměnit na dukáty. Poklad byl nalezen v roce 1771. Na trůně seděla Marie Terezie, v monarchii nebylo co jíst po kritické neúrodě, tak se začaly jíst brambory, James Cook se vrátil z plavby kolem světa a v Moskvě řádil mor.

K pokladu se dostanete pěšky z cesty, která vede z vesnice na sever, k řece a ke Zvíkovci, a kde se nechá zaparkovat auto. První, co vás naláká, je kaplička z druhé poloviny 18.století z reliéfy Panny Marie, svatého Josefa, svatého Antonína Paduánského a svatého Vojtěcha, ale tudy se k pokladu nejde, odbočka je o 170 metrů blíž k vesnici. Místo nálezu je označeno patníkem, který je ohražen plůtkem. Na patníku je vyveden letopočet 1771. Kolem ohrádky vedou schůdky k poli, asi abychom se podívali na domnělé keltské hradiště, které se k pokladu mělo vztahovat. Po Čechách i Moravě najdete spoustu bizarních památníčků, tenhle k nim určitě patří a stojí za krátkou návštěvu.







Židovský hřbitov ve Slaném

17. března 2020 v 22:03 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovský hřbitov ve Slaném je pohřebiště, které jsem nikdy za svého života až do letošního března nenavštívil. Učinil jsem tak až s kamarádem historikem Zdeňkem Víškem a skupinou přátel, jak o tom píšu v předchozím příspěvku. Židovských hřbitovů jsem navštívil u nás už jistě několik desítek, byla tedy skoro až ostuda, že jsem tak dlouho zrovna ten slánský vynechával. Při návštěvě hřbitova jsem si pořídil vlastní fotodokumentaci, jednu fotku jsem si vypůjčil, ale faktické informace jsem čerpal hlavně ze Zdeňkova článku ve Slánském obzoru z dubna 2014 Židovský hřbitov ve Slaném v proměnách času.


Celková plocha hřbitova je asi třetina hektaru, ale hroby najdete pouze na asi třetině původní celkové plochy v západní části hřbitova. Na hřbitově je zachováno 97 náhrobků. Hřbitov byl založen v roce 1881. V té době existovala židovská obec ve Slaném asi 20 let. Během té doby pohřbívali slánští židé své zesnulé hlavně v Blevicích, kde je nejstarší židovský hřbitov na širším Slánsku. Po založení hřbitova ve Slaném tu pohřbívali i židé z okolních vesnic.




V době založení hřbitova žily ve Slaném asi dvě stovky osob židovského vyznání. Trvale však jejich počet klesal až na 85 osob v roce 1930. O dva roky později byly sloučeny židovské obce v Kralupech, Ješíně a ve Slaném. O několik let později židovské komunity zanikly úplně.




V letech 1931 - 1933 byl hřbitov stavebně upraven. Byla vystavěna nová obřadní síň a další zázemí. Moderní funkcionalistická budova je skvělou ukázkou slohu. Jejím autorem je stavitel Vilibald Hieke, který je i autorem jiné významné náboženské stavební památky v našem městě - Husova domu i dalších staveb. Obřadní síň na slánském hřbitově je jednou z mála židovských památek postavených právě v období fukcionalismu. Dalšími nepříliš vzdálenými jsou synagoga ve Velvarech nebo obřadní síň na hřbitově v Kladně.


Mezi zajímavé hroby patří například hrob rabína Leopolda Thorsche, úplně první hrob na hřbitově, v němž je pohřbena sedmnáctiletá Berta Bondyová, hrob válečného uprchlíka z Haliče nebo hrob, v němž je jako zatím poslední na tomto hřbitově pohřbena paní Salusová z Třebichovic.





V období vlády komunistické strany hřbitov postupně chátral. Lepší situace nebyla ani v devadesátých letech. Až teprve v roce 2010 byl hřbitov prohlášen kulturní památkou a začalo se s jeho opravami. V rámci oprav byla část areálu upravena na soukromé bydlení. Zvolená varianta citlivě a vkusně doplňuje areál hřbitova.

Více fotografií najdete zde. Klíč od hřbitova je možno zapůjčit v infocentru, až bude zase otevřené.


Procházka po některých slánských sakrálních místech aneb Pod svícnem největší tma

17. března 2020 v 21:16 | vítor |  Nauka i óbšestvo
S kolegou Zdeňkem Víškem, slánským historikem, publicistou a středoškolským učitelem, obrazili jsme již mnoho kulturních památek, hřbitovů, kostelů a historických měst. Ale jak už to tak někdy bývá, doma není nikdo prorokem. Já nebyl například nikdy na slánském židovském hřbitově. Pravda, byl jsem v dětství asi dvakrát u něj, vybavím si poničenou fasádu obřadní síně i hřbitovní zeď, ale nikdy jsem nebyl uvnitř. To bylo hlavní motivací naší procházky. Zdeněk, dobře známý v intelektuálních kruzích, bez problémů zapůjčil klíč od hřbitova v infocentru ještě před jeho uzavřením. Pozvali jsme jen několik známých. Sešli jsme se v sedmi a počasí nám přálo. Obešli jsme městské hřbitovy a oželeli dnes jinak vždy přínosnou procházku po nich a okolo zdi čtvrtého hřbitova scházeli jsme ze svahu. Po asi dvou stovkách metrů nás stezka dovedla na prostranství před hřbitovem.


Zdeněk pronesl krátkou řeč a pořídil si fotografii výpravy. Vyjmul z kapsy vzácný artefakt - klíč s plastovou zelenou cedulkou a vpustil nás vedlejší brankou. Krásně rekonstruovaná obřadní síň je dnes součástí soukromého bydlení, které vkusně doplňuje areál z větší části nevyužitého hřbitova.


Pomalu jsme procházeli hřbitovem a luštili zašlé náhrobky. Často jsme museli odstraňovat tuhé výhonky břečťanu, abychom odhalili alespoň zbytky původních nápisů. Zdeněk nám lokalizoval nejstarší hrob na hřbitově. Berta Bondyová zemřela v pouhých sedmnácti letech v srpnu 1881.



Odkrývaly se tu před námi osudy malé židovské obce, do které se slánští židé sdružili až roku 1861. Leží tu Popperové i Propperové, Fischerové, Steinové i Epsteinové, Hellerové i Kellnerové. Jejich potomci už ve Slaném nežijí. Buď byli zavražděni nebo utýráni nacisty, nebo se jim podařilo před válkou či po ní emigrovat do Izraele, Velké Británie nebo USA.




Všichni účastníci výpravy vnímali návštěvu hřbitova jako vzrušující zážitek, expedici někam do minulosti. Hrob za hrobem se před námi odkrývaly další příběhy. Probrali jsme příbuzná témata, další hřbitovy v okolí, pořídili dokumentaci. Na rozloučenou nás doprovodil pozorným pohledem krásný bílý vlčák za plotem.



Na rohu hřbitova jsme zjistili, že je zřejmě možný výstup po pohodlné polní cestě skrz sad. Vyfuněli jsme zpět na konec ulice Na Vinici. Někdo se tu rozloučil, většina ale chtěla využít krásného dne a dobře načatého odpoledne a pokračovat dál. Sloup vinařů a rybářů je přirozeným cílem v takovém případě. Od něj je jeden z nejhezčích pohledů na Slánskou horu.


Dále pokračuje cesta nad sady okolo křížku vysoko nad údolím Červeného potoka. Převýšení v těchto místech činí asi 70 metrů na 450 metrech. Tady v těch místech zase Zdeněk ohlásil, že touto cestou dál za sloupem nikdy nešel. Je příjemné poznávat i v okolí rodného města stále něco nového. Cesta vede jako zpevněná štěrková cyklostezka do Vítova a dá se z ní odbočit do Blahotic nebo Dolína. Ale také se dá ještě předtím odbočit do údolí, kde leží čistička odpadních vod pro Slaný a osada Ovčáry. Nad osadou u hlavní silnice stojí kostel sv. Václava.


Soudí se, že kostel mohli postavit ostrovští benedektini, kterým Ovčáry patřily, stejně jako Slaný před vybudováním královského města. Ale písemně zmiňován je až roku 1465. Ovčáry hodně utrpěly za husitských válek a po několika majitelích je kupuje Bernard Ignác hrabě Bořita z Martinic. Ten nechal pustý kostel roku 1674 opravit. Znovu se jevil velice zpustlým na konci 20.století. Tuto památku se ale podařilo celkovou rekonstrukcí zachránit.



I okolo tohoto kostela býval hřbitov. Dnes je sice udržován a několik opravdu pěkných náhrobků tu ještě stojí, ale jsou již zašlé a zůstávají jen svědky dřívějšího života poklidné osady Ovčáry. Dokonce jsme objevili náhrobek s nápisem klínovým písmem.




Opustili jsme toto staré místo, kde se dokonce při výzkumech našly i památky na daleko starší časy, a scházeli jsme k potoku skrz Ovčáry.


Věnovali jsme poslední pohled kostelíku u silnice, přešli potok a za družného hovoru se okolo zahrádkářské kolonie vraceli zpět k městu. Na Londě jsme si dali na závěr kávu z cukrárny na ulici místo obvyklého posezení v restauraci a zakončili tak příjemně a společensky strávené odpoledne.


Starý hřbitov v Bechyni

14. března 2020 v 11:35 | vítor |  Řbitovní qítí
Starý hřbitov v Bechyni je označení pro pohřebiště, které bylo založeno jako nové někdy v polovině 17. století. Ten skutečně starý hřbitov se nacházel okolo kostela nebo za kostelem na náměstí. Na tehdy novém hřbitově byl brzy postaven také kostel. Tedy označuje se spíš jako kaple, ale zase jako kaple je to docela velká stavba. Postavili ho tehdejší majitelé města Šternberkové na přelomu 70. a 80. let 17. století. Je to velice pěkná ukázka raného baroka u nás. Stavitel není úplně jasný, byl to však zřejmě Ital nebo někdo, kdo se v Itálii učil.


Hřbitov v Bechyni je přehlídkou osobností, které maloměsto pomáhaly v posledních několika staletích utvářet a vtiskly mu svou stopu, ať už to byli učitelé, lékaři, umělci, církevní hodnostáři nebo panští správci a úředníci. Nejstarší viditelné hroby se nacházejí při východní stěně kostela sv. Michala a pocházejí z 1. poloviny 19. století. Jsou zde hroby našich legionářů, i trochu bizarní ostře červené náhrobky vojáků Rudé armády z května 1945.










Řada místních náhrobků má nadprůměrnou výtvarnou kvalitu a jsou dokladem celkové společenské úrovně města Bechyně v 19.století a v první polovině 20.století. Co je tu ale opravdu unikátní, to je soubor litinových křížů, které v tomhle počtu běžně vidět na českých hřbitovech nejsou. Kříže vyráběly lokální malé továrny, které se specializovaly na kovolijectví. Hřbitov má díky počtu těchto křížů úplně jinou atmosféru než hřbitovy v dalších čekých městech.





Za sebe osobně můžu prohlásit, že se mi náhrobky fotí lépe než kříže. Bechyňský hřbitov má ještě jednu zajímavost. Je to vysoký výskyt příjmení Haškovec. Dodnes je v širším okolí Bechyně a na Táborsku poměrně frekventované (už v nedalekém Písku ale 0) a tady na hřbitově by se z křížů a náhrobků s tímto příjmením dal udělat celý kalendář. Tak jen malá ukázka.



Více fotografií najdete zde. Starý bechyňský městský hřbitov je hodnotným a zajímavým turistickým cílem a stojí tedy za návštěvu. Spolu se židovským hřbitovem umístěným ve stejné ulici tvoří zajímavý soubor památek v prostoru za hradbami středověkého města.


Předjarní neděle na slánských hřbitovech, hlavně na tom čtvrtém

7. března 2020 v 11:14 | vítor |  Řbitovní qítí
Slunečný první březnový den připadl na neděli a vytáhnul spoustu lidí na procházku. I na slánských hřbitovech bylo více lidí než obvykle a atmosféra tam byla tak nějak příjemně živá. Zastavili jsme se na chvíli na třetím hřbitově u hrobů vojáků z první světové války, kteří skonali ve slánském špitále, a pokračovali jsme na čtvrtý hřbitov. O tom se dočteme v publikaci Slánské hřbitovy od paní Frankové a paní Hušákové ze slánského muzea:

"Čtvrtý hřbitov byl nakonec založen v roce1922. Rozlohou je ze všech hřbitovních oddělení největší.Do jeho středu byla umístěna socha Panny Marie z roku 1697, která stávala na Pražském předměstí. Místo svého odpočinku zde mají slánští legionáři z 1.světové války. Legionářský hřbitov byl založen 10. září 1932 a je zde umístěno 54 jednohrobů a 50 uren.Na čtvrtém hřbitově jsou dále pochováni sovětští vojáci z 2. světové války. Přechodně zde byli pohřbeni i letci americké armády, kteří byli sestřeleni v březnu 1945 v blízkosti Slaného.Jejich těla byla v srpnu 1946 exhumována a převezena do Francie na jeden z ústředních hřbitovů americké armády."

Ale na čtvrtém hřbitově najdete i spoustu zajímavých náhrobků se zajímavými jmény osob, které měly určitě zajímavé životní osudy. Pán s německým jménem narozený v Essenu, ukrajinsky psaný náhrobek z období německé okupace, hrob řádových sester, které sloužily ve slánské nemocnici, hroby neudržované, rozpadající se, hroby lidí zapomenutých. Každá návštěva hřbitova přinese něco nového, další pohled na osudy lidí z let minulých, na osudy míst jejich posledních odpočinků.










Židovský hřbitov v Bechyni

7. března 2020 v 10:33 | vítor |  Řbitovní qítí
Na židovský hřbitov v Bechyni jsme se dostali díky ochotě paní z místního muzea, která si nějak špatně vyhodnotila moje prosebné emaily, aby bylo možno si klíč zapůjčit i mimo otvírací dobu muzea, a myslela si, že jsme nějaká velká významná skupina, takže se trochu podivila, když zjistila, že zbylí dva z té výpravy čekají na náměstí. Ale pěkný velký masivní klíč od docela malých vrátek půjčila, doporučila i hřbitov křesťanský, prohodili jsme pár přátelských vět, takže děkujeme a těšíme se s větší výpravou zase příště!


Hřbitov byl založen pravděpodobně v 1636, aspoň tak to uvádí ty nejdůvěryhodnější zdroje. Znamená to, že v té době už byla židovská komunita v Bechyni tak početná, aby mohla hřbitov založit. Židé jsou v Bechyni doloženi už v 16. století, ale jejich počet stoupnul zřejmě v souvislosti s událostmi Třicetileté války. Během 17. století byla postavena i první synagoga. Nejstarší hroby na hřbitově jsou schovány pod městským opevněním. Nejstarší čitelný náhrobek je z roku 1687. Mnoho z těchto nejstarších náhrobků patří mezi cenná díla z doby barokní a klasicistní.



Běžným znakem je použití mluvícího znamení na náhrobku. K nejčastějším patří znamení, které označuje příslušnost k rodu odvozujícímu původ od Mojžíšova bratra Árona, to jsou koheni - knězi, kteří mají právo vykonávat bohoslužbu. Jejich znamením jsou žehnající kohenské ruce. Všichni Kohnové z židovských vtipů mohou ale nemusí patřit k tomuto rodu, ale původ příjmení je jasný, stejně tak u zpěváka Leonarda Cohena a dalších Kohnů, Cohnů i Cohenů. Další časté znamení je konvička. Ta má také souvislost s bohoslužbami. Potomci Jákobova syna Léviho byli vybráni, aby sloužili ve stanu úmluvy ještě za pouštních časů izraelského lidu. Od té doby plnili funkci pomocníků kohenů, chrámových hudebníků, zpěváků i učitelů. Konvičkou polévali levité kohenům ruce.




Na náhrobcích z 19. století se začínají objevovat nápisy latinkou, a to v němčině i v češtině. V Bechyni převažuje čeština. Koncem 19. století se styl náhrobků přibližuje standardu většinové společnosti. Na malých hřbitovech jako je tento se opakují příjmení rodin až do osudných událostí během nacistické okupace. Tady to jsou například příjemní Popper, Lampl, Taussig a další.




Bechyňský židovský hřbitov, malebně posazený do zvlněného terénu za městskými hradbami, má rozlohu necelého 1,5 aru a je na něm zachováno asi 250 náhrobků. Ty vytvářejí při různých úhlech pohledu bizarní shluky a nerovné řady s neposlušně vyčnívajícími stélami.




Malý poklidnýn hřbitov zapadl do atmosféry nedělní procházky po malém poklidném městě. Historie bechyňských Židů byla násilně přervána, ale památka v podobě hřbitova zde zůstává.