Duben 2020

Jarním Džbánem

20. dubna 2020 v 21:25 | vítor |  Na cestách
Nedělní odpoledne se po ranním dešti vybralo a nabídlo svěží a slunečné počasí jako stvořené na malý autovýlet. Původní představy o pěší okružní trase na hradiště Dřevíč, případně na hradiště Okrouhlík rychle vzaly za své a byly přesunuty na den, kdy nebudeme vyrážet na výlet po čtvrté hodině odpolední. Cíl zůstal, tedy Džbán, nebo, jak se také říká, Podlesí. Džbán a jeho vlnící se táhlé svahy, prudké stráně s teplomilnou květenou, zalesněné plošiny tvářící se zespoda jako horské štíty, vesnice posazené na skalnatých terasách nad hlubokými údolími, cesty prudce se zvedající od silnice a mizející kamsi za táhlou zatáčku. A chmelnice na červené půdě plné opukových kamenů, ze kterých tu jsou postavené domy, stodoly i kostely.


Vyrazili jsme po sedmičce směrem na Louny. Byl tak nepříjemný provoz, že jsem hleděl co nejdříve z hlavní odbočit. Na Hříškov se mi to nepodařilo, tak až na Smolnici. Chybným odbočením jsem se do Hříškova dostal stejně. A museli jsme zpět ke Smolnici. Cestou jsme si aspoň prohlédli panorama Českého středohoří od smolnického kostela. Byli jsme v tu chvíli osmnáct kilometrů vzdušnou čarou od Slaného a 80 metrů výš a sedm kilometrů od Ohře v Lounech, ale výš o celých 170 metrů!


Ze Smolnice museli jsme přes Smolnický potok na Brodec, pak znovu do kopce na Líšťany, přes Senkov do Zbrašína, přes potok Maruška do kopce na Hořany a zase z kopce k potoku Hasina, který odvodňuje centrální Džbán směrem k Ohři a v jehož údolí leží Hřivice, kde jsme zastavili. Tady jsme původně chtěli vylézt na zmíněný Okrouhlík, ale pohled na něj a na hodinky nás přesvědčil, že se nemáme pouštět do žádných větších akcí.


V Hřivicích nás hned zaujal kostelík na kopečku zářící v odpoledním slunci. Je to kostel sv. Jakuba apoštola postavený v roce 1724 na místě starší, vyhořelé stavby. Kostel je opravený a skvostně zapadal do jarní nálady nedělního podvečera.




Nad kostelem stojí zvonice se zvonem Jakubem. Ten byl ulit v roce 1506, ale zvonice je asi o sto let mladší, postavená někdy na sklonku renesančního slohu a barokně upravená nebo dostavěná. Kostel se zvonicí vytvářejí působivé panorama vesnice.


Pod kostelem stojí ještě zvonice Církve československé husitské z roku 1934, ale tu se mi nepodařilo zachytit. Také tu stojí zajímavý pomník obětem první světové války z řad místních občanů. Jeho autorem byl ve 20. letech Emil Dufek, profesor na kamenické škole v Hořicích, ale rodák z nedalekých Chlumčan u Loun.


Ještě jedním pohledem jsme se rozloučili jak s Hřivicemi, tak s Okrouhlíkem a právě Okrouhlík jsme museli objet, abychom se dostali k naší další zastávce.




Okrouhlík se jevil od silničky mezi Hřivicemi a Konětopy jako mohutná horská masa, hrozivá a nepřekonatelná. Vrchol plošiny byl 170 výškových metrů na asi 650 metrech nad námi. Podél Hasiny, která se po 27 kilometrech svého toku vlévá do Ohře u Postoloprt proti plošině, na které kdysi stálo raně středověké hradiště Drahúš, jsme dojeli až do Solopysk, kde jsme prudkou serpentinou začali stoupat na plošinu Podhora, sedmnáctého nejvyššího vrcholu ve Džbánu. Ze zatáčky nad Solopyskami byl nádherný výhled na Pravdu se zříceninou hradu. Za ní byla vidět východní část plošiny Rovina, kde se nacházejí známé Kounovské kamenné řady. Vpravo vzadu končil dlouhý zalesněný hřbet vrcholovou plošinou Výrova. Pastorálním činily výjev ovce poklidně se pasoucí na zeleném svahu.




Na úzké placce na silnici spojující Louny a Rakovník leží městečko Ročov. Historicky významnější a starší je Dolní Ročov. Horní Ročov, to je ten, který leží na té placce, byl vystavěn po roce 1352 po povolení od Karla IV. Původně byl tedy majetkem pána z Dolního Ročova. Horní Ročov má úhledné náměstíčko s parkem, kde jsem kdysi spal v rámci vandru přes Dřevíč, který jsme s kumpány zakončili v místní pěkné rohové hospodě. Do Dolního Ročova se sjíždí - jak jinak - prudkou serpentinou.



Klášter v Dolním Ročově nahradil svým významem tvrz, která tu stála od začátku 14. století. Zdejší pán Albrecht starší z Kolovrat nechal klášter založit roku1373. Roku 1376 sem přišli první augustináni. Dokončen byl roku 1380. Klášter byl přirozeným střediskem oblasti a mimo jiné byl vyhlášen svým pivem. Doba bolševického teroru mu přinesla zlé časy. V roce 1950 byl zrušen v rámci Akce K a poté přeměněn na věznici duchovních osob pozatýkaných právě při této likvidační akci. Dále tu byla kasárna a v letech 1961 až 1995 zde sídlila dětská psychiatrická léčebna. Poté byl areál vrácen řádu augustiniánů. Skvostem je klášterní kostel, který na místě staršího svatostánku vystavěl Kilián Ignác Dientzenhofer v letech 1746-50 v barokním slohu. Symbolem kostela je Področovská Panna Maria, gotická Madona umístěná ve skleněné vitríně na hlavním oltáři. Za kostelem je malý hřbitov s příjemně stinnou atmosférou. Kromě místních z Ročov nebo Úlovic jsme objevili náhrobek s nevšedními jmény bývalých opatů kláštera.







Po hlavní silnici směrem k Rakovníku jsme dojeli do vesnice jménem Třeboc. Sjíždí se k ní zpět do údolí Klášterního potoka, od kterého jsme před chvílí vyjeli. V Třeboci jsme se krátce zastavili, abychom si prohlédli pěkné statky na návsi a novorománskou kapli sv. Vojtěcha.





Osmedesát čtyři metry na asi dvanácti stech metrech je převýšení od potoka v Třeboci na nejvyšší vrchol Džbánu, tedy samotný Džbán. Tedy vrchol. Ocitnete se na rozsáhlé plošině, která zároveň vypadá, že je všude ve stejné výšce, a zároveň je celá taková zaoblená, že vlastně moc do dálky nevidíte. Navíc je na ní silniční křižovatka. V zimě tu může být docela psí počasí, větrno, sněhové jazyky a tak podobně. Někde v poli se ukrývá cedulka s vrcholovým bodem. Vysílač to není.



Tady jsme symbolicky ukončili náš sluncem prozářený výlet. Na křižovatce jsme odbočili doleva a přes Kroučovou, nedaleko níž v bučinách nad Kalivody pramení Bakovský / Pozdeňský potok, jsme sjížděli k Řevničovu, kde jsme se napojili na hlavní silnici na Slaný a za pár minut byli doma.


Krajem zapomnění III. - Až na hranice újezdu

19. dubna 2020 v 11:19 | vítor |  Na cestách
Jak cestovat a poznávat zemi v časech, kdy se občanům státu nedoporučuje cestovat, a pokud ano, tak jen někam, kde budou občané sami, jen ve dvou? Většina Pražáků to pojme tak, že jedou na Křivoklátsko (a Posázaví a Kokořínsko apod.), tam vytvoří husté shluky aut u odboček do lesa jak v nejlepší houbařské sezoně, a chodí po lese. Já volím cestu tam, kde nikdo není nikdy, bez ohledu na vládní nařízení, do kraje, který jsem si pro sebe nazval Krajem zapomnění. Do kraje, kde jen málo památek září na dálku opravenou fasádou, kde ve většině vesnic je chátrající zámek, ruina starého německého statku, torzo kostela, hřbitovy s neudržovanými německými hroby. Kraj pod Doupovskými horami, kde vojáci zabrali pro své účely obrovské území a vytvořili tak umělou hranici, kde končí svět. Za hranici vojenského újezdu se nesmí a hranice se táhne v délce asi 30 kilometrů od severu od Kadaně až po Bochov na karlovarské silnici. Celková délka hranice újezda je asi 70 kilometrů.


My jsme jeli až do obočky na Žiželice u Žatce po sedmičce, potom ze Žatce na Kadaň přes Chbany a jiná podivná místa, před Kadaní jsme odbočili na jih a sjížděli jsme pod hřbet Kolina (507 mnm), patřící k Úhošťanské vrchovině. Za Kolinou se před námi na chvíli otevřelo panorama Doupovských hor s táhlými vrchy různých nadmořských výšek, od pětistovek po sedmistovky, ale to už jsme sjeli do údolí a přes Blov a Miřetice jsme dojeli pod Vintířovský vrch, na němž v jasném slunečném dnu zdáli zářila poutní kaple Panny Marie Pomocné.


Vintířov je malá vesnice spadající pod vedlejší Radonice, ale mají tam dva zámky, zámecký park, barokní kostel a výše uvedenou poutní kapli. Vintířov vlastnili různí majitelé, v 16. století to byli Šlikové, kteří přestavěli tvrz na renesanční zámek. Dalšími významnými majiteli byli Losyové z Losynthalu, méně známý rod původem z Tyrolska nebo Švýcarska, od konce třicetileté války usazený v Čechách, kteří nechali panství zvelebit, postavili zámek v Radonicích, už dvakrát zmíněnou poutní kapli, ovčín, hospodářský dvůr a také pivovar. Jan Antonín Losy z Losynthalu také začal stavět nový zámek, ale po jeho smrti se stavba zastavila. Zámek v klasicistním duchu dokončil až nový majitel Josef Mikuláš hrabě z Windischgrätzu. K zámku přiléhal park s kamenným letohrádkem a třemi rybníčky, dále zelinářská zahrada, zvěřinec, bažantnice, tři vinice a obora, která navazovala na park. Dnes vše vypadá jinak. Z obou zámků jsou vlastně už zříceniny, je zřejmě nemožné je zachránit. Z hospodářských objektů jsou často také jen torza. Ale park je zřejmě udržovaný. Je to okouzlující prostor s mnoha starými stromy, zejména mohutnými košatými duby. Zastavili jsme u barokní kaple svatého Šebestiána, která stojí před krajem Vintířova u silnice, a vyrazili jsme parkem k zámku.






Za zámkem jsme prošli okolo jedné z budov, které dříve patřily k areálu, přešli potok a před námi se do výšky 386 mnm vypínal Vintířovský vrch, solitérní vyvřelina jako dělaná k nějakému posvátnému nebo duchovnímu využití. Kapli nechala na vrchu postavit Marie Polyxena Losynthalová v roce 1685. Doba osvícenská přinesla jí pohromu. Nejprve do ní v roce 1781 udeřil blesk a následně byla úplně zrušena v rámci josefínských reforem. Ale už ve 30. letech 19. století byla obnovena díky velké lidové oblíbenosti. Populární poutě se tu konaly až do 60. let 20. století. Pak přišla známá doba temna nejen pro tyto drobné památky, ale pro celou zemi a pro tyto kraje na okraji dění obzvláště. Naštěstí i tady se našli dobří lidé, kteří iniciovali záchranu kaple a ta byla od poloviny 90. let postupně rekonstruována. Na vrchol se dá vyjít starou cestou se zbytky barokního schodiště, která je lemovaná moderními sochami ze sochařských sympozií, která se tu konala na začátku století. Na vrcholu je příjemný poměrně velký prostor s dalšími sochami, ať už moderními nebo některými zachráněnými ze zaniklých obcí na Doupovsku.






Pobyli jsme chvilku u kaple a cítili jsme se tam velmi příjemně. Nejenže tam opravdu vůbec nikdo nebyl, jak vyžaduje vládní nařízení, ale hlavně celková kompozice místa usazeného v krajině spolu s velice vydařeným počasím vytvářela pocit silné harmonie. Zpátky jsme šli okružní cestou kolem vrchu a zahlédli kapli ještě zespodu ze zadní strany. Potom opět přes park k autu a pokračovali jsme dále.




Cestou k Mašťovu jsme chtěli odbočit na polní cestu, kterou bychom se přiblížili k vyhlídce na Radechovských skalách. Ale cesta byla bohužel velice kamenitá a pro mou fabii i nebezpečná. Po asi dvou stech metrech jsem ťuknul o kámen a rozhodl se ze situace vycouvat. A to doslova, neboť nebylo, jak se otočit. Za spojeného úsilí celé posádky jsme manévr zvládli a vyhlídku jsme oželeli, protože prašná a kamenitá táhlá cesta k procházce moc nelákala. Dojeli jsme do Mašťova, starého města s mnoha zajímavými památkami, krásnou šlechtickou hrobkou, zámkem a židovským hřbitovem. Dnes tu na okraji civilizace žije jen asi pět stovek obyvatel. Mašťov jsme projeli a pokračovali směrem k terra prohibita. Po asi třech kilometrech jsme dojeli k zátarasům. Obrátili jsme se na jih a po chvilce opustili hraniční zónu. Přes vesnici Dobřenec, kde jsem si vyfotil hrázděný dům, jsme se přesouvali k Podbořanskému Rohozci.


Podbořanský Rohozec se až do roku 1949 jmenoval Německý Rohozec neboli Deutsch Rust. Kadaňský Rohozec pak byl Českým Rohozcem. Až do druhé světové války to byla docela velká vesnice, žilo tu více než 500 lidí. Ještě v polovině století devatenáctého tu byla silná židovská komunita, židé tvořili polovinu obyvatel vesnice. Dnes tu žije asi 150 lidí a je tu klid. Na návsi je zachovaný a opravený barokní kostelík sv. Notburgy. Svatá Notburga je oblíbená hlavně v Tyrolsku. Její příběh je trochu příběhem o Popelce, která svou zbožností a dobrotou konala dobré skutky, až byl její dlouhotrvající lidový kult oficiálně schválen roku 1862 papežem Piem IX., mimochodem papežem s nejdelším pontifikátem v historii, trvajícím 31 let. V údolí Doláneckého potoka leží židovský hřbitov, ke kterému jsme se chystali. Předtím jsme ještě posvačili na lavičce u prázdného hřiště a nechali se nabíjet jarními slunečními paprsky.



První písemné doklady o židech v Podbořanském Rohozci se datují od 2. poloviny 17. století, kdy zde žilo několik židovských rodin. O dvě stě let později to byly skoro tři stovky osob. Nejznámějším rodákem z místní židovské komunity byl Eduard Glaser, v druhé polovině 19. století proslulý orientalista, astronom a cestovatel, který se specializoval na arabské prostředí a zejména na Jemen. V obci stojí ještě jeho rodný dům a několik dalších domů, které se zachovaly po židovských obyvatelích. Vzácná barokně-empírová synagoga byla přestavěna na obytný dům už ve 30. letech 20. století a v roce 1956 zbořena. Hřbitov byl založen v roce 1856 . Obvod tvoří kamenná zeď, která je i se vstupní branou jen částečně zachována. Pochováno tu je zhruba dvě stě osob. Součástí byla márnice. Některé náhrobky jsou z červeného vápence a celkem jich je asi 25 vztyčených. Hodně povalených náhrobků už zarůstá tak, že si nevšimnete jejich obrysů a zakopnete o ně. Ale je vidět, že o hřbitov pečováno je. Je na něm posekaná tráva i náletové stromky a keře, kterých je v okolí dostatek a přes které je těžké se ke hřbitovu dostat. Není to první židovský hřbitov, ke kterému si člověk musí cestu trochu probojovat. Já zvolil trasu s přeskokem potoka, průnikem šípkového porostu, obejitím hřbitova seshora po staré lesní cestě a vstupem z opačné strany skrz chybějící zeď. Později jsme zjistili, že ke hřbitovu vede přes potok lávka. Lávka ovšem tak pofidérní, že někteří členové výpravy přes ni odmítli přejít a spokojili se s fotografováním zdálky. Upřímně řečeno, kvůli silné devastaci za posledních dvou totalitních režimů je tento hřbitov spíše památníkem na tuto devastaci než důstojnou připomínkou židovských obyvatel tohoto kraje. Já jsem nakonec po delším zkoumání lávku překonal lehce jak srnka, jen špičkami kopýtek jsem se dotýkal vachrlatých prken. Krajina okolo se vlnila a my se přes pole vraceli k auta, abychom popojeli zase dál.







Naší další krátkou zastávkou byla zřícenina hradu Křečov. Vrátili jsme se do Podbořanského Rohozce a odbočili na Nepomyšl. Po chvíli jsme zastavili u schované odbočky vlevo. Cesta vedla po úbočí nad údolím stejného potoka, na jehož druhém břehu leží židovský hřbitov. Jenom o skoro 20 výškových metrů výše. Hrad byl postaven zřejmě v první třetině 14. století. Poprvé se v písemných pramenech objevuje v roce 1338 v souvislosti s Rackem z Křečova . Obýván byl do konce 15. století, v roce 1541 se uvádí jako pustý. Byl to malý šlechtický hrad, který sloužil ke kontrole nejbližšího okolí. Jako mnoho jiných neměl šanci na využití v pozdějších staletích. Na místě toho moc nenajdeme, najdete zbytky obvodových zdí, zeď prozrazující, kde byla věž. Ale o zříceninu se někdo stará, u silnice je tabule, na místě hradu druhá, tabulky se směrovkami, odpadkové koše. Pod bývalou věží je kryté posezení, na předhradí zase ohniště s lavičkami. Docela fajn místo, nelitovali jsme té malé procházky. A pak zase dál, sjížděli jsme do zemědělské krajiny v okolí Podbořan a hlavně zámku Krásný dvůr, jehož majitelé krajinu vlastnili a formovali po staletí. Než jsme sjeli 130 výškových metrů na šesti kilometrech, ještě jsem si cestou vyfotil zajímavý kruhový zámeček stojící uprotřed Nepomyšle. Je to v jádru gotická tvrz, od začátku vývoje na nepravidelném půdorysu, renesančně a pak i barokně upravovaná, dlouho vlastněná Šliky, pak ještě déle Dittrichštejny. Za komunistů málem zdemolován, dnes opraven.








K širokému okolí důležitého šlechtického sídla patřilo mnoho staveb a objektů. Jedním z nich je nebo spíše byl i takzvaný Zámecký dvůr, výstavní barokní statek, který pro změnu zchátral až po roce 189. Leží v obci Chotěbudice, která nás ale nezajímala tolik jako nedaleko ležící hřbitov se zříceninou kaple svatého Štěpána. K místu vede od Chotěbudic táhlá rovná cesta.




Po cestě rovné jak pravítko by se dalo dojít až do Mašťova, ale my jsme zůstali zde u kaple na hřbitově. Kaple stávala ve vsi Mladějov, která zanikla už za husitských válek. Samotná kaple zůstala, byla barokně přestavěna a sloužila jako hřbitovní. Za komunistů zchátrala a byla navržena k demolici. Jak často se opakují tyto příběhy staveb v Kraji zapomnění... Na hřbitově jsou neudržované staré německé hroby a náhrobní desky. Českých poválečných hrobů je jen pár. Je to místo s velice osobitou atmosférou.









Čekala nás pětikilometrová cesta k poslední zastávce, shodou okolností také k torzu kostela. Cestou jsme ale míjeli jeden krásný kostelík opravený a malebně posazený na křižovatku cest na kraji Vysokých Třebušic. Byl postaven v polovině 18. století a je zasvěcený sv. Anně.


Poslední naše zastávka byla ve Zlovědicích. Název prý pocházející od středověkého jména Zlověd. Je to vesnice zemědělského rázu, kde zřejmě stávaly statky obhospodařující okolní polnosti. Dnes tu nežije ani 30 lidí. Nad vesnicí se tyčí její dominanta, dnes však jen těžko viditelná přes hustý porost. Kostel sv. Michaela archanděla je barokní stavba z 18. století. Dnes je to zřícenina, která nebyla zbouraná, ale není vlastně ani opravovaná. Jediným novým prvkem je střecha na věži kostela. Kostel má i s nedalekým hřbitovem velice působivou atmosféru.







A to bylo pro dnešek všechno. Strávili jsme krásný slunečný den víceméně bez omezení uprostřed podivné rouškové totality. V ten samý den obyvatelé Prahy posedávali ve skupinách po městských parcích za stálého dohledu strážníků městské policie. My jsme ještě cestou zamávali vrchu Rubín, na který se podíváme někdy příště a přes Žatec a Louny směřovali jsme k domovu.


Arriving Somewhere but Not Here

7. dubna 2020 v 22:28 | Porcupin Tree |  Music
můj nový objev...skupina porcupin tree...dikobrazí strom...a jeden z jejich dokonalých songů.... budu se jim věnovat víc...


Lehce rozmázlá výprava do Třebonic

6. dubna 2020 v 20:50 | vítor |  Na cestách
Pěší výlety po Praze mají tu výhodu, že člověk vidí to, co při běžném popojíždění autem nebo tramvají nevidí. Projde si část metropole a pozná ji do detailu. Reliéf zastavěné krajiny, hranice čtvrtí, původní vesnická jádra. Projde ulicemi, do kterých by se jinak nikdy nedostal. A vidí památky, o kterých neměl dříve tušení.

Třebonice jsou vesnice na samém jihozápadním okraji Prahy. Na jejím katastru leží třeba metro Zličín i obrovské obchodní centrum Metropole, stejně jako Globus a Ikea. Samotné Třebonice ale stále zůstávají vesnicí. Navíc tam už léta provozuje malý pivovárek s hospodou pan Staněk. A protože jeho pivo je vyhlášené, už po několikáté jsme s kamarádem Srbim do Třebonic naplánovali cestu. Poprvé jsme se ale rozhodli zasloužit si pivo pěším pochodem.

Do Třebonic se dá pěšky dojít různými cestami, ta nejjednodušší je asi od metra Stodůlky přes ultramoderní sídliště a po polňačce přes dvůr Chaby. Za ním se od severu napojuje cesta od Zličína. Po ní jsme nakonec přišli i my. Ale nebylo to tak snadné. Staré cesty jsou přervány moderními výdobytky civilizace, které se často pěšímu poutníkovi těžce překonávají.

Pro nás byl logickým bodem setkání a zahájení cesty dopravní terminál na Veleslavíně. Zpočátku jsme tak kopírovali lednovou výpravu na Bílou horu a do břevnovského kláštera. Ale variabilita cest Prahou je vysoká. Nešli jsme přes starý Veleslavín nahoru do starého sídliště Petřiny, ale podél svahu pod Petřinami jsme plynule stoupali a vyměnovali si novinky z našich životů z poslední doby. Cesta nás vyvedla až za sídliště do čtvrti pěkných vilových domků poblíž konečné tramvaje na konci Petřin. Tato část ale patří katastrálně už k Břevnovu. Je vůbec zajímavé si uvědomovat, že některá místa, ve kterých se člověk ocitne, patří katastrálně k jiné čtvrti než by se zdálo. Tato část a celá půlka Petřin patří k Břevnovu, obora Hvězda s letohrádkem k Liboci, Bílá hora k Ruzyni. Metropole Zličín k Třebonicím. Nádraží Praha - Zličín je otevřené přímo do Řep, ale leží pořád ještě ve Zličíně. A tak dále. My jsme teď byli za točnou tramvaje na okraji Petřin.





My jsme tedy teď byli za točnou tramvaje na okraji Petřin. A já jsem neodolal a opět jsem si vyfotil budovu makromolekulárního ústavu od Karla Prágnera. Moji oblíbenou z období 1945 - 1990. A směřovali jsme k Hvězdě. Tady stojí další zajímavé domy, hlavně v Zeyerově aleji, kterou si někdy také musím projít. My jsme ale zahnuli do Libocké a ve známé restauraci U Holečků jsme si dali jedno plzeňské od cesty.




A pak už do Hvězdy. Prošli jsme ji napříč a moc jsme se v ní nezdržovali. Nebyla hlavním cílem našeho výletu. Pokračovali jsme po chodníku na vnější straně zdi obory. Na hřišti SK Bílá Hora se činili starší žáci. Trenér na ně nervozně pořvával od střídačky. Klub navazuje na tradici založenou v roce 1922 pod názvem SK Viktoria Malý Břevnov. Po jednom kilometru nás za koncem obory čekal malý hřbitov. Je to evangelický hřbitov založený roku 1784 po vydání Tolerančního patentu. Je jediným takovým na území Prahy. Je to hřbitůvek jak dlaň.





Odtud je coby kamenem dohodil na Bílou horu. Přišli jsem na ni od severozápadu. Opět z ní byl krásný výhled na letohrádek Hvězda. I na letadla mířící k letišti Václava Havla.





Do letošního roku jsem nikdy na Bílé hoře nebyl, za prvních deset týdnů nového roku hned dvakrát. Pod horou jsme přecházeli Karlovarskou ulici a také rozhraní Ruzyně a Řep, přičemž klášter beneditkinek, ležící na té straně cesty jako Bílá hora, už patří k Řepám. Byli jsme tedy v Řepách a opět procházeli ulicemi, v nichž stojí skvělé domy staré osmdesát nebo devadesát let, často pěkně a vkusně rekonstruované.





Přešli jsme Slánskou ulici a okolo impozantní budovy úřadu městské části jsme scházeli k areálu řepských hřbitovů. Po levé ruce jsme nechali sídliště Řepy, které jsme vlastně celé obešli. Hřbitovů je v Řepách několik. Občanský hřbitov se sochou Václava Kočky, kterého v roce 2008 zastřelil jiný mafián, úhledný hřbitov řádových sester boromejek z místního kláštera a vězeňský hřbitov s náhrobkem známého loupežníka Babinského, který dožil v klášteře jako zahradník.






Došli jsme do starých Řep. Jádro obce ještě stále prozrazuje přítomnost původní středověké zemědělské vsi. Cenné jsou některé statky zachované v okolí kostela sv. Martina. Ten pochází z konce 12. století a patří tak k těm starším kostelům na území Prahy. O necelého půlkilometru dál stojí budova kláštera, který se oficiálně jmenuje Klášter kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Budova byla postavena v polovině 19. století v přísném klasicistním slohu a vypadá trochu jako kasárna. V minulosti tu byl sirotčinec i ženská věznice. Na dohled od kláštera stojí sokolovna s restaurací. Byl přesně čas na občerstvení a nabrání sil na závěrečnou fázi cesty.



Od chvíle, kdy jsme opustili restauraci v řepské sokolovně, začalo být vše rozmazané. Nebylo to ani tak naší opilostí, neboť po dvou pivech s jídlem se dospělý mužové jen tak neopijí, ale spíše neschopností fotoaparátu umístěného v mobilním telefonu poradit si se ztíženými světelnými podmínkami. Na začátku března se prostě ještě stmívá velice brzy.

Prošli jsme okolo vlakové stanice Praha - Zličín, kde jsem nikdy nenastupoval ani nevystupoval, a zkoumali jsme zvláštní tramvajovou smyčku vedoucí ke kolejišti. Po lávce jsme přešli koleje a nahráli si motorák bzučící ve tmě pod námi. Byli jsme ve starém Zličíně a stoupali ulicí Na Radosti. Tím, že jsme odbočili k autobusovému nádraží a k metru, jsme katastr Zličína opustili a ocitnuli se v Třebonicích.




Čekal nás nejnáročnější úsek cesty. I na fotografiích je vidět, jak složité jsme to v těch chvílích měli. Překonat dálnici, zátarasy, trefit správné místo pro přeběhnutí frekventované silnice, to vše na nás čekalo v následujících několika stovkách metrů. Leč podařilo se a za zbytečným obchodem s koupelnami nebo nábytkem nebo čím jsme stáli na pokraji cesty, která nás měla spolehlivě dovést přímo do Třebonic.


Už bylo na čase. Vše jsme měli úplně rozmazané. Naštěstí měl pro nás pan Staněk připravena skvělá piva i pochutiny. Dorazil ještě starý kamarád Daniel, novinář, se kterým jsme probírali tehdy ještě čerstvou epidemii coronaviru. Dobře se sedělo až do desáté večerní, kdy nás pan Staněk vyhnal, já pořídil poslední rozmazanou fotku a večerním autobusem jsme se odebrali do centra Prahy.