Květen 2020

2unlimited getting 2 rivers know part 1 - Lužnice mezi Bechyní a Týnem

31. května 2020 v 23:01 | vítor |  Na cestách
Kombinace více jevů vždy zafunguje. Nejenže cesta oba dva dny nabitá památkami, ale navíc návaznost na jindy realizované akce, styčný bod vprostřed dění a poznávačka dosud netušeného. Prodloužený víkend nabitý zážitky z prostého chození českou krajinou. Pěšky. Někdy busem. Na počátku přání kolegy Šotka poznat více jižní Čechy a zároveň jít podél řek, nikoli tedy do kopců a do hor. Vše jsem přivítal. Shoda stoprocentní. Čtvrtek ráno vlak do Tábora. Pak bus do Bechyně. Nostalgie po Křižíkově dráze veliká, ale bus pěkně navazoval a je o dvacet minut rychlejší. Bechyni jsme tak proběhli, já tam byl naposledy letos v únoru a měl jsem nastudováno, tak jsem dělal průvodce. Na náměstí jsem se zastavili a sháněli se po obědě. Náměstí vévodí kostel sv. Matěje.



Nakonec jsme se docela příjemně najedli v penzionu, který byl před lety zároveň rodištěm hudebního skladatele Václava Pichla. Nijak jsme se po obědě nezdržovali a serpentinou jsme scházeli pod zámkem k řece Lužnici. Bechyně byla původně založena jako přemyslovský hrad na ostrohu nad soutokem Lužnice a Smutné. V celém městě jsou docela slušně zachované hradby a původní hrad byl ve 2. polovině 16. století za Petra Voka z Rožmberka přestavěn na renesanční zámek. Řeka Smutná má skoro 50 km a myslím, že ji kromě místních nikdo nezná.





Od soutoku se vám naskytne opravdu úchvatný pohled na památky města Bechyně. Dále cesta pokračuje podél Lužnice až do Týna nad Vltavou. My jsme došli jen do Kolodějí nad Lužnicí, kde jsme se zastavili na židovském hřbitově. Cesta nám na asi 7 kilometrech nabídla chůzi po dřevěných chodníčkách obepínajících skály nad hladinou, výhledy na ústí Židovy strouhy i na Červený mlýn a několik tábořišť. Užívali jsme si krásného počasí i pohledů na řeku a hovořili o pravlasti Indoevropanů, praslovanském jazyku, Cyrilu a Metodějovi a podobných tématech.









Před Kolodějemi jsme odbočili od řeky do luk. Vše zářilo barvami a my zažívali jarní omalovánky v plném rozpuku. V Kolodějích jsme si půjčili klíče od židovského hřbitova a teprve pak jsme se usadili k odpočinku na nábřeží pod francouzskými javory. Kolegovi se dokonce podařilo získat dvě piva do skla ze zavřené restaurace, což jsem kvitoval pochvalným mručením.




Nacházeli jsme se v obci, která má dnes necelých 200 obyvatel a spadá pod město Týn nad Vltavou. V Kolodějích je ale několik zajímavých památek. Na pravém břehu Lužnice stojí růžovozlatý dortík aneb malebný zámek Mitrowicz. Barokní zámek vznikl přestavbou renesanční tvrze za Františka Karla z Mitrowicz v letech 1737-41. Současně byla k zámku přistavěna kaple sv. Anny. Tato kompozice je opravdu velice fotogenická.




Na levém břehu stojí také několik budov, které dokládají výstavbu v 18. a 19. století. Je to opravdu moc pěkná obec, ale v úplných iluzích nebudete odjíždět, když si u sochy smutného Kašpárka připomenete, že právě zde zemřela ikona českého loutkářství Matěj Kopecký. Dlužno dodat, že se tu dožil u přítele Šonky solidního věku 72 let. Autobusem jsme dojeli do Týna, který jsme si vůbec neprohlédli, protože jsme byli omezeni odjezdem dalšího autobusu, který nás posunul na druhou stranu Píseckých hor, kde jsme začínali druhou kapitolu naší pouti po jihočeských řekách.






Židovský hřbitov v Kolodějích nad Lužnicí

31. května 2020 v 18:34 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovský hřbitov v Kolodějích nad Lužnicí byl založený po obvinění Židů ze zavlečení morové epidemie v letech 1681-82 do Týna nad Vltavou a jejich vysídlení z panství. Koloděje nad Lužnicí se tak staly většinovou židovskou obcí nejen pro tuto obec, ale pro celé Vltavotýnsko. Kolodějský duchovní správce byl zároveň krajským rabínem. Synagoga byla založena v roce 1695. Stála nedaleko zámku na místě dnešního památníku obětem války. Byla zbořena v roce 1947 při stavbě nové silnice. Zprávy o počtu židů z roku 1721hovoří o hlásilo 65 usedlících s 89 dětmi. Od druhé poloviny 19. století začal počet Židů v obci klesat a před druhou světovou válkou jich zde žilo pouhých 10. Holocaust přežili jen 3. Na hřbitově se zachovalo 270 náhrobků, mnoho z nich barokního a klasicistního typu od počátku 18. století. Krásně tvarované stély jsou často doprovázeny mluvícími znamneími, a to ne jen těmi nejběžnějšími, jako jsou kohenské ruce, ale i takovými, které se vyskytují na českých židovských hřbitovech jen vzácně. Za 1. světové války zde bylo pohřbeno 11 uprchlíků z Haliče. Nejstarší dochovanou stélou je hrob jakéhosi Abrahama z roku 1705, posledním pohřbeným byl řezník Karel Rubin v roce 1943. Nejvýznamnějším hrobem je tumba krajského rabína Jacoba Mahlera ve tvaru kaple s chvalozpěvem v hebrejštině z roku 1867. Po druhé světové válce byl na hřbitově vztyčen pamětní kámen kolodějským obětem holokaustu. Na hřbitově stávala i márnice z roku 1900, která však byla po 2. světové válce zdemolována.













Cheikh Lô

31. května 2020 v 18:15 | vítor |  Music
Cheikh Lô vypadá jako trochu záhadné zaklínadlo, ale je to jméno senegalského zpěváka a hudebníka, který se narodil v roce 1955 na území státu Burkina Fasso. Od poloviny 70.let působil v různých orchestrech, poté přesídlil do Senegalu a pracoval na svojí kariéře. V roce 1995 se domluvil s tehdy už světové známým senegalským zpěvákem Youssou N'Dourem a ten mu vyprodukoval první samostatné album. Jmenuje se Ne La Thiass a mělo celosvětový ohlas. Zároveň se dobře trefilo do stále sílícího zájmu o africkou hudbu. Já jsem africké zpěváky také už v polovině 90 let poslouchal, ale jméno Cheikh Lô mi zůstávalo utajeno. Jsem rád, že jsem se s ním seznámil, jeho hudba je totiž skutečné skvělá, velice pozitivní a osvěžující.




Za Přelícem a Havlíčkem do Bílého Aujezdce a dál na Smečno

19. května 2020 v 12:15 | vítor |  Na cestách
Hlavním cílem malé procházky ze Slaného měl být kostel sv. Petra a Pavla s dřevěnou zvonicí, a aby měla procházka přirozený konec a cíl, prodloužili jsme ji přes bývalé lázně Šternberk až do Smečna, odkud jezdí i v sobotu odpoledne autobusy zpět do Slaného. Přestože jsou tato místa jen několik málo kilometrů vzdálena od mého bydliště, už dlouho jsem je nenavštívil a nikdy jsem si vlastně pořádně neprohlédl nejzajímavější památky této trasy, což je bezesporu právě kostel se zvonicí v Přelíci a také zámek a kostel ve Smečně.


Prvních několik kilometrů jsme se museli potýkat s roztahaným koncem Slaného směrem do Kvíce. Prošli jsme známými místy. Habeší, kde nahoře nad námi probíhala oprava železniční tratě. Kvíčkem s kapličkou nad křižovatkou, dlouhou ulicí Na Chmelnici a navazující betonkou do Kvíce. Z Kvíce se dokonce musí po silnici. Z ní se nám naskytl celkový pohled na Přelíc.



Přelíc je obec, kde dnes žije asi 400 obyvatel. První zmínky jsou o ní až ze 14. století, ale její dominanta, kostel, je zcela jasně starší. Různí autoři se o stáří kostela přou, mně se jeví nejbližší varianta, že je z přelomu 12. a 13. století. V dolní části obce leží její staré jádro položené nad soutok Drneckého a Šternberského potoka. Tady se nacházejí zrekonstruované statky i docela pěkná zákoutí. My jsme zatím usedli na lavičku vedle požární zbrojnice a vydýchávali jsme 4,5 kilometru; byli jsme tedy v polovině trasy.





Když jsme si odpočinuli, vyrazili jsme ke kostelu na prohlídku. Jednoduchý malý kostel je obklopen pěkným a docela rozlehlým hřbitovem s mnoha zajímavými náhrobky. Velice prostý interiér kostela je možné prohlédnout přes drátěnku. V jižním rohu hřbitova stojí dřevěná zvonice s kamennou podezdívkou a šindelovou střechou. Byla postavena pravděpodobně v 17. století a tvoří dominantu malého návrší, ze kterého je pěkně vidět do údolí Šternberského potoka. Zajímavým starým náhrobkem je hrob mlynáře Červeného. Zajímavostí je také hrob jugoslávského partyzána z konce druhé světové války.

Více fotografií k tomuto souboru památek najdete zde.








Cesta pak odbočuje ze silnice na Ledce a pokračuje nad údolím potoka až plynule přejde v parkovou cestu v areálu bývalých lázní Šternberk.




Tady stojí zámeček Šternberk a empírové budovy lázní. Původně zde stála tvrz Bílý Újezdec, přestavěná v 16. století rodem Donínů v renesančním slohu. Ta se v roce 1611 stala součástí smečenského panství Jaroslava Bořity z Martinic a pravděpodobně zpustla. K obnově stavby v podobě jednoduchého pozdně barokního zámku došlo v druhé polovině 18. století, kdy též získala pojmenování Šternberk. Od roku 1801 tady asi sto let fungovaly železité lázně. Léčila se tu spousta známých osobností: František Palacký, Josef Jungmann, Karolina Světlá, Miroslav Tyrš. A také tu těsně před smrtí měsíc pobýval Karel Havlíček Borovský. Po něm se také jmenuje známý turistický pochod, jehož název jsem parafrázoval v názvu příspěvku. Havlíček tu má pamětní desku s reliéfem, který je momentálně využíván jako ptačí hnízdo. V lázeňských budovách sídlí už delší dobu dětský domov. V parku jsou altánky nad prameny a lavičky. Odpočívali jsme na jedné z nich a okolo nás se proháněli cikánští kluci na kolech v dresech se jmény jako Ronaldo nebo Mbappé.





Čekal nás poslední úsek cesty. Přejít návrší k Muclavskému potoku, od něj vystoupat ke smečenskému zámku a podél něj dojít na náměstí na autobus. Na vrchu nad Šternberkem se nám naskytl celkový pohled na Slaný. Za městem vyčníval hory Říp jako klobouk posazený na slánské Háje. Přestože je Říp dalších více než 20 kilometrů za městem Slaný z tohoto pohledu, zdál se být ohromným objektem v nedaleké vzdálenosti od města.



Podél sadů z jedné strany a listnatého lesíka ze strany druhé vystoupali jsme k zadní zdi parku smečenského zámku. Tu jsme obešli a ocitli se na horním konci města Smečna, v jeho nejhezčí části, kde najdeme zámek, kostel a barokní sochy.




Smečno je spojeno s rodem Martiniců, kteří v 16. století přestavěli gotickou tvrz na renesanční zámek, který je perlou města dodnes, včetně nádherného parku. Také dostavěli kostel Nejsvětější Trojice taktéž v renesančním slohu, dosáhli povýšení Smečna na město za Vladislava Jagellonského a po neúspěšném stavovském povstání se stali majiteli obrovského majetku, který zahrnoval mimo jiné i město Slaný. Celkově pod nimi Smečno vzkvétalo. V jejich tradici pokračoval přiženěný rod Clam, který se po spojení rodů psal Clam - Martinicové. V zámku už dlouhá desetiletí sídlí domov pro seniory a další sociální služby. Kostel Nejsvětější Trojice je cennou stavbou nejen svým vnějším vzhledem, ale i vybavením interiéru, což zahrnuje i původní varhany z roku 1587, které tak patří mezi úplně nejstarší varhany u nás. Mezi kostelem a zámkem stojí sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1744 od Ignáce Františka Pltzera, jednoho z nejslavnějších našich barokních sochařů. Na stavbě sousoší se podílel i Kilián Ignác Dietzenhofer, jinak také autor oranžerie v místním zámeckém parku. Kompozici doplňují sv. Jan Nepomucký a památná lípa na křižovatce před kostelem.

Povedený výlet jsme zakončili posezením na lavičce na smečenském náměstí. Zmrzlina byla luxusní a my při čekání na autobus pozorovali množství lidí, kteří se průběžně u okénka s lahodnou pochoutkou zastavovali. Autobus měl sice zpoždění, ale nám to dojem z výletu nezkazilo.






Ze Lštění do Lštění přes hradiště a dva hrady

17. května 2020 v 19:31 | vítor |  Na cestách
Desetikilometrový výletní okruh obsahoval řeku Sázavu v části před dosažením městečka Čerčany, kde je několik obcí navazujících na sebe, výstup na hradiště nad Lštěním s převýšením 90 metrů na třech stovkách metrů, dobytí zříceniny Stará Dubá, cestu na přívozu i starý ženijní most. Kromě toho jsme se mohli kochat krásnou jarní přírodou v rozpuku. Počasí bylo teplé a docela dusné, což bylo znát hlavně při stoupání na hradiště. Přesto jsme si výlet užili měrou vrchovatou.


Cesta tedy začala při ústí bezejmného potoka do Sázavy, kde začíná stoupání na hradiště Lštění. Věž kostelíka sv. Klimenta na hradišti jsme zahlédli při stoupání k chatám schovaným v lese na svazích kopce. Nutno dodat, že po řádění kůrovce už některé chaty v lese schované nejsou.



Na hradišti dnes stojí kostel sv. Klimenta a jedna usedlost. Usuzuje se, že hradiště bylo vybudováno na přelomu 9. a 10. století. Já bych se ale nebál si myslet, že tento areál byl využíván i v dřívějších dobách a že celá tato oblast spadá do krajiny s bohatým keltským i předkeltským osídlením. Samotné slovo Lštění je zřejmě předslovanského původu. Kostel sv. Klimenta je zmiňován až během středověku, ale toto patrocinium je typické pro první přemyslovské kostely z přelomu 9. a 10. století. Kostel byl tedy zřejmě postaven na místě mnou hypoteticky předpokládané starší akropole v době, kdy se toto hradiště stalo významným opěrným bodem vzrůstající moci rodu nebo klanu tzv. Přemyslovců. Jeho význam klesá s koncem 12. století, jeho úlohu přebrala další místa, začaly se stavět středověké kamenné hrady a později i města podle německého práva. Pod kostelem je rozptylová loučka a od něj krásný výhled do údolí Sázavy.





Vzhled kostela je dnes barokní včetně cibulovité střechy kryté šindelem. Okolo kostela se rozkládá hřbitov. Nejvýznamnější osobou zde pochovanou je Eduard Grégr. Mladočeský politik, jedna z nejznámějších českých postav druhé poloviny 19. století, zemřel ve Lštění v roce 1907. Na domě, kde žil, jsme našli pamětní desku.




Cesta pak vedla po okraji hradiště a napojila se na silničku vedoucí k osadě Dubsko. Tady byla zřízena v 18. století panská hájovna. Dnes zde stojí několik budov, sídlo lesnického revíru a pěstitelská palírna. Za Dubskem jsme se ponořili do lesa.







Blížili jsme k zřícenině hradu Stará Dubá. Cesta se kroutila nad Dubským potokem, do jehož údolí v serpentinách klesala. Snažili jsme se zůstat na vrstevnici a dostat se co nejpohodlněji k hradu. Nakonec to nějaké úsilí vyžadovalo, ale hrad byl úspěšně dobyt. Stará Dubá byl mohutný hrad postavený okolo roku 1280 Ondřejem z rodu Benešoviců, který se tímto dále psal z Dubé. Od něj se pak rozvíjel rod pánů z Dubé se zavinutou střelou, který se tak lišil od pánů z Dubé jako větve Ronovců, kteří měli ve znaku zkřížené ostrve. Hrad Dubá byl propojen s ohrazeným městečkem Odranec, které leželo nad břehem Sázavy. Pro lepší pochopení situace je třeba si prostor představit nezalesněný. Na zřícenině je umístěna tabule s obrázky, které pomohou fantazii turistově.


Z hradu zbyly jen trosky. Jeho význam definitivně upadl po bojích v 15. století v rámci upevňování královské moci Jiřího z Poděbrad.



Sešli jsme k potoku a přes železniční trať. Byli jsme zpět u Sázavy. Minuli jsme zříceninu zdi opevnění podhradního městečka Odranec a pokračovali ke vsi Zlenice.






Ve Zlenicích jsme nejprve minuli objekt nějakého barokního statku a přišli k občerstvení u přívozu přes řeku. S úlevou jsme si dali čepované pivo i limonádu. Okolo byla spousta lidí a dělali totéž. Na druhé straně řeky, pod zříceninou hradu Zlenice, leží říční lázně. Tam bylo také občerstvení a také spousta lidí. Po krátkém odpočinku jsme se nechali převézt na druhou stranu. Poklidnou jízdu dokumentuje přiložené video.




Nad soutokem potoka Mnichovky se Sázavou leží nejen zmíněné říční lázně, ale hlavně zřícenina hradu Zlenice. Hrad zvaný také Hláska byl založen někdy na přelomu 13. a 14. století. Zpustl ve stejné době jako Stará Dubá na protějším břehu řeky. Pro mě má hrad zvláštní kouzlo, neboť se tu odehrává historická detektivka spisovatele Radovana Šimáčka z roku 1941 Zločin na Zlenicích hradě L.P. 1318, kterou jsem v určitém věku rád četl. Hrad je v posledních letech udržován, konzervován a opravován. K představě o jeho původní podobě poslouží kresba na tabuli před hradem.




Poslední část cesty jsme trávili pochodem po pravém břehu Sázavy přes Čtyřkoly a jejich místní část Javorník. V Javorníku stojí zvonička obklopená starými lipami, ve Čtyřkolech zase pomník padlým a pěkná hasičská zbrojnice. Původ zajímavého slova Čtyřkoly není zcela jasný. Není jasné, zda byl původní německý název Vierrad nebo zda byl na začátku nějaký starší slovanský název, který by zněl asi Věrady. Nebo název obce odkazuje k mlýnu na Sázavě.




Zpátky do Lštění se ze Čtyřkol dostanete přes unikátní most.Tvoří jej dvakrát dvě řady ocelových příhrad, mezi kterými je dřevěná mostovka. Jde o originální koncept vytvořený za druhé světové války Britem Donaldem Baileyem za účelem urychlení postupu vojenských celků přes vodní toky. Tento most se nachází už jen na několika místech v České republice a tento je nejzachovalejší v originálním provedení. Stojí zde od roku 1949 původně jako provizorium na deset let. Loni to bylo sedmdesát. Z mostu jsme naposledy zahlédli věž kostela sv. Klimenta a symbolicky se tak rozloučili s povedeným výletem.










Když je moon v Utahu....

17. května 2020 v 9:59 | vítor |  Poetika
Když je moon v Utahu
chytáme se za hlavu
zalitý v olovu
únavou na hubu
(Filip Topol - Žiletky)

Působí na lidskou psychiku úplněk nebo ne? Ten, na koho měsíc nepůsobí, se tomu vždy vysměje, ale spousta lidí cítí, jak je měsíc přitahuje, ruší jim spánek a divočí jejich sny. Citlivější jedinci mohou cítit změny nálad, úzkost nebo neklidné spaní. Jasný bílý koláč na nebi přitahuje naše zraky, nutí nás trávit noc venku, vzbuzuje prastaré touhy rozdělat velký oheň a tančit okolo něj. Nejsilnější jsou pocity někde mimo město, mimo světelný smog. Nic nestíní našemu pohledu na obrovské zářící kolo, jen mraky se přes něj převalují a vytváří fantaskní obrazy. Daleko od lidských sídel, kde vzduch je čistý a průzračný, zalévá měsíční světlo travnaté louky stříbrným světlem. Chybí už jen tančící víly k dokonalému efektu....






Židovský hřbitov u Kamenné u Příbrami

11. května 2020 v 21:04 | vítor |  Řbitovní qítí
Hřbitov se nachází asi 5 kilometrů na jih od Příbrami, vlastně z druhé strany památníku Vojna, než ze které se k němu jezdí. Vlastně přímo za šachtou číslo 3. Asi půl kilometru odtud leží obec Kamenná, ale hřbitov bývá nazýván i podle nedaleké vesnice Zavržice. Založen byl snad ve druhé polovině 17. století, je na něm dochováno kolem 200 náhrobků od roku 1760 do 30. let 20. století. Nedá se bohužel dohledat, kde se vlastně židovský hřbitov zrovna tady vzal. Soudím, že se jedná o následek vyhnání židů z Příbrami v druhé polovině 16. století. Židé se pak usidlovali v okolních obcích a vytvářeli zde malé komunity. Tento hřbitov mohl být používán židovskými obyvateli právě těchto vesnic v okolí Příbrami.










Židovský hřbitov v Příbrami

11. května 2020 v 20:46 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovský hřbitov v Příbrami se nachází na severovýchod od centra města, na druhé straně Šibeničního vrchu. Hřbitov byl založen v roce 1879. Má rozlohu 33 arů a dochovalo se na něm asi 150 náhrobků moderního typu, mnoho z nich velice pěkných a honosných děl drobné funerální architektury. V dolní části je památníček 543 obětem německého nacismu, odhalen v roce 1954. Poslední pohřeb se zde konal v r.1958. V horní části hřbitova je zrekonstruovaná obřadní síň. Hřbitov je obehnán zdí, brána je při silnici v dolní části. Hřbitov vznikl jako přirozená reakce na uvolnění občanských práv a svobod v roce 1848. Mnoho obyvatel, včetně židů, se přestěhovala do větších měst. Židé pak často vytvářeli asimilovanou měšťanskou vrstvu ve společnosti. Židovské osídlení v Příbrami existovalo již před rokem 1238. Jednalo se o jedno z nejstarších židovských osídlení v Čechách. V roce 1568 však byli židé z města vypovězeni, podobně se stalo ve všech tehdejších horních městech. Kde ležel tehdejší hřbitov, není známo. Navrátit se židé mohli do Příbrami až po zmiňovaném roce 1848.












Oblík ze všech stran

4. května 2020 v 21:33 | vítor |  Na cestách
Po nějaké době zase nastal čas vypravit do Českého středohoří. Kraje sopečných vyvřelin, desítek a stovek malých i velkých vypuklin, které se v mladších třetihorách začaly vyzdvihovat z pískovcového podloží. Během následujících 23 milonů let se krajina zformovala do dnešní podoby fascinujících pohádkových hor. Není ale České středohoří všude stejné. Ráz krajiny je jiný ve Verneřickém středohoří, tedy na pravém břehu Labe, jiný okolo Milešovky v Kostomlatském středohoří, a jiný v Ranském středohoří, tedy v tom, které leží za městem Louny ve směru od Prahy (a od Slaného) a které tvoří výrazné, většinou holé nebo málo porostlé vrchy osaměle stojící v krajině nebo tvořící sedly oddělené řady vrcholů. Taková je Raná, trojhora známá jako Mekka paraglidistů, řada menších kuželů s nejvyšším Křížovým vrškem nebo mohutná masa stolové hory Oblíku následovaná svými dvěma menšími bratry, nahrbeným Srdovem a špičatým Brníkem. Nejvyšší vrchol této části Středohoří je Milá, která jako velký ježek nebo kulatý kaktus vystrkuje svou špičku o něco výše než předchozí zmíněné vrchy.


Naším cílem bylo navštívit několik míst s pěkným výhledem nebo míst se sakrálními památkami. Obojího je v Českém středohoří hojnost. Kdekoli odbočíte z hlavní silnice, dojedete po úzkých rozbitých silnicích do zapadlých vísek, jejichž jména jste nikdy neslyšeli, ačkoli neleží dále než 30 kilometrů od vašeho bydliště. A v každé té vísce je kaple nebo kostelík, často ve špatném stavu, a všude z těch silniček jsou skvělé výhledy na okolní kopce. Naše trasa vyšla tak, že jsme objeli zmiňovanou trojici Oblík - Srdov - Brník ze všech stran a ze všech těch stran jsme si ji vyfotili. První vískou, o které jste nikdy neslyšeli, je Sinutec. Jede se přes ní do serpentiny a do kopce, tak ani nemáte čas si ji prohlédnout. Také jste z ní hned pryč. Ale na jejím horním konci se zastavíte u kaple sv. Víta, která je čerstvě rekonstruovaná. Kaple byla postavena až někdy na začátku 18. století nedaleko studánky, jejíž voda byla považována za léčivou. U kaple byla vysazena lípa. Spojení stromu, kaple a studánky má velký energetický potenciál, ale tady bylo mnoho zanedbáno, stejně jako na dalších podobných místech. Kaple dlouho chátrala, nyní je naštěstí zachráněná. Studánka byla umístěna do betonové boudičky v roce 1933, voda v ní je, ale asi bych ji nepil. Malý rybníček kousek pod studánkou zřejmě sloužil k omývání chorých částí těla. Až do josefínských reforem se sem zřejmě chodily omývat davy lidí. Od studánky je krásný výhled na Oblík, Srdov, Brník a Křížové vršky..






Nad křížením silnic Louny - Bílina a Most - Lovosice leží obec Chrámce a nad ní Chrámecký vrch. Chrámce jsou velmi malá obec s necelou padesátkou stálých obyvatel, ale sídlí v ní dvě významné zemědělské firmy, Vinařství Chrámce a Zámecké sady. Navazují na místní tradici sadařství a ovocnářství. Zámecké sady sídlí v zámku, který je dominantou obce. Z původní tvrze vznikl přestavbou renesanční zámek a na konci 18. století další přestavbou dnešní malebný zámeček s mansardovou střechou. Na Chrámeckém vrchu stojí vysílač a díky tomu vede až na vrcholovou plošinu cesta. Pak stačí vyběhnout na dvoumetrový břeh, kde křivá tyčka označuje vrcholovou kótu 392 mnm.



Číčov


Zleva zpředu Záhorní hora, její vrchol překrývá vzadu vrchol Hradišťan, pak dále vzadu Ostrý vrch (neplést s Ostrým, kde stojí zřícenina hradu), vpředu uprostřed dvě polokoule Svinek, mezi nimi Vraník, dále vzadu vykukuje Kamýk, úplně vpravo je Číčov.


Vesnice Kozly, nad ní Dlouhá hora, zleva vzadu Brník, Srdov, Oblík.

Další naší zastávkou byla kaple sv. Jakuba ležící asi dva kilometry za Libčevsí ve směru na Lovosice. Kaple byla postavena na svahu Křížového vrchu proti vesnici Lahovice, na níž a na vrchy nad ní je od kaple skvělý výhled. Člověk ani nemusí takové místo považovat za svaté, aby pochopil, že je dobré. Že je dobře zasazené do krajiny, že působí esteticky a že ve spojení kaple, studánka a stromy, tentokrát jírovce, je skrytá dobrá a užitečná síla. Nyní je toto místo zarostlé a v dezolátním stavu. Je tu podobná dispozice jako u kaple a studánky u Sinutce. Zde byla nejdřív postavena malá kaple přímo nad studánkou po zázračném uzdravení písaře libčevského panství. Několik desetiletí nato byl postaven i kostelík. Po josefinských reformách přestalo být místo využíváno poutníky, ale rozhodně o něj bylo aspoň postaráno až do odsunu německého obyvatelstva. Dnešní stav je tristní.





Lahovice, nad nimi vlevo Hradišťko a vpravo Líska.


Zleva Milá, Dlouhá hora, Číčov, vzadu Chrámcový vrch a Záhorní hora, vpravo nad řepkovým polem Kamýk a za ním Vraník.

Popojeli jsme asi dva kilometry, obkroužili kopec Libiš a ještě před vesnicí Želkovice odbočili po panelové cestě ke kostelu sv. Petra a Pavla. Kostel stojí na návrší nad západním okrajem vesnice a je obklopen hřbitovem. Jména na náhrobcích dokládají smíšené české i německé osídlení obce a jejího okolí. Jádrem kostela je románská rotunda a to z něj činí adepta na naši návštěvu. Rotunda byla postavena někdy po roce 1230. K rotundě byla v polovině 19.století přistavěna novorománská loď s věží v průčelí. Místo s pěkným výhledem a příjemnou atmosférou, kterou umocňuje 800 let starý svatostánek.







Házmburk, za ním Říp, vlevo vpředu Kvítel, pod nímž se schovávají Třebívlice.



Vlevo hora Blešno, pod ní Šepetelská hora, vzadu Jezerka a Sutomský vrch zdánlivě v jednom hřbetu, Košťálov s viditelnou zříceninou hradu, před ním Vršetín s lomem.


Vzadu vlevo Brník se Srdovem, za nimi Oblík, vpředu Křížový vrch.

Lounek a Baba.

Naše cesta se přehoupla do druhé poloviny. V Třebívlicích jsem měl v úmyslu vyfotit si synagogu, kterou jsem při svých předchozích návštěvách tohoto podstředohorského městečka míjel. Židovská obec v Třebívlicích nebyla pravděpodobně příliš početná, přesto tu stála už v 18. století dřevěná synagoga, na jejímž místě stojí současná, postavená po polovině 19. století. Židovská obec zde zanikla už ve 20. letech 20. století a synagoga pak sloužila jako husitský kostel. Ani husitům však v tomto kraji pšenka nekvete, tak je v současné době budova synagogy nevyužívaná, ale zdá se, že stojí na soukromém pozemku, tudíž není předmětem vandalismu a je zřejmě v relativně dobrém stavu.



Z Třebívlic jsme přes Děčany mířili k silnici spojující Libochovice a Libčeves. Tady se nachází geologická památka. Takzvaná kamenná slunce. Jedná se o útvary připomínající neumělé kresby slunce nacházející se ve stěně malého lomu, kde se těžil sopečný tuf používaný jako příměs do cihel, které se vyráběly v nedaleké cihelně. Kamenná slunce jsou dokladem třetihorní sopečné činnosti. Magma vyrážející na povrch vytvářelo jakési trychtýře naplněné žhavou hmotou. Po vychladnutí a rozpraskání materiálu se vytvořily úkazy připomínající paprsky slunce. Z vrcholu terénní vlny nad lomem je pěkný výhled.






Nad polem vyčnívá špička Házmburku.



Vpravo Líska a Hradišťko, vpředu Křížový vrch, vzadu Číčov, vlevo od něj Dlouhá hora a Milá s Odolickým hřbetem.



Brník, Srdov a Oblík jako vzorová trojhora, vlevo od nich Chožovská hora, vpravo malé kopulky Křížových vršků a Milá jako by chtěla patřit k nim.

Vrátili jsme se na silnici od Děčan směřující k Lounům a zajeli na okraj vesnice Třtěno. Nad ní se do závratné výšky 285 mnm vypíná kopec Syslík. Ten se nám ale pomstil za disrespekt a posměšky. Na jeho prudkém svahu (68 metrů na 250 metrech) nám ztěžkly nohy a v prudkém větru jsme těžko lapali po dechu. Kopeček s nadmořskou výškou slánského náměstí, ale ve vichru na vrcholu jsem se cítil jak na Sněžce při orkánu Kyril. Oblík, Srdov a Brník jsou tu jak dlani, stejně jako další kopce této části Středohoří.





Vyfoukaní jsme se vrátili k autu a pokračovali dál směrem na Louny. Výlet pomalu končil, ale ještě jsem měl v úmyslu vyfotit si unikátní husitský kostel v Chožově. Zastavil jsem u něj a vyměřoval si polohu. Všimla si nás místní paní farářka a velice ochotně nás zvala dovnitř k prohlídce, ráda, že někdo projevil o kostel zájem. Prohlédli jsme si interiér kostela včetně kolumbária a galerie a se sympatickou paní duchovní jsme probrali minulost i přítomnost kostela. Opravdu milé a příjemné setkání. Kostel v Chožově byl postaven v roce 1924, tedy asi deset let před největší érou funkcionalistických husitských kostelů. Je to zajímavá stavba v ne úplně jednoznačném stavebním slohu.





A to je vlastně závěr našeho výletu. Sjeli jsme z kopců dolů k Ohři a okolo elektrárny Vršovice jsme dojeli do Černčic, kde jsem zespoda od řeky vyfotil původně románský kostel sv. Vavřince. Ale k němu více až jindy. Poslední sakrální stavbou vyfocenou na této výpravě byl kostel Českobratrské církve evangelické, který si lounská evangelická obec postavila v roce 1932 ve funkcionalistickém stylu podle projektu lounského architekta Pavla Bareše. Pak ještě tekutý pozdrav z Loun a "Sláva nazdar výletu," jak se říká. České středohoří nikdy neomrzí!