Červen 2020

Židovský hřbitov v Hluboké nad Vltavou

17. června 2020 v 14:41 | vítor |  Řbitovní qítí
Židovský hřbitov v Hluboké nad Vltavou se nachází nedaleko břehu Munického rybníka na jižním okraji města. Židovské osídlení v Hluboké je doloženo k roku 1645 a někdy v té době byl zřejmě založen i hřbitov. Nejstarší dochovaný čitelný náhrobek je datován k roku 1750, poslední pohřeb tu proběhl v roce 1942.


V Hluboké se pod městem na břehu Podhradského rybníka nacházelo i ghetto se synagogou. Tu dnes využívá Československá církev husitská, uličky za ní naznačují, kde bylo jádro židovského osídlení v Hluboké.



Hřbitov má po rozšíření během 19. století rozlohu necelých 13 arů. Dochovalo se necelých 190 náhrobních kamenů, z nichž řada je pozoruhodným příkladem barokních i klasicistních náhrobků.



Některé z náhrobků jsou opatřeny takzvanými mluvícími znamneími. Vinný hrozen symbolizuje království Boha, Izrael a dvanáct kmenů, žehnající ruce příslušníka kohenů neboli kněží a levitská konvička příslušenství k potomkům Léviho a chrámovým pomocnílům.




I mezi novějšími náhrobky tu najdeme skutečné perly. Kvalitní práce se zajímavou grafickou úpravou. Hřbitov je volně přístupný. Více fotografií najdete zde.




Kostel Nanebevzetí Panny Marie se zvonicí a hřbitovem v Tuřanech u Slaného

15. června 2020 v 19:08 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Ty "naše" slánské Tuřany totiž nejsou jediné, proto to celé v titulku upřesňuji. Je to vesnice, kam se Slaňák dostane poměrně často a kterou i často projíždí, ale jen málokdo se zastaví, aby si prohlédl kostel a dřevěnou zvonici. Tak i já jsem dlouhá léta naplňoval heslo "pod svícnem největší tma" a pozoruhodné místo míjel.

Až přišla poměrně náhodně domluvená exkurze do bývalého dolu Jiřina III u Lotouše vedená odborníkem na těžební problematiku, pane Kestnerem, který zároveň vystupuje na FB jako Malodoly uhelné. Je tou nejpovolanější osobou, která nám mohla sdělit desítky zajímavých informací o historii této části Slánska spojenou s důlní činností. Popojížděli jsme auty od bodu k bodu po krátkých etapách a jedním ze zastavení byl právě tuřanský hřbitov u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Přestože se k tuřanskému návrší hnal tmavý mrak a brzy nás začal skrápět poměrně hustý déšť, stihli jsme si o hřbitově něco povědět a já si udělal pár obrázků.

Více jich najdete zde.

Na hřbitově leží totiž osoby spojené s histoií místních dolů, především členové rodiny Bayerovy. Proto se tu s námi náš průvodce zastavil. A já toho můžu využít a podívat se trochu hlouběji do historie pradávné i do historie výstavby obou zdejších staveb.


Kostel se hřbitovem stojí na návrší, které bylo odpradávna oblíbeným bodem zřejmě pro dobrý výhled do krajiny, a proto osídleno v různých pravěkých periodách. Kromě toho se mohlo toto místo využívat k rituálním účelům, jak ostatně svědčí i výstavba středověkého kostela. V něm je umístěna soška Panny Marie, která byla uctívána a konaly se k ní pouti. Samotné slovo Tuřany může pocházet od slovanského slova tur, jak se všeobecně soudí, ale také z dřívější, předslovanské doby. V germánských i keltských jazycích slova příbuzná najdeme, protože tur je starého indoevropského původu, jak dokládá třeba řecké příbuzné slovo taurus.


Kostel Nanebevzetí Panny Marie je uváděn roku 1352 ve spojitosti s činností kladrubského kláštera a už v té době byl farní. Z gotiky se dochoval presbytář, ale i dřevěná milostná soška Panny Marie Tuřanské, spojená s legendou o vzniku kostela. Soška je dnes na oltáři nahrazena replikou. Poutní kostel byl barokně upraven na začátku 18. století Adolfem Bernardem hrabětem z Martinic a celkově zrekonstruován na samém konci 20. století. Schodiště ke kostelu bylo zřízeno roku 1902.


Na jižní straně hřbitova stojí dřevěná čtvercová zvonice. Jsou dvě teorie, kdy byla postavena. Buď roku 1666, kdy existují jakési doklady o stavbě. Nebo byla postavena až v souvislosti s barokní přestavbou kostela v roce 1712. Ať tak nebo tak, zvonice je barokní a je to velice pěkná stavba. Ve zvonici jsou umístněny 4 zvony, nejstarší pocházíz roku 1678.


Na hřbitově jsou spousta zajímavých náhrobků. Novorenesanční hrobka, pěkná díla z období první republiky i náhrobky s pěknými fonty písma z období secesního. Místní významné osoby, někdy i s tragickými konci. Tuřanský hřbitov se zvonicí je určitě místo, kde stojí za to se na pár minut zastavit při procházce nebo cyklovyjížďce.





Procházka k Isidoru a do Budenic na pivo

10. června 2020 v 20:52 | vítor |  Na cestách
Plochá tabule mezi mělkými údolími Zlonického a Vranského potoka může se zdát být krajinou fádní a nepříliš zajímavou. Vnímavý pozorovatel ale její kouzlo odhalí. Nabízí se dlouhé výhledy, aleje stromů, drobné sakrální stavby a vrcholky Českého středohoří nad rovným obzorem. Krajina, kterou už několik tisíc let proměňuje člověk a zkulturňuje ji. Není to krása divočiny jako třeba na Šumavě, ale je to meditativní krása poklidně plynoucího času pod dohledem majestátního Řípu.


Náš výlet začal na nádraží ve Zlonicích, ale centru tohoto městečka jsme se vyhnuli a cestičkami za humny domů jsme se dostali až na druhou stranu údolí Zlonického potoka, který pramení v lesích Džbánu u Boru a po 27 kilomtrech se u Nabdína vlévá do Bakovského potoka. Od silnice na Vraný jsme si Zlonice vyfotili.


Pokračovali jsme přes areál česaček a u stánku fotbalových sportů jsme se napojili na kaštanovou alej vedoucí k poutnímu kostelu sv. Isidora a k zámku v Budeničkách. Tříkilometrovou barokní alej nechal vybudovat hrabě Kinský v druhé polovině 18. století. Z aleje jsou krásné výhledy do krajiny, z níž vystupují vrcholky kopců Českého středohoří.



Prvním významným cílem naší cesty byl barokní kostel sv. Isidora, který je obklopený hřbitovem. V areálu se také nachází hrobka rodu Kinských. Raně barokní kostel sv. Isidora Madridského nechal postavit hejtman slánského kraje Matěj Ondřej Hartman z Klarštejna v letech 1680 - 1682. Architekt kostela není znám, podle podobností s křižovnickým kostelem sv. Františka v Praze se uvažuje o autorství Jeana Baptisty Matheye, zajímavé postavy naší barokní architektury a pravděpodobného učitele Jana Blažeje Santiniho. Nepříliš časté je zasvěcení sv. Isidoru. Je to patron zemědělců a tím se hodí do zdejší ryze zemědělské krajiny. Pozdně klasicistní stavbu rodinné hrobky Kinských zadala Vilemína Alžběta, rozená Colloredo-Mannsfeldová, vdova po právě zesnulém knížeti Rudolfu Kinském architektovi Jindřichu Kochovi, který už pro rodinu vystavěl takové skvosty jako letohrádek v Praze na Smíchově nebo zámek v Kostelci nad Orlicí. Hrobka je bohužel v macešských rukách České republiky a je zchátralá. Stav, kdy stát není schopen vrátit hrob rodině, která si jej vystavěla, a zároveň není schopen se o tento hrob postarat, považuji za ostudný. Místo má vynikající atmosféru.






Alej končí po dalším kilometru u zámku v Budeničkách. Výstavba zámku začala v 80. letech 17. století za Matěje Ondřeje Hartmana z Klarštejna a byla dokončena v roce 1694. Následně stavbu odkoupili Martinicové a od prvního desetiletí 18. století sloužila jako jejich sídlo. Současná podoba zámku pochází pravděpodobně z let 1795-96, kdy byli majiteli Kinští. Od roku 1924 byl využíván k sociálním službám až do 90. let 20.století. Nyní je nepřístupný a nedá se ani pořádně vyfotit. Až od cesty dolů do Budenic k Vranskému potoku lze přes pole vyfotit zázemí zámku.


Ocitli jsme se tedy na druhém konci plošiny mezi oběma potoky. Ten Vranský je posledním větším potokem, který se vlévá do potoka Bakovského. Děje se tak v soustavě rybníků mezi Budihosticemi a Chržínem. Procházeli jsem vesničky Budeničky a Budenice, kde dohromady nežije ani 100 lidí. Budeničky spadají pod Šlapanice a Budenice pod Jarpice. Od začátku Jarpic až na konec Šlapanic jsou všechny čtyři vesnice nahuštěné na pouhých dvou a půl kilometrech. Dominantou Budeniček zdaleka viditelnou je barokní sýpka z roku 1751. Dominantou Budenic je zase prvorepublikový vepřín a také úhledně upravené okolí rybníčku nad potokem.




Dorazili jsme k cíli naší cesty. V bývalé škole v Budenicích se rozhodli dobří lidé vybudovat pivovar. Zatím vaří svůj recept v pivovaru Továrna ve Slaném a čepují ho ve stánku u školy. Posezení u výborného piva bylo velice příjemné.



Jednou z novinek autobusové dopravy na Slánsku od loňského léta je víkendový páteřní spoj Nové Strašecí - Smečno - Slaný - Zlonice - Vraný. V sedm večer jede z Vraného poslední a na ten jsme zamířili na zastávku do vesničky Vyšínek. Prošli jsme okrajem Jarpic a nechali za zády barokní kapličku sv. Jana Nepomuckého. Vyšli jsme znovu na plochou tabuli a opět se před námi otevřely daleké výhledy.



Přešli jsme návrší zlověstně zvané Na Hrobech. To dokládá bohaté nálezy pravěkých hrobů v celém širokém okolí. Jedná se o dobu bronzovou, kulturu únětickou i starší kulturu řivnáčskou. Za kopečkem jsme došli do Vyšínku a na malebné návsi jsme na lavičce pod lipami čekali na náš autobus do Slaného.




Běž a neohlížej se!

2. června 2020 v 22:45 | Peter Tosh |  Music

2unlimited getting 2 rivers know part 2 - Otava mezi Putimí a Pískem

1. června 2020 v 11:09 | vítor |  Na cestách
Začali jsme ale v Ražicích na nádraží. Do Putimi jsme šli okolo rybníka Řežabinec. Ten je významnou rezervací s mnoha vzácnými společenstvími. Hnízdí tu okolo 170 druhů ptáků, četné jsou také druhy obojživelníků, ryb a bezobratlých. Kromě racků chechtavých nebo rybáků poletujících nad hladinou lze spatřit třeba motáka pochopa, ale i orla mořského. Jak nám potvrdil místní správce ornitologické stanice, hnízdí v okolí rybníka tři páry těchto vzácných dravců. Něco velkého létalo vysoko nad námi, usoudili jsme, že je to párek orlů a mohli jsme spokojeni pokračovat dále.




Návrší nad rybníkem, dnes zvané Pikárna, je zároveň významnou archeologickou lokalitou. Před asi 10 tisíci lety tu bylo dlouho využívané sídliště paleolitických a mezolitických lovců. Mokřad na místě dnešního rybníka nabízel hojnost potravy. Lokalita byla osídlena v průběhu asi tří tisíc let. I dnes pěkné návrší s loukou plnou květin láká k rozbití tábora a příjemnému zevlování s výhledem na rybník. Nás ale za vrškem čekala Putim.





Putim je velice stará obec a je docela možné, že tu reliktně přežilo předslovanské obyvatelstvo smíchané s novými osadníky slovanskými a že je tedy osídlení Putimi kontinuální už více než 1500 let. Zvláštní jméno obce by takovou domněnku jen podporovalo. Dominantou obce je kostel sv. Vavřince. Putim byla pro svou malebnost a cenné památky vyhlášena v roce 1995 památkovou rezervací. Nejhezčí pohled je od splavu přes řeku Blanici. Přes Blanici vedou dva mosty, kamenný a železný. Za mostem najdete sochu Švejka, který tu podstoupil výslech na četnické stanici. Ta tu je také, natáčel se tu známý film Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.





Po občerstvení v restauraci na okraji Putimi jsme vyrazili okolo Podkostelního rybníka dále. Překonali jsme kótu zvanou Mezi vrchy s výškou 397 mnm a scházeli k řece Otavě.



Dorazili jsem k Zátavskému mostu. Stojí asi 1,5 km po proudu za soutokem Blanice s Otavou. Tato technická památka z roku 1927 byla nedávno rekonstruovaná. Na konci 2. světové války sloužil most jako demarkační linie mezi armádami spojenců - sovětskou Rudou armádou a armádou USA. Tuto událost připomínají pamětní desky na obou stranách mostu.





Sešli jsme k řece a čekal nás několikakilometrový velice malebný úsek sevřeným údolím řeky, nad kterou se vypínají prudké skalnaté svahy. Neodolali jsme a vykoupali se. Voda nebyla nijak studená, zato však velice osvěžující. Po posezení na příhodném kameni nad řekou jsme pokračovali k městu.




Netrvalo dlouho a před námi se otevřelo panorama města Písku s dominantní věží kostela Narození Panny Marie. Šli jsme blíže a panorama se nám doplnilo o jez s Křižíkovou elektrárnou. Písek je velmi malebné město.



Nakoukli jsme do pietního parku se zvonicí a bývalým hřbitovem, ale naším cílem bylo přejít na druhou stranu řeky po kamenném mostě. Tato vzácná památka pochází z konce 13. století a po opravách stále drží! Na nábřeží na levém břehu stály sochy z písku, ale my přešli na druhou stranu, abychom mohli výlet zakončit v Palackého sadech za městskými hradbami. Pivo Senátor nám tady už nenačepují, ale Píseckého hradebního piva jsme si na závěr vandru užili dosyta!







Kostel sv. Vavřince v Putimi se hřbitovem a kostnicí

1. června 2020 v 9:51 | vítor |  Nauka i óbšestvo
Putim je malebná jihočeská obec nedaleko Písku, která je známá díky Švejkově anabázi. Nejvýraznější stavbou v obci je kostel sv. Vavřince. První dochovaný písemný doklad o existenci Putimi je z roku 1205. Tato listina cituje dvě starší písemnost, v první z nich kníže Břetislav II. daroval benediktýnskému klášteru Ostrov v Davli kapli sv. Petra v Putimi. Od kláštera získalo Putim pravděpodobně ve 13. století město Písek. Kostel byl postaven v době vlastnictví kláštera, zřejmě na místě starší zmiňované kaple sv. Petra, a to nejspíše kolem roku 1270. Kostel pravděpodobně vystavěla zvíkovská královská huť. Tehdy měl jen jednu loď. Severní loď s věží byla přistavěná ve 14. století. Obě lodě byly původně odděleny zdí a každá měla zvláštní vchod a po vzniku husitství každá sloužila věřícím jiného vyznání - jižní katolíkům, severní utrakvistům. Kostel byl několikrát upravován, poslední výrazná přestavba proběhla v 18. století, kdy byla přistavěna předsíň.

Okolo kostela se dodnes rozkládá upravený a udržovaný hřbitov s mnoha pěknými náhrobky. Leží tu i Jan Cimbura, sedlák, jehož osud použil do svého románu Jindřich Šimon Baar, jeden ze spisovatelů 19. století, které už nikdo nečte. Zajímavostí je použití nářečních tvarů na náhrobcích. Spisovné "rodina Novákova" se tu velice často mění v lokální "rodina Nováků". Kromě klasických křížů a andělů je tu k nalezení velice zajímavý secesní náhrobek z Madonou.

Na severní straně hřbitova se nachází malá kostnice z roku 1741. V kostnici jsou uloženy pozůstatky vojáků, kteří padli v Rakousko - Bavorské válce v roce 1742. Kostnice byla roku 1829 pietně úpravena, kosti a lebky byly úhledně srovnány.