close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2020

Kousek za Sušicí

22. července 2020 v 22:13 | vítor |  Na cestách
Ze Sušice popojedete opravdu jen pár kilometrů. Ale hodně jich nastoupáte. A uvidíte místa, jaká jste nikdy neviděli a jaká nejsou jinde na světě. Na 16 kilometrech jsme nastoupali 429 výškových metrů a dostali se do výšky 885 mnm.

Dojeli jsme na místo, které se jmenuje Dobrá Voda u Hartmanic a kde stojí kostel sv. Vintíře. Tady se musíme zastavit, protože musíme zjistit, kdo byl svatý Vintíř a kde se tu vůbec vzalo tohle jméno. Tohle je totiž jediný kostel na světě zasvěcený svatému Vintířovi.

Vintíř je česká podoba jména Günther, což je jméno v německém prostředí poměrně běžné. A tento Günther byl duryňský šlechtic s mnoha významnými příbuznými, který proslul ve své době jako diplomat a prostředník mezi německým a slovanským, zejména českým prostředím. Zároveň byl zakladatelem benediktinského kláštera v Bavorsku, který se na rozvoji německo - českých vztahů také rozvíjel, a sám se stal už ve zralém věku beneditkinským mnichem. Čímž ovšem jeho aktivita nekončí, dále je známou postavou pověřovanou mnoha úkoly. Již na závěr svého předlouhého života - uvádí se, že se dožil možná i více než 90 let - se odebral na českou stranu Šumavy a zde, v dnešní Dobré Vodě osídlil poustevnu. Pochován je v klášteře v Praze na Břevnově. Pro jeho skutky usilovali o jeho svatořečení bednediktini a také třeba Přemysl Otakar II. již hluboko ve středověku, nakonec však nikdy oficiálně svatořečen nebyl, pouze byly vydány buly umožňující jeho uctívání, a to v 17. a v 18. století. Jeho kult byl však v barokní době již po staletí známý. Musel být skutečně výjimečnou postavou své doby.


Pokud rozpoznáte materiál, ze kterého je socha sv. Vintíře, tak vězte, že tohoto materiálu je plný kostel. Je to sklo.Původní interier se totiž nezachoval a při restaurování byl kostel vyzdoben unikátními skleněnými díly od sochařky Vladimíry Tesařové: oltářem (téměř pětitunovým), křížovou cestou, betlémem, sochou sv. Vintíře, ambonem a obětním stolem. Vše působí naprosto magicky a neuvěřitelně. Výzdoba je nejen unikátní, ale i velice působivá. Bohužel moje fotky nejsou tak kvalitní jako bývají z exteriérů. Nejlepší je si tam zajet. Je to jen kousek za Sušicí.


Kostel sv. Vintíře v Dobré Vodě je ze dvou stran obklopen původním hřbitovem, který sloužil svému účelu až do odsunu německých obyvatel na konci války. Po té hřbitov zcela zpustl a z kostela se stalo vojenské skladiště (díky tomu aspoň nebyl zbourán). Po roce 1991 se vyčištění a úklidu hřbitova ujali bývalí rodáci z Dobré Vody a okolí ve spolupráci s Městským úřadem v Hartmanicích. Dnes je na hřbitově v Dobré Vodě umístěn památný Kříž smíření na události z druhé poloviny 20. století. Při návštěvě hřbitova jsme měli možnost poznat aspoň jména bývalých obyvatel Dobré Vody.


Všechna tato místa nad Sušicí i Sušice samotná se vlastně nacházejí na staré stezce z Pootaví na bavorskou stranu Šumavy. Je pravděpodobné, že tato stezka už byla "v provozu" v pravěkých dobách, určitě v době laténské, kdy bylo celé Pootaví osídleno Bóji a na hoře Sedlo nedaleko Kašperských Hor stála obrovská obranná pevnost. Centrem tohoto malého regionu v kopcích nad levým břehem řeky Otavy, kde jsme se pohybovali, jsou Hartmanice. Je to horské město zmiňované už na počátku 13. století, kde celkem se všemi osadami žilo v polovině 19. století skoro 4000 obyvatel a panoval tu čilý obchodní ruch. Dnes tu žije necelá tisícovka lidí, vše samozřejmě pováleční dosídlenci a jejich potomci. Ruch zde vytváří zaplaťpánbůh aspoň turismus, jinak by to tu bylo asi mrtvé. Ale naštěstí je tu spousta těch výjimečných památek, které právě navštěvujeme. V Hartmanicích byla početná a aktivní židovská komunita, která žila v sousedském souladu se svým převážně německým okolím až do 30. let 20. století. Významnými lokálními postavami byli Isák Simon Bloch, majitel továrny na zrcadla a broušené sklo, a také rabín Šimon Adler, který zahynul v Osvětimi. Obnovenou a kompletně rekonstruovanou památkou je synagoga, která je nejvýše položenou synagogou na území naší republiky. Horská synagoga byla postavená kolem roku 1883 a od roku 2006 je přístupná veřejnosti. Je tu otevřena expozice Spolužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě, výstava Šumava na starých fotografiích, dvojfotografie šumavských vesnic zlikvidovaných komunistickým režimem a dokumentace k historii židovské obce a synagogy v Hartmanicích. Je to opět výjimečné a působivé místo.



Na okraji Hartmanic leží i místo, ke býval židovský hřbitov. Byl zdevastován jako jeden z prvních po záboru pohraničí. V říjnu 1938 byly náhrobky ze hřbitova odvezeny a použity údajně ke stavbě silnice. 29. dubna 1945 tu bylo do společného hrobu uloženo 12 žen z pochodu smrti z Helmbrechtsu do Volar. Památník na tuto tragickou událostí je jediným svědkem na jinak prázdném hřbitově.


O dalších sto výškových metrů níže je odbočka ze silnice do osady Nové Městečko, odkud se uzoučkou asfaltkou a poté upravenou lesní cestou skoro sto metrů opět vystoupá k další výjimečné památce: kostelu sv. Mořice zvaného Mouřenec (stejně jako bývalá osada kolem kostela i vrch, pod nímž se celá lokalita nachází). Je to kostel z románských dob, z počátku 13. století a je to asi nejstarší dochovaný kostel v této části Šumavy. Při rekonstrukci po roce 1989 byly objeveny unikátní zachovalé fresky z prvních desetiletí 14. století. Freska posledního soudu a další obrazy se zachovaly pod několikacentimetrovým nánosem pozdějších úprav.





Tady jsme se zúčastnili komentované prohlídky, kterou vedla slečna nebo mladá paní ze sdružení Přátelé Mouřence a na kterou jsem si musel chvíli zvykat. Všechno brala trochu zeširoka, ale dobrali jsme se k tomu podstatnému a po hodině prohlídku opustili. Okolo kostela se nachází starý hřbitov využívaný osadníky ze širokého okolí. Na hřbitově se nachází i kostnice s hromadami vyrovnaných kostí.



Zážitky nabité odpoledne se blížilo k závěru. Sjeli jsme k řece Otavě a přejeli ji na pravý břeh. Čekala nás poslední zastávka. V Dlouhé Vsi na židovském hřbitově. Počátky židovského osídlení se tu datují zřejmě do počátku 18. století. V první čtvrtině 18. století už existovala početná místní komunita asi dvaceti rodin včetně synagogy. Nejpočetnější komunita tu žila v polovině 19. století, a to 37 židovských rodin. Postupně jejich počet klesal a roku 1930 už zde nežil nikdo židovského vyznání. Stála tu zajímavá klasicistní synagoga, ale shořela roku 1937 a byla následně zbořena. Hřbitov o rozloze přibližně 11 arů se nachází na jihovýchodním okraji obce. Byl založen před rokem 1724, je zde dochováno 49 náhrobků. Pohřby na tomto hřbitově probíhaly až do 30. let 20. století, kdy hřbitov převzala obec v Kašperských Horách. Hřbitov byl v době nacismu úplně zničen, roku 1945 sem ale byly historické náhrobní kameny navráceny a hřbitov byl částečně rekonstruován. V současnosti se jedná o neohrazený hřbitov s prostými náhrobky barokního a klasicistního typu.



Návštěvou tak malebného místa s tak pohnutou historií jsme se rozloučili s pátečním výletem jen kousek za Sušici. Vraceli jsme se obohaceni o pořádný kus naší a speciálně šumavské historie i o zážitky vjemové, zejména vizuální. Večer nás čekal ještě zážitek akustický, a to v podobě hudební zábavy se skupinou Brutus. Ou jé!

Je pomíjivé vše

22. července 2020 v 10:06 | Minamoto no Hitoshi |  Literatura
Jak loď, jež na vlnách se pyšně řítí,
je celý život jako tretka jen,
vždyť v tiché smrti klesá hlučné žití
a míjivější bývá nežli sen.

Minamoto no Hitoshi (880-951)


Židovský hřbitov ve Velharticích

18. července 2020 v 11:23 | vítor |  Řbitovní qítí
Malý hřbitov založený roku 1858 leží nedaleko říčky Ostružné asi 1,5 kilometru od náměstí ve Velharticích. Je obklopen zdí a uzamčen. Klíče lze zapůjčit v pokladně hradu Velhartice. Na hřbitově se dochovalo asi 60 náhrobků. Poslední pohřeb se zde konal v roce 1941. Bohužel se nedochovala márnice, z níže zbyla jen torza dvou pilířů. Památník obětem nacismu je momentálně zpola zakryt padlou nalomenou větví, ale ta bude určitě brzy odstraněna.










Židovský hřbitov v Rabí

16. července 2020 v 17:45 | vítor |  Řbitovní qítí
Rabí je známé především díky rozsáhlé zřícenině středověkého hradu a události, při níž při obléhání hradu přišel o druhé oko Jan Žižka. Pod hradem je město (dnes fakticky městečko s pěti sty obyvatel, ale vlastní titul města), kde žilo už od 15. století několik židovských rodin. Hřbitov byl založen roku někdy okolo roku 1724 a nachází se v podhradí zříceniny hradu. Na poměrně malém hřbitově obehnaném kamennou zídkou se dochovalo přibližně 120 náhrobků, převážně z místního bílého vápence. Některé náhrobky podléhají zubu času, obrůstají mechem a jsou nečitelné. Poslední židé odešli z Rabí na počátku 20. století, od té doby se tu nepohřbívá.












Rallye navzdory

15. července 2020 v 22:02 | vítor |  Na cestách
Nejprve máte jeden impuls, který vám naznačí možný příští směr. Pak dostanete druhý impuls a vygeneruje se vám termín. Spojíte body, doladíte itinerář o další zajímavosti a můžete vyrazit! V našem případě byl prvním impulsem zámek Stránov, na který jsme se s kolegou Zdeňkem dívali loni od hradu Starý Stránov, který leží nad druhým břehem řeky Jizery. Katalyzátorem se stala výstava o židovských hřbitovech v muzeu na hradě v Mladé Boleslavi. Druhou červencovou neděli jsme naplnili auto a vyrazili směr Boleslav.


První komplikace nastaly, když jsme zjistili, že jsou zavřené skoro všechny vjezdy do Boleslavi. Zavřené bylo i centrum. A to vše kvůli automobilové soutěži Rallye Bohemia, která ve městě právě probíhala a které se život v Mladé Boleslavi zcela podřídil. Nakonec jsme úspěšně zaparkovali na okraji historického jádra a vyrazili směrem k hradu. Byli jsme ihned překvapeni. Obraz nevzhledného průmyslového centra se nám měnil s každou památkou, kterou jsme potkali. Hned na začátku to byla budova sboru Jednoty bratrské z poloviny 16. století, kdy se Mladá Boleslav stala centrem bratrského hnutí. Dále dvě budovy radnice. Nejprve nová, novorenesanční budova z let 1865 - 1868, a také stará, renesanční budova s hranolovou věží od italského architekta Mattea Borgorelliho z let 1554 - 1559.




Prošli jsme přes Staroměstské náměstí, které bylo kvůli závodům celé obehnané páskami. Na náměstí nás zaujala fontána se sochami představující řeku Jizeru od pramene až po ústí. V místech, kde pomyslně protéká Mladou Boleslaví, je doprovázena verši Františka Gellnera. Básníkův rodný dům stojí také na Staroměstském náměstí.



Přestože je Mladá Boleslav plná památek, tak městem kontrastů starého a nového zůstává.



Dorazili jsme na nádvoří mladoboleslavského hradu a chystali se do muzea. Paní pokladní se ale zrovna chystala na oběd, tak jsme si na něj skočili také. Není to od hradu daleko. Seběhli jsme z hradeb a zasedli jsme k pivu a obědu v téměř novém pivovaru umístěném v areálu nad břehem říčky Klenice.


Po obědě jsme se vrátili na hrad a prohlédli jsme si výstavy. Kromě výstavy o židovských hřbitovech to byla ještě výstava fotografií smírčích křížů a také výstava o zápalkách, sirkách, jejich obalech a nálepkách.


Cestou zpět k autu jsme prošli Zlatou uličkou ke gotickému paláci zvanému Templ. Ten si nechal koncem 15. století postavit hejtman mladoboleslavského kraje. Nad údolím řeky Jizery jsme prošli okolo barokní vodárenské věže z roku 1723 a pak jsme konečně potkali i tu rallye.



Kvůli rallye jsme měli opět problém dostat se z města. Podél Jizery, kudy jsme potřebovali, to vůbec nešlo. Museli jsme proti proudu řeky, pak nahoru na kopec směrem na Katusice. Chtěl jsem přátelům ukázat ještě jedno překvapení. Nakonec jsme se k této zastávce trochu složitě dostali. Najeli jsme v tomto úseku o 18 kilometrů víc. Tím překvapením byl románský kostelík sv. Mikuláše ve vesnici Vinec, která leží nad řekou Jizerou nedaleko známého viaduktu u Jizerního Vtelna. Kostel byl postaven okolo roku 1240 a jedná se o jednu z nejcennějších románských památek u nás. Puristické očištění kostela v roce 1886 navrátilo kostelu ideální románskou podobu, od které ho jednotlivé úpravy během staletí připravily. Na první pohled nás zaujal bohatě zdobeným portálem a stanovou střechou. V okolí kostela je dodnes funkční hřbitov ohrazen historickou zdí.





Pak jsme popojeli jen kousek právě do toho Jizerního Vtelna a navštívili jsme zámek Stránov. Je to budova, kterou zná každý, kdo jezdí po silnici číslo 16 mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví. Věž zámku je vidět ze serpentin, kterými se sjíždí dolů k Jizeře. Celá léta byl nepřístupný a sídlil v něm dětstký domov. V roce 2003 vrátil stát ukradený zámek do rukou původních majitelů a ti ho otevřeli veřejnosti. Provozují v něm kavárnu a provádějí prohlídky. Zámek vznikl přestavbou původního gotického hradu z 15. století, ze kterého se dochovala výrazná kamenná věž. V průběhu následujících staletí byl několikrát upravován. Současný pohádkový vzhled zámku je výsledkem poslední novorenesanční přestavby z 19. století. Autorem návrhu byl architekt Josef Schulz. Pod zámkem jsou zahrady a do rozlehlého areálu patří kromě hospodářských budov i pozdně barokní kostel sv. Václava, který vznikl přestavbou bývalé vodárenské věže a sýpky roku 1767. Dali jsme si kávu, poseděli na nádvoří a pak se vyšplhali na věž, ze které je krásný výhled na údolí Jizery s viaduktem i na severní stranu, kde je vidět například Ještěd nebo Bezděz.





Návštěvou Stránova jsme měli víceméně splněno. Ještě jsme se chtěli zastavit cestou na Mělníku podívat se na místní židovský hřbitov. Založen byl roku 1878 v mělnické čtvrti Podolí, severně od hlavní vlakové trati do Ústí nad Labem. Ke dnešní Dobrovského ulici přiléhala obřadní síň, vlastní hřbitov se nachází severně za ní. Pohřebiště fungovalo do počátku druhé světové války. Po jejím skončení přešla obřadní síň do soukromých rukou a dnes slouží jako pekařství. Na hřbitově samotném se dochovalo asi 130 náhrobků . V roce 2016 byla dokončena rekonstrukce hřbitova.




Výletem jsme strávili pěknou neděli. Nenechali jsme se odradit potížemi spojenými s organizací automobilové rallye a podívali se všude tam, kam jsme chtěli. Každopádně téma Mladá Boleslav a okolí nebylo zdaleka vyčerpáno. Příště nás čeká třeba zřícenina hradu v Michalovicích, Loreta v Kosmonosech nebo secesní kostel v Horních Stakorech. Ale to zase někdy příště.

Země Keltů aneb Krajem nasavlků

4. července 2020 v 14:26 | vítor |  Na cestách
"Bylo jen pár dní po Alban Hefin, svátku Slunovratu. Počasí bylo bouřlivé a deštivé. Druidi s napětím ve tvářích pozorovali každý den zataženou oblohu. Řeky dole v údolích se rozvodnily a zaplavily rozlehlé louky a olšiny. Oslavy byly letos daleko skromnější než v jiných letech. Celý letošní rok je nějaký jiný. Začalo to brzy po Imbolcu, kdy sem jacísi kupci z východu zanesli plicní mor. Museli to být oni, lidé z jejich výpravy byli nemocní, už když na Nasabherg přijeli. Týden po jejich odjezdu začali mít lidé potíže, měli horečky a nemohli dýchat.Týkalo se to hlavně starých. Hodně jich zemřelo, ale z mladých neumřel skoro nikdo a dobytku se nemoc také vyhnula. Na Beltin pálili jsme mnoho ohňů, aby se náš svět pročistil a nemoc odešla. Brzy poté také začala ustupovat. Děkovali jsme bohům, v klidu jsme obhlíželi dobře vypadající úrodu a chystali se na oslavy Alban Hefinu, když začaly ty deště. Po svátku povodně opadly, ale deštivé počasí pokračovalo. Do bouření vzdálených i blízkých hromů se navíc ozývalo vytí vlků. Nejdřív jen v noci, pak i přes den. Smečky šelem dovolovaly si v poslední době stále víc. Byli to nasavlci, tak jim říkáme my tady okolo Nasaberghu. Rozhněvali se snad bohové nadobro na nasaberghské Bóje? Do toho jednou přišli ti čtyři cizinci. Byli tak vysocí, že jsme jim neviděli do tváří. Proti nám byli jak obři. Vypili mnoho piva a spali na strážní věži. Druhý den odešli a od té doby nepršelo. Vyhlížíme sklizeň obilí a čekáme, co bude dál, jaká bude vůle bohů...."




Do Země Keltů, jak se přeneseně nazývá celá oblast Železných hor a povodí Chrudimky a jak zní název keltského skanzenu u Nasavrk, jsem se chystal dlouho. V poslední době vrcholil můj zájem o keltské osídlení Čech, zejména o jazykové pozůstatky tohoto osídlení v názvech řek, hor i obcí. Posedla mě během mého života už několikátá vlna "keltománie". V povodí Chrudimky byl jsem už před lety, dokonce jsme někde poblíž oppida u Nasavrk spali, ale vzhledem k tomu, kolik informací k danému tématu se dalo za posledních dvacet let načerpat, považoval jsem za příhodné se do tohoto malebného koutu s bohatou historií opět vydat.


Výprava se domlouvala nějakou dobu, přibývali a ubývali zájemci, nakonec se vygenerovala čtyřka Gulliverů, kteří se statečně vydali proti proudu Chrudimky do prastarého kraje, kde žijí potomci Bójů a kde je za temných nocí slyšet vytí lítých nasavlků.


Naše výprava začala ve Slatiňanech, kam jsme se poměrně bleskově přesunuli z Prahy. Slatiňany jsou asi čtyřtisícové město roztažené podél hlavní silnice č.37 na dohled od Chrudimi. Ta silnice celkový dojem trochu kazí, ale jinak jsou Slatiňany vcelku příjemné městečko s pěkným zámkem a kostelem, slavným hřebčínem a několika atraktivními místy k navštívení. Zámek tu stojí zásluhou rytíře Bohuslava Mazance z Frymburka a na Mimoni, který nechal zbourat středověkou tvrz a italský architekt Ulrico Aostalli de Sala, který se podílel na mnoha významných stavbách v Praze, na výstavbě zámků v Litomyšli, Pardubicích, Brandýse nad Labem a dalších, postavil renesanční zámek i ve Slatiňanech. Ten pak byl ještě přestavován a upravován, jeho součástí je i rozlehlý park.


Zámek je chodbou propojen s kostelem sv. Martina, původně gotické stavby pocházející ze 14. století. V 90. letech 19. století prošla pseudogotickou přestavbou podle projektu architekta Františka Schmoranze. Tehdy došlo k rozšíření kostela a jeho propojení se zámkem visutou spojovací chodbou. Pod kostelem je vhodně umístěn mariánský sloup, u nějž jsme posvačili a začali si uvědomovat, že máme před sebou krásné tři volné dny, které si hodláme náležitě užít.



Ačkoli jsem celou výpravu vyzkoušel z kvízu "Která známá osobnost se narodila ve Slatiňanech?", až teď při psaní článku jsem našel, že Helena Vondráčková sice prožila dětství ve Slatiňanech, ale narodila se v Praze. Všem testovaným se omlouvám. Poobědvali jsme v restauraci u Mostu knížete Aursperga přes Chrudimku. Aurspergům patřil slatiňanský zámek od roku 1746 vlastně přesně 200 let, než jim ho ukradl československý stát. Podél řeky jsme se pak vydali proti proudu. Prošli jsme okolo místních sportovišť a přišli do vesnice Škrovád. Zvláštních názvů je tu v okolí dost a dost, jsem přesvědčen, že krom těch, které pocházejí ze středověké němčiny, tu stále ještě budou přežívat pojmenování s keltskými kořeny.

Za Škrovádem vytváří Chrudimka malebné údolí, kde stojí chaty a zahrádky, nad nimiž se zvedají skalní útvary. U cesty jsme narazili na zajímavou moderní stavbu, ve které je bistro zvané Kůlna. Bylo bohužel zavřeno, ale my se tam nakonec ještě vrátili. O kousek dál stojí dvě mohutné budovy mlýna Skály, který je tu uváděn už v 16. století. Nad mlýnem je rybník, kde jsme chvíli poseděli, dokud jsme nepřepustili lavičku seniorkám na procházce.





U vsi Svídnice jsme vyšli z údolí do krajiny a shledali ji malebnou, stejně jako náves, kde jsme našli otevřenou hospodu U Chrbolků. Jak jsme pak viděli na blízkých hřbitovech, Chrbolků je v kraji povícero. Poseděli jsme chvíli u studeného piva a pokračovali dále proti proudu řeky. Nad Svídnicí je na řece vodní nádrž Křižanovice II. s vodními elektrárnami Práčov I. a Práčov II. Je to nejníže položená vodní nádrž na Chrudimce.





Nastoupali jsme 50 metrů nad úroveň řeky ke kostelu sv. Jakuba Většího. Kostel byl postaven koncem 14. století a původně býval součástí rozsáhlého klášterního komplexu benediktinů. Klášter byl v roce 1421 vypálen a zbořen chrudimskými husity. Později byl opravován a v polovině 19. století neuroromantizován, vlastně regotizován. Jeho patnáctimetrová špičatá věž netvoří dominantu obce Práčov, protože leží pod ní, ale i tak byla během naší cesty z některých míst k zahlédnutí čouhající z husté okolní zeleně. Kolem kostela se rozkládá pěkný starý hřbitov.





Nad zákrutou, v níž stojí kostel se hřbitovem, leží vesnice Práčov a nad ní na plošině, kde bylo nalezeno hradiště přiřazované ke kultuře slezskoplatěnické, což byly snad poslední pozůstatky lidu kultur popelnicových polí, kteří osídlovali tuto část Evropy v době bronzové a na jejím konci, stojí dnes skutečná místní dominanta viditelná z dalekého okolí, která je sice všeobecně zřejmě považovaná za vodojem, ale není jím. Jedná se totiž o vyrovnávací věž, která slouží k vyrovnávání tlaků a eliminaci vodních rázů v potrubí při uzavírání ventilů na přívodu na turbínu. Celé to souvisí se soustavou vodních nádrží na Chrudimce.


Pod Práčovem jsme se vrátili ke Chrudimce a sešli do Strádovského pekla. Je to název pro hluboký kaňon s přirozeným ekosystémem suťových lesů a také pro přírodní rezervaci. Výše proti proudu navazuje na Strádovské peklo kaňon Krkanka, ale my jsme odbočili od řeky a stoupali podél Debrného potoka k cíli naší dnešní cesty, do města Nasavrky.



Nasavrky jsou zvláštní, magické místo stejně jako je zvláštní název obce. Už jsou snad definitivně opuštěny snahy roubovat na úplně každé pojmenování slovanská slova za každou cenu (dříve jazykovědci uznávané "na sě vrkati" mi přijde stejně nepravděpodobné jako lidové etymologie typu "líto mi měřice") a současní odborníci hledají původ názvu ve středověké němčině. Já bych se jako neodborník nebál jít ještě hlouběji a původ názvu hledal v dobách keltského osídlení místního kraje. Vždyť Nasavrky leží co by kamenem dohodil od jediného známého východočeského oppida! A leží na úplném vrchu celé plošiny, na níž hradiště leželo. Mohlo tam být nějaké významné kultovní místo nebo jen strážní posádka. Dnes je na vršku středověký kostelík sv. Jiljí, u něj lípa a pod lípou hospoda a úřad v jedné budově.




Než se zmožený turista a psychonaut vyškrábe na náměstí, čeká ho ještě jedna místní zajímavost. Kaštanka - nejseverněji položený sad kaštanovníků setých v Evropě. Unikátní sad založil v roce 1776 Jan Adam Auersperg na části zámecké zahrady. Nachází se v něm zhruba sto stromů. Kaštanovník se také dostal do moderního znaku města.



Jinak Nasavrky vrškem u kostela nekončí. Za radnicí s hospodou je renesanční zámek, původně strážní tvrz z raného středověku, a kdo ví, co stávalo na tom samém místě ještě před tvrzí, případně mi není cizí myšlenka, že tvrz je jen přestavbou starého strážního místa při cestě na nedaleké oppidum. Kolem roku 1600 nechal Václav Záruba z Hustířan zbourat nevyhovující tvrz a na jejím místě vystavěl nový moderní dvoupatrový zámek zdobený psaníčkovými sgrafity. Dnes zde sídlí infocentrum a expozice věnovaná životu Keltů, kterou jsme nenavštívili. Nad jádrem obce se zámkem, úřadem, hospodou a kostelem se dále do vršku zvedá náměstí, které prošlo rekonstrukcí, tedy vlastně revitalizací, jak se dnes říká. Ještě pořád dále do kopce leží rybník a ještě dále do kopce skanzen, ale o tom až další den.


Teď byl večer, den první. U piva a místních specialit jako třeba smažená niva, jistě ne keltského původu, jsme vymýšleli nejlepší variantu k přespání. Vzhledem k tomu, že předpověď počasí hrozila trvalým deštěm od noci až do hloubi dne následujícího, hledali jsme variantu s možností úkrytu. Podle fotografií se nám ideálně jevila palisádová rozhledna Bóika jako velice zdařilá reminscence na keltské časy v tomto prostoru. Vedle rozhledny je krytý přístřešek se stolem, sama věž má sice otevřené boky, ale je zastřešená. Stojí na mírném návrší asi jeden a půl kilometru od náměstí a my jsme k ní šli už za tmy. Cestou jsme museli překonat zařízlou úžlabinu přes Debrný potok. Bylo to dobrodužné. Pod přístřeškem u rozhledny jsme se usídlili a z ochozu pozorovali světla měst Chrudim a Pardubice a výstavní blesky v dáli nad Orlickými horami. Ustlali jsme si na tomtéž ochozu a spalo se na něm dobře. Bohužel ráno nás probudil déšť, který nás smáčel ze strany. Uchýlili jsme se opět pod přístřešek a vymýšleli další postup. Předpověď počasí zatím nebyla příznivá. Zatím jsme jako nejrozumnější viděli ústup z pozic a přesun do hospody na pořádnou snídani.


Vzpomněli jsme si na včerejší Kůlnu u Škrovádu a stále s předpovědí celodenního deště jsme volali, abychom se zeptali na ubytování. Pán nám nakonec sehnal ubytování vedle, ve mlýně Skály, každopádně bylo zajištěno. Venku přestalo pršet a v hospodě se udělalo dusno. Vyrazili jsme přes náměstí směrem ke skanzenu a cestou se začalo dělat hezky. Slunečné polojasné počasí, velice příjemné na pěší putování nás pak provázelo celý den. Už ani jednou nezapršelo. Předpověď z více zdrojů v této konkrétní lokalitě zcela zklamala. Nasavrky jsou prostě zvláštní místo.
Došli jsme ke skanzenu a opět jsme museli telefonovat, neboť tu nikdo nebyl. Pracovník je asi na obědě, dozvěděli jsme se a dostali povolení prohlédnout si skanzen sami. Skanzen Země Keltů je budován především nadšenci se zájmem o historii a za to jím patří velký dík. Postupně zaplňovaný prostor má vytvářet představu, jak vypadalo opevnění i rozmístění budov na nedalekém oppidu. Skanzen měl bez dalších lidí velice přitažlivou atmosféru a cítili jsme se v něm dobře. Asi jsme se narodili do špatných časů.




Rozloučili jsme se s Nasaberghem, jak by mohla vypadat jedna z variant původního názvu, a blížili se k již tolikrát zmiňovanému hradišti. Silnička lehce klesala a před námi se otevíraly výhledy do kraje. Ještě před zbytky starých valů stojí dnes vesnička Hradiště s asi 30 obyvateli a přímo pod valy evangelický kostel se hřbitovem. Vedle něj stojí památník Jana Husa a zvonička Jeronýma Pražského. Jako kdyby poslední baštou husitů bylo právě staré keltské hradiště.



Na Hradišti sídlí farní sbor Českobratrské církve evangelické. Je to centrum evangelíků ze Železných hor, kde mělo toto vyznání svůj význam a svou tradici ještě před vydáním Tolerančního patentu. Už v roce 1787 zde stála dřevěná modlitebna, před polovinou 19. století nahrazena zděnou budovou. Roku 1860 byl vedle kostela založen hřbitov. Velice klidné místo, kde jsme rádi chvíli poseděli ve stínu.





Zdolali jsme pár výškových metrů na hradiště a procházeli jeho rozlehlým prostorem. Oppidum keltského kmene Bójů bylo obýváno v posledních dvou stoletích před Kristem. Jeho výměra byla asi 20 hektarů a bylo obchodním centrem oblasti, významnou obchodní stanicí na jedné z odboček jantarové stezky a pravděpodobnou zastávkou na půli cesty mezi Závistí (dnes u Dolních Břežan na jižním okraji Prahy) a Starým Hradiskem (u dnešní Olomouce). Zároveň byla lokalita známá pro svou produkci kovových předmětů, což bylo vázáno na těžbu v Železných horách. Nálezy importovaných a luxusních předmětů svědčí o přítomnosti bohaté elity. Dva tisíce let staré bohaté a významné město je dnes rozlehlým zeleným prostorem, kde se prohánějí srny, kanci a nasavlci, na které číhají myslivci usazení na posedech.



Na chvíli jsme se vrátili k Chrudimce. Přešli jsme hráz vodní nádrže Křižanovice I. Vodní nádrž byla vybudována v letech 1948-54. Betonová hráz o délce 130 m přehradila tok řeky ve výšce 31,5 m. Voda z nádrže vytváří jezero o rozloze téměř 32 ha. Kromě energetických účelů je přehrada zdrojem pitné vody pro část Pardubického kraje, proto tu není povoleno koupání ani plavba. Z hráze se před námi otevřelo krásné jezero s věncem lesů na jeho březích. Nad přehradou nás místo křížku s Ježíšem čekal keltský symbol spirály a cesta nás vedla příjemnou a libou krajinou.




Mířili jsme zpět ke Slatiňanům. Za vesnicí Šiškovice jsme se ponořili do lesa a mířili podél Okrouhlického potoka ke Slatiňanům. Snad abychom nezapomněli, jaký lid obýval tyto kraje před dávnou dobou, míjeli jsme mohutné duby i staré zachovalé dubové pahýly doprovázené nově zasazenými mladými doubky. Les byl krásný a my rázovali po pohodlné cestě za jídlem a pivem do výletní restaurace Monako.




Řádně nasyceni neměli jsme v úmyslu polykat další a další kilometry. Naštěstí nebylo třeba. Stačilo jen mírnou serpentinou dojít k Chrudimce do Škrovádu, dojít do Kůlny a u skvělého piva z pivovaru Mordýř počkat, až si nás vyzvedne majitel objektu, kde jsme měli spát. Tak se také skutečně stalo. Svérázný starý pán nás naložil do Transportera a odvezl do areálu mlýna Skály. Za přiměřený obnos nám poskytnul chatku se čtyřmi postelemi a se sprchou, což ocenil každý z nás. Večer jsme trávili v Kůlně, dokud byl milý pan majitel ochoten nás obsluhovat. Je to skvělé místo a určitě se sem rádi vrátíme. A tím naše výprava vlastně končí. Další den ráno se po výborné snídani opět v Kůlně naše cesty rozdělily. Část výpravy došla pěšky až do Chrudimi, odkud jela vlakem přes Pardubice do Prahy. Ale Chrudim je tak starobylé a bohaté místo, že stojí za podrobnější průzkum a popis. (Mimochodem, ve Slavkovském lese stojí hora Chrudim, jenom že nese starý keltský název Krudum.) Já se s naši výpravou do srdce země Keltů rozloučil pohledem na Chrudimku z lávky u Kůlny ve Škrovádu. Někdy příště zase na shledanou za zběsilého vytí smečky nasavlků!